Předcházející články: Tlak války - Jejich šálení a naše skutečnost - Syn proti otci - Bolavé místo - Není diváků! - Žizň a mír v naší zemi - Trojí ofensiva stepi
V prosinci před třemi lety po bok Osy postavilo se Japonsko se svou brannou mocí. Provokováno, napadlo naše anglo-americké nepřátele a citelně protřepalo jejich válečná loďstva. Cesta Středomořím byla tehdy nepříteli uzavřena. Hluboko na sovětském území pod Moskvou začínala zimní bitva, v níž nepříteli přišly na pomoc neslýchané mrazy. Japonci rychle postupovali, obsadili Honkon, Singapúr s Malajskem, Filipiny, Holandskou Indii a dostali se s ostrova na ostrov až do blízkosti Australie, jejíž severní pobřeží bombardovali z letadel. Když v létě 1942 německé armády pronikly k Volze a na Kavkaz, nepřítel se už připravoval k ofensivě na všech frontách.Ptali jsme se tehdy, co budou dělat ve své dvoufrontové válce Anglo-Američané? Aby zahájili rozhodné ofensivy současné v Evropě a v Pacifiku, bylo proti všem pravidlům vedení války. Buď měli volit nejprve ofensivu proti Evropě a v Pacifiku se spokojit defensivou tak dlouho než padne v Evropě rozhodnutí, nebo se odhodlat k ofensivě v Pacifiku a v Evropě se omezit na defensivu až do porážky Japonska.
Nářky Sovětského svazu a potřeba otevřít opět cestu Středomořím, která měla hrát také významnou úlohu za budoucích operací proti Japonsku, nutily anglo-americkou strategii k prvému soustředěnému úderu proti Evropě. To nebylo zcela po chuti Rooseveltovi, poněvadž veřejné mínění Spojených Států za hlavní americkou válku pokládalo zápas s Japonskem. Na východě naříkal ostatně Čankajšek ještě naléhavěji než Stalin na západě. Čankajšek měl v létě 1942 za sebou už plných pět let války s Japonskem, zatím co Stalin válčil teprve rok. V takových případech je kompromis tou nejpovážlivější věcí, k jaké se může stratég odhodlat. Roosevelt se toho nezalekl a v létě 1942 přešel opatrně do ofensivy v Pacifiku. Začal své nesmělé žabí skoky počínaje ostrovy Šalamounskými.
Soustředěné operace proti Evropě počátkem léta 1943 docílily uvolnění cesty Středomořím, když Anglo-Američané obsadili Sicilii. Cílem spojeneckých operací byli v prvé řadě, všude kde se dalo, němečtí spojenci. Churchill vykládal o „měkkém břichu Evropy“ a mínil tím Italii. Po kapitulaci Italie se zdálo, že konec války je na dosah. V Pacifiku pokračovali Američané v postupu od ostrova k ostrovu. Čankajšek se spokojoval s defensivou. Čekal na zřízení amerických leteckých základen a na uvolnění pozemního spojení s Indií, které měli obstarat Angličané v Birmě.
Spojenci určitě počítali s kapitulací Říše nejpozději o vánocích 1943. Rozhodující ránu, kterou v prvé světové válce obstarala blokáda, v této válce měl opatřit letecký teror. Říšské velení bylo po odpadnutí Italie přinuceno k základnímu přeskupení sil. Musilo zvýšit počet divisí na Balkáně, obsadit jihofrancouzské a italské břehy. Konečně bylo třeba německých jednotek k vytvoření fronty napříč Italií. Tyto desítky německých divisí musily se vzít zčásti také z východní fronty a tím byl řechodně ulehčen postup bolševikům. Churchill s Eisenhowerem se původně domnívali, že k zakončení války v Evropě stačí 40 anglo-americkcýh divisí v Italii a několik tisíc těžkých bombardérů. Ostatní že obstarají bolševici. Anglo-americké divise umístěné v Anglii měly po zhroucení Velkoněmecké říše přislat přímo v Hamburku, Brémách a v Kielu, aby na motorech projely nejprve směrem k jihu vstříc spojeneckým armádám postupujícím přes Alpy ze severní Italie.
To byl sen. Ve skutečnosti přec jen bylo třeba vytvořit druhou frontu ve Francii a to právě v době, kdy už spojenecké velení chtělo vlastně zahájit rozhodující operace proti Japonsku na Filipinách a v Malajsku. Celé jaro se proto přesunovala z Indického oceánu do Anglie různá vyloďovací plavidla, určená původně pro operace proti Japoncům. Japonskému velení nebyl neznámý anglo-americký plán z Filipin od východu a z Malajska od západu odříznout japonské posádky v Holandské Indii od japonských ostrovů. Proto zahájilo energickou ofensivu proti Čankajškovi, aby získalo přímé spojení po souši z Korey až do Singapúru. To se také tyto dny podařilo.
Po invasi v Normandii se čekalo u spojenců, že válka v Evropě skončí na podzim 1944. Ještě před údobím dešťů se mělo v roce 1945 začít s operacemi proti Japonsku. Nyní se ukázalo, že v Evropě bude třeba ještě zimního tažení, s nímž se nepočítalo ani po stránce materiálu, ani pokud jde o živé zálohy. Eisenhower spotřeboval během léta a podzimu oněch 100 divisí, které byly před zahájením invase v Anglii, v Italii, v severní Africe, na Sardinii a na Korsice. Spotřeboval také doplňky, které všechny tyto divise zdvojovaly. K 22. listopadu náměstek severoamerického ministra války Patterson přiznal jen na západě americké ztráty číslicí 475.000 mužů. Z opatrnosti vynechal ztráty amerických sil v Italii, v severní Africe a na Sicilii, kde Američané válčí už dva plné roky (od vylodění v Alžíru). Budeme k Američanům velmi ohleduplní, když jejich ztráty v Evropě za uplynulý rok odhadneme pouze na ¾ milionu mužů. Třetí rok, co Američané válčí, stál je tedy (od prosince 1943 do prosince 1944) nejméně 1,000.000 mužů. A co si vyžádala dvě předchozí léta? Nepočítáme ani ztráty britských armád na západě, v Italii a na Dálném východě.Když zahajoval 8. listopadu proti Metám novou ofensivu, velitel 3. americké armády prohlásil k svým důstojníkům, že za 18 dní budou v Berlíně. To mělo tedy být 26. listopadu. Na straně Říše i Japonska naspořený čas byl jak náleží využit. Od 20. července nás už dělí pět měsíců úspěšné obrany, která nepřítele stála mnoho nečekané krve. Americké chvástání před zimní ofensivou velmi připomínalo sebevědomí francouzského generála Nivella, který v roce 1917 chtěl prolomit německou frontu na západě. Vojensky negramotným francouzským politikům se Nivelle velmi zamlouval, poněvadž dovedl mistrně hrát sebevědomého a sebejistého. O jeho válečném projektu řekl vtipně francouzský maršál Lyautey, že to je plán pro armádu velkovévodkyně z Gerolsteinu. Nivellův plán byl založen, podobně jako plán Eisenhowerův, na podceňování nepřítele. Konce známe: vzpoura ve francouzských jednotkách. Tehdy zachránil po prvé Francii Pétain.
Ze Spojených Států odchází nyní spěšně divise za divisí přes Atlantic. Jde však o divise, určené pro jarní ofensivu proti Japonsku z armády pacifické. Už dva měsíce trvají kruté boje na filipínském ostrově Leyte, aniž se Američané mohli vykázat nějakými výsledky. K původním sedmi divisím tam zatím přibyly další, aby prošly podobným krvavým mlýnem, jakým je v Evropě pro jiné americké divise prostor Cách. Z politických důvodů Roosevelt rozpoutal ofensivu proti Filipinám. Nečekal na skončení války v Evropě. Tato pacifická ofensiva vyžaduje nejen pozemních sil, které chybí v Evropě, nýbrž také mohutného letectva, jež chybí v Evropě dvakrát. Americkou netrpělivost ne východě stálo to dosud 14.000 letadel. Dnes by byli rádi, kdyby jen polovinu z nich měli v Evropě.
Jako nemohou Američané zastavit své operace v Evropě, tak je to také s jejich akcemi na Filipinách a v Číně. Obě nutno živit a tu ani tam se nepodařilo vytvořit drtivé těžiště. Nejpovážlivější však je v americké strategii, že vše vsadila na leteckou válku. Domnívala se, že si jí vynutí rozhodování v Evropě a že jí zruší také Japonsko. Nakonec se ukazuje, že letectvo je a zůstává pouze zbraní pomocnou a že není s to trvale nahradit ani dělostřelectvo.
Zima nebude pro nás bez zajímavosti a pro nepřítele bez překvapení. pro Říši je to válka o bytí národa, pro Spojené Státy je pouze válkou koloniální a pro Anglii? – největším nedorozuměním dějin. Za ně děkuje Churchillovi, který chtěl odčinit svou vojenskou ostudu z Gallipoli z roku 1915a proto organizoval v této válce Gallipoli druhé v mnohem větším měřítku. Konec tohoto podniku bude však stejný.
(Lidové noviny, 17. prosince 1944. Zvýraznění textu ponecháno dle zdroje.)