Berlínský týdeník JUNGE FREIHEIT ve svém čísle 35/09 z konce srpna přinesl zajímavou recenzi „filmového hitu“, který toho času běží i v českých kinech pod názvem „Hanebný pancharti“. NÁŠ SMĚR tento článek přináší díky upozornění jednoho z čtenářů, protože může určitě posloužit jako doplněk k vlastní kritice filmu, která už na tomto místě vyšla. Celý článek autora Clause-M. Wolfschlaga lze v originále přečíst ZDE. Následuje český překlad textu.
Story je nejapná, jak to bývá u fakticky všech Tarantinových filmů: speciální spojenecká jednotka pod vedením bručivého poručíka Aldy Raina (Brad Pitt), sestávající většinou ze židovských nenávistníků Němců, dostává za Druhé světové války úkol odřezat za frontovou linií co možná nejvíce skalpů z hlav pozabíjených vojáků Wehrmachtu.
Při příležitosti premiéry německého propagandistického filmu v Paříži, na kterou se zamýšlí shromáždit celá vedoucí elita nacionálněsocialistického státu, oddíl nakonec plánuje masakr. Stejný cíl sleduje i židovská majitelka kina Shoshanna (Mélanie Laurent), aby tak pomstila vyvraždění své rodiny.
Pomocí esesmana Landy, který z osobních motivů přeběhl na druhou stranu, se zdaří alternativní průběh dějin. Kino exploduje, s ním Hitler, Geobbels stejně jako i několik set pozvaných hostů, mezi nimi ženy a děti. Hurá, válka je za námi. Dějiny tak proběhly alternativně, přesto však stejně. Ti dobří vyhráli už jenom ze spravedlnosti. O tom byl tedy film „Inglourious Basterds“.
Ale u Tarantinových filmů záleží jak známo víc na způsobu inscenace a na dialogu. Zatímco režisér Quentin Tarantino mohl tímto způsobem svého času zábavně-technicky přesvědčit prostřednictvím filmů „Pulp Fiction“ (1994) a „Death Proof“ (2007), protože zůstával ve svém US-americkém kosmu uvažování – ve světě drogových dealerů, zakázkových zabijáků, stuntmenů, provozovatelů barů a go-go-tanečnic - , tak tentokráte pořádně přestřelil. Obsahově stejnak zaostává za vysoce komplexní historickou situací a nepřináší žádné získání nového poznatku.
Ale ani filmově nedosáhl ničeho nového. Ani v náznacích se nedá rozeznat virtuozita a hravost, kterou známe z filmu „Death Proof“. Často zmiňované opírání se filmu „Inglourious Basterds“ o tzv. B-movies 70. let nastává pouze v úvodní scéně, která ve stylu italo-westernu inscenuje vynoření SS-mana Hanse Landy na jednom v ústraní se nacházejícím francouzském selském dvoře. Poté ale „Inglourious Basterds“ zůstává konvenčním, váznoucím a vlastně i nudným snímkem bez obzvláštní rafinovanosti, nerozhodnutým někde mezi parodií a dramatem.
Jedinou herecky zajímavou postavu ztvárňuje esesman a pronásledovač Židů Hans Landa, v jehož roli Rakušan Christoph Waltz posouvá všechny ostatní představitele na okraj. Landa ztělesňuje typ vysoce inteligentního, světácky obratného sociopata, který býval už za časů spojenecké propagandy obyčejně stavěn jako vedoucí postava nacionálních socialistů do protikladu k pošetile naivnímu obyčejnému vojáku. V „Inglourious Basterds“ se Landa nakonec ukáže jako čistý technokrat, který kvůli osobním výhodám včas převleče kabát.
„Inglourious Basterds“ je absolutní válečné drama, prošpikované stereotypy a podvědomým nepřátelstvím. Také samo vypodobnění významných postav nacionálního socialismu nenabízí žádné nové fazety. Tucetkrát jsme už například viděli věčně stejně hloupě vřískající karikaturu Hitlera, jak ji nyní ve filmu také špatně ztělesňuje postava ze seriálu „Místo činu“ Martin Wuttke.
Už samotný tupý antiněmecký charakter snímku by nás měl nechat zamyslet. „Náckové si nezaslouží žádnou lidskost. Musí být zničeni“, vydává jen tak mimochodem pokyn Aldo Raine. Takže popcornem nasycený divák se může rozmarně kochat tím, jak jsou lidé bestiálně mláceni k smrti , rozstříleni a rozkouskováváni. U toho je činění rozdílu mezi Němci a nacisty ve filmu „Inglourious Basterds“ makulaturou, synonymně používané pojmy se stále a náhodně prolínají.
Když odhlédneme od několika dezertérů ve službách spojenců, jsou zde Němci líčeni pouze jako sadisté a nenávistníci Židů, jako podlí cynici, čtenáři Der Stürmer a zastydlí hulákající prasáci. Chlastají pivo, hloupě se tlachají a chamtivě si cpou do chřtánů jablečný štrůdl se šlehačkou. V pozadí jejich sprostých vtipů stále číhá brutalita. Ale i za jejich chvílemi jako zdánlivě neškodně se jevícími fasádami se skrývá neustále jejich vrahounská povaha.
V momentu když už se člověk domnívá, že v průběhu příběhu příležitostně narazí alespoň na jednoho trochu normálního tvora německé národnosti, třeba na čerstvého otce nebo na mladého válečného hrdinu Fredricka Zollera (Daniel Brühl), který se zakouká do pěkné Židovky Shoshanny, tak se i tyto náznaky poněkud vícetrvárného ztělesnění brzy opět zvrátí v negativní klišé. Z počátku ještě jako citlivý vykreslovaný Zoller se na konci vyvine v penetrantního stalkera. Shoshanna, která je kvůli tomu v úzkých, na něj vystřelí, ale špatné svědomí ji nedá nepřispěchat těžce raněnému na pomoc.
Známky nějakého gesta usmíření jsou však klamné. Zoller z posledních sil střílí na mladou ženu. Oba vykrvácejí na podlaze promítací kabiny kina. Pochyby Shoshanny jí byly osudné. Morální ponaučení je jasné: Němci se nedá nikdy důvěřovat, veškeré lidské city nejsou namístě.
Příběh vyplývá z dřevoryteckého zužování historických souvislostí Druhé světové války na obrázek údajně primárního konfliktu mezi Němci a Židy. Potom se prý německý národ vydal na velké požírání Židů, dokud jeho vojenská a ničící mašinérie nebyla konečně zlikvidována rozhodným bojem Spojenců.
Tímto ahistorickým způsobem se konec konců do dnes pokoušejí omlouvat a ospravedlňovat spojenecké válečné zločiny, nezabývá se pozadím spojeneckých cílů a Němcům se nepřipisuje alespoň nějaký pozitivní motiv. Ukazujíc na jeho Železný kříž se Aldo Raine logicky ptá zajatého německého důstojníka, jestli „to dostal za zabíjení Židů“, dřív než důstojníkova lebka bude rozdrcena baseballovou pálkou.
„Pýcha národa“(„Stolz der Nation“) se nazývá propagandistický film, který chtějí Němci poprvé uvést v onom pařížském kině. Německá národní hrdost se tedy spojuje s méněcenným válečným filmem, který pojednává o zabíjení spojeneckých vojáků. „Film ve filmu“ jako nedobrovolný zrcadlový obraz filmu „Inglourious Basterds“?
Kdo jako Němec „pancharty“ přežije, dostane na památku na čelo vyřezaný hákový kříž, aby byl navždy rozpoznatelný jako „nácek“. Na konci války vysvětluje Aldo Raine esesmanovi Landovi, že se mu vůbec nezamlouvá jeho záměr pověsit svou uniformu na hřebík, protože se podle ní „náckové“ dají nejlépe poznat. Landa je za účelem poznávacího kódu také brutálně častován nožem. Je to Kainovo znamení pro všechny přeživší Němce; hákový kříž jim má být na věky věků zapsán na čele.
Všem, kteří nyní bagatelizují, že se přeci jedná jen o kino, o zábavu, o typického Tarantina, oponoval 46letý režisér prostořečně: „Ano, dalo by se říct, že je to film o pomstě.“ Tím nemyslel běžnou pomstu filmových postav v akčním kině, ale programatickou pomstu na Německu prostřednictvím filmové zábavy. NS-elita je zničena během návštěvy biografu. Takže Hitlera usmrtí kino. Bezprostředně před svým skonáním uvidí obličej svého židovského anděla pomsty na filmovém plátně. To poukazuje na moc filmových obrázků a na moc osob, které disponují prostředky k tomu, aby obrázky vyráběly a rozesílaly do světa.
Kdyby v německých kinech běžel film o nějaké jiné národnostní skupině, ve kterém by bylo takovýmto cool způsobem zinscenováno zabíjení „negrů“, „muselmanů“ nebo „Tommy“-pilotů z bombardérů, hned by se vyskytly pochyby a zpytování, jestli zde možná nejde o národnostní popuzování. Že se místo toho Tarantino může nechutně šklebit na červeném koberečku na Postupimském náměstí, spočívá ve specifickém spolkovoněmeckém duševním stavu. Skrz celá desetiletí praktikovanou indoktrinaci se zdá být německé vnímání vůči sebeperverznějším ukrutnostem na vlastní generaci svých dědů hluchým. Vlastní Já se odděluje od dějin, od „těchto nácků“ nebo od „těchto Němců“, se kterými člověk sám nemá co do činění – to je klamný závěr.
Zábavnému průmyslu se rádo vytýká, že rozptýlením udržuje lidi v hlouposti. Abychom přišli na stopu původcům oblbování, autorům, režisérům, producentům, vyplatí se několik otázek v metarovině. Kolik komplexů méněcennosti, kolik potlačování se schovává za nucenou potřebou zesměšňovat Hitlera nebo obecně Němce opakovaně x-setkrát vždy jak pitomé karikatury?
Za tím, že nyní už po několikáté se musí vykreslovat mýty židovských válečných hrdinů (vzpomeňme např. jen na film „Defiance – Odpor“), kteří v takovéto formě nikdy neexistovali? Za tím, že se musí vždy někdo profilovat jako „lovec nácků“? Za tím, že se boj Spojenců musí ztvárňovat jako údajné mstící se válečné tažení? Za tím, že se musí stále ospravedlňovat „historické vítězství“ dnešní společenské formy dominované USA, jejíž ničemné kulturní, sociální a ekologické následky se ale jaksi vynechávají?
„Inglourious Basterds“ má prostě pornografickou komponentu (představitel Eli Roth prý film nazval „kosher pornem“). Slouží jako neohrabaná masturbační předloha pro ty všechny Antiněmce, kteří tento čtvrtek už ve svých mokrých kalhotkách horečnatě očekávali premiéru v kinech. V nestoudné společnosti, která si ale ráda bere do úst slovo stud, by alespoň dobře slušelo německým spoluúčinkujícím, kdyby se za svou spolupráci styděli.