Lukáš Beer
Dalším mezníkem v období přípravné fáze budování Kuratoria pro výchovu mládeže v Čechách a na Moravě představoval 1. říjen 1942, kdy vychází první číslo ústředního listu Kuratoria „Zteč“, do kterého přispěl programovým článkem Emanuel Moravec a pod nadpisem „Minulost bude překonána budoucností“ též František Teuner. Ten ve svém článku podrobil kritice způsoby výchovy mládeže v podmínkách první československé republiky: „Hrdinství, vojáctví a láska k národu – to vše bylo líčeno jako přežitky buržoazního měšťáctví, anebo projevy fašistického reakcionářství. Čest, charakter a přímou páteř nemohl mladý člověk získat v kalištích systému politických stran, kde tak často, mnohdy z existenčních důvodů musel se organizovat. Zjevy politického stranictví, politické šejdířství, neupřímnost, vzájemná nenávist, využít všeho jen ku prospěchu strany, to byla výchova, kterou toto zřízení působilo na mladou i starší generaci. Ideály byly malé a průměrné. Cíle neradostné a směšné.“ Ministr Moravec se zase ve svém úvodním článku vracel k nedávné návštěvě delegace české mládeže na Evropském kongresu mládeže ve Vídni a vyzdvihoval právě jeden z ideálů, ke kterému měla být česká mládež v rámci Říše v budoucnu cíleně usměrňována a který odpovídal i hodnotovému žebříčku německého nacionálního socialismu – práce pro celek byla postavena nad motivy „osobního egoismu“. Zvláštní druh egoismu představoval v Moravcových očích i zaslepený „národní egoismus“:
.
„V životě jedince i v životě národa jde nakonec jen o to, co vykonáme pro jiné. Náš život je hlavně obětováním. V tom je jeho krása a velikost. Čistému hrdinství je egoismus cizí. Kdo žije jen pro sebe, nic nevykonal. To platí také o národě. A nade vším, co život nese k novým zítřkům, je láska k těm, kteří přijdou po nás. Proto také mladý bojovník dovede tak prostě umírat, proto matka je schopna dát vše pro své drahé.
Ne výpočet, ne rozumná kombinace šachových tahů, ne politika – nýbrž vědomí, že konáme něco velkého, co příštím generacím přinese lepší úděl a co nás jako poctivé borce představí těmto budoucím, to je vlastně smyslem plného a úctyhodného života. Jen ten život je krásný a v podvečer stáří naplněn ušlechtilou spokojeností, zůstává-li po nás hluboká brázda na lánu budoucnosti.
Vím, že vás v posledních letech mnohé tížilo. Touha být hrdinou, snaha vykonat něco velikého, vyznamenat se, vzbudit obdiv a úctu, to patří ke zdravému mládí. Otázka je, na kterém místě máme nasadit páku našemu svatému zápalu, co máme zdolat, kam se máme drát. Jde především o smysl boje, po kterém mládí touží a ve kterém se chce vyznamenat.
Tyto dny končil ve Wien kongres evropské mládeže. Vím, co vám budou vyprávět vaši
kamarádi, kteří se toho zúčastnili. Znám dobře ovzduší evropských srazů, které se v této světové válce konaly už v jiných otázkách, než je program mládeže naší pevniny. Chci-li toto ovzduší nějak označit, pak jsou pro to dvě slova: upřímnost a prostota. Ruka se podává opravdově a tiskne se upřímně každému, kdo konečně přišel na to, kde je jeho místo, každému kdo je prostě a bez okolků a otálení s sebou za velikým cílem.
Už před dvěma lety jsem českému člověku připomínal, že Čechy s Moravou jsou naše drahá domovina, ale že Velkoněmecká říše je náš mohutný a silný stát a naše nová krásná vlast. Bude dobré, když i vy, přátelé, si tato má slova vštípíte v paměť. Egoismus jedince je nízký, neplodný. Egoismus národa je vedle toho ještě nebezpečný, sebevražedný. Také národ musí žít pro něco většího, nosnějšího, než je pouhá myšlenka vlastní svébytnosti, vlastního národního pohodlí.
Věřte mi, že veliké oběti, které v této válce přináší hlavně mládež bratrského národa německého, musily by volat o pomstu, kdyby z toho všeho nevzniklo něco skvělého, co přetrvá věky a co především zachrání a zvelebí Evropu jako velikou obec sbratřených národů. Ano, stavíme novou Evropu, kterou v celé slávě a štěstí spatříte právě vy. A v této práci gigantů, které září na cestu ideály nacionálněsocialistické revoluce, čeká nás všechny jako věrné příslušníky naší Velkoněmecké říše mnoho čestných a těžkých úkolů.
Nebyla doba nad jiné slavná, která by mládeži kdy nabídla více příležitostí k ušlechtilému zápolení a k velikým činům. Jsem přesvědčen, že česká mládež se probojuje k čestnému místu v pamětech, které jednou vylíčí boje za svobodu a práci na její stavbě. Věrnost bude odměněna věrností!“ [49]
.
Citovaná slova vycházela ze základní koncepce předsedy Kuratoria Emanuele Moravce o úloze českého národa v Nové Evropě, ve které hrála prvořadou roli myšlenka, že Češi si musí své místo v budoucí Evropě teprve zasloužit svým postojem resp. aktivním přístupem v současné válce. Činnost mládeže v Kuratoriu tak byla posvěcena vlastně jako výsostná vlastenecká povinnost. Dr. Teuner na to navázal v druhém čísle časopisu Zteč, kdy podtrhoval, že těmto úkolům při spoluvytváření Nové Evropy podléhá česká mládež ve stejné míře jako mládež německá: „Česká mládež bude vychovávána tak, aby mohla spoluvytvářet podle svých sil a schopností říšskou přítomnost i budoucnost. K tomu je potřeba, aby odstranila ze svého myšlení zbylý nános špatné minulosti a rozpoznávala úkoly a cíle dnešní veliké doby, také plně porozuměla současnému mohutnému sociálnímu dění, jež i jí přinese prospěch a zajisté lepší budoucnost. Jde jen o to, aby byla hodna tohoto dění a splnila příkazy, jež jsou ukládány nejen jí, jako mladé generaci české, nýbrž i celé mladé generaci Velkoněmecké říše.“ [50]
.
Časopis Zteč byl v prvních letech čtrnáctideníkem formátu A3 a v první polovině své existence šlo o bohatě fotograficky ilustrovaný list plný záběrů krásných mladých lidí, snímků války, válečného průmyslu a setkání mladých s Hitlerem, Ducem, Moravcem a dalšími protektorátními či evropskými politiky. Každá titulní strana nesla v prvním roce existence nějaké „budovatelské“ heslo, často něco ve smyslu „V současném světovém zápase nesmí býti neutrálů“ či „Kdo chce vést, musí umět poslouchat“ nebo i konstatování typu „Říše musí vyhrát, aby malé národy žily!“. Úroveň tisku a papíru se však v průběhu let zhoršovala, což ostatně souviselo s celkovou zhoršující se materiální základnou na trhu periodik v Protektorátu.
.
Patrně k nejzajímavějšímu počinu „listu nové generace“ patřilo výroční číslo 13/1944, které bylo tištěné kvalitním hlubotiskem a na mnoha snímcích přinášelo záběry z politických shromáždění, sportovních akcí a kultury. Po polovině roku 1944 dochází vzhledem k blížící se frontě ke značnému navýšení množství tištěného slova na úkor ilustrací a fotografií.
Posledním, z historického hlediska zajímavým příspěvkem jsou snímky a reportáže o spojeneckém bombardování Prahy z února 1945. Od čísla 4/1945 vychází Zteč jako týdeník v polovičním formátu, bez fotografií a s omezeným počtem jakýkoliv jiných snímků. Časopis Zteč je jakýmsi barometrem nálad „proříšsky“ orientovaných obyvatel Protektorátu. Od nekritického přesvědčení o blížící se zdrcující porážce nepřátel Velkoněmecké říše, přes období nejistoty až po poslední zoufalé výkřiky v čísle z 26. dubna 1945 (!), kde byli čtenáři vyzýváni k víře ve vítězství a k odhodlanosti vydržet až do úplného konce. [51]
.
Silně antibolševický a protižidovský ráz listu ilustruje jako příklad dobový úvodník autora Vladimíra Dejmka z 3. března 1943. Jako pomyslná červená niť se celou duchovní výchovou v rámci Kuratoria táhne myšlenka, že nová česká mládež musí být uvědomělá a má jít svým v tomto směru zaostávajícím a nerozhodným otcům ve svém aktivním přístupu příkladem, přičemž se počítalo s tím, že se takto nově vychovávaná mladá česká generace může dostávat i do názorových rozporů s generací vlastních rodičů. Článek byl autorem Zteče nazván „Nečinnost je smrt! Tak česká mládež vypadat nesmí!“:
.
„České země leží daleko za frontou, jimi neprošla válečná lítice, u nás není rozbořených domů, zničených mostů, zpustošených polí. Měli jsme to ohromné štěstí, že jsme na vlastní kůži nezkusili praxi „bolševického ráje“.
Zdá se však, že určité části našich rodičů by neškodilo, kdyby byli prožili válku sami nebo kdyby jim byla nějakým způsobem dána možnost přesvědčit se o způsobu života v Sovětském svazu, který podle jejich tvrzení je již „demokratický“.
Ti z našich otců, kteří se dnes zabývají těmito klíčovými myšlenkami, patří však jistě mezi ty, kdož po první světové válce s hrůzou četli zprávy o sovětské hrůzovládě a vášnivě ji odsuzovali. Že to byli oni, toho důkazem je skutečnost, že to víme my, jejich synové.
Podívejme se tedy na bolševiky, jak nás hodlají použít ve svém uspořádání Evropy. Ministr zahraničí býv. Česko-Slovenské republiky Kamil Krofta přiznal, i když se mu do toho mnoho nechtělo, že náš národ měl být vystěhován někam do již. sovětského Ruska nebo na Sibiř. Víme dnes, jak bolševici řádili v pobaltských státech, které měly demokratickou ústavu, na niž chtěly vší silou vytrvat. Bolševici však na to nevzali ohled. Veškerý majetek, který jste vy, naši otcové, shromažďovali pro nás, pro své děti, by byl vyvlastněn ve prospěch státu, ve skutečnosti však ve prospěch tenounké vrstvy komunistických předáků a hlavně Židů. My, česká mládež, víme, jak těžce jste ony úspory shromažďovali, my víme, jak vám
leží na srdci. A najednou byste byli ochotni se toho všeho vzdát, najednou vám nezáleží na vašich polích, dílnách, obchodech, které jste nám chtěli jednou předat?
My, česká mládež, nechceme bát mládeží zakřiknutou. Díváme se po světě bez různých brýlí, a světa se nebojíme. Četné z nás poslali rodiče, ještě v dobách našeho nejranějšího mládí, do Sokola, do Junáka, do Orla nebo do jiné organisace. Jiní zase, chtějíce žít klidným měšťanským životem, dávali přednost tomu, že se do žádné organisace nepřihlásili. Kdo šel do Sokola, šel tam proto, aby si procvičil své tělo a proto, že to byla organisace celonárodní, do Orla zase chodila mládež katolická. Junák soustřeďoval mladé milovníky života v přírodě, synové a dcery z dělnických vrstev chodili do spolků dělnických. Povrchní pozorovatel zjistil, že cíle jednotlivých organisací se od sebe značně lišily, vedoucí těchto organisací se také občas vzájemně potírali. Když však se měla osvědčit životaschopnost těchto organisací, selhaly všechny.
A proč? Poněvadž jejich skuteční vládcové byli z jednoho pytle. Jak nám ukázaly četné sbírky dokumentů, stál v pozadí, za národní fasádou Sokola, Žid. Žid to byl, který určoval, zda Sokolové se mají zúčastnit olympiády v Berlinu nebo ne. V Junáku měl být dokonce vychováván z českých hochů a dívek židozednářský dorost. V Orlu, který o sobě rozhlašoval, že chce vést mládež ke křesťanské morálce, řídili vše z pozadí zase jen Židé. Stačí, vzpomeneme-li si, že vedoucím katolického tisku byl svého času pokřtěný Žid a že Žid jemu podobný to dokonce u nás dotáhl na kardinála. A neumíte si blahobytného Žida představit mezi upracovanými dělníky? A přece se tam vetřel. Sám sice nepracoval, o práci pouze mluvil, ale řídil všechno smýšlení dělnických dětí.
Divíme se proto, že někteří z našich rodičů říkají, že jsou neutrální, že nestojí ani při té, ani při oné straně. Ti by ovšem na svou „neutralitu“ těžce doplatili a doplatili by na ni i ti, kteří snad bolševikům tajně straní. Ti by se totiž nerozhlíželi a každého, kdo by byl podle jejich pojmů nepřítel proletariátu, by „likvidovali“. A tím nepřítelem by byl téměř celý český národ. Zanikli bychom. Dovedeme vůbec slovy ocenit onu mohutnou ochranu, kterou nám poskytuje Říše?“ [52]
.
Ideálním produktem kuratorní výchovy měl být prostý, pracovitý, poslušný, statečný, nesobecký a tělesně zdatný jedinec, uvědomující si nadřazenost pospolitosti nad jeho individualitou a oddaný myšlenkám národního socialismu. Vedle vydávání vlastních tiskovin určených pro ovlivňování české mládeže (po čtrnáctideníku Zteč následovala v dalším období ještě další bohatá publikační činnost), nesměla v té době chybět ani nedomyslitelná propagační tvorba filmová. Na podzim roku 1942 byly dokončeny dva první aktivistické filmy, které nesly názvy Viděli jsme Německo a Nová mládež – nové cíle.
.
Programatické články a projevy ministra Moravce byly čas od času určeny nejen české veřejnosti. Čas od času otiskoval Moravcovy stanoviska i říšský tisk. Například ještě koncem srpna 1942 vyšel v několika německých listech rozhovor s ministrem, kde tento zaujal stanovisko k různým otázkám výchovy české mládeže. Uváděl zde např., že v době československé republiky získala česká mládež ve školách značné vědomosti. Byla to podle něho „přímo národní choroba, že všichni chtěli studovat, hlavně na středních školách. K tomu však nevedla touha po vzdělání, nýbrž obavy před budoucností po hospodářských krisích, které způsobily v pracujících vrstvách a v kruzích soukromých zaměstnanců strašlivou nezaměstnanost. Každý chtěl být buď politickým funkcionářem nebo státním úředníkem. Profesoři a učitelské sbory přitom více politisovaly a vychovávaly. Ideál charakterově silného muže a zdravé a čisté ženy byl považován za maloměšťácký. Mládež se učila poživačnosti a rostla v nevázanosti instinktu. Toto mělo za následek lhostejnost vůči povinnostem, které nám ukládá společnost. První touto povinností je obětavá disciplína“.
.Dále pak na otázku německých novinářů, jak se v české mládeži projevila politická změna v českomoravském prostoru, Moravec řekl:
„Když se zhroutila politika pana Beneše, a české země přestaly být mateřskou letadlovou lodí protiněmecké a protinacionálně-socialistické propagandy, byla česká mládež na tyto události připravena stejně tak málo, jako ostatně celý český národ. Nedostatečná výchova mládeže se projevovala především v jejím roztříštění. Od přírody zdravá mládež oceňuje vždy správné slabosti otců a je revoluční. Proto lepší část české mládeže po pádu československého státu počala zcela samostatně hledat poměr k novým skutečnostem, které nám z Říše přinesla nacionálně-socialistická revoluce. Tato mládež tvoří dnes pevný kmen oddaných stoupenců Říše. Druhá část české mládeže, slabší, zanedbanější a indolentnější, přijala nové poměry s resignací, za kterou se skrývala touha po pohodlí, odpor proti důkladnějšímu vzdělání a absolutní odmítání výchovy. Tato mládež naplňovala kavárny, promenády a což bylo při tom nejtrapnější, náležela hlavně k středním a lépe situovaným vrstvám.“.Posléze se ministr Moravec dotkl také poměru české mládeže k mládeži německé:
„Ačkoli Hitlerova mládež nám bude zářivým příkladem, ačkoliv česká mládež s mládeží německou má společného velkého Vůdce v Adolfu Hitlerovi, musíme se v zemích Čechy a Morava ubírat ke společnému cíli poněkud jinými cestami. K převýchově české mládeže bude použito všech existujících sportovních a tělovýchovných organisací, které se přihlásí a jimž Kuratorium vychová nebo přidělí instruktory. (...)
Práce je pro budoucnost rozpočtena asi takto: na podzim a v zimě bude připraven kmen instruktorů. Mládež nastoupí v únoru roku 1943 do přezkoušených výchovných organisací. Půl roku, který máme před sebou, musí být tedy naplněn velmi intensivními přípravami. Mám více než dost nadšených spolupracovníků, poněvadž dobrá část české mládeže pochopila dobu a nalézá se na nejlepší cestě, aby vychovávala nejen své slabší kamarády, nýbrž také své zaostalé otce.
Mládeži, která se seskupila kolem mne, tane na mysli jako ideál vyrovnat se v přiznání k Velkoněmecké říši německé mládeži ve svorné, bratrské spolupráci, nastoupit v soutěž na poli velkých povinností, které nám ukládá doba a Vůdce Adolf Hitler. Dne 3. července jsem prohlásil na Václavském náměstí, že za rok českou mládež nikdo nepozná. Na tom trvám. Zřídka kdy se mýlím, znám dobře náš národ.“ [53].Známý říšský měsíčník Europäische Revue pak ve svém zářijovém čísle uveřejnil článek ministra Emanuela Moravce, nadepsaný „Češi a nynější válka“.
V závěru svého článku pojednává ministr Moravec o převýchově národa a konstatuje, že tato otázka se týká 80 procent mládeže, a to zejména mládeže dělnické a selské. Česká mládež bude v Adolfu Hitlerovi stejně jako mládež německá vidět svého Vůdce. Ideály mladého Němce budou ideály mladého Čecha, jenom v kultuře a jazyku bude rozdíl, v myšlení a cítění však pevná pospolitost. Psal dále, že „česká mládež je nadšena tím, čemu se od německé mládeže naučila, a německá mládež je upřímným rádcem českých instruktorů. Vidíme už nyní, že propast mezi českým a německým národem byla vytvořena uměle cizími intrikány. Praha se stane jedním z nejvýznamnějších měst Velkoněmecké říše a český národ bude, jak to odpovídá jeho tisícileté minulosti, německému národu cenným pomocníkem v ukončení velkého díla, které čeká nacionálně socialistickou revoluci v Evropě. Na troskách starého demokraticko-plutokratického světa bude velmi mnoho práce také pro Čechy.“ [54]
.
„V životě jedince i v životě národa jde nakonec jen o to, co vykonáme pro jiné. Náš život je hlavně obětováním. V tom je jeho krása a velikost. Čistému hrdinství je egoismus cizí. Kdo žije jen pro sebe, nic nevykonal. To platí také o národě. A nade vším, co život nese k novým zítřkům, je láska k těm, kteří přijdou po nás. Proto také mladý bojovník dovede tak prostě umírat, proto matka je schopna dát vše pro své drahé.
Ne výpočet, ne rozumná kombinace šachových tahů, ne politika – nýbrž vědomí, že konáme něco velkého, co příštím generacím přinese lepší úděl a co nás jako poctivé borce představí těmto budoucím, to je vlastně smyslem plného a úctyhodného života. Jen ten život je krásný a v podvečer stáří naplněn ušlechtilou spokojeností, zůstává-li po nás hluboká brázda na lánu budoucnosti.
Vím, že vás v posledních letech mnohé tížilo. Touha být hrdinou, snaha vykonat něco velikého, vyznamenat se, vzbudit obdiv a úctu, to patří ke zdravému mládí. Otázka je, na kterém místě máme nasadit páku našemu svatému zápalu, co máme zdolat, kam se máme drát. Jde především o smysl boje, po kterém mládí touží a ve kterém se chce vyznamenat.
Tyto dny končil ve Wien kongres evropské mládeže. Vím, co vám budou vyprávět vaši
kamarádi, kteří se toho zúčastnili. Znám dobře ovzduší evropských srazů, které se v této světové válce konaly už v jiných otázkách, než je program mládeže naší pevniny. Chci-li toto ovzduší nějak označit, pak jsou pro to dvě slova: upřímnost a prostota. Ruka se podává opravdově a tiskne se upřímně každému, kdo konečně přišel na to, kde je jeho místo, každému kdo je prostě a bez okolků a otálení s sebou za velikým cílem.Už před dvěma lety jsem českému člověku připomínal, že Čechy s Moravou jsou naše drahá domovina, ale že Velkoněmecká říše je náš mohutný a silný stát a naše nová krásná vlast. Bude dobré, když i vy, přátelé, si tato má slova vštípíte v paměť. Egoismus jedince je nízký, neplodný. Egoismus národa je vedle toho ještě nebezpečný, sebevražedný. Také národ musí žít pro něco většího, nosnějšího, než je pouhá myšlenka vlastní svébytnosti, vlastního národního pohodlí.
Věřte mi, že veliké oběti, které v této válce přináší hlavně mládež bratrského národa německého, musily by volat o pomstu, kdyby z toho všeho nevzniklo něco skvělého, co přetrvá věky a co především zachrání a zvelebí Evropu jako velikou obec sbratřených národů. Ano, stavíme novou Evropu, kterou v celé slávě a štěstí spatříte právě vy. A v této práci gigantů, které září na cestu ideály nacionálněsocialistické revoluce, čeká nás všechny jako věrné příslušníky naší Velkoněmecké říše mnoho čestných a těžkých úkolů.
Nebyla doba nad jiné slavná, která by mládeži kdy nabídla více příležitostí k ušlechtilému zápolení a k velikým činům. Jsem přesvědčen, že česká mládež se probojuje k čestnému místu v pamětech, které jednou vylíčí boje za svobodu a práci na její stavbě. Věrnost bude odměněna věrností!“ [49]
.
Citovaná slova vycházela ze základní koncepce předsedy Kuratoria Emanuele Moravce o úloze českého národa v Nové Evropě, ve které hrála prvořadou roli myšlenka, že Češi si musí své místo v budoucí Evropě teprve zasloužit svým postojem resp. aktivním přístupem v současné válce. Činnost mládeže v Kuratoriu tak byla posvěcena vlastně jako výsostná vlastenecká povinnost. Dr. Teuner na to navázal v druhém čísle časopisu Zteč, kdy podtrhoval, že těmto úkolům při spoluvytváření Nové Evropy podléhá česká mládež ve stejné míře jako mládež německá: „Česká mládež bude vychovávána tak, aby mohla spoluvytvářet podle svých sil a schopností říšskou přítomnost i budoucnost. K tomu je potřeba, aby odstranila ze svého myšlení zbylý nános špatné minulosti a rozpoznávala úkoly a cíle dnešní veliké doby, také plně porozuměla současnému mohutnému sociálnímu dění, jež i jí přinese prospěch a zajisté lepší budoucnost. Jde jen o to, aby byla hodna tohoto dění a splnila příkazy, jež jsou ukládány nejen jí, jako mladé generaci české, nýbrž i celé mladé generaci Velkoněmecké říše.“ [50].
Časopis Zteč byl v prvních letech čtrnáctideníkem formátu A3 a v první polovině své existence šlo o bohatě fotograficky ilustrovaný list plný záběrů krásných mladých lidí, snímků války, válečného průmyslu a setkání mladých s Hitlerem, Ducem, Moravcem a dalšími protektorátními či evropskými politiky. Každá titulní strana nesla v prvním roce existence nějaké „budovatelské“ heslo, často něco ve smyslu „V současném světovém zápase nesmí býti neutrálů“ či „Kdo chce vést, musí umět poslouchat“ nebo i konstatování typu „Říše musí vyhrát, aby malé národy žily!“. Úroveň tisku a papíru se však v průběhu let zhoršovala, což ostatně souviselo s celkovou zhoršující se materiální základnou na trhu periodik v Protektorátu. .
Patrně k nejzajímavějšímu počinu „listu nové generace“ patřilo výroční číslo 13/1944, které bylo tištěné kvalitním hlubotiskem a na mnoha snímcích přinášelo záběry z politických shromáždění, sportovních akcí a kultury. Po polovině roku 1944 dochází vzhledem k blížící se frontě ke značnému navýšení množství tištěného slova na úkor ilustrací a fotografií.
Posledním, z historického hlediska zajímavým příspěvkem jsou snímky a reportáže o spojeneckém bombardování Prahy z února 1945. Od čísla 4/1945 vychází Zteč jako týdeník v polovičním formátu, bez fotografií a s omezeným počtem jakýkoliv jiných snímků. Časopis Zteč je jakýmsi barometrem nálad „proříšsky“ orientovaných obyvatel Protektorátu. Od nekritického přesvědčení o blížící se zdrcující porážce nepřátel Velkoněmecké říše, přes období nejistoty až po poslední zoufalé výkřiky v čísle z 26. dubna 1945 (!), kde byli čtenáři vyzýváni k víře ve vítězství a k odhodlanosti vydržet až do úplného konce. [51].
Silně antibolševický a protižidovský ráz listu ilustruje jako příklad dobový úvodník autora Vladimíra Dejmka z 3. března 1943. Jako pomyslná červená niť se celou duchovní výchovou v rámci Kuratoria táhne myšlenka, že nová česká mládež musí být uvědomělá a má jít svým v tomto směru zaostávajícím a nerozhodným otcům ve svém aktivním přístupu příkladem, přičemž se počítalo s tím, že se takto nově vychovávaná mladá česká generace může dostávat i do názorových rozporů s generací vlastních rodičů. Článek byl autorem Zteče nazván „Nečinnost je smrt! Tak česká mládež vypadat nesmí!“:
.
„České země leží daleko za frontou, jimi neprošla válečná lítice, u nás není rozbořených domů, zničených mostů, zpustošených polí. Měli jsme to ohromné štěstí, že jsme na vlastní kůži nezkusili praxi „bolševického ráje“.
Zdá se však, že určité části našich rodičů by neškodilo, kdyby byli prožili válku sami nebo kdyby jim byla nějakým způsobem dána možnost přesvědčit se o způsobu života v Sovětském svazu, který podle jejich tvrzení je již „demokratický“.
Ti z našich otců, kteří se dnes zabývají těmito klíčovými myšlenkami, patří však jistě mezi ty, kdož po první světové válce s hrůzou četli zprávy o sovětské hrůzovládě a vášnivě ji odsuzovali. Že to byli oni, toho důkazem je skutečnost, že to víme my, jejich synové.
Podívejme se tedy na bolševiky, jak nás hodlají použít ve svém uspořádání Evropy. Ministr zahraničí býv. Česko-Slovenské republiky Kamil Krofta přiznal, i když se mu do toho mnoho nechtělo, že náš národ měl být vystěhován někam do již. sovětského Ruska nebo na Sibiř. Víme dnes, jak bolševici řádili v pobaltských státech, které měly demokratickou ústavu, na niž chtěly vší silou vytrvat. Bolševici však na to nevzali ohled. Veškerý majetek, který jste vy, naši otcové, shromažďovali pro nás, pro své děti, by byl vyvlastněn ve prospěch státu, ve skutečnosti však ve prospěch tenounké vrstvy komunistických předáků a hlavně Židů. My, česká mládež, víme, jak těžce jste ony úspory shromažďovali, my víme, jak vám
leží na srdci. A najednou byste byli ochotni se toho všeho vzdát, najednou vám nezáleží na vašich polích, dílnách, obchodech, které jste nám chtěli jednou předat?My, česká mládež, nechceme bát mládeží zakřiknutou. Díváme se po světě bez různých brýlí, a světa se nebojíme. Četné z nás poslali rodiče, ještě v dobách našeho nejranějšího mládí, do Sokola, do Junáka, do Orla nebo do jiné organisace. Jiní zase, chtějíce žít klidným měšťanským životem, dávali přednost tomu, že se do žádné organisace nepřihlásili. Kdo šel do Sokola, šel tam proto, aby si procvičil své tělo a proto, že to byla organisace celonárodní, do Orla zase chodila mládež katolická. Junák soustřeďoval mladé milovníky života v přírodě, synové a dcery z dělnických vrstev chodili do spolků dělnických. Povrchní pozorovatel zjistil, že cíle jednotlivých organisací se od sebe značně lišily, vedoucí těchto organisací se také občas vzájemně potírali. Když však se měla osvědčit životaschopnost těchto organisací, selhaly všechny.
A proč? Poněvadž jejich skuteční vládcové byli z jednoho pytle. Jak nám ukázaly četné sbírky dokumentů, stál v pozadí, za národní fasádou Sokola, Žid. Žid to byl, který určoval, zda Sokolové se mají zúčastnit olympiády v Berlinu nebo ne. V Junáku měl být dokonce vychováván z českých hochů a dívek židozednářský dorost. V Orlu, který o sobě rozhlašoval, že chce vést mládež ke křesťanské morálce, řídili vše z pozadí zase jen Židé. Stačí, vzpomeneme-li si, že vedoucím katolického tisku byl svého času pokřtěný Žid a že Žid jemu podobný to dokonce u nás dotáhl na kardinála. A neumíte si blahobytného Žida představit mezi upracovanými dělníky? A přece se tam vetřel. Sám sice nepracoval, o práci pouze mluvil, ale řídil všechno smýšlení dělnických dětí.
Divíme se proto, že někteří z našich rodičů říkají, že jsou neutrální, že nestojí ani při té, ani při oné straně. Ti by ovšem na svou „neutralitu“ těžce doplatili a doplatili by na ni i ti, kteří snad bolševikům tajně straní. Ti by se totiž nerozhlíželi a každého, kdo by byl podle jejich pojmů nepřítel proletariátu, by „likvidovali“. A tím nepřítelem by byl téměř celý český národ. Zanikli bychom. Dovedeme vůbec slovy ocenit onu mohutnou ochranu, kterou nám poskytuje Říše?“ [52].
Ideálním produktem kuratorní výchovy měl být prostý, pracovitý, poslušný, statečný, nesobecký a tělesně zdatný jedinec, uvědomující si nadřazenost pospolitosti nad jeho individualitou a oddaný myšlenkám národního socialismu. Vedle vydávání vlastních tiskovin určených pro ovlivňování české mládeže (po čtrnáctideníku Zteč následovala v dalším období ještě další bohatá publikační činnost), nesměla v té době chybět ani nedomyslitelná propagační tvorba filmová. Na podzim roku 1942 byly dokončeny dva první aktivistické filmy, které nesly názvy Viděli jsme Německo a Nová mládež – nové cíle.
.
Programatické články a projevy ministra Moravce byly čas od času určeny nejen české veřejnosti. Čas od času otiskoval Moravcovy stanoviska i říšský tisk. Například ještě koncem srpna 1942 vyšel v několika německých listech rozhovor s ministrem, kde tento zaujal stanovisko k různým otázkám výchovy české mládeže. Uváděl zde např., že v době československé republiky získala česká mládež ve školách značné vědomosti. Byla to podle něho „přímo národní choroba, že všichni chtěli studovat, hlavně na středních školách. K tomu však nevedla touha po vzdělání, nýbrž obavy před budoucností po hospodářských krisích, které způsobily v pracujících vrstvách a v kruzích soukromých zaměstnanců strašlivou nezaměstnanost. Každý chtěl být buď politickým funkcionářem nebo státním úředníkem. Profesoři a učitelské sbory přitom více politisovaly a vychovávaly. Ideál charakterově silného muže a zdravé a čisté ženy byl považován za maloměšťácký. Mládež se učila poživačnosti a rostla v nevázanosti instinktu. Toto mělo za následek lhostejnost vůči povinnostem, které nám ukládá společnost. První touto povinností je obětavá disciplína“.
.Dále pak na otázku německých novinářů, jak se v české mládeži projevila politická změna v českomoravském prostoru, Moravec řekl:
„Když se zhroutila politika pana Beneše, a české země přestaly být mateřskou letadlovou lodí protiněmecké a protinacionálně-socialistické propagandy, byla česká mládež na tyto události připravena stejně tak málo, jako ostatně celý český národ. Nedostatečná výchova mládeže se projevovala především v jejím roztříštění. Od přírody zdravá mládež oceňuje vždy správné slabosti otců a je revoluční. Proto lepší část české mládeže po pádu československého státu počala zcela samostatně hledat poměr k novým skutečnostem, které nám z Říše přinesla nacionálně-socialistická revoluce. Tato mládež tvoří dnes pevný kmen oddaných stoupenců Říše. Druhá část české mládeže, slabší, zanedbanější a indolentnější, přijala nové poměry s resignací, za kterou se skrývala touha po pohodlí, odpor proti důkladnějšímu vzdělání a absolutní odmítání výchovy. Tato mládež naplňovala kavárny, promenády a což bylo při tom nejtrapnější, náležela hlavně k středním a lépe situovaným vrstvám.“.Posléze se ministr Moravec dotkl také poměru české mládeže k mládeži německé:
„Ačkoli Hitlerova mládež nám bude zářivým příkladem, ačkoliv česká mládež s mládeží německou má společného velkého Vůdce v Adolfu Hitlerovi, musíme se v zemích Čechy a Morava ubírat ke společnému cíli poněkud jinými cestami. K převýchově české mládeže bude použito všech existujících sportovních a tělovýchovných organisací, které se přihlásí a jimž Kuratorium vychová nebo přidělí instruktory. (...)
Práce je pro budoucnost rozpočtena asi takto: na podzim a v zimě bude připraven kmen instruktorů. Mládež nastoupí v únoru roku 1943 do přezkoušených výchovných organisací. Půl roku, který máme před sebou, musí být tedy naplněn velmi intensivními přípravami. Mám více než dost nadšených spolupracovníků, poněvadž dobrá část české mládeže pochopila dobu a nalézá se na nejlepší cestě, aby vychovávala nejen své slabší kamarády, nýbrž také své zaostalé otce.
Mládeži, která se seskupila kolem mne, tane na mysli jako ideál vyrovnat se v přiznání k Velkoněmecké říši německé mládeži ve svorné, bratrské spolupráci, nastoupit v soutěž na poli velkých povinností, které nám ukládá doba a Vůdce Adolf Hitler. Dne 3. července jsem prohlásil na Václavském náměstí, že za rok českou mládež nikdo nepozná. Na tom trvám. Zřídka kdy se mýlím, znám dobře náš národ.“ [53].Známý říšský měsíčník Europäische Revue pak ve svém zářijovém čísle uveřejnil článek ministra Emanuela Moravce, nadepsaný „Češi a nynější válka“.
V závěru svého článku pojednává ministr Moravec o převýchově národa a konstatuje, že tato otázka se týká 80 procent mládeže, a to zejména mládeže dělnické a selské. Česká mládež bude v Adolfu Hitlerovi stejně jako mládež německá vidět svého Vůdce. Ideály mladého Němce budou ideály mladého Čecha, jenom v kultuře a jazyku bude rozdíl, v myšlení a cítění však pevná pospolitost. Psal dále, že „česká mládež je nadšena tím, čemu se od německé mládeže naučila, a německá mládež je upřímným rádcem českých instruktorů. Vidíme už nyní, že propast mezi českým a německým národem byla vytvořena uměle cizími intrikány. Praha se stane jedním z nejvýznamnějších měst Velkoněmecké říše a český národ bude, jak to odpovídá jeho tisícileté minulosti, německému národu cenným pomocníkem v ukončení velkého díla, které čeká nacionálně socialistickou revoluci v Evropě. Na troskách starého demokraticko-plutokratického světa bude velmi mnoho práce také pro Čechy.“ [54]
Vedení Kuratoria si od počátku uvědomovalo, že jeho snažení budou provázet obtíže vyrůstající z nedůvěřivého postoje jisté části české společnosti k nové organizaci. Už 17. března 1942 prohlásil František Teuner na schůzce přípravného výboru Kuratoria zcela realisticky, že „musíme počítat s tím, že se setkáme v mnoha a mnoha případech – a právě proto, že půjde o mladé lidi – i s českým švejkovstvím, dekadencí a roztrušujícím vtipkařením.“ V té době logicky ani ještě nekalkuloval s dramatickými událostmi května a června tohoto roku. Samozřejmě, že svůj lví podíl měly na myšlení protektorátní populace v roce 1942 okolnosti kolem vraždy Reinharda Heydricha a tvrdé odvety německých úřadů, která se jak známo zdaleka netýkala jen přímých pachatelů atentátu a jejich pomocníků. Velká část veřejnosti se tedy k prvním projevům činnosti Kuratoria stavěla skepticky.
.
Jednou z prvních činností, kterou na sebe Kuratorium ještě před oficiálním zahájením své činnosti v očích veřejnosti upozornilo, bylo organizování pracovního nasazení středoškoláků při vlakové vykládce brambor na podzim 1942. Již tehdy začaly v rámci „šeptandy“ kolovat (cíleně šířené) zprávy, jež se týkaly budoucího zaměření nové instituce.
Mezi lidmi se například hovořilo o tom, že prostřednictvím Kuratoria má být mládež vytržena z rodinného kruhu a umístěna někde v pracovních táborech. V reakci na tuto „šeptanou propagandu“ byla zahájena kampaň, jež měla Kuratorium představit v příznivém světle. V protektorátním tisku se objevily články vyvracející uvedené zvěsti (například: Žvanilové ohrožují budoucnost české mládeže, České slovo 22.1.1943). Kuratorium pak také svým jménem zaštítilo pořádání prvních veřejných podniků, aby tak ukázalo svou vlídnou tvář. V říjnu 1942 tak v Praze převzalo záštitu nad Propagačním dnem plachetního sportu pro mládež, který v podstatě uspořádala Česká jachetní asociace ve spolupráci s Českým Yacht Clubem, a nad Hokejovým dnem mládeže, který organizoval Svaz ledního hokeje a Svaz pozemního hokeje. [55] Posledně jmenovaná sportovní akce – nazývaná také Den pozemního hockeye – proběhla v neděli 20. září 1942 v sedmi městech Protekrotátu (v Plzni, Českých Budějovicích a Poděbradech, Brně, Moravské Ostravě, Olomouci a Uherském Hradišti). [56].Organizace vlakové vykládky brambor starší školní mládeží v Praze, Brně, Moravské Ostravě a Plzni na podzim roku 1942 trvala dva měsíce a byla zároveň první akcí typu „mládežnických brigád“, které pak v následujících dvou letech nemalou měrou přispívaly k mobilizaci sil Velkoněmecké říše v rámci totální války, na organizování mobilizace se Kuratorium později ve svém snažení mimo jiné také soustředilo. [57] Sama akce vykládky a nakládky brambor byla pak slavnostně zakončena v Praze dne 21.listopadu 1942, jak o tom referoval denní tisk:
„Před budovou nákladového nádraží na Žižkově stálo dnes před 14. hodinou v ukázněných řadách několik set studujících českých středních škol, kteří se několik týdnů střídali na tomto nádraží v práci při vykládání a nakládání brambor. Šlo o to, aby tato důležitá potravina se dostala ještě za příznivého počasí do všech domácností a do skladů. Bylo třeba pracovních sil k rychlému provedení akce, a tu pohotově přispělo Kuratorium pro výchovu mládeže v Čechách a na Moravě, které potřebnou pracovní pomoc rychle a bezvadně zorganizovalo a to nejenom v Praze, ale i v jiných městech Protektorátu.Studující středních škol i studentky na pouhou výzvu Kuratoria nastoupili k této práci a za dozoru svých profesorů postarali se zejména o rychlé vyložení bramborů z vagonů. V době od 21. září složila středoškolská mládež v Praze, Brně, Moravské Ostravě a Plzni 360.000 q brambor. To je zásoba pro 2,570.000 obyvatel. Tím bylo usnadněno včasné dodání brambor všem spotřebitelům. Zároveň byla tak skvěle splněna povinnost středoškolského studentstva v říšské pracovní pospolitosti.“
.Na apelu, který se konal před nádražní budovou a jehož se zúčastnil kromě ministra školství a ministra lidové osvěty Emanuela Moravce také ministr dopravy a techniky dr. Kamenický, přednesl vedoucí Kuratoria pro výchovu mládeže dr. Teuner ministru Moravcovi zprávu o výsledku této práce středoškolské mládeže. Ministr Moravec pak v delší řeči ocenil práci studentů a studentek. K ministrovu závěrečnému provolání „zdaru našemu Vůdci Hitlerovi“ se připojil šik studentů a studentek zdvižením pravic a zvoláním „Zdar!“.
Protože v Brně, Moravské Ostravě a v Plzni byly závěrečné srazy mezitím již provedeny, tvořil pražský apel závěr celé akce pomoci českých studentů při skládání bramborů v Čechách a na Moravě. [58]
S fyzickou výpomocí příslušníků mládeže se však kalkulovalo i při zcela profánnějších příležitostech, jakými mohlo být třeba odklízení sněhu, což ilustruje příklad z Prahy. Zde se každoročně potýkal magistrát s problémem nedostatku vhodných pracovních sil, které by při odklízení sněhu mohly být nasazeny. V prosinci 1942 referoval náměstek primátora města Josef Pfitzner na adresu K. H. Franka „o problémech s odklízením sněhu ve městě, k němuž bylo v minulém roce využito 5000 židovských dělníků. Pracovní úřad však pro tuto práci nemůže uvolnit jediného dělníka. Vyhlásil tedy povinnost občanů vypomáhat při odklízení sněhu a uvažoval nasadit po dohodě s Kuratoriem pro výchovu mládeže také studenty.“ [59]
.
Vraťme se ale ještě k podzimní vykládce brambor pořádané Kuratoriem. Ministr Emanuel Moravec se v listopadu 1942 osobně dostavil na nákladní nádraží na pražském Smíchově, aby tam pronesl několik slov ke studentům středních škol, kteří tam složili celé vagony brambor. Ve svém projevu se soustředil hlavně na ocenění fyzické a manuální práce v novém nacionálněsocialistickém pořádku:. „Moji mladí přátelé! S potěšením jsem vyslechl zprávu generálního referenta Kuratoria dra Teunera o pěkném výkonu, kterým jste se zasloužili na poli práce, a tím přispěli Říši a národu při řešení složitých úkolů, jež předpisuje tato veliká válka.
V životě člověka není důležité, jak dlouho žije, nýbrž co vykonal pro ostatní, kteří po nás přijdou, jak se zasloužil o ideály svého národa a veliké vlasti, kterou je a zůstane nám Velkoněmecká říše. Pro život jednotlivce je důležité, kolik překážek zdolal a kolikrát sám nad sebou zvítězil. Myslím a jsem přesvědčen, že česká mládež krok za krokem překonala tu zvláštní únavu a netečnost z minulosti, která vyplývala z ideové prázdnoty starého životního názoru.
Svět, který umírá, učil egoismu, a proto v tomto světě před zájmy jedince musil ustupovat zájem národního a státního celku. Nikdo si nevážil upřímné práce. Vzorem mladým byli lidé, kteří se dovedli bez práce, často po temných cestách dostat k bohatství a moci. Je stará pravda, že slovo nevychovává. Největším vychovatelem je příklad. A jaký příklad mohla dát mládeži společnost, kde hlavní slovo měl Žid, který se štítí práce, jež dělá mozoly a vyžaduje pot, který se vyhýbal vojenské službě, který podváděl stát na daních a který nejprolhanějšími způsoby se vyhýbal všem povinnostem k národům, jež vysával, a k státu, který mu poskytoval ochranu. Starý svět, který pěstoval pouze literární a novinářské úvahy o ctnostech, v podstatě byl unavený a bezradný, když šlo o to, mladým lidem ukázat příkladem i radou cestu k zdravému hrdému životu, k životu, který je především sytý ušlechtilými činy.
Když za Veliké francouzské revoluce byl postaven národ jako cíl svatých povinností, ve kterých se měly svorně sejít všechny stavy a vrstvy, vyjádřila tento ideál jedině povinnost branná, která byla zavedena pro všechny muže schopné vojenské služby. Tato povinnost, ve které si před praporem byli všichni muži rovni, platila ve službách národa a státu pouze v době války a za míru jen v krátké době výcviku.
Idea služby národnímu a státnímu společenství ani v této omezené formě nebyla uplatněna právě ve státech, jež mnoho hovořily o ideálech a v podstatě byly spravovány peněžnickou kastou, která statečnost nahrazovala chytrostí. Je zajímavé, že právě Anglie a Spojené státy neměly brannou povinnost, že se spokojovaly vojáky žoldnéřskými a sáhly k ní teprv ve chvíli, kdy začaly obchodovat s válkou. V Anglii a v Americe ideálem mládeže nebylo hrdinství ve službách vlast, nýbrž získání velikého jmění, které otevírá cestu požitkářství a zahálce.
To, co v povinnostech k vlasti a státu nařekla francouzská revoluce, to v plném rozsahu dohovořil náš Vůdce Adolf Hitler, jenž jasně ukázal všem, kteří cítili prázdnotu řádu nastoleného po prvé světové válce, že lidské štěstí musíme hledat v obětavé službě národní a státní pospolitosti, od počátku až do konce života.
Poctivý nacionální socialista slouží společenství nejen pro dva roky v míru, kdy je vojákem, nýbrž stále všude tam, kam ho osud postavil, především prací. V nacionálním socialismu panuje přísná rovnost mezi lidmi práce, mezi dělníkem továrním, zemědělským, vzdělancem, který pracuje v kanceláři, vojákem i důstojníkem. Aby se setřely všechny přehrady mezi stavy, které jsme hloupě dědili z doby feudální a jež se snažila vytvořit znovu moc peněz, zastupovaná židy, zavedl Adolf Hitler ve Velkoněmecké říši ihned, když se ujal vlády, vedle obecné povinnosti vojenské také obecnou povinnost pracovní, a to jak pro mladé muže, tak pro mladé dívky; nejen s puškou se učili mladí lidé kamarádství, nýbrž také s lopatou.
Mládež, která si postavila za cíl vyšší povolání, získávala mozoly v dobách, kterým bylo odzvoněno, nejvýš někde ve sportu, který často národní pospolitosti škodil, poněvadž byl pěstován nerozumně, kratochvilně a podrýval zdraví budoucích vojáků a pracujících.
Pospolitost v nacionálněsocialistické rovnosti se dnes musí zpečeťovat poctivými mozoly v pracovní povinnosti a všude tam, kde toho vyžaduje zájem pospolitosti národněsocialistické revoluce. V této válce, která je současně největší revolucí evropských dějin, vzorem velikých dělníků národa a říše jsou dr. Todt, jenž sám s lopatou v ruce dával příklad milionové pracovní armádě, je to maršál Rommel, který se volné chvíli nepřihlížel nečinně k práci svých pionýrů při stavbě mostů a sám pomáhal nosit trámy.
V nacionálněsocialistickém světě, do kterého vy, mladí přátelé, vstupujete a který před vámi otevírá nevídané možnosti, v tomto světě bude za podivína a nepřítele pokládán člověk, který by se štítil práce rukou a hlásil se pouze k práci, jež se říkává duševní.
Myslím, že každý z vás pocítil v nitru mravní požehnání práce, vykonané pro celek, když večer unaven s uspokojením podíval se na to, co vykonal. Mezi příjemnou únavou, která se dostaví po práci, kde jsme se obětovali pro jiné, a mezi únavou po sportovním výkonu je veliký rozdíl. Člověk, který pracuje pro dobro celku, cítí, že uvnitř roste. A roste-li morálně jedinec, roste tak národ, který tito jedinci tvoří a sílí tím stát, jemuž jako poctiví revolucionáři sloužíme.
Děkuji vám za váš ušlechtilý výkon jménem národa a naší Velkoněmecké říše a žádám vás, abyste neopouštěli cestu práce, která je cestou veliké revoluce, abyste zůstali věrni povinnostem, které nám všem tato památná doba ukládá bez zřetele na věk a stav. Na cestě práce se dnes řadí národy celé Evropy, na cestě, která směřuje k jedinému cíli, kterým je mír Evropy, vedené Vůdcem Adolfem Hitlerem, mír, jenž pro vás bude znamenat počátek veliké stavby jiného, lepšího světa. A tento mír musí být ukován vítězstvím nad světem, který se nám dávno odsoudil a nechce se smířit se zaslouženým osudem.“ [62]
POKRAČOVÁNÍ. Na konci seriálu bude uveden přehledný rozcestník s odkazy na jednotlivé díly. Příští díl vyjde v pondělí 28.září 2009.
První díl Druhý díl Třetí díl Čtvrtý díl
.
Zvláštní poděkování autora náleží Vladimíru Kordovi za poskytnutí obrazového materiálu ze svého archivu.
.
Poznámky:
.
[49] Moravec, Emanuel: „Zteč“, 1.10.1942, In: O český zítřek, Orbis Praha 1943, str. 267
[50] Teuner, František: „Cíl nové výchovy – pospolitost národní i říšská“, In: Zteč, č. 2/1942, viz. Špringl, Jan: Protektorátní vzor mladého člověka. Kuratorium pro výchovu mládeže v Čechách a na Moravě (1942-1945), In: Soudobé dějiny, č. 1-2/2004, Praha 2004, str. 160
[51] Vilgus, Petr: Fotografie v období protektorátu Čechy a Morava, Slezská univerzita, Opava 1997, str. 12
[52] Uhlíř, Jan B.: Protektorát Čechy a Morava v obrazech, Ottovo nakladatelství, Praha 2008, str. 299
[53] Lidové noviny 1.9.1942, str. 2
[54] Lidové noviny 10.9.1942, str. 2
[55] Špringl, Jan: Protektorátní vzor mladého člověka. Kuratorium pro výchovu mládeže v Čechách a na Moravě (1942-1945), In: Soudobé dějiny, č. 1-2/2004, Praha 2004, str. 174
[56] Den pozemního hockeye v sedmi městech, Lidové noviny 16.9.1942, str. 7
[57] Špringl, Jan: Protektorátní vzor mladého člověka. Kuratorium pro výchovu mládeže v Čechách a na Moravě (1942-1945), In: Soudobé dějiny, č. 1-2/2004, Praha 2004, str. 174
[58] Sraz pražských středoškoláků, Lidové noviny 22.11.1942, str. 2
[59] Kuthanová, Olga: Nacifikace města Prahy, Univerzita Karlova, Praha 2007, str. 58
[60] Pracovní sraz mládeže Ostravska a Valašska, Lidové noviny 21.9.1942, str. 2
[61] Nikrmajer, Leoš: Činnost a úkoly Kuratoria pro výchovu mládeže v jižních Čechách v letech 1942-1945 In Výběr – Časopis pro historii a vlastivědu jižních Čech, 4/2006, České Budějovice 2006, str. 268
[62] Moravec, Emanuel, 20.11.1942, O český zítřek, Orbis Praha 1943, str. 325
První díl Druhý díl Třetí díl Čtvrtý díl
.
Zvláštní poděkování autora náleží Vladimíru Kordovi za poskytnutí obrazového materiálu ze svého archivu.
.
Poznámky:
.
[49] Moravec, Emanuel: „Zteč“, 1.10.1942, In: O český zítřek, Orbis Praha 1943, str. 267
[50] Teuner, František: „Cíl nové výchovy – pospolitost národní i říšská“, In: Zteč, č. 2/1942, viz. Špringl, Jan: Protektorátní vzor mladého člověka. Kuratorium pro výchovu mládeže v Čechách a na Moravě (1942-1945), In: Soudobé dějiny, č. 1-2/2004, Praha 2004, str. 160
[51] Vilgus, Petr: Fotografie v období protektorátu Čechy a Morava, Slezská univerzita, Opava 1997, str. 12
[52] Uhlíř, Jan B.: Protektorát Čechy a Morava v obrazech, Ottovo nakladatelství, Praha 2008, str. 299
[53] Lidové noviny 1.9.1942, str. 2
[54] Lidové noviny 10.9.1942, str. 2
[55] Špringl, Jan: Protektorátní vzor mladého člověka. Kuratorium pro výchovu mládeže v Čechách a na Moravě (1942-1945), In: Soudobé dějiny, č. 1-2/2004, Praha 2004, str. 174
[56] Den pozemního hockeye v sedmi městech, Lidové noviny 16.9.1942, str. 7
[57] Špringl, Jan: Protektorátní vzor mladého člověka. Kuratorium pro výchovu mládeže v Čechách a na Moravě (1942-1945), In: Soudobé dějiny, č. 1-2/2004, Praha 2004, str. 174
[58] Sraz pražských středoškoláků, Lidové noviny 22.11.1942, str. 2
[59] Kuthanová, Olga: Nacifikace města Prahy, Univerzita Karlova, Praha 2007, str. 58
[60] Pracovní sraz mládeže Ostravska a Valašska, Lidové noviny 21.9.1942, str. 2
[61] Nikrmajer, Leoš: Činnost a úkoly Kuratoria pro výchovu mládeže v jižních Čechách v letech 1942-1945 In Výběr – Časopis pro historii a vlastivědu jižních Čech, 4/2006, České Budějovice 2006, str. 268
[62] Moravec, Emanuel, 20.11.1942, O český zítřek, Orbis Praha 1943, str. 325