Předcházející články: Tlak války - Jejich šálení a naše skutečnost - Syn proti otci - Bolavé místo - Není diváků! - Žizň a mír v naší zemi
Dokud sovětská vojska před Němci ustupovala, Stalin byl velmi skromný. Potřeboval jako sůl spojeneckou pomoc materiálu a trup, proto byl diplomaticky a spiklenecky velmi nehybný. Souhlasil s atlantickou chartou. Kýval, když se vykládalo, že malí národové střední Evropy dostanou samostatné státy demokratické, které nejvýš sjednají se Sovětským svazem dlouhodobou spojeneckou smlouvu, doplněnou smlouvou hospodářskou. Když Stalin dokonce ohlásil rozpuštění III. internacionály, zdálo se, že bude tentokrát ještě krotší než před devíti lety. Ale tato diplomatická a spiklenecká skromnost měla jen krátké trvání. Před dvěma lety Sovětský svaz přešel nejen k ofensivě vojenské, nýbrž také se pustil do promyšlené ofensivy diplomatické a spiklenecké. Ale i tu musíme rozeznávat dvě údobí. Jedno mírnější do invase a druhé bezohledné po invasi..
Kdyby byli Anglo-Američané Stalinovi neposlali v roce 1942 dostatek válečného materiálu a potravin, ztratil zajisté své posice na Donu a Volze. On tehdy nezlobil své kapitalistické spojence ani v Iránu ani v Číně. Dokonce vyklidil Čínský Turkestán, který si Američané vyhlédli pro své letecké základny. Byla to skromnost vypočítavá. Tvářil se slabším než byl. Nahromadil zatím vlastní výrobou veliké množství válečného materiálu. Na frontu vrhl nejprve spojenecké dodávky.
.
Čím více se prodírala sovětská vojska k západu, tím více stupňoval Stalin svou ofensivu diplomatickou. Atlantickou chartu na podzim 1943 hodil svým spojencům pod nohy. Italskou frontu neuznával za frontu „druhou“. Před Teheranem prohlásil, že Polsko, Česko-Slovensko, Jugoslávie a Řecko musí s ním sjednat zvláštní smlouvy jako se svým budoucím vrchním pastýřem. Anglie a Spojené státy se ve střední Evropě mají stáhnout do pozadí. S Lotyšskem, Estonskem, Litvou, Rumunskem a Bulharskem to prý už vyřídí vojensky. Dupl si také, když Angličané nemínili komunisty pustit ke slovu v obsazené části Italie. Žádal zřízení druhé fronty ve Francii a rozdělení Evropy na část anglo-americkou a sovětskou. Churchill s Rooseveltem kývli. Kdyby neměli ještě na krku válku s Japonskem, byli by bývali zajisté tvrdší.
.
Stalin má zbraň, kterou si vypůjčil od svých kapitalistických protivníků a kterou nyní, když jsou jeho spojenci, obrací proti nim. Má zlato, a hodně zlata. Sovětská těžba zlata v posledních letech prý překonala britskou v jižní Africe. Toto zlato vrhl Stalin do diplomatického a spikleneckého boje se svými spojenci, a to na třech místech: 1. v Evropě, 2. v Blízkém orientě, 3. na Dálném východě. Ve Spojených Státech slíbil miliardové objednávky, které budou zaplaceny zlatem. Američané přirozeně se rozradovali z naděje na tučné výdělky při výstavbě zpustošeného Ruska a Evropy. Těšili se také na sovětskou vojenskou spolupráci proti Japonsku.
.
Anglie v těchto kombinacích hrála úlohu partnera, se kterým se nemluví, ale který si to musí nechat líbit. Anglie totiž stále ještě si nebyla jista, zda sověty v Evropě jí nepřipraví něco ze zálohy. Třecí plochy tu byly ve všech třech místech, kde Stalin před rokem nasadil své diplomatické a spiklenecké páky. Spojené Státy se nezajímaly o osud Evropy, Blízkého orientu. Po dvou letech nečekaně těžké války s Japonskem přišly na to, že se budou musit o tuto končinu trochu dělit po porážce Japonska, a to se Sovětským svazem, poněvadž Čankajšek se ukázal příliš slabým.
.
Do invase Stalin se tvářil, že v Evropě, v Blízkém i Dálném východě vše bude podnikat se svými kapitalistickými spojenci. Jakmile se však Anglo-Američané zakousli ztuha do druhé fronty a nemohli už couvnout, Stalin přešel k prudké ofensivě diplomatické i spiklenecké. Rozhodl se ovládnout celou Evropu a v Asii se dělit se svými spojenci o zisky na 50 procent.
.
Třetí internacionála vystoupila opět do popředí, aby zlomila demokracie všude, kde si činily v Evropě nárok na moc, i když se upřímně tvářily jako bolševičtí spojenci. Nejprve vyřídil sdruženým diplomaticko-spikleneckým úderem Poláky, jejichž poslední vládu na přání Stalinovo Anglie neuznala, zatím co III. internacionála žádá o povýšení lublinského bolševického komitétu na vládu polskou, uznanou všemi spojenci. Na Balkáně nastaly velmi spletité poměry vnitřní, o něž se postaraly různě orientované skupiny povstalců. Všude nad „demokraty“ získali vrch ti, kteří poslouchali pokynů III. internacionály. V Charvátsku selská strana Mačkova se vyhýbala spolupráci s poglavnikem Paveličem. Počítala stále s pomocí západních demokratických velmocí. Anglo-Američané mohli by se přece pokusit o přistání v severní Dalmacii a o „osvobození“ Charvátska, odkudž by pak měli blíže k Vídni a Budapešti než Italie. Stalin nechal zprvu mačkovce v klidu, teprve po invasi jeho zplnomocněnec Tito-Brož dostal rozkaz bezohledně vyrazit proti balkánským „demokratům“. Po čáru Terst-Štětín si mohl totiž dělat moskevský diktátor, co uznal za vhodné.
.
Stejně ostře vykročil Stalin také proti demokratickým stoupencům Benešovým na povstalecké části Slovenska. Zapomenul, co Benešovi slíbil před rokem v Kremlu. Vyhlášením slovenské sovětské republiky měl v kapse Podkarpatskou Rus. Nejvíce však Stalina hněte, že v Teheraně před rokem za slib invase ustoupil Američanům jižní Balkán (Albanii s Řeckem). Je nasupělý, že Anglie se nijak nemá k vyřešení problému černomořských průlivů. Kdyby Turecko bylo doopravdy sevřeno jak náleží všemi spojenci, musilo by propustit anglo-americké lodi se zásobami do sovětských černomořských přístavů a sovětské lodi do Středomoří. Ale Angličané, jak se zdá, s tureckou otázkou nemají naspěch. Proto se Stalin rozhodl jim ukázat, co dovede. Nevmaršíroval do Řecka ze severu s vojsky, nezostřil ofensivu diplomatickou, nýbrž nasadil tam v plné síle spiklence III. internacionály. Vyvolal v Řecku občanskou válku proti řecké „demokratické“ vládě, která je vlastně jeho spojencem. Angličané jsou nyní nuceni vystupovat už se zbraní proti řeckým bolševikům..
A tu jsme u prvých vlaštovek třetí světové války, která začíná doutnat na Balkáně, jak jsme už dávno předvídali. Britsko-sovětský konflikt se rozhořívá v Řecku, odkud Anglie uzavírá sovětským bolševikům východy z moří Jaderského, Černého a Egejského. Ale ještě jinde se snaží Stalin Angličanům na evropské půdě podrazit nohy. Zatím co v Řecku nasadil do prvého sledu III. internacionálu a posloužil si ji podobně v týlu britské západní fronty v Belgii, ve Francii dal přednost úderu diplomatickému. Třetí internacionála tam přisluhuje tím, že znepokojuje britsko-americké zázemí. De Gaulle po „osvobození“ Francie byl roztrpčen nedůstojnou úlohou, kterou Francii ve spojenecké frontě přikázala především Anglie. Uvěřil sovětským ujišťováním, že jedině těsnou spoluprací s Moskvou dosáhne Francie svého bývalého mocenského lesku ve Středomoří a získá pevnou půdu v Africe.
.
Se Spojenými Státy dohodnut Stalin pracuje na isolaci Anglie v rámci protiněmecké koalice. Také v Asii přidal do kroku. Letos v létě vojensky znovu obsadil Čínský Turkestán a Čankajškova vojska odtud prostě vyhnal. V Iranu jde dopředu diplomaticky i spiklenecky. Američanům nabízí čínskou komunistickou armádu, která v Jenanu kryje vlastně ze severozápadu proti Japoncům cesty na Čunkin. Podle „New York Post“ severoamerická vláda má prý ještě jakous takous strategii vojenskou, ale žádnou politickou strategii v Evropě. Spojené státy nezajímají starosti Anglie s bolševizací Belgie a Řecka a s obnovováním těsného spojenectví Francie se Sovětským svazem. Počítají, že se spíše zmocní francouzské Afriky, vzroste-li v Evropě chaos po této válce.
.
Veliká spojenecká ofensiva na západě už trvá měsíc. Na východě bolševici však proti Říši nevyrazili. Všechnu pozornost soustřeďují vojensky na Podunají a Balkán. Stalin se chce nejprve zmocnit všeho středoevropského území, které si vynutil na spojencích v Teheranu. V Asii stojí jeho vojska v severním Iranu a v severní Číně. Diplomatickou ofensivou těsněji k sobě připoutal Spojené Státy a Francii. Spikleneckou ofensivou rozkládá „osvobozenou“ Evropu a Čankajškovu Čínu.
.
Britská spekulace s válkou, v níž Němci se s bolševiky zničí a kde Anglie bude jen divákem a nikdy nedopustí, aby měla 800.000 padlých jako v prvé válce světové, ukázala se neproveditelnou, selhala. Podle posledního doznání Anglie má prý dnes na 600.000 padlých vojáků a 150.000 zabitých civilistů. Ale to je jen zlomek ztrát. Ve skutečnosti jsou britské ztráty v této válce těžší než v prvé světové. A tato vyčerpaná Anglie by mohla kdy čelit v Evropě sovětskému kolosu, kdyby Velkoněmecká říše podlehla? Vývoj bude zajímavý. Uvidíme, co přinese zítřek v britsko-sovětském poměru na balkáně a co si přiveze de Gaulle z Moskvy. Churchill od svého sovětského spojence dostal k svým sedmdesátým narozeninám prapodivné dary.
Lidové noviny, 10. prosince 1944. (Zvýraznění textu dle původního zdroje.)