Zářijové dny letošního roku budou v Polsku probíhat ve znamení 70. výročí vypuknutí nejkrvavějšího mezinárodního konfliktu všech dob. Již v loňském roce se polský ministerský předseda Tusk nechal slyšet, že se Varšava bude v roce 2009 intenzivně snažit „šířit polský pohled na Druhou světovou válku“. Polská vláda chce národu a světu kulaté výročí vypuknutí 2. světové války důkladně připomenout ve velkém. Dříve než se polští, němečtí a evropští politici a státníci budou předhánět v monotónních projevech, rekapitulujících průběh a dopad vzplanutí válečného ohně uprostřed Evropy v napjatých dnech roku 1939, stojí zato připomenout českému čtenáři některé všeobecně méně známé okolnosti. Dějinné souvislosti, jejich vzájemná příčinnost a následnost a jejich pozadí jsou příliš komplikované na to, aby se daly obalit do černo-bílých ideologicky a nacionalisticky zabarvených historiografických pokusů. Přesto všechno je vypuknutí 2. světové války spojováno zjednodušeně pouze s německou agresí, s fingovaným přepadením vysílače v Gleiwitzu a následným dobyvačným útokem národně socialistického Německa vůči více méně mírumilovnému polskému státu, s německým Drang nach Osten a s vytvářením nového Lebensraumu dle vládnoucí národně socialistické ideologie. Zcela však zaniká i druhá stránka napjatých německo-polských vztahů z první poloviny minulého století, a tou je polský nacionalistický imperialismus a jeho územní nároky vůči svým sousedům na východě, na západě ale i vůči Československu, jak ukázaly události bezprostředně po Mnichově, kdy bylo české obyvatelstvo vystaveno na zabraném území represáliím a skutečnému vyhánění ze strany Poláků.Co vedlo bývalého italského ministerskéhu předsedu Francescoa Nittiho z let 1919-1920, aby napsal v roce 1921 ve své knize „L´Europa senza pace“, že díky Versailleskému diktátu vzniklo Polsko, „které připravuje svými šílenými imperialistickými nápady samo sobě strašlivou budoucnost, pokud nezanechá svých omylů“? (Pozn. Francesco Nitti se stal později jedním z vůdců italské protifašistické opozice). Byla to skutečnost, že versailleské Polsko se svou geograficko-národnostní konstrukcí a svou politikou stalo jedním z největších ohnisek napětí v Evropě, protože polský stát žil v nepřátelských vztazích nejen se všemi svými sousedy, ale také se svými vlastními menšinami. S Litvou došlo v roce 1938 málem k válečnému konfliktu. Předválečné Polsko mělo ale i tradiční chronické spory s Ruskem a Ukrajinou, na jihu s Československem a v neposlední řadě z historicky opodstatněných důvodů i se svým německým sousedem.
Polsko bylo v roce 1919 „bohatě odměněno“ německým územím Západního Pruska, Poznaňska a Horního Slezska. Nová polská republika anektovala velká území, kde žili Němci, Litvané, Bělorusi a Ukrajinci. Podporovány byly polské záměry především Francií a Anglií, jelikož tyto velmoci potřebovaly mít na východní straně Německa spojenecký stát. Čistě německy osídlené město Danzig muselo na základě diktátu opustit říšský svazek a vytvořit vlastní svobodný stát. Díky podpoře především ze strany Francie si polský imperialismus mohl ještě o něco později přisvojit některá průmyslová území Horního Slezska. Ale i expanze směrem na východ slavila své úspěchy. Ve válce proti komunistickému Rusku vedené s francouzskou pomocí v letech 1919-1921 získalo Polsko i teritoria, ve kterých činil podíl nepolského obyvatelstva až 90%.
Zvláštní kapitolu tvoří polské územní zisky na úkor západního souseda. Německo muselo Polsku odstoupit území o ploše 46.136 km² (Horní Slezsko, Severní Slezsko, pozňanskou oblast). Poláci přijali tyto územní zisky s nevolí - polský delegát Dmowski při projednávání podmínek mírové smlouvy ve Versailles výslovně prohlásil, že Polsko tato území „přijímá pouze jako závdavek pro budoucí Velkopolsko“. Tím mínil rozsah mnohonárodnostního Polska v 18. století (s Litvou, velkou částí Ruska, s dalšími územími v Pomořanech, ve Východním Prusku a Horním Slezsku). Danzig (dnes Gdańsk) byl podřízen Společnosti národů, navenek (diplomaticky) zastupován polským státem.
V nově vzniklém polském státě se octla náhle velmi početná německá menšina. V této souvislosti varoval britský státník Lloyyd George už v roce 1919 před Radou Velké čtyřky: „Návrh polské komise, abychom podřídili 2,100.000 Němců autoritě národa, který v průběhu svých dějin nikdy neukázal, že si umí vládnout, tento návrh by dříve nebo později vedl k nové válce na východě Evropy.“
Díky způsobu, kterým nový polský stát prostřednictvím Versailleského diktátu vznikl, byly vzájemné polsko-německé vztahy od počátku zatíženy konfliktním potenciálem. Německá strana se bránila dobrovolně potvrdit hraniční úpravy Versailleského diktátu na východě. Neřešené dlouholeté problémy byly přiostřeny i po hospodářské stránce celní válkou mezi oběma zeměmi a podporovaly na druhou stranu polskou tezi o prospěšnosti francouzsko-polského přátelství. Polsko bylo vedle Československa považováno všude na světě za nejhorlivějšího následovníka všech mocenských zájmů francouzské politiky. Například polský ministr zahraničí August Zaleski (1926-1932) pobýval částečně převážně více v Paříži než ve Varšavě. (Na jeho místo nastoupil v listopadu 1932 plukovník Jozef Beck.) Alfou a omegou polských šovinistů v tisku a v řadách organizací podporovaných polským státem byly přitom územní požadavky na úkor Německa a jiných sousedů.
Po dle čtrnáctibodového programu amerického prezidenta Woodrowa Wilsona z ledna 1918 měl být vytvořen nezávislý polský stát s přístupem k moři. Tímto rozhodnutím měla být Polsku, vzniklému takto po 123 letech cizí nadvlády, umožněna hospodářská životaschopnost, což by bylo podstatně problematičtější, kdyby bylo pouze vnitrozemským státem. Tento geograficko-strategický cíl ale odporoval proklamovanému právu na sebeurčení národů, neboť přímořské obyvatelstvo bylo etnicky smíšené. Ve staré německé historiografii tak vznikl mýtus, že americký prezident tehdy neměl zeměpisné znalosti a nechal se napálit svými partnery na jednání, jmenovitě francouzským ministrprezidentem Georgem Clemenceau a polským delegátem ve Versailles Romanem Dmowskim.
Německo muselo v meziválečném období překonávat potíže s tranzitem do Východního Pruska přes polský koridor. Polský koridor byl 30 až 90 km široký územní pás, který v období mezi oběma světovými válkami odděloval Východní Prusko od hlavního německého území. Sestával z velké části z bývalé provincie Západní Prusko a z částí provincie Posen (Poznaň), taktéž připadnuvší Polsku. Vytvoření polského koridoru se ustanovilo podpisem Versailleské smlouvy z 28. června 1919. Převzetí Polskem proběhlo vstoupení smlouvy v platnost dne 20. ledna 1920. Idylické rekreační a rybářské středisko Gdingen/Gdynia, které zpočátku čítalo kolem 1.000 obyvatel, bylo Poláky během několika let přebudováno v průmyslové přístavní město a využíváno k vojenským účelům. Tzv. uhelná magistrála sloužila jako železniční trať pro export hornoslezského uhlí z území taktéž odstoupeného Polsku (kolem Kattowitz/Katowice) a spojovala tuto průmyslovou oblast s přímořím.
Poté, co byl zřízen koridor, jezdily od roku 1919 koridorové vlaky mezi říší a Východním Pruskem. Vlaky byly opatřeny polskými lokomotivami a polským personálem. Železniční doprava přes koridor se potýkala s mnohými problémy. Vlaky byly zaplombované, někdy musely být zabedněna okna. Ale i civilní letadla byla na cestě z vnitřního Německa do Východního Pruska opakovaně odstřelována z polských lodí na pobřeží. Poláci vyžadovali tranzitní poplatky přes koridor pouze v polských zlotých, jinou měnu nepřijímali. Němci neměli dost deviz a už vůbec ne zloté. Polsko následkem toho uzavíralo postupně tranzitní železniční tratě a silnice, až Německu zbyla jen cesta po moři. V roce 1922 byl říšským ministerstvem dopravy zřízen tzv. Seedienst Ostpreussen (námořní služba Východní Prusko), která zajišťovala spojení východní oddělené části země s mateřskou zemí mořskou cestou. Zde ovšem nastaly velké obtíže s malou vykládací kapacitou přístavů ve Východním Prusku, takže mořská cesta byla jen podmíněně použitelná. Východnímu Prusku hrozilo hospodářské zhroucení. (Podle svědectví pracovníků britského ministerstva zahraničí, kteří se zúčastnili v roce 1939 zvláštních vyjednáváních v polském generálním štábu, šlo Polákům evidentně o rozvrat Východního Pruska a následně o jeho anexi.)
V roce 1910 žilo na území pozdějšího polského koridoru téměř 990.000 lidí. Odhady o podílu osob německé národnosti se dosti liší. V roce 1964 uváděl historik Helmuth Fechner 64,4 % lidí, kteří označili němčinu za svou mateřštinu. Nejnižší číslo uvádí americký historik Richard Blanke ve své knize z roku 1998. Dle jeho rešerší byli Němci kolem roku 1910 na území pozdějšího koridoru v menšině (42,5%). Po oddělení od Německa v roce 1920 a předání území Polsku podíl Němců na obyvatelstvu výrazně klesal a v roce 1939 se pohyboval kolem deseti procent. (V roce 1930 žilo na území koridoru už dva milióny lidí, z toho. 78% Poláků a Kašubů, 19% Němců a 3% Židů.) Tisíce Němců opouštěly území už během posledního půlroku před postoupením Polsku. Důvody byly emocionálního charakteru (hrozící ztráta privilegovaného postavení a nevole k občanství polského státu, pociťovaná atmosféra nenávisti a očekávaná polská protiněmecká správní opatření). Protiněmecké represe například naznačil pozdější polský ministr Stanislaw Grabski ve svém poznaňském projevu v říjnu 1919: „Cizí element se bude muset poohlédnout, zda nebude mu nebude lépe jinde.“
Další desetitisíce Němců opouštěly území po anšlusu k Polsku na základě represivních opatření polského státu. Polsko reagovalo na předchozí germanizační pokusy pruského státu tím, že se nyní pokoušelo Němce, kteří se na území náhle octli v menšině, potlačovat. Mnozí Němci byli vyhoštěni, především příslušníci vojska a úředníci, kteří byli považováni za reprezentanty předchozího útisku. To stejné platilo pro tzv. optanty, kteří museli území opustit v roce 1925. Přitom ale docházelo také k vyvlastňování a nucenému vyklizování. Byly uzavřeny některé německé školy. Zároveň probíhalo osídlování polskými rodinami z jiných oblastí země, v první řadě ale zahraničními Poláky, kteří se po získání nezávislosti Polska tlačili do země. Polský stát tyto snahy v rámci tzv. „odniemczenie“ podporoval a morálně je ospravedlňoval germanizačním úsilím pruského státu před rokem 1914.
Vytvoření polského koridoru bylo Německem chápáno od počátku jako nespravedlivé a jako porušení zásady sebeurčení národů. Revize vedení hranic, které dělilo Východní Prusko od Říše, byla jedním z předních cílů každé vlády Výmarské republiky. Z tohoto důvodu nechtěl německý ministr zahraničí Gustav Stresemann nikdy přistoupit na různé polské návrhy, které měly garantovat východní hranice Říše jako neměnitelné. Na německé straně byl koridor vnitropoliticky pravidelně předmětem pravicově populistické propagandy. V srpnu 1930 způsobil bývalý německý Říšský ministr pro obsazená území Gottfried Treviranus (Konzervativní lidová strana) mezinárodní krizi, když během jednoho předvolebního projevu hovořil o „neuzdravené ráně na východním křídle“ a předpovídal, že budoucnost Polska není bez revize hranic jistá, což bylo v sousední zemi chápáno jako válečná výhrůžka.
V Polsku se na druhé straně v poválečných letech neustále propagovala myšlenka vpadnutí do obrany neschopné Německé říše a posunutí polské hranice dále na západ. V polské veřejnosti existovaly pouze rozdílné názory na to, jak daleko se oblast polské moci západním směrem měla posunout. Ale existovala jednota vtom, že by mělo jít určitě o Východní Prusko, Danzig, Pomořany, Slezsko a části Braniborska. Část šovinistů zdůvodňovala posunutí území polského státu až k linii, která probíhala východně od Brém, přes Hannover, Kassel a Norimberk. Tzv. Svaz západních marek neúnavně vyzýval k dobytí německého území. Už v roce 1929 napsal list polské Ligy pro velmoc Mocarstwowiec: „Ve válce s Němci nebude žádných zajatců a žádného prostoru pro lidský cit. Naší zásluhou bude svět zírat díky nezvyklým, lidská měřítka překračujícím krvavým obětem, kterými omyjeme onu potupu příkoří, které jsme pokoušeli od Němců. Musíme vnést do polské armády ducha nesmiřitelného a až k ukrutnosti vystupňovaného boje.“
Vztahy mezi Výmarskou republikou a polským státem, který byl po puči maršála Pilsudského v roce 1926 diktátorsky veden, probíhaly v nepřátelském duchu a podél společné hranice docházelo i k ozbrojeným konfliktům. Polský ministr Jozef Beck se (podle historika Oscara Reileho) přikláněl více a více k tezím polského historika Adolfa Bochenského, který se zmiňoval myšlenku nové války, která by byla vedena s pomocí západních spojenců a přinesla by Polsku nové teritoriální výhody. Zatímco První světová válka přinesla Polákům samostatnost a částečné územní zisky, dalo se takto předpokládat, že příští válka přinese další územní přírůstky. Zde šlo o území, které požadovali polští šovinisté po Německu od roku 1920, a sice německé provincie Východní Prusko, Pomořany a Slezsko. Už v roce 1922 začalo Polsko v psychologickém vedení války proti Německu. Vznikaly poloúřední organizace roztroušené po celém státě. Nositeli těchto organizací byl tzv. Baltský institut, dále polský Svaz západních marek a Liga polské mořeplavby. K poslední organizaci se jenom ve třicátých letech hlásilo 800.000 členů organizovaných v 6000 místních skupinách. Již v roce 1930 prohlašoval Mocarstwowiec, deník blízký polské vládě, že „celý svět překvapíme svou válkou proti Německu“. V roce 1933 nabídlo Polsko třikrát v tajných vyjednáváních Francii společnou válku proti Německu.
Teprve po převzetí moci národními socialisty se situace jakoby uklidnila uzavřením německo-polského paktu o neútočení z roku 1934. V posledních měsících roku 1933 byly vypracovány základy pro smlouvu o neútočení oficiálně uzavřenou 26. ledna 1934. Pakt o neútočení byl 5. listopadu 1934 doplněn oboustranným prohlášením o ochraně národnostních menšin. Tato německo-polská smlouva si netroufala a ani nechtěla řešit potenciálně hrozící velké problémy budoucnosti, ale vytvořila určitě novou atmosféru vztahů. Reakce z Paříže však byla mimořádně nevlídná, ačkoliv tato německo-polská smlouva nikterak nezasahovala do francouzsko-polského smluvního vztahu a ve svém textu to také explicitně uváděla. A to přesto, že německá strana v té době neměla žádné spojenecké závazky, zatímco polská strana ano. Samozřejmě tím říšská vláda potají nevylučovala možnost znovuzískání koridoru prostřednictvím budoucí války. 24. října 1933 ale také pronesl Adolf Hitler vlídná slova: „V Evropě existují Němci. V Evropě existují Poláci. Oba si budou muset zvyknout na to, žít vedle sebe a žít spolu a spolu vycházet. Odmyslet si německý národ ze zeměpisné mapy si Poláci nemohou, ale ani my nebudeme tak
nerozumní, abychom si z ní odmysleli Poláky. Víme, že jsou tu oba. Oba musejí žít spolu.“
V nově vzniklém polském státě se octla náhle velmi početná německá menšina. V této souvislosti varoval britský státník Lloyyd George už v roce 1919 před Radou Velké čtyřky: „Návrh polské komise, abychom podřídili 2,100.000 Němců autoritě národa, který v průběhu svých dějin nikdy neukázal, že si umí vládnout, tento návrh by dříve nebo později vedl k nové válce na východě Evropy.“
Díky způsobu, kterým nový polský stát prostřednictvím Versailleského diktátu vznikl, byly vzájemné polsko-německé vztahy od počátku zatíženy konfliktním potenciálem. Německá strana se bránila dobrovolně potvrdit hraniční úpravy Versailleského diktátu na východě. Neřešené dlouholeté problémy byly přiostřeny i po hospodářské stránce celní válkou mezi oběma zeměmi a podporovaly na druhou stranu polskou tezi o prospěšnosti francouzsko-polského přátelství. Polsko bylo vedle Československa považováno všude na světě za nejhorlivějšího následovníka všech mocenských zájmů francouzské politiky. Například polský ministr zahraničí August Zaleski (1926-1932) pobýval částečně převážně více v Paříži než ve Varšavě. (Na jeho místo nastoupil v listopadu 1932 plukovník Jozef Beck.) Alfou a omegou polských šovinistů v tisku a v řadách organizací podporovaných polským státem byly přitom územní požadavky na úkor Německa a jiných sousedů.
Po dle čtrnáctibodového programu amerického prezidenta Woodrowa Wilsona z ledna 1918 měl být vytvořen nezávislý polský stát s přístupem k moři. Tímto rozhodnutím měla být Polsku, vzniklému takto po 123 letech cizí nadvlády, umožněna hospodářská životaschopnost, což by bylo podstatně problematičtější, kdyby bylo pouze vnitrozemským státem. Tento geograficko-strategický cíl ale odporoval proklamovanému právu na sebeurčení národů, neboť přímořské obyvatelstvo bylo etnicky smíšené. Ve staré německé historiografii tak vznikl mýtus, že americký prezident tehdy neměl zeměpisné znalosti a nechal se napálit svými partnery na jednání, jmenovitě francouzským ministrprezidentem Georgem Clemenceau a polským delegátem ve Versailles Romanem Dmowskim.
Německo muselo v meziválečném období překonávat potíže s tranzitem do Východního Pruska přes polský koridor. Polský koridor byl 30 až 90 km široký územní pás, který v období mezi oběma světovými válkami odděloval Východní Prusko od hlavního německého území. Sestával z velké části z bývalé provincie Západní Prusko a z částí provincie Posen (Poznaň), taktéž připadnuvší Polsku. Vytvoření polského koridoru se ustanovilo podpisem Versailleské smlouvy z 28. června 1919. Převzetí Polskem proběhlo vstoupení smlouvy v platnost dne 20. ledna 1920. Idylické rekreační a rybářské středisko Gdingen/Gdynia, které zpočátku čítalo kolem 1.000 obyvatel, bylo Poláky během několika let přebudováno v průmyslové přístavní město a využíváno k vojenským účelům. Tzv. uhelná magistrála sloužila jako železniční trať pro export hornoslezského uhlí z území taktéž odstoupeného Polsku (kolem Kattowitz/Katowice) a spojovala tuto průmyslovou oblast s přímořím.
Poté, co byl zřízen koridor, jezdily od roku 1919 koridorové vlaky mezi říší a Východním Pruskem. Vlaky byly opatřeny polskými lokomotivami a polským personálem. Železniční doprava přes koridor se potýkala s mnohými problémy. Vlaky byly zaplombované, někdy musely být zabedněna okna. Ale i civilní letadla byla na cestě z vnitřního Německa do Východního Pruska opakovaně odstřelována z polských lodí na pobřeží. Poláci vyžadovali tranzitní poplatky přes koridor pouze v polských zlotých, jinou měnu nepřijímali. Němci neměli dost deviz a už vůbec ne zloté. Polsko následkem toho uzavíralo postupně tranzitní železniční tratě a silnice, až Německu zbyla jen cesta po moři. V roce 1922 byl říšským ministerstvem dopravy zřízen tzv. Seedienst Ostpreussen (námořní služba Východní Prusko), která zajišťovala spojení východní oddělené části země s mateřskou zemí mořskou cestou. Zde ovšem nastaly velké obtíže s malou vykládací kapacitou přístavů ve Východním Prusku, takže mořská cesta byla jen podmíněně použitelná. Východnímu Prusku hrozilo hospodářské zhroucení. (Podle svědectví pracovníků britského ministerstva zahraničí, kteří se zúčastnili v roce 1939 zvláštních vyjednáváních v polském generálním štábu, šlo Polákům evidentně o rozvrat Východního Pruska a následně o jeho anexi.)
V roce 1910 žilo na území pozdějšího polského koridoru téměř 990.000 lidí. Odhady o podílu osob německé národnosti se dosti liší. V roce 1964 uváděl historik Helmuth Fechner 64,4 % lidí, kteří označili němčinu za svou mateřštinu. Nejnižší číslo uvádí americký historik Richard Blanke ve své knize z roku 1998. Dle jeho rešerší byli Němci kolem roku 1910 na území pozdějšího koridoru v menšině (42,5%). Po oddělení od Německa v roce 1920 a předání území Polsku podíl Němců na obyvatelstvu výrazně klesal a v roce 1939 se pohyboval kolem deseti procent. (V roce 1930 žilo na území koridoru už dva milióny lidí, z toho. 78% Poláků a Kašubů, 19% Němců a 3% Židů.) Tisíce Němců opouštěly území už během posledního půlroku před postoupením Polsku. Důvody byly emocionálního charakteru (hrozící ztráta privilegovaného postavení a nevole k občanství polského státu, pociťovaná atmosféra nenávisti a očekávaná polská protiněmecká správní opatření). Protiněmecké represe například naznačil pozdější polský ministr Stanislaw Grabski ve svém poznaňském projevu v říjnu 1919: „Cizí element se bude muset poohlédnout, zda nebude mu nebude lépe jinde.“
Další desetitisíce Němců opouštěly území po anšlusu k Polsku na základě represivních opatření polského státu. Polsko reagovalo na předchozí germanizační pokusy pruského státu tím, že se nyní pokoušelo Němce, kteří se na území náhle octli v menšině, potlačovat. Mnozí Němci byli vyhoštěni, především příslušníci vojska a úředníci, kteří byli považováni za reprezentanty předchozího útisku. To stejné platilo pro tzv. optanty, kteří museli území opustit v roce 1925. Přitom ale docházelo také k vyvlastňování a nucenému vyklizování. Byly uzavřeny některé německé školy. Zároveň probíhalo osídlování polskými rodinami z jiných oblastí země, v první řadě ale zahraničními Poláky, kteří se po získání nezávislosti Polska tlačili do země. Polský stát tyto snahy v rámci tzv. „odniemczenie“ podporoval a morálně je ospravedlňoval germanizačním úsilím pruského státu před rokem 1914.
Vytvoření polského koridoru bylo Německem chápáno od počátku jako nespravedlivé a jako porušení zásady sebeurčení národů. Revize vedení hranic, které dělilo Východní Prusko od Říše, byla jedním z předních cílů každé vlády Výmarské republiky. Z tohoto důvodu nechtěl německý ministr zahraničí Gustav Stresemann nikdy přistoupit na různé polské návrhy, které měly garantovat východní hranice Říše jako neměnitelné. Na německé straně byl koridor vnitropoliticky pravidelně předmětem pravicově populistické propagandy. V srpnu 1930 způsobil bývalý německý Říšský ministr pro obsazená území Gottfried Treviranus (Konzervativní lidová strana) mezinárodní krizi, když během jednoho předvolebního projevu hovořil o „neuzdravené ráně na východním křídle“ a předpovídal, že budoucnost Polska není bez revize hranic jistá, což bylo v sousední zemi chápáno jako válečná výhrůžka.
V Polsku se na druhé straně v poválečných letech neustále propagovala myšlenka vpadnutí do obrany neschopné Německé říše a posunutí polské hranice dále na západ. V polské veřejnosti existovaly pouze rozdílné názory na to, jak daleko se oblast polské moci západním směrem měla posunout. Ale existovala jednota vtom, že by mělo jít určitě o Východní Prusko, Danzig, Pomořany, Slezsko a části Braniborska. Část šovinistů zdůvodňovala posunutí území polského státu až k linii, která probíhala východně od Brém, přes Hannover, Kassel a Norimberk. Tzv. Svaz západních marek neúnavně vyzýval k dobytí německého území. Už v roce 1929 napsal list polské Ligy pro velmoc Mocarstwowiec: „Ve válce s Němci nebude žádných zajatců a žádného prostoru pro lidský cit. Naší zásluhou bude svět zírat díky nezvyklým, lidská měřítka překračujícím krvavým obětem, kterými omyjeme onu potupu příkoří, které jsme pokoušeli od Němců. Musíme vnést do polské armády ducha nesmiřitelného a až k ukrutnosti vystupňovaného boje.“
Vztahy mezi Výmarskou republikou a polským státem, který byl po puči maršála Pilsudského v roce 1926 diktátorsky veden, probíhaly v nepřátelském duchu a podél společné hranice docházelo i k ozbrojeným konfliktům. Polský ministr Jozef Beck se (podle historika Oscara Reileho) přikláněl více a více k tezím polského historika Adolfa Bochenského, který se zmiňoval myšlenku nové války, která by byla vedena s pomocí západních spojenců a přinesla by Polsku nové teritoriální výhody. Zatímco První světová válka přinesla Polákům samostatnost a částečné územní zisky, dalo se takto předpokládat, že příští válka přinese další územní přírůstky. Zde šlo o území, které požadovali polští šovinisté po Německu od roku 1920, a sice německé provincie Východní Prusko, Pomořany a Slezsko. Už v roce 1922 začalo Polsko v psychologickém vedení války proti Německu. Vznikaly poloúřední organizace roztroušené po celém státě. Nositeli těchto organizací byl tzv. Baltský institut, dále polský Svaz západních marek a Liga polské mořeplavby. K poslední organizaci se jenom ve třicátých letech hlásilo 800.000 členů organizovaných v 6000 místních skupinách. Již v roce 1930 prohlašoval Mocarstwowiec, deník blízký polské vládě, že „celý svět překvapíme svou válkou proti Německu“. V roce 1933 nabídlo Polsko třikrát v tajných vyjednáváních Francii společnou válku proti Německu.
Teprve po převzetí moci národními socialisty se situace jakoby uklidnila uzavřením německo-polského paktu o neútočení z roku 1934. V posledních měsících roku 1933 byly vypracovány základy pro smlouvu o neútočení oficiálně uzavřenou 26. ledna 1934. Pakt o neútočení byl 5. listopadu 1934 doplněn oboustranným prohlášením o ochraně národnostních menšin. Tato německo-polská smlouva si netroufala a ani nechtěla řešit potenciálně hrozící velké problémy budoucnosti, ale vytvořila určitě novou atmosféru vztahů. Reakce z Paříže však byla mimořádně nevlídná, ačkoliv tato německo-polská smlouva nikterak nezasahovala do francouzsko-polského smluvního vztahu a ve svém textu to také explicitně uváděla. A to přesto, že německá strana v té době neměla žádné spojenecké závazky, zatímco polská strana ano. Samozřejmě tím říšská vláda potají nevylučovala možnost znovuzískání koridoru prostřednictvím budoucí války. 24. října 1933 ale také pronesl Adolf Hitler vlídná slova: „V Evropě existují Němci. V Evropě existují Poláci. Oba si budou muset zvyknout na to, žít vedle sebe a žít spolu a spolu vycházet. Odmyslet si německý národ ze zeměpisné mapy si Poláci nemohou, ale ani my nebudeme tak
nerozumní, abychom si z ní odmysleli Poláky. Víme, že jsou tu oba. Oba musejí žít spolu.“Vztahy nabyly na krátkou dobu trochu jiného charakteru. Významnou roli v tom sehrála osoba polského maršála Pilsudského, ke kterému se německá národně socialistická propaganda stavěla pozitivně. Maršál Pilsudski si byl na rozdíl od předešlých polských vládců vědom toho, že nové Polsko nevzniklo pouze z vlastní síly, ale že při bojích proti carské armádě položilo život také půl miliónu německých vojáků. Řekl v roce 1922 před svými legionáři: „Skláním se v hluboké a tiché pokoře, když pomyslím na to, že jsme to nebyli my, my Poláci, a ne naše úsilí, které přineslo tento mohutný převrat.“ A.Hitler se až do období konce roku 1938 snažil dodržovat politicko-vojenskou koncepci, ve které by se Polsko v případné konfrontaci se Sovětským svazem uplatnilo jako juniorský partner Německa. V důsledku těchto záměrů podnikala národně socialistická propaganda od počátku roku 1934 až po začátek roku 1939 pokusy vytvořit u německé veřejnosti pozitivní obrázek o sousedním státě. V německém tisku se od konce ledna 1934 nevyskytovaly žádné verbální útoky proti Polsku. Na německém knižním trhu vyšla řada publikací, které seznamovaly německé čtenáře s dějinami Polska a obzvláště s osobou maršála Pilsudského. Jedno velké německé nakladatelství vydalo v několika svazcích první německý překlad díla a politických spisů Pilsudského a také vycházely německé biografie polského maršála. Knihy vyjadřující se kriticky o Polsku byly po osobní intervenci Adolfa Hitlera zakázány. To se týkalo například knihy Friedricha Wilhelma von Oertzena Das ist Polen (Berlin, 1932), která pak směla vyjít až v červnu 1939 v novém nákladu.
Na druhé straně hranice však obrázek nebyl od počátku tak příznivý. Oficiální vládní tisk v Polsku se v náznacích snažil o vytváření relativně přátelského vztahu k národně socialistickému Německu. Ale opoziční levicový a pravicový tisk (a ten tvořil absolutní většinu) po krátké pauze bezprostředně po uzavření paktu Německo nadále atakoval. Zatímco polský vládní tisk se choval zdrženlivě, opoziční noviny byly orientovány protiněmecky, v některých z nich byly vznášeny i územní požadavky vůči Německu. Ale i tzv. povstalecké svazy v Horním Slezsku a Poznaňsku-Západním Prusku, které byly dotovány státem, pokračovaly v protiněmecké propagandě. Ze začátku polská vládní místa příležitostně zasahovala, došlo například k zabavení výtisku novin, kde byl ostře napaden Adolf Hitler apod., ale celkově polská snaha o navození příznivé atmosféry mezi oběma zeměmi za tou oficiální německou poněkud pokulhávala. Přesto byly i na polské straně během prvního roku po uzavření paktu vidět snahy o zlepšení vztahů. Výjimku však učinil například hornoslezský vojvoda Grazynski, který nadále pokračoval v boji proti německému elementu ve východním Hornoslezsku. Ne jako předtím prostřednictvím fyzického nátlaku, ale prostřednictvím represálií finančních úřadů, soudů a pracovních úřadů. Po smrti maršála Pilsudského (12.5.1935) se v polské politice začaly prosazovat čím dál více síly nepřátelské Německu. Projevovalo se to i v polském postupu proti německé menšině. Německá strana se k tomu v počátcích chovala shovívavě, protože doufala, že Pilsudského následovníci budou v jeho politice pokračovat a chtěla jim k tomu dát prostor.
Pilsudského následovník Edward Rydz-Smigly se stal v listopadu 1935 polským maršálem a určoval politickou linii své země. Rád se sám srovnával s Napoleonem a už od počátku 30. let byl znám svými antiněmeckými výpady. (Nakonec hned po vypuknutí války 2. září 1939 nechal svou zhroucenou armádu ve štichu a uprchl do Rumunska.) Polsko si po Mnichovské dohodě díky příznivému postoji a „porozumění“ Německa mohlo ukořistit část československého území, bylo to také z německé strany chápáno jako signál polské vládě. Polsko se ale „odměnilo“ útlakem národnostních menšin hned na druhý den po obsazení, takže tisíce zde žijících Němců muselo uprchnout. Potlačovací metody Prahy byly vedle toho hračkou. To byl zároveň tedy i signál německým kruhům k ukončení éry pokusů o vzájemné porozumění. Od podzimu 1938 usilovala Anglie o polskou přízeň. 3. dubna 1939 referoval Chamberlain anglickému parlamentu o záruce, která byla poskytnuta Polsku. Očekával se konflikt s Německem a Anglie potřebovala mít Polsko s jistotou na své straně.
Na druhé straně hranice však obrázek nebyl od počátku tak příznivý. Oficiální vládní tisk v Polsku se v náznacích snažil o vytváření relativně přátelského vztahu k národně socialistickému Německu. Ale opoziční levicový a pravicový tisk (a ten tvořil absolutní většinu) po krátké pauze bezprostředně po uzavření paktu Německo nadále atakoval. Zatímco polský vládní tisk se choval zdrženlivě, opoziční noviny byly orientovány protiněmecky, v některých z nich byly vznášeny i územní požadavky vůči Německu. Ale i tzv. povstalecké svazy v Horním Slezsku a Poznaňsku-Západním Prusku, které byly dotovány státem, pokračovaly v protiněmecké propagandě. Ze začátku polská vládní místa příležitostně zasahovala, došlo například k zabavení výtisku novin, kde byl ostře napaden Adolf Hitler apod., ale celkově polská snaha o navození příznivé atmosféry mezi oběma zeměmi za tou oficiální německou poněkud pokulhávala. Přesto byly i na polské straně během prvního roku po uzavření paktu vidět snahy o zlepšení vztahů. Výjimku však učinil například hornoslezský vojvoda Grazynski, který nadále pokračoval v boji proti německému elementu ve východním Hornoslezsku. Ne jako předtím prostřednictvím fyzického nátlaku, ale prostřednictvím represálií finančních úřadů, soudů a pracovních úřadů. Po smrti maršála Pilsudského (12.5.1935) se v polské politice začaly prosazovat čím dál více síly nepřátelské Německu. Projevovalo se to i v polském postupu proti německé menšině. Německá strana se k tomu v počátcích chovala shovívavě, protože doufala, že Pilsudského následovníci budou v jeho politice pokračovat a chtěla jim k tomu dát prostor.
Pilsudského následovník Edward Rydz-Smigly se stal v listopadu 1935 polským maršálem a určoval politickou linii své země. Rád se sám srovnával s Napoleonem a už od počátku 30. let byl znám svými antiněmeckými výpady. (Nakonec hned po vypuknutí války 2. září 1939 nechal svou zhroucenou armádu ve štichu a uprchl do Rumunska.) Polsko si po Mnichovské dohodě díky příznivému postoji a „porozumění“ Německa mohlo ukořistit část československého území, bylo to také z německé strany chápáno jako signál polské vládě. Polsko se ale „odměnilo“ útlakem národnostních menšin hned na druhý den po obsazení, takže tisíce zde žijících Němců muselo uprchnout. Potlačovací metody Prahy byly vedle toho hračkou. To byl zároveň tedy i signál německým kruhům k ukončení éry pokusů o vzájemné porozumění. Od podzimu 1938 usilovala Anglie o polskou přízeň. 3. dubna 1939 referoval Chamberlain anglickému parlamentu o záruce, která byla poskytnuta Polsku. Očekával se konflikt s Německem a Anglie potřebovala mít Polsko s jistotou na své straně.
.Teprve po uzavření Mnichovské dohody podnikl A. Hitler koncem roku 1938 nový pokus o řešení otázky polského koridoru v německém smyslu. Požadoval lidové hlasování o státní příslušnosti území a navrhl zajistit tomu státu, který by v lidovém hlasování podlehl, vybudování exteritoriální dálnice koridorem. Svobodné město Danzig se navrátilo na základě svého čistě německého charakteru stejně jako na základě svorné vůle jeho obyvatelstva ihned do Německé říše. Oblast tzv. koridoru by sama rozhodla o své příslušnosti k Německu nebo k Polsku. Aby mohla být po provedení hlasování zaručena bezpečnost volné přepravy Německa se svou provincií Danzig-Východní Prusko a Polsku jeho spojení s mořem, byla by Německu v případě, že území, o kterém se bude hlasovat, připadne Polsku, poskytnuta jeho exteritoriální dopravní zóna ke zřízení říšské dálnice a čtyřkolejné železniční linie. Šíře této zóny by se stanovil na jeden kilometr a stal se tak německým výsostným územím. Pokud by hlasování dopadlo ve prospěch Německa, obdrželo by Polsko stejná práva exteritoriálního silničního popř. železničního spojení, jako by to bylo v případě Německa.
Adolf Hitler požadoval Varšavě navrácení města Danzig (které bylo stejně už tak čistě německé a navíc pevně v národně socialistických rukách) Německu a vytvořit tak možnost úzkého koridoru mezi Východním Pruskem a jádrem země. Jako protinabídku navrhl uzavření smlouvy o neměnnosti hranic na 25 let. Hitlerova vláda nabízela tedy něco, co nepodnikla žádná z dvaceti předchozích německých vlád: uznání neměnnosti říšských hranic na Východě, tj. definitivní ponechání německých území ztracených následkem války Polsku (to mu konzervativní odpůrci v Německu měli dokonce za zlé a považovali tuto Hitlerovu nabídku za chybnou.). Polsko však odmítlo. Polský ministr zahraničí ale odjel do Londýna, kde byla uzavřena anglicko-polská záruční smlouva. A. Hitler proto 28. dubna 1939 oznámil světové veřejnosti zrušení dohody z roku 1934 na základě porušení smlouvy ze strany Polska.
V polských nacionalistických novinách vycházely jako reakce na německé nabídky požadavky na obsazení města Danzig a anexi Východního Pruska. Jiné noviny požadovaly ještě víc: hranice Polska se měly přenést až k řece Odře. Na různých shromážděních padala hesla, že západní hranicí Polska je Labe a Berlín že není německé město, ale slovanské, polské sídlo. Na německé požadavky mělo být odpovězeno válkou. Docházelo k násilnému obsazování kulturních a spolkových zařízení německé menšiny.
Polské noviny Dziennik Poznanski zveřejnily 26. června 1939 mapku, která měla dokládat polské územní nároky oproti Německu. Přičemž krajně západní hranice Polska měly probíhat téměř identicky s řekou Weser. Naproti tomu jiná verze nárokovala průběh západní hranice Polska podél řeky Labe. (viz. obrázek. K mapce byly připojeny vysvětlivky: 1. dnes vyloženě německy obývaný prostor; 2. nejrozšířenější slovanský prostor směrem na západ dle geografického zjištění St. Kozierowského; 3. Polská západní hranice za doby Boleslawa I. Chrobrého dle profesora Wl. Semkowicze; 4. polská západní hranice za doby Boloslawa Krzywoustého dle profesora Semkowicze; 5. dnešní polská západní hranice (Pramen: Polens verschwiegene Schuld, Gerhard Frey jun., str. 152))
V roce 1939 Poláci nabyli dojmu, že pomocí svých vojenských spojenců, Anglie a Francie, lehce srazí Německo na kolena, a nařídili 23. března 1939 částečnou mobilizaci svých branných sil, kdy velitelé dostali podrobné plány pro vpád do Německa. Německá branná moc vzala polskou mobilizaci na vědomí, ale kromě preventivních opatření na hranici nic nepodnikla, Berlín nechtěl ohrozit svá diplomatická vyjednávání s Varšavou.
V březnu 1939 vyšla v polském tisku výzva k hospodářské diskriminaci německé menšiny v Polsku. Stálo v ní: „Němci v Polsku zvedají hlavy. Na základě této provokace musí polská veřejnost udělit neloajálním občanům odpovídající porážku. 1.) Poláci, kteří nakupují v německých obchodech a kteří navštěvují německé podniky, budou veřejně označováni; 2.) Všechny polské firmy musí zaměstnávat pouze polskou mládež a polské dělníky; 3.) Veškerá korespondence na úřady, kanceláře a firmy v německém jazyce musí zůstat nezodpovězena; 4.) Usilujeme o a) zákaz nabytí pozemků nebo koncesí Němci; b) Zrušení uznání státních zakázek komunálních úřadů německým firmám.“ Počátkem roku 1939 začal polský stát svým německy mluvícím občanům odnímat licence k provozování živností, obchodu, lékařských praxí, advokacie a podobně. Začal bojkot podniků a obchodů v rukách polských Němců, na ulicích byli uráženi a biti. Ministr zahraničí Jozef Beck přednesl 5. května 1939 v polském Sejmu provokační projev, který násilnosti rázem vystupňoval, což stálo život tisíce polských Němců.
Polsko se obávalo německé menšiny, považovalo ji za 5. kolonu v případě, že by měla vypuknout válka. Již dlouho před rozpoutáním války byly v Polsku vypracovány seznamy prominentních osob německé národnosti určených zatčení. V rámci polských opatření na jaře a létě roku 1939 bylo zatčeno kolem 50.000 Němců. Podle úředních polských zdrojů bylo pouze během července 1939 v hornoslezském příhraničním pásmu zatčeno 1025 Němců (a částečně zavlečeno do vnitrozemí). Polská vláda všechno připravila pro případ války tak, aby mohla být velká část polských Němců internována ve zvláštních táborech, týkalo se to ale i starců, nemocných, žen a dětí. Všichni Němci aktivní v národnostních spolcích apod. měli být automaticky obviněni ze špionáže. Při útěcích před pogromy do říše Poláci na hranicích stříleli a mnoho lidí zabili. Navzdory tomu se zdařil útěk z Polska do Německa 80 tisícům lidí. 3. srpna 1939 činil počet uprchlíků z Polska kolem 77.000. Německý poslanec v polském parlamentu Hasbach protestoval u polského ministerstva vnitra proti pronásledování Němců.
V létě 1939 prohlásil generální inspektor polské armády Rydz-Śmigly v přednášce k polským důstojníkům: „Polsko chce válku s Německem a Německo tomu nebude moci zabránit, ani kdyby chtělo!“ V Polsku přiostřovala atmosféru i katolická církev a paramilitaristické bojové svazy. Státní místa více méně přihlížela a přikláněla se na stranu nacionalistů. 11. května 1939 psala jistá Zofja Zelska Mrozowicka v novinách Dziennik Bydgoski: „Jestli jsou mezi Němci v Polsku příznivci zahraničního režimu, tak musí s určitostí vědět, že Vůdce je daleko, ale že polský voják je blízko a že v lesech je dostatek větví.“ Chování polských úřadů a polské veřejnosti vyvolávalo u německého obyvatelstva paniku a masově utíkali přes zelenou hranici do Německa.
Léto 1939 bylo poznamenáno už jen eskalací situace. Ministr Koscialkowski prohlásil 4. června 1939 na svém projevu při příležitosti zasvěcení vzpomínkového plata na počest maršála Pilsudského ve městě Ciechocinek: „Imponderablie maršála rozkazují polskému národu nejen bojovat za obranu dnešních hranic, ale za úplné vítězství, které ve svém výsledku bude znamenat navrácení oné prapůvodní polské země k republice Polsko, která jí už dávno měla patřit.“ Národní týdeník Merkurjusz Polski napsal 2. července 1939 k tzv. svátku moře: „Elementární silou se nové Polsko tlačí na pobřeží Baltského moře. Země, která 84% svého dovozu a vývozu vede přes své přístavy, potvrdila, že nepotřebuje 140km nýbrž 500km pobřeží. To je náš životní prostor, který musíme požadovat. Náš opravdový Svátek Moře začne až tehdy, až polské divize postoupí ve svém nezadržitelném pochodu k Baltskému moři.“
12. srpna 1939 byl německý spolkový dům v Katovicích zabaven Poláky předán Svazu povstalců. Dne 13. srpna 1939 podal senátor Hasbach stížnost u polského ministerstva vnitra kvůli uzavření německého mlékárenského družstva a jeho předání do polských rukou, uzavření Německého knižního spolku a německé knihovny v Poznani. V ten den bylo přepadeno nakladatelství listu Oberschlesischer Kurier a zdemolováno zařízení objektu polskými „povstalci“. Němci byli zatýkáni kvůli urážce polského národa a odsouzeni kvůli urážkám polského sátu, vyhošťováni z příhraniční zóny, souzeni za pokusy nedovoleného překročení hranic anebo kvůli šíření špatných zpráv většinou k několikaměsíčním trestům. Dne 18. srpna 1939 vyšlo nové polské nařízení o nuceném rozparcelování v příhraničním pásmu (které směřovalo proti Němcům), uzavření polských mlékárenských družstev v Poznaňsku a středním Polsku. Byly uzavřeny hranice Polska do Slezska, na Moravu a na Slovensko.
Polské ozbrojené svazy ve spojení s vojskem a s úřady přešly v druhé půlce srpna k otevřenému teroru vůči německé menšině, vyskytly pumové atentáty na německé objekty v Bielitz, Kattowitz a jinde, byly zapalovány německé venkovské usedlosti, byly případy mrtvých na Poznaňsku a v Hornoslezsku. Němečtí dělníci v hornoslezském, těšínském a lodžském průmyslu byli propouštěni, bylo uzavřeno železniční spojení s Danzigem. Ve dnech 28.-29. srpna 1939 si pumové útoky na německé objekty v Bielitz vyžádaly mrtvé a pogrom proti Němcům v Lodži 2 mrtvé.
Zajímavá je také strategie polského souseda na východě. Sovětský svaz skrytě doufal, že Polsko se dříve nebo později dostane do války s Německem a Moskva se opět zmocní území, která musela po vojenském debaklu v polsko-sovětské válce v roce 1921 přepustit Polsku. Poláci se s Ukrajinci, Bělorusy a Židy připadlými do polského státu nemazlili, kdo mluvil na veřejnosti jinak než polsky, měl značnou šanci se dostat do vězení. Tak si 19 milionu Poláků stihlo mezi válkami ve vlastním státě popudit proti sobě 11 milionů vlastních obyvatel. Dalším, silnějším motivem byla Stalinova touha nastolit v Evropě komunismus. Proto se snažil vyprovokovat Brity, Francouze a Němce proti sobě v naději, že válka silně Evropu rozvrátí a zbídačí tak, že bude zralá pro komunismus. Pokud se tak nestane, převálcuje ji pak snadno Rudá armáda. V roce 1939 vyjednávali Rusové v rychlém sledu se všemi třemi mocnostmi. Stalin nejdříve nabídl Londýnu a Paříži, že postaví 120 svých divizí proti Německu, když vstoupí do války proti Německu. Francouzi i Britové se však zdráhali postavit dostatečný počet divizí, chtěli přenechat břímě války proti Německu Sovětskému svazu. To ovšem Stalin neměl v úmyslu, takže obrátil a vzápětí vsadil na německou kartu - uzavřel 23. srpna 1939 s Německem smlouvu o neútočení s nadějí, že A.Hitler s takovou nepřímou podporou zaútočí proti Polsku. Deset dní po podpisu smlouvy mu propočet vyšel.
Pak přišlo fingované přepadení vysílače v Gleiwitzu, 30. srpna 1939 Polsko vyhlásilo úplnou mobilizaci svých branných sil. Válka začala přepadením Polska 1. září.
Pramen:
Méně známé stránky versailleského mírového systému (Tomáš Krystlík, CS Magazin)
Der umworbene „Urfeind“. Polen in der nationalsozialistischen Propaganda 1934-1939, (Carsten Roschke, Marburg 2000)
Geheime Ostfront. Die deutsche Abwehr 1921-1945. (Oscar Reile, Verlag Welsermühl 1963)Die polnische Absage. Die Aera vergeblicher deutscher Verständigungsbemühungen. (F. W. von Oertzen)
Polské noviny Dziennik Poznanski zveřejnily 26. června 1939 mapku, která měla dokládat polské územní nároky oproti Německu. Přičemž krajně západní hranice Polska měly probíhat téměř identicky s řekou Weser. Naproti tomu jiná verze nárokovala průběh západní hranice Polska podél řeky Labe. (viz. obrázek. K mapce byly připojeny vysvětlivky: 1. dnes vyloženě německy obývaný prostor; 2. nejrozšířenější slovanský prostor směrem na západ dle geografického zjištění St. Kozierowského; 3. Polská západní hranice za doby Boleslawa I. Chrobrého dle profesora Wl. Semkowicze; 4. polská západní hranice za doby Boloslawa Krzywoustého dle profesora Semkowicze; 5. dnešní polská západní hranice (Pramen: Polens verschwiegene Schuld, Gerhard Frey jun., str. 152))V roce 1939 Poláci nabyli dojmu, že pomocí svých vojenských spojenců, Anglie a Francie, lehce srazí Německo na kolena, a nařídili 23. března 1939 částečnou mobilizaci svých branných sil, kdy velitelé dostali podrobné plány pro vpád do Německa. Německá branná moc vzala polskou mobilizaci na vědomí, ale kromě preventivních opatření na hranici nic nepodnikla, Berlín nechtěl ohrozit svá diplomatická vyjednávání s Varšavou.
V březnu 1939 vyšla v polském tisku výzva k hospodářské diskriminaci německé menšiny v Polsku. Stálo v ní: „Němci v Polsku zvedají hlavy. Na základě této provokace musí polská veřejnost udělit neloajálním občanům odpovídající porážku. 1.) Poláci, kteří nakupují v německých obchodech a kteří navštěvují německé podniky, budou veřejně označováni; 2.) Všechny polské firmy musí zaměstnávat pouze polskou mládež a polské dělníky; 3.) Veškerá korespondence na úřady, kanceláře a firmy v německém jazyce musí zůstat nezodpovězena; 4.) Usilujeme o a) zákaz nabytí pozemků nebo koncesí Němci; b) Zrušení uznání státních zakázek komunálních úřadů německým firmám.“ Počátkem roku 1939 začal polský stát svým německy mluvícím občanům odnímat licence k provozování živností, obchodu, lékařských praxí, advokacie a podobně. Začal bojkot podniků a obchodů v rukách polských Němců, na ulicích byli uráženi a biti. Ministr zahraničí Jozef Beck přednesl 5. května 1939 v polském Sejmu provokační projev, který násilnosti rázem vystupňoval, což stálo život tisíce polských Němců.
Polsko se obávalo německé menšiny, považovalo ji za 5. kolonu v případě, že by měla vypuknout válka. Již dlouho před rozpoutáním války byly v Polsku vypracovány seznamy prominentních osob německé národnosti určených zatčení. V rámci polských opatření na jaře a létě roku 1939 bylo zatčeno kolem 50.000 Němců. Podle úředních polských zdrojů bylo pouze během července 1939 v hornoslezském příhraničním pásmu zatčeno 1025 Němců (a částečně zavlečeno do vnitrozemí). Polská vláda všechno připravila pro případ války tak, aby mohla být velká část polských Němců internována ve zvláštních táborech, týkalo se to ale i starců, nemocných, žen a dětí. Všichni Němci aktivní v národnostních spolcích apod. měli být automaticky obviněni ze špionáže. Při útěcích před pogromy do říše Poláci na hranicích stříleli a mnoho lidí zabili. Navzdory tomu se zdařil útěk z Polska do Německa 80 tisícům lidí. 3. srpna 1939 činil počet uprchlíků z Polska kolem 77.000. Německý poslanec v polském parlamentu Hasbach protestoval u polského ministerstva vnitra proti pronásledování Němců.
V létě 1939 prohlásil generální inspektor polské armády Rydz-Śmigly v přednášce k polským důstojníkům: „Polsko chce válku s Německem a Německo tomu nebude moci zabránit, ani kdyby chtělo!“ V Polsku přiostřovala atmosféru i katolická církev a paramilitaristické bojové svazy. Státní místa více méně přihlížela a přikláněla se na stranu nacionalistů. 11. května 1939 psala jistá Zofja Zelska Mrozowicka v novinách Dziennik Bydgoski: „Jestli jsou mezi Němci v Polsku příznivci zahraničního režimu, tak musí s určitostí vědět, že Vůdce je daleko, ale že polský voják je blízko a že v lesech je dostatek větví.“ Chování polských úřadů a polské veřejnosti vyvolávalo u německého obyvatelstva paniku a masově utíkali přes zelenou hranici do Německa.
Léto 1939 bylo poznamenáno už jen eskalací situace. Ministr Koscialkowski prohlásil 4. června 1939 na svém projevu při příležitosti zasvěcení vzpomínkového plata na počest maršála Pilsudského ve městě Ciechocinek: „Imponderablie maršála rozkazují polskému národu nejen bojovat za obranu dnešních hranic, ale za úplné vítězství, které ve svém výsledku bude znamenat navrácení oné prapůvodní polské země k republice Polsko, která jí už dávno měla patřit.“ Národní týdeník Merkurjusz Polski napsal 2. července 1939 k tzv. svátku moře: „Elementární silou se nové Polsko tlačí na pobřeží Baltského moře. Země, která 84% svého dovozu a vývozu vede přes své přístavy, potvrdila, že nepotřebuje 140km nýbrž 500km pobřeží. To je náš životní prostor, který musíme požadovat. Náš opravdový Svátek Moře začne až tehdy, až polské divize postoupí ve svém nezadržitelném pochodu k Baltskému moři.“
12. srpna 1939 byl německý spolkový dům v Katovicích zabaven Poláky předán Svazu povstalců. Dne 13. srpna 1939 podal senátor Hasbach stížnost u polského ministerstva vnitra kvůli uzavření německého mlékárenského družstva a jeho předání do polských rukou, uzavření Německého knižního spolku a německé knihovny v Poznani. V ten den bylo přepadeno nakladatelství listu Oberschlesischer Kurier a zdemolováno zařízení objektu polskými „povstalci“. Němci byli zatýkáni kvůli urážce polského národa a odsouzeni kvůli urážkám polského sátu, vyhošťováni z příhraniční zóny, souzeni za pokusy nedovoleného překročení hranic anebo kvůli šíření špatných zpráv většinou k několikaměsíčním trestům. Dne 18. srpna 1939 vyšlo nové polské nařízení o nuceném rozparcelování v příhraničním pásmu (které směřovalo proti Němcům), uzavření polských mlékárenských družstev v Poznaňsku a středním Polsku. Byly uzavřeny hranice Polska do Slezska, na Moravu a na Slovensko.
Polské ozbrojené svazy ve spojení s vojskem a s úřady přešly v druhé půlce srpna k otevřenému teroru vůči německé menšině, vyskytly pumové atentáty na německé objekty v Bielitz, Kattowitz a jinde, byly zapalovány německé venkovské usedlosti, byly případy mrtvých na Poznaňsku a v Hornoslezsku. Němečtí dělníci v hornoslezském, těšínském a lodžském průmyslu byli propouštěni, bylo uzavřeno železniční spojení s Danzigem. Ve dnech 28.-29. srpna 1939 si pumové útoky na německé objekty v Bielitz vyžádaly mrtvé a pogrom proti Němcům v Lodži 2 mrtvé.
Zajímavá je také strategie polského souseda na východě. Sovětský svaz skrytě doufal, že Polsko se dříve nebo později dostane do války s Německem a Moskva se opět zmocní území, která musela po vojenském debaklu v polsko-sovětské válce v roce 1921 přepustit Polsku. Poláci se s Ukrajinci, Bělorusy a Židy připadlými do polského státu nemazlili, kdo mluvil na veřejnosti jinak než polsky, měl značnou šanci se dostat do vězení. Tak si 19 milionu Poláků stihlo mezi válkami ve vlastním státě popudit proti sobě 11 milionů vlastních obyvatel. Dalším, silnějším motivem byla Stalinova touha nastolit v Evropě komunismus. Proto se snažil vyprovokovat Brity, Francouze a Němce proti sobě v naději, že válka silně Evropu rozvrátí a zbídačí tak, že bude zralá pro komunismus. Pokud se tak nestane, převálcuje ji pak snadno Rudá armáda. V roce 1939 vyjednávali Rusové v rychlém sledu se všemi třemi mocnostmi. Stalin nejdříve nabídl Londýnu a Paříži, že postaví 120 svých divizí proti Německu, když vstoupí do války proti Německu. Francouzi i Britové se však zdráhali postavit dostatečný počet divizí, chtěli přenechat břímě války proti Německu Sovětskému svazu. To ovšem Stalin neměl v úmyslu, takže obrátil a vzápětí vsadil na německou kartu - uzavřel 23. srpna 1939 s Německem smlouvu o neútočení s nadějí, že A.Hitler s takovou nepřímou podporou zaútočí proti Polsku. Deset dní po podpisu smlouvy mu propočet vyšel.
Pak přišlo fingované přepadení vysílače v Gleiwitzu, 30. srpna 1939 Polsko vyhlásilo úplnou mobilizaci svých branných sil. Válka začala přepadením Polska 1. září.
Pramen:
Méně známé stránky versailleského mírového systému (Tomáš Krystlík, CS Magazin)
Der umworbene „Urfeind“. Polen in der nationalsozialistischen Propaganda 1934-1939, (Carsten Roschke, Marburg 2000)
Geheime Ostfront. Die deutsche Abwehr 1921-1945. (Oscar Reile, Verlag Welsermühl 1963)Die polnische Absage. Die Aera vergeblicher deutscher Verständigungsbemühungen. (F. W. von Oertzen)
