Konec války v Blatné
V noci z 24. na 25. dubna narušila partyzánská skupina základní zdi mostku mezi Strakonicemi a Blatnou – přesněji z Rojic do velké Turné – a tak přerušila železniční spoj do Budějovic. Vím to ještě velmi dobře, psal jsem také později do Prahy 8.3.1948 dopis strýci a tetě v Dolním Bavorsku o naší cestě do Blatné. V listopadu 1999 jsem mimo jiné navštívil Blatnou a našel popis této události také v dokumentaci „750 let Blatné“.
Celý náš vlak uprchlíků postavili na vedlejší kolej nechali bez lokomotivy stát, nikdo se o nás nezajímal. Železničáři se chovali, jako by nikdo nepřijel. Teprve časně dopoledne se objevila delegace protektorátní obecní rady s několika spolupracovníky NSV – Nacionálně socialistického charitativního svazu – k poradě, kde vlastně máme být umístěni.
.Škola byla již obsazená uprchlíky, také hostinec U bílého lva s velkým tanečním sálem, i tělocvična Sokola. Hotely, penziony a soukromé ubytovny také nemohly další lidi přijmout. Dopoledne jsme konečně byli vyloženi z nepohodlných vagónů. Pomocnice se především zabývaly matkami a malými dětmi, o které se dosud jen provizorně pečovalo. Tyto rodiny byly z vlaku vyčleněny nejdříve, tedy i my. Ostatní uprchlíci byli potom rozděleni do několika obcí kolem Blatné a umístěni především v tamějších malých školách.
.Při návštěvě Blatné jsem se osobně setkal s důchodcem, kterému bylo tenkrát 15 let a hrál si s chlapci z Brna, protože velmi dobře mluvili česky.
.Z nádraží nás vedli ke škole, vlastně to byly dvě školy, obecná a měšťanka. Školní pozemek byl již obsazen skoro tisícem uprchlíků z východu, především ze Sedmihradska. Tito lidé přijeli částečně s koňmi a vozy, které nyní stály na školním dvoře, který se podobal parku. Německá branná moc, která tam byla posádkou, dovezla náš skromný majetek nákladním vozem. Bylo velmi těžké ubytovat ve škole nás Brňáky. Všechny třídy byly již obsazené a kdo bydlel nechtěl se dělit s novými příchozími.
Velitel „tábora“ se představil – jmenoval se Josef Bouček a byl řídící měšťanky. Měli jsme dbát jeho pokynů. Část učitelského sboru mu byla přidělena na pomoc, pokud zrovna nemusela někde vyučovat. (...)
.Kontakty mezi jednotlivými skupinami uprchlíků se omezovaly na nás děti.
Blatná byla ještě v Protektorátě a pod správou německých organizací. Nově příchozí dostali potravinové lístky na oběd a večeři, také příděl chleba a kávu nebo čaj. V místních potravinářských obchodech se dostaly ještě sodovky, většinou jsem je obstarával já. Brňáci ubytovaní ve škole, byli přiděleni na obědy do hotelu Beránek. Pomyslím-li na pozdější utrpení a hlad, žili jsme tu ještě jako knížata, měli čisté ubytování alespoň prvních 10 dní. Pak přišel převrat. (...)
Odpoledne 4. května šla naše rodina s Willym v kočárku na procházku v jarním slunci. Nějak jsme cítili, že se něco změní.
.Převrat.
Náhlá změna se projevila velmi rychle. V hostinci Beránek se postavilo jídlo – obvyklý eintopf – prostě na stůl. Prý není personál. Potom nebylo vůbec žádné jídlo a ve škole jsme se museli postarat sami o sebe. Ve skutečnosti již nastal převrat.
Téhož večera k nám přišli němečtí vojáci, připraveni k odchodu, a řekli: „Dáme se směrem na západ a vzdáme se Američanům.“ Zbraně nechali Čechům za slib, že odbojáři nebudou překážet jejich odchodu. Zůstal jen zbytek německého vojksa, velitelství, které se po dvou dnech bez boje vzdalo Čechům. V kronice je psáno, že Blatná okolním obcím až po Strakonice „vypomohla“ 2.600 zbraněmi resp. strojními pistolemi k vybavení vojska a policie. Nejbližší dny již nebyly v okolí žádné vojenské akce.
.Mnozí uprchlíci ve škole prosili odcházející vojáky, aby je vzali s sebou, ale marně. Jen několika děvčatům a mladým ženám se podařilo nastoupit do nákladních aut a jet s nimi, mezi nimi byla i spolupracovnice NSV. Vojáci nám řekli, že tady jde o vojenské pomocnice nebo zaměstnankyně, které mají žoldovou knížku.
Ustupující vojsko nám nechalo komisárek, mouku, brambory a nádobí. Prý „pro všechny případy“. V dalších dnech nám to velice pomohlo.
.Maminčina cesta do kostela proběhla 5. května ještě klidně, byl jsem také přitom. Oběma nám bylo nápadné, že na náměstí stálo zřejmě více lidí než jindy a živě diskutovali. Kolem deseti hodin se ozvala živě z amplionu na náměstí veselá pochodová hudba, kterou přerušily zprávy a výzvy v češtině. „Byla provolána Československá republika.“ Následovaly zprávy o povstání patriotů v Praze a výzva k obyvatelstvu, aby spěchalo na pomoc povstalcům. Všechna německá označení, která nebyla ještě v noci odstraněna, byla stržena za hlučného souhlasu a na obchodech visely ručně malované plakáty s oběšenci a pod nimi jízlivé verše o pomstě na Němcích a kolaborantech. Také naše rodina spěchala na náměstí, stáli jsme však opodál, ale mohli odtamtud všechno pozorovat. Tatínek nemohl pochopit, jak se všechno mohlo stát tak rychle.
.
Naopak babička stála mlčky vedle nás, snad věděla, jak byl ve štábu den X připraven. Na mne působily především velké prapory na domech, které zpestřovaly náměstí. Tak nastala neděle 6. května, maminka chtěla jít zase na mši, babička zatím pilně pomáhala vařit ve školní kuchyni. Na hlavním náměstí jsme viděli na stromech před Národním výborem – tak se teď nazýval obecní úřad – slaměné panáky v lidských šatech s oprátkou kolem krku a širokým pásem na hrudi s nápisem „kolaborant“. Byl to hrozný pohled. Srocený dav dorážel na několik lidí a hnal je směrem k vězení u soudu. Prý to jsou Němci nebo kolaboranti, řekl jeden z přihlížejících Čechů.
.Od nádraží se blížily dva náklaďáky, plně obsazené chlapci. V jedné ruce mávali českým praporem, v druhé drželi zbraň, zpívali hlasitě českou hymnu „kde domov můj“ a opakovaně volali: „Spěcháme na pomoc Praze.“ Na náměstí přicházelo stále víc lidí rozloučit se s hrdiny, kteří chtěli osvobodit Prahu. Maminka mne vzala za ruku a vraceli jsme se v stísněné náladě do školy.
V poledne se objevil náš dosavadní velitel „tábora“ s úředníkem Národního výboru a několika ozbrojenými muži, podle uniforem vojáci nebo policisté. Vedení našeho uprchlického tábora převzal teď český úřad. Vyhlásil se přísný zákaz vycházek a přítomní protektorátní policisté byli odzbrojeni a odvedeni. Před vchodem a východem stály teď stráže, byli jsme internováni. Jedli jsme nyní ve třídách a kdo neměl jídelní misku, musel si vypomoci starou konzervou. Bohudík obstaral otec při odchodu německých vojáků dva jídelní příbory, které tenkrát nikdo nechtěl. Protože jsme již nesměli vycházet, nedozvěděli jsme se, že ten den proběhla v Blatné velká vlna zatýkání. Místní němci a kolaboranti byli z bytů respektive domů vytaženi a uvězněni. Jak zaznamenává kronika, bylo poté vězení přeplněné. Pak se objevila fáma, že „přicházejí Američané“.
Neklid, který panoval tuto noc venku, se přenesl také na obyvatele „internačního tábora škola“. Nikdo z nás nespal, jedině Willy, o kterého bylo předešlý večer ještě relativně dobře postaráno. V pondělí jsme kolem 9. hodiny slyšeli zvuky blížících se tanků.
Američané postupovali. Vjezd Eisenhowerovy armády jsme mohli prožít tak zblízka, protože naše stráže ve vítací euforii utekly ze svých míst a my tak mohli opustit školu.
.Ohromné množství lidí se už shromáždilo na náměstí, na domech vlály prapory a děti mávaly papírovými praporky. Stál jsem docela blízko u ulice a viděl několik tanků, asi šest nebo sedm. Vojáci na vozech mávali, házeli žvýkačky a čokoládu a přes hlavy dětí i cigarety do jásajícího davu. I já jsem chytil nějaké sladkosti a tento zážitek ve mně zůstal. Chtěl jsem ukázat svůj úlovek ostatním, musel jsem si však proklestit cestu dozadu mezi postupujícími. Našel jsem ostatní z rodiny, stáli u domovní zdi s ostatními Brňáky, kteří stejně jako my spěchali na náměstí. „Musíme zůstat pohromadě“, hubovala babička a společně jsme se mlčky vrátili do školy.
„Američané jsou dobří“, říkal tatínek, „nedopustí, aby se něco stalo ženám a dětem.“ Příchod spojeneckých vojsk vzbudil naději nás Brňáků, že se budeme moci vrátit za nějaký čas konsolidace zase zpět domů. Po příchodu Američanů se zmírnil zákaz vycházení, s dětmi se jednalo shovívavě. Jednou denně jsme dostávali zmenšující se množství polévky eintopf, i příděly chleba vypadaly menší. (...)
10. května přišli Rusové, i oni volili cestu přes náměstí. V obrněných vozech zastavili před bývalým obecním úřadem, občané je přátelsky zdravili.
Odpoledne se konalo na hlavním náměstí velké shromáždění. Mluvil starosta, americký a ruský velitel a nakonec major Böhm, zastupující nově ustavené české vojsko. Všechny řečníky odměnil hromový potlesk. Dle různých dokumentací se pořádal banket osvoboditelům.
.Situace ve škole se zhoršovala. Ostraha byla přísnější, stráže nenávistnější, vycházet se dalo jen z pádného důvodu. Bylo po hamstrování.
Sbírat dřevo v lese byl důležitý důvod, protože došlo uhlí k vaření jídla a už jsme od Čechů žádné nedostali. Babička dostala zase nápad, přidala se k sběračům dřeva a vždycky přinesla velkou otep, kterou nesla na zádech. Brala sebou Gerharda nebo mne a my měli úkol srovnat dřevo tak, aby se dalo nést, zatím co sama poběrkovala. Babička nakonec nesla dříví a my klestí.
Demarkační čára probíhala hned za Blatnou, sousední obec Bezdědovice, ležící dva kilometry dál, byla již v ruských rukách. Stále ozbrojení Rusové měli do Blatné volný přístup, žádný Američan neodepřel pohostinství spojencům. Tak se stalo, že za několik dní pozdě v noci Rusové vnikli násilím do naší školy a znásilnili několik děvčat a žen. Přišli také do naší místnosti, možná, že nám vzhledem ke kočárkům uprostřed třídy nic neudělali. Kde zůstaly české stráže? Prudké protesty u české policie a Národního výboru nic nepomohly. Teprve když jsme požádali o pomoc amerického velitele, dostali jsme jednoho amerického vojáka, který nás chránil před Rusy. Američané nám zaručili bezpečný život, vše ostatní bylo v rukách Čechů.
Teď byl k obědu šufánek polévky, kousek chleba a šálek kávy z náhražky a pro Willyho ještě kaše, připravená z vody. Kyby babička neobstarala „přídavky“, byli bychom už tehdy hladověli.
.Když byla Praha osvobozena Rusy, vrátili se vítězní synové z Blatné a byli oslavováni jako hrdinové. Pyšně nosili pásky s iniciálami RG – Revoluční garda. Hlučné vítací scény jsme mohli slyšet dokonce ve škole.
Zatímco v prvních popřevratových dnech ještě došlo k několika případům lynčování, zakázali Američané, jak píše kronika, aby se někomu ubližovalo. Nebyly řádné soudy, aby zabraňovaly přehmatům. Došlo k tragické události. Chlapci dovlekli dva vyhladovělé muže SS, kteří si chtěli ukrást něco k jídlu, už polomrtvé na policejní stanici ve škole, kde byli zastřeleni. Tuto událost znám zase z kroniky.
.
Květen končil, všichni Němci z Blatné byli internovaní na různých místech, takřka 5.000 Němců bylo v internačních táborech.
Jednou večer se nedostavil americký strážce. Střídaly se vojenské a okupační útvary a vzniklo vakuum, kterého Rusové a Češi nestydatě využili. Hned první den vnikli do školy, stříleli kolem sebe, běhali po schodech nahoru a dolů, vyráželi dveře tříd a zase je hřmotně zabouchávali. U nás se nic nestalo, shora jsme slyšeli křik. Tehdejší očitý svědek pan K., autor několika příspěvků v památníku „750 let Blatné“, řadí tyto události k temným kapitolám májových dní 1945. Informoval mne, že čeští strážci sami Rusy vpustili a chlubili se tím svým mladším kamarádům. Tyto přehmaty mi ještě osobně potvrdil jeden tehdejší účastník, který byl tenkrát sám strážcem.
Pokud to bylo možné, pokusili jsme se chránit tak, že jsme školní lavice posunuli před dveře a vyšroubovali v noci hlavní pojistky v elektrickém rozvodu. Několik dní jsme tak ještě prožili ve škole.
Pátral jsem ve školní kronice, podle které jsme my uprchlíci byli v této škole do 4. června 1945. Pan Šulc píše ve své městské kronice, vydané k 50. výročí osvobození, že uprchlíci ze škol byli prý posláni někam na východ, ale před tím jim odebrali všechny osobní věci i prsteny, hodinky a jiné cennosti. Stojí tam doslova: „Prý v tom vynikala manželka učitele M., bývalého důstojníka.“ Právě tak byli prý okrádáni uprchlíci shromáždění někde „U šibenice“.
.
Opuštěni Američany, třesouce se strachem z Rusů, jsme tu noc skoro nespali. Nastal den, kdy nás Češi hnali ze školy a zahnali přes demarkační čáru do území obsazeného Rusy. Jen je zajímavé, že podle školní kroniky přišly 16. června americké okupační jednotky a byly částečně ubytovány v tělocvičně a třídách školy.
.
Německý ksindl do Prahy!.
Poslední hodiny ve škole začaly pod bezmračným nebem, byl vlahý letní den, na tu roční dobu však příliš teplý. „Otevřete, policie, škola se vyklízí!“, křičelo se s hlučným mlácením na vstupní dveře.Tak rychle, jak se žádalo, se nemohly barikády ze školních lavic odstranit, milice venku rachotily pažbami svých zbraní, tloukly do dveří a hrozily dokonce, že je vyrazí.
Hned po vpádu vtrhlo asi 20 revolučních gardistů do celého domu, rozráželi dveře a křičeli: „Německý ksindl se do hodiny připraví na pochod se všemi zavazadly na školním dvoře!“. Byli to většinou mladší muži v různých uniformách s červenou páskou R.G. a dvě ženy v bývalých německých maskáčích. Kdo se chtěl ptát, byl prostě pohnán ke spěchu rozkazem „marš“. Vojáci se postavili do chodby, u dveří a na školním dvoře.
.Náš bývalý domobranec dostal na otázku „proč“ jen odpověď: „Naši školáci se zase chtějí učit ve škole a už jste byli dost dlouho našimi hosty.“ Jeden z junty běžel po chodbách a křičel: „Jste všichni zatčeni!“. Pro děti ani dospělé nebyla nachystaná snídaně a pomocníci, i babička, nechali všechno stát a spěchali k rodinám balit. Maminka chtěla ještě honem sebrat prádlo, pověšené na druhé straně dvora na sušení a jen s největším úsilím to vysvětlila vojákovi na stráži.
Tatínkovi ten den nebylo moc dobře, stěžoval si na srdce a z rozčilení mu bylo ještě hůř. Protože již nikdo nesměl opustit budovu, nemohli jsme získat slíbenou pomoc na americkém velitelství. Stále se hledali schovaní lidé SS – esesmani -, i když tu zřejmě byli jen ženy, děti a staří lidé. Aby Willy při tom spěchu ještě nezačal křičet, dala mu babička piškot, namáčený v mléku, jako kašičku. Nejtěžší věci jsme zabalili do batohů, ostatní jsme rozdělili tak, abychom je mohli nést v rukách. Jídlo a věci Willyho jsme srovnali do kočárku. Tatínek nesl svůj kufr, kde byly i naše papíry a cennosti, V určenou hodinu stálo několik brněnských rodin připraveno na dvoře k pochodu. (...)
Také já se pamatuji, že jsme šli přes koleje, nalevo a napravo stály ovocné stromy. Nedaleko za Blatnou byl můstek, před ním vlála na stožáru americká vlajka. Zde byla demarkační čára, američtí vojáci hlídkovali. My však museli polními cestami a v blátě, částečně v morastu po kotníky, obejít americké stanoviště. Abychom projeli bez úhony s dětskými kočárky, všichni pomáhali, soldateska jen s úsměvem přihlížela. „Vám se vede zrovna tak, jak se nám vedlo v koncentráku“, řekl jeden, který měl takový štítek, byl skutečně v Mauthausenu. Pan K. z Blatné řekl, že ne každý, kdo měl takový štítek, byl skutečně v Mauthausenu. Většinou to byli ti, kteří naskočili do jedoucího vlaku 5 minut po dvanácté.
Také u Rusů se třepetala červená vlajka vedle ulice a na plošině nákladního auta byl dřevěný domeček jako přístřešek. Po bouřlivém pozdravu revolučních gardistů a Rusů na kontrolním bodě nás eskortovali ještě kousek cesty.
.Kolona postupovala pomalu, zavazadla tlačila a slunce začalo pálit. Naše rodina se oblékla příliš teple. Projevovalo se to zvlášť u tatínka. Nemohl svůj kufr unést a tak jsme tento předmět víc vlekli po zemi než nesli ve vzduchu – střídavě babička, Gerhard a já vzadu. Však tam byly naše cennosti. Ostatní běženci házeli zavazadla, která nemohli unést, prostě do příkopu. Vzhledem k jeho tíži byl batoh pro tatínka příliš těžký. Znova a znova jsme se zastavovali a vojáci, kteří už byli netrpěliví, nás poháněli. „Německé prase“ a „německá kurvo“ – to byly ještě slušné nadávky, kterými nás častovali. Sedlák, který jel po cestě, naložil ze soucitu staré lidi a zavazadla na svůj koňský potah a jel vzadu.
Severně od Blatné je zastávka dráhy Savešín, která má výhybkovou kolej a měla tehdy přípojku k mlýnu a továrně. Cesta, po které jsme šli, vedla přímo mlýnem k železniční stanici. Dnes tu je nová silnice, mlýn je soukromý majetek a velký nápis hlásá „Průchod zakázán“. Kolem mlýna byla ještě různá skladiště, částečně dřevěná, větší také kamenná. Většina vedlejších budov byla mezitím stržena, jenom bývalá továrna ještě stojí a hrozí zřícením. (...)
Došli jsme k mlýnu úplně vyčerpáni, hladoví a žízniví a polehali jsme na zem. Nesměli jsme odejít ani si přinést vodu, ani vykonat potřebu. Časem docházeli i ostatní a dvůr i kamenné skladiště byly přeplněné lidmi. Úplně nakonec přišel sedlák s vyčerpanými lidmi a zavazadly. Chtěl pomoci vykládat, ale gardisté se na něj osopili a hned ho poslali pryč.
.
Teprve odpoledne jsme směli vystoupit do blízkého křoví, jen v malých skupinách a za přísného dozoru. Po dlouhém doprošování dovolili strážci ženám donést vodu, přinesly ji ve velkém plechovém džberu. Pro téměř tisícovku uprchlíků to byla kapka vody na horký kámen. Tatínek dostal trochu napít, ležel na našem zavazadle a bylo vidět, že je mu opravdu špatně, léky mu již dávno došly.
Po chvíli přišel voják, ozdobený řády, zřejmě velitel, na kterého gardisté asi čekali. Teď se uprázdnil dvůr se sedícími uprchlíky, kteří byli posláni do kůlny. Asi čtvrtinu lidí poslali zase na velké nádvoří, které pak bylo hermeticky uzavřeno. Asi po hodině nebo dvou jsme tam byli předvedeni i my. V kůlně leželo již plno konfiskovaných předmětů. Kopanci, ránami a nadávkami hnali sem i naší rodinu. Dalo nám velkou práci zůstat pohromadě, protože tatínek nemohl jít tak rychle.
Důstojník nám česky vysvětlil, že podle vládního nařízení budeme všichni internováni v sběrných táborech a náš veškerý majetek, zlato, šperky, spořitelní knížky a jiné cennosti se zabavují jako vyrovnání německých zločinů a že mu máme všechno odevzdat. Pak vyzval, aby někdo jeho řeč přeložil. Přihlásil se jeden brněnský domobranec, který po překladu zdvořile požádal velitele, aby mu dal text vládní vyhlášky, aby mohl i ten přítomným přeložit. To bylo důstojníkovi národní gardy už příliš, zakřičel na něho, nazval ho nacistickou sviní a dal pokyn vojákům kolem sebe. Ti se shlukli, srazili muže pažbami svých zbraní a nechali ho ležet zalitého krví. Když ho později odnesli, ještě žil. Potom jsme ho už neviděli. Jiní Brňáci nám řekli, že to byl penzionovaný univerzitní profesor z Brna. Po této příhodě se už nikdo neodvážil projevit ani nejmenší nesouhlas.
Napře byli vyzváni údajně přítomní SS-muži, aby předstoupili. Protože se nikdo nepřihlásil, nechal velitel nastoupit všechny muže od 15 do 70 let a vyzval je, aby se svlékli do naha. Zjišťovalo se, jestli někdo nemá vpálené znamení SS. Tatínek a Gerhard se museli také svléknout. Před kůlnou stály dřevěné stoly, za nimi stáli vojáci. Uprostřed byl stůl, u něj seděl velitel, u kterého měl každý odevzdat svoje cennosti. Když jsme přišli na řadu, vysypal každý svůj baťoh, tašku a kufr na některý stůl, vojáci věci prohrabávali a podle nálady něco posunuli stranou a hodili do prádelního koše. Zvláště přísně prohlíželi Willyho kočárek. Všechno z něho vyházeli, maminka zatím děcko držela v náručí.
Jasně si ještě vybavuji, jak vysypali na zem mouku, kterou babička vyhamstrovala. Mohlo v ní být něco schováno! Také mimino svlékli z plenek a prohlédli. Tak jako babička, maminka a Gerhard, jsem i já sejmul taštičku. Zavěšenou na krku a odevzdal své peníze. Tatínek položil peníze, zlato, spořitelní knížky a legitimace s doklady celé rodiny na stůl. Roztrhali všechny, na kterých byl říšský orel a hákový kříž a hodili na zem. Když velitel prohlédl babiččiny doklady, zařval na ni, co tu pohledává. S pláčem objala moji maminku ve strachu, že by ji možná od nás odloučili. Tak jí velitel mlčky papíry vrátil.
Teprve z dopisu jejího bratra z roku 1947 jsem vypátral, že babička neměla německou státní příslušnost. Po prohlédnutí vrátili tatínkovi některé papíry, po jeho smrti jsem našel jeho a svůj křestní a rodný list. Tělesnou prohlídku prováděly dvě Češky. Tatínek je nazval vojandami, protože si počínaly velmi hrubě a prohmatávaly, jestli něco nebylo schováno. Ženy se musely rozkročit a sahaly jim pod sukně. Po nás přišly ještě dvě skupiny, takže drancování trvalo skoro až do západu slunce.
.
Zatím jsme pořádali svůj majetek. Tatínkův kufr jsme zahodili, už v něm nebylo nic cenného, zbytek se rozdělil mezi ostatní. I přes probírku zůstalo pro Willyho něco k jídlu. Z rozčilení a strachu před nejistým osudem zapomněli ostatní členové rodiny na hlad. Byla už tma, když několik žen smělo donést vodu. Tentokrát mohly jít kolikrát chtěly.
.Z dálky jsme slyšeli zapísknout lokomotivu. Byla to posunovací lokomotiva, dopravovala vagóny s uhlím na vedlejší kolej. Teď jsme věděli, že půjdeme na transport, ale nevěděli kam. Kolik lidí se dopravovalo v těch uhelných vagónech, nemohu říci, byly úzké. Mohli jsme stát a sedět na zavazadlech, ležet se nedalo.
Nebylo tu místo pro Willyho kočárek. Maminka zabalila spící dítě do dek, vzala ho do náručí a pomocné ruce ji ochotně vytáhly nahoru. Babička hbitě vyhodila nahoru obsah kočárku, všechno se pochytalo a předalo mamince. Dětský kočárek padl vedle kolejí. Tatínka postrčilo několik rukou nahoru, protože se tam sám nemohl vytáhnout. Pro nás děti to bylo lehčí. Když vojáci usoudili, že vecpali do vagónu dost lidí, zavřeli železná vrata a nechali nás osudu. Krátce před odjezdem přihodili ještě starý plechový kbelík pro vykonávání potřeby.
.
V noci vlak vyjel a zastavil se teprve za ranního šera. „Jsme v Praze na Smíchově, řekněte to dál!“, zavolal kdosi, kdo mohl vidět ven. Tato zpráva se rozšířila jako pochodeň mezi vagóny. Stáli jsme stranou od nádražní budovy na vedlejší koleji, kde se jinak nakládá. Vlak byl částečně pod mostem pro chodce, který vede nad nádražím. Zpozorovali jsme most teprve když ráno lidé chodili do práce nebo z práce. Když chodci uviděli, že jsou ve vlaku lidé, zastavovali se. „To jsou němci“, volali a zahrnovali nás nadávkami co nejsprostšími. Následovaly kameny, písek a rezavé plechovky, které házeli dolů s hlasitým smíchem. Děti čuraly dolů a dospělí jim nebránili. „Tady máte vodu“, volali....
Náš vagón stál mimo dosah, ale mohli jsme všechno vidět. Oba strážci seděli na náraznících posledního vagónu a nehnutě chátře přihlíželi.
.Pochod smrti k strahovskému stadionu.
Dav lidí na smíchovském mostě se pomalu rozplynul a tak přestaly nadávky. Willy teď spal, opatřen z našich skromných zásob. Ostatní děti hlučely a plakaly hladem. Po dlouhém volání a bouchání jsme na sebe upozornili, jestli si přece jen nemůžeme donést trochu vody, ale nic se nedělo. Nesnesitelný stav trval už celé dopoledne, slunce pálilo a nikdo nás nevysvobodil z vězení. Strážci jedli ze svých zásob a vůbec se nezajímali, co se s námi má dít. V úzkém prostoru jme měli jen minimální možnost pohybu, kbelíky na nutnou potřebu bestiálně páchly, konec byl v nedohlednu.
Podle slunce bylo k jedné hodině odpoledne, když se přes koleje přiblížil útvar milice a chystal se konečně otevřít dveře. Naše dosavadní stráž zmizela a vedení převzali noví trapiči.
Prudce otevřeli železná vrata a hnali nás za sprostých nadávek jako „lumpi, cikáni, nacistické svině, kurvy“ vedle kolejí. Poručili nám, abychom se seřadili se všemi věcmi do dvojstupu k odchodu. Maminka měla Willyho na jedné ruce, v druhé nesla zavazadlo, na zádech batoh. Jelikož tatínek nemohl nést svůj ruksak, byli jsme my ostatní stejně tak nabaleni.
Druhové v utrpení, kteří neměli ruksaky, si přivázali kufr na záda. Přes koleje nás rychlým tempem poháněli k nádražní budově, která byla těžce poškozena bombami. Kdo klopýtal a upadl, byl poháněn kopanci a ranami k další chůzi. Také babička upadla a viděl jsem, že jí krvácí koleno. .Hlasitými povely a hrozbami shromáždila soldateska „lidský náklad“ vyprázdněných vagónů v nádražním prostoru. Tato vojenská akce vzbudila pozornost chodců a obyvatel. Brzy byl velký prostor a později i ulice, kterými nás hnali, orámovány lidmi. Jakmile došli ti, kteří upadli na kolejích, zazněl rozkaz k odchodu. „Kam jdeme?“ zeptal se tatínek jednoho poháněče. „Do pekla!“ zněla odpověď. Ten muž měl pravdu, cesta na stadion byla vskutku cestou peklem. Na křižovatce blízko smíchovského nádraží odbočuje ulice na strahovský stadion. Stadion leží na pahorku nad městskou čtvrtí Smíchov.
Pobízejíce k rychlejší chůzi vedli plně ozbrojení gardisté bídný průvod do kopce. K strážcům se připojili z publika mladí hoši s holemi jako poháněči. Na ulici vpravo a vlevo stáli Pražané, kteří nám nadávali, ale také na nás plivali. Jakmile si nějaký stařec nebo stařena sedli na chodník, hnali je k další cestě holí a kopanci.
.Třicet hodin bez jídla, skoro bez vody a při nedostatečné hygieně vyčerpalo naše síly. Zavazadla a polední horko v bezmračném červnovém dni způsobily, že náš pochod byl martyriem. Nebylo divu, že brzy zvlášť staří lidé nemohli jít dál. Poháněni stále dál, házeli často celý majetek bokem ulice, aby zachránili alespoň holý život. Co bylo odhozeno, prohlížela chátra, je-li to k potřebě, zhroucené nechali prostě ležet na ulici. U tatínka byla stále víc zřejmá tělesná slabost a zůstával pozadu. Asi v půli cesty se zhroutil pod těžkým ruksakem a babička, která se zraněným kolenem už také nemohla jít, zůstala u omdlelého. Nás ostatní, kteří jsme nezůstali na trase, poháněli trapiči dál. Prošli jsme kalvárií v pálicím slunci za povykování čumilů. Nevím, jak jsme to dokázali, ale maminka nás hochy a Willyho s majetkem relativně bez úhony dovedla ke stadionu. Čím výš jsme stoupali, tím drsnější byly útoky. Na rohu jedné ulice jsme my děti chtěly běžet ke studni pro pár kapek drahocenné tekutiny, ale bezohledně nás odstrčili: „Tahle voda není pro Němce!“.
.Teprve nahoře před stadionem jsme se směli zastavit a sednout zcela vyčerpaní na holou dlažbu. Zatímco jsme s Gerhardem hlídali bratříčka a „cestovní zavazadla“, běžela maminka zpátky na konec průvodu a hledala babičku a tatínka. Hlasitě volala jejich jména a pobíhala, nemohla je však najít. Teprve koncem podzimu po naší nucené práci jsme je zase našli. Babička nám vypravovala, že všichni vyčerpaní a ležící zhroucení byli hozeni respektive vystrkáni na nákladní auto, které jelo vzadu. Babička vší silou vytáhla tatínka z hromady bezvědomých na kraj ložné plochy, posadila ho a opřela o bočnici. Tak přišel znovu k vědomí, v opačném případě by se udusil. Nahoře na stadionu povoz vyložili a německý lékař z tábora zjistil, kdo ještě žije. Tentýž nákladní vůz odvezl pak těžce nemocné k internaci do tehdejšího ženského domova na Smíchově. .(...) Když jsem roku 1993 šel pěšky toutéž cestou ze smíchovského nádraží na stadion, zjistil jsem teprve, jak vznešenou čtvrtí nás hnali: vlevo a vpravo samá nájemní vila, pocházející částečně ještě z doby secese.
.Internační tábor Praha-Strahov.Seděli jsme na dlažbě před stadionem na svých zavazadlech a čekali, co se bude dít. Willy stále křičel a maminka pro něj neměla nic k jídlu. Zbytek jeho jídla byl v babiččině ruksaku. Maminka plakala, protože nevěděla, kde zůstal tatínek s babičkou a jestli jsou ještě vůbec naživu. Povídalo se kolem, že snad nemocní byli dopraveni do nemocnice, ale také, že byl odvezen celý vůz mrtvých. Nemělo smyslu se ptát, žádná uspokojivá odpověď se nedostala. Asi za hodinu nám dovolili vstát a jít na stadion. Ty, kteří už nemohli vstát, prohlédl lékař a ty, kteří ještě žili, vnesli saniťáci na nosítkách. U koho zjistili smrt, toho nechali ležet. Nedozvěděli jsme se, kdy a kam byli mrtví odvezeni. Plačící pozůstalé, kteří klečeli u svých mrtvých, odstrčili a zahnali do tábora. Museli jsme po jednom procházet vchodem, kde se normálně kontrolují vstupenky, vysypat na stoly svůj stále se zmenšující majetek a byli důkladně prohledáni. Vojáci brali všechno, co ještě mohli potřebovat, i ruské vojsko si posloužilo a sem tam něco vzalo. Dlouhé Gerhardovy spodky patrně byly ve velikosti ruského důstojníka. Tak byly naše ruksaky stále lehčí. Na svazích stadionu „bydlelo“ už pár tisíc lidí, leželi ve volném prostoru na holé zemi, vystaveni zcela slunci, větru a dešti.
.Zpráva zahraničního pozorovatele Mezinárodnímu červenému kříži zjistila: „Zajatci žijí na svazích na zemi, bez slamníků, nechráněni před špatným počasím a zimou.“ Podle jiné dokumentace, uveřejněné Bonnským ministerstvem, bylo tehdy na stadionu internováno 9.000 až 10.000 vyhnaných Němců.
.
Maminka běžela s Willym a ostatními ženami a jejich batolaty ke kuchyni stadionu, aby pro ně vyžebraly trochu jídla. Musela čekat až do večera, než se těm malým vydávalo trochu polévky z krupice. Pro dospělého nebylo nic, já dvanáctiletý chlapec jsem patřil k dospělým. K večeru nás registroval německý pomocník z táborového vedení pro přidělování jídla. Shromáždilo se vždycky 400 až 500 lidí do bloku k hromadnému zásobování jídlem. Potřebné kbelíky pro fasování stravy a rozdělování musela organizovat každá skupina samostatně. V jedné dokumentaci se píše, že se v noci užívaly tyto kbelíky i k jinému účelu.
.Jendou denně se vydávala naběračka kávy, naběračka vodové polévky a 100 g chleba. Batolata dostávala naběračku kroupové polévky. Při tomto zásobování – v květnu bylo ještě menší, tato porce se vydávala po 36 hodinách – se denně množily případy úmrtí, podle dokumentace 12 až 20 denně. Kdo potřeboval vodu, musel se postavit k jedinému kohoutku na stadionu. Gerhard a já jsme často stáli půl hodiny až hodinu, abychom donesli vodu v našich nádobách.
K nutné potřebě sloužily latríny, které stály no volném prostranství ve sportovišti. Kolem pravoúhlé jámy bylo postaveno okrouhlé lešení. Seděli jsme na horním trámu s nohama na spodním břevnu. Muži, ženy a děti neměli oddělené latríny podle pohlaví. Každý mohl z ochozů přihlížet. Abych nespadl do jámy, musel jsem se oběma rukama držet tyče, protože moje nohy nedosahovaly až k dolnímu trámu. Nehledě na bestiální zápach, trápily nás ovádi a mouchy, které skoro nesnesitelně bodaly do obnažených část těl. Jen při dešti, kterému jsme byli bez ochrany vystaveny, nás přestával hmyz trýznit. Ve dne v noci byl stále neklid, také se hodně střílelo, zdali vždycky do vzduchu, jsme nemohli zjistit. Češi zastřelili hned na místě každého muže SS, kterého našli mezi internovanými. Průběžně pátrali v blocích po takových „delikventech“. Gerhard se několikrát musel svléct do naha, hledali vypálené znamení SS. V noci procházeli čeští revoluční gardisté a ruští vojáci po ochozech a znásilňovaly ženy a dívky tam, kde ležely mezi ostatními. Křik a nářek těchto žen bránily ve spaní. jednou ráno hledala zoufalá matka 16letou dceru, kterou v noci Rusové odvedli a nepřivedli zpátky. maminka si v noci oblékala roztrhanou kazajku od uniformy, gepard a já jsme hlavami zakryli její obličej, takže nikdo nemohl vidět, že tu spí žena.
.Na stadionu jsme byli skoro měsíc, opustili jsme jej v červenci 1945 před naším nasazením na venkov, den před Willyho smrtí. Do dneška nemohu pochopit, jak mohla maminka našeho Willyho tak dlouho držet při životě při troše kroupové polévky denně. Žil jen 4 ½ měsíců!
Úmrtnost dětí na stadionu byla veliká. Vojenský lékař tamějšího červeného kříže říkal, že děti do dvou let a starší lidé tyto podmínky nemohou snést a tábor nepřežijí.
za naší internace na stadionu povolávali většinu Němců, kteří byli schopni práce nebo za takové prohlášení, k pracovnímu nasazení. Maminku přidělili do úklidové čety, posílali je uklízet veřejné budovy a školy. za přísného dohledu vedli tyto ženy pěšky přes půl města k místům nasazení, večer se zase vracely zpátky. K jídlu dostávaly jen kousek chleba a talíř polévky. Při pracovním nasazení si ženy vzájemně pomáhaly opatřovat děti (…)
.V červenci odcházely denně transporty lidí ze stadionu na pracovní nasazení na venkov. podle zpráv to bylo 1.000 až 1.200 lidí.
.Nikdy jsem nezapomněl na tamější hladovění, jen v táboře Lešany to bylo ještě horší. Maminka byla zničená především proto, že Willy dostával málo jídla a že nevěděla, kde je tatínek a babička. Stále se vyptávala správy tábora, ale vždycky ji odkázali.
Při posledním dotazování před naším pracovním nasazením dostala záchvat pláče a vyhnali ji holemi. Na ošetřovně jí řekli, že pokud babička a tatínek žijí, byli dopraveni do tábora, kde jsou jen internovaní nemocní Němci. Mrtví byli pochováni někde ve sportovním areálu nebo prostě zahrabáni. Když se rozšiřoval v letech 1947 a 1948 stadion pro velká vystoupení, narazilo se při výkopech na mnoho koster. Tehdy psaly jedny české noviny: „Jsou to civilisté, které likvidovali Němci při pražském povstání, identifikace není již možná.“V červenci jsme pak byli transportováni k pracovnímu nasazení do blízkosti města Kralupy.
Celý náš vlak uprchlíků postavili na vedlejší kolej nechali bez lokomotivy stát, nikdo se o nás nezajímal. Železničáři se chovali, jako by nikdo nepřijel. Teprve časně dopoledne se objevila delegace protektorátní obecní rady s několika spolupracovníky NSV – Nacionálně socialistického charitativního svazu – k poradě, kde vlastně máme být umístěni.
.Škola byla již obsazená uprchlíky, také hostinec U bílého lva s velkým tanečním sálem, i tělocvična Sokola. Hotely, penziony a soukromé ubytovny také nemohly další lidi přijmout. Dopoledne jsme konečně byli vyloženi z nepohodlných vagónů. Pomocnice se především zabývaly matkami a malými dětmi, o které se dosud jen provizorně pečovalo. Tyto rodiny byly z vlaku vyčleněny nejdříve, tedy i my. Ostatní uprchlíci byli potom rozděleni do několika obcí kolem Blatné a umístěni především v tamějších malých školách.
.Při návštěvě Blatné jsem se osobně setkal s důchodcem, kterému bylo tenkrát 15 let a hrál si s chlapci z Brna, protože velmi dobře mluvili česky.
.Z nádraží nás vedli ke škole, vlastně to byly dvě školy, obecná a měšťanka. Školní pozemek byl již obsazen skoro tisícem uprchlíků z východu, především ze Sedmihradska. Tito lidé přijeli částečně s koňmi a vozy, které nyní stály na školním dvoře, který se podobal parku. Německá branná moc, která tam byla posádkou, dovezla náš skromný majetek nákladním vozem. Bylo velmi těžké ubytovat ve škole nás Brňáky. Všechny třídy byly již obsazené a kdo bydlel nechtěl se dělit s novými příchozími.
Velitel „tábora“ se představil – jmenoval se Josef Bouček a byl řídící měšťanky. Měli jsme dbát jeho pokynů. Část učitelského sboru mu byla přidělena na pomoc, pokud zrovna nemusela někde vyučovat. (...)
.Kontakty mezi jednotlivými skupinami uprchlíků se omezovaly na nás děti.
Blatná byla ještě v Protektorátě a pod správou německých organizací. Nově příchozí dostali potravinové lístky na oběd a večeři, také příděl chleba a kávu nebo čaj. V místních potravinářských obchodech se dostaly ještě sodovky, většinou jsem je obstarával já. Brňáci ubytovaní ve škole, byli přiděleni na obědy do hotelu Beránek. Pomyslím-li na pozdější utrpení a hlad, žili jsme tu ještě jako knížata, měli čisté ubytování alespoň prvních 10 dní. Pak přišel převrat. (...)
Odpoledne 4. května šla naše rodina s Willym v kočárku na procházku v jarním slunci. Nějak jsme cítili, že se něco změní.
.Převrat.
Náhlá změna se projevila velmi rychle. V hostinci Beránek se postavilo jídlo – obvyklý eintopf – prostě na stůl. Prý není personál. Potom nebylo vůbec žádné jídlo a ve škole jsme se museli postarat sami o sebe. Ve skutečnosti již nastal převrat.
Téhož večera k nám přišli němečtí vojáci, připraveni k odchodu, a řekli: „Dáme se směrem na západ a vzdáme se Američanům.“ Zbraně nechali Čechům za slib, že odbojáři nebudou překážet jejich odchodu. Zůstal jen zbytek německého vojksa, velitelství, které se po dvou dnech bez boje vzdalo Čechům. V kronice je psáno, že Blatná okolním obcím až po Strakonice „vypomohla“ 2.600 zbraněmi resp. strojními pistolemi k vybavení vojska a policie. Nejbližší dny již nebyly v okolí žádné vojenské akce.
.Mnozí uprchlíci ve škole prosili odcházející vojáky, aby je vzali s sebou, ale marně. Jen několika děvčatům a mladým ženám se podařilo nastoupit do nákladních aut a jet s nimi, mezi nimi byla i spolupracovnice NSV. Vojáci nám řekli, že tady jde o vojenské pomocnice nebo zaměstnankyně, které mají žoldovou knížku.
Ustupující vojsko nám nechalo komisárek, mouku, brambory a nádobí. Prý „pro všechny případy“. V dalších dnech nám to velice pomohlo.
.Maminčina cesta do kostela proběhla 5. května ještě klidně, byl jsem také přitom. Oběma nám bylo nápadné, že na náměstí stálo zřejmě více lidí než jindy a živě diskutovali. Kolem deseti hodin se ozvala živě z amplionu na náměstí veselá pochodová hudba, kterou přerušily zprávy a výzvy v češtině. „Byla provolána Československá republika.“ Následovaly zprávy o povstání patriotů v Praze a výzva k obyvatelstvu, aby spěchalo na pomoc povstalcům. Všechna německá označení, která nebyla ještě v noci odstraněna, byla stržena za hlučného souhlasu a na obchodech visely ručně malované plakáty s oběšenci a pod nimi jízlivé verše o pomstě na Němcích a kolaborantech. Také naše rodina spěchala na náměstí, stáli jsme však opodál, ale mohli odtamtud všechno pozorovat. Tatínek nemohl pochopit, jak se všechno mohlo stát tak rychle.
.
Naopak babička stála mlčky vedle nás, snad věděla, jak byl ve štábu den X připraven. Na mne působily především velké prapory na domech, které zpestřovaly náměstí. Tak nastala neděle 6. května, maminka chtěla jít zase na mši, babička zatím pilně pomáhala vařit ve školní kuchyni. Na hlavním náměstí jsme viděli na stromech před Národním výborem – tak se teď nazýval obecní úřad – slaměné panáky v lidských šatech s oprátkou kolem krku a širokým pásem na hrudi s nápisem „kolaborant“. Byl to hrozný pohled. Srocený dav dorážel na několik lidí a hnal je směrem k vězení u soudu. Prý to jsou Němci nebo kolaboranti, řekl jeden z přihlížejících Čechů.
.Od nádraží se blížily dva náklaďáky, plně obsazené chlapci. V jedné ruce mávali českým praporem, v druhé drželi zbraň, zpívali hlasitě českou hymnu „kde domov můj“ a opakovaně volali: „Spěcháme na pomoc Praze.“ Na náměstí přicházelo stále víc lidí rozloučit se s hrdiny, kteří chtěli osvobodit Prahu. Maminka mne vzala za ruku a vraceli jsme se v stísněné náladě do školy.
V poledne se objevil náš dosavadní velitel „tábora“ s úředníkem Národního výboru a několika ozbrojenými muži, podle uniforem vojáci nebo policisté. Vedení našeho uprchlického tábora převzal teď český úřad. Vyhlásil se přísný zákaz vycházek a přítomní protektorátní policisté byli odzbrojeni a odvedeni. Před vchodem a východem stály teď stráže, byli jsme internováni. Jedli jsme nyní ve třídách a kdo neměl jídelní misku, musel si vypomoci starou konzervou. Bohudík obstaral otec při odchodu německých vojáků dva jídelní příbory, které tenkrát nikdo nechtěl. Protože jsme již nesměli vycházet, nedozvěděli jsme se, že ten den proběhla v Blatné velká vlna zatýkání. Místní němci a kolaboranti byli z bytů respektive domů vytaženi a uvězněni. Jak zaznamenává kronika, bylo poté vězení přeplněné. Pak se objevila fáma, že „přicházejí Američané“.
Neklid, který panoval tuto noc venku, se přenesl také na obyvatele „internačního tábora škola“. Nikdo z nás nespal, jedině Willy, o kterého bylo předešlý večer ještě relativně dobře postaráno. V pondělí jsme kolem 9. hodiny slyšeli zvuky blížících se tanků.
Američané postupovali. Vjezd Eisenhowerovy armády jsme mohli prožít tak zblízka, protože naše stráže ve vítací euforii utekly ze svých míst a my tak mohli opustit školu.
.Ohromné množství lidí se už shromáždilo na náměstí, na domech vlály prapory a děti mávaly papírovými praporky. Stál jsem docela blízko u ulice a viděl několik tanků, asi šest nebo sedm. Vojáci na vozech mávali, házeli žvýkačky a čokoládu a přes hlavy dětí i cigarety do jásajícího davu. I já jsem chytil nějaké sladkosti a tento zážitek ve mně zůstal. Chtěl jsem ukázat svůj úlovek ostatním, musel jsem si však proklestit cestu dozadu mezi postupujícími. Našel jsem ostatní z rodiny, stáli u domovní zdi s ostatními Brňáky, kteří stejně jako my spěchali na náměstí. „Musíme zůstat pohromadě“, hubovala babička a společně jsme se mlčky vrátili do školy.
„Američané jsou dobří“, říkal tatínek, „nedopustí, aby se něco stalo ženám a dětem.“ Příchod spojeneckých vojsk vzbudil naději nás Brňáků, že se budeme moci vrátit za nějaký čas konsolidace zase zpět domů. Po příchodu Američanů se zmírnil zákaz vycházení, s dětmi se jednalo shovívavě. Jednou denně jsme dostávali zmenšující se množství polévky eintopf, i příděly chleba vypadaly menší. (...)
10. května přišli Rusové, i oni volili cestu přes náměstí. V obrněných vozech zastavili před bývalým obecním úřadem, občané je přátelsky zdravili.
Odpoledne se konalo na hlavním náměstí velké shromáždění. Mluvil starosta, americký a ruský velitel a nakonec major Böhm, zastupující nově ustavené české vojsko. Všechny řečníky odměnil hromový potlesk. Dle různých dokumentací se pořádal banket osvoboditelům.
.Situace ve škole se zhoršovala. Ostraha byla přísnější, stráže nenávistnější, vycházet se dalo jen z pádného důvodu. Bylo po hamstrování.
Sbírat dřevo v lese byl důležitý důvod, protože došlo uhlí k vaření jídla a už jsme od Čechů žádné nedostali. Babička dostala zase nápad, přidala se k sběračům dřeva a vždycky přinesla velkou otep, kterou nesla na zádech. Brala sebou Gerharda nebo mne a my měli úkol srovnat dřevo tak, aby se dalo nést, zatím co sama poběrkovala. Babička nakonec nesla dříví a my klestí.
Demarkační čára probíhala hned za Blatnou, sousední obec Bezdědovice, ležící dva kilometry dál, byla již v ruských rukách. Stále ozbrojení Rusové měli do Blatné volný přístup, žádný Američan neodepřel pohostinství spojencům. Tak se stalo, že za několik dní pozdě v noci Rusové vnikli násilím do naší školy a znásilnili několik děvčat a žen. Přišli také do naší místnosti, možná, že nám vzhledem ke kočárkům uprostřed třídy nic neudělali. Kde zůstaly české stráže? Prudké protesty u české policie a Národního výboru nic nepomohly. Teprve když jsme požádali o pomoc amerického velitele, dostali jsme jednoho amerického vojáka, který nás chránil před Rusy. Američané nám zaručili bezpečný život, vše ostatní bylo v rukách Čechů.
Teď byl k obědu šufánek polévky, kousek chleba a šálek kávy z náhražky a pro Willyho ještě kaše, připravená z vody. Kyby babička neobstarala „přídavky“, byli bychom už tehdy hladověli.
.Když byla Praha osvobozena Rusy, vrátili se vítězní synové z Blatné a byli oslavováni jako hrdinové. Pyšně nosili pásky s iniciálami RG – Revoluční garda. Hlučné vítací scény jsme mohli slyšet dokonce ve škole.
Zatímco v prvních popřevratových dnech ještě došlo k několika případům lynčování, zakázali Američané, jak píše kronika, aby se někomu ubližovalo. Nebyly řádné soudy, aby zabraňovaly přehmatům. Došlo k tragické události. Chlapci dovlekli dva vyhladovělé muže SS, kteří si chtěli ukrást něco k jídlu, už polomrtvé na policejní stanici ve škole, kde byli zastřeleni. Tuto událost znám zase z kroniky.
.
Květen končil, všichni Němci z Blatné byli internovaní na různých místech, takřka 5.000 Němců bylo v internačních táborech.
Jednou večer se nedostavil americký strážce. Střídaly se vojenské a okupační útvary a vzniklo vakuum, kterého Rusové a Češi nestydatě využili. Hned první den vnikli do školy, stříleli kolem sebe, běhali po schodech nahoru a dolů, vyráželi dveře tříd a zase je hřmotně zabouchávali. U nás se nic nestalo, shora jsme slyšeli křik. Tehdejší očitý svědek pan K., autor několika příspěvků v památníku „750 let Blatné“, řadí tyto události k temným kapitolám májových dní 1945. Informoval mne, že čeští strážci sami Rusy vpustili a chlubili se tím svým mladším kamarádům. Tyto přehmaty mi ještě osobně potvrdil jeden tehdejší účastník, který byl tenkrát sám strážcem.
Pokud to bylo možné, pokusili jsme se chránit tak, že jsme školní lavice posunuli před dveře a vyšroubovali v noci hlavní pojistky v elektrickém rozvodu. Několik dní jsme tak ještě prožili ve škole.
Pátral jsem ve školní kronice, podle které jsme my uprchlíci byli v této škole do 4. června 1945. Pan Šulc píše ve své městské kronice, vydané k 50. výročí osvobození, že uprchlíci ze škol byli prý posláni někam na východ, ale před tím jim odebrali všechny osobní věci i prsteny, hodinky a jiné cennosti. Stojí tam doslova: „Prý v tom vynikala manželka učitele M., bývalého důstojníka.“ Právě tak byli prý okrádáni uprchlíci shromáždění někde „U šibenice“.
.
Opuštěni Američany, třesouce se strachem z Rusů, jsme tu noc skoro nespali. Nastal den, kdy nás Češi hnali ze školy a zahnali přes demarkační čáru do území obsazeného Rusy. Jen je zajímavé, že podle školní kroniky přišly 16. června americké okupační jednotky a byly částečně ubytovány v tělocvičně a třídách školy.
.
Německý ksindl do Prahy!.
Poslední hodiny ve škole začaly pod bezmračným nebem, byl vlahý letní den, na tu roční dobu však příliš teplý. „Otevřete, policie, škola se vyklízí!“, křičelo se s hlučným mlácením na vstupní dveře.Tak rychle, jak se žádalo, se nemohly barikády ze školních lavic odstranit, milice venku rachotily pažbami svých zbraní, tloukly do dveří a hrozily dokonce, že je vyrazí.Hned po vpádu vtrhlo asi 20 revolučních gardistů do celého domu, rozráželi dveře a křičeli: „Německý ksindl se do hodiny připraví na pochod se všemi zavazadly na školním dvoře!“. Byli to většinou mladší muži v různých uniformách s červenou páskou R.G. a dvě ženy v bývalých německých maskáčích. Kdo se chtěl ptát, byl prostě pohnán ke spěchu rozkazem „marš“. Vojáci se postavili do chodby, u dveří a na školním dvoře.
.Náš bývalý domobranec dostal na otázku „proč“ jen odpověď: „Naši školáci se zase chtějí učit ve škole a už jste byli dost dlouho našimi hosty.“ Jeden z junty běžel po chodbách a křičel: „Jste všichni zatčeni!“. Pro děti ani dospělé nebyla nachystaná snídaně a pomocníci, i babička, nechali všechno stát a spěchali k rodinám balit. Maminka chtěla ještě honem sebrat prádlo, pověšené na druhé straně dvora na sušení a jen s největším úsilím to vysvětlila vojákovi na stráži.
Tatínkovi ten den nebylo moc dobře, stěžoval si na srdce a z rozčilení mu bylo ještě hůř. Protože již nikdo nesměl opustit budovu, nemohli jsme získat slíbenou pomoc na americkém velitelství. Stále se hledali schovaní lidé SS – esesmani -, i když tu zřejmě byli jen ženy, děti a staří lidé. Aby Willy při tom spěchu ještě nezačal křičet, dala mu babička piškot, namáčený v mléku, jako kašičku. Nejtěžší věci jsme zabalili do batohů, ostatní jsme rozdělili tak, abychom je mohli nést v rukách. Jídlo a věci Willyho jsme srovnali do kočárku. Tatínek nesl svůj kufr, kde byly i naše papíry a cennosti, V určenou hodinu stálo několik brněnských rodin připraveno na dvoře k pochodu. (...)
Také já se pamatuji, že jsme šli přes koleje, nalevo a napravo stály ovocné stromy. Nedaleko za Blatnou byl můstek, před ním vlála na stožáru americká vlajka. Zde byla demarkační čára, američtí vojáci hlídkovali. My však museli polními cestami a v blátě, částečně v morastu po kotníky, obejít americké stanoviště. Abychom projeli bez úhony s dětskými kočárky, všichni pomáhali, soldateska jen s úsměvem přihlížela. „Vám se vede zrovna tak, jak se nám vedlo v koncentráku“, řekl jeden, který měl takový štítek, byl skutečně v Mauthausenu. Pan K. z Blatné řekl, že ne každý, kdo měl takový štítek, byl skutečně v Mauthausenu. Většinou to byli ti, kteří naskočili do jedoucího vlaku 5 minut po dvanácté.
Také u Rusů se třepetala červená vlajka vedle ulice a na plošině nákladního auta byl dřevěný domeček jako přístřešek. Po bouřlivém pozdravu revolučních gardistů a Rusů na kontrolním bodě nás eskortovali ještě kousek cesty.
.Kolona postupovala pomalu, zavazadla tlačila a slunce začalo pálit. Naše rodina se oblékla příliš teple. Projevovalo se to zvlášť u tatínka. Nemohl svůj kufr unést a tak jsme tento předmět víc vlekli po zemi než nesli ve vzduchu – střídavě babička, Gerhard a já vzadu. Však tam byly naše cennosti. Ostatní běženci házeli zavazadla, která nemohli unést, prostě do příkopu. Vzhledem k jeho tíži byl batoh pro tatínka příliš těžký. Znova a znova jsme se zastavovali a vojáci, kteří už byli netrpěliví, nás poháněli. „Německé prase“ a „německá kurvo“ – to byly ještě slušné nadávky, kterými nás častovali. Sedlák, který jel po cestě, naložil ze soucitu staré lidi a zavazadla na svůj koňský potah a jel vzadu.
Severně od Blatné je zastávka dráhy Savešín, která má výhybkovou kolej a měla tehdy přípojku k mlýnu a továrně. Cesta, po které jsme šli, vedla přímo mlýnem k železniční stanici. Dnes tu je nová silnice, mlýn je soukromý majetek a velký nápis hlásá „Průchod zakázán“. Kolem mlýna byla ještě různá skladiště, částečně dřevěná, větší také kamenná. Většina vedlejších budov byla mezitím stržena, jenom bývalá továrna ještě stojí a hrozí zřícením. (...)
Došli jsme k mlýnu úplně vyčerpáni, hladoví a žízniví a polehali jsme na zem. Nesměli jsme odejít ani si přinést vodu, ani vykonat potřebu. Časem docházeli i ostatní a dvůr i kamenné skladiště byly přeplněné lidmi. Úplně nakonec přišel sedlák s vyčerpanými lidmi a zavazadly. Chtěl pomoci vykládat, ale gardisté se na něj osopili a hned ho poslali pryč.
.
Teprve odpoledne jsme směli vystoupit do blízkého křoví, jen v malých skupinách a za přísného dozoru. Po dlouhém doprošování dovolili strážci ženám donést vodu, přinesly ji ve velkém plechovém džberu. Pro téměř tisícovku uprchlíků to byla kapka vody na horký kámen. Tatínek dostal trochu napít, ležel na našem zavazadle a bylo vidět, že je mu opravdu špatně, léky mu již dávno došly.
Po chvíli přišel voják, ozdobený řády, zřejmě velitel, na kterého gardisté asi čekali. Teď se uprázdnil dvůr se sedícími uprchlíky, kteří byli posláni do kůlny. Asi čtvrtinu lidí poslali zase na velké nádvoří, které pak bylo hermeticky uzavřeno. Asi po hodině nebo dvou jsme tam byli předvedeni i my. V kůlně leželo již plno konfiskovaných předmětů. Kopanci, ránami a nadávkami hnali sem i naší rodinu. Dalo nám velkou práci zůstat pohromadě, protože tatínek nemohl jít tak rychle.
Důstojník nám česky vysvětlil, že podle vládního nařízení budeme všichni internováni v sběrných táborech a náš veškerý majetek, zlato, šperky, spořitelní knížky a jiné cennosti se zabavují jako vyrovnání německých zločinů a že mu máme všechno odevzdat. Pak vyzval, aby někdo jeho řeč přeložil. Přihlásil se jeden brněnský domobranec, který po překladu zdvořile požádal velitele, aby mu dal text vládní vyhlášky, aby mohl i ten přítomným přeložit. To bylo důstojníkovi národní gardy už příliš, zakřičel na něho, nazval ho nacistickou sviní a dal pokyn vojákům kolem sebe. Ti se shlukli, srazili muže pažbami svých zbraní a nechali ho ležet zalitého krví. Když ho později odnesli, ještě žil. Potom jsme ho už neviděli. Jiní Brňáci nám řekli, že to byl penzionovaný univerzitní profesor z Brna. Po této příhodě se už nikdo neodvážil projevit ani nejmenší nesouhlas.
Napře byli vyzváni údajně přítomní SS-muži, aby předstoupili. Protože se nikdo nepřihlásil, nechal velitel nastoupit všechny muže od 15 do 70 let a vyzval je, aby se svlékli do naha. Zjišťovalo se, jestli někdo nemá vpálené znamení SS. Tatínek a Gerhard se museli také svléknout. Před kůlnou stály dřevěné stoly, za nimi stáli vojáci. Uprostřed byl stůl, u něj seděl velitel, u kterého měl každý odevzdat svoje cennosti. Když jsme přišli na řadu, vysypal každý svůj baťoh, tašku a kufr na některý stůl, vojáci věci prohrabávali a podle nálady něco posunuli stranou a hodili do prádelního koše. Zvláště přísně prohlíželi Willyho kočárek. Všechno z něho vyházeli, maminka zatím děcko držela v náručí.
Jasně si ještě vybavuji, jak vysypali na zem mouku, kterou babička vyhamstrovala. Mohlo v ní být něco schováno! Také mimino svlékli z plenek a prohlédli. Tak jako babička, maminka a Gerhard, jsem i já sejmul taštičku. Zavěšenou na krku a odevzdal své peníze. Tatínek položil peníze, zlato, spořitelní knížky a legitimace s doklady celé rodiny na stůl. Roztrhali všechny, na kterých byl říšský orel a hákový kříž a hodili na zem. Když velitel prohlédl babiččiny doklady, zařval na ni, co tu pohledává. S pláčem objala moji maminku ve strachu, že by ji možná od nás odloučili. Tak jí velitel mlčky papíry vrátil.
Teprve z dopisu jejího bratra z roku 1947 jsem vypátral, že babička neměla německou státní příslušnost. Po prohlédnutí vrátili tatínkovi některé papíry, po jeho smrti jsem našel jeho a svůj křestní a rodný list. Tělesnou prohlídku prováděly dvě Češky. Tatínek je nazval vojandami, protože si počínaly velmi hrubě a prohmatávaly, jestli něco nebylo schováno. Ženy se musely rozkročit a sahaly jim pod sukně. Po nás přišly ještě dvě skupiny, takže drancování trvalo skoro až do západu slunce.
.
Zatím jsme pořádali svůj majetek. Tatínkův kufr jsme zahodili, už v něm nebylo nic cenného, zbytek se rozdělil mezi ostatní. I přes probírku zůstalo pro Willyho něco k jídlu. Z rozčilení a strachu před nejistým osudem zapomněli ostatní členové rodiny na hlad. Byla už tma, když několik žen smělo donést vodu. Tentokrát mohly jít kolikrát chtěly..Z dálky jsme slyšeli zapísknout lokomotivu. Byla to posunovací lokomotiva, dopravovala vagóny s uhlím na vedlejší kolej. Teď jsme věděli, že půjdeme na transport, ale nevěděli kam. Kolik lidí se dopravovalo v těch uhelných vagónech, nemohu říci, byly úzké. Mohli jsme stát a sedět na zavazadlech, ležet se nedalo.
Nebylo tu místo pro Willyho kočárek. Maminka zabalila spící dítě do dek, vzala ho do náručí a pomocné ruce ji ochotně vytáhly nahoru. Babička hbitě vyhodila nahoru obsah kočárku, všechno se pochytalo a předalo mamince. Dětský kočárek padl vedle kolejí. Tatínka postrčilo několik rukou nahoru, protože se tam sám nemohl vytáhnout. Pro nás děti to bylo lehčí. Když vojáci usoudili, že vecpali do vagónu dost lidí, zavřeli železná vrata a nechali nás osudu. Krátce před odjezdem přihodili ještě starý plechový kbelík pro vykonávání potřeby.
.
V noci vlak vyjel a zastavil se teprve za ranního šera. „Jsme v Praze na Smíchově, řekněte to dál!“, zavolal kdosi, kdo mohl vidět ven. Tato zpráva se rozšířila jako pochodeň mezi vagóny. Stáli jsme stranou od nádražní budovy na vedlejší koleji, kde se jinak nakládá. Vlak byl částečně pod mostem pro chodce, který vede nad nádražím. Zpozorovali jsme most teprve když ráno lidé chodili do práce nebo z práce. Když chodci uviděli, že jsou ve vlaku lidé, zastavovali se. „To jsou němci“, volali a zahrnovali nás nadávkami co nejsprostšími. Následovaly kameny, písek a rezavé plechovky, které házeli dolů s hlasitým smíchem. Děti čuraly dolů a dospělí jim nebránili. „Tady máte vodu“, volali....
Náš vagón stál mimo dosah, ale mohli jsme všechno vidět. Oba strážci seděli na náraznících posledního vagónu a nehnutě chátře přihlíželi.
.Pochod smrti k strahovskému stadionu.
Dav lidí na smíchovském mostě se pomalu rozplynul a tak přestaly nadávky. Willy teď spal, opatřen z našich skromných zásob. Ostatní děti hlučely a plakaly hladem. Po dlouhém volání a bouchání jsme na sebe upozornili, jestli si přece jen nemůžeme donést trochu vody, ale nic se nedělo. Nesnesitelný stav trval už celé dopoledne, slunce pálilo a nikdo nás nevysvobodil z vězení. Strážci jedli ze svých zásob a vůbec se nezajímali, co se s námi má dít. V úzkém prostoru jme měli jen minimální možnost pohybu, kbelíky na nutnou potřebu bestiálně páchly, konec byl v nedohlednu.
Podle slunce bylo k jedné hodině odpoledne, když se přes koleje přiblížil útvar milice a chystal se konečně otevřít dveře. Naše dosavadní stráž zmizela a vedení převzali noví trapiči.
Prudce otevřeli železná vrata a hnali nás za sprostých nadávek jako „lumpi, cikáni, nacistické svině, kurvy“ vedle kolejí. Poručili nám, abychom se seřadili se všemi věcmi do dvojstupu k odchodu. Maminka měla Willyho na jedné ruce, v druhé nesla zavazadlo, na zádech batoh. Jelikož tatínek nemohl nést svůj ruksak, byli jsme my ostatní stejně tak nabaleni.
Druhové v utrpení, kteří neměli ruksaky, si přivázali kufr na záda. Přes koleje nás rychlým tempem poháněli k nádražní budově, která byla těžce poškozena bombami. Kdo klopýtal a upadl, byl poháněn kopanci a ranami k další chůzi. Také babička upadla a viděl jsem, že jí krvácí koleno. .Hlasitými povely a hrozbami shromáždila soldateska „lidský náklad“ vyprázdněných vagónů v nádražním prostoru. Tato vojenská akce vzbudila pozornost chodců a obyvatel. Brzy byl velký prostor a později i ulice, kterými nás hnali, orámovány lidmi. Jakmile došli ti, kteří upadli na kolejích, zazněl rozkaz k odchodu. „Kam jdeme?“ zeptal se tatínek jednoho poháněče. „Do pekla!“ zněla odpověď. Ten muž měl pravdu, cesta na stadion byla vskutku cestou peklem. Na křižovatce blízko smíchovského nádraží odbočuje ulice na strahovský stadion. Stadion leží na pahorku nad městskou čtvrtí Smíchov.
Pobízejíce k rychlejší chůzi vedli plně ozbrojení gardisté bídný průvod do kopce. K strážcům se připojili z publika mladí hoši s holemi jako poháněči. Na ulici vpravo a vlevo stáli Pražané, kteří nám nadávali, ale také na nás plivali. Jakmile si nějaký stařec nebo stařena sedli na chodník, hnali je k další cestě holí a kopanci.
.Třicet hodin bez jídla, skoro bez vody a při nedostatečné hygieně vyčerpalo naše síly. Zavazadla a polední horko v bezmračném červnovém dni způsobily, že náš pochod byl martyriem. Nebylo divu, že brzy zvlášť staří lidé nemohli jít dál. Poháněni stále dál, házeli často celý majetek bokem ulice, aby zachránili alespoň holý život. Co bylo odhozeno, prohlížela chátra, je-li to k potřebě, zhroucené nechali prostě ležet na ulici. U tatínka byla stále víc zřejmá tělesná slabost a zůstával pozadu. Asi v půli cesty se zhroutil pod těžkým ruksakem a babička, která se zraněným kolenem už také nemohla jít, zůstala u omdlelého. Nás ostatní, kteří jsme nezůstali na trase, poháněli trapiči dál. Prošli jsme kalvárií v pálicím slunci za povykování čumilů. Nevím, jak jsme to dokázali, ale maminka nás hochy a Willyho s majetkem relativně bez úhony dovedla ke stadionu. Čím výš jsme stoupali, tím drsnější byly útoky. Na rohu jedné ulice jsme my děti chtěly běžet ke studni pro pár kapek drahocenné tekutiny, ale bezohledně nás odstrčili: „Tahle voda není pro Němce!“.
.Teprve nahoře před stadionem jsme se směli zastavit a sednout zcela vyčerpaní na holou dlažbu. Zatímco jsme s Gerhardem hlídali bratříčka a „cestovní zavazadla“, běžela maminka zpátky na konec průvodu a hledala babičku a tatínka. Hlasitě volala jejich jména a pobíhala, nemohla je však najít. Teprve koncem podzimu po naší nucené práci jsme je zase našli. Babička nám vypravovala, že všichni vyčerpaní a ležící zhroucení byli hozeni respektive vystrkáni na nákladní auto, které jelo vzadu. Babička vší silou vytáhla tatínka z hromady bezvědomých na kraj ložné plochy, posadila ho a opřela o bočnici. Tak přišel znovu k vědomí, v opačném případě by se udusil. Nahoře na stadionu povoz vyložili a německý lékař z tábora zjistil, kdo ještě žije. Tentýž nákladní vůz odvezl pak těžce nemocné k internaci do tehdejšího ženského domova na Smíchově. .(...) Když jsem roku 1993 šel pěšky toutéž cestou ze smíchovského nádraží na stadion, zjistil jsem teprve, jak vznešenou čtvrtí nás hnali: vlevo a vpravo samá nájemní vila, pocházející částečně ještě z doby secese.
.Internační tábor Praha-Strahov.Seděli jsme na dlažbě před stadionem na svých zavazadlech a čekali, co se bude dít. Willy stále křičel a maminka pro něj neměla nic k jídlu. Zbytek jeho jídla byl v babiččině ruksaku. Maminka plakala, protože nevěděla, kde zůstal tatínek s babičkou a jestli jsou ještě vůbec naživu. Povídalo se kolem, že snad nemocní byli dopraveni do nemocnice, ale také, že byl odvezen celý vůz mrtvých. Nemělo smyslu se ptát, žádná uspokojivá odpověď se nedostala. Asi za hodinu nám dovolili vstát a jít na stadion. Ty, kteří už nemohli vstát, prohlédl lékař a ty, kteří ještě žili, vnesli saniťáci na nosítkách. U koho zjistili smrt, toho nechali ležet. Nedozvěděli jsme se, kdy a kam byli mrtví odvezeni. Plačící pozůstalé, kteří klečeli u svých mrtvých, odstrčili a zahnali do tábora. Museli jsme po jednom procházet vchodem, kde se normálně kontrolují vstupenky, vysypat na stoly svůj stále se zmenšující majetek a byli důkladně prohledáni. Vojáci brali všechno, co ještě mohli potřebovat, i ruské vojsko si posloužilo a sem tam něco vzalo. Dlouhé Gerhardovy spodky patrně byly ve velikosti ruského důstojníka. Tak byly naše ruksaky stále lehčí. Na svazích stadionu „bydlelo“ už pár tisíc lidí, leželi ve volném prostoru na holé zemi, vystaveni zcela slunci, větru a dešti.
.Zpráva zahraničního pozorovatele Mezinárodnímu červenému kříži zjistila: „Zajatci žijí na svazích na zemi, bez slamníků, nechráněni před špatným počasím a zimou.“ Podle jiné dokumentace, uveřejněné Bonnským ministerstvem, bylo tehdy na stadionu internováno 9.000 až 10.000 vyhnaných Němců.
.
Maminka běžela s Willym a ostatními ženami a jejich batolaty ke kuchyni stadionu, aby pro ně vyžebraly trochu jídla. Musela čekat až do večera, než se těm malým vydávalo trochu polévky z krupice. Pro dospělého nebylo nic, já dvanáctiletý chlapec jsem patřil k dospělým. K večeru nás registroval německý pomocník z táborového vedení pro přidělování jídla. Shromáždilo se vždycky 400 až 500 lidí do bloku k hromadnému zásobování jídlem. Potřebné kbelíky pro fasování stravy a rozdělování musela organizovat každá skupina samostatně. V jedné dokumentaci se píše, že se v noci užívaly tyto kbelíky i k jinému účelu.
.Jendou denně se vydávala naběračka kávy, naběračka vodové polévky a 100 g chleba. Batolata dostávala naběračku kroupové polévky. Při tomto zásobování – v květnu bylo ještě menší, tato porce se vydávala po 36 hodinách – se denně množily případy úmrtí, podle dokumentace 12 až 20 denně. Kdo potřeboval vodu, musel se postavit k jedinému kohoutku na stadionu. Gerhard a já jsme často stáli půl hodiny až hodinu, abychom donesli vodu v našich nádobách.
K nutné potřebě sloužily latríny, které stály no volném prostranství ve sportovišti. Kolem pravoúhlé jámy bylo postaveno okrouhlé lešení. Seděli jsme na horním trámu s nohama na spodním břevnu. Muži, ženy a děti neměli oddělené latríny podle pohlaví. Každý mohl z ochozů přihlížet. Abych nespadl do jámy, musel jsem se oběma rukama držet tyče, protože moje nohy nedosahovaly až k dolnímu trámu. Nehledě na bestiální zápach, trápily nás ovádi a mouchy, které skoro nesnesitelně bodaly do obnažených část těl. Jen při dešti, kterému jsme byli bez ochrany vystaveny, nás přestával hmyz trýznit. Ve dne v noci byl stále neklid, také se hodně střílelo, zdali vždycky do vzduchu, jsme nemohli zjistit. Češi zastřelili hned na místě každého muže SS, kterého našli mezi internovanými. Průběžně pátrali v blocích po takových „delikventech“. Gerhard se několikrát musel svléct do naha, hledali vypálené znamení SS. V noci procházeli čeští revoluční gardisté a ruští vojáci po ochozech a znásilňovaly ženy a dívky tam, kde ležely mezi ostatními. Křik a nářek těchto žen bránily ve spaní. jednou ráno hledala zoufalá matka 16letou dceru, kterou v noci Rusové odvedli a nepřivedli zpátky. maminka si v noci oblékala roztrhanou kazajku od uniformy, gepard a já jsme hlavami zakryli její obličej, takže nikdo nemohl vidět, že tu spí žena.
.Na stadionu jsme byli skoro měsíc, opustili jsme jej v červenci 1945 před naším nasazením na venkov, den před Willyho smrtí. Do dneška nemohu pochopit, jak mohla maminka našeho Willyho tak dlouho držet při životě při troše kroupové polévky denně. Žil jen 4 ½ měsíců!
Úmrtnost dětí na stadionu byla veliká. Vojenský lékař tamějšího červeného kříže říkal, že děti do dvou let a starší lidé tyto podmínky nemohou snést a tábor nepřežijí.
za naší internace na stadionu povolávali většinu Němců, kteří byli schopni práce nebo za takové prohlášení, k pracovnímu nasazení. Maminku přidělili do úklidové čety, posílali je uklízet veřejné budovy a školy. za přísného dohledu vedli tyto ženy pěšky přes půl města k místům nasazení, večer se zase vracely zpátky. K jídlu dostávaly jen kousek chleba a talíř polévky. Při pracovním nasazení si ženy vzájemně pomáhaly opatřovat děti (…)
.V červenci odcházely denně transporty lidí ze stadionu na pracovní nasazení na venkov. podle zpráv to bylo 1.000 až 1.200 lidí.
.Nikdy jsem nezapomněl na tamější hladovění, jen v táboře Lešany to bylo ještě horší. Maminka byla zničená především proto, že Willy dostával málo jídla a že nevěděla, kde je tatínek a babička. Stále se vyptávala správy tábora, ale vždycky ji odkázali.
Při posledním dotazování před naším pracovním nasazením dostala záchvat pláče a vyhnali ji holemi. Na ošetřovně jí řekli, že pokud babička a tatínek žijí, byli dopraveni do tábora, kde jsou jen internovaní nemocní Němci. Mrtví byli pochováni někde ve sportovním areálu nebo prostě zahrabáni. Když se rozšiřoval v letech 1947 a 1948 stadion pro velká vystoupení, narazilo se při výkopech na mnoho koster. Tehdy psaly jedny české noviny: „Jsou to civilisté, které likvidovali Němci při pražském povstání, identifikace není již možná.“V červenci jsme pak byli transportováni k pracovnímu nasazení do blízkosti města Kralupy.
.