O květnových pražských dnech roku 1945 existuje celá řada osobních svědectví, která zde dnes už jenom díky svému rozsahu a relativní náročnosti úpravy textu nemohou být otištěna. Více prostoru bude na těchto místech „Pražskému povstání“ věnováno v květnu příštího roku, kdy na tyto události bude připadat kulaté 65. výročí. Prozatím se zde od zítřka objeví pouze dva příspěvky na toto téma.
Některé pasáže z výpovědí pamětníků mohou možná někoho ze čtenářů pobouřit, cílem otištění však není podněcovat národnostní vášně, ale právě naopak, ilustrovat krvavé události z jara roku 1945 i z pohledu „druhé strany“ (přičemž je také nutno vzít v potaz, že tyto výpovědi byly učiněny s minimálním časovým odstupem od jara roku 1945, kdy čerstvé zážitky nebyly dotyčnými ještě emocionálně zpracovány) a tak dát každému možnost, doplnit si tento postřeh do pomyslné mozaiky svých vlastních utvořených názorů.
Je úkolem historiků a zasvěcených odborníků posoudit, zda bylo nesmyslné krveprolití během „pražského povstání“ na straně českých obyvatel z čistě vojensky strategického hlediska vůbec opravdu nutné. (Zde mluví dokumentované poznatky posledních let zcela jasnou řeč.) Z hlediska mocenskopolitického zde byly důvody, které horlivě čekaly na své naplnění, zcela očividné: vedle samozřejmě neřízených individuálních potřeb jedinců profitovat z nově se rýsujících majetkových a politických poměrů a potřeb osobní „očisty“ před novým režimem bylo potřeba, aby bylo na český národ jako celek po válce nahlíženo jako na udatného bojovníka, který také svým lvím podílem aktivně podílel na zakroucení krkem nepříteli (shodou okolností zrovna ve finální fázi), resp. aby na sebe mohl takto nahlížet národ sám. Lze ale každoročně oplakávat padlé pražské povstalce skutečně jako oběti „nacistické okupace“? Tito lidé nepadli jako bojovníci proti německé okupaci, která byla fakticky ukončena bez jejich přičinění ještě dříve, než přišli takto o život, nýbrž byli obětováni jako symboličtí bojovníci podněcované „národněosvobozenecké revoluce“, která si chtěla uspořádat nové poměry ve státě po svém a potřebovala se opřít o „muže činu“ (ač poněkud opožděné), o novodobé kališníky, a to v momentu, kdy se to konečně smělo.
Problém české historiografie spočívá v tom, že dnes ještě v podstatě neumí najít pomyslný hraniční bod, který by jakoby určoval, kde končí boj proti totalitnímu státu, národnímu socialismu či „německé okupaci“ a kde začíná nacionalistický čechoslovastický boj za „obnovení společného státu Čechů a Slováků“, pokud možno etnicky vyčištěného od Němců a Maďarů. Je pravdou, že se motivy často prolínaly, a zpětně a podle našich dnešních měřítek je obtížné jedno separovat od druhého. Samozřejmě zvláštní kapitolu pak tvoří zločiny spontánně napáchané revolučním pouličním mobem bezprostředně v prvních květnových dnech.
Čistě střízlivě pojato nebylo rozbití Československa českými a moravskými Němci, Slováky a Maďary v letech 1938-1939 z lidského a morálního hlediska žádným trestuhodným zločinem či proviněním, stejně tak nelze rozbití rakousko-uherské monarchie v roce 1918 někomu vytýkat jako zločin, protože tehdy bylo uplatněno právo na sebeurčení jednotlivých národů (slovanských). Pokud však byly v rámci snah o obnovení předmnichovského Československa (navíc v budoucnu etnicky očištěného!) páchány zločiny proti lidskosti, nelze je morálně ospravedlňovat nebo dokonce glorifikovat a je nutno je jako takové odsoudit, jak je tomu dnes běžně činěno u obětí národního socialismu. Cílem „československého“ odboje ve své konečné fázi v žádném případě nebylo vytvoření spravedlivě uspořádaného mnohonárodnostního státního útvaru pro všechny národy jej obývající, ba dokonce i demokratické zřízení v prvorepublikovém pojetí považovala valná část odboje za přežitek, ale prioritním výsledkem snah mělo být vytvoření „národního státu Čechů a Slováků“, a to je jak víme čistě nacionalistické hledisko – protože tato zeměpisná území byla obydlena i jinými početnými národy.
Kde byli „hrdinní bojovníci pražských barikád“ kupříkladu koncem dubna 1945, kdy například Rudá armáda úspěšně obsadila Brno, asi většina z nás dobře tuší. Někteří z nich se právě věnovali svým koníčkům, šli se podívat na stadión na fotbalový zápas anebo se svojí dívkou na procházku jarem rozkvetlou Prahou. Cestou městem a tramvají vedle sebe potkávali řadu německých vojáků, každý si šel jaksi za svým. Německý voják nikdy neměl zájem české obyvatelstvo terorizovat. Krvavá daň pražského jara roku 1945 je daní za „národní revoluci“, úspěšně také podněcovanou zahraničním odbojem, a dalo se jí předejít, jak dokázala valná část českého obyvatelstva, která vojenským událostem kolem sebe více či méně pouze pasivně přihlížela. Německý voják těmto lidem však také nepokřivil ani vlásek. (Jsou známy případy, kdy ustupující německé jednotky terorizovaly české civilisty, kteří se náhodně "připletli do cesty", svou roli sehrála také celkově bezvýchodná situace jednotlivců. Tento článek také nechce zamlčovat zvěrstva napáchaná na českých civilistech, hlavně těch neozbrojených. Na druhou stranu při pohledu na jednotkami SS a SA zmasakrované české ozbrojené civilisty neopomínejme, že jejich zbraně měly také jediný účel - zabíjet.)
Některé pasáže z výpovědí pamětníků mohou možná někoho ze čtenářů pobouřit, cílem otištění však není podněcovat národnostní vášně, ale právě naopak, ilustrovat krvavé události z jara roku 1945 i z pohledu „druhé strany“ (přičemž je také nutno vzít v potaz, že tyto výpovědi byly učiněny s minimálním časovým odstupem od jara roku 1945, kdy čerstvé zážitky nebyly dotyčnými ještě emocionálně zpracovány) a tak dát každému možnost, doplnit si tento postřeh do pomyslné mozaiky svých vlastních utvořených názorů.
Je úkolem historiků a zasvěcených odborníků posoudit, zda bylo nesmyslné krveprolití během „pražského povstání“ na straně českých obyvatel z čistě vojensky strategického hlediska vůbec opravdu nutné. (Zde mluví dokumentované poznatky posledních let zcela jasnou řeč.) Z hlediska mocenskopolitického zde byly důvody, které horlivě čekaly na své naplnění, zcela očividné: vedle samozřejmě neřízených individuálních potřeb jedinců profitovat z nově se rýsujících majetkových a politických poměrů a potřeb osobní „očisty“ před novým režimem bylo potřeba, aby bylo na český národ jako celek po válce nahlíženo jako na udatného bojovníka, který také svým lvím podílem aktivně podílel na zakroucení krkem nepříteli (shodou okolností zrovna ve finální fázi), resp. aby na sebe mohl takto nahlížet národ sám. Lze ale každoročně oplakávat padlé pražské povstalce skutečně jako oběti „nacistické okupace“? Tito lidé nepadli jako bojovníci proti německé okupaci, která byla fakticky ukončena bez jejich přičinění ještě dříve, než přišli takto o život, nýbrž byli obětováni jako symboličtí bojovníci podněcované „národněosvobozenecké revoluce“, která si chtěla uspořádat nové poměry ve státě po svém a potřebovala se opřít o „muže činu“ (ač poněkud opožděné), o novodobé kališníky, a to v momentu, kdy se to konečně smělo.
Problém české historiografie spočívá v tom, že dnes ještě v podstatě neumí najít pomyslný hraniční bod, který by jakoby určoval, kde končí boj proti totalitnímu státu, národnímu socialismu či „německé okupaci“ a kde začíná nacionalistický čechoslovastický boj za „obnovení společného státu Čechů a Slováků“, pokud možno etnicky vyčištěného od Němců a Maďarů. Je pravdou, že se motivy často prolínaly, a zpětně a podle našich dnešních měřítek je obtížné jedno separovat od druhého. Samozřejmě zvláštní kapitolu pak tvoří zločiny spontánně napáchané revolučním pouličním mobem bezprostředně v prvních květnových dnech.
Čistě střízlivě pojato nebylo rozbití Československa českými a moravskými Němci, Slováky a Maďary v letech 1938-1939 z lidského a morálního hlediska žádným trestuhodným zločinem či proviněním, stejně tak nelze rozbití rakousko-uherské monarchie v roce 1918 někomu vytýkat jako zločin, protože tehdy bylo uplatněno právo na sebeurčení jednotlivých národů (slovanských). Pokud však byly v rámci snah o obnovení předmnichovského Československa (navíc v budoucnu etnicky očištěného!) páchány zločiny proti lidskosti, nelze je morálně ospravedlňovat nebo dokonce glorifikovat a je nutno je jako takové odsoudit, jak je tomu dnes běžně činěno u obětí národního socialismu. Cílem „československého“ odboje ve své konečné fázi v žádném případě nebylo vytvoření spravedlivě uspořádaného mnohonárodnostního státního útvaru pro všechny národy jej obývající, ba dokonce i demokratické zřízení v prvorepublikovém pojetí považovala valná část odboje za přežitek, ale prioritním výsledkem snah mělo být vytvoření „národního státu Čechů a Slováků“, a to je jak víme čistě nacionalistické hledisko – protože tato zeměpisná území byla obydlena i jinými početnými národy.
Kde byli „hrdinní bojovníci pražských barikád“ kupříkladu koncem dubna 1945, kdy například Rudá armáda úspěšně obsadila Brno, asi většina z nás dobře tuší. Někteří z nich se právě věnovali svým koníčkům, šli se podívat na stadión na fotbalový zápas anebo se svojí dívkou na procházku jarem rozkvetlou Prahou. Cestou městem a tramvají vedle sebe potkávali řadu německých vojáků, každý si šel jaksi za svým. Německý voják nikdy neměl zájem české obyvatelstvo terorizovat. Krvavá daň pražského jara roku 1945 je daní za „národní revoluci“, úspěšně také podněcovanou zahraničním odbojem, a dalo se jí předejít, jak dokázala valná část českého obyvatelstva, která vojenským událostem kolem sebe více či méně pouze pasivně přihlížela. Německý voják těmto lidem však také nepokřivil ani vlásek. (Jsou známy případy, kdy ustupující německé jednotky terorizovaly české civilisty, kteří se náhodně "připletli do cesty", svou roli sehrála také celkově bezvýchodná situace jednotlivců. Tento článek také nechce zamlčovat zvěrstva napáchaná na českých civilistech, hlavně těch neozbrojených. Na druhou stranu při pohledu na jednotkami SS a SA zmasakrované české ozbrojené civilisty neopomínejme, že jejich zbraně měly také jediný účel - zabíjet.)