Než se podíváme na osud asimilovaných vídeňských Čechů a jejich potomků, pokusíme se rozsah a intenzitu fakticky zrealizované slavizace Čech a Moravy po roce 1945 porovnat s plánovanou, avšak nikdy nerealizovanou, germanizací našich zemí - přesněji řečeno českých sídelních oblastí našich zemí.
Poválečný osud českého národa je historiky obvykle v první řadě dokládán „temnými předpověďmi“ Reinharda Heydricha. Opírají se o dva přísně tajné projevy k představitelům německé správy v Protektorátu z října 1941 a února 1942. Heydrichovy teorie nikdy nedospěly do roviny praktické realizace. Průběh válečného zápolení údajné (poválečné) germanizační plány Němců na území Protektorátu zhatil. „Vyhlazení Čechů“ se během šesti let existence Protektorátu nekonalo, ani poněmčení obyvatelstva – tedy germanizace, která je obvykle dávána na stejný stupeň jako vyhlazení - nemohla být uskutečněna ani v náznacích. O fyzickém vyhlazení Čechů či jejich totálním vysídlení po vítězství Říše koneckonců nemluvil ve svých přísně utajených projevech ani R. Heydrich.
Zato během pár posledních týdnů 2. světové války a několika málo měsíců posléze se české straně podařilo zrealizovat fenomenální „vylikvidování“ (jak tomu zcela otevřeně a veřejně říkal Beneš) jednotřetinové německy hovořící menšiny našich zemí. Tuto etnickou čistku bagatelizuje spousta lidí pojmem „odsun“, ale naučme se prosím věci nazývat pravým jménem – to se týká jak „odsunu“, tak i „vyhlazení Čechů“.
V případě vyhnání šlo jednak částečně o fyzické vylikvidování příslušníků jisté národnosti, tím že desetitisíce lidí byly jednoduše pobity nebo nechány na pospas smrti vyhladověním a vyčerpáním, tisíce byly umístěno v československých lágrech. Dále pak byli téměř všichni příslušníci etnika až na mizerné procento vyhnáni československým státem za svých domovů a okradeni o svůj veškerý majetek. Tři milióny lidí nebyly sice „odsunuty“ ze svých domovů na Sibiř nebo k Severnímu moři, ale „pouze“ do Německa a Rakouska, ale charakter důkladného etnického „očištění“ našich zemí se tím absolutně nemění. Sídelní území vyhnaných a okradených občanů bylo následovně důkladně zčechizováno, byly důsledně mazávány stopy existence původního etnika. Území bylo doosídleno lidmi (1,9 miliónem) z vnitrozemí a z východu...
Jedno je, jak už tu bylo řečeno, jisté: území Německa a Rakouska nemá zrovna dvakrát ráz nepohostinné Sibiře, ale i tak byly kroky likvidace německého etnika českou stranou efektivně zrealizovány a svým dopadem přesáhly i ty nejextrémnější myšlenkové germanizační pochody v hlavách „katů českého národa“, K.H.Franka či R. Heydricha, jak dnes dokazuje všem běžně dostupná literatura. A tato skutečnost je o to brizantnější, že u dvou posledně jmenovaných osob jde o představitele zavrhovaného a opovrhovaného „nacismu“, kterému se přičítá zodpovědnost za všelijaká „zvěrstva“, zatímco genocida německého obyvatelstva v našich zemích proběhla z pozice „obnoveného demokratického Československa“ a jeho národní revoluce. A představiteli současného Česka je nadále pardonizována, bagatelizována a ospravedlňována a většina obyvatel země se s tím ztotožňuje.
Vylikvidovali jsme v našich zemích němectví pohodlněji, než to měli v úmyslu němečtí národní socialisté – nebabrali jsme se s nějakou čechizací, ale rovnou jsme milióny „sudeťáků“ „odsunuli“ mimo zem. Hotovo, a bylo etnicky vyčištěno bez nějaké pracné a zdlouhavé čechizace! Ostatně jsme mezi sebou nechtěli mít žádné „počeštěné skopčáky“, kam by jsme pak asi s takovou přišli? Pěstovat si doma nějaké budoucí kolaboranty, to raději v žádném případě. Němci „to“ přeci mají v krvi, s tímto národem se přeci nedá žít společně, je to „pouze jediná lidská nestvůra“, jak hlásal Beneš (12.5.1945). Naučit je česky a vychovat k češství by pranic nepomohlo. Takže hezky „heim ins Reich“ s nimi!
A teď od neúprosné reality k historické scifi. Představme si, že by tenkrát po německé porážce v roce 1945 vstoupil na scénu nějaký ten český pendant K.H.Franka či R.Heydricha, který by přišel s alternativním návrhem umírněnějšího řešení „sudetoněmecké otázky“. Říkejme těm dvěma pánům třeba Karel Hynek Franta a Vladimír Hajdrych. Jejich návrh by spočíval v tom, že by se z území Sudet vytvořil takzvaný Československý „Protektorát Sudety“, kde by tamějším obyvatelům byla dopřána ve velké míře národní autonomie a byla by zavedena i vlastní měna. Ovšem zahraniční politiku a s tím související otázku armády, obrany a svrchovanosti, by de facto určovala Praha. Museli bychom v sudetském protektorátu ale zavést dvojjazyčné nápisy, v pořadí české a pak německé. Úřední řečí by byla čeština a němčina. „Sudeťáci“ by měli i vlastní policii a malé vládní sudetoněmecké vojsko. Na pár rozhodujících míst bychom dosadili naše Čechy, ale úřednický aparát by si tvořili z naprosté většiny sudetští Němci sami. Sudeťáci by se museli politicky držet kurzu, který bude udávat Praha, a museli by být naprosto loajální k Československu, dále by si měli hledět práce a pečlivě hospodařit ve svých fabrikách a na svých polích, aby Československo jen vzkvétalo. Odstranili bychom u nich definitivně nezaměstnanost a zapojili je do našeho sociálního sytému. Jejich zboží a služby by našly u nás v Československu dobré odbytiště, firmy by si nemohly stěžovat na nedostatek zakázek a zemědělci by si mnuli ruce nad tím, jak mají zajištěn trvalý odbyt svých produktů. Ale raději bychom sudeťákům preventivně neumožnili sloužit v československé armádě, alespoň do té doby, než by se zbavili svého zakořeněného nacionalistického separatistického myšlení. Namísto vojenské služby v československé armádě, kterou by povinně museli vykonávat všichni Češi, bychom mladé ročníky sudeťáků na určený čas povinně nechali pracovat v českých továrnách, na českých polích a stavbách. Samozřejmě za zákonnou odměnu a jejich postavení by se prakticky nelišilo od postavení českých dělníků. Mladé sudeťáky by si odpovědní sudetští Němci organizovali v „Kuratoriu pro výchovu mládeže v Sudetech“, kde bychom je smýšlením „vedli do Československa“, tak aby budoucí generace Sudetoněmců byla vychovávána ve stejném vlasteneckém duchu jako česká mládež. Sudeťáci by ve svém protektorátu mohli nadále neomezeně rozvíjet svou kulturu, proti případnému separatismu a politické opozici (která doufejme bude slabá, pokud ji zrovna nebudou rozjitřovat západní Němci a nějací sudeťáčtí exulanti zvenčí) však musíme v každém případě tvrdě zakročit.
Každopádně by po několika desetiletích čechizačního tlaku sudetští Němci sami dobře pochopili, že je pro ně praktičtější a výhodnější předávat svým potomkům češtinu jakou svou mateřštinu a my bychom sudetoněmecký problém zřejmě jednou provždy vyřešili, „sudeťáci“ by vlastně byli jednoho dne jedni z nás - avšak s výhradou, zčechizovat by se automaticky nemohli všichni sudetští Němci, u některých by to prostě nešlo. Čech Vladimír Hajdrych by odhadl, že kolem 60 % sudetských Němců je čechizovatelných. Ve svém přísně tajném projevu před uzavřeným publikem, před českými správci Sudet, by prohlásil:
Poválečný osud českého národa je historiky obvykle v první řadě dokládán „temnými předpověďmi“ Reinharda Heydricha. Opírají se o dva přísně tajné projevy k představitelům německé správy v Protektorátu z října 1941 a února 1942. Heydrichovy teorie nikdy nedospěly do roviny praktické realizace. Průběh válečného zápolení údajné (poválečné) germanizační plány Němců na území Protektorátu zhatil. „Vyhlazení Čechů“ se během šesti let existence Protektorátu nekonalo, ani poněmčení obyvatelstva – tedy germanizace, která je obvykle dávána na stejný stupeň jako vyhlazení - nemohla být uskutečněna ani v náznacích. O fyzickém vyhlazení Čechů či jejich totálním vysídlení po vítězství Říše koneckonců nemluvil ve svých přísně utajených projevech ani R. Heydrich.
Zato během pár posledních týdnů 2. světové války a několika málo měsíců posléze se české straně podařilo zrealizovat fenomenální „vylikvidování“ (jak tomu zcela otevřeně a veřejně říkal Beneš) jednotřetinové německy hovořící menšiny našich zemí. Tuto etnickou čistku bagatelizuje spousta lidí pojmem „odsun“, ale naučme se prosím věci nazývat pravým jménem – to se týká jak „odsunu“, tak i „vyhlazení Čechů“.
V případě vyhnání šlo jednak částečně o fyzické vylikvidování příslušníků jisté národnosti, tím že desetitisíce lidí byly jednoduše pobity nebo nechány na pospas smrti vyhladověním a vyčerpáním, tisíce byly umístěno v československých lágrech. Dále pak byli téměř všichni příslušníci etnika až na mizerné procento vyhnáni československým státem za svých domovů a okradeni o svůj veškerý majetek. Tři milióny lidí nebyly sice „odsunuty“ ze svých domovů na Sibiř nebo k Severnímu moři, ale „pouze“ do Německa a Rakouska, ale charakter důkladného etnického „očištění“ našich zemí se tím absolutně nemění. Sídelní území vyhnaných a okradených občanů bylo následovně důkladně zčechizováno, byly důsledně mazávány stopy existence původního etnika. Území bylo doosídleno lidmi (1,9 miliónem) z vnitrozemí a z východu...
Jedno je, jak už tu bylo řečeno, jisté: území Německa a Rakouska nemá zrovna dvakrát ráz nepohostinné Sibiře, ale i tak byly kroky likvidace německého etnika českou stranou efektivně zrealizovány a svým dopadem přesáhly i ty nejextrémnější myšlenkové germanizační pochody v hlavách „katů českého národa“, K.H.Franka či R. Heydricha, jak dnes dokazuje všem běžně dostupná literatura. A tato skutečnost je o to brizantnější, že u dvou posledně jmenovaných osob jde o představitele zavrhovaného a opovrhovaného „nacismu“, kterému se přičítá zodpovědnost za všelijaká „zvěrstva“, zatímco genocida německého obyvatelstva v našich zemích proběhla z pozice „obnoveného demokratického Československa“ a jeho národní revoluce. A představiteli současného Česka je nadále pardonizována, bagatelizována a ospravedlňována a většina obyvatel země se s tím ztotožňuje.
Vylikvidovali jsme v našich zemích němectví pohodlněji, než to měli v úmyslu němečtí národní socialisté – nebabrali jsme se s nějakou čechizací, ale rovnou jsme milióny „sudeťáků“ „odsunuli“ mimo zem. Hotovo, a bylo etnicky vyčištěno bez nějaké pracné a zdlouhavé čechizace! Ostatně jsme mezi sebou nechtěli mít žádné „počeštěné skopčáky“, kam by jsme pak asi s takovou přišli? Pěstovat si doma nějaké budoucí kolaboranty, to raději v žádném případě. Němci „to“ přeci mají v krvi, s tímto národem se přeci nedá žít společně, je to „pouze jediná lidská nestvůra“, jak hlásal Beneš (12.5.1945). Naučit je česky a vychovat k češství by pranic nepomohlo. Takže hezky „heim ins Reich“ s nimi!
A teď od neúprosné reality k historické scifi. Představme si, že by tenkrát po německé porážce v roce 1945 vstoupil na scénu nějaký ten český pendant K.H.Franka či R.Heydricha, který by přišel s alternativním návrhem umírněnějšího řešení „sudetoněmecké otázky“. Říkejme těm dvěma pánům třeba Karel Hynek Franta a Vladimír Hajdrych. Jejich návrh by spočíval v tom, že by se z území Sudet vytvořil takzvaný Československý „Protektorát Sudety“, kde by tamějším obyvatelům byla dopřána ve velké míře národní autonomie a byla by zavedena i vlastní měna. Ovšem zahraniční politiku a s tím související otázku armády, obrany a svrchovanosti, by de facto určovala Praha. Museli bychom v sudetském protektorátu ale zavést dvojjazyčné nápisy, v pořadí české a pak německé. Úřední řečí by byla čeština a němčina. „Sudeťáci“ by měli i vlastní policii a malé vládní sudetoněmecké vojsko. Na pár rozhodujících míst bychom dosadili naše Čechy, ale úřednický aparát by si tvořili z naprosté většiny sudetští Němci sami. Sudeťáci by se museli politicky držet kurzu, který bude udávat Praha, a museli by být naprosto loajální k Československu, dále by si měli hledět práce a pečlivě hospodařit ve svých fabrikách a na svých polích, aby Československo jen vzkvétalo. Odstranili bychom u nich definitivně nezaměstnanost a zapojili je do našeho sociálního sytému. Jejich zboží a služby by našly u nás v Československu dobré odbytiště, firmy by si nemohly stěžovat na nedostatek zakázek a zemědělci by si mnuli ruce nad tím, jak mají zajištěn trvalý odbyt svých produktů. Ale raději bychom sudeťákům preventivně neumožnili sloužit v československé armádě, alespoň do té doby, než by se zbavili svého zakořeněného nacionalistického separatistického myšlení. Namísto vojenské služby v československé armádě, kterou by povinně museli vykonávat všichni Češi, bychom mladé ročníky sudeťáků na určený čas povinně nechali pracovat v českých továrnách, na českých polích a stavbách. Samozřejmě za zákonnou odměnu a jejich postavení by se prakticky nelišilo od postavení českých dělníků. Mladé sudeťáky by si odpovědní sudetští Němci organizovali v „Kuratoriu pro výchovu mládeže v Sudetech“, kde bychom je smýšlením „vedli do Československa“, tak aby budoucí generace Sudetoněmců byla vychovávána ve stejném vlasteneckém duchu jako česká mládež. Sudeťáci by ve svém protektorátu mohli nadále neomezeně rozvíjet svou kulturu, proti případnému separatismu a politické opozici (která doufejme bude slabá, pokud ji zrovna nebudou rozjitřovat západní Němci a nějací sudeťáčtí exulanti zvenčí) však musíme v každém případě tvrdě zakročit.
Každopádně by po několika desetiletích čechizačního tlaku sudetští Němci sami dobře pochopili, že je pro ně praktičtější a výhodnější předávat svým potomkům češtinu jakou svou mateřštinu a my bychom sudetoněmecký problém zřejmě jednou provždy vyřešili, „sudeťáci“ by vlastně byli jednoho dne jedni z nás - avšak s výhradou, zčechizovat by se automaticky nemohli všichni sudetští Němci, u některých by to prostě nešlo. Čech Vladimír Hajdrych by odhadl, že kolem 60 % sudetských Němců je čechizovatelných. Ve svém přísně tajném projevu před uzavřeným publikem, před českými správci Sudet, by prohlásil:
„Musím dostat obraz celého sudetoněmeckého obyvatelstva a pak mohu říci, to jsou lidé, kteří jsou rasově dobří a dobře smýšlející, ty můžeme počeštit. Pak máme druhé, to jsou protipóly, rasově příliš germánské a špatně smýšlející, tyto lidi musíme dostat ven, třeba je odsunout. Potom zůstává uprostřed jen střední vrstva, kterou musím přesně přezkoušet. V této vrstvě jsou dobře smýšlející lidé rasově příliš germánští a slovansky vypadající špatně smýšlející. U dobře smýšlejících rasově špatných se to bude muset udělat tak, že je nasadíme na práci někde v české části Československa nebo nějak jinak a postaráme se, aby neměli děti. Potom zůstanou zbývající, vzhledem nám velmi podobní, špatně smýšlející. Ti jsou nejnebezpečnější, poněvadž to je dobrá vedoucí vrstva. U jedné části rasově dobrých, špatně smýšlejících, nezbude, než abychom je zkusili usídlit někde v čistě českém prostředí, počeštit je a převychovat, nebo, když to nepůjde, tak je nakonec postavit ke zdi. Primární je ovládnutí Sudet a definitivní podmanění tohoto prostoru. Tento prostor Sudet musí být český a Sudetský Němec v tomto prostoru už koneckonců nemá co pohledávat.“
Mnozí zajisté poznávají, že jsem (záměrně) „obrátil naruby“ jednu z tajných řečí Reinharda Heydricha. Poněkud jsem povolil uzdu své fantazii. Samozřejmě, toto srovnání má své mouchy, pokulhává a je trochu hloupé. Čtenář najde na uvedeném „porovnání“ brzy několik kosmetických chyb. Můj pokus není dokonalý. Ale místy je patrné, že některé pasáže vymyšleného projevu Čecha Hajdrycha jakoby z oka vypadly projevům některých československých představitelů, zejména z roku 1945, kde byla řeč o „odněmčení“ našeho pohraničí. A právě tyto projevy dostaly nakonec reálnou podobu, včetně fyzické likvidace sudetských Němců a „rozptylu Němců“ po území Československa.
Stejně tak si pouze s obtížemi můžeme zodpovědět otázku, jestli by bývala byla pro řešení sudetoněmecké otázky po roce 1945 v Československu „humánnější“ představa navržená mnou vymyšlenou postavou Vladimíra Hajdrycha, anebo ten způsob, který známe v podobě tvrdé a nefalšované reality vyhnání sudetských Němců z Československa. Jisté je, že krajně nehumánní je obojí.
Na druhou stranu ani takový skutečný K.H.Frank ve svých úvahách nedošel tak daleko, aby po úspěšném dovršení války (kdy tedy kdy už by neměl oprávnění běžně uváděný „argument“, že Čechy bylo potřeba šetřit pro válečný průmysl) prosazoval násilné vyhnání prakticky všech Čechů na základě národnostní příslušnosti, jejich svévolné vraždění a kompletní oloupení o majetek! A to ještě během tak krátkého časového úseku, jak se tomu dělo v případě vyhánění sudetských Němců (kterých bylo pouze 2x méně než Čechů.)
V létě 1940 totiž psal K.H.Frank do říšského kancléřství:
Mnozí zajisté poznávají, že jsem (záměrně) „obrátil naruby“ jednu z tajných řečí Reinharda Heydricha. Poněkud jsem povolil uzdu své fantazii. Samozřejmě, toto srovnání má své mouchy, pokulhává a je trochu hloupé. Čtenář najde na uvedeném „porovnání“ brzy několik kosmetických chyb. Můj pokus není dokonalý. Ale místy je patrné, že některé pasáže vymyšleného projevu Čecha Hajdrycha jakoby z oka vypadly projevům některých československých představitelů, zejména z roku 1945, kde byla řeč o „odněmčení“ našeho pohraničí. A právě tyto projevy dostaly nakonec reálnou podobu, včetně fyzické likvidace sudetských Němců a „rozptylu Němců“ po území Československa.
Stejně tak si pouze s obtížemi můžeme zodpovědět otázku, jestli by bývala byla pro řešení sudetoněmecké otázky po roce 1945 v Československu „humánnější“ představa navržená mnou vymyšlenou postavou Vladimíra Hajdrycha, anebo ten způsob, který známe v podobě tvrdé a nefalšované reality vyhnání sudetských Němců z Československa. Jisté je, že krajně nehumánní je obojí.
Na druhou stranu ani takový skutečný K.H.Frank ve svých úvahách nedošel tak daleko, aby po úspěšném dovršení války (kdy tedy kdy už by neměl oprávnění běžně uváděný „argument“, že Čechy bylo potřeba šetřit pro válečný průmysl) prosazoval násilné vyhnání prakticky všech Čechů na základě národnostní příslušnosti, jejich svévolné vraždění a kompletní oloupení o majetek! A to ještě během tak krátkého časového úseku, jak se tomu dělo v případě vyhánění sudetských Němců (kterých bylo pouze 2x méně než Čechů.)
V létě 1940 totiž psal K.H.Frank do říšského kancléřství:
„Totální vysídlení 7,2 miliónů Čechů považuji za neproveditelné, a) protože není k dispozici prostor, kde by bylo možno opět je usídlit; b) protože nejsou k dispozici němečtí lidé, kteří by mohli ihned zaplnit uprázdněný prostor; c) protože vysoce civilizovaná, hospodářsky a dopravně technicky vysoce citlivá země v srdci Evropy nesnese, aby její funkce byla porušena, nesnese žádné vakuum; d) protože lidé jsou říšským kapitálem a v nové říši nemůžeme postrádat pracovní sílu 7 miliónu Čechů; e) protože je působení takového šoku na jiné národy jihovýchodu pravděpodobně nežádoucí.“ Dále pak rozvíjí: „Úspěšné asimilační pokusy dřívějších staletí, čímž vznikla výše popsaná rovnost rasové úrovně miliónů Čechů s Němci, a přitažlivá síla nové říše umožňují a způsobují, že se zdá pravděpodobným přivést několik miliónů Čechů ke skutečné změně národnosti.“
Svobodný pán von Neurath se současně v korespondenci, která byla předána Vůdci, názorově připojil:
Svobodný pán von Neurath se současně v korespondenci, která byla předána Vůdci, názorově připojil:
„Nejradikálnějším a teoreticky nejdokonalejším řešením problému by bylo totální vysídlení všech Čechů z této země a její osídlení Němci. Toto řešení však není možné, protože není dost německých lidí, aby bylo možno ihned naplnit všechny prostory, které budou patřit v dohledné době k velkoněmeckému prostoru… Aby však bylo dosaženo cíle, tj. zaplnění tohoto prostoru německými lidmi, k tomu není totální vysídlení Čechů ani nutné. Při podrobném prozkoumání obyvatelstva dnešního území Protektorátu je člověk překvapen velkým počtem plavovlasých lidí s inteligentními tvářemi a dobrou stavbou těla, lidí, kteří by sotva byli v nepříznivém smyslu nápadní i ve středoněmeckém a jihoněmeckém prostoru, nemluvě ani o východolabském prostoru.“
Myšlenka totálního vysídlení Čechů byla teda zásadně odmítnuta. Jaký pocit by se asi Čechů dnes zmocňoval, kdyby byli za války násilně téměř všichni vyhnáni ze svých domovů dejme tomu na Slovensko či do Generálního gouvernementu a museli ponechat veškerý svůj majetek na místě Němcům? Kdyby byli Češi vyzváni, aby do 24 hodin opustili své domovy a byli soustředěni do sběrných lágrů, označováni na ošacení viditelným nápisem „Tsch“ a kdyby jich tisíce během tohoto „odsunu“ byly zmasakrovány? A kdyby se současná německá a rakouská vláda k tomuto „odsunu“ stavěla tak, že o něm prakticky nechce moc slyšet a odvolávala se na morálku tehdejší doby?...
Původně jsem ale chtěl mluvit o „obětech“ germanizace, k čemuž mě inspiroval rozhovor Pavla Kohouta pro Lidové noviny. Jak už bylo na jiném místě zdůrazněno, výchozí situace poněmčených vídeňských Čechů se podstatně lišila od té v Protektorátu. Nás ale v této chvíli bude znamenat konečný efekt, který stojí v přímém rozporu s často kolportovaném „vyhlazením Čechů“.
Myšlenka totálního vysídlení Čechů byla teda zásadně odmítnuta. Jaký pocit by se asi Čechů dnes zmocňoval, kdyby byli za války násilně téměř všichni vyhnáni ze svých domovů dejme tomu na Slovensko či do Generálního gouvernementu a museli ponechat veškerý svůj majetek na místě Němcům? Kdyby byli Češi vyzváni, aby do 24 hodin opustili své domovy a byli soustředěni do sběrných lágrů, označováni na ošacení viditelným nápisem „Tsch“ a kdyby jich tisíce během tohoto „odsunu“ byly zmasakrovány? A kdyby se současná německá a rakouská vláda k tomuto „odsunu“ stavěla tak, že o něm prakticky nechce moc slyšet a odvolávala se na morálku tehdejší doby?...
Původně jsem ale chtěl mluvit o „obětech“ germanizace, k čemuž mě inspiroval rozhovor Pavla Kohouta pro Lidové noviny. Jak už bylo na jiném místě zdůrazněno, výchozí situace poněmčených vídeňských Čechů se podstatně lišila od té v Protektorátu. Nás ale v této chvíli bude znamenat konečný efekt, který stojí v přímém rozporu s často kolportovaném „vyhlazením Čechů“.
(Závěrečná část vyjde 5.8.2009)