Komentátoři a historici různého politického ražení se v uplynulých týdnech velmi hlasitě zamýšleli nad tím, proč a jak vznikla doposavad nejničivější válka v dějinách lidstva. V České republice velmi rozšířenou mediálně prezentovanou myšlenkou je stále donekonečna omílaný a ze všech stran co možná nejvíce rozpitvávaný scénář střetu či spolupráce „hnědé a rudé ideologie“, kterýmžto padlo za oběť ubohé Polsko, jako spojenec demokratického kapitalistického světa. Vcelku zkreslující, jednoduché a zastiňující odvádění pozornosti od dalších hlavních protagonistů a také viníků druhé světové války tedy. Ani zmínka o versailleském (ne)pořádku a polských předválečných represáliích a nacionalistických choutkách, ani zmínka o snahách o nové přerozdělení světa a z toho plynoucí politika západních evropských velmocí a USA před a při vzniku války. Pakt o neútočení mezi Německem a SSSR z roku 1939 byl však při příležitosti 70. výročí vypuknutí války tématem číslo jedna a byl podroben desítkám analýz a diskusí. Nutno dodat, že se tomu z jistých důvodů, o kterých bude za chvíli řeč, děje zejména v ČR a Polsku.
Příčiny vzniku a rozpoutání světového válečného požáru zejména v Evropě měly svůj ekonomicko-zbrojní a mezinárodněpolitický rozměr. Prezident Franklin D. Roosevelt byl o sovětsko-německém paktu informován již 24. srpna 1939 a věděl také o plánech na rozdělení Polska. Německým útokem na Polsko a následujícím britsko-francouzským vyhlášením války z 3. září 1939 se nakonec nenaplnila strategická kalkulace Polska, Německa, Velké Británie a Francie. Ale na druhé straně plně vyšly úmysly diktátora Stalina a US-prezidenta Roosevelta, kteří mohli zlepšit svoje výchozí pozice. Stalinovi se naplnila vize evropské války, která zákonitě měla vést k oslabení obou válčících stran. Rooseveltova kalkulace se také zdála být v dohlednu: válkou vysílené Francie a Velká Británie by se jednoho dne dostaly na hranice svých ressourcí a byly by nucené stále ve větší míře žádat o zbrojní a finanční pomoc v zámoří. Zkušenosti z roku 1917 ukázaly trend, že čím déle by válka trvala, tím více by se obě západní velmoci dostávaly do závislosti na USA. Na první pohled sice byl z krátkodobého hlediska vítězem Stalin: tajný doplňující protokol k paktu o neútočení mu dával volnou ruku k rozšíření své mocenské sféry a dával mu šanci vyzbrojit Rudou armádu. Z dlouhodobého hlediska však čas pracoval především pro Roosevelta.
Nezapomínejme ale, že dějiny nepíší pouze vítězové – stále je píší a utvářejí k obrazu svému i dnešní stratégové a propagandisté. Dvě (jako "příbuzné" popisované) totality si jako údajní výluční strůjci válečného konfliktu rozdělily ukořistěný východoevropský prostor mezi sebou, jednalo se tedy prý vlastně o souboj totality s demokracií (aby nevzniklo nedorozumění, autor "demokracií" nemyslí tehdejší polský stát jako takový). Mytizace paktu Hitler-Stalin dává Čechům a Polákům i dnes jasný podvědomý signál, kam se mají ubírat jejich sympatie v zahraničněpolitickém smyslu.
Polská veřejnost je díky mytizaci paktu mezi Berlínem a Moskvou každopádně upevňována ve svém skálopevném beránčím přesvědčení, že jejich stát se stal čistou obětí dvou totalitních režimů. Dokazují to i čerstvé průzkumy veřejného mínění v Polsku, které uveřejnila „Gazeta Wyborcza“. Jeden z frekventovaných českých portálů v reakci na tento průzkum nechtěně groteskně hlásal: „Nový průzkum ukázal, že Poláci už nevidí válku černobíle. Nepřátelé nebyli jen Němci, ale i Sověti či Ukrajinci, tvrdí Poláci.“ Poláci už tedy nevidí válku černobíle (?), ale vidí se stále jako hlavní a jediné oběti konfliktu. Podle průzkumu si Poláci (80%) dokonce myslí, že Židům za války pomáhali a zároveň se považují za větší oběti války než Židé. To si nevyžaduje dalšího rozboru...
.
Ale vraťme se k německo-sovětskému paktu. Některé analýzy jdou dokonce tak daleko, že malují na zeď tehdejší „rudohnědou spolupráci“ a označují A.Hitlera za „socana“ a J.V.Stalina za „národního socialistu“ a ukazují v karikaturách oba „zloduchy“ v bratrských pózách, respektive německého Vůdce v klečící póze před ruským panovníkem. Pakt mezi Německem a Ruskem ale nebyl paktem dvou ideologií, jak je někým interpretováno, ale racionálním vypočítavým paktem dvou mocných států, byl to pakt německo-sovětský. Už jenom mnichovské a pomnichovské události dokumentují, jak různorodé mohou být „pakty“ mezi státy a jak se bývalí přátelé přemění ze dne na den na nepřátele, pokud jde o získání vlastního národního prospěchu z dané situace. A to napříč různými ideologiemi a demokratickými, polodemokratickými a totalitními režimy.
„Rudo-hnědá spolupráce“ ? Jak nádherné, možná jim to dnešní generace, která vám dokáže suverénně a bezchybně vysvětlit pravidla soutěže Superstar, ale nemá ani sebemenší ponětí o základních myšlenkách nacionálního socialismu a principech komunistické ideologie, zbaští jako přílohu k cheesburgeru od McDonalda.