Předcházející články: Tlak války - Jejich šálení a naše skutečnost
Po prvé jsem se s ním setkal v roce 1920 v Americe. Tehdy nám vykládal s nadšením, jak doma Hašler svými písničkami pomáhá potírat bolševiky a jak komunista Muňa dostal kdesi na Kladně výprask a schoval se pod stůl. O otci mluvil jako o „fotrovi“. Užíval podskalské hantýrky „my jabka plavem“. Později přišel do Londýna jako vyslanec a zůstal tam pomalu dvacet let. On nám poslal v roce 1938 na krk povedeného lorda Runcimana, který měl zneškodnit spojeneckou smlouvu s Francií. Politice rozuměl odjakživa tolik jako koza petrželi. To vyhovovalo u nás malému muži, který si hrál na Cavoura střední Evropy.O spisovateli F. X. Svobodovi se vyprávělo, že četl jedině knihy, které sám napsal. Bál se, aby myšlenky cizích autorů v něm nezanechaly stop. Podobně se choval představitel české zahraniční politiky po prvé světové válce. Vyslanectví byla jen pro parádu. Sám věděl v Praze vše lépe než všichni vyslanci dohromady. Trpěl toto neužitečné, konvenční zlo. Pánů vyslanců užíval jedině k podplácení tisku a k drobné špinavé práci, která u jiných států byla přenechávána politickému polosvětu a podzemí.
Ostatně něco nám o tom povyzradil Osucký v brožuře „Pravda víťazí“, kterou vydal v emigraci. Podle Osuského 28. srpna 1939, tedy tři dny před vzplanutím této války, francouzská vláda nesouhlasila, aby předsedou zatímní emigrantské vlády byl Beneš. Anglie se tehdy chystala zavřít čs. vyslanectví a připuštěním slovenského konsulátu uznala samostatný slovenský stát.
Čeští emigranti s Benešem a Janem Masarykem byli tehdy velmi zakřiknuti. Beneš se podepsal v knize „Democracy to-day and to-morrow“ v roce 1940 jen jako „bývalý president“. Teprve náhlá porážka Francie pomohla zmoklým emigrantům do sedla. Beneše přitom postrkovali ochotně Poláci. V česko-slovenské emigrantské zatímní vládě, kterou Anglie po svém vypuzení z Evropy začala trpět, Jan Masaryk byl jmenován ministrem zahraničí. Měl být pro změnu poněkud živějším a „lidovějším“ stínem Benešovým. Když tento povedený „ministr“ se rozhovořil v rozhlase, o zábavu bylo postaráno. Před půl druhým rokem na příklad prohlásil, že vstoupí do Hitlerovy mládeže, neskončí-li válka porážkou Říše do podzimu 1943. Slíbil jsem, že ve vhodné chvíli přistoupíme k vydání stenogramu projevů emigrantských „státníků“, kteří Angličany ostatně dávno už nudí.
Muž „vědecké politiky“ tušil, že po 7. listopadu ze Spojených Států zavane zcela jiný vzduch. Čím budou operace americké na Dálném východě obtížnější, tím více se bude Roosevelt doprošovat sovětské pomoci proti Japonsku. Kolik malých středoevropských národů na to doplatí, je mu lhostejné. Proto Jan Masaryk dostal rozkaz, aby k výročí sovětského převratu pronesl poníženou řeč směrem k Moskvě. Bylo to ostatně pod dojmem těžké porážky, které se dočkalo v předvečer 28. října povstání na Slovensku.
V roce 1920 Jan Masaryk se radoval z Muňova výprasku. Sovětský svaz tehdy představoval státní zhrouceninu, propadlou hladu a občanské válce. Ale přesto jeho bolševismus byl pro unavenou Evropu vážným nebezpečím. Toho si byli spojenci vědomi a obávali se, že Německo bude zachváceno bolševickou revolucí. V roce 1944 bolševismus se rozlezl po západní a východní Evropě mnohem hrozivěji. Sovětský svaz tentokrát není státní zhrouceninou jako před čtvrt stoletím, nýbrž velmocí s krutě zorganisovaným státním ústrojím. Bolševismus se nezměnil. Změnili se pouze Beneš s Janem Masarykem. Poslechněme si nyní, co tento muž vykládal 7. listopadu. Především prohlásil, že „ideály, které podnítily bolševickou revoluci, nejen Rusku, nýbrž celému světu daly myšlenkový impuls, jenž má a bude mít trvalý vliv na život všech národů a států“. Podle Jana Masaryka „svět se z nich bude vždy učit, ať s touto myšlenkovou soustavou plně souhlasí nebo ne.“Jan Masaryk je tedy přesvědčen, že bolševismus pronikne do všech národů a států i proti jejich vůli. Jan Masaryk cítil, že trochu přestřelil, proto v zápětí poděšeně chlácholil: „Sovětský svaz nemá imperialistických cílů“. Ale Evropa musí být jiná, bolševicky ochočená. Jan Masaryk vysvětluje k té sovětské mírumilovnosti: „Je samozřejmé, že Sovětský svaz by se nedíval s nezájmem, kdyby v jeho sousedství anebo i jinde v Evropě měly znovu vzrůst režimy, které by daly vznik novým politickým konfliktům a nakonec přispěly k rozpoutání nové útočné války.“
.
Uvažujme! Západní kapitalismus se dohodl s východním komunismem, že soustředěným útokem zničí německý nacionální socialismus. Kde by tu pak zbylo v Evropě místečko pro „režimy, které by daly vznik novým politickým konfliktům“? Sovětský svaz, podle Jana Masaryka, nemíní tedy trpět v celé Evropě žádný jiný režim,než který vyrůstá „z ideálů, jež podnítily bolševickou revoluci“. V Evropě prostě má existovat napříště pouze režim Moskvou schválený bez ohledu, co k tomu říkají Anglie se Spojenými Státy.
Z toho mezi myslícími Čechy mohly vzniknout různé pochybnosti. Proto Jan Masaryk dále chlácholil, že „nemáme se čeho bát. Pokrok a demokracie jsou naší tradiční vlastností. Rusko je bude respektovat a s námi spolupracovat jako rovný s rovným“. Tuto „spolupráci“ jsme odhalili nedávno v důvěrných rozkazech „československého velitelství“ v povstaleckém Slovensku, kde se hrozilo „československým vojákům“ trestem smrti, kdyby se rozhodli přeběhnout ke „spojeneckým a bolševickým“ partyzánům.
Nosili bychom dříví do lesa, kdybychom citovali T. G. Masaryka, co kdy řekl o bolševismu a komunismu, kdybychom znovu podtrhávali jeho nedůvěru k ruskému východu, k lehkomyslnému a prázdnému panslavismu. Je pravda, že uplynulé čtvrtstoletí bolševismus zmohutněl v pozoruhodnou velmoc. O to se zato smrštily demokracie, které bolševismus kdysi potíraly. Jeho zásluhou tyto demokracie vegetují a pokorně čekají, až budou přeškoleny na bolševický absolutismus, v němž Židé vidí jedinou záchranu před stále rostoucím antisemitismem, zachvacujícím poznenáhlu veškeren nesovětský svět.
Faust české demokracie, otec povedeného emigrantského ministra zahraničí, věřil v neexistující mravní hodnoty pokrok simulujícího západu. T. G. Masaryk se nikdy hlouběji nezajímal o hospodářské jádro této politické soustavy, skrz naskrz prohnilé. V mladých národech nezkušenost se často vyznačuje nepříčetnou láskou k přezrálým, uvadlým a světem protřelým kráskám. A kde je nyní formát? Po otci, politickém filosofu tragického zabarvení, nastoupil syn, politický dobrodruh a clown. Nic nemůže být proto větší obžalobou odcházejícího pokryteckého světa, který si říká demokratický a který dnes dýchá z milosti bolševismu. Otec hledal pracně cestu. Syn se uchází o pohodlný výměnek. Ale i ten mu bude odepřen, jako za všech dob všem, kteří se přidali k hvězdám hasnoucím, zapadajícím.
(Lidové noviny, 12. 11. 1944)