Nucená práce na státních statcích u Kralup
Jednoho červencového odpoledne zaznělo: „Nástup k raportu!“. Několik milicionářů a jejich velitelé prohlíželi internované, jsou-li schopni práce. Kdo vypadal jako práce schopný, byl vyřazen a tito „vyvolení“ se měli připravit k pracovnímu nasazení. (...)
My jsme však dorazili k statku Strachov, který byl již od první světové války majetkem českého státu. Správce nás již čekal a „vykázal nám kvartýr“. Jeho řeč byla samý rozkaz. Kdo hned neposlechl, na toho zařval a také fackoval, i když to byla žena nebo dítě. Pro tohoto mocipána nebyla nemoc důvodem „odepřít“ práci. Dozorci tu byli znalejší než správce a nechávali zesláblé, aby si lehli vedle pole a odpočinuli si.
Od včerejšího poledne nebylo nic k jídlu. Nechali nás jen pít studniční vodu, tady byli velkorysí, mohli jsme pít, kolik jsme chtěli. Poslední Willyho jídlo byla kroupová polévka na stadionu. Po cestě nekřičel, stále jen naříkal. Měl horkou hlavičku a maminka se bála, že onemocní.
.
K ubytování kázal předák přinést slámu ze stodoly. Asi 40 osob se ubytovalo v domečku pro sezonní dělníky. K dispozici jsme měli dvě malé místnosti, kuchyňku a předsíň. V těchto prostorách bydlely o žních dvě osoby, v kuchyni byl sporák, vytápěný uhlím nebo dřevem. Záchod byl ve dvou dřevěných budkách vedle hnojiště, proti latríně na stadionu to byl přepych. Dokonce se zevnitř zavíraly dveře. Záchod používali všichni, i čeští zaměstnanci a správce. Zvlášť jsme se museli mít na pozoru, když šla správcova žena tam, kam chodí císař pán pěšky. Netrpělivé bouchání na dveře nebo dokonce výzvy ke spěchu předcházely nadávkám, u nás dětí i šťavnatým pohlavkům. Také já jsem byl obětí. Toto místečko musely udržovat v čistotě jen německé ženy.
.
Když předákova žena uviděla maminku s naříkajícím dítětem, politovala ji a zavedla do kuchyně. Uvařila Willymu kašičku z čerstvého mléka. Maminka krmila bratříčka s velkým úsilím. Polykal jen malé dávky jídla a brzy je zase zvrátil. Teprve k večeru mohlo několik žen připravit jídlo pro nás, napřed musely řádně vyčistit hrnce, v kterých se jinak vařilo žrádlo prasatům. Dostali jsme eintopf z brambor, krmné řepy a odpadků zeleniny. Později byl příděl jídla, který řídil výhradně správce, chudší, pak byla více či méně hustá polévka – eintopf.
.
Jenom při žních se přidávala trocha vepřového sádla, škvarků a mouky, zato se prodloužila pracovní doba z deseti na 14 hodin. Ráno byla káva neurčitého původu, kousek chleba na celý den, v poledne polévka z jednoho hrnce a večer bylinkový čaj. Naše kuchařka bylinky a listy sama sbírala a sušila. Při „večeři“ už bývala tma a seděli jsme při světle petrolejek, protože nebyl elektrický proud. Ten měl jen správcův dům a byty zaměstnanců statku.
.
Jelikož jsme noc před naším příchodem nespali, lehli jsme si vyčerpaně v našem úzkém pelechu. Dvě ženy si raději lehly v kuchyni na holou podlahu, než by se tísnily. Později vystoupily některé na půdu, tam bylo víc vzduchu. Willy spal mezi maminkou a Gerhardem, naříkal jen málo, v noci byl klidný. Maminka ještě vyprala ve studené vodě jeho plenky a pověsila je.
Když vzala maminka brzy ráno našeho bratříčka do náručí, byl mrtvý, a ze žalu hlasitě plakala. Smrt Willyho se naprosto nehodila našim strážcům. Z kanceláře vyrozuměl správce Národní výbor telefonem, načež se objevil úředník. Maminka s naším mrtvým bratrem byla odvezena na plošině nákladního auta, Gerhard a já jsme s ní nesměli. Jak maminka vypravovala, byl Willy pochován v přítomnosti katolického duchovního stranou od ostatních hrobů. Přes intenzivní snahu se mi nepodařilo zjistit, kdy a na kterém hřbitově byl Willy pochován.
Osobně jsem jednal na městském úřadě v Kralupech a směl nahlédnout do rejstříku zemřelých v měsíci červen a červenec 1945, bohužel bezvýsledně. Starší ochotná úřednice mi vysvětlila, že tehdejší německé pracovní síly spadaly pod Národní výbor Praha, který také registroval případy úmrtí.
Když nesla maminka Willyho ke hrobu, jeli jsme do práce, která stejně pro „kalamitu s mrtvým dítětem“ začala později. Pod dozorem jsme byli koňskými potahy dovedeni na pole. Na obrovských lánech jsme museli okopávat řepu. Pro mne byly polní brázdy nekonečné. Motyka byla pro mne tuze těžká a brzy jsem byl u konce svých sil a zůstával samozřejmě daleko za ostatními. Jeden předák nadával, že jsem nestačil a nazval mne lenochem, druhý měl uznání a zbytek mé brázdy zadal ostatním. Musel jsem pak jen stranou zpracovávat řepu. Od polních prací byla osvobozena jen kuchařka, protože měla ránu na noze. Kromě přípravy a vydávání našich jídel musela také čistit záchody a ještě uklízela ve správcově domě.
Teprve pozdě odpoledne se maminka vrátila, musela ještě vyslechnout na velitelství, že zavinila smrt dítěte, protože se o něj dost nestarala!
.
Den na státním statku probíhal stále stejně: snídaně, dopoledne práce, oběd a zase práce až do večera. Teprve po práci se smělo prát resp. spravovat prádlo. K umývání jsme museli k jediné studni uprostřed dvora, odkud se nosila také voda na vaření. Ženy odložily mytí většinou na noční hodiny, aby se vyhnuly zvědavým pohledům. Teplou vodu dostal jen ten, kdo donesl kuchařce dřevo, protože příděl uhlí byl právě jen na uvaření jídla.
.
Maminka velice trpěla Willyho smrtí a nejistotou o osudech tatínka a babičky. Večer objímala Gerharda a mne a plakala. S Gerhardem jednali jako s dospělým a musel právě tak těžce pracovat. Protože byl ve vývinu, byl stále hubenější. Jakmile byla pole okopána, muselo se kosit obilí – žito, ječmen, pšenice, oves a mák. Maminka vázala snopy a Gerhard z nich stavěl panáky. (...)
.
Nákladní auto nás dovezlo do Kralup do zrušené továrny, kde čekalo na další transport mnoho Němců. V této továrně jsme pobyli asi 10 dní v pořádné zimě. Byl již říjen a budova se přirozeně nevytápěla. Přidělená deka na betonové podlaze hřála nedostatečně a za pár dní jsem dostal zápal plic. Mnohé jsem nevnímal, protože jsem měl vysokou horečku. Maminka mi vypravovala, že ke mně přišel český lékař a vystavil recept. Maminka však neměla peníze na zaplacení léku a Národní výbor odmítl převzít náklady. Tak pomáhalo několik žen každou hodinu snižovat horečku střídavými zábaly hrudníku a lýtek. Za několik dní konečně horečka ustoupila a já jsem pocítil, jak mi maminka utírá z čela pot. Uzdravoval jsem se teď rychle a vnímal plně události kolem sebe.
Nejdřív jsem si zapamatoval akci odvšivování, matky především dětem radikálně ostříhaly vlasy na hlavě a pak speciálním všiváčkem vyčesaly hnidy z kořínků vlasů. Dospělým se vlasy nestřihaly tak krátce. Následovalo důkladné mytí hlavy na nádvoří, k tomu jsme měli dokonce teplou vodu z přízemní kuchyňky.
Horší to bylo s filckami (muňkami), používalo se holících strojků. Za houněmi, provizorně zavěšenými na provazech, se chlupy oholily, několika starším mužům to obstarali rodinní příslušníci. Gerharda oholila maminka, měl jen málo chlupů, ale zanícenou kůži a vyrážku. Chlupy zabalené v novinovém papíře se za dozoru stráží pálily na nádvoří.
.
Tyto dny se maminka konečně dověděla, že babička s tatínkem jsou v táboře Hagibor v Praze. Možnost shledat se s nimi jistě usnadnilo, že švýcarští obchodníci, pověřeni babiččiným bratrem, jí donesli do tábora finanční podporu. Vyplývá to z korespondence babiččina bratra v Curychu s mým strýcem Vilémem ve Vídni. V říjnu jsme konečně přišli za tatínkem a babičkou do Hagiboru.
.
Setkání
.
V říjnu 1945 odvezli babičku s tatínkem z tábora nemocných v Ženském domově na Smíchově jako „vyléčené“ do tábora Hagibor. Babiččin bratr Rudolf Merlíček zjistil po rozsáhlém pátrání, kde jsme, a napsal to v lednu 1946 mé tetě Elfe, která tehdy žila ve Vídni, i tetě Thildě do Oberfahlheimu. Dvakrát poslal do Prahy právníka, zapojil také svého synovce Bedřicha Merlíčka z Brna, aby dostal babičku z tábora do Brna. Babička však nechtěla opustit svou rodinu.
Také tatínek nasadil všechny páky, aby nás tři našel a abychom i my byli také převedeni do tábora Hagibor. Měl malou výhodu, protože v táborové kanceláři pomáhal překládat německé dokumenty.
Tatínek stával často u vchodu do tábora a pozoroval nové příchozí. Babička se denně již v 6 hodin zařazovala do fronty těch, kteří se „dobrovolně“ hlásili do práce. Češi si vybírali lidi, vozili je auty nebo náklaďáky do práce a večer zase zpátky. Protože za tuto „otročinu“ museli dávat k dispozici jen jídlo, byla poptávka ovšem veliká. Babička pracovala v Hagiboru jako uklízečka a tak mohla tatínkovi nosit jídlo.
Tábor Hagibor ležel na kraji města Prahy pod ústředním hřbitovem a byl zřízen za protektorátní vlády jako koncentrační tábor pro Židy. Po pádu se změnil v internační tábor, později ve sběrný vysídlovací tábor. Asi v deseti barácích koncentráku bylo v trojitých postelích po 70 - 80 osobách. Ostatní zařízení bylo nejvýš primitivní, sanitární podobné jako na stadionu. Děti bydlely u maminek, muži a ženy byli rozděleni podle pohlaví. Soukromé pozemky areálu Hagibor, které byly zabaveny národními socialisty, se částečně vrátily dědicům původních majitelů. Umístilo se tam hřbitovní zahradnictví se skleníky a prodejní plochou, opravny aut, obchodníci se šrotem a hřiště, jakož i tenisové kluby s několika kurty. Většina je prorostlá neproniknutelným houštím, zbytky baráků lze však vidět. Bohužel volně pobíhající psi mi bránili, abych si je prohlédl zblízka.
.
Jednoho říjnového odpoledne jsme dorazili do tábora Hagibor. Tatínek nás uviděl hned u vchodu, ale mohl nás obejmout teprve dvě hodiny po vyřízení obvyklých formalit. Tentokrát nám nic nevzali, už jsme toho mnoho neměli. Babička byla právě na práci v městě, uviděli jsme ji teprve večer v baráku. Bohužel jsme nebyli ubytováni u ní a tatínek stejně spal v baráku společně s muži. Pochopitelně jsme se velice radovali, že jsme se shledali. Maminka s babičkou plakaly radostí nad setkáním, ale i ze žalu nad Willyho smrtí.
Tatínka tato osudová rána hluboce zasáhla, měl velmi rád svého „opozdilce“. Při shledání mi bylo hned nápadné, jak babička za tu dobu zestárla a zhubla. Měla vrásčitý obličej a šaty na ní visely. Tatínek také zhubl, ale jeho obličej byl odulý. Tady nás čekalo obvyklé táborové zásobování a známý život v táboře. O táborové kuchyni Hagiboru napsal v říjnu 1945 britský ministr a poslanec P. R. Stokes v dopise do Manchester Guardian: „Táborová kuchyně sestává z malého prostoru 3 x 3 metry ve sklepě budovy. Dva kbelíky na vodu a dvě staré ženy, které čistily karotku do polední polévky, to bylo celé vybavení.“
.
Jen kdo celý den pracoval venku, mohl opatřit jídlo navíc pro své rodinné příslušníky. Tehdy se šířila fáma, že Češi Němce postupně vysídlí do Německa. „Prý již odjelo několik transportů do západního a východního Německa.“ Dva transporty již v říjnu odjely do sběrného internačního tábora Modřany. Tatínek doufal v brzké vysídlení, protože již nebyla naděje, že se kdy vrátíme do Brna. Protože občas pomáhal na táborovém vedení, mohl se zaznamenat do transportu. „Když budeme na západě, povede se nám lépe, přátelé nám pomohou.“ Pravděpodobně mínil tatínek Židy, kterým vypomohl.
.
Koncem října došlo konečně k tomu, že jsme byli zařazeni do příštího transportu. Proto babička již tyto dny nepracovala, aby se rodina znovu nerozdělila. Všichni byli zdravotně oslabeni, já před prodělaný těžký zápal plic jsem byl nejzdravější. Naděje na brzký obrat v naší bídné situaci motivovala celou rodinu, takže jsme lehčeji snášeli dny v Hagiboru. Po pěším pochodu na pražské nákladové nádraží nás strčili bez jakéhokoliv zásobení na cestu a bez dek do dobytčáků. Nadávající množství čumilů, kteří nás doprovázeli a volali „hanba“ jsme skoro nevnímali a na přísný dozor a vojáky, pobízející ke spěchu, jsme už byli zvyklí.
Byli jsme promrzlí, když se k půlnoci vlak rozjel. Asi po dvou hodinách zastavil kdsi pod hvězdným nebem. Zimou jsme nemohli spát a zbytek noci seděli na svých ruksacích. Protože jsme opustili Brno za jarního tepla, neměli jsme teplé oblečení.
Za ranního svítání jsem se podíval horním vagónovým otvorem a mohl přečíst jméno stanice. Byla to Prosečnice u Týnce v údolí Sázavy. Sázava ústí do Vltavy jižně od Prahy, byli jsme tedy v jižních Čechách.
.
Tábor smrti v Prosečnici
.
Útvar vojáků vyklidil vlak a vedl nás s nasazenými bajonety ze stanice z kopce lesem k řece Sázavě. Zatajil se nám dech, když jsme uviděli na dlouhém dřevěném mostě sovětskou hvězdu a beraní hlavu. Babička, která jinak byla spíš optimistka, bázlivě pronesla: „Odsud už nevyjdeme živí.“
.
Teprve pře baráky jsme zjistili, jaký tu panuje chaos. Ubytovny byly částečně rozbité a tak zpustošené, že trvalo několik dní upravit je, aby byly trochu vhodné k bydlení. Dalším transportům se nevedlo lépe, i ony si musely své bydlení uvést do pořádku. Na trojitých pryčnách s roztrhanými a zavšivenými slamníky a na zemi leželo plno smetí. Neexistovalo světlo ani topení. Podle protokolu komise Ministerstva vnitra v Praze, která převzala tábor od Rusů, byly elektroinstalace vytrhané a dalo se topit jen v několika kamnech. „Elektrické vedení je úplně vytrhané, počet kamen nedostačující, kromě toho k používání nezpůsobilé“, píše historik PhDr. Ján Němeček ve své dokumentaci o táboře Prosečnice – Lešany. Tábor obehnaný dvojitým ostnatým drátem střežilo asi 50 vojáků, kteří mohli přehlednout celý areál z dřevěných pozorovatelen.
Přeplněné latríny předchůdců jsme museli napřed zasypat, než směli muži vykopat nové jámy. V tomto táboře byli před námi němečtí zajatci, které zde Rusové drželi od května 1945 až k překotnému transportu do Ruska v říjnu 1945.
Když jsme odstranili nejhrubší špínu a utišili hlad kouskem chleba a troškou černé kávy, směli jsme si lehnout na holou zem na chodbách k spánku pro tuto noc.
.
Tábor Prosečnice zřídily zbraně SS s nasazením KZ-vězňů pracovně výchovného tábora Flossenbürg, který udržoval pobočný tábor v době stavby. V letech 1939 až 1945 sloužil útvaru SS jako výcvikový tábor a cvičiště. Zajatci z koncentračního tábora postavili „barákovou vesničku“ z 42 dřevěných domků v lese, který musel být proto vykácen. S výjimkou kuchyňského baráku nebyly domky podsklepeny. Původně byly rozděleny do prostorů pro 4 až 8 vojáků. Za našeho pobytu muselo bydlet v jedné místnosti až 20 osob. Zpráva návštěvníků Mezinárodního červeného kříže ze 7.4.1946 informuje, že bydlí 400 osob v asi 20 místnostech baráku. Místo sovětské hvězdy byly kdysi u vchodu dvě runy SS, řekl mi jeden Čech, který bydlel poblíž. Když Češi v říjnu 1945 převzali bývalý ruský zajatecký tábor, nechali tam sovětskou hvězdu viset. Noví majitelé teď za pomoci internovaných Němců vybudovali sběrný tábor, který později sloužil jako průchozí tábor pro transporty vysídlených. Při úpravách, které trvaly až do března 1946, zemřelo mnoho obyvatel epidemiemi a za nelidských podmínek. Do konce roku 1948 to byl průchozí tábor pro vysídlované sudetské Němce. Do léta 1949 se používal jako pracovní sběrný tábor, tábor nucených prací TNP, komunistické vlády. Potom jej převzala česká armáda a vybudovala tam cvičiště a raketovou základnu.
Dnes je v horní části na volné ploše muzeum letadel, tanků, střelných zbraní, nákladních aut a jiných předmětů z druhé světové války a nazývá se „Depozitáře Vojenského technického muzea“. Spodní část až k Sázavě se nevyužívá. Bohužel jsem oplocený areál, hlídaný ovčáckými psy, mohl shlédnout jen zvenku, k prohlídce uvnitř bych musel předložit úřední povolení. Cvičiště i hřbitov s hroby zesnulých obyvatel tábora byly vyčleněny z bývalého vojenského areálu a půda, kterou vyvlastnila SS, se vrátila potomkům majitelů. V budoucnu ji chtějí hospodářsky využít. Na bývalém hřbitově, kteří zřídili Němci, jsou dnes ještě zřetelně patrné kopečky hrobů, porostlé travou a stromy. Německá péče o válečné hroby je o tomto pohřebišti informována, ale neexistuje dohoda s Čechy ohledně exhumace a přenosu hrobů německých civilistů.
.
Lidový svaz, který nyní zřizuje na bývalém německém evangelickém hřbitově v Praze (Vinohradská) hromadný hřbitov německým vojákům, padlým ve středních a východních Čechách, mi píše 15. 11. 2001: „Doufáme, že nám v Praze-Vinohradech bude možno připomenout i německé oběti z řad civilistů.“
Lešanský starosta mne v roce 1999 osobně dovedl k hrobům a odhadl počet těch Němců, kteří tam byli internováni a pochováni, na 400. Na podzim roku 2001 jsem si mohl opatřit „Seznam německých příslušníků, zemřelých v lešanském táboře a pohřbených na lešanském hřbitově.“ Je tam pochováno 436 Němců, z toho zvlášť 42 dětí. Historik Němeček uvádí za důvod vysoké úmrtnosti , že „se jednalo zvláště o starce a malé děti, kteří snášeli jen těžko provizoria táborového života a snadno podléhali epidemiím, které se často vyskytovaly. Naopak vyplývá ze seznamu mrtvých v táborovém hřbitově od prosince 1945 do července 1946, kdy byla v táboře moje rodina a nakonec já, že z 387 zemřelých bylo 177 ve věku 5 do 65 let. Přitom je třeba mít na zřeteli, že mezi Němci v táboře nebyl žádný zbraněschopný muž, protože tito buď padli nebo byli ve válečném zajetí.
.
O tomto táboru píše synovec mé babičky Bedřich Merlíček v rodné kronice takto:
„Po převratu byli dáni (moje rodina) do sběrného tábora v Prosečnici u Benešova. Tam jsem je navštívil po vánocích r. 1945. O tom, co jsem tam viděl, slyšel a zažil, by se dala napsat kniha. Tam mi řekli, že se sice hlásili k národnosti německé, ale vždy se cítili příslušníky naší velké rodiny a kde jen mohli, tam Čechům pomáhali. O tom jsem se sám přesvědčil a proto jsem jim pomáhal jak jsem jen mohl. Ovšem již v únoru tam zemřela Františka a během necelého roku zemřela její dcera Marie, manžel Armin a obě dvě malé děti. Při vzpomínce na ně se mi dosud svírá srdce bolestí.“
.
Druhý den ráno začalo velké uklízení a čištění. Napřed se musela pod přísným dozorem a jen ve skupinách donést z řeky voda k praní a vaření. V návštěvním protokolu ze 17.4.1946 MČK je psáno, že „si děti stěžují, že musí nosit kbelíky s vodou z řeky od rána do večera. tato práce je pro ně nadměrná a vysilující.“ V jiném protokolu MČK obviňuje vedení tábora Rusy, že „odmontovali a ukradli vodovodní vedení vybudované prostřednictvím SS“. Teprve za čas fungovalo aspoň zásobování pitnou vodou pro kuchyň. Život ve zdejším táboře probíhal mnohem hůř než v těch, kterými jsme dosud prošli. Muži, také tatínek s Gerhardem, museli těžce pracovat, aby vybudovali znovu byty pro vojáky, kteří nás hlídali. V bouři, dešti a zimě se kácely stromy, osekávaly větve, kmeny se nosily nahoru a dolů, svazovaly se do podlahových desek. Rozmrzelost vojáků nad provizorním ubytováním se vybíjela na otročících Němcích, poháněli je k rychlejší práci kopanci, klacky a proklínáním.
.
Baráky pro obyvatele tábora uklízely zase převážně ženy. Zastávaly tu tvrdou mužskou práci: bouraly celé kusy zdí a nahrazovaly je novými. Nejtěžší prací bylo vybírání poschoďových prken, které byly vestavěny do patrových pryčen válečných zajatců. Tak se mohlo ubytovat v jednom baráku dvakrát tolik lidí. Zatímco tatínek s Gerhardem pracovali v lese s dřevem, byla babička s maminkou zaměstnána na úpravě baráků. Starší ženy spravovaly slamníky a plnily je čerstvou slámou. Stará slehlá sláma, hemžící se hmyzem, se pálila venku se zbytky dřeva. Pro nás děti to byla zajímavá změna, do ohně putovaly také roztrhané kusy šatstva, což ovšem hrozně páchlo. Již za pár dní byly baráky k „nastěhování“.
.
Tatínek s Gerhardem bydleli v baráku pro muže číslo 17, babička s osamělými ženami a maminka se mnou v baráku pro ženy s dětmi. Číslování začínalo u Sázavy a pokračovalo vlevo do kopce. Kuchyňský barák mělčího 7 a ležel tak dost blízko řeky. Domovní čísla babičky a nás už nevím. Při zpočátku jediné latríně nebylo samozřejmě dělení podle pohlaví, používala se jen ve skupinách. Teprve když bylo v Lešanech několik tisíc lidí, zřídilo se víc latrín oddělených pro muže a ženy.
Těžkou práci v lese tatínek dlouho nevydržel, zhroutil se a dali ho do pokoje pro nemocné, který byl u vchodu každého baráku. Koncem roku, když se drasticky šířila onemocnění, se zřídil zvláštní barák nemocných, o které se starali starší saniťáci. Vpád zimy v listopadu 1945 nám připravil bezútěšnou existenci. Směli jsme opustit baráky jen do práce, na latrínu a k fasování jídla, pobyt před barákem nebo po táboře byl zakázán. Na stravu dostal každý obyvatel tábora denně ráno naběračku hořké kávy a kousek chleba na celý den, měl vážit 250 gramů, ale na to byl příliš malý, v poledne dvě naběračky jalové zelené bramboračky a opět naběračku kávoviny k večeři. To potvrzují dva návštěvní protokoly MČK z prosince 1945 a dubna 1946: „…ráno kávová náhražka, v poledne světlá polévka, večer kávová náhražka, denní dávka 250 g chleba.“
.
Podle výpovědi kapitána Antonína Kratochvíla, který vystřídal tehdejšího vedoucího tábora Marhoula koncem roku 1946, měl jeho předchůdce od Ministerstva vnitra k dispozici k zásobování v táboře denně 10 korun na osobu, z kterých však užíval jen 6 korun na osobu. Po propuštění vedoucího tábora se k 31.12.1946 vyměnili také všichni strážní, celníci a úředníci.
K rozdělování oběda jsme se řadili podle rozkazu v bývalé jídelně SS a dostávali svou polévku jako bezdomovci u klášterní fortny. Již při zpáteční cestě většina nabírala lžící nebo pila sporou teplou polévku, která nikoho nenasytila.
Koncem listopadu začalo sněžit a silně mrzlo, mrzli jsme při práci i v nevytápěných ubytovnách. Již v pět hodin odpoledne zalezl každý do postele a zakryl se vojenskou dekou. Od začátku listopadu byli muži vykořisťováni v blízkých kamenolomech, nedostávali však víc jídla než lidé v táboře. Soucitní čeští dělníci jim občas přistrčili něco k jídlu, když to stráže nemohly vidět. Bohužel se nesmělo nic nosit do tábora, bylo to zakázáno a při prohlídce odebráno. Jeden muž dostal pár syrových brambor, nakrájel je na plátky, navlekl na provaz a uvázal kolem břicha. Tak je chtěl dopravit do tábora, byl však přistižen a do krve zbit po zadku. Po té příhodě vyžadovaly stráže u vchodu, aby se spouštěly kalhoty, přestože byla zima.
Také po nás v táboře se vyžadovala tvrdá práce: kácet v lese palivové dřevo, řezat je a sekat. Protože bylo k dispozici málo mužů, byla to hlavně práce žen. toto dřevo hřálo stráže, táborové vedení a kanceláře. teprve když koncem roku ještě přituhlo, smělo se po hodinách topit i v našich barácích.
.
Po výměně strážního personálu v prosinci 1945 šikanovali vojáci internované v noci. Objevovali se od 9 do 10 hodin, prohlíželi ruce a nohy, a když zjistili špínu, tloukli nás. I modřiny považovali za špínu. Tuto mladou gardu jsme zdravili, jak možno číst v dokumentaci, takto: Muži stojí ve špalíru s čepicí v ruce, než stráž přejde. ženy rovněž stojí ve špalíru mírně skloněny a zdraví česky podle denní doby dobrý den a podobně. Podle protokolu MČK z 17.4.1946 „starší strážní se chovají slušně, mladí napadají bez zjevné příčiny.“
Po Vánocích se smělo topit denně hodinu od 17 do 18 hodin. Protože se většina právě uchýlila do postelí kvůli mrazu, znamenalo to: ven z postelí, větrat, topit a zase zpátky do postelí. v těchto krátkých obdobích si vždycky část osazenstva mohla ohřát vodu na mytí.
Nejtvrdším trestem za každý přestupek bylo odnětí chleba. Často tak byl potrestán celý barák. Když například děcko čůralo do kalhot a znečistilo podlahu, škrtl se příděl na 24 hodin pro celý barák. Nebo když muž po práci ztratil před ubytovnou rukavici a chtěl ji hledat, bylo i jemu odebráno jídlo na 24 hodin, protože pobyt před barákem byl touto dobou zakázán.
Krátce před Vánocemi navštívili tábor zahraniční novináři, tak jsme najednou dostali lepší jídlo – hustší polévku a 4 kusy škubánků. Potom byla polévka tím jalovější. Štědrý večer v Prosečnici byly moje první Vánoce, které se vlastně nekonaly. Ačkoliv jsme žili v lese, nebyl stromeček, svíčky ba ani kousek chleba navíc. Rodina byla rozptýlená, tatínek ležel ještě mezi nemocnými a vzájemné návštěvy byly zakázány. Jen v Gerhardově pokoji zapálili na smrkové větvi oharek svíčky a přitom se pomodlili. Velitel baráku sám hlídkoval a byl by varoval, kdyby stráž šla okolo.
.
Smrt mé rodiny
.
Počátkem roku se za těchto hygienických podmínek a z nedostatečné stravy rozšířil tyfus z hladu. Vysoké horečky, úplné vyčerpání, otoky končetin a obličeje, jakož i náhlá srdeční slabost byly příznaky epidemie.
Babička byla postižena první z naší rodiny, prostě se zhroutila a odnesli ji do baráku nemocných. Protože byla robustní konstrukce, zápasila se smrtí přes měsíc. Její tělo bylo příliš vyčerpané, zemřela 2. února 1946. Poslední týden nemoci již nereagovala. Nemocnou navštěvovala maminka tak často, jak jen mohla. Pár dní před babiččinou smrtí ji tam dopravili také. Já jsem směl babičku navštívit jen jednou krátce před její smrtí, to byla již velmi slabá, pravděpodobně mne už ani nepoznala. Její bratr z Curychu si vyžádal úřední informaci o její smrti, stálo tam, že podlehla epidemii tyfu. To již maminka nemohla vstát a tatínek také ležel s nemocnými několik dní, poté, co se přechodně cítil trochu lépe.
Sníh, mráz a nedostatečné oblečení redukovaly práce na několik hodin za den s výjimkou nasazení v kamenolomu. Sužování hmyzem, s krvácejícími hnisajícími boulemi a vyrážkou při nedostatečné hygienické péči, vypadali lidé jako malomocní. Koncem ledna proto poslali z Prahy odvšivovací vůz. Důkladně nás poprášili a po třech dnech jsme byli napřed zbaveni vší, ale vyrážky a rány se nehojily tak rychle, protože proti nim nebyly léky a masti. I moje nohy byly posety vředy, které zanechávaly jizvy až ke kostem. Teprve později v chlapeckém domově se rány ošetřily a mohly zahojit.
.
Teprve 10. ledna přišel bývalý německý vojenský lékař doktor Pohlner jako zdravotník k nemocným a zůstal do května 1946. Podle MČK nastoupilo – při počtu 9.774 internovaných – dalších 11 lékařů respektive lékařek. Zřídily se také 3 baráky pro nemocné, jeden z nich izolační, především pro tyfová onemocnění. Tento barák nesměl Mezinárodní Červený kříž navštívit. Dokumentaci doktora Pohlnera, uveřejněné již v roce 1946 v Německu, vděčím za přesný popis poměrů v baráku nemocných. Mohl jsem s ním tehdy mluvit krátce před tatínkovou smrtí. Dr. Pohlner informuje: „Počet zesnulých z hladu byl 5-10 případů denně. K tomu ještě bylo stejně tolik případů tyfu, paratyfu, úplavice, spály, záškrtu, tuberkulózy a normálních vnitřních onemocnění, které nemohly být ošetřovány a léčeny pro nedostatečný výběr léků a dietních jídel.“ Na tyto skutečnosti reagoval velitel tábora Marhoul jen pokrčením ramen.
Ani tehdejší návštěva komise Mezinárodního Červeného kříže (17.4.1946), které podal dr. Pohlner stížnost a která dávala naději v pomoc, nepřinesla zlepšení. Další den bylo jídlo ještě horší a takové zůstalo. Také se zhoršilo jednání s obyvateli, například byly bity děti. Děti a dorostenci měli stejnou stravu, jen děti pod 6 let dostávaly nepravidelně trochu mléka. Kojenecká úmrtnost byla velmi vysoká, kojící matky dostávaly navíc jen dvojitou porci polévky v poledne.
.
Gerhard zemřel v den, kdy Dr. Pohlner převzal nemocniční barák. Maminka mi řekla, že byl vychrtlý a tak slabý, že poslední dny už nemohl jíst. V dubnu 1946, když již byly pro nemocné tři baráky, označila lékařka za přítomnosti dozorčího úředníka tábora Mezinárodnímu Červenému kříži jako příčinu většiny úmrtí „nedostatečnou stravu a chybějící vitaminy a bílkoviny“. Mluví o „200 případech otoků a pestré paletě kožních onemocnění.“
.
V měsících prosinec 1945 a leden 1946 přišly do tábora nové transporty, počet zajatců vzrostl do 17. dubna 1946 na 9.000 osob, většinou pocházeli ze Sudet. Vzpomínám si na rodinu s několika dětmi ze Stříbra, která přišla do našeho baráku na volná místa po zesnulých.
.
Zcela vyhublá maminka byla donesena do baráku nemocných, měla průjem, vysokou horečku a bylo jí tuze špatně. S těmito příznaky byl podle Dr. Pohlnera pacient bez pomoci zvenčí ztracen. S maminkou bylo stále hůř. Navštěvoval jsem ji a tatínka každý den a směl také u nich déle zůstat, protože jsem již nikoho neměl. S maminkou to šlo z kopce, byla teď tak slabá, že mne 9. února už nepoznala. Blouznila a chtěla vědět, kdy odsud pojede vlak do Brna. Zemřela 10. února. Když jsem ji chtěl navštívit, byla už postel prázdná. Slamníky mrtvých se pálily venku, prostředky k desinfekci pro další použití nebyly k dispozici.
Nazítří jsem doprovázel maminku na poslední cestě, studený vítr se sněhem mi vál do obličeje. Nesli ji dva muži na márách, zahalenou do deky. Šel jsem za nimi zmrzlý bez rukavic a čepice. Hřbitov ležel na konci tábora za lesem na kraji cvičiště. Několik čerstvých hrobů naznačovalo, že to nebyl toho dne první pohřeb. Hroby označovaly jednoduché dřevěné kříže, na kterých bylo jméno, příjmení, datum narození a úmrtí. Maminku pohřbívali tento den jako poslední. U vykopané jámy muži postavili máry, odstranili deku – ta se používala zase pro další mrtvé – a položili maminku do hrobu. Byla v tenkých pestrých letních šatech. Když spouštěli mrtvou před mýma očima, nazvedl závan větru lehké šaty a odhalil nahé tělo. Bylo to poprvé a také naposled, že jsem ji viděl odhalenou a dokonce její ochlupení. Na ten zážitek do smrti nezapomenu.
.
Tatínek dostal od saniťáčků zprávu o maminčině smrti už před mnou a odevzdali mu také její zbylý majetek. Její smrt ho zdrtila, ale upnul se k životu a ve mně viděl ještě jediný smysl života. Pověsti, že již v únoru mají odjet transporty vysídlených do Německa, přispěly k zdánlivému zlepšení. Dr. Pohlner se ohlásil u vedení tábora a pokusil se o přihlášky do transportu pro své vyhladovělé nemocné, protože v táboře neviděl žádnou naději na přežití pro ty, kteří čekali na smrt. Také tatínek věřil do poslední chvíle, že se alespoň my dva dostaneme na západ. Při mé návštěvě 19. února blouznil už o pevném datu odjezdu. V poledne 20. února 1946 jsem stál před prázdnou postelí. Tatínek zemřel v noci a byl pochován už dopoledne. Na hrobě už stál kříž a na něm tři jména, úmrtí rapidně přibývalo, lidé se již nemohli pochovávat jednotlivě. To potvrzuje listina zemřelých z táborového hřbitova. Zvlášť v měsících únor a březen 1946 se do jednoho hrobu pohřbívali až 4 zesnulí. Dnes leží kopie plánu hrobů na obecním úřadě Lešany. Mezinárodní Červený kříž nesměl shlédnout hřbitov ani na jedné ze svých 6 návštěv v táboře. V jednom protokoli je psáno: „Na blízkém kopci je hřbitov, jakýsi hromadný hrob. Zdá se, že není žádný ústřední úřad informován o zemřelých.“
Obyvatelé tábora sami vyráběli kříže a popisovali je, vyhotovili i číslovaný plánek hrobových řad. Tento plán je dnes vedle kompletního seznamu mrtvých v podkladech bývalého farního úřadu Netvořice. Na úmrtním listě, vystaveném tímto úřadem v roce 1948, je psáno u mých rodičů: „Příčina smrti neznámá.“
.
K prvnímu transportu, po kterém tatínek tolik toužil, došlo teprve v dubnu 1946, zpočátku přes Modřany, od května přímo z tábora Prosečnice, který byl mezitím přejmenován na Sběrné středisko v Lešanech a přeměněn v průchozí tábor.
.
KONEC
.
Poznámka: v originálním vydání následuje 5 dalších kapitol, které například líčí pobyt pražském domově pro chlapce (u Salesiánů). Na toto období má pan Fritsch pěkné vzpomínky, bylo s ním zde zacházeno přátelsky.
.
Autor Hugo Fritsch dal svolení pro krácený přetisk na této stránce. Poskytl k dispozici elektronický text původního překladu paní Jiřinky Spěšné z roku 2001, na nějž vlastní copyright.
Německý text (originál) vyšel již ve 4. vydání pod titulem „Hugo, das Delegationskind – Als Beneš meine Familie zerstörte“. Vydal Hufi-Verlag, D-83076 Oberaudorf v roce 2006. (ISBN 3-00-06713-2)Celý český text „Zůstal jsem sám“ vyšel knižně pod titulem „…bylo mi 13“. Vydala Grafia Plzeň, CZ-30121 Plzeň v roce 2004. (ISBN 80-902340-4-6)
.
NÁŠ SMĚR přinese za několik dní interview s Hugo Fritschem