Předcházející články tématického cyklu: Kruh tropických tučňáků - Důvody opuštění domovů - K otázce vysídlení občanů ČSR ze Sudet, Těšínska, Podkarpatské Rusi a Slovenské republiky v letech 1938/1939 - 1938: Češi v Sudetech - Sudety 12.9.-7.10.1938
Vsouvislosti s vyhnáním čs. Němců z ČSR po druhé světové válce se často uvádí, že s vysídlováním začali čeští Němci po mnichovské konferenci v roce 1938, když z odstoupených území, vyhnali národnostně české obyvatelstvo (oficiálně: československé národnosti). To neodpovídá pravdě. (Pokud není uvedeno jinak, používá se níže termín Sudety pro všechna území odstoupená Československem Německu v roce 1938.)Za feudálních dob byly oblasti jinojazyčného osídlení v českých zemích jasně ohraničené, vnitřně homogenní a kompaktní, vzdor mnohde spletitému průběhu svých hranic. Výjimku tvořilo několik měst se smíšeným, i když tehdy převážně německým obyvatelstvem, vesměs enkláv na česky osídleném venkově. Industrializace čerpala potřebné pracovní síly zprvu převážně z nemajetného obyvatelstva nejbližšího, potom blízkého okolí, později, ke konci 19. a počátkem 20. století, když průmysl nabýval rozměrů, které přesahovaly lokální možnosti, přitahoval nemajetné obyvatelstvo ze vzdálenějších krajů. To znamená, že migrovalo do německy osídlených oblastí v českých zemích ve stupňující se míře obyvatelstvo českojazyčné. Tím se z krajů dříve téměř čistě německých stávaly oblasti národnostně smíšené.
Zvláště výrazný byl tento vývoj v severočeské hnědouhelné pánvi a podobné poměry bylo možno pozorovat na Jablonecku. Jednalo se převážně o migraci ekonomickou, ale koncem 19. století se k ní družila také migrace podnícená nacionalisticky. Pod vlivem „hraničářských“ organizací, jejichž cílem bylo počeštění celé země až po politické hranice, osídlovali jednotlivci i skupiny německy osídlené oblasti a zasazovali se tak za vidinu jazykově českého pohraničí. Rozsah této migrace byl jen zlomkem migrace ekonomické, ale migrace za tímto účelem byla mnohem účinnější pro počeštění, též i pro vzbuzení německého odporu, protože postup byl cílevědomý, zaměřený na nápadná místa a citlivé místní poměry. Mnoho úřednických míst ve státní správě bylo v německy obydlených městech už tehdy obsazeno dvojjazyčnými Čechy.
Roku 1918 žilo v německy osídlených oblastech kolem 150 000 Čechů [Glaser], tedy tvořili kolem pěti procent tamějšího obyvatelstva (počet očištěn od osob německé národnosti, zapsaných při prvním poválečném sčítání lidu jako Češi - viz níže). Z velké části jednalo o osoby ve významných úřadech a pracovních pozicích, které naznačovaly, že začíná zamýšlená čechizace, což muselo být ještě před vznikem republiky pociťováno jako citelné narušování německé sídelní oblasti.
Česká imigrace během republiky do německých sídelních oblastí značně zesílila, obcí s německou většinou v důsledku migrace a počešťovacích opatření ubývalo: roku 1921 jich bylo 3579, do roku 1930 klesl jejich počet na 3397. [Bohmann] V sedmi soudních okresech se národnostní většina přesunula ve prospěch Čechů. [Seibt 1998]
Státní zaměstnanci, úředníci, policisté a četníci se mají rekrutovat z místního obyvatelstva, mají být tedy téže národnosti jako prostředí, v němž působí. Tak tomu bylo i ve „starém“ Rakousku, i když už tam pronikl do státní správy v německy osídlených oblastech nadproporcionální podíl Čechů ve srovnání s jejich podílem v počtu obyvatelstva. Tento proces byl už tehdy poháněn národoveckou ctižádostí ovládnout celou zemi a umožňován rozšířenou dvojjazyčností českých úředníků.
Na počátku republiky byli v zájmu kontinuity správy němečtí zaměstnanci a úředníci v německy osídlených oblastech po složení slibu věrnosti ve státním aparátu převzati ze „starého Rakouska“. Brzy byli však pod různými záminkami nahrazováni pracovníky české národnosti. Jako nejrozšířenější záminkou pro propouštění byla nedostatečná znalost státního jazyka podle jazykového zákona.
.
Počeštění průmyslu a obchodu
Velká část podniků působících na území republiky mělo dosud sídlo v metropolích starého mocnářství, především ve Vídni. Nostrifikace znamenala povinnost přenesení sídla akciové společnosti nebo společnosti s ručením omezeným z ciziny do území republiky. Tento, pro nový suverénní stát nezbytný proces byl uzákoněn v prosinci 1919.
Neznamenal však pouhé přenesení sídla, nýbrž vyvolal působením cílevědomé součinnosti politických, industriálních a hlavně finančních organizací pronikavé změny v podnikání i ve vlastnických vztazích. V českých zemích proběhla nostrifikace v hlavních rysech do roku 1924, na Slovensku se protáhla do konce 20. let, později následovaly pouze jednotlivé případy. Přenesení sídla bylo spojeno s významnými kapitálovými přesuny, změnami ve správních radách i v managementu nostrifikovaných firem. Celkem bylo v průmyslu, obchodu a dopravě nostrifikováno 235 středně velkých podniků s akciovým kapitálem 2 mld. Kč, což byla třetina akciového kapitálu v Československu. [Lacina 1996]
Z Vídně byla v rámci nostrifikace přenesena sídla i velkých společností působících v českých zemích, které byly dosud v převážně německých rukou, jako Báňská a hutní společnost, Prager Eisen-Industriegesellschaft, Škodovy závody, Spolek pro chemickou a hutní výrobu, Cukrovary Schoeller, Vítkovické železárny (v majetku rodin Rotschildů a Gutmannů).
Tím, že všechny společnosti měly nyní nová sídla v republice, přešla převážná část jejich hospodářství pod československou legislativu, daňovou a celní kontrolu. I když československá nostrifikace s ohledem na zahraniční politiku a obchod zdaleka nevyužila tvrdších zásahů (např. vyvlastnění říšskoněmeckého kapitálu, které umožňovala versailleská smlouva), dosáhla v podstatě svého cíle, tedy převahu českého kapitálu nad německým, v některých odvětvích těsnou a problematickou, v jiných výraznou. Podstatné bylo, že se vytvořila jednotná ekonomika země, to znamená, že se znemožnilo vytvoření odděleného hospodářství německého.
Nostrifikace sama o sobě ještě neposílila majetkový podíl českého kapitálu oproti dosavadní německé převaze. Pro tento záměr musely být uplatněny další opatření a aktivity. Jednou z nejdůležitějších byla repatriace kapitálu. Jednalo se o dlouhodobou systematickou aktivitu, umožněnou především měnovou reformou roku 1919 a dalším zhodnocováním koruny v létech 1923 a 1924. České banky (především Živnostenská banka, Česká průmyslová banka, Agrární banka a Česká eskomptní banka) tehdy odkoupily nebo organizovaly odkup množství prvotřídních akcií firem působících v Československu od rakouských a maďarských majitelů a většinou je rozprodaly svým českým klientům a koncernovým podnikům. Tím se opět významná část průmyslového kapitálu dostala do českých rukou. [Lacina 1997]
Další cestou k posílení českého podílu a vlivu bylo zvyšování akciového kapitálu firem dosud v převážně německo-rakouském vlastnictví, umožněné syndikátem českých bank s původními vídeňskými bankami. Nový podíl zůstal tak v rukou dotyčných českých bank, čímž citelně vzrůstal jejich vedoucí vliv v průmyslu, nebo byl dále zprostředkován českým kapitalistům.Řada státních hospodářských aktivit znevýhodňovala nepřímo sudetoněmecké hospodářství tím, že podporovala v různé míře převážně české podnikání a oblasti českého osídlení, v některých odvětvích jen mírně, v jiných téměř výhradně. Jednalo se o státní podporu elektrifikace, o státní podporu zakládání podniků, které v republice chyběly, hlavně v oblasti zbrojní výroby, výroby spojené s rozvojem elektrotechniky a telekomunikace, byla vytvořena státní podpora veřejných staveb a veřejných prací, fond pro rekonstrukci silnic (silniční fond).
Sudetoněmecké hospodářství si stěžovalo, že státní a státně podporované zakázky jsou i v německých oblastech soustavně zadávány českým firmám. Také státní podniky podporovaly podle výtek českých Němců přednostně české hospodářství, jednak zadáváním zakázek, jednak národnostním (jazykovým) znevýhodňováním německé pracovní síly. [Lacina 1996] Jak uvádí Emanuel Rádl, byli čeští Němci a jejich podniky více zdaňováni než Češi a české podniky, neboť výše daňové sazby závisela na vůli berních, tedy převážně českých úředníků. [Rádl]
Nové státní firmy zaměstnávaly i v německy osídlených oblastech, především na vedoucích a preferovaných místech, české úředníky a zaměstnance; i mezi dělnickými zaměstnanci to byli hlavně přistěhovaní Češi, kteří zastávali místa „dělnické aristokracie“. To představovalo opět nepřirozené strukturní znevýhodnění obživy původního obyvatelstva a útok proti původní homogenitě německého osídlení. Ve stejném směru působily i staré firmy, dříve v německém vlastnictví, protože řada firem, které měly dříve centrálu ve Vídni, si zřídila při nostrifikaci novou centrálu v hlavním městě, v Praze. Pozdější zákon ale stanovil, že národnostní poměr zaměstnanců musí odpovídat poměru v místě sídla podniku. I pro firmy s továrnami v německy osídlené oblasti to znamenalo, že národnostní poměr zde musí odpovídat poměru pražskému. To opět přineslo ztrátu zaměstnání značnému počtu českých Němců. Nové národnostní poměry mezi vlastníky, ve správních radách, ve vedení podniku podporovaly a prosazovaly též vyšší podíl českých zaměstnanců na úkor dosavadních německých.
Finančně hospodářský sektor státu byl kontrolován a regulován kontrolní komisí ministerstva financí, obsazenou výhradně Čechy, obdobně jako Pozemkový úřad kontroloval sektor agrární. Tím měla česká správa přístup k veškerým informacím v německých firmách a bankách v Československu, což umožňovalo českému kapitálu (vlivem národně solidární podpory, hlavně informační) pronikání do těchto podniků a získávání vlivu v nich. Mnoho firem, dříve převážně německých, přešlo do české správy hlavně touto cestou (Breitfeld & Daněk, Škoda, Spojené pražské strojírenské závody, Ústecká rafinerie cukru aj.).
Během několika málo let vybudovala Živnostenská banka mocný koncern, který ovládal nebo kontroloval těžbu uhlí, těžký průmysl a mnohá další hospodářská odvětví a česká hospodářská politika vyvíjela dále nátlak, aby německé firmy přednostně zaměstnávaly Čechy, vynucovala si, aby je financovaly české banky, aby spolupracovaly s českými firmami, což vše souviselo se systematickým počešťováním nejen německého kapitálu, nýbrž též německy osídlených oblastí.
Rozšířeným způsobem zvyšování kvóty českých zaměstnanců v německých firmách bylo jím podmiňované udílení zakázek státními nebo jinými českými firmami. Aby firma obdržela zakázku a tím se hospodářsky udržela, propustila část německých zaměstnanců a přijala české.
Obdobně jako ostatní zásahy přineslo počeštění průmyslu, dopravy a obchodu citelné strukturní oslabení možností obživy sudetoněmeckého obyvatelstva, počeštění osídlení, tedy další národnostní dezintegraci německých oblastí a to na společensky významných místech a další ohrožení pojmu a pocitu vlasti sudetoněmeckého obyvatelstva.
.
Samospráva
Při zřízení liberálního režimu v rakouském mocnářství (v Předlitavsku) byl roku 1861 vydán nový obecní zákon, který obcím a městům, ve značné míře i okresům, zajišťoval velkou autonomii a silnou samosprávu v tehdejší Evropě jedinečnou. Usnesení Revolučního národního shromáždění, především provizorní ústava (z listopadu 1918), měly v důsledku snahy upevnit českou národní nadvládu od počátku centralistický charakter: zákonodárné právo zemských sněmů bylo zrušeno, různá samosprávní práva okresů a obcí zrušena, jejich funkce byla nahrazena jmenovanými - tedy nikoliv volenými - komisemi, limit pro výkon volebního práva byl zvýšen na 24 let, v legislativních grémiích různých stupňů, dříve volených, byl nyní značný podíl mandátů, většinou třetina, jmenován nadřízenými úřady.
Při zřízení liberálního režimu v rakouském mocnářství (v Předlitavsku) byl roku 1861 vydán nový obecní zákon, který obcím a městům, ve značné míře i okresům, zajišťoval velkou autonomii a silnou samosprávu v tehdejší Evropě jedinečnou. Usnesení Revolučního národního shromáždění, především provizorní ústava (z listopadu 1918), měly v důsledku snahy upevnit českou národní nadvládu od počátku centralistický charakter: zákonodárné právo zemských sněmů bylo zrušeno, různá samosprávní práva okresů a obcí zrušena, jejich funkce byla nahrazena jmenovanými - tedy nikoliv volenými - komisemi, limit pro výkon volebního práva byl zvýšen na 24 let, v legislativních grémiích různých stupňů, dříve volených, byl nyní značný podíl mandátů, většinou třetina, jmenován nadřízenými úřady.
Ve „starém“ Rakousku ustanovovaly místní jednací jazyk obce a okresy; tato práva jim byla za republiky odňata a byla řízena jen centrálně. Moravské vyrovnání z roku 1905, nadějné zřízení rovnoprávného národnostního soužití (podle návrhu Karla Rennera a rakouské sociální demokracie) bylo zrušeno. Tisková svoboda byla v zájmu ochrany státu omezena (ve srovnání s dobou předválečnou, ne s bezprostředně předcházejícím válečným režimem). [Glaser, Slapnicka 1960, Slapnicka 1970]
Počet statutárních měst, která disponovala parlamentním systémem a posílenou autonomií a u nichž se z velké části jednalo převážně o města tradičně německá, byl rezolutně snížen (zákony č. 210/1920 Sb., 243/1922 Sb.), finanční samostatnost obcí byla ve prospěch ústředního řízení silně omezena (č. 334/1921 Sb.), policejní úkoly obcí byly ve velké míře přeneseny na státní policii (č. 165/1920 Sb.), pravomoc obecních zdravotních úřadů omezena a přenesena na státní obecní a okresní lékaře (č. 76/1919 Sb. a 232/1920 Sb.), obce byly slučovány a rozdělovány nadřízenými orgány i bez schválení jejich představenstev a obyvatel (č. 285/1920 Sb.), stanovení názvů obcí bylo svěřeno ministrovi vnitra (č. 266/1920 Sb.), jazykové právo samosprávných organizací bylo autonomnímu usnesení odňato a svěřeno centrálnímu zákonodárství.
Řada drobných změn obecního volebního práva, volební právo vojska (velké české posádky v německých městech) a úředně prováděné změny hranic obcí a volebních krajů v neprospěch německého obyvatelstva měly cílevědomě za následek zvyšování podílu českých členů obecních a městských správ, tedy uměle přivozované snižování moci původního místního obyvatelstva.
Potlačení samosprávy se dělo v rámci politiky vůči menšinám, zejména německé, která se kdysi v Rakousku na jejím budování podstatně podílela - mnoho samosprávných zařízení vzniklo z její iniciativy. Byla to vesměs opatření ke zmenšení politického vlivu lokálního obyvatelstva. [Slapnicka 1960, Slapnicka 1975] Správní reforma z let 1927/28 jen dále oslabila kompetenci místní samosprávy.
.
Znevýhodňování německého školství
Sudetoněmečtí politici spatřovali ztížené postavení školství své národnostní skupiny především (1) v početní redukci německých tříd a škol, (2) v soustavném krácení rozpočtu německého školství ve srovnání s českým („menšinové školy“) a (3) v řízení německého školství českou centralistickou správou. Z dřívějších dob zděděné, nadprůměrně hustě a kvalitně vybudované německé školství bylo už v prvních letech republiky redukováno s údajným cílem omezit je přinejmenším na průměr historických zemí (číselné údaje v [Kárník]), ve skutečnosti se dosáhlo mírného podprůměru. K říjnu 1920 bylo zrušeno 894 německých tříd s 50 000 žáky, o něž se zbývající třídy zvětšily a jimž se v mnoha případech značně prodloužila cesta do školy. Průměrný počet žáků v německých třídách se zvýšil mírně, v mnohých případech přesahoval ale počet žáků jedné třídy únosné meze. [Welisch] V dalších letech byly rušeny další třídy a školy.
Úbytek dětí byl na sudetoněmecké straně skutečně značně vyšší než na straně české (v důsledku silnějšího poklesu porodnosti, větších válečných ztrát, epidemií a podvýživy). Očistí-li se však absolutní údaje o rozdíl mezi německým a českým úbytkem počtů školních dětí a vezme-li se v úvahu větší hustota německého školství převzatého z předešlé epochy (převýšení německé hustoty se odečte), činí reálný úbytek německých škol 10–12 %. To je mnohem méně, než ukazuje prosté srovnání původních počtů, nicméně znamená takový úbytek citelný zásah pro národní školství, který lze sotva ospravedlnit. [Kural 2001, DZBohemia 18. 10. 1925]
Sudetoněmecká veřejnost byla též značně iritována nově zřizovanými „menšinovými školami“, jejichž označení klamalo (i v mezinárodních údajích, co se týče plnění závazků vůči národnostním menšinám): nesloužily totiž převážně národnostním menšinám republiky, nýbrž 90 % těchto nově a poměrně nákladně zařizovaných škol bylo určeno české menšině v německy osídlených územích. Navíc se často netýkaly už dříve (od industrializace v druhé polovině 19. století) existujících českých menšin, které své české školy měly mnohdy už z dob Rakouska-Uherska, nýbrž menšin nově vznikajících v obcích do té doby téměř zcela německých, tvořených lidmi většinou čerstvě se tam přistěhovavšími vlivem rozmísťování státních úředníků a zaměstnanců, v důsledku přidělování půdy pozemkovou reformou českým zemědělcům v německých územích a vynuceným zaměstnáváním českých pracovníků v soukromém hospodářství. Němci na ně pohlíželi jako na nástroj české infiltrace do německých území. Tyto „menšinové školy” byly přednostně vybavovány a byly pro ně hromadně stavěny nové školní budovy. Už do roku 1920 jich bylo postaveno na 500, v roce 1930 jich bylo zhruba 1400. [Welisch 1980]
Poměrně honosné „menšinové školy“ byly také českým národnostním zásahem do původního osídlení. Daleko přesahovaly skutečné potřeby českých menšin v německých oblastech, snažily se přetahovat německé žáky, mnoho českých žáků do nich dojíždělo z českých oblastí, zaměstnávaly množství českých učitelů a dávaly tím popud k zřizování dalších českých substruktur a tím k dalšímu přistěhování. V kontrastu s moderními „menšinovými školami“ měly německé školy zaostávající vybavení a zařízení, i stavebně zůstávaly na stále stárnoucí „rakouské” úrovni. To bylo dalším pramenem německých stížností.
Sudetoněmečtí politici spatřovali ztížené postavení školství své národnostní skupiny především (1) v početní redukci německých tříd a škol, (2) v soustavném krácení rozpočtu německého školství ve srovnání s českým („menšinové školy“) a (3) v řízení německého školství českou centralistickou správou. Z dřívějších dob zděděné, nadprůměrně hustě a kvalitně vybudované německé školství bylo už v prvních letech republiky redukováno s údajným cílem omezit je přinejmenším na průměr historických zemí (číselné údaje v [Kárník]), ve skutečnosti se dosáhlo mírného podprůměru. K říjnu 1920 bylo zrušeno 894 německých tříd s 50 000 žáky, o něž se zbývající třídy zvětšily a jimž se v mnoha případech značně prodloužila cesta do školy. Průměrný počet žáků v německých třídách se zvýšil mírně, v mnohých případech přesahoval ale počet žáků jedné třídy únosné meze. [Welisch] V dalších letech byly rušeny další třídy a školy.Úbytek dětí byl na sudetoněmecké straně skutečně značně vyšší než na straně české (v důsledku silnějšího poklesu porodnosti, větších válečných ztrát, epidemií a podvýživy). Očistí-li se však absolutní údaje o rozdíl mezi německým a českým úbytkem počtů školních dětí a vezme-li se v úvahu větší hustota německého školství převzatého z předešlé epochy (převýšení německé hustoty se odečte), činí reálný úbytek německých škol 10–12 %. To je mnohem méně, než ukazuje prosté srovnání původních počtů, nicméně znamená takový úbytek citelný zásah pro národní školství, který lze sotva ospravedlnit. [Kural 2001, DZBohemia 18. 10. 1925]
Sudetoněmecká veřejnost byla též značně iritována nově zřizovanými „menšinovými školami“, jejichž označení klamalo (i v mezinárodních údajích, co se týče plnění závazků vůči národnostním menšinám): nesloužily totiž převážně národnostním menšinám republiky, nýbrž 90 % těchto nově a poměrně nákladně zařizovaných škol bylo určeno české menšině v německy osídlených územích. Navíc se často netýkaly už dříve (od industrializace v druhé polovině 19. století) existujících českých menšin, které své české školy měly mnohdy už z dob Rakouska-Uherska, nýbrž menšin nově vznikajících v obcích do té doby téměř zcela německých, tvořených lidmi většinou čerstvě se tam přistěhovavšími vlivem rozmísťování státních úředníků a zaměstnanců, v důsledku přidělování půdy pozemkovou reformou českým zemědělcům v německých územích a vynuceným zaměstnáváním českých pracovníků v soukromém hospodářství. Němci na ně pohlíželi jako na nástroj české infiltrace do německých území. Tyto „menšinové školy” byly přednostně vybavovány a byly pro ně hromadně stavěny nové školní budovy. Už do roku 1920 jich bylo postaveno na 500, v roce 1930 jich bylo zhruba 1400. [Welisch 1980]
Poměrně honosné „menšinové školy“ byly také českým národnostním zásahem do původního osídlení. Daleko přesahovaly skutečné potřeby českých menšin v německých oblastech, snažily se přetahovat německé žáky, mnoho českých žáků do nich dojíždělo z českých oblastí, zaměstnávaly množství českých učitelů a dávaly tím popud k zřizování dalších českých substruktur a tím k dalšímu přistěhování. V kontrastu s moderními „menšinovými školami“ měly německé školy zaostávající vybavení a zařízení, i stavebně zůstávaly na stále stárnoucí „rakouské” úrovni. To bylo dalším pramenem německých stížností.
.
Především v důsledku industrializace i vyšší české porodnosti vznikaly již dříve četné české menšiny v územích předtím téměř čistě německých. K tomu za republiky, hned od jejího vzniku, sílil na základě řady politicky podmíněných procesů příliv českého obyvatelstva. To vše vyvolávalo pocit ohrožení toho, co sudetští Němci chápali pod pojmem vlast. V oblastech jimi dříve osídlených se už nemohli se samozřejmostí cítit jako ve své národnostně homogenní vlasti v užším smyslu slova. Další zcizování území jeho obyvatelstvu spočívalo ve všudypřítomných nápisech, jež musely být na prvním místě v češtině, v jazyku – podle cítění velké části obyvatelstva – cizích uzurpátorů. Ještě silněji působily excesy českých nacionalistů při ničení pomníků, které místní obyvatelstvo, obecní představenstva či spolky kdysi vlastním nákladem zřídily. Za vším vládlo české přesvědčení, že německá (dobový termín: zněmčená) území v Čechách jsou vývojovou chybou, která musí být napravena a české země v celém rozsahu počeštěny, znovudobyty. To stálo za vším, i za demokratickým zřízením, v mnohých jiných směrech vzorně konstruovaným. [Neuwirth, Welisch]
Dojem ohrožení silně stupňovaly obranné jednoty a proklamace jejich cílů, především jejich dobývání „zněmčených“ oblastí. Obranné jednoty vznikaly postupně od 80. let 19. století. První byla Ústřední matice školská, následovaly: Národní jednota severočeská, Národní jednota pošumavská, Národní jednota pro jihozápadní Moravu, dále pro východní Moravu, Národní jednota slezská, Česká národní rada a další. Zápasily komplexně už za Rakouska o počeštění německy osídlených oblastí, za republiky pak především těmito prostředky: (1) Zakládáním českých škol i v místech, kde je český podíl v obyvatelstvu tak nízký, že zákonný nárok na vlastní školu nemohl být uplatněn. Pro posílení českého živlu se zasazovaly o dosazování českého úřednictva i zaměstnanců v soukromém podnikání, výhodami a dary lákaly děti z německých a smíšených rodin k docházce do českých škol. (2) Vyvíjely nátlak na Pozemkový úřad, v němž měly značný vliv, aby pozemky byly přidělovány a prodávány pouze českým zájemcům. (3) Přes úřady vyvíjely nátlak na změnu povinného národnostního klíče pro soukromé firmy ve prospěch podílu českých zaměstnanců. (4) Při sčítání obyvatelstva naléhaly jednoty na jednotlivce s jistou rozkolísaností, aby se nechali registrovat jako Češi. (5) Při obecních volbách působily ve prospěch získání co nejvíce voličů českých kandidátů, aby bylo dosaženo české většiny v obecních zastupitelstvech. (6) Vyvíjely nátlak na úřady a podniky, aby postupovaly striktně ve smyslu jazykového zákona a jazykových nařízení, aby tedy propouštěly co nejvíce německých úředníků a zaměstnanců. (7) Upozorňovaly úřady na místa, kde je třeba ve prospěch počešťování dosadit české úředníky.
Ačkoliv to ve svých stanovách neměly, používaly při různých příležitostech a ve výročních zprávách militantně nacionalistické obraty: „Šířit vychováváním a vzděláváním znalost českého jazyka spisovného nejen na již obranu, nýbrž na dobývání krajů pohraničních a národnostních ostrovů, odpůrci nám urvaných... aby budovala naše nejpevnější tvrze národní a osvětové na obranu a znovudobytí území, nám v staletých zápasech urvaných... aby našemu národu byli navrácení i ti, kteří pod tlakem hospodářské síly německé byli přinuceni zapříti svůj původ a tak prohřešiti se na světlé památce svých předků... aby český živel velmi znatelně pronikal i do oblastí, posud za ryze německé považované.” (citováno dle [Rádl]) Obranné jednoty bojovaly proti českým Němcům jen na základě národnosti, nikoli kvůli konkrétnímu jednání či politickému názoru. Jejich vliv na úřady byl veliký, protože se proti jejich ideologii a metodám nikdo nepostavil.
Byly efektivně zastoupeny v orgánech státní správy, úřadech, v legislativě, a to jak personálním obsazením, tak styky, přívrženci, vlivem, podporou. Pobíraly státní subvence. Pro Němce představovaly skrytou moc a hrozbu, kterou se nikdo neodvažoval kritizovat. Proklamovaným programem jednot byla sice obrana, ale skutečná činnost byla, jak z uvedeného plyne, útočná, expanzivní. Jednoty tak v mnohých obcích a krajích, před rokem 1919 téměř úplně německých, dosáhly pozoruhodných úspěchů v počeštění. Emanuel Rádl uvažuje v této souvislosti: „A přece není možné, aby čtenář… neměl sympatií s těmi Němci v horských krajích naší země, kteří si po staletí zvykli pokládat své městečko za opravdu své, a kde se jim najednou bere jazyk a vlast tím, že se demoralizují jejich lidé, slabí, chudí, neuvědomělí, kteří za kus chleba pošlou dítě do české školy, volí českého kandidáta, zapíší se do českého sčítacího listu! Neslyšíme však pořád, že národ a jazyk jsou věcí posvátné? Jaká posvátnost českého jazyka, jestliže jej lze prodávat a kupovat!“ [Rádl]
I Svaz českých turistů ve svých novinách vyzýval v roce 1925 členstvo k navštěvování německých sídelních oblastí, ve kterých jsou jejich obyvatelé „k nám nepřátelští. Je proto naší povinností jít tam a ukázat, že tato část venkova nám také patří“ (citováno dle [Zeman 1998]).
Při sčítání obyvatelstva udalo pod nátlakem sčítacích komisařů mnoho Němců českou národnost, nebo jim sčítací komisaři přiřadili československou národnost pro jejich vůli, měli pravomoc v tzv. nejasných případech rozhodnout za sčítaného [Rádl], což přesvědčivě dokumentuje skutečnost, že německé strany pak volilo v prvních poválečných volbách o 220 000 voličů více, než bylo v ČSR Němců s volebním právem. [Seibt 1967]
Vlivem jednot a působením nacionalisticky horlivých vyšších úředníků byly v mnoha případech manipulovány hranice obcí a obce slučovány tak, aby bylo v novém útvaru dosaženo české většiny nebo alespoň aby byla německá většina citelně oslabena. V těchto intencích se ustavovaly i volební kraje. V národně socialistickém Českém slově se např. na podzim 1920 objevila úvaha vyhlašující, že „jediné možné v tomto státě a to, co musí být prohlášeno za poslední požadavek českého národa, jest, že německá jazyková území musí zmizeti”. [Hoffmann] To je neobyčejně silné a nezastřeně formulované radikální ohrožení národnostní skupiny, přímo vyhlášení vyhlazení, které je možno interpretovat jako přenárodnění, jako násilné rozptýlení po státě, nebo jako fyzickou likvidaci.
Jako ukázku tehdejšího způsobu soužití Čechů se Sudetoněmci uveďme Cvikov, kde v roce 1929 činil podíl Čechů v obyvatelstvu města 2,3 %. [Chromec] Založil se Sokol s vedením: vrchní poštmistr, přednosta stanice, ředitel školy, úředník místního soudu, všechno lidé, kteří nahradili místní české Němce vlivem jazykového zákona. Německému prostředí se „bránili“ (dobový termín) různě, na zábavy, společenské a tělovýchovné akce byli zváni výlučně Češi, což se rovnalo nevyslovenému zákazu vstupu pro německy hovořící. Na nich hrávaly pouze pozvané české kapely, vstupenky a pozvánky se tiskly česky výlučně ve vnitrozemí, u firmy Neckář v Brandýse nad Labem navzdory tomu, že v bezprostředním okolí několik tiskáren bylo, čepovat pivo směli pouze čeští, pro tento účel přicestovavší hostinští, pivo bylo dovezené, též národnostně české, byť přímo v Cvikově byl pivovar a v okolí další. V době světové hospodářské krize, kdy v městě a okolí panovala více než 50% nezaměstnanost, čekalo plné náměstí lidí na valník s brambory, což bylo tak vše, co si mohli za žebračenky pořídit. Dosazení čeští úředníci a zaměstnanci si za dobré platy přitom provokativně uspořádali na horním konci města zabíjačku. [Historie sportu v Cvikově, Walter]
Mnoho zlé krve v německých sídelních oblastech vyvolal způsob překonávání světové hospodářské krize, kdy československý stát pomáhal téměř výhradně Čechům a českým podnikům, což mělo za následek, že nezaměstnanost českých Němců několikanásobně převyšovala nezaměstnanost Čechů [Krystlík]. S nezaměstnaností, tudíž bídou a hladem sudetských Němců kontrastoval relativní blahobyt jejich sousedů-Čechů, kteří byli do pohraničí nasazeni jako četníci, státní úředníci, železničáři a poštmistři a podobně a tudíž své zaměstnání neztratili. To společně s pozemkovou reformou křiklavě zmanipulovanou ve prospěch Čechů bylo největší příčinou toho, že Sudetoněmci si přáli získat autonomii.
Systematická (i když ne oficiálně státně řízená) národnostní a jazyková dezintegrace a heterogenizace území osídleného národnostní skupinou je pravděpodobně nejsilnější agresí proti národnostní menšině v oblasti „mírových” prostředků (bez fyzického násilí) a musí vyvolávat pocity bezpráví a bezmoci a radikálního ohrožení toho, co je pokládáno za vlast. Z těchto zkušeností také vznikl svérázně působící pojem a požadavek Sudetoněmců „právo na vlast”, kterému český nacionalistický tábor nerozuměl a svými deformujícími interpretacemi mu podkládal falešné záměry.
Při všech těchto úvahách je třeba mít na vědomí poněkud odlišný rozsah pojmu „vlast” v obou jazycích. Zatímco v češtině se vztahuje na zemi, stát, zná němčina sice tento obsah taktéž, ale kromě toho, a stejně samozřejmě označuje výraz „vlast” podle souvislosti také okres, krajinnou oblast, mnohdy rodné údolí (jak ukazují mnohé německé lidové písně), město, ves, ba i ulici.
Uměle vyvolaná dezintegrace a heterogenizace sídelní oblasti jsou sotva akceptovatelné, vyvolávají nezbytně touhy po nápravě, po zpětném pohybu. Vnitropolitické či legislativní ovlivnění, tedy zastavení, obrácení tohoto procesu se sudetoněmecké politice ukazovalo za stávajícího režimu jako nemožné s nezbytnou konsekvencí, že se sudetoněmecké postoje obrátily po mnohaletých záporných zkušenostech k řešením jiným.
Wenzel Jaksch z čs. německé sociální demokracie v memorandu z 11. 8. 1938 vyjmenoval Walteru Runcimanovi spouštěcí momenty pro radikální, na iredentu orientovaný nacionalismus svojí národnostní skupiny - Sudetoněmců. Prvním byla světová hospodářská krize, která sudetské Němce postihla i v evropském srovnání zvlášť tvrdě na základě nepříznivé struktury hospodářství v Sudetech. Druhým byla nacionálně socialistická propaganda, které se „nepochybně podařilo naoktrojovat většině sudetských Němců veskrze nacionálně socialistický pohled na jejich sociální problematiku". Třetím důvodem byla „československá národnostní politika, která tomu zavčas nečelila, a od které se bez mezinárodního tlaku ani v budoucnu nedá očekávat žádné zlepšení“. [Schaffranek, Král]
Další dezintegrace sídelních území
Už v dobách diskusí a zápasů ve „starém“ Rakousku bylo jasné, že konkrétní úplně nebo převážně německy osídlená území znamenají pro Němce českých zemí jejich vlast. A právě tento vztah k jimi osídleným krajům jako k vlasti jim byl upírán ve smyslu převládajícího českého postoje: „celá česká země se všemi právy patří nám!“
Už v dobách diskusí a zápasů ve „starém“ Rakousku bylo jasné, že konkrétní úplně nebo převážně německy osídlená území znamenají pro Němce českých zemí jejich vlast. A právě tento vztah k jimi osídleným krajům jako k vlasti jim byl upírán ve smyslu převládajícího českého postoje: „celá česká země se všemi právy patří nám!“
Především v důsledku industrializace i vyšší české porodnosti vznikaly již dříve četné české menšiny v územích předtím téměř čistě německých. K tomu za republiky, hned od jejího vzniku, sílil na základě řady politicky podmíněných procesů příliv českého obyvatelstva. To vše vyvolávalo pocit ohrožení toho, co sudetští Němci chápali pod pojmem vlast. V oblastech jimi dříve osídlených se už nemohli se samozřejmostí cítit jako ve své národnostně homogenní vlasti v užším smyslu slova. Další zcizování území jeho obyvatelstvu spočívalo ve všudypřítomných nápisech, jež musely být na prvním místě v češtině, v jazyku – podle cítění velké části obyvatelstva – cizích uzurpátorů. Ještě silněji působily excesy českých nacionalistů při ničení pomníků, které místní obyvatelstvo, obecní představenstva či spolky kdysi vlastním nákladem zřídily. Za vším vládlo české přesvědčení, že německá (dobový termín: zněmčená) území v Čechách jsou vývojovou chybou, která musí být napravena a české země v celém rozsahu počeštěny, znovudobyty. To stálo za vším, i za demokratickým zřízením, v mnohých jiných směrech vzorně konstruovaným. [Neuwirth, Welisch]
Dojem ohrožení silně stupňovaly obranné jednoty a proklamace jejich cílů, především jejich dobývání „zněmčených“ oblastí. Obranné jednoty vznikaly postupně od 80. let 19. století. První byla Ústřední matice školská, následovaly: Národní jednota severočeská, Národní jednota pošumavská, Národní jednota pro jihozápadní Moravu, dále pro východní Moravu, Národní jednota slezská, Česká národní rada a další. Zápasily komplexně už za Rakouska o počeštění německy osídlených oblastí, za republiky pak především těmito prostředky: (1) Zakládáním českých škol i v místech, kde je český podíl v obyvatelstvu tak nízký, že zákonný nárok na vlastní školu nemohl být uplatněn. Pro posílení českého živlu se zasazovaly o dosazování českého úřednictva i zaměstnanců v soukromém podnikání, výhodami a dary lákaly děti z německých a smíšených rodin k docházce do českých škol. (2) Vyvíjely nátlak na Pozemkový úřad, v němž měly značný vliv, aby pozemky byly přidělovány a prodávány pouze českým zájemcům. (3) Přes úřady vyvíjely nátlak na změnu povinného národnostního klíče pro soukromé firmy ve prospěch podílu českých zaměstnanců. (4) Při sčítání obyvatelstva naléhaly jednoty na jednotlivce s jistou rozkolísaností, aby se nechali registrovat jako Češi. (5) Při obecních volbách působily ve prospěch získání co nejvíce voličů českých kandidátů, aby bylo dosaženo české většiny v obecních zastupitelstvech. (6) Vyvíjely nátlak na úřady a podniky, aby postupovaly striktně ve smyslu jazykového zákona a jazykových nařízení, aby tedy propouštěly co nejvíce německých úředníků a zaměstnanců. (7) Upozorňovaly úřady na místa, kde je třeba ve prospěch počešťování dosadit české úředníky.
Ačkoliv to ve svých stanovách neměly, používaly při různých příležitostech a ve výročních zprávách militantně nacionalistické obraty: „Šířit vychováváním a vzděláváním znalost českého jazyka spisovného nejen na již obranu, nýbrž na dobývání krajů pohraničních a národnostních ostrovů, odpůrci nám urvaných... aby budovala naše nejpevnější tvrze národní a osvětové na obranu a znovudobytí území, nám v staletých zápasech urvaných... aby našemu národu byli navrácení i ti, kteří pod tlakem hospodářské síly německé byli přinuceni zapříti svůj původ a tak prohřešiti se na světlé památce svých předků... aby český živel velmi znatelně pronikal i do oblastí, posud za ryze německé považované.” (citováno dle [Rádl]) Obranné jednoty bojovaly proti českým Němcům jen na základě národnosti, nikoli kvůli konkrétnímu jednání či politickému názoru. Jejich vliv na úřady byl veliký, protože se proti jejich ideologii a metodám nikdo nepostavil.
Byly efektivně zastoupeny v orgánech státní správy, úřadech, v legislativě, a to jak personálním obsazením, tak styky, přívrženci, vlivem, podporou. Pobíraly státní subvence. Pro Němce představovaly skrytou moc a hrozbu, kterou se nikdo neodvažoval kritizovat. Proklamovaným programem jednot byla sice obrana, ale skutečná činnost byla, jak z uvedeného plyne, útočná, expanzivní. Jednoty tak v mnohých obcích a krajích, před rokem 1919 téměř úplně německých, dosáhly pozoruhodných úspěchů v počeštění. Emanuel Rádl uvažuje v této souvislosti: „A přece není možné, aby čtenář… neměl sympatií s těmi Němci v horských krajích naší země, kteří si po staletí zvykli pokládat své městečko za opravdu své, a kde se jim najednou bere jazyk a vlast tím, že se demoralizují jejich lidé, slabí, chudí, neuvědomělí, kteří za kus chleba pošlou dítě do české školy, volí českého kandidáta, zapíší se do českého sčítacího listu! Neslyšíme však pořád, že národ a jazyk jsou věcí posvátné? Jaká posvátnost českého jazyka, jestliže jej lze prodávat a kupovat!“ [Rádl]
I Svaz českých turistů ve svých novinách vyzýval v roce 1925 členstvo k navštěvování německých sídelních oblastí, ve kterých jsou jejich obyvatelé „k nám nepřátelští. Je proto naší povinností jít tam a ukázat, že tato část venkova nám také patří“ (citováno dle [Zeman 1998]).
Při sčítání obyvatelstva udalo pod nátlakem sčítacích komisařů mnoho Němců českou národnost, nebo jim sčítací komisaři přiřadili československou národnost pro jejich vůli, měli pravomoc v tzv. nejasných případech rozhodnout za sčítaného [Rádl], což přesvědčivě dokumentuje skutečnost, že německé strany pak volilo v prvních poválečných volbách o 220 000 voličů více, než bylo v ČSR Němců s volebním právem. [Seibt 1967]
Vlivem jednot a působením nacionalisticky horlivých vyšších úředníků byly v mnoha případech manipulovány hranice obcí a obce slučovány tak, aby bylo v novém útvaru dosaženo české většiny nebo alespoň aby byla německá většina citelně oslabena. V těchto intencích se ustavovaly i volební kraje. V národně socialistickém Českém slově se např. na podzim 1920 objevila úvaha vyhlašující, že „jediné možné v tomto státě a to, co musí být prohlášeno za poslední požadavek českého národa, jest, že německá jazyková území musí zmizeti”. [Hoffmann] To je neobyčejně silné a nezastřeně formulované radikální ohrožení národnostní skupiny, přímo vyhlášení vyhlazení, které je možno interpretovat jako přenárodnění, jako násilné rozptýlení po státě, nebo jako fyzickou likvidaci.
Jako ukázku tehdejšího způsobu soužití Čechů se Sudetoněmci uveďme Cvikov, kde v roce 1929 činil podíl Čechů v obyvatelstvu města 2,3 %. [Chromec] Založil se Sokol s vedením: vrchní poštmistr, přednosta stanice, ředitel školy, úředník místního soudu, všechno lidé, kteří nahradili místní české Němce vlivem jazykového zákona. Německému prostředí se „bránili“ (dobový termín) různě, na zábavy, společenské a tělovýchovné akce byli zváni výlučně Češi, což se rovnalo nevyslovenému zákazu vstupu pro německy hovořící. Na nich hrávaly pouze pozvané české kapely, vstupenky a pozvánky se tiskly česky výlučně ve vnitrozemí, u firmy Neckář v Brandýse nad Labem navzdory tomu, že v bezprostředním okolí několik tiskáren bylo, čepovat pivo směli pouze čeští, pro tento účel přicestovavší hostinští, pivo bylo dovezené, též národnostně české, byť přímo v Cvikově byl pivovar a v okolí další. V době světové hospodářské krize, kdy v městě a okolí panovala více než 50% nezaměstnanost, čekalo plné náměstí lidí na valník s brambory, což bylo tak vše, co si mohli za žebračenky pořídit. Dosazení čeští úředníci a zaměstnanci si za dobré platy přitom provokativně uspořádali na horním konci města zabíjačku. [Historie sportu v Cvikově, Walter]
Mnoho zlé krve v německých sídelních oblastech vyvolal způsob překonávání světové hospodářské krize, kdy československý stát pomáhal téměř výhradně Čechům a českým podnikům, což mělo za následek, že nezaměstnanost českých Němců několikanásobně převyšovala nezaměstnanost Čechů [Krystlík]. S nezaměstnaností, tudíž bídou a hladem sudetských Němců kontrastoval relativní blahobyt jejich sousedů-Čechů, kteří byli do pohraničí nasazeni jako četníci, státní úředníci, železničáři a poštmistři a podobně a tudíž své zaměstnání neztratili. To společně s pozemkovou reformou křiklavě zmanipulovanou ve prospěch Čechů bylo největší příčinou toho, že Sudetoněmci si přáli získat autonomii.
Systematická (i když ne oficiálně státně řízená) národnostní a jazyková dezintegrace a heterogenizace území osídleného národnostní skupinou je pravděpodobně nejsilnější agresí proti národnostní menšině v oblasti „mírových” prostředků (bez fyzického násilí) a musí vyvolávat pocity bezpráví a bezmoci a radikálního ohrožení toho, co je pokládáno za vlast. Z těchto zkušeností také vznikl svérázně působící pojem a požadavek Sudetoněmců „právo na vlast”, kterému český nacionalistický tábor nerozuměl a svými deformujícími interpretacemi mu podkládal falešné záměry.
Při všech těchto úvahách je třeba mít na vědomí poněkud odlišný rozsah pojmu „vlast” v obou jazycích. Zatímco v češtině se vztahuje na zemi, stát, zná němčina sice tento obsah taktéž, ale kromě toho, a stejně samozřejmě označuje výraz „vlast” podle souvislosti také okres, krajinnou oblast, mnohdy rodné údolí (jak ukazují mnohé německé lidové písně), město, ves, ba i ulici.
Uměle vyvolaná dezintegrace a heterogenizace sídelní oblasti jsou sotva akceptovatelné, vyvolávají nezbytně touhy po nápravě, po zpětném pohybu. Vnitropolitické či legislativní ovlivnění, tedy zastavení, obrácení tohoto procesu se sudetoněmecké politice ukazovalo za stávajícího režimu jako nemožné s nezbytnou konsekvencí, že se sudetoněmecké postoje obrátily po mnohaletých záporných zkušenostech k řešením jiným.
Wenzel Jaksch z čs. německé sociální demokracie v memorandu z 11. 8. 1938 vyjmenoval Walteru Runcimanovi spouštěcí momenty pro radikální, na iredentu orientovaný nacionalismus svojí národnostní skupiny - Sudetoněmců. Prvním byla světová hospodářská krize, která sudetské Němce postihla i v evropském srovnání zvlášť tvrdě na základě nepříznivé struktury hospodářství v Sudetech. Druhým byla nacionálně socialistická propaganda, které se „nepochybně podařilo naoktrojovat většině sudetských Němců veskrze nacionálně socialistický pohled na jejich sociální problematiku". Třetím důvodem byla „československá národnostní politika, která tomu zavčas nečelila, a od které se bez mezinárodního tlaku ani v budoucnu nedá očekávat žádné zlepšení“. [Schaffranek, Král]
.
Srovnání s poměry ve ŠvýcarskuŠvýcarsko platí za vzor zdařeného soužití několika etnik. Soužití tří či čtyř jazykových skupin se neustavilo zázrakem, nýbrž je výsledkem racionální vůle k vnitřnímu smíru. České pojetí by jazykové skupiny v této zemi označilo jako národnosti, Švýcaři tento pojem důsledně nepoužívají, pojmem národ označují zásadně celé původní obyvatelstvo země, bez ohledu na jazykovou příslušnost.
Během druhé poloviny 19. století se stupňovalo napětí mezi německy a francouzsky mluvícím obyvatelstvem, ke kterým přispívaly úředně prosazované změny v osídlení – dosazování celých skupin pracovníků určitého oboru do jinorodého osídlení, např. zaměstnanců železnice, migrace v důsledku industrializace či plánovitého znovuzalesnění určitých oblastí a stěhování obyvatelstva do cizí jazykové oblasti - spory o zřizování odborných a vysokých škol a přirozeně spory o politické kompetence zástupců jazykových skupin. Situaci zostřovalo všeobecné napětí mezi německy a francouzsky mluvící kulturou po prusko-francouzské válce 1870-71, tehdejší kulturní a citová spojitost švýcarských jazykových skupin se státy stejného jazyka (která během 20. století téměř vymizela). Německy mluvící skupina jako silná většina, zhruba 80 % obyvatelstva, Spříseženectví založivší a po staletí jediná vládnoucí jazyková skupina (13., 14. a větší část 15. století, ale i později) si mohla činit nárok na vůdčí postavení a podíl na moci. Během zmíněných konfliktů se ale prosadilo řešení, které umožnilo a podpořilo uklidnění a smírné soužití skupin. Jeho hlavní rysy:
Švýcarsko je spolkovým státem, jehož členové – kantony – jsou konstituovány jako státy, které část své suverenity předaly svému střešnímu svazu. Většina kantonů je jednojazyčná. Jazyková hranice někdy probíhá napříč kantony a je tvořena hranicemi obcí. Tyto jazykově smíšené kantony řeší problémy soužití jazykových skupin interně, lokální záležitosti teritoriálně, kantonální záležitosti proporcionálně. Záležitosti spolku, společného státu jsou jednány zásadně tříjazyčně (pomocí synchronních nebo prakticky okamžitě tištěných překladů). Kantony nesmějí mezi sebou uzavírat žádná spojenectví a dohody, není tedy možné, aby se kantony stejného jazyka spolčovaly. Jakákoliv autonomie jazykových, etnických skupin je tím vyloučena. Velmi silná je ale v tomto systému lokální a regionální samospráva, daná státoprávní konstitucí kantonů i silnou autonomií obcí. Na smíru jazykových skupin se podstatnou měrou podílí přijatá zásada nedotknutelnosti jazykových hranic. Jazykové hranice jsou podle ní nezměnitelně zachovávány, správy kantonů brání jakékoliv hromadné migraci přes jazykové hranice, ať už z příčin hospodářských, kulturních či sociálních a preventivně vystupují proti příčinám možných či počínajících migrací. Každý obyvatel Švýcarska má ovšem svobodu pobytu, ale při přesídlení do jiné jazykové oblasti se od něj očekává asimilace, přinejmenším ve vnějším společenském životě. Je tím tak zachovávána integrita a homogenita jazykových oblastí.
Tento model je zřejmě vhodný zvláště pro dalekosáhle nesmíšenou zemi. Ve Švýcarsku je pouze málo měst a kantonů, které úředně platí jako smíšené (nejméně 20 % jinojazyčného obyvatelstva). Veškeré ostatní oblasti jsou jednojazyčné, a tento režim také jednojazyčnost podporuje. Popsané poměry platí pro německy, francouzsky a italsky mluvící oblasti. Pro rétorománsky mluvící skupinu už nebylo možné vymezit, v důsledku pokročilé germanizace, jednojazyčné oblasti.
Zásada zachovávání integrity a homogenity jazykových oblastí byla vypracována a přijata veškerou švýcarskou politikou a kulturou už v 90. letech 19. století a zcela se osvědčila. Byla všeobecně akceptována, žádná společenská skupina ji nezpochybňovala, navíc se v oné době neměnila ústava (předchozí novela ústavy pochází z roku 1867, následující změna ústavy proběhla až v letech 1999/2000), proto mají formu dohody a zvyku. Podle mnohých právních odborníků je taková forma zákonů nejspolehlivější (celkově k švýcarskému režimu [Im Hof, Weilenmann, Zinsli]). Tato cílevědomá a poměrně jednoduchá opatření zajišťují ve Švýcarsku již zhruba 120 let vnitřní smír mezi jazykovými skupinami.
Československá delegace slibovala na mírové konferenci roku 1919 švýcarské poměry a mínila tím zřejmě rovnoprávnost etnických skupin, kterou pak republika neuskutečnila. O skutečném švýcarském zřízení nebyla podle všeho vůbec informovaná. Sudetští Němci se později na tyto sliby odvolávali a vyžadovali jejich splnění, ale soudě podle jejich formulací, slibovali si od jejich uskutečnění národnostní autonomii, která však ve švýcarském systému vůbec neexistuje.
Naproti tomu zavedení podstatných principů švýcarského systému - zásadní udržování statu quo jazykových hranic, integrity a homogenity jazykových oblastí a silné lokální samosprávy - by znemožnilo většinu procesů české Němce a jiné menšiny ohrožující, zasahování centra a jiného etnika do vnitřních záležitostí jejich sídelních oblastí, politických, hospodářských sociálních, kulturních a do personálního obsazení tamních řídících míst. Nevyžadovalo by to ani zásadní změny politické a správní struktury republiky, kterým se bránila česká politika a státní ideologie, tedy zřízení autonomních národnostních oblastí a národnostní autonomii.
Existují i dva další systémy národnostního soužití v mnohonárodnostním státu: uspořádání podle návrhu Karla Rennera prosazované rakouskou sociální demokracií a pak i německou sociální demokracií v Československu, konsociační soustava soužití, formulovaná na základě nizozemské koexistence různorodých společenských segmentů nizozemsko-americkým politologem Lijphartem. Uvedli jsme zde jako příklad švýcarský systém zajímavý ochranou integrity a homogenity jinojazyčných sídelních oblastí, které byly přednostním cílem českého národnostního útoku a pravděpodobně nejcitlivějším bodem Sudetoněmců. Mimo jiné též proto, že Beneš na mírových konferencích v Paříži sliboval zavedení spříseženeckého modelu i v ČSR.
.
Průběh stěhování ze Sudet
V přirozených poměrech je samozřejmé, že se policisté, celníci, úředníci státní správy a státní zaměstnanci rekrutují z místního obyvatelstva. Během prvních let republiky byli však místní němečtí úředníci a zaměstnanci nahrazováni českými, kteří se za tímto svým novým zaměstnáním přestěhovali. Obdobný stav byl ve školství v důsledku zřizování „menšinových škol“, pro něž většinou neexistovala skutečná potřeba, v zemědělství přidělováním konfiskované půdy v německy osídlených krajích téměř výhradně českým zemědělcům, mnohdy v celých koloniích. Byl to tedy stav naprosto nepřirozený a místní obyvatelstvo mu chtělo učinit konec.
V přirozených poměrech je samozřejmé, že se policisté, celníci, úředníci státní správy a státní zaměstnanci rekrutují z místního obyvatelstva. Během prvních let republiky byli však místní němečtí úředníci a zaměstnanci nahrazováni českými, kteří se za tímto svým novým zaměstnáním přestěhovali. Obdobný stav byl ve školství v důsledku zřizování „menšinových škol“, pro něž většinou neexistovala skutečná potřeba, v zemědělství přidělováním konfiskované půdy v německy osídlených krajích téměř výhradně českým zemědělcům, mnohdy v celých koloniích. Byl to tedy stav naprosto nepřirozený a místní obyvatelstvo mu chtělo učinit konec. Z říšskoněmecké, ani ze sudetoněmecké strany nebyla plánována a organizována etnická čistka, tedy vysídlení neněmeckého obyvatelstva z pohraničních území předaných Německu v říjnu 1938. Stěhování probíhalo spontánně. Čs. centrální úřady od 1. 10. 1938 naléhavě žádaly své podřízené úřady v odstupovaných územích, aby zabránily stěhování civilního obyvatelstva do vnitrozemí. Příklady telegramů a dopisů centrálních orgánů v tomto smyslu úřadům například ústeckého kraje lze nalézt v [Intolerance].
Obyvatelé, kteří se do německého pohraničí přistěhovali v souvislosti s počešťováním a se správními a hospodářskými čechizujícími zásahy během republiky, věděli sami velmi dobře, že tam zřejmě nemají co pohledávat, když je tam vládnoucí stát a pod nátlakem počeštěné firmy nebudou potřebovat a vydržovat. Bylo zřejmé, že čeští úředníci a státní zaměstnanci přijdou o zaměstnání, byť někteří úředníci si to nepřipouštěli. Čs. stát evakuoval (dobový termín) své zaměstnance a úředníky sám, ne však všechny. Také zemědělci, kteří získali půdu nacionalistickými machinacemi pozemkové reformy, věděli, že bez podpory státu nebudou asi německým okolím na svých usedlostech zřejmě rádi viděni. Další, kteří raději preventivně opustili svá bydliště, byli čeští nacionalisté, zejména členové obranných jednot, činovníci tělovýchovného spolku Sokol a většina bývalých legionářů.
Pro evidenci Ústavu pro péči o uprchlíky uváděli dotázaní jako popud k útěku vedle násilí, hrozeb a existenčního ohrožení také jiné motivy, např. citové, „přestěhoval jsem se z lásky k vlasti“, či „toužil jsem po životě mezi občany české národnosti“. [Šíma] Poslední důvod je zcela pochybný, protože předtím jim mezi Němci žít nevadilo. Zejména legionáři, činovníci Sokola a starostové utekli údajně z národních a kulturních důvodů. [Heumos] Skutečným důvodem přestěhování ale byla v naprosté většině případů ztráta zaměstnání, obživy a panika části českého obyvatelstva zpracovaného českým nacionalismem z toho, co by se mohlo stát, nebude-li je čs. stát v německých sídelních územích již chránit. Poslední prozrazuje, že jejich předchozí chování (a čs. státu) nebylo v pořádku.
Vzpomínky vydané o mnoho let později, např. asi od cca 200 pamětníků v roce 1996 [Zelený] jsou výpověďmi v drtivé většině lidí, kteří byli v roce 1938 dětmi, výše uvedené motivy kupodivu neobsahují. Podle jejich vyprávění se naprostá většina „útěků“ týkala rodičů-státních zaměstnanců dosazených do Sudet v rámci jazykového zákona a rodičů-majitelů zbytkových statků z pozemkové reformy poslaných německá sídelní území čechizovat, přičemž často uvádějí, že byli národními socialisty, legionáři, členy Sokola, obranných národních jednot a že utekli ze strachu před možnými násilnostmi ze strany německého obyvatelstva ještě před příchodem Wehrmachtu obsazujícího odstoupená území. Velice nápadné je, že většina z nich unikla „posledním vlakem jedoucím do vnitrozemí“, jako kdyby se potom zhroutila železniční doprava, a že za zanechaný movitý majetek nedostali nikdy finanční odškodnění. Když se pro něj někteří po několika týdnech do pohraničí vydali, byl již prý Němci rozkraden. O nemovitém majetku nebyla ani v jednom svědectví zmínka (důvody viz níže). Někteří též vypověděli, že byli ze smíšeného manželství a jejich otec, český Němec optoval pro ČSR, což je naprostý nesmysl (viz níže). Vypadá to, jako kdyby si sestavovatelé knížky objednali jejich výpovědi podle určité předem dané osnovy a zařadili jen některé.
I část německého obyvatelstva se cítila být nucena se ze Sudet přestěhovat a to ze zcela jiných důvodů - z obav před pronásledováním ze strany sudetoněmeckých nacistických spoluobčanů, tak nacistického režimu z Německa. Byli to především Židé, aktivní němečtí sociální demokraté, kteří se v poslední době účastnili obrany republiky v Republikánské obraně (Republikanische Wehr), a komunisté. V Opavě, Liberci, Karlových Varech je musely po odstoupení území Německu německá policie a zásahová komanda gestapa vzít preventivně do vazby, aby je ochránily proti násilí ze strany místních nacionálních socialistů. [Zimmermann] Tato část obyvatel začala s útěkem ze sudetských oblastí v počtu několika tisíc již ve dnech po vyhlášení první mobilizace 20. 5. 1938 v obavách před německým vojenským obsazením v případě hrozícího válečného konfliktu. [Gebhart 1998] Po uklidnění během léta 1938 se napětí koncem srpna a v září opět stupňovalo, hlavně následkem doporučení Runcimanovy komise ve prospěch oddělení Sudet, počet vystěhovalců opět stoupal. K 27. 9. 1938 bylo registrováno přes 24 tisíc přestěhovaných do vnitrozemí, z nichž byl značný podíl německy mluvících.
Během následujících týdnů stoupal počet přišedších všech národností rychleji, takže brzy přesáhl sto tisíc i s uprchlíky z polského záboru Těšínska, pak z maďarského záboru Slovenska, posléze z celého Slovenska a z Podkarpatské Rusi (přestěhovalci z území odstoupených Německu nejsou ve statistikách vyděleni).
Z území připadlých Německu se stěhovaly skupiny českého obyvatelstva, které tam byly dosazeny zásahy české správy, politiky, českých hospodářských opatření. Usedlé české obyvatelstvo s konvenční obživou, ať v českých obcích, které připadly v roce 1938 říši, nebo roztroušené v německých oblastech, ve svých domovech v naprosté většině zůstalo. Německé úřady Čechy ze Sudet nevyháněly, jejich majetky nezabavovaly. Vyskytly se sice případy, kdy radikální síly SdP a Dobrovolné ochranné služby (Freiwilliger Schutzdienst, FS) Čechy zatýkaly a konfiskovaly majetek, ale to rychle zarazil Karl Hermann Frank svým nařízením, že takové věci jsou výhradně v kompetenci gestapa. [Zimmermann]
Vyvstala nutnost zorganizovat základní péči o takové počty nově přibyvších obyvatel. 6. 10. 1938 vydalo ministerstvo vnitra příkaz správním úřadům, aby neprodleně zavedly povinnou evidenci vystěhovaných z odstoupených území nebo, jak uvádějí některá akta, „dočasných přistěhovalců z obsazeného území“. Mělo být postaráno o jejich ubytování a výživu, o jejich další budoucnost, tedy zapojení do hospodářského procesu nebo o jejich vystěhování do dalších zemí. Čs. úřady se dohodly, že za uprchlíka (byť termín byl určen pro zcela jinou kategorii osob) budou považovat jednak cizího státního občana, který bydlí nebo se přistěhuje do českých zemí z důvodu hospodářského ohrožení nebo politického útisku v domovském státě, tak toho, kdo po 20. 5. 1938 (květnová mobilizace) opustil nebo opustí území odstoupená Německu, Polsku nebo Maďarsku a měl 20. 5. 1938 čs. státní příslušnost s právem domovským do území postoupeného nebo nynějšího čs. území. [Gebhart 1998]
Jako přistěhovalci, uprchlíci, vystěhovalci, přestěhovalci (používaly se tehdy všechny čtyři termíny) nebyli evidováni aktivní zaměstnanci státní správy a státních podniků, kteří po přechodu do vnitrozemí i nadále pobírali od svého zaměstnavatele (ministerstva) svůj služební příjem (dobový termín: gáži) v nezměněné výši, tj. byli přeloženi. Důchodci, penzisté všeobecně, úředníci a státní zaměstnanci přesunutí mimo resort, zařazení na místa s nižším platem nebo po stažení penzionovaní povinnému soupisu podléhali. [Gebhart 1998] Není jasné, ale z povahy věci je pravděpodobné, že do seznamů přestěhovalců (uprchlíků) byly zapisovány výdělečně činné manželky přeložených úředníků, které odchodem ze Sudet ztratily zaměstnání nebo živnost, a to i s dětmi.
Vládním nařízením z 11. 11. 1938 (č. 292/1938 Sb.) byl zřízen Ústav pro péči o uprchlíky při ministerstvu sociální péče, který měl koordinovat dosavadní roztříštěnost péče o uprchlíky a přistěhovalce mezi několika státními zařízeními a řadou organizací soukromých (České srdce, Čs. obec sokolská, svazy Charity, Čs. červený kříž, Svaz čs. péče o mládež, Svaz obranných jednot, Svaz evangelické sociální péče, Výbor pro pomoc uprchlíkům tvořený čelnými finančními odborníky, Sociální ústav židovských náboženských obcí, vystěhování Židů zajišťovala pomocná organizace HICEM, pobyt a emigraci většiny uprchlíků německé národnosti zajišťovali především funkcionáři bývalé německé sociální demokracie). [Gebhart 1998]
.
Právní aspekty
Dne 20. 11. 1938 byla uzavřena smlouva s Německem o státním občanství a opci, týkající se především obyvatel Československem odstoupených území, ale i Němců ve zbytkovém Československu (č. 300/1938 Sb.). Stanovovala, že říšskoněmeckým státním příslušníkem se stává bez ohledu na národnost a ztrácí čs. státní příslušnost ten, kdo měl 10. 10. 1938 bydliště v novém říšskoněmeckém území a současně se (a) zde narodil před 1. 1. 1910, nebo ten, (b) který k 10. 1. 1920 pozbyl německou státní příslušnost. Odstavec b) se týkal obyvatel Hlučínska bez ohledu na národnost. Říšskoněmecké občanství získaly také manželky dotyčných, děti a vnuci a s nimi i jejich manželky. Pokud měli českou (československou) národnost (teoreticky jakoukoliv), zůstala jim zachována. Manželka říšské občanství nezískávala, pokud je nezískal její manžel. Osoby neněmecké národnosti, které obdržely touto smlouvou říšskoněmeckou státní příslušnost, mohly do 29. 3. 1939 optovat pro československou státní příslušnost. Z toho plyne, že kdo se při posledním předválečném sčítání lidu (1930) přihlásil k německé nebo slezské národnosti a měl domovské právo k 10. 10. 1938 na odstoupených územích Německu, optovat pro československou státní příslušnost nesměl (slezská národnost, později i kašubská a mazurská, se pokládala principiálně za německou), Hlučíňané též ne, protože jejich říšská státní příslušnost byla jen obnovena. Recipročně optovat pro německou státní příslušnost mohli do 29. 3. 1939 i českoslovenští státní občané německé národnosti v okleštěném Československu s výjimkou osob, které nabyly československého státního občanství po 30. 1. 1933 a až do té doby byly německými nebo rakouskými státními příslušníky.
Dne 20. 11. 1938 byla uzavřena smlouva s Německem o státním občanství a opci, týkající se především obyvatel Československem odstoupených území, ale i Němců ve zbytkovém Československu (č. 300/1938 Sb.). Stanovovala, že říšskoněmeckým státním příslušníkem se stává bez ohledu na národnost a ztrácí čs. státní příslušnost ten, kdo měl 10. 10. 1938 bydliště v novém říšskoněmeckém území a současně se (a) zde narodil před 1. 1. 1910, nebo ten, (b) který k 10. 1. 1920 pozbyl německou státní příslušnost. Odstavec b) se týkal obyvatel Hlučínska bez ohledu na národnost. Říšskoněmecké občanství získaly také manželky dotyčných, děti a vnuci a s nimi i jejich manželky. Pokud měli českou (československou) národnost (teoreticky jakoukoliv), zůstala jim zachována. Manželka říšské občanství nezískávala, pokud je nezískal její manžel. Osoby neněmecké národnosti, které obdržely touto smlouvou říšskoněmeckou státní příslušnost, mohly do 29. 3. 1939 optovat pro československou státní příslušnost. Z toho plyne, že kdo se při posledním předválečném sčítání lidu (1930) přihlásil k německé nebo slezské národnosti a měl domovské právo k 10. 10. 1938 na odstoupených územích Německu, optovat pro československou státní příslušnost nesměl (slezská národnost, později i kašubská a mazurská, se pokládala principiálně za německou), Hlučíňané též ne, protože jejich říšská státní příslušnost byla jen obnovena. Recipročně optovat pro německou státní příslušnost mohli do 29. 3. 1939 i českoslovenští státní občané německé národnosti v okleštěném Československu s výjimkou osob, které nabyly československého státního občanství po 30. 1. 1933 a až do té doby byly německými nebo rakouskými státními příslušníky.
Ve smlouvě se dále pravilo, že německá vláda může do 31. 7. 1939 projevit přání, aby českoslovenští občané přistěhovavší se po 1. 1. 1910 do těchto území opustili do tří měsíců území Německé říše s tím, že je česko-slovenská vláda přijme na své území. Z tohoto ustanovení plyne, že optantům vystěhování z odstoupených území nehrozilo. Totéž přiznávala smlouva zcela analogicky se stejným termínem i ČSR pro osoby německé národnosti přistěhovavší se do ČSR. Přestěhovávaným osobám z obou států smlouva zaručovala vzít si s sebou veškerý movitý majetek, vývoz peněz, cenných papírů a sbírek velké historické a kulturní hodnoty mělo upravovat zvláštní ujednání, [Deutsch-Tschecho-slowakischer Vertrag über Staatsangehörigkeits- und Optionsfragen vom 20. November 1938, Smlouva mezi Česko-Slovenskou republikou a Německou říší o otázkách státního občanství a opce č. 300/1938 Sb.] Ale ani jedna smluvní strana (místo česko-slovenské posléze Protektorat Böhmen und Mähren) možnosti přesunu obyvatelstva nevyužila.
Kdo z Čechů německou státní příslušnost podle výše uvedené smlouvy neobdržel a chtěl ji mít, musel změnit na vlastní žádost svou národnost z české na německou. V místech s alespoň 20 % českého obyvatelstva zůstaly zachovány obecné a měšťanské školy s českým vyučovacím jazykem, byť měšťanské byly postupně zavírány. České spolky a organizace, s výjimkou dobrovolného hasičstva, byly rozpuštěny.
.
Zaznamenané násilnosti
Uváděné počty násilností v české literatuře jsou většinou značně nadsazené. Údaje čs. ministerstva vnitra hovoří o 27 mrtvých v roce 1938 do odstoupení území Německu, z toho 16 Čechů a 11 Němců. [Jaksch 1970, Klimek 2002, Zimmermann] Kromě toho bylo 26 čs. policistů za tzv. sudetoněmeckého povstání v září 1938 zavlečeno do Německa. [Klimek 2002] Volker Zimmermann uvádí, že členové Dobrovolného sudetoněmeckého vojenského svazu (Sudetedeutsches Freikorps, SFK) a Dobrovolné ochranné služby (Freiwilliger Schutzdienst, FS) zatýkali členy KSČ (hlavně Sudetoněmce, ale i Čechy), obou sociálně demokratických stran, čs. úředníky a přepravovali je přes hranice. Dne 25. 9. 1938 bylo na území říše, jak vyplývá ze zprávy německého ministerstva zahraničí, 1449 zajatců z ČSR bez rozlišení jejich národnosti. [Zimmermann] Československá armáda zase hojně zatýkala a internovala příslušníky SdP. Později, podle ustanovení mnichovské dohody, si ony „politické vězně“ oba státy vzájemně vyměnily. SFK se chlubil 164 úspěšnými akcemi a následujícími zcela přehnanými počty: 110 zabitými Čechy, 2029 zajatými Čechy a 52 mrtvými vlastními příslušníky. Je zajímavé a málo se v literatuře uvádí, že se všechny zářijové konflikty odbývaly v západočeském a severočeském pohraničí, v moravskoslezském pohraničí byl klid. [Zimmermann]
Uváděné počty násilností v české literatuře jsou většinou značně nadsazené. Údaje čs. ministerstva vnitra hovoří o 27 mrtvých v roce 1938 do odstoupení území Německu, z toho 16 Čechů a 11 Němců. [Jaksch 1970, Klimek 2002, Zimmermann] Kromě toho bylo 26 čs. policistů za tzv. sudetoněmeckého povstání v září 1938 zavlečeno do Německa. [Klimek 2002] Volker Zimmermann uvádí, že členové Dobrovolného sudetoněmeckého vojenského svazu (Sudetedeutsches Freikorps, SFK) a Dobrovolné ochranné služby (Freiwilliger Schutzdienst, FS) zatýkali členy KSČ (hlavně Sudetoněmce, ale i Čechy), obou sociálně demokratických stran, čs. úředníky a přepravovali je přes hranice. Dne 25. 9. 1938 bylo na území říše, jak vyplývá ze zprávy německého ministerstva zahraničí, 1449 zajatců z ČSR bez rozlišení jejich národnosti. [Zimmermann] Československá armáda zase hojně zatýkala a internovala příslušníky SdP. Později, podle ustanovení mnichovské dohody, si ony „politické vězně“ oba státy vzájemně vyměnily. SFK se chlubil 164 úspěšnými akcemi a následujícími zcela přehnanými počty: 110 zabitými Čechy, 2029 zajatými Čechy a 52 mrtvými vlastními příslušníky. Je zajímavé a málo se v literatuře uvádí, že se všechny zářijové konflikty odbývaly v západočeském a severočeském pohraničí, v moravskoslezském pohraničí byl klid. [Zimmermann]
Na realizaci mnichovské smlouvy dohlížela mezinárodní komise složená z britských, francouzských a italských důstojníků pod britským předsednictvím. Podle zpráv komise došlo k méně než deseti incidentům. Jednalo se většinou o přestřelky před příchodem Wehrmachtu, jichž se zúčastnily jednotky SS, SFK a československá armáda, ve kterých byli i mrtví. Ojediněle to byly i sabotáže na dálkových sdělovacích kabelech, nebo střelba na německé vojáky, která se připisovala komunistům.
Nenávist zfanatizované části německého obyvatelstva po připojení Sudet k říši (většina sudetoněmeckého obyvatelstva se v tomto směru chovala neutrálně) vyústila hlavně do výtržností vůči osobám stejné národnosti, ale odlišného politického smýšlení. Odhaduje se, že odpůrců národně socialistické totality tehdy bylo z celkových cca 3,1 milionů osob německé národnosti v odstoupených územích 400 až 500 tisíc. [Jaksch – Kolarz, Wiskemann, Gebel] Výtržnosti a násilnosti probíhaly v době mezi odchodem československé armády a příchodem německé. Wehrmacht veškeré násilnosti, zejména z řad příslušníků FS, okamžitě zarazil. [Gebel] V mnoha městech došlo k výtržnostem zaměřeným proti německým odpůrcům připojení čs. území k říši, kterým bylo mimo jiné předhazováno, že Čechům sloužili jako špiclové a přisluhovači. V Liberci hnali ulicemi „soudruhy" ověšené cedulemi s hanlivým nápisem „Jsem zrádce národa". V Krnově a v Opavě byly na domech umístěny cedule s nápisem, že zde bydlí nepřátelé státu a bolševici. V Kolštejně, v okrese Šumperk, byli němečtí sociální demokraté zbiti příslušníky FS a v jedné obci u Chomutova byla předsedkyně sociálně demokratické sekce žen donucena za posměchu a nadávek po celý den zametat ulici. V Jirkově v severozápadních Čechách, byli komunisté a sociální demokraté i jejich ženy zfackováni a výhrůžkami a nadávkami přinuceni čistit veřejné objekty (čistění kašny, zametání ulic), „aby město bylo při slavnostním přivítání (Wehrmachtu) v plném i lesku". [Gebel].
Pokud jde o autenticitu jednotlivých zpráv, je v zásadě na místě opatrnost, protože Sudety byly v prvních dnech po připojení plny fám, že ani gestapo v tom nemělo jasno. [Gebel]. „Příslušníci FS vytáhli z bytů určitý počet dřívějších (německých) sociálních demokratů, kteří špiclovali pro českou tajnou policii; většina z nich pak dostala pořádnou nakládačku“. V mnoha (!) služebnách československé policie byly totiž zanechány písemné materiály, podle nichž se mohli nacisté dopátrat totožnosti svých odpůrců. Násilnostem proti Sudetoněmcům odlišného politického zaměření, zejména proti německým sociálním demokratům, musel zabraňovat na několika místech i Wehrmacht. [Zimmermann]
Násilnosti vůči Čechům jsou mnohem hůře doloženy, nevyskytovaly se v takové míře jako násilnosti mezi Sudetoněmci samými, byť podle vzpomínek některých pamětníků byl „vztah Němců k Čechům po invazi takový, že se uvolňovaly dlouho zadržované pocity. Někde to také byly organizované nářezy Čechům“. [Zimmermann] Zloba radikálů z SdP se soustřeďovala hlavně na členy a činovníky tělocvičné organizace Sokol, obranných jednot a na státní zaměstnance za jejich předchozí chování v německých sídelních oblastech. Není doložen jakýkoliv pokyn SdP, Wehrmachtu, ani nařízení německých státních a správních úřadů vybízejících k vysídlení Čechů, nebo ho nařizující. [Zimmermann] Jedinými dvěma známými případy je 40 Čechů - železničářů (počet včetně rodinných příslušníků) z Nýřan u Plzně, kteří byli obviněni, že poškodili drážní telefonní kabel, a jednoho Čecha v čele komunální správy za „podíl na česko-komunistických provokacích proti německému elementu“. Ty německé úřady vyzvaly, aby se vystěhovali. [Zimmermann]
V Žatci došlo k pokusu místního obyvatelstva vyhnat Čechy ze zemědělských statků přidělených jim v rámci pozemkové reformy. Německé úřady tomu zabránily. Postoj německých úřadů k vysídlování byl zdrženlivý - povolovaly demobilizovaným vojákům české národnosti se vracet do svých bydlišť v Sudetech. [Zimmermann]
Na tehdejších českých novinových zprávách je velmi nápadné, jak málo Čechů hovořilo o tom, že byli napadeni nebo nuceni k vystěhování. V naprosté většině případů vypovídali o útěku, vystěhování se z obav před útokem, tedy nikoliv v důsledku fyzického pronásledování. [Zimmermann] Lze sice z výpovědi postižených vyvodit, že k vyhánění Čechů bez svolení německých úřadů někdy docházelo, ale „z těchto sdělení nevyplývá žádná informace o rozsahu akcí“. [Zimmermann] České deníky té doby byly přeplněny komentáři o křivdě, která se Čechům stala odstoupením pohraničí, a to takovým způsobem, že téměř rezignovaly na svůj hlavní účel: zpravodajství. Je jasné, že za tohoto stavu národního lkaní by každá událost dokumentující příkoří, tedy i vynucené vystěhování Čechů ze Sudet nezapadla a byla by pohotově podána čtenářům a - zveličena.
Vojenské incidenty byly zaznamenány i po obsazení odstoupených území německou armádou. První byl zaznamenán 21. 10. 1938 na čs.-německé hranici u Litoměřic, vyprovokován čs. armádou. 1. 11. 1938 vpadli neuniformovaní příslušníci SdP u Moravské Chrastové přes hranici a zabrali jednu obec. Čs. armáda je z obce vytlačila za cenu několika mrtvých na obou stranách. 9. 1. 1939 proniklo devět Sudetoněmců do jedné české obce v odstoupeném území v poličském okresu, kde obsadili devět domů obývaných Čechy. Pořádek zjednala říšská policie. [Zimmermann]
.
Počet odešlých
Gebhart [Gebhart 1998] cituje Šímu [Šíma], který spočetl, že z území odstoupených Německu odešlo celkem 168 804 osob, z toho 139 034 národnosti české, 10 496 německé, 18 076 židovské. Jan Rataj uvádí celkový počet 122 tisíc Čechů přestěhovaších se, 15 tisíc Židů a 18 tisíc německých antinacistů uprchlých z území odstoupených Německu [Rataj]. Peter Heumos dochází k počtu 140 tisíc osob české národnosti , které se přestěhovaly ze Sudet do vnitrozemí, což představovalo necelou pětinu tam žijících Čechů, a upozorňuje, že počet českých přestěhovalců v různých historických pracích silně kolísá. [Heumos] Erich Kulka uvádí, že z území odstoupených Německu odešlo do okleštěné ČSR na 70 tisíc českých vysídlenců, okolo 11 tisíc německých komunistů a sociálních demokratů a asi 17 tisíc židovských uprchlíků [Kulka 1992], Josef Bartoš došel k počtu 116-122 tisíc Čechoslováků, 12-13 tisíc Němců a 15-23 tisíc Židů. [Bartoš] Faktem je, že ze 27 073 tisíc Židů v Sudetech (sčítání lidu roku 1930) jich zbylo podle sčítání v květnu 1939 podle různých autorů mezi 1534 až 2649. [Heumos] Počty přestěhovavších Čechů nemusejí být spolehlivé, protože někteří si to s přestěhováním do vnitrozemí rozmysleli a posléze se do odstoupených území Německu zase vraceli. Kolik se jich do odstoupených území vrátilo, není nikde podchyceno, ani k tomu neexistuje žádný odhad.
Gebhart [Gebhart 1998] cituje Šímu [Šíma], který spočetl, že z území odstoupených Německu odešlo celkem 168 804 osob, z toho 139 034 národnosti české, 10 496 německé, 18 076 židovské. Jan Rataj uvádí celkový počet 122 tisíc Čechů přestěhovaších se, 15 tisíc Židů a 18 tisíc německých antinacistů uprchlých z území odstoupených Německu [Rataj]. Peter Heumos dochází k počtu 140 tisíc osob české národnosti , které se přestěhovaly ze Sudet do vnitrozemí, což představovalo necelou pětinu tam žijících Čechů, a upozorňuje, že počet českých přestěhovalců v různých historických pracích silně kolísá. [Heumos] Erich Kulka uvádí, že z území odstoupených Německu odešlo do okleštěné ČSR na 70 tisíc českých vysídlenců, okolo 11 tisíc německých komunistů a sociálních demokratů a asi 17 tisíc židovských uprchlíků [Kulka 1992], Josef Bartoš došel k počtu 116-122 tisíc Čechoslováků, 12-13 tisíc Němců a 15-23 tisíc Židů. [Bartoš] Faktem je, že ze 27 073 tisíc Židů v Sudetech (sčítání lidu roku 1930) jich zbylo podle sčítání v květnu 1939 podle různých autorů mezi 1534 až 2649. [Heumos] Počty přestěhovavších Čechů nemusejí být spolehlivé, protože někteří si to s přestěhováním do vnitrozemí rozmysleli a posléze se do odstoupených území Německu zase vraceli. Kolik se jich do odstoupených území vrátilo, není nikde podchyceno, ani k tomu neexistuje žádný odhad.
Oficiální statistiky nevydělují přestěhovalce z území odstoupených Německu od ostatních z Těšínska, Slovenska a Podkarpatské Rusi. Čeští státní zaměstnanci (úředníci státní správy, zaměstnanci státních podniků a vojáci z povolání, tzv. gážisté, policisté, celníci, železničáři, pošťáci a podobně) byli ze Sudet „evakuováni“ a nepodléhali, jak výše napsáno, povinné registraci uprchlíků, pokud byli v resortu zařazeni se svým dosavadním platem. Podle dostupných údajů [Gebhart 1998] jich bylo ze Sudet staženo celkem 36 119. K tomu navíc přistupují údaje ministerstva dopravy, které jsou pouze sumární pro všechna ztracená území, tedy i pro Těšínsko, Slovensko, Podkarpatskou Rus; údaje ministerstva obrany chybějí zcela. Odhadem bylo všech stažených úředníků a státních zaměstnanců z území odstoupených Německu kolem 50 tisíc, se započtením jejich manželek, děti a případně rodičů to bylo více než sto tisíc lidí.
Historik Martin Krsek ale uvádí na příkladu ústeckého kraje, že všichni státní zaměstnanci a úředníci, zejména na nižších postech, staženi nebyli a domnívali se, že je nová státní správa převezme. Německá správa je ale propustila, svou roli v tom určitě hrály vzpomínky na propouštění čs. Němců ze služeb státu za první republiky následkem jazykového zákona, a oni byli touto skutečností nemile překvapeni. Byl to z německé strany krátkozraký krok, neboť na obsazení míst ve státní správě pak chyběl dostatek kvalifikovaných Sudetoněmců a neobsazená místa museli zaplnit Němci z říše. Obzvlášť u pošty panoval po delší čas zmatek, neb noví zaměstnanci nedovedli ani slovo česky a přesto museli doručovat a třídit zásilky s česky psanými adresami a místními názvy. [Krsek]
Zemský úřad vydal hned 1. 10. 1938 vyhlášku, kterou šířila Československá tisková kancelář: „Zemský úřad v Praze upozorňuje, aby obyvatelstvo z pohraničí neopouštělo svá bydliště, ježto za žádných okolností nelze připustiti, aby se stěhovalo do zázemí. Všichni uprchlíci budou vráceni zpět do svých domovů." A vraceni také, proti své vůli, alespoň zpočátku, byli. [Brügel 1967]
Nikde není vyčísleno, kolik státních zaměstnanců a úředníků bylo přemístěno v rámci resortu se svým stávajícím platem a neocitlo se tudíž v soupisu přesídlenců, a zcela chybějí údaje o tom, kolik jich bylo vzápětí po stažení penzionováno nebo propuštěno (v resortu zrušeného ministerstva obrany pozbyli v roce 1939 zaměstnání všichni) a v soupisu se tak ocitlo. Těžko si však představit stát, který by měl k dispozici větší množství volných míst ve státní správě a státních podnicích, byť některá se uvolnila po státních zaměstnancích poslaných do penze (vlivem snížení penzijního věku) a po nuceném opuštění zaměstnání vdanými ženami, další byla později uměle vytvořena, ale většinou v jiných institucích. To znamená, že většina státních zaměstnanců a úředníků s rodinnými příslušníky se zřejmě do seznamů přesídlenců dostala.
Uvědomíme-li si, že následkem pozemkové reformy odhadem 100 tisíc námezdně pracujících německých rodin ztratilo obživu a byly nahrazeny českými, že do pohraničí byly dosazeny další statisíce zaměstnanců českých a státních podniků (nestátní podniky byly povinny obsazovat místa adekvátně podle národnostních poměrů v místě sídla podniku ve vnitrozemí), že čeští úředníci a státní zaměstnanci nahrazovali německé na základě jazykového zákona, tak je vlastně s velkým podivem, že se tak málo Čechů z území odstoupených Německu přestěhovalo do vnitrozemí. Byli místním českým obyvatelstvem přijímáni chladně s necitelností, mnohdy s neskrývanou nevlídností, hrubostí, ba i nenávistí. Místní v nich spatřovali vetřelce, přítěž. [Šíma, Heumos]
Fritz-Peter Habel shromáždil 66 českých a německých prací zmiňujících počty osob odešlých z odstoupených území Německu. Pohybují se převážně v intervalu mezi 122 000 až 200 000, jedna česká práce z roku 1992 operuje s počtem 835 750 osob. Habel také upozorňuje, že u mnoha autorů se značně liší již údaje z oficiálních sčítání obyvatel v r. 1930 a 1939. [Habel] Nejnovější výmysl české propagandy z prosince 2008 je ještě velkorysejší: „V deseti dnech muselo své domovy v pohraničí opustit 1 200 000 Čechů“. [Gazdík] Chtělo se touto formulací naznačit, že kdo to do deseti dnů nestihl, byl dne jedenáctého za ranního rozbřesku zastřelen? Ostatně, tolik Čechů v odstoupených územích Německu ani nežilo.
Jako první se uchýlila k velkolepé lži o počtu uprchlíků československá vláda v říjnu 1938, když požadovala od Velké Británie půjčku 30 milionů liber (přes 11 miliard tehdejších korun) na sanaci finančních, sociálních a ekonomických komplikací způsobených odstoupením území. [Kuklík-Čechurová] 12. 10. oznámilo Československo oficiálně britské vládě, že uprchlíků z odstoupených území Německu nacházejících se v ČSR je téměř 800 tisíc (!), zatímco ve skutečnosti jich bylo v té době jen kolem 27 tisíc (k 15. 10. 1938 jich bylo 27 519; nejvyšší počet vůbec 193 277 ze všech koutů státu byl evidován k 1. 9. 1939. [Šíma]). Britská vláda se nakonec uvolila k půjčce 10 milionů liber, z toho 4 mil. liber jako dar pro uprchlíky za podmínky, že Praha se zaručí, že se podpory z britských prostředků budou vyplácet uprchlíkům bez rozdílů rasy, národnosti, náboženského vyznání a politické příslušnosti a že Česko-Slovensko bude garantovat spravedlivé zacházení se svými menšinami, tedy že příslušníci menšin nebudou diskriminováni. Z formulace implicitně plyne, že čs. stranou diskriminováni byli. Obě smluvní strany pak precizovaly vymezení pojmu uprchlíků, jako osob, které žily před 21. 5. 1938 (před první čs. mobilizací) na území, jež ČSR odstoupila Německu, a nemohly optovat pro čs. občanství (tedy německé národnosti, Hlučíňané a osoby, které se hlásily ke slezské národnosti), nebo osoby německé a rakouské národnosti, které se uchýlily do ČSR před 20. 9. 1938 a nacházely se na území pomnichovského Československa. Ani československá vláda nepovažovala osoby čs. národnosti přistěhovavší se ze Sudet za uprchlíky, nýbrž za přestěhovalce.
Těžké to měli političtí uprchlíci německé národnosti ze Sudet, kteří hledali azyl v českém vnitrozemí a na střední Moravě, neboť pražská vláda je vydávala Hitlerovi – nakládali je do vlaků a posílali je pod policejní eskortou zpět přes hranici. Odhaduje se, že jich bylo vyhoštěno do Německa 20-25 tisíc. [Gebhart - Kuklík, Zimmermann, Heumos] Celkový počet uprchlých Sudetoněmců do českého vnitrozemí se odhaduje na 35 tisíc. [Jaksch 1970, Heumos] Vláda a její předseda Syrový odmítli na naléhání vysokého komisaře pro uprchlíky tyto transporty do Německa zastavit se zdůvodněním, že byť se jedná o občany zcela loajální k ČSR, nemohou podstoupit riziko vzniku další německé menšiny na československém území. Přitom tatáž vláda několikrát ujišťovala, že sudetoněmecké uprchlíky, kteří musejí počítat na základě své politické činnosti s pronásledováním ze strany říšsko-německých a henleinovských organizací, nebude vyhošťovat. [Heumos]
Prchnuvší Židy z odstoupených území do ČSR pak čs. policie přes nejbližší přechod s Německem přepravovala zpět za hranici. Stížnost britské vlády 27. 10. 1938 čs. vládě na tom nic nezměnila. Dopadení, z ČSR vyhoštění Židé byli nahnáni německou policií zpět do „země nikoho", do úzkého pásma mezi německým a československým územím. Tam tito nešťastníci po týdny bloudili v sychravém podzimním počasí bez přístřeší a stravy mezi poli, i starci, těhotné ženy a děti, dokud se jim nepodařilo proniknout alespoň na přechodnou dobu do Československa, aby se situace, pokud nenalezli dobrý úkryt, opakovala. [Heumos, Rataj, Zimmermann]
Jak u Sudetoněmců, tak u Židů Češi nejhrubším způsobem porušovali úmluvy o uprchlících, zejména zásadu, že nesmějí být vraceni do zemí, kde se mohou obávat pronásledování. V roce 1937 popisovala pražská policie židovské uprchlíky jako škodlivé „hospodářské emigranty“, kteří svou hospodářskou činností „nemorálně působí na čs. státní občany“, nesnaží se osvojit si státní jazyk a posílají děti do německých škol. [Frankl] Bleskurychlé uzavření hranice pro rumunské občany v lednu 1938 po nástupu tamní antisemitsky zaměřené vlády a v březnu pro rakouské občany po anšlusu bylo již jednoznačně vedeno snahou zabránit příchodu židovských uprchlíků.
V noci z 11. na 12. 3. 1938 přijel do Břeclavi přeplněný rychlík z Vídně s pasažéry, kterým po připojení Rakouska k Německu bezprostředně hrozilo zatčení. Vlak byl nakonec vpuštěn do Československa, aby všichni byli obratem vráceni čs. úřady do rukou nacistů. Podobně se vedlo i jiným tisícům ostatních uprchlíků, kteří z Rakouska přešli československou hranici [Frankl].
Zhruba šedesát obyvatel Burgenlandu vyhnali rakouští příslušníci SA v polovině dubna 1938 v noci z jejich domovů, nahnali je do člunů a převezli přes Dunaj na slovenskou stranu hranice poblíž Devína. Když je následující den československé úřady bez okolků poslaly zpět, pokusili se je Rakušané vyhnat do Maďarska – opět bezvýsledně. Nakonec museli vyhnanci žít v bažinaté zemi nikoho u břehu Dunaje. Protože žádný z okolních států uprchlíky, mezi nimiž byli staří lidé a malé děti, nebyl ochotný přijmout, našla židovská obec v Bratislavě východisko: ubytovala je v mezinárodních vodách, na vlečné lodi zakotvené u břehu Dunaje. Tady se pak uprchlíci tísnili v nelidských podmínkách čtyři měsíce, než se židovským organizacím podařilo zajistit jejich emigraci do Palestiny a do Spojených států. [Frankl] Československo ani Maďarsko je nebyly ochotny – byť jen dočasně – přijmout.
Johann Wolfgang Brügel píše, že po určité období po mnichovské konferenci byli vydáváni pod policejní eskortou z okleštěné ČSR do říše Češi bydlištěm v odstoupených území a na hranicích předáváni protokolárně německé policii. [Brügel 1967]. Konkrétní počty neuvádí.
Ochota přestěhovalců české národnosti emigrovat dál do světa byla ve srovnání s antinacistickými Sudetoněmci a Židy uprchlými do vnitrozemí velmi malá. Z ankety Ústavu pro péči o uprchlíky vyplynulo, že z 131 913 českých, slovenských a rusínských uprchlíků k datu konání ankety, kde Češi tvořili 90 % dotázaných, jen 5577 osob zamýšlelo emigrovat (4,2 %). [Šíma, Heumos] I když po vzniku protektorátu někteří Češi již prchali - zpravidla politici, novináři, vojáci - octlo se v exilu nadproporcionálně více Sudetoněmců a Židů než Čechů. Odhaduje se, že od září 1938 do března 1939 se vystěhovalo z Československa na 7000 osob, z nichž více než polovinu tvořili Židé. Po 15. 3. 1939 byla emigrace možná v podstatě jen ilegální cestou, protože vlastníci platného víza museli mít navíc povolení k vycestování od gestapa. Utíkalo se tedy přes Polsko. Do května 1939 přijelo přes Polsko do Velké Británie 3300 osob z okupovaných území bývalého Československa, většina Židů. Dalších několik set osob, zvláště německých sociálních demokratů nalezlo své útočiště ve Francii, v Belgii, Nizozemí a Švédsku. [Kulka 1992]
Majetkové ztráty
Nová německá státní moc majetek Čechů nevyvlastňovala. Ke ztrátě bytového zařízení, movitého majetku docházelo většinou překotným útěkem převážně u osob, které se obávaly ústrků okolí v důsledku svého dřívějšího jednání buď osobního nebo vyplývajícího z jejich postavení. Migranti měli možnost řádně se vystěhovat, avšak speditérské firmy nebyly tehdy ve stavu krýt poptávku. Movitý majetek si mohli vystěhovávavší vzít s sebou, nemovitý i nadále spravovat z ČSR, později z protektorátu. Nestarali-li se o něj, byla na něj uvalena nucená správa a ujali se jej správci z moci úřední (Treuhänder). Výnosy pak zasílali českým majitelům do protektorátu, pokud se nejednalo o arizovaný židovský majetek.
Nemovitým majetkem uváděným do soupisu ztrát byly ve většině případů zemědělské usedlosti přidělené pozemkovou reformou, z hlediska Sudetoněmců, ale také z hlediska nestranného právního citu, bezprávně. Podle souhrnného soupisu z 1. 7. 1939 zanechalo na všech odstoupených a ztracených územích (tj. v Sudetech, Těšínsku, na Slovensku, v Podkarpatské Rusi) zhruba 20 500 rodin (z toho asi 16 tisíc českých) majetek. Kolik jich z nich bylo ze Sudet, podchyceno není. Postižení jej ocenili vcelku na 3 miliardy protektorátních korun, úřední komise odhadly jeho hodnotu na 1 miliardu 200 milionů. Protektorátní vláda převzala zákonnou povinnost tyto škody přesídlencům uhradit. V roce 1941 se přikročilo k vyplácení záloh, které prozatím – ve skutečnosti navždy – obdržely jen osoby sociálně slabé a pouze do maximální výše 20 000 korun. [Gebhart 1998] Do konce roku 1943 bylo projednáno necelých 24 tisíc případů - tedy více, než byl počet postižených podle soupisu z roku 1939.
.
Ti, již neodešli
Poslední československé sčítání lidu proběhlo v roce 1930. Podle něho žili v územích odstoupených později Německu 3 653 292 obyvatelé, z toho 3 576 719 československých státních příslušníků, dle národnosti 2 822 899 Němců, 738 502 Čechoslováci. [Seznam obcí a okresů RČS, které byly připojeny k Německu, Maďarsku a Polsku] Údaje o složení obyvatelstva z pozdějších let, zejména z roku 1938, nejsou k dispozici.
Poslední československé sčítání lidu proběhlo v roce 1930. Podle něho žili v územích odstoupených později Německu 3 653 292 obyvatelé, z toho 3 576 719 československých státních příslušníků, dle národnosti 2 822 899 Němců, 738 502 Čechoslováci. [Seznam obcí a okresů RČS, které byly připojeny k Německu, Maďarsku a Polsku] Údaje o složení obyvatelstva z pozdějších let, zejména z roku 1938, nejsou k dispozici.
Dle německého sčítání obyvatel ze 17. 5. 1939 žilo v území Říšské župy Sudety (Sudety v užším smyslu jen jako severní a severozápadní odstoupená území, bez Hlučínska a jihozápadních a jižních území) 2 943 187 obyvatel, z toho 2 640 417 Němců, 291 198 Čechů, kteří optovali, nebo jim německé občanství přiděleno nebylo a 174 150 Čechů, kteří obdrželi podle výše uvedené smlouvy říšské občanství a neoptovali pro ČSR, celkem tedy 465 348 Čechů.
Některá území Čech, Moravy a Slezska se stala součástí jiných říšských žup - šlo o území připojená k Bavorsku s 90 382 obyvateli, k Rakousku s 318 682 obyvateli a Hlučínska s 52 967 obyvateli. V těchto územích žilo dalších cca 28 000 Čechů s protektorátním a 19 643 Čechů s říšským občanstvím.
Celkový počet Čechů na odstoupených územích k 17. 5. 1939 byl podle sčítání lidu cca 513 tisíc [Bohmann], podle odhadu Josefa Bartoše kolem 600 tisíc. [Bartoš] Češi, kteří dostali podle mezistátní smlouvy říšské občanství a neoptovali, se zůstali německými státními příslušníky české národnosti. Dohromady tvořili 15 % obyvatelstva v územích odstoupených Německu. Většina českých historiků a publicistů činí chybu, že z řad Čechů vylučuje ty, kteří neoptovali pro ČSR (např. [Bartoš-Borák]).
Dá se předpokládat, že se k německé národnosti při sčítání lidu v roce 1939 přihlásili Němci, kteří za 1. republiky z různých utilitaristických důvodů nebo machinacemi sčítacích komisařů se stali Čechy, s manželkami a dětmi. Také dost Čechů přijalo po odstoupení území dobrovolně německou národnost. Kolik jich bylo, nikdo nezjistil. Ernst Müller, odpovědný v Říšské župě Sudety za národnostní otázku, odhadoval v roce 1943 počet Čechů v župě, kteří se přihlásili k německé národnosti, na 100 tisíc. [Zimmermann]
Pět až dvacet tisíc Němců (různí autoři udávají odlišné údaje, přesný počet se nedá zjistit) bylo po obsazení Sudet okamžitě zatčeno a část z nich zavlečena do říše, z toho 2500 Sudetoněmců do KZ Dachau. Kdo neoptoval, musel od roku 1942 navzdory své české národnosti, pokud byl schopen vojenské služby, narukovat do německých branných sil. Tak se stalo, že v německých branných silách sloužilo za války odhadem 35 až 40 tisíc Čechů (odhad učiněn z celkového počtu 193 793 osob české národnosti s německým občanstvím k 17. 5. 1939), tedy více než v čs. jednotkách na straně spojenců - bez odvedených branců do Svobodovy armády po obsazení Slovenska ke konci války). Do odhadu nejsou zahrnuty osoby slezské národnosti a Hlučíňané. První byli považováni za osoby německé národnosti, druhým byla obnovena německá státní příslušnost. Boj Čechů v německých branných silách se dodnes pečlivě zamlčuje. František Emmert jako snad jediný český historik se tímto tématem zabývá, ale ve své knize [Emmert] zcela nepochopitelně dezinterpretuje Smlouvu mezi Česko-Slovenskou republikou a Německou říší o otázkách státního občanství a opce č. 300/1938 Sb. tvrzením, že „jinak Češi zůstal jak v protektorátu, tak i v Sudetech pouze protektorátními občany bez říšské státní příslušnosti“, což se naprosto příčí skutečnosti.
Sudetoněmecké činitele a politiky nejvíce zajímala náprava pozemkové reformy po první světové válce, jíž byli Češi nehorázně zvýhodněni na úkor svých německých spoluobčanů (podrobněji o pozemkové reformě v [Rádl]). Do seznamu majetků z pozemkové reformy určených k vyvlastnění v Říšské župě Sudety zařadili 176 kolonizačních výměrů (čs. oficiální termín), tedy menších statků, a 462 zbytkové statky s celkovou rozlohou kolem 400 tisíc hektarů, tedy zdaleka ne všechnu půdu tam přidělenou Čechům v rámci pozemkové reformy. Jenže říšští politici nezamýšleli vracet půdu v rámci nápravy těm, kterým by podle správně provedené pozemkové reformy měla patřit, tedy Sudetoněmcům, nýbrž ji chtěli využít pro „nové konstituování německého rolnictva“, tj. přidělit ji etnickým Němcům z Polska a dalších oblastí a představy Sudetoněmců zcela ignorovali.
Prvním krokem na přelomu roku 1938/1939 bylo zavedení nucené správy do zemědělských podniků přidělených pozemkovou reformou patřících přestěhovalým do vnitrozemí, kterým se pravidelně zasílaly výnosy z podniků a nemovitostí do protektorátu, a po Židech, což se v Říšské župě Sudety týkalo asi 30 tisíc ha (tzv. nepřátelský majetek). Počítalo se s pozdějším zavedením nucené správy i na dalších asi 50 tisících ha.
Dlouho se nic nedělo, až se v únoru 1940 zavedlo právo dědičného (nedělitelného) statku, podle něhož směl statek dědit jen ten, kdo měl německou státní příslušnost a současně i německou národnost, jinak jej musel do 12 měsíců prodat do německých rukou. Výjimky z tohoto nařízení schvaloval landrát. Tímto způsobem by se dostaly české zemědělské majetky nabyté pozemkovou reformou během jedné generace do německých rukou.
Do října 1943 převzala říše v Říšské župě Sudety 65 tisíc ha z půdy přerozdělené pozemkovou reformou (asi 16 % původního vyvlastňovacího záměru) a 10 tisíc ha z „pozemkového vlastnictví říši nepřátelského“, tedy zemědělského majetku po Židech (třetina původního záměru). Ke každému konkrétnímu vyvlastnění byl vždy zapotřebí souhlas příslušných landrátů, kteří jej také relativně často odmítali udělit a svůj postoj dokázali zdůvodnit. Politika vyvlastňování narážela na odpor i u samotných sudetoněmeckých nacionálních socialistů, kteří se obávali vlivu zásahů na politickou náladu a postoje Čechů a proto K. H. Frank koncem března 1944 vyvlastňovací praxi v Sudetech zcela zarazil. Do konce války nebyla obnovena. [Zimmermann]
Zajímavé také je, že zatímco v roce 1939 bylo v Říšské župě Sudety 291 198 Čechů s protektorátním občanstvím, tak do konce roku 1944 stoupl jejich počet odhadem na 400 až 600 tisíc. K tomu přes 29 tisíc pendlerů překračovalo denně hranice do sudetské župy za prací. Mezi nimi byli i ti, kteří Sudety po jejich odstoupení Německu opustili. Nahrazovali muže nasazené v branných silách. Zejména vysoký podíl Čechů byl zaměstnán u říšských drah, pošt, v silniční správě, čeští lékaři pracovali v sudetských nemocnicích. Sudetoněmečtí šéfové podniků a vedoucí pracovníci s nimi mnohdy mluvili česky. [Zimmermann]
Úřady a NSDAP v Sudetech se snažily omezit uzavírání národnostně smíšených manželství. Nedařilo se jim to. Zvláštností nebyly ani sňatky funkcionářů a členů NSDAP s Češkami a Čechy. I političtí vedoucí NSDAP se v některých případech chovali k Čechům vstřícně, popíjeli s nimi v hospodách a obcovali s českými ženami. Obavy živnostníků z poklesu prodeje vedly k tomu, že například v Mostě i členové NSDAP obsluhovali české zákazníky česky. Někteří sudetští Němci i funkcionáři NSDAP se odvážně stavěli na odpor proti vyvlastňování zemědělské půdy Čechům, např. se vypravili za opavským vládním prezidentem, aby mu to rozmluvili. Když vyvlastňovali v listopadu 1943 půdu Čechům v chebském vládním kraji, jejich němečtí sousedé plakali. Mezi německým obyvatelstvem se našel dostatek lidí, kteří udržovali s českými sousedy dobré vztahy a s jejich útlakem nesouhlasil. [Zimmermann]
Na rozdíl od svých soukmenovců v protektorátu se Češi v Říšské župě Sudety, jak dokládá Zimmermann, vzájemně téměř neudávali. [Zimmermann] Což je velmi pozoruhodné. Vysvětlit tento jev se dosud nikdo nepokusil. Jaký kontrast ve srovnání s protektorátem, kde se udání od Čechů počítala na statisíce.
Exodus z dalších oblastí
Dne 2. 10. 1938 překročila polská vojska řeku Olši. V polském záboru Těšínska byly ihned zavřeny české školy, zakázány české bohoslužby, zrušeny české spolky a české obyvatelstvo bylo vyzváno, aby se do 1. 11. 1938 se z tohoto území vystěhovalo. Vyhnání proběhlo mezi říjnem 1938 a lednem 1939. Formy vyhnání byly různé, od prostého vyhrožování, propouštění z práce, přes různé formy násilí na majetku a osobách, zatýkání a úředního vypovídání s lhůtou 6, 24 a 48 hodin. [Chocholatý-Gröger 2007/2] Generál Vicherek popisuje situaci takto: „Poláci nemilosrdně pronásledovali český živel a terorizovali ho propouštěním z práce, vypovídáním z bytů a zabavováním majetku. Vše, co bylo české, bylo ničeno. Česká mluva i pozdravy zakázány (pozdrav ,Nazdar´, pokuta 4 Zł., vznikl pozdrav ,4 złoté´), české nápisy na náhrobcích odstraňovány, pomník padlým v boji na Těšínsku v Orlové rozbit a zbytky pohozeny na veřejné smetiště... O ztlučených osobách mám uchováno 150 popisů protokolů zaslaných z Ostravska na tehdejší ministerstvo zahraničí. Záminky ke tlučení byly všemožné: členství v Sokole, Matici školské, národně socialistické straně, sociálně demokratické straně, komunistické straně, vyhlašování mobilizačního rozkazu apod." [Vicherek] Podle Šímy (citováno dle [Gebhart 1998]) přišlo z tohoto území 22 260 přestěhovalců, z toho 18 266 Čechů. V resortu ministerstva veřejných prací bylo staženo 13 zaměstnanců, ministerstva financí 372, spravedlnosti 76 zaměstnanců. Víc údajů není k dispozici. Jan Rataj tvrdí, že z polského záboru se přestěhovalo na 30 tisíc Čechů. [Rataj]
Na Slovensku se za druhé republiky konaly stále častěji demonstrace pod heslem „Preč s Čechmi!”, „Von s Čechmi a Židmi“, „Česi peši do Prahy!”, „Rež a rúbaj do krve, po tej českej kotrbe, dokiaľ Slovák pánom na Slovensku nebude!“ a docházelo k protičeským pogromům. Cenzura zcela důsledně vyškrtávala veškeré zmínky o jejich pronásledování na Slovensku. Interpelace poslanců, aby vláda zakročila proti honu na Čechy ve slovenské části státu, vyzněly naprázdno. [Rataj] Čs. vláda se 12. 12. 1938 dohodla se slovenskou o tom, že devět tisíc českých zaměstnanců bude odsunuto i s rodinami zpět do Česka. Podle sčítání obyvatel žilo k 31. 12. 1938 na Slovensku ještě 77 488 Čechů a 128 347 Němců.
Hned po rozpadu republiky se slovenská vláda 18. 3. 1939 rozhodla vyhnat všechny Čechy, kteří se rozdělením státu ocitli v postavení slovenských státních a veřejných zaměstnanců cizí státní příslušnosti. 22. 3. začala rozsáhlá evakuace vojáků a 24. 3. četníků. Jejich odchod byl organizovaný, ale u ostatních Čechů s rodinami nebo bez nich byl odjezd individuální. Ty okrádali a nevybíravě šikanovali příslušníci Hlinkovy gardy. [Chocholatý-Gröger 2007/2] Zde se dá spíše hovořit o vyhánění, ale čeští historici tak nečiní.
Ze Slovenska a z Podkarpatské Rusi (včetně maďarského záboru jižního Slovenska) se podle Šímy přestěhovalo 19 853 lidí, z toho 17 684 české národnosti. [Gebhart 1998] Ministerstvo obrany povolalo ze Slovenska a Podkarpatské Rusi do protektorátu 5603 profesionálních vojáků a zaměstnanců armády, ministerstvo obchodu 8 zaměstnanců, ministerstvo školství 10 657 lidí, ministerstvo zemědělství 728 svých zaměstnanců, ministerstvo veřejných prací 39 475 zaměstnanců (!), ministerstvo financí 4285 lidí a ministerstvo spravedlnosti 473 justičních zaměstnanců. Jan Rataj uvádí, že Slovensko opustilo celkem 130 tisíc Čechů a z Podkarpatské Rusi se bez jakéhokoliv nátlaku vystěhovalo celkem na 20 tisíc Čechů (zřejmě včetně státních zaměstnanců a úředníků). [Rataj]
.
„Rozbili nám republiku!“
„Vyhnali nás ze Sudet!“ „Oni s vyháněním začali!“ To jsou nejfrekventovanější hesla, se kterými se ztotožňuje odhadem 95-98 % Čechů, přičemž republiku rozbila mnichovská arbitráž a Němci Čechy ze zabraných území nevyháněli. Vše to jsou české bludy, zato o vyhánění Čechů ze Slovenska a z Těšínska se cudně mlčí. Ani Maďaři Čechy z Podkarpatské Rusi nevyháněli.
Za 1. republiky si Češi počínali jako kolonizátoři - obsadili vojensky území, kde menšiny měly většinu (Těšínsko, Slovensko, Podkarpatskou Rus, německá sídelní území), dosadili své úředníky, státní zaměstnance, četníky, vojsko. Další Češi přišli do těchto území jako do kolonií a také se podle toho chovali. Že tomu tak bylo, potvrzuje také zcela explicitně Ottův obchodní slovník, vydaný v roce 1924: „Slovensko bude naší koloniální zemí. Je mylným názorem domnívati se, jako by snad koloniální země nesměla s mateřskou hraničiti. Příklad je Rusko se Sibiří“.
„Vyhnali nás ze Sudet!“ „Oni s vyháněním začali!“ To jsou nejfrekventovanější hesla, se kterými se ztotožňuje odhadem 95-98 % Čechů, přičemž republiku rozbila mnichovská arbitráž a Němci Čechy ze zabraných území nevyháněli. Vše to jsou české bludy, zato o vyhánění Čechů ze Slovenska a z Těšínska se cudně mlčí. Ani Maďaři Čechy z Podkarpatské Rusi nevyháněli.
Za 1. republiky si Češi počínali jako kolonizátoři - obsadili vojensky území, kde menšiny měly většinu (Těšínsko, Slovensko, Podkarpatskou Rus, německá sídelní území), dosadili své úředníky, státní zaměstnance, četníky, vojsko. Další Češi přišli do těchto území jako do kolonií a také se podle toho chovali. Že tomu tak bylo, potvrzuje také zcela explicitně Ottův obchodní slovník, vydaný v roce 1924: „Slovensko bude naší koloniální zemí. Je mylným názorem domnívati se, jako by snad koloniální země nesměla s mateřskou hraničiti. Příklad je Rusko se Sibiří“.
Téměř všechna svědectví a vypravování českých přesídlenců ze Sudet, však líčí tuto událost jako naprostou nespravedlivost a bezpráví. Nikdo si při tom neuvědomuje, že pracoval a pobýval (resp. hlava jeho rodiny pracovala) v jinojazyčně osídleném území jako nástroj, či výsledek cizovlády (kolonizace), jako element prosazující nebo uskutečňující nepřirozené národnostně sociální poměry proti vůli usedlého obyvatelstva. To platilo i pro ostatní jinojazyčná území, zejména pro Slovensko. Je přirozené, že po odloučení kolonií od mateřského státu se kolonizátoři z těchto území stahují, neb tam již není pro ně uplatnění.
Část čtenářů v souladu s rozšířeným českým způsobem uvažování bude pravděpodobně mínit, že příslušníci českého národa měli na všechna vedoucí a vůbec všechna pracovní místa, na veškerou moc, stejně tak jako na veškerou zemědělskou půdu naprosté právo, protože se jednalo o jejich, českou zemi. Kdo takto smýšlí, musí si být vědom, že tím popírá občanskou rovnoprávnost. Ta neznamená pouze osobní formální rovná práva, nýbrž právě tak právo usedlého obyvatelstva na správu a zákonodárství, na pracovní a řídící místa v oblasti jím osídlené, na nevměšování jiných skupin do jeho lokálních a regionálních záležitostí a na jazykovou rovnoprávnost.
Na příkladu Švýcarska je patrné, jak jsou tato práva skupin a lokalit nezbytná pro zdravé soužití ve společném státu. Kdyby se tam většinová a stát založivší německá jazyková skupina (80 % celkového obyvatelstva) snažila ovládnout například menšinovou francouzsky mluvící část, kdyby tam byli policisté, správní úředníci, vedoucí pracovníci a zaměstnanci státních podniků dosazováni z německy mluvících oblastí, kdyby byla přerozdělovaná zemědělská půda přidělována téměř výhradně německým Švýcarům, kdyby se prosazovala jazyková nerovnoprávnost - veřejné nápisy a jídelní lístky by musely být na prvním místě v němčině a úřední řečí by byla i pro frankofonní obyvatele němčina, zdvihla by se ve francouzském Švýcarsku bouře protestů. A kdyby se nepodařilo tyto zlořády rychle odstranit, lze s jistotou tvrdit, že by se francouzsky mluvící část velmi brzy od německého Švýcarska odtrhla. Je zcela nepochopitelné, jak si mohli vládnoucí čeští politici představovat, že lze takovým absurdním způsobem vést mnohonárodní stát. A dodnes česká historiografie a publicistika eufemisticky nanejvýš připouští, že za první republiky „nebyly ještě všechny národnostní problémy dokonale vyřešeny.“
Vlivem českého šovinismu podporovaného čs. státem, po křivdách pozemkové reformy, jazykového zákona, překonávání hospodářské krize a zejména po zmařeném volebním úspěchu SdP ve volbách v roce 1935, kdy se jim přes báječný volební úspěch nepodařilo získat autonomii, přestali Sudetoněmci věřit vlastnímu státu a začali pošilhávat po soukmenovcích za hranicí, zda by jim nemohli nějak pomoci. Pomohli, ovšem za cenu podřízení se německému nacionálnímu socialismu. Henlein se vícekrát pokusil přebudovat čs. stát na demokratickém základě, kde by byla zaručena větší rovnoprávnost pro menšiny. Češi na to nepřistoupili. ČSR se pak vlastním přičiněním dostala do totální mezinárodní izolace a Francie nehodlala jít do vojenského střetu s Německem kvůli tomu, že Československo nezvládlo modus vivendi se svými menšinami.
Českým Němcům v odstoupených územích nelze předhazovat, že po záboru dobrovolně převzali říšské občanství nebo že neoptovali pro ČSR. Podle výše zmíněné smlouvy č. 300/1938 Sb. jim říšská státní příslušnost byla vnucena a optovat nesměli.
.
POUŽITÁ LITERATURA
Bartoš, Josef: Okupované pohraničí a české obyvatelstvo 1938-1945. Praha 1986
Bartoš, Josef, Borák, Mečislav: Češi v Říšské župě Sudety. In: Hořák, Martin, Jelínek, Tomáš (eds.): Nacistická perzekuce obyvatel českých zemí. Studijní materiál pro učitele dějepisu, Galén, Praha 2006
Bohmann, Alfred: Menschen und Grenzen, Band 4: Bevölkerung und Nationalitäten in der Tschechoslowakei. Köln 1975
Brügel, Johann Wolfgang: Tschechen und Deutsche 1918-1938. Nymphenburger Verlagsbuchhandlung GmbH, München 1967; česky: Češi a Němci 1918–1938. Academia, Praha 2006
Emmert, František: Češi ve wehrmachtu. Zamlčené osudy. Vyšehrad, Praha 2005
Frankl, Michal: Poslední vlaky ke svobodě. In: Respekt 12/2009, Praha 2009
Gazdík, Jan: Konec státu. Od mnichovské smlouvy k protektorátu. In: Mladá fronta Dnes, Praha 13. 12. 2008
Gebel, Ralf: Heim ins Reich! Konrad Henlein und der Reichsgau Sudetenland 1938–1945. Oldenbourg, München 1999
Gebhart, Jan: Migrace českého obyvatelstva v letech 1938-1939. In: Český časopis historický 96 (1998)
Gebhart, Jan, Kuklík, Jan: Velké dějiny zemí Koruny české XV. b. Paseka, Praha 2007
Glaser, Kurt: Die Tschecho-Slowakei. Politische Geschichte eines neuzeitlichen Nationalitätenstaates. Althenäum, Bonn 1964
Habel, Fritz-Peter: Eine politische Legende. Die Massenvertreibung von Tschechen aus dem Sudetengebiet. 1938/39, Langen Müller, München 1996
Heumos, Peter: Die Emmigration aus der Tschechoslowakei nach Westeuropa und dem Nahen Osten 1938-1945. Collegium Karolinum, München 1989
Historie sportu v Cvikově. In: Zpravodaj, Cvikov 09/2007, www.cvikov.cz/zpravodaj/zpravodaj_09-07.pdf
Hoffmann, Roland J. (ed..): Odsun. Die Vertreibung der Sudetendeutschen. Vyhnání sudetských Němců. Dokumentace o příčinách, plánování a realizaci „etnické čistky“ ve středu Evropy 1848/49–1945/46, Sv. 1: 1848/49–1938/39. Sudetendeutsches Archiv, München 2000
Chocholatý-Gröger, Franz: K otázce vysídlení občanů ČSR ze Sudet, Těšínska, Podkarpatské Rusi a Slovenské republiky v letech 1938/1939. In: CS-magazín 8/2007, www.cs-magazin.com
Chromec, Břetislav: Místopisný slovník Československé republiky. Československý kompas, Praha 1929
Im Hof, Ulrich: Die Viersprachigkeit der Schweiz als Minoritätenproblem des 19. und 20. Jahrhunderts. In: Geschichte und politische Wissenschaft, Bern, 1975
Intolerance. Albis International, Ústí nad Labem 2004.
Jaksch, Wenzel: Europas Weg nach Potsdam. Schuld und Schicksal im Donauraum. Wissenschaft und Politik, Köln 1970; česky: Cesta Evropy do Postupimi. Institut pro Středoevropskou kulturu a politiku, Praha 2000 (POZOR! České vydání je neúplné – z pěti kapitol originálu jsou v českém vydání pouze tři.)
Jaksch, Wenzel, Kolarz, Walter: Der Weg der letzten freien Deutschen. Dokumente und Berichte. London 1940
Kárník, Zdeněk: České země v éře první republiky (1918-1938). Díl první: Vznik, budování a zlatá léta republiky (1918-1929). Libri, Praha 2000
Klimek, Antonín: Velké dějiny zemí Koruny české XIII., XIV. Paseka, Praha 2002
Král, Václav: Die Deutschen in der Tschechoslowakei. Praha 1964
Krsek, Martin: Všední den v ústí nad Labem ve stínu hákového kříže. In: Ústecký sborník historický 2005, Ústí n. L. 2005
Krystlík, Tomáš: Zamlčené dějiny. Alfa Nakladatelství, Beta Books, Praha 2008
Kuklík, Jan, Čechurová Jana: Czech Refugee Trust Fund a československá emigrace. In: Soudobé dějiny 1/2007, Praha 2007
Kural, Václav: Konflikt anstatt Gemeinschaft? Tschechen und Deutsche im tschechoslowakischen Staat (1918-1938). Ústav mezinárodních vztahů, Praha, 2001
Lacina, Vlastislav: Hospodářská politika československého státu a podnikání ve dvacátých letech 20. století. In: Moderní dějiny 4/1996
Lacina, Vlastislav: Kapitalumschichtungen in der Tschechoslowakei im Laufe der Nostrifizierung. In: Teichová, Alice (ed.), Alois Mosser, Jaroslav Pátek (ed.): Der Markt in Mitteleuropa der Zwischenkriegszeit., Karolinum, Praha 1997
Neuwirth, Hans: Der Weg der Sudetendeutschen von der Entstehung des tschechoslowakischen Staats bis zum Vertrag von München. In: Die Sudetenfrage in europäischer Sicht, Veröffentlichungen des Collegium Carolinum, Band 12, Lerche, München 1962
Rádl, Emanuel: Válka Čechů s Němci. Melantrich, Praha 1993
Rataj, Jan: O autoritativní stát. Ideologické proměny české politiky v druhé republice 1938 - 1939. Karolinum, nakladatelství Univerzity Karlovy, Praha 1997
Seibt, Ferdinand: Deutschland und die Tschechen: Geschichte einer Nachbarschaft in der Mitte Europas. Piper, München 1998
Seibt, Ferdinand: Zur Sozialstruktur der ersten ČSR. In: Beiträge zum deutsch-tschechischen Verhältnis im 19. und 20. Jahrhundert, Lerche, München 1967
Seznam obcí a okresů RČS, které byly připojeny k Německu, Maďarsku a Polsku. SÚS Praha 1939
Schaffranek, Christof: Die politische Arbeiterbewegung in den böhmischen Ländern 1933-1938. Berlin 2003
Schubert, Peter: Die Tätigeit des k.u.k. Militärattachés in Bern während des Ersten Weltkrieges. Band 26. Biblio Verlag, Osnabrück 1980
Slapnicka, Helmut: Die böhmischen Länder und die Slowakei 1919-1945. In: Bosl, Karl (ed.): Handbuch der Geschichte der böhmischen Länder, Band 4, Anton Hiersemann, Stuttgart 1970
Slapnicka, Helmut: Verfassungsnorm und Verfassungswirklichkeit in der Tschechoslowakei (1918-1938). In: Umbruch in Mitteleuropa, Schriftenreihe der Ackermann-Gemeinde, München 1960
Šíma, Jaroslav: Českoslovenští přestěhovalci v letech 1938-1945, Příspěvek k sociologii migrace a theorii sociální péče. Societas, Praha 1945
Vicherek, Alois: Zpráva o událostech v době od čs. mobilizace až do dnešního dne (do 4. 3. 1941). Rukopis. Výňatky in: Petřvaldské noviny 8/2003, www.petrvald.info/noviny/pn082003.doc
Walter, Jiří - sdělení autoru této knížky
Weilenmann, Hermann: Die vielsprachige Schweiz. Eine Lösung des Nationalitätenproblems. Basel, 1925
Welisch, Sophie A.: Die Sudetendeutsche Frage 1918-1928. Verlag Robert Lerche, München 1980.
Wiskemann, Elizabeth: Czechs and Germans after Munich. Foreign Affairs 17/1939, London 1939
Zelený Karel, (ed.): Vyhnání Čechů z pohraničí 1938. Vzpomínky. Ústav mezinárodních vztahů ve spolupráci s Kruhem občanů České republiky vyhnaných v roce 1938 z pohraničí, Praha 1998
Zeman, Zbyněk: Edvard Beneš. Politický životopis. Mladá Fronta, Praha, 2002
Zimmermann, Volker: Die Sudetendeutschen im NS-Staat. Klartext, Essen 1999; česky: Sudetští Němci v nacistickém státě. Politika a nálada obyvatelstva v říšské župě Sudety (1938–1945). Prostor, Argo, Praha 2001
Zinsli, Paul: Vom Werden und Wesen der mehrsprachigen Schweiz. Schriften des Deutschschweizerischen Sprachvereins, Bern bez vročení.
K původnímu textu autorů doplnil Lukáš Beer upravené diagramy a mapu z publikace „Die Tschechoslowakei im Spiegel der Statistik“ autora Erwina Winklera (vyšlo v roce 1937 v Karlových Varech a Lipsku).
Bartoš, Josef: Okupované pohraničí a české obyvatelstvo 1938-1945. Praha 1986
Bartoš, Josef, Borák, Mečislav: Češi v Říšské župě Sudety. In: Hořák, Martin, Jelínek, Tomáš (eds.): Nacistická perzekuce obyvatel českých zemí. Studijní materiál pro učitele dějepisu, Galén, Praha 2006
Bohmann, Alfred: Menschen und Grenzen, Band 4: Bevölkerung und Nationalitäten in der Tschechoslowakei. Köln 1975
Brügel, Johann Wolfgang: Tschechen und Deutsche 1918-1938. Nymphenburger Verlagsbuchhandlung GmbH, München 1967; česky: Češi a Němci 1918–1938. Academia, Praha 2006
Emmert, František: Češi ve wehrmachtu. Zamlčené osudy. Vyšehrad, Praha 2005
Frankl, Michal: Poslední vlaky ke svobodě. In: Respekt 12/2009, Praha 2009
Gazdík, Jan: Konec státu. Od mnichovské smlouvy k protektorátu. In: Mladá fronta Dnes, Praha 13. 12. 2008
Gebel, Ralf: Heim ins Reich! Konrad Henlein und der Reichsgau Sudetenland 1938–1945. Oldenbourg, München 1999
Gebhart, Jan: Migrace českého obyvatelstva v letech 1938-1939. In: Český časopis historický 96 (1998)
Gebhart, Jan, Kuklík, Jan: Velké dějiny zemí Koruny české XV. b. Paseka, Praha 2007
Glaser, Kurt: Die Tschecho-Slowakei. Politische Geschichte eines neuzeitlichen Nationalitätenstaates. Althenäum, Bonn 1964
Habel, Fritz-Peter: Eine politische Legende. Die Massenvertreibung von Tschechen aus dem Sudetengebiet. 1938/39, Langen Müller, München 1996
Heumos, Peter: Die Emmigration aus der Tschechoslowakei nach Westeuropa und dem Nahen Osten 1938-1945. Collegium Karolinum, München 1989
Historie sportu v Cvikově. In: Zpravodaj, Cvikov 09/2007, www.cvikov.cz/zpravodaj/zpravodaj_09-07.pdf
Hoffmann, Roland J. (ed..): Odsun. Die Vertreibung der Sudetendeutschen. Vyhnání sudetských Němců. Dokumentace o příčinách, plánování a realizaci „etnické čistky“ ve středu Evropy 1848/49–1945/46, Sv. 1: 1848/49–1938/39. Sudetendeutsches Archiv, München 2000
Chocholatý-Gröger, Franz: K otázce vysídlení občanů ČSR ze Sudet, Těšínska, Podkarpatské Rusi a Slovenské republiky v letech 1938/1939. In: CS-magazín 8/2007, www.cs-magazin.com
Chromec, Břetislav: Místopisný slovník Československé republiky. Československý kompas, Praha 1929
Im Hof, Ulrich: Die Viersprachigkeit der Schweiz als Minoritätenproblem des 19. und 20. Jahrhunderts. In: Geschichte und politische Wissenschaft, Bern, 1975
Intolerance. Albis International, Ústí nad Labem 2004.
Jaksch, Wenzel: Europas Weg nach Potsdam. Schuld und Schicksal im Donauraum. Wissenschaft und Politik, Köln 1970; česky: Cesta Evropy do Postupimi. Institut pro Středoevropskou kulturu a politiku, Praha 2000 (POZOR! České vydání je neúplné – z pěti kapitol originálu jsou v českém vydání pouze tři.)
Jaksch, Wenzel, Kolarz, Walter: Der Weg der letzten freien Deutschen. Dokumente und Berichte. London 1940
Kárník, Zdeněk: České země v éře první republiky (1918-1938). Díl první: Vznik, budování a zlatá léta republiky (1918-1929). Libri, Praha 2000
Klimek, Antonín: Velké dějiny zemí Koruny české XIII., XIV. Paseka, Praha 2002
Král, Václav: Die Deutschen in der Tschechoslowakei. Praha 1964
Krsek, Martin: Všední den v ústí nad Labem ve stínu hákového kříže. In: Ústecký sborník historický 2005, Ústí n. L. 2005
Krystlík, Tomáš: Zamlčené dějiny. Alfa Nakladatelství, Beta Books, Praha 2008
Kuklík, Jan, Čechurová Jana: Czech Refugee Trust Fund a československá emigrace. In: Soudobé dějiny 1/2007, Praha 2007
Kural, Václav: Konflikt anstatt Gemeinschaft? Tschechen und Deutsche im tschechoslowakischen Staat (1918-1938). Ústav mezinárodních vztahů, Praha, 2001
Lacina, Vlastislav: Hospodářská politika československého státu a podnikání ve dvacátých letech 20. století. In: Moderní dějiny 4/1996
Lacina, Vlastislav: Kapitalumschichtungen in der Tschechoslowakei im Laufe der Nostrifizierung. In: Teichová, Alice (ed.), Alois Mosser, Jaroslav Pátek (ed.): Der Markt in Mitteleuropa der Zwischenkriegszeit., Karolinum, Praha 1997
Neuwirth, Hans: Der Weg der Sudetendeutschen von der Entstehung des tschechoslowakischen Staats bis zum Vertrag von München. In: Die Sudetenfrage in europäischer Sicht, Veröffentlichungen des Collegium Carolinum, Band 12, Lerche, München 1962
Rádl, Emanuel: Válka Čechů s Němci. Melantrich, Praha 1993
Rataj, Jan: O autoritativní stát. Ideologické proměny české politiky v druhé republice 1938 - 1939. Karolinum, nakladatelství Univerzity Karlovy, Praha 1997
Seibt, Ferdinand: Deutschland und die Tschechen: Geschichte einer Nachbarschaft in der Mitte Europas. Piper, München 1998
Seibt, Ferdinand: Zur Sozialstruktur der ersten ČSR. In: Beiträge zum deutsch-tschechischen Verhältnis im 19. und 20. Jahrhundert, Lerche, München 1967
Seznam obcí a okresů RČS, které byly připojeny k Německu, Maďarsku a Polsku. SÚS Praha 1939
Schaffranek, Christof: Die politische Arbeiterbewegung in den böhmischen Ländern 1933-1938. Berlin 2003
Schubert, Peter: Die Tätigeit des k.u.k. Militärattachés in Bern während des Ersten Weltkrieges. Band 26. Biblio Verlag, Osnabrück 1980
Slapnicka, Helmut: Die böhmischen Länder und die Slowakei 1919-1945. In: Bosl, Karl (ed.): Handbuch der Geschichte der böhmischen Länder, Band 4, Anton Hiersemann, Stuttgart 1970
Slapnicka, Helmut: Verfassungsnorm und Verfassungswirklichkeit in der Tschechoslowakei (1918-1938). In: Umbruch in Mitteleuropa, Schriftenreihe der Ackermann-Gemeinde, München 1960
Šíma, Jaroslav: Českoslovenští přestěhovalci v letech 1938-1945, Příspěvek k sociologii migrace a theorii sociální péče. Societas, Praha 1945
Vicherek, Alois: Zpráva o událostech v době od čs. mobilizace až do dnešního dne (do 4. 3. 1941). Rukopis. Výňatky in: Petřvaldské noviny 8/2003, www.petrvald.info/noviny/pn082003.doc
Walter, Jiří - sdělení autoru této knížky
Weilenmann, Hermann: Die vielsprachige Schweiz. Eine Lösung des Nationalitätenproblems. Basel, 1925
Welisch, Sophie A.: Die Sudetendeutsche Frage 1918-1928. Verlag Robert Lerche, München 1980.
Wiskemann, Elizabeth: Czechs and Germans after Munich. Foreign Affairs 17/1939, London 1939
Zelený Karel, (ed.): Vyhnání Čechů z pohraničí 1938. Vzpomínky. Ústav mezinárodních vztahů ve spolupráci s Kruhem občanů České republiky vyhnaných v roce 1938 z pohraničí, Praha 1998
Zeman, Zbyněk: Edvard Beneš. Politický životopis. Mladá Fronta, Praha, 2002
Zimmermann, Volker: Die Sudetendeutschen im NS-Staat. Klartext, Essen 1999; česky: Sudetští Němci v nacistickém státě. Politika a nálada obyvatelstva v říšské župě Sudety (1938–1945). Prostor, Argo, Praha 2001
Zinsli, Paul: Vom Werden und Wesen der mehrsprachigen Schweiz. Schriften des Deutschschweizerischen Sprachvereins, Bern bez vročení.
K původnímu textu autorů doplnil Lukáš Beer upravené diagramy a mapu z publikace „Die Tschechoslowakei im Spiegel der Statistik“ autora Erwina Winklera (vyšlo v roce 1937 v Karlových Varech a Lipsku).