V Rusku při spodním toku Volhy, v Kazachstánu, v oblasti Kubaně, ale obzvlášť na Ukrajině přišlo v letech 1932/1933 o život až na sedm miliónů lidí při strašlivém hladomoru. Ukrajinci těmto ještě dnes traumatizujícím událostem říkají „Holodomor“, což v němčině znamená tolik jako „nechat zemřít hladem“. Vytýkají tehdejšímu sovětskému vedení generálního tajemníka komunistické strany Josefa Stalina, že tím spáchalo genocidu..
Dnešní ruské vedení brání Stalina tím, že chtěl ve své první pětiletce prosadit kolektivizaci zemědělství. To by dle jeho představ bývalo zajistilo zásobování potravinami, které potřebovalo pracující obyvatelstvo průmyslových center. Z toho důvodu bylo třeba importovat stroje a potřebné devizy by se získaly vývozem obilí z Ukrajiny. Ale od roku 1987 Moskva alespoň přiznává, že se přitom zacházelo neobyčejnou brutalitou. Rolníci museli, pokud už tedy nebyli po roce 1928 vtěsnáni do kolchozu, plnit přísnou povinnost dodávek, a to bez ohledu na výnos žní. Když neposkytli předepsané množství obilí, museli jako náhradu dodávat maso, tuky, mléko apod. Mnozí se zdráhali, pobíjeli ze vzdoru svůj dobytek a ukrývali své zásoby obilí. Takže byly vysílány komanda výběrčích, která dost často jednoduše brala s sebou všechno, čeho se mohla zmocnit. Výsledkem byl celoplošný hladomor. Vymíraly celé vesnice, mrtvoly ležely v hromadách nepochovány na ulicích, jsou dosvědčeny mnohé případy kanibalismu.
.
Byla to také otázka moci – prostřednictvím státní kontroly nad zemědělstvím mělo být zlomeno svobodné selství. Začala kolovat nadávka „kulak“. Slovo samotné vlastně znamená „velkosedlák“, ale za stalinistické propagandy se stalo synonymem pro reakcionářskou sebranku, která vykořisťuje své sluhy a která hromadí své zboží pro špinavou spekulaci. Každý, kdo zrovna uboze nevegetoval, byl brán hned jako „kulak“ a byl zabit, většinou ale deportován na chladný sever obrovské říše. Počet těchto obětí deportace se odhaduje asi na 1,8 miliónu.
.
Tedy pustošící ideologie a ne národní boj Rusů proti Ukrajincům, tvrdí Moskva dnes. Protože u Volhy a na Kubani tím byli postiženi také Rusové. Tedy žádná genocida (geno-cida), nýbrž jaksi socio-cida, smrtící třídní boj.
.
.
Byla to také otázka moci – prostřednictvím státní kontroly nad zemědělstvím mělo být zlomeno svobodné selství. Začala kolovat nadávka „kulak“. Slovo samotné vlastně znamená „velkosedlák“, ale za stalinistické propagandy se stalo synonymem pro reakcionářskou sebranku, která vykořisťuje své sluhy a která hromadí své zboží pro špinavou spekulaci. Každý, kdo zrovna uboze nevegetoval, byl brán hned jako „kulak“ a byl zabit, většinou ale deportován na chladný sever obrovské říše. Počet těchto obětí deportace se odhaduje asi na 1,8 miliónu.
.
Tedy pustošící ideologie a ne národní boj Rusů proti Ukrajincům, tvrdí Moskva dnes. Protože u Volhy a na Kubani tím byli postiženi také Rusové. Tedy žádná genocida (geno-cida), nýbrž jaksi socio-cida, smrtící třídní boj.
.
Proti tomu argumentují Ukrajinci tím, že otázka moci prý byla zároveň otázkou nacionální. Když se Stalin doslechl o odporu ukrajinských sedláků, začal mít ihned obavy, že se za tím skrývá nacionalistické spiknutí v souhře s Poláky. Na jihovýchodě Polska, ve východní Galicii, žila silná ukrajinská národnostní skupina počtu přes šest miliónů, pomocí níž prý Poláci usilovali cestou subverse o odtržení Ukrajiny od mladé sovětské moci. Proto měli být sovětští Ukrajinci zlomeni hladem. Tak to prý odpovídalo stalinistické paranoie spiknutí.
.
Po „oranžové revoluci“ v zimě 2004/2005 dostalo téma také úředně nový vzlet. Národní výklad „holodomoru“ našel svou cestu do školních učebnic. 25. listopad 2006 byl prvním oficiálním „Dnem vzpomínání obětí holodomoru a politických represí“. Jistý „Institut národního vzpomínání“ založený podle politického vzoru měl vzpomínku upevnit. Ve všech oblastních centrech Ukrajiny se měly zřídit odpovídající pomníky. V blízkosti kyjevského jeskyňového kláštera měl být usídlen památník, muzeum a tématicky vázaný vědecký ústav.
.
Článek 1 zákona z 28. listopadu 2006 „o holodomoru na Ukrajině v letech 1932 a 1933“ dekretuje, že se tehdy jednalo o genocidu. Popírání je článkem č. 2 zakázáno jako „zesměšňování připomínání si obětí“. Kyjevská opozice, Rusku nakloněná „Strana regionů“, chtěla zavést ruštinu jako druhý státní jazyk a musela si toto nechat vytýkat jako „pokus zakotvit kulturní ránu holodomoru proti Ukrajině také do budoucnosti“. Prezident Viktor Juščenko přešel také mezinárodně do dějinopolitické ofenzivy. Do 31. října 2007 uznala Argentina, Austrálie, Ekvádor, Gruzie, Kanada, Litva, Peru, Polsko, Španělsko, Maďarsko, Vatikán a také USA holodomor jako genocidu. 7. září 2009 byl ve Varšavě za účasti obou státní prezidentů odhalen památník obětem hladové katastrofy. Evropský parlament na podzim 2008 případ přeci jen ohodnotil jako zločin proti lidskosti.
.
Menší úspěch měl Juščenko se svým pokusem podniknutým koncem roku 2008, v rámci kterého chtěl prosadit v OSN rezoluci, která by stanovovala genocidu. To by usnadnilo dožadování se odškodného od Ruska jako právního nástupce Sovětského svazu. Rusům se ale dvakrát podařilo žádost stáhnout z programu projednávání. .
Zatímco Rusko se obává nároků na odškodnění, Izrael zase zrelativnění vraždění Židů. Izraelské ministerstvo zahraničí zdůvodňovalo začátkem roku své odmítnutí klasifikace holodomoru jako holocaust před ruskými novináři slovy: „Holocaust, to je pouze ta genocida, která byla spáchána na nás na Židech.“
.
(Převzato a přeloženo z Preussische Allgemeine Zeitung s povolením redakce listu. Vyšlo 23. 11. 2009. Foto: ilustrační, doplnil Náš směr)
.
Po „oranžové revoluci“ v zimě 2004/2005 dostalo téma také úředně nový vzlet. Národní výklad „holodomoru“ našel svou cestu do školních učebnic. 25. listopad 2006 byl prvním oficiálním „Dnem vzpomínání obětí holodomoru a politických represí“. Jistý „Institut národního vzpomínání“ založený podle politického vzoru měl vzpomínku upevnit. Ve všech oblastních centrech Ukrajiny se měly zřídit odpovídající pomníky. V blízkosti kyjevského jeskyňového kláštera měl být usídlen památník, muzeum a tématicky vázaný vědecký ústav.
.
Článek 1 zákona z 28. listopadu 2006 „o holodomoru na Ukrajině v letech 1932 a 1933“ dekretuje, že se tehdy jednalo o genocidu. Popírání je článkem č. 2 zakázáno jako „zesměšňování připomínání si obětí“. Kyjevská opozice, Rusku nakloněná „Strana regionů“, chtěla zavést ruštinu jako druhý státní jazyk a musela si toto nechat vytýkat jako „pokus zakotvit kulturní ránu holodomoru proti Ukrajině také do budoucnosti“. Prezident Viktor Juščenko přešel také mezinárodně do dějinopolitické ofenzivy. Do 31. října 2007 uznala Argentina, Austrálie, Ekvádor, Gruzie, Kanada, Litva, Peru, Polsko, Španělsko, Maďarsko, Vatikán a také USA holodomor jako genocidu. 7. září 2009 byl ve Varšavě za účasti obou státní prezidentů odhalen památník obětem hladové katastrofy. Evropský parlament na podzim 2008 případ přeci jen ohodnotil jako zločin proti lidskosti.
.
Menší úspěch měl Juščenko se svým pokusem podniknutým koncem roku 2008, v rámci kterého chtěl prosadit v OSN rezoluci, která by stanovovala genocidu. To by usnadnilo dožadování se odškodného od Ruska jako právního nástupce Sovětského svazu. Rusům se ale dvakrát podařilo žádost stáhnout z programu projednávání. .
Zatímco Rusko se obává nároků na odškodnění, Izrael zase zrelativnění vraždění Židů. Izraelské ministerstvo zahraničí zdůvodňovalo začátkem roku své odmítnutí klasifikace holodomoru jako holocaust před ruskými novináři slovy: „Holocaust, to je pouze ta genocida, která byla spáchána na nás na Židech.“
.
(Převzato a přeloženo z Preussische Allgemeine Zeitung s povolením redakce listu. Vyšlo 23. 11. 2009. Foto: ilustrační, doplnil Náš směr)