Není snadné přesně určit, kolik Čechů kolem roku 1900 skutečně ve Vídni žilo. Čísla jsou velmi nepřesná a pohybují se mezi 100.000 až 400.000. Střízlivé odhady hovoří o 250.000-300.000 lidech české národnosti žijících a pracujících v té době v hlavním městě monarchie. 1,6miliónová Vídeň byla tehdy druhým největším českým městem po Praze vůbec. Městská správa měla tedy pochopitelné obavy, aby se „zachoval německý charakter města“. Zejména křesťansko-sociální starosta Vídně Karl Lueger proslul některými opatřeními, kterými chtěl zabránit dalšímu rozmachu českého nacionálního živlu ve městě. Tak například v roce 1897 bylo vydáno nařízení, že obecním zaměstnancem Vídně se mohl stát pouze občan hlásící se k německé národnosti.
Po vzniku československého státu reemigrovalo téměř 150.000 Čechů do své původní domoviny, po první světové válce Vídeň totiž trpěla hlady a Češi si od nového „státu Čechoslováků“ slibovali lepší budoucnost. Nová rakouská sociálně demokratická správa Vídně však byla k Čechům vlídnější než ta předchozí, a tak Češi ve dvacátých letech minulého století ve městě mohli ve velké míře realizovat svůj bohatý kulturní, hospodářský ale i politický život, byla zajištěna činnost nacionálně orientovaných organizací a spolků. Souviselo to také s tím, že česká menšina po roce 1918 stála v jistém smyslu pod ochranou Československa. Odsud směřovaly i finanční injekce, které měly zahraničním Čechům pomáhat udržet a rozvíjet jejich národní aktivity. Vídeňští Češi byli tradičně většinově levicově orientovaní a v tomto směru i hodně agilní, a tak politické poměry po občanské válce a nastolení „austrofašismu“ v roce 1934 strukturu českých spolků a organizací ve Vídni postihly ve stejné míře jako všeobecně celou rakouskou sociální demokracii a rakouské komunisty, kteří byli následovně režimem rakouské Vlastenecké fronty politicky pronásledováni. Na druhé straně musel např. český učitelský personál spolku Komenský do rakouské Vaterländische Front vstoupit, tj. čeští učitelé byli jejími členy.
Zmíněná reemigrace a především dobrovolná asimilace Čechů se projevila i při sčítání lidu v roce 1923, kdy „pouze“ 80.000 občanů uvedlo češtinu jako svůj „hovorový jazyk“. V roce 1939, tedy v období po „znovusjednocení“ Rakouska s Říší, se při sčítání lidu poprvé zkoumal ukazatel mateřské řeči – 56.248 osob uvedlo nezávisle na své hovorové řeči jako mateřský jazyk češtinu (nebo slovenštinu). Toto číslo však nezahrnuje cifru již asimilovaných Čechů, kteří měli za mateřštinu německý jazyk. Během 2. světové války se do Vídně dostalo také 40.000 většinou mladých Čechů z Protektorátu (a do okolní župy Niederdonau dalších 35.000), kteří zde byli na pracovním nasazení.
Měsíc po „anšlusu“, tj. 10. dubna 1938, bylo o něm uspořádáno lidové hlasování. Představitelé vídeňských Čechů se obávali, že národní socialisté by veškeré hlasy, které se případně vysloví proti anšlusu, ve skutečnosti přičítali české menšině (situace v Československu v té době totiž vřela), a tak preventivně u vídeňského národně-socialistického starosty Hermanna Neubachera dosáhli toho, že Češi směli o připojení „Východní marky“ k Německu hlasovat zvlášť – z 23.200 odevzdaných hlasů vídeňských Čechů (tedy nacionálních, ne asimilovaných) se nakonec jen 31 vyslovilo proti anšlusu a 32 odevzdaných hlasů bylo neplatných. Lidovému hlasování samozřejmě předcházela intenzivní propaganda.
Život „národních“ Čechů po březnu 1938 se citlivě změnil. V následujících letech bylo úřady poněkud zredukováno školství (počet škol apod.) a zejména pak během roku 1942 byla ukončena činnost několika organizací a spolků nacionálních a neasimilovaných Čechů a byl zastaven česky píšící tisk. V listopadu 1941 byl rozpuštěn vídeňský Sokol a na podzim 1942 došlo k zániku 12 sportovních klubů a spolků, mezi nimi např. Orel. (Ještě v červenci 1938 se delegace vídeňských sokolů směla zúčastnit Všesokolského sletu v Československu – na Sokoly pochodující v Praze s vlajkou s hákovým křížem byl vskutku zajímavý pohled ZDE.) Naproti tomu existovaly spolky jako např. český fotbalový klub S.K. Moravia 10, kde z celkového počtu 68 členů 48 mužů sloužilo ve Wehrmachtu, takže byl klub úřady nakonec klasifikován jako převážně německý a jeho činnost nebyla zrušena. Podobný kosmetický osud „postihl“ A.C.Slovan, který se pouze přejmenoval na A.C. Sparta. Nejbohatší český kulturní a školský spolek Komenský pronajímal během války řadu budov a objektů nejen městu, ale i Wehrmachtu a NSDAP. Za války tedy došlo k jistému omezení národního života vídeňských Čechů, tato omezení samozřejmě nepociťovaly asimilované osoby českého původu a osoby nehlásící se za každou cenu k nacionálnímu češství. Mužská část asimilovaného českého obyvatelstva musela samozřejmě narukovat do Wehrmachtu. Konce války se dožily dvě veřejné české lidové školy (Volksschulen), které po celou dobu udržovalo město Vídeň.
Co se týče navenek sotva vnímatelného politického odboje a podzemní činnosti vídeňských Čechů v období národního socialismu, tak literatura zmiňuje v první řadě asi dvousetčlennou českou sekci ilegální Rakouské komunistické strany KPÖ, která se soustředila hlavně na propagační či osvětovou činnost v oblasti zdráhání se vojenské služby ve Wehrmachtu. A dále pak 40tičlennou skupinu Curiue, vedenou farářem Josefem Pojarem, usilující o obnovení samostatného a demokratického Rakouska. Na vídeňském ústředním hřbitově připomíná pamětní deska 69 během války zabitých opozičních Čechů (a Slováků).
Dle odhadu říšských rasových hygieniků měla až jedna čtvrtina obyvatel Vídně nějakým způsobem vazby na český původ. Historik Gerhard Botz hovoří o 400.00-500.000 lidech (více v jeho knize Nationalsozialismus in Wien - Machtübernahme, Herrschaftssicherung, Radikalisierung 1938/39, Mandelbaum Verlag, Wien 2008). Během sedmi let pod hákovým křížem pociťovalo určitá omezení pouze češství národní (české kulturní, sportovní a politické spolky), avšak nikoliv „češství“ asimilované, které bylo několikanásobně početnější. Tento autor ve své knize zmiňuje také dopis Martina Bormanna říšskému místodržícímu Vídně Baldurovi von Schirachovi, ve kterém navrhuje očistit Vídeň od češství.
Je zbytečné rozepisovat se o stopách českého působení ve Vídni, které jsou spojovány s takovými jmény jako z mnoha dalších např. Karl Kolarik ( a jeho Schweizerhaus v Prátru), Josef Prousek ( a jeho proslulá síť cukráren Aïda), prominentní sportovci Matthias Kaburek, Franz Cisar, Johann Urbanek, Josef Bican a v neposlední řadě fotbalový idol Matthias Sindelar.
K posledně jmenovanému bych ale přeci jenom prohodil pár slov, protože způsob jeho „adaptace“ v období národního socialismu, který díky své tragické předčasné smrti prožil pouze v začátcích, hovoří i za osudy mnoha dalších asimilovaných („zgermanizovaných“) Čechů, kteří zdaleka nebyli tak slavní a nebyli středem pozornosti sdělovacích prostředků jako právě on.
Matthias Sindelar (původně Matěj Šindelář) – syn českých přistěhovalců a slavný rakouský fotbalový hráč – byl po druhé světové válce posmrtně považován za uvědomělého antifašistu a ještě v roce 2003, kdy Rakušané slavili sto let od jeho narození, se na počest českého sportovce konal ve Vídni fotbalový turnaj migrantských spolků, které tímto způsobem chtěly uctít jeho „antirasismus“. Celá legenda o „antifašistovi“ Sindelarovi vznikla hlavně díky česko-rakousko-židovskému literátovi Friedrichu Torbergovi, který jej zvěčnil ve své básni o tom, jak Sindelar zvolil raději cestu sebevraždy, než aby snášel život pod tíhou národního socialismu. Zejména díky Torbergovi se po celá desetiletí tradovala nepodložená spekulace i Sindelarově sebevraždě. Celá legenda však měla již od začátku své šrámy a nakonec splaskla před několika lety jako jedna velká bublina, když se objevily další „kompromitující“ dokumenty z tajůplného a dosud neobjasněného „případu Sindelar“.
Ale pěkně po pořádku. Matěj Šindelář (nar. 1903) pocházel z Kozlova u Jihlavy a již ve svých třech letech odešel s rodinou do Vídně za lepším. Pocházel z chudých poměrů a osud rodiny tvrdě poznamenal rok 1917, kdy jeho otec padl na válečné frontě u Isonza, kde vykrvácelo vůbec velké množství českých vojáků rakousko-uherské armády. Rok nato byl objeven Sindelarův fotbalový talent a od té doby se začala psát jeho bohatá sportovní kariéra. Byl několikrát vyznamenán jako nejlepší rakouský fotbalista 20. století a působil jako kapitán legendárního „Wunderteamu“, slavícího jeden úspěch za druhým. Sindelar se stal vůbec idolem rakouského fotbalu.
12. března 1938 vpochodovaly německé vojenské jednotky přes rakouské hranice a zem se stala součástí Německé říše. Rakouský národní fotbalový tým, který se čerstvě kvalifikoval na mistrovství světa ve Francii, byl rozpuštěn. Jako náhražka byl v dubnu 1938 zorganizován tzv. „anšlus-špýl“ mezi „Altreichem“ (Německem) a Východní markou (Rakouskem). Kapitán rakouského týmu Sindelar nařídil, aby jeho hráči naběhli na trávník v červeno-bílo-červených dresech (tedy v rakouských národních barvách) a ne v tradičních černo-bílých, což museli Němci chápat jako menší provokaci. Během hry Sindelar si naschvál nechat ucházet šance silnějšího rakouského týmu a když střelil první gól do německé branky, vesele zatancoval před tribunou fanoušků z „Altreichu“. Druhou trefu pak docílil Sindelarův kamarád Karl Sesta a rakouský tým nakonec vyhrál nad Němci 2:0.
Přes všechna Sindelarova škádlení zapůsobil talent fotbalisty českého původu i na říšského trenéra Seppa Herbergera, který jej následovně několikrát povolal do říšskoněmeckého národního mužstva (například při příležitosti mistrovství světa v roce 1938). Matthias Sindelar však nabídky odmítal.
S nástupem národního socialismu byl všeobecně zakázán „zažidovštělý“ profesionální fotbal a mnoho profesionálních klubů tak bylo rozpuštěno, takže se Sindelar musel poohlédnout po nějakém druhém zdroji příjmů. Do oka mu přitom padla dobře prosperující kavárna „Annahof“ v Laxenburger Straβe , která byla nabízena v rámci arizace.
Sindelar v rámci arizace samozřejmě úzce spolupracoval s národně-socialistickými institucemi s tím, že syn českých přistěhovalců musel předložit přísažné prohlášení, že je „árijského původu“. Při vyplňování potřebného formuláře Sindelar sice v kolonce „Je žadatel členem strany?“ (NSDAP) uvedl „ne“, ale dva týdny nato obdrželo „arizační místo“ posudkový dopis Krajského vedení IV NSDAP, župa Vídeň, kde stálo černé na bílém, že „proti politickému postoji stranického soudruha Matthiase Sindelara není žádných námitek“. I rakouský fotbalový svaz, přejmenovaný nyní na „Německou říšskou ligu, župa 17 – kopaná“, se za českého fotbalistu u „arizačního místa“ přimluvil, aby vyhověním Sindelarovy žádosti o převzetí bývalé židovské kavárny „bylo odpovězeno obzvláštnímu přání vedoucího říšského sportu a jeho zájmu o přední postavení německého sportu.“ Sindelar kavárnu „odkoupil“ za 20.000 říšských marek a při příležitosti znovuotevření kavárny českého fotbalisty NSDAP slavnostně předvídala „velkou budoucnost fotbalu Východní marky“. Původní majitel kavárny, Žid Simon Drill, skončil později v koncentračním táboře. Matthias Sindelar prý kvůli tomu, aby Drilla k odstoupení kavárny donutil, vystavil donucovacímu tlaku.
Naposledy si Matthias Sindelar zahrál kopanou 26. prosince 1938 se svým klubem „Austria“ (po březnu 1938 se sice po zásahu úřadů takhle nesměl jmenovat, ale po četných protestech fanoušků dostal klub nakonec zpět název již neexistujícího státu). Do konce života mu zbýval ani ne měsíc.
23. ledna 1939 byl nalezen mrtev ve svém bytě. Vedle něj ležela jeho krátkodobá známost nevalné pověsti – Camilla Castagnolová, barmanka židovského původu. Zemřela den po Sindelarovi, aniž by mezitím přišla k vědomí. Kriminalistům se tedy nepodařilo vyslechnout korunního svědka – nebo pachatele. Veřejnost byla Sindelarovou smrtí zděšena a bulvární deník Kronen-Zeitung denně ve velkém spekuloval o příčině fotbalistovy smrti. Oficiální verze zněla otrava oxidem uhelnatým zapříčiněná poruchou komína. Vyskytla se však celá řada nesrovnalostí – komín prý byl v pořádku, Sindelarova sebevražda byla jeho přáteli vyloučena. Všechno nasvědčovalo tomu, že „tento nádherný člověk se stal obětí vraždy“, jak napsaly zmíněné noviny. A skutečně to potvrzují i některé další stopy naleznuté v Německu v 90. letech. Sindelare s největší pravděpodobností otrávila jeho přítelkyně, která podle výpovědi řady svědků prahla v první řadě po fotbalistově majetku a tušila, že se s ní chce Sindelar rozdejít. (Článek v Reflexu ZDE.) Naproti tomu rakouské emigrantské kruhy v západní Evropě (uprchlíci z Rakouska před národním socialismem) rozšiřovaly naprosto ničím nepodložené spekulace o hrdinné smrti dvou odpůrců okupace země, kteří se rozhodli pro sebevraždu.
Mimochodem, nyní národně-socialistická Vídeň uspořádala pohřeb českému fotbalistovi ve formě státního aktu, kterému přizvukovala NSDAP, která Sindelare prohlásila za „nejznámějšího vojáka vídeňského fotbalového sportu“. Smutečního aktu se zúčastnilo 15.000 lidí...
V roce 2003 citoval mj. vídeňský levicový časopis Falter z dokumentů, z nichž jednoznačně vychází, že Matthias Sindelar při arizaci kavárny koketoval s NSDAP a má na svědomí osud původních židovských majitelů.
Příběh prominentního vídeňského Čecha jsem uvedl proto, že v řadách obyčejných asimilovaných Čechů najdeme spousty tak trochu podobných případů. A kolik takových „zgermanizovaných“ Čechů položilo život v uniformě Wehrmachtu se nikdy přesně nedozvíme..
Nakrojená problematika je hodna zamyšlení zejména proto, že Češi mají s Rakušany dnes problematické vztahy. S ohledem na jisté společné popř. příbuzné kořeny můžeme na věc nahlížet s jistým údivem až nepochopením.
Úvahu, která se už pomalu chýlí ke konci, jsem namixoval z několika historických faktů, z mých vlastních názorů, domněnek a nechyběly i „vědeckofantastické“ fikce o „Protektorátu Sudety“. A aby byl tenhle stylistický gulášek dokonalý, připojím na závěr i nějaký ten osobní zážitek.
Má se za to, že Vídeňák pohlíží na Čecha skrz prsty. Neříkám, že na tom nic nebude, ale nezažil jsem to nikdy na vlastní kůži, protože sám mluvím „vídeňskou hochdeutsch“. Společná řeč je důležitým emocionálním pojítkem, které bourá veškeré bariéry mezi kulturně zpříbuzenštělými národy – asimilovaní vídeňští Češi jsou takovým malým příkladem, i když si před sto lety z „cíglbéma“ ve Vídni kdekdo utahoval. Dnes si z Čechů pro změnu utahuje ve Vídni i kdejaký ten zgermanizovaný „cíglbém“ nebo „Ziegelböhm“. Je nepravděpodobné, že narazíte na někoho, kdo by své asimilace a „ztráty češství“ litoval a je logické, že potomkům těchto lidí to vůbec nepřijde a čeština jim jako mateřština přijde nemyslitelná.
Před několika lety jsem znal ve Vídni člověka, asi o dvě desetiletí staršího jak já, pro kterého jsem v Česku příležitostně nechával restaurovat starý nábytek. Na revanš jsem měl kdykoliv, když bylo potřeba ve Vídni něco dlouhodobě vyřídit, možnost bezplatně přenocovat v nějakém z momentálně neprojímaných bytů v jeho velkém bílém činžáku (nebo spíš paláci) nedaleko centra v 9. městském okrsku. Párkrát jsem této možnosti kdysi využil. Na střeše domu majitel vybudoval nádhernou zahradu s trávníkem, keři, stromky a zahradním domkem. Stačí prostě jen vyjet výtahem úplně navrch a člověk už má pocit, že se octl v zeleném ráji uprostřed velkoměsta v bezprostřední blízkosti Štěpánského dómu, který trůni z povzdálí. Jednou jsem se tomu člověku z vděčnosti sám nabídl, že mu na chvíli trochu pomůžu s nějakými úpravami na střeše, ačkoliv nejsem zrovna dvakrát manuálně dovedný. Doufal jsem, že půjde nanejvýš o nějaké přenášení květináčů. Byl jsem vyveden z omylu – až na místě mě požádal, abych mu pomáhal přesazovat všelijaké kytky z květináče do květináče a trochu prohrabával trávník. Na odmítnutí už bylo pozdě, i když mi zahradničení nikdy nešlo zrovna dvakrát od ruky. Nemám totiž zrovna zahrádkářské sklony. Stalo se mi při práci dokonce, že jsem omylem vyhrabal i nějakou okrasnou rostlinu anebo ji poškodil. Pedantský hostitel mou nešikovnost brzy zmerčil a znechuceně pronesl: „Vy tam nahoře fakt nemáte žádný cit na tyhle věci“. Zeptal jsem se ho podrážděně, koho tím ´vy tam nahoře´myslí. Z Vídeňáka jak poleno se náhle vyklubal velký znalec etnologie: „Vím to, zabývám se těmihle věcmi okolo typické charakteristiky různých národů.“
Po vzniku československého státu reemigrovalo téměř 150.000 Čechů do své původní domoviny, po první světové válce Vídeň totiž trpěla hlady a Češi si od nového „státu Čechoslováků“ slibovali lepší budoucnost. Nová rakouská sociálně demokratická správa Vídně však byla k Čechům vlídnější než ta předchozí, a tak Češi ve dvacátých letech minulého století ve městě mohli ve velké míře realizovat svůj bohatý kulturní, hospodářský ale i politický život, byla zajištěna činnost nacionálně orientovaných organizací a spolků. Souviselo to také s tím, že česká menšina po roce 1918 stála v jistém smyslu pod ochranou Československa. Odsud směřovaly i finanční injekce, které měly zahraničním Čechům pomáhat udržet a rozvíjet jejich národní aktivity. Vídeňští Češi byli tradičně většinově levicově orientovaní a v tomto směru i hodně agilní, a tak politické poměry po občanské válce a nastolení „austrofašismu“ v roce 1934 strukturu českých spolků a organizací ve Vídni postihly ve stejné míře jako všeobecně celou rakouskou sociální demokracii a rakouské komunisty, kteří byli následovně režimem rakouské Vlastenecké fronty politicky pronásledováni. Na druhé straně musel např. český učitelský personál spolku Komenský do rakouské Vaterländische Front vstoupit, tj. čeští učitelé byli jejími členy.
Zmíněná reemigrace a především dobrovolná asimilace Čechů se projevila i při sčítání lidu v roce 1923, kdy „pouze“ 80.000 občanů uvedlo češtinu jako svůj „hovorový jazyk“. V roce 1939, tedy v období po „znovusjednocení“ Rakouska s Říší, se při sčítání lidu poprvé zkoumal ukazatel mateřské řeči – 56.248 osob uvedlo nezávisle na své hovorové řeči jako mateřský jazyk češtinu (nebo slovenštinu). Toto číslo však nezahrnuje cifru již asimilovaných Čechů, kteří měli za mateřštinu německý jazyk. Během 2. světové války se do Vídně dostalo také 40.000 většinou mladých Čechů z Protektorátu (a do okolní župy Niederdonau dalších 35.000), kteří zde byli na pracovním nasazení.
Měsíc po „anšlusu“, tj. 10. dubna 1938, bylo o něm uspořádáno lidové hlasování. Představitelé vídeňských Čechů se obávali, že národní socialisté by veškeré hlasy, které se případně vysloví proti anšlusu, ve skutečnosti přičítali české menšině (situace v Československu v té době totiž vřela), a tak preventivně u vídeňského národně-socialistického starosty Hermanna Neubachera dosáhli toho, že Češi směli o připojení „Východní marky“ k Německu hlasovat zvlášť – z 23.200 odevzdaných hlasů vídeňských Čechů (tedy nacionálních, ne asimilovaných) se nakonec jen 31 vyslovilo proti anšlusu a 32 odevzdaných hlasů bylo neplatných. Lidovému hlasování samozřejmě předcházela intenzivní propaganda.
Život „národních“ Čechů po březnu 1938 se citlivě změnil. V následujících letech bylo úřady poněkud zredukováno školství (počet škol apod.) a zejména pak během roku 1942 byla ukončena činnost několika organizací a spolků nacionálních a neasimilovaných Čechů a byl zastaven česky píšící tisk. V listopadu 1941 byl rozpuštěn vídeňský Sokol a na podzim 1942 došlo k zániku 12 sportovních klubů a spolků, mezi nimi např. Orel. (Ještě v červenci 1938 se delegace vídeňských sokolů směla zúčastnit Všesokolského sletu v Československu – na Sokoly pochodující v Praze s vlajkou s hákovým křížem byl vskutku zajímavý pohled ZDE.) Naproti tomu existovaly spolky jako např. český fotbalový klub S.K. Moravia 10, kde z celkového počtu 68 členů 48 mužů sloužilo ve Wehrmachtu, takže byl klub úřady nakonec klasifikován jako převážně německý a jeho činnost nebyla zrušena. Podobný kosmetický osud „postihl“ A.C.Slovan, který se pouze přejmenoval na A.C. Sparta. Nejbohatší český kulturní a školský spolek Komenský pronajímal během války řadu budov a objektů nejen městu, ale i Wehrmachtu a NSDAP. Za války tedy došlo k jistému omezení národního života vídeňských Čechů, tato omezení samozřejmě nepociťovaly asimilované osoby českého původu a osoby nehlásící se za každou cenu k nacionálnímu češství. Mužská část asimilovaného českého obyvatelstva musela samozřejmě narukovat do Wehrmachtu. Konce války se dožily dvě veřejné české lidové školy (Volksschulen), které po celou dobu udržovalo město Vídeň.
Co se týče navenek sotva vnímatelného politického odboje a podzemní činnosti vídeňských Čechů v období národního socialismu, tak literatura zmiňuje v první řadě asi dvousetčlennou českou sekci ilegální Rakouské komunistické strany KPÖ, která se soustředila hlavně na propagační či osvětovou činnost v oblasti zdráhání se vojenské služby ve Wehrmachtu. A dále pak 40tičlennou skupinu Curiue, vedenou farářem Josefem Pojarem, usilující o obnovení samostatného a demokratického Rakouska. Na vídeňském ústředním hřbitově připomíná pamětní deska 69 během války zabitých opozičních Čechů (a Slováků).
Dle odhadu říšských rasových hygieniků měla až jedna čtvrtina obyvatel Vídně nějakým způsobem vazby na český původ. Historik Gerhard Botz hovoří o 400.00-500.000 lidech (více v jeho knize Nationalsozialismus in Wien - Machtübernahme, Herrschaftssicherung, Radikalisierung 1938/39, Mandelbaum Verlag, Wien 2008). Během sedmi let pod hákovým křížem pociťovalo určitá omezení pouze češství národní (české kulturní, sportovní a politické spolky), avšak nikoliv „češství“ asimilované, které bylo několikanásobně početnější. Tento autor ve své knize zmiňuje také dopis Martina Bormanna říšskému místodržícímu Vídně Baldurovi von Schirachovi, ve kterém navrhuje očistit Vídeň od češství.
Je zbytečné rozepisovat se o stopách českého působení ve Vídni, které jsou spojovány s takovými jmény jako z mnoha dalších např. Karl Kolarik ( a jeho Schweizerhaus v Prátru), Josef Prousek ( a jeho proslulá síť cukráren Aïda), prominentní sportovci Matthias Kaburek, Franz Cisar, Johann Urbanek, Josef Bican a v neposlední řadě fotbalový idol Matthias Sindelar.
K posledně jmenovanému bych ale přeci jenom prohodil pár slov, protože způsob jeho „adaptace“ v období národního socialismu, který díky své tragické předčasné smrti prožil pouze v začátcích, hovoří i za osudy mnoha dalších asimilovaných („zgermanizovaných“) Čechů, kteří zdaleka nebyli tak slavní a nebyli středem pozornosti sdělovacích prostředků jako právě on.
Matthias Sindelar (původně Matěj Šindelář) – syn českých přistěhovalců a slavný rakouský fotbalový hráč – byl po druhé světové válce posmrtně považován za uvědomělého antifašistu a ještě v roce 2003, kdy Rakušané slavili sto let od jeho narození, se na počest českého sportovce konal ve Vídni fotbalový turnaj migrantských spolků, které tímto způsobem chtěly uctít jeho „antirasismus“. Celá legenda o „antifašistovi“ Sindelarovi vznikla hlavně díky česko-rakousko-židovskému literátovi Friedrichu Torbergovi, který jej zvěčnil ve své básni o tom, jak Sindelar zvolil raději cestu sebevraždy, než aby snášel život pod tíhou národního socialismu. Zejména díky Torbergovi se po celá desetiletí tradovala nepodložená spekulace i Sindelarově sebevraždě. Celá legenda však měla již od začátku své šrámy a nakonec splaskla před několika lety jako jedna velká bublina, když se objevily další „kompromitující“ dokumenty z tajůplného a dosud neobjasněného „případu Sindelar“.
Ale pěkně po pořádku. Matěj Šindelář (nar. 1903) pocházel z Kozlova u Jihlavy a již ve svých třech letech odešel s rodinou do Vídně za lepším. Pocházel z chudých poměrů a osud rodiny tvrdě poznamenal rok 1917, kdy jeho otec padl na válečné frontě u Isonza, kde vykrvácelo vůbec velké množství českých vojáků rakousko-uherské armády. Rok nato byl objeven Sindelarův fotbalový talent a od té doby se začala psát jeho bohatá sportovní kariéra. Byl několikrát vyznamenán jako nejlepší rakouský fotbalista 20. století a působil jako kapitán legendárního „Wunderteamu“, slavícího jeden úspěch za druhým. Sindelar se stal vůbec idolem rakouského fotbalu.
12. března 1938 vpochodovaly německé vojenské jednotky přes rakouské hranice a zem se stala součástí Německé říše. Rakouský národní fotbalový tým, který se čerstvě kvalifikoval na mistrovství světa ve Francii, byl rozpuštěn. Jako náhražka byl v dubnu 1938 zorganizován tzv. „anšlus-špýl“ mezi „Altreichem“ (Německem) a Východní markou (Rakouskem). Kapitán rakouského týmu Sindelar nařídil, aby jeho hráči naběhli na trávník v červeno-bílo-červených dresech (tedy v rakouských národních barvách) a ne v tradičních černo-bílých, což museli Němci chápat jako menší provokaci. Během hry Sindelar si naschvál nechat ucházet šance silnějšího rakouského týmu a když střelil první gól do německé branky, vesele zatancoval před tribunou fanoušků z „Altreichu“. Druhou trefu pak docílil Sindelarův kamarád Karl Sesta a rakouský tým nakonec vyhrál nad Němci 2:0.
Přes všechna Sindelarova škádlení zapůsobil talent fotbalisty českého původu i na říšského trenéra Seppa Herbergera, který jej následovně několikrát povolal do říšskoněmeckého národního mužstva (například při příležitosti mistrovství světa v roce 1938). Matthias Sindelar však nabídky odmítal.
S nástupem národního socialismu byl všeobecně zakázán „zažidovštělý“ profesionální fotbal a mnoho profesionálních klubů tak bylo rozpuštěno, takže se Sindelar musel poohlédnout po nějakém druhém zdroji příjmů. Do oka mu přitom padla dobře prosperující kavárna „Annahof“ v Laxenburger Straβe , která byla nabízena v rámci arizace.
Sindelar v rámci arizace samozřejmě úzce spolupracoval s národně-socialistickými institucemi s tím, že syn českých přistěhovalců musel předložit přísažné prohlášení, že je „árijského původu“. Při vyplňování potřebného formuláře Sindelar sice v kolonce „Je žadatel členem strany?“ (NSDAP) uvedl „ne“, ale dva týdny nato obdrželo „arizační místo“ posudkový dopis Krajského vedení IV NSDAP, župa Vídeň, kde stálo černé na bílém, že „proti politickému postoji stranického soudruha Matthiase Sindelara není žádných námitek“. I rakouský fotbalový svaz, přejmenovaný nyní na „Německou říšskou ligu, župa 17 – kopaná“, se za českého fotbalistu u „arizačního místa“ přimluvil, aby vyhověním Sindelarovy žádosti o převzetí bývalé židovské kavárny „bylo odpovězeno obzvláštnímu přání vedoucího říšského sportu a jeho zájmu o přední postavení německého sportu.“ Sindelar kavárnu „odkoupil“ za 20.000 říšských marek a při příležitosti znovuotevření kavárny českého fotbalisty NSDAP slavnostně předvídala „velkou budoucnost fotbalu Východní marky“. Původní majitel kavárny, Žid Simon Drill, skončil později v koncentračním táboře. Matthias Sindelar prý kvůli tomu, aby Drilla k odstoupení kavárny donutil, vystavil donucovacímu tlaku.
Naposledy si Matthias Sindelar zahrál kopanou 26. prosince 1938 se svým klubem „Austria“ (po březnu 1938 se sice po zásahu úřadů takhle nesměl jmenovat, ale po četných protestech fanoušků dostal klub nakonec zpět název již neexistujícího státu). Do konce života mu zbýval ani ne měsíc.
23. ledna 1939 byl nalezen mrtev ve svém bytě. Vedle něj ležela jeho krátkodobá známost nevalné pověsti – Camilla Castagnolová, barmanka židovského původu. Zemřela den po Sindelarovi, aniž by mezitím přišla k vědomí. Kriminalistům se tedy nepodařilo vyslechnout korunního svědka – nebo pachatele. Veřejnost byla Sindelarovou smrtí zděšena a bulvární deník Kronen-Zeitung denně ve velkém spekuloval o příčině fotbalistovy smrti. Oficiální verze zněla otrava oxidem uhelnatým zapříčiněná poruchou komína. Vyskytla se však celá řada nesrovnalostí – komín prý byl v pořádku, Sindelarova sebevražda byla jeho přáteli vyloučena. Všechno nasvědčovalo tomu, že „tento nádherný člověk se stal obětí vraždy“, jak napsaly zmíněné noviny. A skutečně to potvrzují i některé další stopy naleznuté v Německu v 90. letech. Sindelare s největší pravděpodobností otrávila jeho přítelkyně, která podle výpovědi řady svědků prahla v první řadě po fotbalistově majetku a tušila, že se s ní chce Sindelar rozdejít. (Článek v Reflexu ZDE.) Naproti tomu rakouské emigrantské kruhy v západní Evropě (uprchlíci z Rakouska před národním socialismem) rozšiřovaly naprosto ničím nepodložené spekulace o hrdinné smrti dvou odpůrců okupace země, kteří se rozhodli pro sebevraždu.
Mimochodem, nyní národně-socialistická Vídeň uspořádala pohřeb českému fotbalistovi ve formě státního aktu, kterému přizvukovala NSDAP, která Sindelare prohlásila za „nejznámějšího vojáka vídeňského fotbalového sportu“. Smutečního aktu se zúčastnilo 15.000 lidí...
V roce 2003 citoval mj. vídeňský levicový časopis Falter z dokumentů, z nichž jednoznačně vychází, že Matthias Sindelar při arizaci kavárny koketoval s NSDAP a má na svědomí osud původních židovských majitelů.
Příběh prominentního vídeňského Čecha jsem uvedl proto, že v řadách obyčejných asimilovaných Čechů najdeme spousty tak trochu podobných případů. A kolik takových „zgermanizovaných“ Čechů položilo život v uniformě Wehrmachtu se nikdy přesně nedozvíme..
Nakrojená problematika je hodna zamyšlení zejména proto, že Češi mají s Rakušany dnes problematické vztahy. S ohledem na jisté společné popř. příbuzné kořeny můžeme na věc nahlížet s jistým údivem až nepochopením.
Úvahu, která se už pomalu chýlí ke konci, jsem namixoval z několika historických faktů, z mých vlastních názorů, domněnek a nechyběly i „vědeckofantastické“ fikce o „Protektorátu Sudety“. A aby byl tenhle stylistický gulášek dokonalý, připojím na závěr i nějaký ten osobní zážitek.
Má se za to, že Vídeňák pohlíží na Čecha skrz prsty. Neříkám, že na tom nic nebude, ale nezažil jsem to nikdy na vlastní kůži, protože sám mluvím „vídeňskou hochdeutsch“. Společná řeč je důležitým emocionálním pojítkem, které bourá veškeré bariéry mezi kulturně zpříbuzenštělými národy – asimilovaní vídeňští Češi jsou takovým malým příkladem, i když si před sto lety z „cíglbéma“ ve Vídni kdekdo utahoval. Dnes si z Čechů pro změnu utahuje ve Vídni i kdejaký ten zgermanizovaný „cíglbém“ nebo „Ziegelböhm“. Je nepravděpodobné, že narazíte na někoho, kdo by své asimilace a „ztráty češství“ litoval a je logické, že potomkům těchto lidí to vůbec nepřijde a čeština jim jako mateřština přijde nemyslitelná.
Před několika lety jsem znal ve Vídni člověka, asi o dvě desetiletí staršího jak já, pro kterého jsem v Česku příležitostně nechával restaurovat starý nábytek. Na revanš jsem měl kdykoliv, když bylo potřeba ve Vídni něco dlouhodobě vyřídit, možnost bezplatně přenocovat v nějakém z momentálně neprojímaných bytů v jeho velkém bílém činžáku (nebo spíš paláci) nedaleko centra v 9. městském okrsku. Párkrát jsem této možnosti kdysi využil. Na střeše domu majitel vybudoval nádhernou zahradu s trávníkem, keři, stromky a zahradním domkem. Stačí prostě jen vyjet výtahem úplně navrch a člověk už má pocit, že se octl v zeleném ráji uprostřed velkoměsta v bezprostřední blízkosti Štěpánského dómu, který trůni z povzdálí. Jednou jsem se tomu člověku z vděčnosti sám nabídl, že mu na chvíli trochu pomůžu s nějakými úpravami na střeše, ačkoliv nejsem zrovna dvakrát manuálně dovedný. Doufal jsem, že půjde nanejvýš o nějaké přenášení květináčů. Byl jsem vyveden z omylu – až na místě mě požádal, abych mu pomáhal přesazovat všelijaké kytky z květináče do květináče a trochu prohrabával trávník. Na odmítnutí už bylo pozdě, i když mi zahradničení nikdy nešlo zrovna dvakrát od ruky. Nemám totiž zrovna zahrádkářské sklony. Stalo se mi při práci dokonce, že jsem omylem vyhrabal i nějakou okrasnou rostlinu anebo ji poškodil. Pedantský hostitel mou nešikovnost brzy zmerčil a znechuceně pronesl: „Vy tam nahoře fakt nemáte žádný cit na tyhle věci“. Zeptal jsem se ho podrážděně, koho tím ´vy tam nahoře´myslí. Z Vídeňáka jak poleno se náhle vyklubal velký znalec etnologie: „Vím to, zabývám se těmihle věcmi okolo typické charakteristiky různých národů.“
Vysvětlil jsem mu, že z mé neohrabanosti nemůže posuzovat všechny Čechy, když jsem ale zaregistroval jeho znechucený pohled na mnou čerstvě rozrytý záhonek, vzdal jsem to. A hlavně, věděl jsem, že v jeho zrovna v jeho případě tato malá narážka výborně seděla. Vzpomněl jsem si na náš rok starý rozhovor dole u kávy, kdy se zajímavě rozpovídal o svých českých předcích a o svém dědovi, který ještě uměl plynule mluvit česky. A své české příjmení koneckonců také nezapře – na zvonku od jeho bytu se pyšní nápis PROUSEK...