Kopeček se dlouho zmítal v porodních bolestech, až nakonec zplodil dvě (šedé) myšky. Na svém zvláštním vrcholném zasedání 19. listopadu jmenovali státní a vládní šéfové členských států Evropské unie belgického ministerského předsedu Hermana van Rompuyho stálým prezidentem Rady EU a britskou obchodní komisařku a političku Labour party Catherine Ashtonovou „vysokou pověřenkyní pro zahraniční a bezpečností politiku“. Obě vedoucí funkce EU byly vytvořeny Lisabonskou smlouvou, která vstoupí v platnost 1. prosince. (Pozn. red.: článek byl psán koncem listopadu 2009.).
Jmenování van Rompuyho a Ashtonové předcházela prazvláštní debata, která znovu ukázala, že se výběr vedoucího personálu Evropské unie neuskutečňuje z opravdových elitářských a už vůbec ne z demokratických principů. O to více tomu spíše bylo tak, že ke slovu přišel ten nejmenší a tím i nejslabší společný jmenovatel. Nejprve už opět ustanovený prezident komise Jose Manuel Barroso, poté polský parlamentní prezident Jerzy Buzek a nakonec také členové komise, kteří vesměs nejsou žádné politické těžké váhy. Nejjasněji se to dá demonstrovat na designovaném komisaři Hahnovi. (Pozn.red.: Johannes Hahn je dosavadní rakouský ministr pro vědu. Studenti rakouských vysokých škol v posledních týdnech svolávali demonstrace, které směřovaly proti politice v jeho resortu.)
.
V případě všech osobností, jejichž jména padla v úmorné debatě o špičkové pozice EU, se jednalo o osobnosti, které politicky selhaly ve svých vlastních zemích. Od Tonyho Blaira přes Alfreda Gusenbauera, od Wolfganga Schüssela až po Itala Massima d´Alema. Naivnímu pozorovateli by se pomalu mohl vtírat dojem, že politický neúspěch spočívající v tom, být ve volbách vyhnán z úřadu, je předpokladem pro nějaký džob ve špičce EU. Asi jako dle motta: když už ne demokraticky zvolen, tak alespoň demokraticky odvolán a pak v tajných vyjednáváních být vyslán do nějakého vrcholného úřadu EU.
.
Ve skutečnosti je tomu tak, že pro špičkové funkce Evropské unie přicházejí v potaz pouze zástupci politicky korektního establishmentu, tedy křesťanští demokraté, sociální demokraté, zelení a liberálové, tedy vesměs exponenti oligarchie politických stran, které jsou činné napříč Evropou v členských zemích EU, zdánlivě spolu navzájem soupeří, navzájem se vystřídávají, ale nakonec jsou spolu stejně spojeny v jistém základním konsensu. A jelikož žádná z těchto špičkových pozic Evropské unie není volena demokraticky, nýbrž je vysílána jednotlivými vládami členských států, popřípadě je jimi společně domluvena někde stranou, lze zde vším právem hovořit o jakési EU-oligarchii, která zde vládne.
.
Tím se potvrzuje, že Evropská unie se stává po Lisabonské smlouvě oligarchií, jejíž vrcholní reprezentanti sotva disponují demokratickou legitimovaností: nebyli ani zvoleni lidem, ani vyvoleni do svých funkcí na základě mimořádných zásluh či nějaké převelké popularity. Nikoliv, jsou produktem podivné kabinetní politiky, která už nebere ohled na občany Evropy a na demokratické spolurozhodování.
.
Jmenování van Rompuye stálým prezidentem Rady Evropské unie, jehož dvaapůlleté funkční období nahrazuje dosavadní systém předsednictví EU, které se měnilo vždy každých šest měsíců, živí každopádně často vyslovovanou domněnku, že prezident Rady EU má být v první řadě něco jako snídaňovým ředitelem. Protože 62letý vlámský křesťanský demokrat se stal zhruba před rokem belgickým předsedou vlády jen z toho důvodu, že jeho předchůdce nebyl v zemi rozhádané mezi Vlámy a Valony schopen po celé měsíce trvajících jednání vytvořit vládu. Belgické nouzové řešení povýšilo do jisté míry na nouzové řešení EU, protože se EU-výsosti nemohly sjednotit na žádném jiném kandidátovi.
.
Budoucí „ministryně zahraničí Evropské unie“ Catherine Ashtonová alespoň ovládá perfektně angličtinu, což pro tuto funkci není zrovna nevýhodou. Neboť vedle nuzných znalostí francouzštiny není o dalších jazykových schopnostech budoucí šéfky diplomacie EU vůbec nic známo. Nic známo není také o případných zahraničněpolitických zkušenostech této do šlechtického stavu povýšené socialistky. Tato 53letá politička dosud vystupovala na veřejnosti pouze v otázkách hospodářské politiky, z čehož se vtírá podezření, že byla do funkce „ministra zahraničí EU“ dosazena pouze proto, aby zvýšila ženskou kvótu v nové Barrosově komisi.
.
Jmenováním Ashtonové, která je považována za blízkou důvěrnici pošramoceného britského premiéra Gordona Browna, má být navíc zajištěno, aby USA měly důležitého vykonavatele svých zájmů ve vedení Evropské unie. Neboť žádná jiná členská země EU není v otázkách zahraniční a bezpečnostní politiky se Spojenými státy tak úzce spjata jako Velká Británie, a to zcela nezávisle na tom, zda jsou právě u moci konzervativci či Labour party. Tento „special relationship“, tedy „zvláštní vztah“, se projevuje vždy, když jde o podporu válek, které USA ospravedlňují rozšiřováním „liberální demokracie“. Jak v Iráku, tak i v Afgánistánu je Londýn chápán jako nejbližší spojenec Washingtonu.
.
Rozpor ve vedení Evropské unie kvůli orientaci zahraniční politiky spolu s ještě víc rostoucí závislostí na Washingtonu by měl pro Evropu závažné následky. Americký prezident Barack Obama si dal za cíl vyhrát válku v Afgánistánu a chce kvůli rostoucí síle Talibanu, jak se doslýcháme z Pentagonu, „také silněji připomínat své povinnosti evropským spojencům v NATO“. Jinými slovy: oněch 23 členských zemí EU, které zároveň patří k severoatlantickému paktu, mají vyslat více vojáků k Hindúkuši. Na druhé straně roste tlak na evropské státy NATO, aby stáhly své mírové jednotky z balkánského trvale krizového státu Bosny a Hercegoviny nebo aby alespoň značně zredukovaly jejich počet, aby se tím uvolněné kapacity mohly nasadit v Afgánistánu.
.
Tím se EU na jedné straně vystavuje nebezpečí, že se v Afgánistánu zaplete do opotřebovávající a vysilující války, a na straně druhé, že by pak v Bosně chyběly jednotky EU. Přitom očividně nehraje žádnou roli, že nikoliv střední Asie, ale Balkán je onou oblastí, ve které by Evropa měla prosazovat své skutečně původní vlastní bezpečnostní zájmy a postarat se o pořádek a stabilitu.
.
Nedá se totiž vyloučit, že v následujících měsících dojde na Balkáně ke značnému napětí. Protože EU a USA tlačí na bosenské Srby, aby souhlasili s reformou ústavy, která by znamenala konec dalekosáhlé autonomie státu Republika Srpska, hrozí srbský vůdce Milorad Dodik rozpadem bosenského společného státu: „Pokud budou (EU a USA, pozn.) dále vyvíjet takový tlak, tak se Bosna rozpadne“, prohlásil Dodik pro srbské noviny „Danas“.
.
Také ve vztahu Evropské unie k Rusku hrozí, že setrvá ve stavu chronického staveniště. Stranou všech ujišťování z Bruselu, že si přeje s Moskvou vytvořit „strategické partnerství“, zatěžuje vztah přibližování se NATO k ruským hranicím, energetické otázky a situace lidských práv.
.
Zde by mělo ovládnutí zahraniční politiky EU takzvanými transatlantiky, ke kterým novou „ministryni zahraničí EU“ můžeme počítat, za následek, že vztahům s Ruskem bude trvale škozeno. Velká Británie patří k deklarovaným zastáncům vstupu Ukrajiny a Gruzie do NATO, čímž se Kreml cítí být potvrzen ve svých obavách obkličování ze strany USA, zatímco Nizozemí společně s Německem a Francií tyto neoprávněné nároky odmítají.
.
V následujících letech se tedy nejen ukáže, jak si bude pokračovat odstátňování členských zemí EU Lisabonskou smlouvou, nýbrž také, zda bude Evropa schopna vést samostatnou zahraniční politiku. Máme se ovšem co obávat, že EU zůstane pátým kolem u vozu USA.
.
(Andreas Mölzer je spoluvydavatelem časopisu Zur Zeit)