V těchto dnech uplyne 5 let od úmrtí českého aktivisty Romana Skružného, a proto se redakce rozhodla přetisknout jednu z jeho krátkých úvah na téma naší nedávné historie. Pevně také věříme, že toto opakované zveřejnění článku by dnes bylo plně ve smyslu zesnulého autora. Jsme si vědomi toho, že citovaný autor jako takový sice může být někým vnímán kontroverzně a jeho soud nad žadateli o odškodnění vyznívá poněkud nezvykle tvrdě. Na druhou stranu je ale smutnou skutečností, že se až na některé čestné výjimky v českém tisku ( časopis Respekt, noviny Metro) svého času ozvalo (resp. se odvážilo ohlásit) málo kritických hlasů vyjadřujících své rozčarování nad někdy vyloženě nestoudným nerozlišováním situace pracovně nasazených vězňů trestných táborů (respektive osob stíhaných z rasových a politických důvodů) a situace běžně pracovně nasazených protektorátních příslušníků. I dnes si lze vyhledáváním na internetu velmi snadno ověřit, že česká (ale i německá) média před pár lety v příspěvcích věnujících se tzv. odškodnění, v kterých se psalo všeobecně o všech kategoriích českých „totálně nasazených“ pracujících, s pravidelností uveřejňovala „ilustrační“ fotografii převzatou od německé tiskové agentury, na které jsou zachyceni vězni koncentračního tábora Dachau (ve vězeňských mundůrech) vyrábějící pro Němce zbraně. V naprosté většině článků (viz. například stránky Českého rozhlasu) na to nebylo poukázáno a veřejnosti byl tak sugerován automaticky velmi tristní dojem ze situace jiné, totiž několikanásobně větší skupiny Čechů, kteří pracovali za úplně jiných podmínek než zajatci KZ ve vězeňských úborech na fotografii. Velmi často také docházelo k tomu, že různé „osvětové publikace“ vydávané z popudu organizací usilujících o vyplacení finančních dávek od německé nebo rakouské strany místy záměrně mlžily, když při popisu životních podmínek paušálně líčily situaci tzv. Ostarbeiterů či Poláků v jedné kupě s podmínkami pracujících Čechů a nepoukazovaly na zásadní rozdíly, které platily pro různé národnosti, resp. na ně poukazovaly jen na jiných místech a pouze vágně a nekonkrétně. Padla tedy i taková nepřípustná tvrzení, že „totálně nasazení velmi často byli deportování vlaky pro dobytek“ apod. (Na tyto a některé další skutečnosti poukáže pak již konkrétně článek navazující na dnešní úvodní zamyšlení Romana Skružného.)
Pravda, pracovní nasazení v spojenci bombardovaných německých městech, kde navíc panovala nesrovnatelně horší zásobovací situace než v Čechách a na Moravě (Němci si kolikrát s údivem a se závistí mnuli oči, když viděli obsah balíčků s potravinami, které si Češi do Altreichu z domova nechávali posílat, zatímco jejich vlastní synové bojující ve Wehrmachtu krváceli a umírali ve špinavých zákopech), nebyl rozhodně žádný „Cirkus Humberto“, o kterém se dočteme v následujícím článku, ale v převážné většině také žádná „otrocká práce“. (Samozřejmě ten, kdo si mohl dopřát „protektorátní klídek“ v srdci děsivě válčící Evropy, musel na práci v Altreichu zákonitě pohlížet s obavami a odporem, na tom není nic nepochopitelného a je to lidské.) Na ilustračních fotografiích jsou zachyceni čeští příslušníci Luftschutzpolizei se svými německými veliteli v roce 1943 v severním Německu.
Ve své krátké úvaze se vracím k jednomu nejkontroverznějšímu a nejvíce nesmyslnému verdiktu v dějinách současné Evropy: lidé, kteří pracovali za druhé světové války, žádali za to (a bylo jim uznáno!) tzv. odškodnění. Když se nad tím člověk OPRAVDU zamyslí, domyslí do konce a do skutečného významu, je to skutečně neuvěřitelné. Ti lidé opravdu pracovali. MUSELI pracovat – byli tehdy občany státního útvaru, kde byla uzákoněna pracovní povinnost. Já sám si myslím, že je to v naprostém pořádku – že je NEMORÁLNÍ žít a nepracovat. Člověk má mít jisté povinnosti vůči státu a společnosti – také od státu právem požaduje jisté služby a ochranu (mimo jiné). Krom toho byla tehdy válka a pokud se nemýlím, pracovní povinnost byla tehdy zavedena ve všech státech, které se války zúčastnily. Tito „poškození“ ovšem argumentují tím, že museli pracovat mimo své bydliště, konkrétně mimo oblast tehdejších Čech a Moravy (!). Kdo se jen trochu zajímá o tyto věci a o historii, dávno ví, že čeští lidé všech profesí už velmi dávno chodili do Německa za prací – a za snadnějším a lepším výdělkem. Jsou to nesporná historická fakta. Nám postačí, když si třeba připomeneme slavný televizní seriál „Cirkus Humberto“ – pamatujete si otce a syna Karase, vzpomínáte na starého Malinu, na seržanta Vosátku, na Bureše a na všechny ostatní české dělníky a umělce v německém podniku v Hamburku? Napsal to známý český spisovatel Eduard Bass podle mnoha skutečných příběhů. Tahle putování za prací měla svou tradici trvající celá staletí – a trvá přece až do dneška!
Ti „poškození“ pracovníci za druhé světové války dostávali za svoji práci řádnou mzdu (mnohdy vyšší než „doma“), měli spoustu výhod a často se stávalo, že „tam“ byli ve své profesi i povýšeni a získali lepší kvalifikaci. Nezanedbatelné procento z nich tam ostatně šlo bez jakéhokoli příkazu. Jejich největší výhodou ale bylo, že nemuseli nastoupit vojenskou službu. Je to fakt, který rovněž asi nemá obdobu v dějinách: muži č e s k é národnosti, občané státu který byl ve válce, neměli brannou povinnost! Žádalo se na nich jen jediné: aby normálně řádně pracovali. Zřejmě (podle jejich názoru) nepředstavitelná oběť! Miliony vojáků na celém světě bojovaly. Miliony mužů umíraly na frontách. Tito ukřivdění podvodníci museli (ta hrůza!) PRACOVAT.
Někdo by mohl namítnout, že tam byli v nebezpečí života – zvlášť ke konci války byly nálety na denním pořádku. Podle téhle logiky a tohoto argumentu by měli dostat ovšem „odškodnění“ od britské a hlavně americké vlády – čí byla letadla, která v kobercových náletech rozsévala smrt na německá města (kde často nebyl ani žádný voják, ani vojenský objekt)?
I když jsem to původně neměl v úmyslu, musím se zmínit o jiné skupině našich (dnes již bývalých) občanů, kteří po skončení druhé světové války byli ve sběrných táborech nuceni otrocky (bez jakéhokoli nároku na plat) pracovat v nepředstavitelně děsivých podmínkách. A nejen to – byli nuceni opustit svůj majetek, svoji vlast, byli vyhnáni. Desítky tisíc jich při tom bylo zavražděno. Ano, řeč je o Sudetských Němcích. Jenže kdo se v této souvislosti u nás jen zmíní o nějakém JEJICH odškodnění, o právu a spravedlnosti, je ihned rázně okřiknut z jakýchsi národních (?) pozic. Prý se jim stalo po právu – prý Češi v roce 1938 museli také pryč ze Sudet. Opravdu? – Ale dnes už je přece dostatečně známo všechno, co se tehdy opravdu stalo. Např. to, že každý Čech se podle tzv. OPČNÍHO PRÁVA mohl sám rozhodnout, zda odejít, či zůstat. O majetek nepřišel NIKDO. Rovněž o nějakých desítkách tisíc mrtvých mi není nic známo. Ani to, že by někdo z nich musel otročit v nějakých sběrných táborech před svým odchodem. Jen pro zajímavost: v celém území, které bylo na základě Mnichovské dohody odstoupeno Německu, zůstalo z vlastního rozhodnutí víc jak 600.000 Čechů.
Ve svém článku jsem se již zmínil o jednom televizním seriálu – teď bych rád ještě připomenul jeden film. Jmenuje se „Oznamuje se láskám Vašim“. Snad jste ho většinou viděli. Kvalita filmu není teď tak důležitá jako osudy hlavní postavy. Český lodník (hraje ho Lukáš Vaculík) tam opravdu představuje onen prototyp „trpícího, vykořisťovaného a udřeného totálně nasazeného“ mladého muže! – Dovedete si ho představit, jak dnes žádá o odškodnění? Přiznám se, že já ne. Ale je mi z téhle představy dost špatně od žaludku. Jsme opravdu mi Češi takoví (odpusťte ten výraz) „vyčůránkové“, jak se o nás ve světě často říká? Nebo za to mohou jen ti komunističtí a i dnešní politikové? A také současná německá vláda, která si už víc než půl století po válce stále „sype popel na hlavu“, ačkoli by to měli dělat jiní? Nebo snad západní političtí žongléři – proslulí obhájci „práv a svobod“?
Vždycky jsem si vážil lidí, kteří dovedli pracovat a viděli v práci smysl života. Co však říci o lidech, kteří se práci vyhýbají a jsou-li k ní nuceni, nárokují ono dnešní „odškodnění“? Myslím si, že to jsou obyčejní podvodníci, nestydatí ve svých požadavcích a postrádající i poslední špetku lidské morálky. V mých očích to rozhodně nejsou žádní trpitelé a už vůbec ne nějaké oběti čehosi a čehokoli. Jsou jen obyčejným odpadem KAŽDÉ společnosti.
Foto: Totální nasazení. Historie, která by neměla být zapomenuta. Vzpomínky těch, kteří to prožili. 60 let poté. Magistrát města Brna, Brno 2006