V příspěvkové sekci „Zrcadlo doby“ budou na tomto místě příležitostně přetiskovány texty dobových projevů, novinových článků a z několika knih. Zdaleka ne vždy to však bude znamenat, že NÁŠ SMĚR se s obsahem a výpovědí těchto projevů a textů vždy bez výhrady ztotožňuje. Některé přetisky mají také pouze doplňkově ilustrovat atmosféru doby a nebudou mít ani politický charakter.
Dnes přinášíme (někdy částečně zkrácené) texty z dvou veřejných projevů a z jednoho úvodního článku, pocházejícího z pera ministra Emanuela Moravce, přednesených resp. sepsaných k třetímu výročí existence Protektorátu Čechy a Morava, připadajícího na 15. březen 1942.
Z pohledu dneška, ale bezesporu i z pohledu kritických dobových souputníků Emanuela Moravce, se na jednu stranu jeho mnohé výroky a pasáže jeví určitě jako velmi vydařené a výstižné, jiné zas na druhé straně zanechávají pachuť pateticky prezentované přehnané a nezdravé servility vůči „velkému německému národu“, která měla ve svém důsledku spíše kontraproduktivní dopad, tj. ve svém důsledku byla v protikladu s cíly jím proklamované převýchovy. Tím spíše, že názorové postoje Emanuela Moravce z období před Mnichovem 1938 vzbuzují dojem, že tato jeho pozdní příležitostná servilita je spíše výsledkem jeho akceptování nově vzniklých geopolitických skutečností z pozice vojenské osobnosti než záležitostí nějakého „srdcového“ přesvědčení a charakteru. Tak přinejmenším působí i podtext mnoha Moravcových úvah. Autorovo (a zdaleka nejen autorovo) neustálé zdůrazňování „zrady“ Anglie a Francie v Mnichově na podzim roku 1938 a také podtrhávání údajné frustrace bojechtivých československých vojáků, kterým nebyl dopřán válečný střet s Německem, vzbuzuje u jeho posluchačů a čtenářů pocit, že nebýt tehdejší „zrady“ západních mocností, byl by vlastně boj československého státu v roce 1938 oprávněným a tím i spravedlivým. Jako kontraproduktivní lze z dnešního pohledu chápat i sugerování pocitu, o který se protektorátní tisk snažil po celou dobu příslušnosti Čech a Moravy k Říši, totiž pocitu „osudové malosti českého národa“ a nepřímého vnímání existence Protektorátu ve smyslu jakéhosi nutného zla, protože lepší cesty nebylo (nebo přesněji: protože západní mocnosti Čechy „zradily“, bylo nejlepším východiskem ze vzniklé situace vstoupit pod ochranu Říše - v tomto duchu psal protektorátní tisk prakticky až do konce války.) Takto lze tedy myšlenkové pochody protektorátní propagandy a tisku všeobecně vnímat. Takovéto argumentování nemohlo zákonitě přivolat skutečnou vnitřní a zdravou náklonnost protektorátních občanů k říšské myšlence a spíše ji naopak nenápadně podkopávalo. Jaksi „neobdělaným polem“ při výchovném působení na protektorátního občana zůstala dostatečně nevyužitá možnost zvýšené motivace k pozitivnímu kulturně-rasovému uvědomění a skutečnému vnitřnímu pocitu hrdosti ze sounáležitosti k Říši u té nemalé (větší) části populace českého národa, která měla přirozené dispozice k tomu, být oslovena tímto nově chápaným zemsky-národním sebevědomím v kontextu říšské příslušnosti. Nemalou roli sehrál samozřejmě i relativně velmi krátký časový horizont, který stál „národní převýchově“ k dispozici, a v neposlední řadě také množství kontraproduktivních opatření německých říšských úřadů a krátkozraké postoje některých jejich činitelů. Na druhé straně se však tato pozice říšských úřadů jeví často jako logický dopad skutečnosti, že je tak trochu českým národním charakterem - respektive jistých složek národa - vysvětlovat si férový nebo partnerský přístup "národního konkurenta" spíše jako jeho slabost a všemožně tohoto ve svůj prospěch využívat, jak už předcházející historie ukázala. Nicméně ani u německému národu nakloněných Čechů nemohl tento kurs určitě vyvolat vážné sympatie.
Proslov E. Moravce ke knize „Tři roky v Říši“ (vydáno Úřadem lidové osvěty k oslavám Protektorátu v březnu 1942)
Na podnět vlády Protektorátu Čechy a Morava vydává úřad lidové osvěty tuto práci, která má podat stručný přehled toho, co nového se vykonalo v naší domovině od chvíle, kdy byla včleněna do rámce Velkoněmecké říše. Tři roky jsou krátká doba v životě národa a Říše. Proto tím pozoruhodnější je dílo, jež máme za sebou.
Protektorát při svém vzniku představoval prostor nižšího výkonného vypětí, než jaké platilo v okolním území Říše. Bylo proto zcela přirozené, že, jakmile došlo k zapojení českých zemí do velkoněmeckého prostoru, musilo tu nastat rychlé vyrovnání hladin jako ve spojitých nádobách. Toto vyrovnání výkonnosti českého prostoru s německým posloužilo oběma stranám. Velkoněmecká říše byla už před Protektorátem největším odběratelem českých výrobků a stala se jím v míře ještě větší, jakmile celní hranice zmizely a český průmysl se zapojil do plánovité velkoněmecké výroby.
Protektorát Čechy a Morava byl před třemi lety zemí průmyslovou. Dnes je jí ve zvýšené míře. Mapa při tom ukazuje, jaký význam bude mít naše domovina v budoucnosti při budování Evropy východní a jihovýchodní. Český průmysl jako součást průmyslu Velkoněmecké říše stojí proto před velikými úkoly a před neobyčejně slibnou budoucností. S průmyslem dobře řízeným přichází blahobyt. Ten je naší domovině pro zítřek bezpečně zajištěn.
Další budování průmyslu provázelo v Protektorátě mnoho zdravých sociálních reforem, hlavně ve prospěch pracujících vrstev. Rozšířili jsme značně odborné školství. Zvýšili jsme intensitu zemědělské výroby. Celý národ se stal národem velmi výkonně pracujících příslušníků Říše.
Tento veliký hospodářský pokrok, který nastal ze značné míry samočinně a za podpory říšských úřadů, nebyl však provázen pokrokem politickým ve stejném rozsahu. V době, kdy český národ už všemi silami pracoval pro Říši, jeho mysl nebyla ještě převychována. Zde má velikou vinu vláda bývalého ministerského předsedy, který nepodnikl nic, aby hospodářskou přestavbu v Protektorátě podepřela převýchova politická.
Tomuto nedostatku hledí vláda Protektorátu z 19. ledna odpomoci tím, že nově zřízený Úřad lidové osvěty dohlíží na ty složky veřejného a kulturního života, které mají vliv na výchovu národa. Dnešní vláda Protektorátu stojí tedy před úkolem, začlenit český národ do Říše také politicky. Že dobré předpoklady k tomu už jsou, ukazuje kapitola, týkající se této otázky.
Vláda Protektorátu by si přála, aby každý Čech četl tuto stručnou bilanci našeho tříletého života a tříleté práce v Říši.Nic mu neosvětlí názorněji prastarou souvislost českých zemí s Říší. Po hospodářské stránce nebylo zde žádných překážek. Co patřilo k sobě, to se prostě těsně spojilo v nejkratší době. Překážky politické jsou také jen umělého rázu. Na jejich odklizení stačí pevnější postoj vůči nepřátelské propagandě. Nejbližší měsíce ukáží, že i tujsme Říši blíže, než si různí škarohlídi chtěli namluvit.
14. března 1942 promluvil ministr Moravec rozhlasem k českým školákům
Moji mladí přátelé, kdyby to bylo možné, rád bych navštívil každou z vašich škol, pohovořil si s vašimi pány učiteli a i vás bych se na leccos pozeptal. Do některých škol se dostanu, ale do té doby vám všem chtěl říci pár slov. Žijeme v pohnuté a velmi významné době, která přináší mnoho těžkostí vašim rodičům i vašim učitelům a i mně jako ministru školství a národní osvěty, která odpovídá trochu také za vaši budoucnost. Chodíte opět do školy, kde musíte především dohánět učivo za dobu delších prázdnin této zimy. To bude znamenat jak pro vás, tak i pro vaše pány učitele vynaložit mnoho píle, aby byla dodržena školní osnova. Pracujte poctivě! Má-li český národ v budoucnosti zůstat zdravý, silný a má-li žít v blahobytu a těšit se ze své bohaté a krásné kultury, musí každý Čech především být pilným a spolehlivým člověkem. Musí dokonale znát obor práce, kterou si zvolil za své povolání, aby nejen v Protektorátu, nýbrž i v Říši a v celé ostatní Evropě měl pověst prvotřídního pracovníka a prvotřídního odborníka. Když jsem byl ve vašich letech, v obecné škole, do které jsem chodil, visela na chodbě tabulka s průpovědí: „V práci a vědění je naše spasení.“ Dnes, kdy se přestavuje svět a kdy se odstraňují nespravedlnosti na pracujícím člověku, tato průpovídka může znít jinak: „V práci a vědění je naše síla.“
Osud nedopřál, abychom se my Češi mohli účastnit velikého boje za osvobození Evropy také jako vojáci a abyste si mohli od svých otců a bratří poslechnout něco z toho, co dnes prožívá hrdinný německý voják. Ale i tak má česká národ svou frontu a možnost, aby pomohl k vítězství myšlence, která přinese blahobyt a štěstí nejen německému národu a celé Evropě, nýbrž také nám, kteří upřímně pracujeme každý ve svém oboru a povolání a tím přispíváme k úspěšnému ukončení této druhé světové války. Je jisté, že v budoucnosti člověk práce bude jinak oceněn, než tomu dosud bylo.
Mladí přátelé, ještě před několika lety bylo u nás mnoho nezaměstnaných; proto i ti nejchudší otcové se snažili, aby jejich děti studovaly, a tak se dostaly do lepších poměrů, než do kterých je samy postavil osud. To mělo za následek přeplnění škol mládeží, jež čekala, že s lepším vzděláním získá také lepší podmínky životní. Takto se stalo, že vznikla už v době, kdy jsme ještě nepatřili k Velkoněmecké říši, v českých zemích jiná nezaměstnanost, která doplnila vlastně nezaměstnanost pracujících rukou. Vznikla nezaměstnanost inteligence, pro kterou nebylo místa ani ve službě státní, ani veřejné, a tím méně soukromé. Následek toho byl, že práce průměrného inteligenta se velmi špatně platila, mnozí pracovali zadarmo nebo za směšný peníz, který naprosto nestačil k životu, a proto byli na obtíž rodičům a příbuzným.
Vůdce Adolf Hitler, který je také Vůdcem naším, poněvadž české země tvoří součást Říše, znal a zná velmi dobře všechny tyto bolesti, poněvadž také německý národ, než on přišel k moci, podobně strádal jako národ český. Proto si Vůdce Adolf Hitler uložil, že po této válce učiní všechno, aby se nezaměstnanost pracujících i inteligence už nikdy nevrátila. Evropa po této válce musí býti spokojena a v ní také všechno obyvatelstvo, které miluje práci, které dbá svých povinností a které žije poctivým kulturním životem.
V další části projevu E. Moravec ilustroval způsob, jak vzniká nezaměstnaná inteligence, na příkladu žáků uměleckých škol: Tito lidé, kdyby se byli bávali místo vstupu na uměleckou školu věnovali nějakému řemeslu, mohli být dnes zámožnými a spokojenými občany. Proč vám to, milé děti povídám? Zajisté mám nějaký úmysl, amyslím, že vážný. Povinností školy není totiž rozdávat vzdělání bez zřetele na to, zda toto vzdělání přinese užitek. Školy mají připravovat spokojené, zdravé občany, kteří sklízejí životní úspěchy...
Na jedno bych vás však ještě rád upozornil. Každý Čech, který chce v budoucnu vyniknout, musí si osvojit německý jazyk, aby se mu otevřely pracovní možnosti všech oborů nejen v Říši, nýbrž také v Evropě a na celém světě. Svědčilo by o bázlivosti a nepodnikavosti, kdyby si český člověk představoval, že jedině v naší zemi se může uplatnit a že jedině zde může být šťastný. Před sto lety, když začala novodobá česká kultura zapouštět pevné kořeny, český řemeslník chodil na zkušenou do německých zemí, český inteligent studoval na německých školách a ani ten, ani onen se nestali nevěrnými svému národu. K studiu němčiny vede nás prostě jasný výpočet. I kdybychom ponechali stranou skutečnost, že naše země tvoří nedělitelnou součást Velkoněmecké říše,je každému z nás jasné, že vedoucím jazykem a jazykem, kterým se všichni evropští národové mezi sebou dorozumějí, bude jazyk německý, kterým dnes hovoří inteligence poloviny Evropy. Učte se proto německy, abyste mohli české dobré jméno šířit daleko za hranicemi Čech a Moravy.
Už za našich dědů se říkávalo, že tolikrát jsme lidmi, kolika jazyky hovoříme. Dnes, kdy technika, hlavně letecká, zkrátila vzdálenosti v Evropě z týdnů na hodiny, žádný člověk, chce-li něco znamenat a něco vykonat, nevystačí se svou rodnou řečí, je-li příslušníkem malého národa.Pro nás však německý jazyk znamená ještě více. Země české jsou naší domovinou, ale Velkoněmecká říše je naším státem, k němuž máme nejen povinnosti, nýbrž který nám dává velkou řadu práv, jež nemají jiní malí národové v Evropě. Před lety naše země byla uzavřena v úzkých celních hranicích, neměli jsme moře a přístup k ostatnímu světu byl nám značně ztížen. Dnes můžeme hrdě říci, že břehy Severního i Baltického moře jsou také našimi břehy, že Rhein je naším veletokem stejně jako Donau nebo Labe… Oslavujeme tříleté výročí Protektorátu, a tím také včlenění naší drahé domoviny do Říše.Je to významný den. Za tři roky bylo mnoho vykonáno na všech polích lidské práce pro společnou věc národa německého i národa českého. Ukázalo se za tyto tři roky, že všechna nedorozumění mezi Němci a Čechy zavinili zlí lidé, kteří z tohoto sváru těžili, lidé, kteří vedou onen ztracený svět na západě, jež nás zradil a stále štval proti Velkoněmecké říši. Budoucnost je jasná a té se právě vedoucí kruhy v Anglii a v Americe obávají. Věděly totiž, že spolupráce vyspělého českého národa, třeba je malý, s velikým národem německým znamená konec jejich nadvlády nad střední Evropou. Tato veliká válka skončí bezpečně vítězstvím německé branné moci, za které prosíme Prozřetelnost, poněvadž z historie víme, že kdykoliv Německo zasáhl rozvrat, české země sdílely s ním tento osud.
Patnáctý březen zůstane proto jak pro nás, tak pro celou lidskou budoucnost dnem velmi významným, poněvadž 15. března 1939 začal zápas o lepší příští nejen Němců a Čechů, nýbrž i celé Evropy, a tím také o lepší budoucnost nás všech, kteří mě nyní posloucháte a kteří mě zajisté nezklamete. Přeji vám, milí přátelé, aby se vám práce ve škole dařila, abyste dělali svým rodičům radost a abyste byli chloubou českého národa i naší Velkoněmecké říše.
Národním divadle se 15.3.1942 konalo slavnostní představení, na kterém učinil Emanuel Moravec následující projev
Dámy a pánové! Vzpomínky jsou vždy účtováním a proto touho člověka i národa bývá, aby toto účtování v podobě vzpomínek představovalo klady, dílo, stavbu – ne zápor, marnost a trosky. Kde vzpomínky jsou chmurnou bilancí omylů, proher a zklamání, tam se dýchá těžce.
Dvacet let dějin této země, Čech a Moravy před 15. březnem roku 1939, představovalo účtování plné hrozných obav a nejistého zítřku. Obyvatelé Čech a Moravy žili těch dvacet let bez budoucnosti. Je stará pravda, že ten, kdo se staví proti bohům, bývá postižen slepotou. Stejný osud stíhá toho, kdo se staví proti vývoji, proti dějinám, proti hlasu krve.
München byl milníkem evropských dějin, milníkem, který ukazoval konec cesty všeho toho, co dnes můžeme směle nazvat minulostí a odbytou dobou. Chceme-li však umístit milník na oné široké cestě, kterou se dala nová, silná Evropa, nezbývá nám, než směle a zkrátka sáhnout po 15. březnu roku 1939. Tento památný den představuje prvý děj z dramatu velikého boje o svobodnou Evropu, který se dnes odehrává před našima očima….
Vzpomínky na doby prosycené zklamáním nejsou nikdy dobrým soustem, ale vždy jsou důrazným varováním, jde-li o vytýčení cest do zítřka. Patnáctý březen roku 1939 nebyl pouze důstojnou českou odpovědí na západní zradu… Zvláštní hodiny to tehdy byly, když před třemi lety rozhlas oznamoval, že německé jednotky vstoupily na půdu naší domoviny. Český člověk toužil po klidu. Dvacet let se pomalu pořádně nevyspal, dvacet let žil ve starostech. Proto mezi českým lidem zavládl tehdy zvláštní druh politické lhostejnosti, klid únavy po přestálé bouři, uklidnění, které se dostavuje po návratu ze zbytečné bludné cesty… A pak přišel 15. březen, kdy státní prezident dr. Hácha včlenil Čechy znovu do osudového svazku Velkoněmecké říše, v níž jsme spokojeně už tisíc let žili a v níž jsme se stali jedním z nejkulturnějších národů Evropy. Za českou kulturu neděkujeme ani chaotickému nedorozenému Východu, ani zapadajícímu Západu, nýbrž vlastní smělosti, která sáhla po kultuře německé, nám nejbližší a nejpříbuznější...