S jistým časovým odstupem se vracíme k putovní výstavě, kterou zahájila před třemi lety v Lounech Federace nezávislých spisovatelů ve spolupráci s Förderverein der Stadt Saaz. Nese název Oběti komunistické moci v severočeském pohraničí v letech 1945 – 1946 a naposledy se zastavila v únoru tohoto roku v pražském Kulturním centru Novodvorská. 26. února 2009 se pak konala velice emotivní pódijní diskuse k této problematice, do debaty se svým dopisem zapojil i státní prezident Klaus a ostře odmítavě na výstavu reagoval český komunistický tisk. I přes poněkud rámcově kontroverzní pojetí výstavy, zejména svojí výhradní fokusací na čistě komunistickou zodpovědnost za násilí a nepravosti páchané v poválečných měsících v našich zemích, sestává expozice z velmi hodnotných a otřesných dokumentů, svědeckých výpovědí, dobových fotografií a dalších reálií. Za tuto úctyhodnou práci patří dík především panu Eduardu Vackovi, prezidentu Federace nezávislých spisovatelů, který společně se svými kolegy pečlivě sestavil tuto expozici z archivních materiálů.
Tato výstava se pokouší osvětlit neblahé tzv. porevoluční události v roce 1945 - 1946 v českém pohraničí, které souvisely s vyháněním německých starousedlíků. Expozice byla zahájena ve Vrchlického divadle v Lounech dne 19. 5. 2006. Od té doby ji shlédli zájemci v Děčíně, Kadani a Chomutově, byla rovněž vystavena i v Žatci, Liberci, Teplicích a Praze. Je velmi pravděpodobné, že se s touto výstavou budou moci diváci setkat i v jiných městech. Expozice je rozdělena do osmi oddílů, které mají následující názvy: Kořeny zla - Ovlivňování vlastenců - Uchopení moci - Národní nepřítel - Internační tábory - Akce Postoloprty - Zásah poslanců - Vzpomínky obětí.
Eduard Vacek říká o charakteru výstavy: „Je varovným mementem a historickou nespravedlností, že nikdo z aktérů tohoto bezprecedentního násilí nebyl potrestán. Násilné skutky zla byly přikryty a pardonovány nemravným zákonem č. 115 ze dne 8. května 1946 ´O právnosti jednání souvisejících s bojem o znovunabytí svobody Čechů a Slováků´. V §1 tohoto zákona je doslovně uvedeno, že jednání, k němuž došlo v době od 30. září 1938 do 28. října 1945 a jehož účelem bylo přispěti k boji o znovunabytí svobody Čechů a Slováků nebo které směřovalo ke spravedlivé odplatě za činy okupantů nebo jejich pomahačů není bezprávné ani tehdy, bylo - li by jinak podle platných předpisů trestné. Jen z těchto důvodů přetrvávají neuspořádané mezinárodní vztahy mezi Němci a Čechy. Tato expozice si klade za cíl přispět k diskusi o příčinách vzniku národních nevraživostí tím, že ukáže míru zodpovědnosti a viny jednotlivých subjektů a že ukáže, po léta pečlivě skrývané události ve světle pravdy. Tento záměr byl skutečným úmyslem organizátorů této expozice."
NÁŠ SMĚR obdržel souhlas k přetisku materiálu z expozice (viz. poznámka o autorských právech pod tímto příspěvkem), a proto zde můžeme přinést podstatnou část původního doprovodného textu výstavy, doplněnou o zajímavý fotografický materiál. Upozorňujeme, že text je i přes některé více méně drobné názorové odlišnosti ponechán v původním originálním znění vystavovatelů.Poválečná politika KSČ se zaměřovala na vytváření obrazu tzv. národního nepřítele, zejména prosazováním principu kolektivní odpovědnosti německého obyvatelstva práva na totální odplatu na životech, svobodě a majetku. Tyto principy byly uplatňovány v činnosti příslušných vojenských jednotek a dalších ozbrojených složek, provádějících soustřeďování a odsun Němců. O této skutečnosti svědčí různé provokační akce, průběh a důsledky tzv. divokých odsunu na osvobozeném území Československa od května do září 1945. Rozsah účasti Československé lidové armády (ČSLA) na odsunu německého obyvatelstva dokazuje skutečnost, že plnění úkolů soustavně zabezpečovalo cca 300 důstojníků a pomocný kancelářský a řidičský personál. Ozbrojená strážní a doprovodná služba transportu si vyžádala 18.000 vojáků a důstojníků. Poslední transport byl vypraven 29. října 1946. Celkem bylo odsunuto 2.170.598 Němců včetně tzv. "dobrovolného odchodu" asi 90.000 německých antifašistů.
Již v průběhu května 1945 vznikala na osvobozeném území improvizovaná vězeňská zařízení táborového typu, podobná nacistickým vězeňským táborům a sovětským gulagům, do kterých bylo násilně umisťováno německé obyvatelstvo včetně dětí. 
Do října 1945 vzniklo nejméně 500 táborových zařízení, kde byly pohromadě osoby podezřelé či obviněné z nacistických zločinů s osobami určenými k odsunu nebo k pracovnímu přidělení. Postupně došlo k diferenciaci těchto zařízení na internační, sběrné a pracovní tábory v působnosti okresních národních výborů a okresních správních komisí v pohraničí. Přesto, že ke střežení a provozu táboru vydalo ministerstvo vnitra jednotné předpisy, byly životní a pracovní podmínky většinou velmi špatné. Strážní personál z řad vojáků Československé lidové armády, příslušníků Sboru národní bezpečnosti a zejména civilních dobrovolníků z řad Revolučních gard zacházel se zadržovanými osobami bezohledně a krutě. Svědčí o tom nejen tragické událostí v Postoloprtech, Žatci a okolí, ale v celém severočeském pohraničí. Na základě dostupných informaci zemřelo v táborech a při odsunu celkem 6-7 tisíc osob.
Jako Ústecký masakr (německy Massaker von Aussig) se označuje hromadná vražda německého obyvatelstva 31. července 1945 v Ústí nad Labem. Ze zločinů, ke kterým došlo v Československu po 2. světové válce na Němcích, patří k nejznámějším. Dne 31. července došlo k sérii výbuchů v muničním skladě na předměstí Krásné Březno, které si vyžádaly 27 mrtvých a desítky raněných. Okamžitě poté vypukl na Mírovém náměstí, před hlavním nádražím, na Předmostí a na mostě přes Labe masakr německých obyvatel, kteří byli snadno identifikovatelní kvůli povinnosti nosit na ruce bílou pásku s písmenem "N". Oběti byly tlučeny, stříleny, topeny v požární nádrži nebo shozeny z mostu E. Beneše do Labe a stříleny ve vodě. Počet mrtvých se odhaduje na 80-100, konkrétně doloženo je 43. Pachateli masakru byly především Revoluční gardy, vojáci československé armády, rudoarmějci a neznámá skupina civilistů, která do Ústí přijela krátce před masakrem. Ústečtí Češi včetně předsedy MNV Josefa Vondry se naopak v řadě případů snažili obětem násilí pomoci, varovali další Němce a pokoušeli se zjednat na vládních orgánech nápravu situace v pohraničí. Dne 1. srpna přijela do Ústí vyšetřovací komise v čele s gen. Ludvíkem Svobodou. Objasnit příčinu výbuchu se nepodařilo, ale gen. Svoboda z něj obvinil organizaci Werwolf. Dobová propaganda pak událost používala jako příklad záškodnické akce a argument pro nutnost odsunu Němců.
Koordinovaná Činnost Rudé armády (RA), Československé lidové armády (ČSLA) a tzv. Revolučních gard (RG) za politické podpory komunistu se zejména projevila při tzv. vyčišťovací akci v Postoloprtech, Žatci a okolí. Město Postoloprty obsadily jednotky RA již 9. května 1945 a spolu s nimi přijely osoby českého původu, které obsadily radnici. Po ustavení revolučního národního výboru a příjezdu ozbrojených dobrovolníku z Loun začalo soustřeďování německého obyvatelstva v objektu bývalých kasáren a zřízeného internačního střediska. Koncem května 1945 se přesunula do Postoloprt zvláštní jednotka ČSLA složená z operační skupiny, zpravodajské skupiny a skupiny vojenského obranného zpravodajství včetně strážních čet. Jejich úkolem bylo zbavit město a okolní obce od německého obyvatelstva. Pokyny k této akci vydal v Praze osobně brig. gen. Oldřich Španiel velícím důstojníkům, kterými byli kpt. Vojtěch Černý, npor. Jan Zicha-Petrov a por. Jan Čubka. Příslušníci strážních čet měli na likvidaci Němců vlastní zájem, protože jako volyňští Češi se mohli podílet na dosídlení severočeského pohraničí. Výsledkem této akce byly hromadné popravy bezbranných Němců bez soudu, zejména ve dnech 28.-30. května 1945 za aktivní účasti místní jednotky RG vedené obecním policistou Bohuslavem Markem.
Na základě upozornění Mezinárodního červeného kříže a řady anonymních oznámení se staly předmětem zájmu poslanců Ústavodárného národního shromáždění (UNS), kteří zasáhli. Ve dnech 30.-31. července 1947 se konalo v prostorách Okresního soudu v Žatci vyšetřování, kterému předsedal JUDr. Bohumír Bunža, poslanec bezpečnostního výboru ÚNS. Na základě vyšetřování byla nařízena exhumace hromadných hrobů, která proběhla za přísných bezpečnostních opatření ve dnech 17. - 27. září 1947. Celkem bylo exhumováno 763 těl za přítomnosti zástupců ministerstva vnitra, Zemského velitelství SNB v Praze, Okresního soudu v Mostě a za účasti specialistů v oboru soudního lékařství. Většina exhumovaných těl byla zpopelněna v krematoriích v Mostě, Karlových Varech a Ústí nad Labem a menší část pohřbena na hřbitově v Lounech. Ani tento hrůzný důkaz nevedl ke spravedlivému potrestání viníků, neboť ministerstvo národní obrany a ministerstvo vnitra celou záležitost ospravedlňovaly revoluční odplatou. Naopak JUDr. Bunža se po rozpuštění ÚNS dne 6. června 1948 ocitl na seznamu poslanců k zatčení. Protože včas emigroval, nestal se tak poslední obětí komunistické moci v souvislosti s akcí v Postoloprtech. Ve vykonstruovaném soudním procesu byl v nepřítomnosti odsouzen dne 25. listopadu 1948 k trestu smrti. Teprve v roce 1992 byl soudně rehabilitován.
O tragických událostech z Června 1945 v severočeském pohraničí, zvláště v Postoloprtech a Žatci, svědčí vzpomínky přímých účastníků - čtyř žen (Christiane Brückner, Erika Dengler, Friederike Goetschel, Uta Reift) a pěti mužů (Dr. Kurt Eckert, Hans Jäckl, Heinrich Giebitz, Peter Klepsch, Franz Stopfkuchen), které byly zaznamenány při setkání žateckých rodáků, žijících dnes v různých částech Německa. Setkání pamětníku uspořádal v srpnu 2005 německý nadační spolek města Žatce, soudně registrovaný v Georgensgmündu (Förderverein der Stadt Saaz/Zatec e.V. Georgensgmünd / Deutschland) ve spolupráci s Federací nezávislých spisovatelů z České republiky. Vzpomínky na traumatické zážitky z mládí byly provázeny i po mnoha letech silnými emocemi, avšak bez touhy po odplatě. 
Oznámení. Je nařízeno, aby se dnes všechny osoby ženského pohlaví, české a německé národnosti bez rozdílu věku a dětí, ihned po zveřejnění tohoto oznámení nahlásily v bývalých kasárnách „SS“ v Trnovanerstrasse v Žatci. Osoby německé národnosti musí s sebou mít: 1) Zavazadlo s nejnutnějšími cestovními potřebami s nejvyšší možnou hmotností 25 kg na osobu včetně pokrývek a jídla, 2) potraviny na 3 dny, 3) Všechny osobní průkazy, 4) Klíče od bytu ve svazku, který bude označen číslem domu a bytu, 5) Všechny cennosti, peníze, vkladní knížky, cenné papíry a hodnotné šperky s přesným seznamem těchto předmětů. Tato předběžná opatření jsou prováděna za účelem provedení přesné evidence všech občanů německé národnosti a jejich rozdělení k pracovnímu nasazení. Utajování nějakých uvedených cenností nebo nedodržení tohoto příkazu bude trestáno smrtí. Národní výbor.
Tento materiál byl přetištěn s laskavým svolením portálu www.umlaufoviny.com.
Svědecké výpovědi pamětníků, které byly publikovány na výstavě, lze v německém jazyce vyhledat na http://www.heimatkreis-saaz.de/
Materiál zde zveřejněný podléhá autorským právům a jeho rozšiřování nutno konzultovat se správcem portálu umlaufoviny.com.