V září 1944, kdy západní spojenci i Rudá armáda spěchali k Berlínu, chtělo nacistické vedení proti zapřisáhlému nepříteli bojovat dokonce i v případě porážky. Na scénu vstupuje Heinrich Himmler, říšský vedoucí SS a policejní šéf, který sice neměl vůdcovské schopnosti, ale disponoval veškerými prostředky, jimiž mohl přinutit a potrestat ty, kteří se nedokázali nebo se odmítali organizovat. Měl na starosti všechny zálohy a odvod vojáků v samotném Německu. V srpnu se pustil do budování a do výcviku dvaceti pěti divizí Volksgrenadiere. (1) V létě tohoto roku se sešli Reichsführer-SS Heinrich Himmler a SS-Brigadeführer und Generalmajor der Polizei Walter Schellenberg. Schellenberg ho seznámil s prací generálmajora Reinharda Gehlena, která zahrnovala zpravodajství z východní fronty, ve které Gehlen poukazoval na účinnost ruských partyzánských jednotek. Rovněž se zmínil o možné válečné prohře, pokud se nezačne konat a nevytvoří se obdobná partyzánská organizace na německé straně. Struktura takové organizace vycházela ze zkušenosti s polským hnutím odporu – Armii Krajowe (AK). Po pádu Warszawy se Gehlenovi dostal do rukou archiv AK. Hovoří o vytvoření podzemní organizace vytvořené z malých skupin s decentralizovanou organizační strukturou. Plán obsahoval školení sabotérů, diversantů a agentů, vytvoření utajených skladů zbraní, potravin a radiových spojení na územích ohrožených sovětskou a polskou okupací. Gehlen byl v té době v čele zpravodajského oddělení generálního štábu OKH „ Fremde Heere Ost“, které se zabývalo operačním a taktickým zpravodajstvím, zaměřeným proti Sovětské armádě. Řídilo akce skupiny „Zeppelin“ jejíž příslušníci byli naverbováni především z řad válečných zajatců, ale i místních konfidentů a spolupracovníků Abwehru. Původním úkolem byla diverzní a zpravodajská činnost ve prospěch vojsk Wehrmachtu, bojujících na východní frontě. Himmler plán z počátku odmítl, ale předložil Gehlenovu zprávu dalším důležitým osobám a po dlouhém uvážení došel k finálnímu závěru..
Mobilizace a propaganda k totalitnímu nástupu národa proti plánům Spojenců vytvořit Německo dle Morgenthauova plánu dostoupila vrcholu 19. října 1944, kdy Völkischer Beobachter oznamoval červeným titulkem přes celou stranu, že na oslavu Bitvy národů Führer ohlašuje vznik Volkssturmu. Při inspekci první jednotky Volkssturmu 18.října 1944 zakončil Himmler svůj projev slovy: "I na územích, kde si nás podle svého přesvědčení plně podrobili, se jim za zády čas od času znovu zvedne vlna odporu a dobrovolníci, podobní vlkodlakům, odvážným jako sama smrt, na nepřítele opět udeří !" (2) Bylo rozhodnuto vytvořit odbojové hnutí pod krycím jménem WERWOLF. Jméno Werwolf je inspirováno románem Hermanna Lönse, odehrávající se za třicetileté války. Evropskou krajinou táhnou žoldnéři z různých zemí a s nimi přichází i vraždění, vypalování vesnic, znásilňování žen a dětí. Skupina sedláků z Lüneburského vřesoviště se ovšem žoldnéřům a cizím vojákům vydá na odpor. Pod vedením sedláka Wulfa odchází skupina vesničanů do lesa a zde se mstí nepřátelům za jejich činy. Nikdo neunikne jejich spravedlnosti a s nikým nemají žádný soucit. Chrání své příbuzné a obyvatele vesnic. Střídavě přebývají ve vesnici a v lesích. Jejich oddanost ve vítězství je známá brzo v širokém okolí a nepřátelé si na ně dávají pozor. Za svůj symbol si zvolí tzv. Vlčí hák, který odstrašuje všechny nepřátele. Po skončení války jsou Wehrwolfové odměněni od knížete a respektováni od svých bližních. (3) Jaká symbolika pro druhou polovinu roku 1944. Hrdinných vojáků bohužel ubývalo, ale touha po svobodě stále nevyprchala. Z jedné strany, řečeno slovy Ministerstva propagandy, barbarští bolševici, znásilňující ženy a loupící a ze strany druhé vojenská sebránka poháněná židovskými intrikáři. Kapitulaci Aachen 21. 10. 1944 bral Himmler jako osobní urážku. V dopise určeném policejnímu veliteli SS pro Západ generálu Karlu Gutenbergerovi, rozzlobeně napsal: "Z informací v nepřátelském tisku je jasné, že v některých oblastech okupovaných Angloameričany se místní obyvatelstvo chová naprosto nedůstojně. Přikazuji, aby v okamžiku, kdy budou tato území znovu obsazena, byli provinilci postaveni před soud. Nyní bychom se měli pokusit dotyčné obyvatelstvo, vychovat tím, že za frontou vykonáme trest smrti." (4)
.
Plněním tohoto úkolu byla pověřena organizace vytvořená v říjnu 1944 jako Unternehmen Werwolf (Iniciativa Werwolf). Tato partyzánské organizace pod názvem Werwolf (vlkodlak), která má působit v týlu nepřítele a jako stín likvidovat nepřátele Německé říše. Nepřátelská hnutí partyzánů působila v Evropě od počátků války. Velkým příkladem by se dalo uvést Polsko či Francie. Nejbrutálnější způsob partyzánského boje předváděli opět vojáci Sovětského svazu. Pro takovou akci potřeboval Himmler někoho schopného. Na schůzce v Himmlerově novém štábu u vesnice Hohenlychen, které se zúčastnil Schellenberg, nakonec se jim stal SS-Obergruppenführer und General der Waffen-SS und Polizei Hans-Adolf Prützmann, jmenovaný zároveň Generalinspekteur für Spezialabwehr. Prützmann byl s partyzánským bojem sblížen již dříve. Od roku 1941 pobýval ve východní Evropě a patřil mu také neoficiální titul “neomezeného krále Ukrajiny“. Jeho znalost sovětského partyzánského hnutí nebyla malá a jeho fanatismus a bezsoucitná duše mu přidávali na oblibě u Himmlera. Od Himmlera dostal jasný úkol a byl obeznámen se všemi záležitostmi okolo akce „W“. Jako hlavní štáb si Prützmann zvolil Petz poblíž Berlina, později bylo sídlo přesunuto do Rheinsbergu (cca. 100 km severně od Berlína). Prützmann okamžitě začínal povolávat schopné lidi, jako své bývalé kolegy z Ukrajiny, tak i známější příslušníky SS. (5) Do velitelství se sjížděli lidé, kteří byli nějakým způsobem seznámeni s partyzánským bojem (lidé ze SS, WH, policejní důstojníci či skupina důstojníků a poddůstojníků divize Brandenburg). Pro prvopočátky výcviku zvolil Prützmann část západního Německa, kde Spojenci stáli na historických hranicích říše. Zde byl hlavním velitelstvím a výcvikovým střediskem zámek Hűlchrath v Grevenbroichu, dalšími středisky byly Lübbecke, Eltville am Rhein, Neustrelitz, Hannover a ve Slezsku Breslau (WrocŁaw), Neisse (Nysa), Teschen (Těšín).
Místní organizace NSDAP a SS byli informováni o výcviku Werwolfu. Dobrovolníci pocházeli ze všech možných organizací a věkových kategorií. Ve Werwolfu se tak setkali hoši z HJ a dívky z BDM, někteří vojáci SS, příslušníci policie a obyvatelé Německa, kteří byli připraveni bojovat za svobodu Evropy jako Lönseho sedláci pod vedením Wulfa v jeho románu. Dalším střediskem byl zámek Friedenthal (severně od Berlína). Muž, který je zde cvičil, byl SS-Obersturmbannführer Otto Skorzeny. Místo mu nabídl osobně Himmler, pro jeho vynikající výsledky. Byl pozván do Himmlerova štábu v Hohenlychenu, kde se zúčastnil schůze společně s Prützmannem, Schellenbergem. Schůzce byl přítomen i SS-Obergruppenführer Ernst Kaltenbrunner. Skorzeny zde byl seznámen s akcí „W“ a okamžitě začal pracovat ve výcvikovém středisku ve Friedenthalu. Od podzimu 1944 do jara 1945 zde vycvičili mnoho osob k záškodnickému boji, kteří odváděli svou práci po různých koutech říše. Prvotním prostorem měla být oblast mezi Aachen a Prümem a část oblasti Východního a Západní Prusko, kterou již Rusové obsadili, ale bylo zde ještě dost Němců, kteří by mohli být Werwolfu nápomocni. Na konci prosince 1944 svolal Prützmann poradu do Postupimi, kde jednal se zástupci německých organizací. Potřeboval do svých řad další schopné lidi a zde mu byl nápomocen Reichsjugendführer Hitler Jugend Artur Axmann. Nutno upozornit, že uvnitř SS byly dvě organizace - Werwolf a SS Jagdverbände Otto Skorzenyho. Již na podzim roku 1944 obeslal Prützmannův inspektorát nejvyšší funkcionáře SS a NSDAP v západních župách, kteří měli podle jim zaslaných tajných instrukcí získat vhodné dobrovolníky. (6) Těch se do konce roku 1944 přihlásilo Prützmannovu štábu kolem čtyř až pěti tisíc. Z nich byli následně vybráni ti, kteří se k úkolům Werwolfu jevili jako nejvhodnější. Obzvláště se cenili lidé, jejichž zaměstnání bylo spjato s přírodou, jako myslivci, lesníci a zemědělci s výbornou znalostí místa. Z hlediska výcviku byli nejlepší přislušníci přijati do března 1945. Pro plnění výzvědných úkolů a doručování zpráv se považovaly jako obzvláště užitečné příslušnice Svazu německých dívek (BDM) a členové HJ.
.
Výcvikové programy měly teoreticky zahrnovat sabotáže s použitím plastické trhaviny, napěchované do plechovek Heinzovy polévky z volské oháňky a odpalované ukořistěnou britskou časovanou roznětkou. Byly vyvinuty nejrůznější druhy vybavení, dokonce i prádlo obsahující výbušninu nipolit. Existovaly také nepromokavé pláště s podšívkou z výbušniny. Nováčkové Werwolfu se učili zabíjet strážné škrticí smyčkou asi metr dlouhou nebo pistolí Walther s tlumičem. Ukořistěné dokumenty uvádějí, že jejich heslem bylo "Proměňte den na noc a noc na den! Udeřte nepřítele, jak jej spatříte! Buďte mazaní! Kraďte zbraně, střelivo a stravu! Ženy, podporujte boj Werwolfu“ jak můžete!" (7) Měli operovat v tří- až šestičlenných skupinách, stravu měli dostat na 60 dnů. "Zvláštní důraz se kladl na ničení skladišť benzinu a nafty." Výše zmíněné úkoly měly provádět základní jednotky o síle 3 až 6 mužů, které byly následně organizovány do větších celků. (8) Vybavení členů základních skupin sestávalo z osobních zbraní, ručních granátů, pancéřových pěstí a plastických trhavin v rozmezí sedmi až devíti kilogramů. Werwolfové obdrželi také vojenské uniformy, ať již se jednalo o uniformy Waffen SS nebo uniformy speciálních armádních jednotek. Přes den se měli pohybovat v civilním oblečení, vybaveni falešnými osobními průkazy a při plnění úkolů v nočních hodinách pak použít zmíněné uniformy. Výcvikový manuál Werwolf:Winke für Jagdeinheiten (Winke für Jagdeinheiten) upravoval i užití civilního oblečení, a sice tak, že „v krajním případě může být také použito ošacení typické pro zemědělce v operační oblasti“ (9) Velký důraz kladl manuál také na získání podpory domorodého obyvatelstva: „Bez podpory obyvatelstva se nemohou skupiny odporu na dlouho udržet“ (10) Nacistické úřady objednaly 2000 vysílaček a 5000 souprav trhavin, ale jen málo se podařilo dodat včas. Po náletech se sbíraly americké zápalné bomby a vězňové koncentračních táborů je museli rozebrat a vyjmout nálož k dalšímu použití. Werwolf měl také podle předpokladů čelních představitelů přimět jak západní Spojence, tak sovětské velení, aby přesměrovali část jednotek do svých týlů, kde by se vyrovnali s problémy, jež jim způsobil. Vybavení skupin Werwolfu zajišťoval systém skrytých muničních skladů a zásobovacích skladišť. Ponecháni za nepřátelskými liniemi zůstávali příslušníci Werwolfu ve skrytých bunkrech nebo podzemních chodbách, které sloužily rovněž jako ubytovny a velitelská stanoviště. Tyto okolnosti donutily členy jednotlivých skupin operovat pouze na omezeném prostoru a být tak vázáni poměrně malým akčním radiem. Do konce roku probíhal výcvik Werwolfu podle přeložených sovětských materiálů a materiálů Armie Krajowe dodané Gehlenem. Od ledna pak dle Werwolf:Winke für Jagdeinheiten. S postupem Rusů k Odře vyvstal problém s výcvikovými středisky.
.
Plukovník SS Siebl otevřel své první výcvikové středisko Werwolfu uprostřed oblasti, kterému kontrarozvědná služba začala říkat „Alpenfestung“ nebo „National redoubt“ či „a reduta“. Daily Worker 15.12.1944 přinesl zprávu, že Hitler se nevzdá a vytvoří v oblasti na pomezí Bavorska a Rakouska se svými elitními jednotkami SS a horskou pěchotou poslední baštu odporu. Během bitvy o Ardeny Goebbels na tajné schůzce všech německých vydavatelů a předních novinářů prohlásil, že se o „redutě“ nikde nesmí zmiňovat a pokud vyjde něco v zahraničním tisku, nesmí to přetiskovat. Po selhání protiofenzivy v Ardenách sestavil Goebbels skupinu, která by historky o „redutě“, o budování podzemních továren v této oblasti, o elitních jednotkách a o podzemních skladech zásob měla šířit. Lest se vydařila a americký tisk se těchto informací záhy chopil. První článek o tom, že u Bad Aussee, ležícího nedaleko Berchtesgadenu se rozbíhá program pozemní partyzánské války a že je v tomto regionu cvičen výkvět SS a HJ otiskl americký časopis Collier. Novou hrozbu začala analyzovat výzvědná služba SHAEF a výzvědná služba 12. armády ji začala zkoumat. Ministerstvo obrany Spojených států tuto zprávu vzalo vážně na vědomí 12. února 1945, kdy varovalo, že Hitler bude chtít vyvolat skutečný Soumrak bohů. Letecká ochrana poukazuje přinejmenším na dvacet lokalit v „redutě“, kde se v podzemí vyvíjejí aktivity a to zejména v oblastech Feldkirchen, Kufstein, Berchtesgaden a Golling. Na druhé straně však výzkumné a analytické oddělení OSS pod vedením Billa Langera vypracovalo rozsáhlou zprávu, která velmi skepticky hodnotila existenci „National redoubt“. Nikdo však této práci nevěnoval potřebnou pozornost. 21. března 1945 vydal štáb 12. armádní skupiny generála Bradleyho zásadní změnu strategické orientace, podle níž význam Berlína poklesl a celkový postup vojsk měl směřovat do pevnosti v jižním Bavorsku. (11)
.
Změna strategie, podle které Němci v čele s Werwolfy povedou v Alpách partyzánskou válkou, jejímž výchozím bodem bude Berchtesgaden. O čtyři dny později zveřejňuje svá zjištění o „redutě“ i 7. Armáda generála Patche. V Remeši je mapa označena legendou „hlášení o National redoubt“ začala zaplňovat červenými praporky. Cíle Spojenců se změnily, význam Berlina je umenšen. Skupina 4000 -5000 nadšených mladých mužů z SS a nezletilců z HJ a dívek z BDM, kteří procházeli výcvikem dle manuálu Werwolf:Winke für Jagdeinheiten na tajných školách a střediscích pro Werwolfy se stala rozhodujícími faktory při určování budoucí strategie Spojenců v Evropě. Místo na Berlín se táhne na „redutu“. Pravdu Spojenci zjistili až 23. dubna 1945, když nedaleko od Magdeburgu překročili Labe tři Němci a vzdali se 30. pěší divizi. Jedním z mužů byl generálporučík Kurt Dittmar, který vešel ve známost svými oficiálními zprávami z fronty a byl považován za velmi důvěryhodný zdroj. Dittmar při výslechu uvedl, že „reduta“ je jen romantický sen a mýtus a Hitler zůstal v Berlíně. Spojenci si příliš pozdě uvědomili, že žádná „reduta“ není a nikdy nebyla. Berlín je ponechán Rusům a to následně pomohlo změnit celou tvář Evropy. Zajistili tím rozdělení Německa na padesát let.
.
Když se v lednu dostala Spojencům do ruky brožurka Werwolf:Winke für Jagdeinheiten přivodila šok. Tato brožurka byla prvním oficiálním dokumentem tajné organizace Werwolf. Z obsahu brožury:
Předmluva, partyzánská válka, povaha partyzánské války, organizace, vedení, principy, možnosti a omezení, zřízení loveckých jednotek, obecné požadavky, vůdci, lidé, organizace, výzbroj, vybavení, oblečení, vzdělávání, principy, využití půdy a krytí, procházet uzavření, oznámení a sdělení, zblízka, zátarasy, taktika, dosáhnout využití prostoru, volba zničení a cíle boje, osvěta a vyzvědění, pochod, plánování zastávek, záškodnická akce, přepadení, útok, zastavování, zabezpečení odpočinku, ochrana před odvetou, boj proti nepřátelské propagandě, ubytování a jídlo, přístřeší, vytápění a vaření, odpad a latríny, jídlo, nouzové dávky, Příloha I: Pokyny pro vybavení lovce, příloha II: Návod k použití kompasu při pochodu, příloha III:Výsadkové operace.
Pod nápisem Organizace stálo: "Zvláštním úkolem loveckých jednotek jsou rozsáhlé a pečlivě naplánované mise v týlu nepřítele. Tyto lovecké mise tvoří páteř jakékoli války vedené v malém měřítku. Lovecké jednotky by měly být využívány při dalších lokálních akcích hnutí odporu." (12)
.
Mnoho z argumentů zde uvedených a pokynů je v současné době využito v kurzech pro osamělé bojovníky, Jagdkommandos, USA U. S. Special Forces nebo Rangers Při studiu. této knihy si brzy uvědomíte, že byla napsána vojenskými experty. Tam jsou základní pravidla pro partyzánskou válku, jak byly později používaná v podobné formě po celém světě. Zde zmíníme jen známou knihu Der totale Widerstand: Kleinkriegsanleitung für Jedermann švýcarského majora H. von Dach. Kniha, která je pro úspěšné malé války v podobných nebo stejných podmínkách zásadní a nezbytná. (13)
.
Ve výše citované brožuře Werwolfu jsou popsané způsoby, jak se mají Werwolfové počínat za liniemi Spojenců. Nechyběly instrukce tykající se likvidace německých kolaborantů a sabotáže spojeneckých komunikací.
.
Zřídil Werwolf své lokální partyzánské jednotky? Zděšeně uvažovali pracovníci výzvědných služeb. Podle hlášení o rostoucím počtu incidentů daleko za spojeneckými liniemi vše nasvědčovalo, že Werwolf rozjel svou partyzánskou válku. Mimo to z Prützmannovy kanceláře vyšel rozkaz „ Každý starosta na území okupovaném Spojenci musí být při nejbližší příležitosti zlikvidován“ Mezi nejznámější činy německého Werwolfu na Západní frontě se řadí atentát na antifašistického starostu Aachen Franze Oppenhoffa (proveden na příkaz Himmlera 25. března 1945 v “Operaci Karneval“). Do Aachenu bylo vysláno z cvičiště na zámku Hülchrath komando vlkodlaků skládající se ze čtyř vojáků SS (SS-Untersturmführer Herbert Wenzel, SS-Unterscharführer Sepp Leitgeb, George Heidorn a Karl Heinz Hennemann), jednoho člena HJ (Eric Morgenschweiss) a členky BDM (Hauptgruppenführerin Ilse Hirsch). Komando bylo 22. března 1945 obeznámeno s plánem akce a ještě téhož dne nasedlo do letadla B17 v Hildesheimu. Výsadek komanda proběhl na hranicích Holandska s Německem. Po dosažení Aachenu a zjištění bydliště Oppenhoffa Leitgeb přeřízl telefonické spojení domu v domnění, že jde o starostův dům. Starosta nebyl doma a tak ho služebná telefonem zavolala a když starosta přišel, Leitgeb ho zastřelil ranou do hlavy na schodech jeho rezidence. Následně na místo přijela skupina amerických vojáků, zkontrolovat telefonické vedení, které předtím vlkodlaci přeřízli. Wenzel a Hennemann nestihli utéci se skupinou a dali se na ústup samostatně. Sepp Leitgeb byl při ústupu komanda zabit minou a Ilse Hirschová byla toutéž minou také vážně zraněna. Zbytek skupiny, Morgenschweiss a Heidorn, se dostal k řece Urft. Operace Karneval byla nejspíše nejznámější akcí Werwolfu, která se povedla uskutečnit. (14) Mnoho vražd a incidentů bylo Werwolfu připsáno i bez sebemenších důkazů. Jako příklad se dá uvést smrt sovětského generála Nikolaie Berzarina 16. června 1945 v Berlíně, kdy byl sovětskou propagandou uznán jako oběť Werwolfu. Přitom však zahynul při dopravní nehodě.
.
.
Plněním tohoto úkolu byla pověřena organizace vytvořená v říjnu 1944 jako Unternehmen Werwolf (Iniciativa Werwolf). Tato partyzánské organizace pod názvem Werwolf (vlkodlak), která má působit v týlu nepřítele a jako stín likvidovat nepřátele Německé říše. Nepřátelská hnutí partyzánů působila v Evropě od počátků války. Velkým příkladem by se dalo uvést Polsko či Francie. Nejbrutálnější způsob partyzánského boje předváděli opět vojáci Sovětského svazu. Pro takovou akci potřeboval Himmler někoho schopného. Na schůzce v Himmlerově novém štábu u vesnice Hohenlychen, které se zúčastnil Schellenberg, nakonec se jim stal SS-Obergruppenführer und General der Waffen-SS und Polizei Hans-Adolf Prützmann, jmenovaný zároveň Generalinspekteur für Spezialabwehr. Prützmann byl s partyzánským bojem sblížen již dříve. Od roku 1941 pobýval ve východní Evropě a patřil mu také neoficiální titul “neomezeného krále Ukrajiny“. Jeho znalost sovětského partyzánského hnutí nebyla malá a jeho fanatismus a bezsoucitná duše mu přidávali na oblibě u Himmlera. Od Himmlera dostal jasný úkol a byl obeznámen se všemi záležitostmi okolo akce „W“. Jako hlavní štáb si Prützmann zvolil Petz poblíž Berlina, později bylo sídlo přesunuto do Rheinsbergu (cca. 100 km severně od Berlína). Prützmann okamžitě začínal povolávat schopné lidi, jako své bývalé kolegy z Ukrajiny, tak i známější příslušníky SS. (5) Do velitelství se sjížděli lidé, kteří byli nějakým způsobem seznámeni s partyzánským bojem (lidé ze SS, WH, policejní důstojníci či skupina důstojníků a poddůstojníků divize Brandenburg). Pro prvopočátky výcviku zvolil Prützmann část západního Německa, kde Spojenci stáli na historických hranicích říše. Zde byl hlavním velitelstvím a výcvikovým střediskem zámek Hűlchrath v Grevenbroichu, dalšími středisky byly Lübbecke, Eltville am Rhein, Neustrelitz, Hannover a ve Slezsku Breslau (WrocŁaw), Neisse (Nysa), Teschen (Těšín).Místní organizace NSDAP a SS byli informováni o výcviku Werwolfu. Dobrovolníci pocházeli ze všech možných organizací a věkových kategorií. Ve Werwolfu se tak setkali hoši z HJ a dívky z BDM, někteří vojáci SS, příslušníci policie a obyvatelé Německa, kteří byli připraveni bojovat za svobodu Evropy jako Lönseho sedláci pod vedením Wulfa v jeho románu. Dalším střediskem byl zámek Friedenthal (severně od Berlína). Muž, který je zde cvičil, byl SS-Obersturmbannführer Otto Skorzeny. Místo mu nabídl osobně Himmler, pro jeho vynikající výsledky. Byl pozván do Himmlerova štábu v Hohenlychenu, kde se zúčastnil schůze společně s Prützmannem, Schellenbergem. Schůzce byl přítomen i SS-Obergruppenführer Ernst Kaltenbrunner. Skorzeny zde byl seznámen s akcí „W“ a okamžitě začal pracovat ve výcvikovém středisku ve Friedenthalu. Od podzimu 1944 do jara 1945 zde vycvičili mnoho osob k záškodnickému boji, kteří odváděli svou práci po různých koutech říše. Prvotním prostorem měla být oblast mezi Aachen a Prümem a část oblasti Východního a Západní Prusko, kterou již Rusové obsadili, ale bylo zde ještě dost Němců, kteří by mohli být Werwolfu nápomocni. Na konci prosince 1944 svolal Prützmann poradu do Postupimi, kde jednal se zástupci německých organizací. Potřeboval do svých řad další schopné lidi a zde mu byl nápomocen Reichsjugendführer Hitler Jugend Artur Axmann. Nutno upozornit, že uvnitř SS byly dvě organizace - Werwolf a SS Jagdverbände Otto Skorzenyho. Již na podzim roku 1944 obeslal Prützmannův inspektorát nejvyšší funkcionáře SS a NSDAP v západních župách, kteří měli podle jim zaslaných tajných instrukcí získat vhodné dobrovolníky. (6) Těch se do konce roku 1944 přihlásilo Prützmannovu štábu kolem čtyř až pěti tisíc. Z nich byli následně vybráni ti, kteří se k úkolům Werwolfu jevili jako nejvhodnější. Obzvláště se cenili lidé, jejichž zaměstnání bylo spjato s přírodou, jako myslivci, lesníci a zemědělci s výbornou znalostí místa. Z hlediska výcviku byli nejlepší přislušníci přijati do března 1945. Pro plnění výzvědných úkolů a doručování zpráv se považovaly jako obzvláště užitečné příslušnice Svazu německých dívek (BDM) a členové HJ.
.
Výcvikové programy měly teoreticky zahrnovat sabotáže s použitím plastické trhaviny, napěchované do plechovek Heinzovy polévky z volské oháňky a odpalované ukořistěnou britskou časovanou roznětkou. Byly vyvinuty nejrůznější druhy vybavení, dokonce i prádlo obsahující výbušninu nipolit. Existovaly také nepromokavé pláště s podšívkou z výbušniny. Nováčkové Werwolfu se učili zabíjet strážné škrticí smyčkou asi metr dlouhou nebo pistolí Walther s tlumičem. Ukořistěné dokumenty uvádějí, že jejich heslem bylo "Proměňte den na noc a noc na den! Udeřte nepřítele, jak jej spatříte! Buďte mazaní! Kraďte zbraně, střelivo a stravu! Ženy, podporujte boj Werwolfu“ jak můžete!" (7) Měli operovat v tří- až šestičlenných skupinách, stravu měli dostat na 60 dnů. "Zvláštní důraz se kladl na ničení skladišť benzinu a nafty." Výše zmíněné úkoly měly provádět základní jednotky o síle 3 až 6 mužů, které byly následně organizovány do větších celků. (8) Vybavení členů základních skupin sestávalo z osobních zbraní, ručních granátů, pancéřových pěstí a plastických trhavin v rozmezí sedmi až devíti kilogramů. Werwolfové obdrželi také vojenské uniformy, ať již se jednalo o uniformy Waffen SS nebo uniformy speciálních armádních jednotek. Přes den se měli pohybovat v civilním oblečení, vybaveni falešnými osobními průkazy a při plnění úkolů v nočních hodinách pak použít zmíněné uniformy. Výcvikový manuál Werwolf:Winke für Jagdeinheiten (Winke für Jagdeinheiten) upravoval i užití civilního oblečení, a sice tak, že „v krajním případě může být také použito ošacení typické pro zemědělce v operační oblasti“ (9) Velký důraz kladl manuál také na získání podpory domorodého obyvatelstva: „Bez podpory obyvatelstva se nemohou skupiny odporu na dlouho udržet“ (10) Nacistické úřady objednaly 2000 vysílaček a 5000 souprav trhavin, ale jen málo se podařilo dodat včas. Po náletech se sbíraly americké zápalné bomby a vězňové koncentračních táborů je museli rozebrat a vyjmout nálož k dalšímu použití. Werwolf měl také podle předpokladů čelních představitelů přimět jak západní Spojence, tak sovětské velení, aby přesměrovali část jednotek do svých týlů, kde by se vyrovnali s problémy, jež jim způsobil. Vybavení skupin Werwolfu zajišťoval systém skrytých muničních skladů a zásobovacích skladišť. Ponecháni za nepřátelskými liniemi zůstávali příslušníci Werwolfu ve skrytých bunkrech nebo podzemních chodbách, které sloužily rovněž jako ubytovny a velitelská stanoviště. Tyto okolnosti donutily členy jednotlivých skupin operovat pouze na omezeném prostoru a být tak vázáni poměrně malým akčním radiem. Do konce roku probíhal výcvik Werwolfu podle přeložených sovětských materiálů a materiálů Armie Krajowe dodané Gehlenem. Od ledna pak dle Werwolf:Winke für Jagdeinheiten. S postupem Rusů k Odře vyvstal problém s výcvikovými středisky..
Plukovník SS Siebl otevřel své první výcvikové středisko Werwolfu uprostřed oblasti, kterému kontrarozvědná služba začala říkat „Alpenfestung“ nebo „National redoubt“ či „a reduta“. Daily Worker 15.12.1944 přinesl zprávu, že Hitler se nevzdá a vytvoří v oblasti na pomezí Bavorska a Rakouska se svými elitními jednotkami SS a horskou pěchotou poslední baštu odporu. Během bitvy o Ardeny Goebbels na tajné schůzce všech německých vydavatelů a předních novinářů prohlásil, že se o „redutě“ nikde nesmí zmiňovat a pokud vyjde něco v zahraničním tisku, nesmí to přetiskovat. Po selhání protiofenzivy v Ardenách sestavil Goebbels skupinu, která by historky o „redutě“, o budování podzemních továren v této oblasti, o elitních jednotkách a o podzemních skladech zásob měla šířit. Lest se vydařila a americký tisk se těchto informací záhy chopil. První článek o tom, že u Bad Aussee, ležícího nedaleko Berchtesgadenu se rozbíhá program pozemní partyzánské války a že je v tomto regionu cvičen výkvět SS a HJ otiskl americký časopis Collier. Novou hrozbu začala analyzovat výzvědná služba SHAEF a výzvědná služba 12. armády ji začala zkoumat. Ministerstvo obrany Spojených států tuto zprávu vzalo vážně na vědomí 12. února 1945, kdy varovalo, že Hitler bude chtít vyvolat skutečný Soumrak bohů. Letecká ochrana poukazuje přinejmenším na dvacet lokalit v „redutě“, kde se v podzemí vyvíjejí aktivity a to zejména v oblastech Feldkirchen, Kufstein, Berchtesgaden a Golling. Na druhé straně však výzkumné a analytické oddělení OSS pod vedením Billa Langera vypracovalo rozsáhlou zprávu, která velmi skepticky hodnotila existenci „National redoubt“. Nikdo však této práci nevěnoval potřebnou pozornost. 21. března 1945 vydal štáb 12. armádní skupiny generála Bradleyho zásadní změnu strategické orientace, podle níž význam Berlína poklesl a celkový postup vojsk měl směřovat do pevnosti v jižním Bavorsku. (11).
Změna strategie, podle které Němci v čele s Werwolfy povedou v Alpách partyzánskou válkou, jejímž výchozím bodem bude Berchtesgaden. O čtyři dny později zveřejňuje svá zjištění o „redutě“ i 7. Armáda generála Patche. V Remeši je mapa označena legendou „hlášení o National redoubt“ začala zaplňovat červenými praporky. Cíle Spojenců se změnily, význam Berlina je umenšen. Skupina 4000 -5000 nadšených mladých mužů z SS a nezletilců z HJ a dívek z BDM, kteří procházeli výcvikem dle manuálu Werwolf:Winke für Jagdeinheiten na tajných školách a střediscích pro Werwolfy se stala rozhodujícími faktory při určování budoucí strategie Spojenců v Evropě. Místo na Berlín se táhne na „redutu“. Pravdu Spojenci zjistili až 23. dubna 1945, když nedaleko od Magdeburgu překročili Labe tři Němci a vzdali se 30. pěší divizi. Jedním z mužů byl generálporučík Kurt Dittmar, který vešel ve známost svými oficiálními zprávami z fronty a byl považován za velmi důvěryhodný zdroj. Dittmar při výslechu uvedl, že „reduta“ je jen romantický sen a mýtus a Hitler zůstal v Berlíně. Spojenci si příliš pozdě uvědomili, že žádná „reduta“ není a nikdy nebyla. Berlín je ponechán Rusům a to následně pomohlo změnit celou tvář Evropy. Zajistili tím rozdělení Německa na padesát let..
Když se v lednu dostala Spojencům do ruky brožurka Werwolf:Winke für Jagdeinheiten přivodila šok. Tato brožurka byla prvním oficiálním dokumentem tajné organizace Werwolf. Z obsahu brožury:
Předmluva, partyzánská válka, povaha partyzánské války, organizace, vedení, principy, možnosti a omezení, zřízení loveckých jednotek, obecné požadavky, vůdci, lidé, organizace, výzbroj, vybavení, oblečení, vzdělávání, principy, využití půdy a krytí, procházet uzavření, oznámení a sdělení, zblízka, zátarasy, taktika, dosáhnout využití prostoru, volba zničení a cíle boje, osvěta a vyzvědění, pochod, plánování zastávek, záškodnická akce, přepadení, útok, zastavování, zabezpečení odpočinku, ochrana před odvetou, boj proti nepřátelské propagandě, ubytování a jídlo, přístřeší, vytápění a vaření, odpad a latríny, jídlo, nouzové dávky, Příloha I: Pokyny pro vybavení lovce, příloha II: Návod k použití kompasu při pochodu, příloha III:Výsadkové operace.
Pod nápisem Organizace stálo: "Zvláštním úkolem loveckých jednotek jsou rozsáhlé a pečlivě naplánované mise v týlu nepřítele. Tyto lovecké mise tvoří páteř jakékoli války vedené v malém měřítku. Lovecké jednotky by měly být využívány při dalších lokálních akcích hnutí odporu." (12).
Mnoho z argumentů zde uvedených a pokynů je v současné době využito v kurzech pro osamělé bojovníky, Jagdkommandos, USA U. S. Special Forces nebo Rangers Při studiu. této knihy si brzy uvědomíte, že byla napsána vojenskými experty. Tam jsou základní pravidla pro partyzánskou válku, jak byly později používaná v podobné formě po celém světě. Zde zmíníme jen známou knihu Der totale Widerstand: Kleinkriegsanleitung für Jedermann švýcarského majora H. von Dach. Kniha, která je pro úspěšné malé války v podobných nebo stejných podmínkách zásadní a nezbytná. (13)
.
Ve výše citované brožuře Werwolfu jsou popsané způsoby, jak se mají Werwolfové počínat za liniemi Spojenců. Nechyběly instrukce tykající se likvidace německých kolaborantů a sabotáže spojeneckých komunikací.
.
Zřídil Werwolf své lokální partyzánské jednotky? Zděšeně uvažovali pracovníci výzvědných služeb. Podle hlášení o rostoucím počtu incidentů daleko za spojeneckými liniemi vše nasvědčovalo, že Werwolf rozjel svou partyzánskou válku. Mimo to z Prützmannovy kanceláře vyšel rozkaz „ Každý starosta na území okupovaném Spojenci musí být při nejbližší příležitosti zlikvidován“ Mezi nejznámější činy německého Werwolfu na Západní frontě se řadí atentát na antifašistického starostu Aachen Franze Oppenhoffa (proveden na příkaz Himmlera 25. března 1945 v “Operaci Karneval“). Do Aachenu bylo vysláno z cvičiště na zámku Hülchrath komando vlkodlaků skládající se ze čtyř vojáků SS (SS-Untersturmführer Herbert Wenzel, SS-Unterscharführer Sepp Leitgeb, George Heidorn a Karl Heinz Hennemann), jednoho člena HJ (Eric Morgenschweiss) a členky BDM (Hauptgruppenführerin Ilse Hirsch). Komando bylo 22. března 1945 obeznámeno s plánem akce a ještě téhož dne nasedlo do letadla B17 v Hildesheimu. Výsadek komanda proběhl na hranicích Holandska s Německem. Po dosažení Aachenu a zjištění bydliště Oppenhoffa Leitgeb přeřízl telefonické spojení domu v domnění, že jde o starostův dům. Starosta nebyl doma a tak ho služebná telefonem zavolala a když starosta přišel, Leitgeb ho zastřelil ranou do hlavy na schodech jeho rezidence. Následně na místo přijela skupina amerických vojáků, zkontrolovat telefonické vedení, které předtím vlkodlaci přeřízli. Wenzel a Hennemann nestihli utéci se skupinou a dali se na ústup samostatně. Sepp Leitgeb byl při ústupu komanda zabit minou a Ilse Hirschová byla toutéž minou také vážně zraněna. Zbytek skupiny, Morgenschweiss a Heidorn, se dostal k řece Urft. Operace Karneval byla nejspíše nejznámější akcí Werwolfu, která se povedla uskutečnit. (14) Mnoho vražd a incidentů bylo Werwolfu připsáno i bez sebemenších důkazů. Jako příklad se dá uvést smrt sovětského generála Nikolaie Berzarina 16. června 1945 v Berlíně, kdy byl sovětskou propagandou uznán jako oběť Werwolfu. Přitom však zahynul při dopravní nehodě.
.
Od ledna se začíná postupně měnit zaměření Werwolfu a to v důsledku neúspěchu Volkssturmu, který patřil do kompetence Martina Bormanna a Josepha Goebbelse. Především z okruhu spolupracovníka Bormanna vzešly návrhy na „ vytvoření protibolševického odporu z vedoucích kádrů SD ve východních oblastech a z několika málo osob z kancléřství“. Tyto dokumenty byly předloženy Himmlerovi a ten nařídil Prützmannovu štábu poskytnout Bormannovi detailní informace o činnosti Werwoltu. Následkem napojení Bormanna dochází k vytváření lokálních buněk Werwolfu stranickými funkcionáři NSDAP. Tyto buňky však nespadaly pod Prützmannův štáb. Hlavní náplň těchto buněk byly akce, jejímž cílem bylo přinutit splnění rozkazu „spálené země“ a odstranit „zrádce německé cti, kolaboranty a defétisty“. Na profilu Werwolfu se podílel v tomto období Joseph Goebbels, který přejímá propagaci Werwolfu z rukou župních vedoucích a přenáší je na své Ministerstvo propagandy. Tím dochází ke změně plánu vybudovat Werwolf jako tajnou organizaci vojenského charakteru vedoucí partyzánskou válku v organizaci veřejnou a propagandistickou. Ta měla působit jako „avantgarda národa, sestávající z menšiny nezlomných a vytrvalých, měla být místo koncentrace pro všechny aktivisty, kteří nejsou srozuměni s kompromisnickým kursem“ (15). V tomto duchu také koncipoval propagandistickou kampaň, kterou zahájil. Na velikonoční neděli 1. dubna 1945 poprvé vysílá Sender Werwolf. Své vysílání zahajovala každý den slovy "Hovoří Sender Werwolf, posel německého hnutí za svobodu na nepřítelem okupovaných územích. Jsme hlas německého bojovníka za svobodu. Slyšíte nás každý večer v 19.00 hod na vlnách 1339 metrů, 224 kHz“. Ve svém prvním vystoupení charakterizuje Werwolf jako „organizaci zrozenou nacionálněsocialistickým duchem, aby bojovala neúprosně proti nepříteli všude tam, kde vstoupil na německou půdu… a není vázána žádnými omezeními. Všechny prostředky jsou vhodné, aby škodily nepříteli…Nenávist, nechť je naší modlitbou, msta naším bojovým pokřikem“; Ve vysílání ve 20:00 hod. se vysílalo provolání k německému lidu s výzvou ke vstupu do Werwolfu. "Každý bolševik, každý Angličan, každý Američan na naší půdě se musí stát terčem našich akcí… Každý Němec, ať už je jeho povolání jakékoli, ať patří do kterékoli třídy, a přihlásí se do služeb nepříteli, kolaboruje s ním, musí pocítit naši trestající ruku… Máme prosté heslo: „Vítězství, nebo smrt.“ Po několika dnech vydal Himmler další rozkaz: "Každý muž z domu, na kterém se objeví bílá vlajka, bude zastřelen. Při výkonu tohoto opatření nesmí být promarněna ani vteřina. Za pachatele takových činů budou považovány všechny osoby mužského pohlaví od věku čtrnácti let výše.“ V dalším vysíláni zní: „Postavit překážky a pasti na silnicích, odstranit název, značky….. Telefonní a telegrafní linky byly postaveny pro nás, ne pro nepřítele. Zničit!… Zbraň v rukou nepřítele znamená smrt pro naše občany. Ve vašich rukou zaručuje svobodu lidu… Převaha našeho nepřítele je jen jeho hruď, záda jsou pro snadnou ránu. Do práce, Vlkodlaci! ... Vlkodlaci děláme vše pro náš národ. A pokud jsme nic jiného nemohli udělat, tak jsme prostě zemřeli za národ.“Pravý cíl Werwolfu, jak potvrzuje dokument ze 4. dubna, souvisel s nacistickou posedlostí rokem 1918: "Známe úmysly nepřítele a víme, že po další porážce by už Německo nedokázalo povstat tak jako po roce 1918." (16) Werwolf měl vystupovat jako organizace národního odporu a také jako organizace trestající zrádce, kolaboranty a pomahače. Program Sender Werwolf se skládal s hlášení o sabotážních akcích a obecných hrozeb kolaborantům a čtením ze seznamů osob odsouzených k smrti. Od února 1945 se vlastní činnost mění. Z guerillové organizace, jejímiž hlavními úkoly byla zpomalit postup nepřátelských vojsk diverzními akcemi proti vojenským jednotkám, komunikačním spojům a zásobování, se stává organizace trestající zrádce a kolaboranty. Druhým úkolem byl boj proti ruským vojákům.
.
V práci Martina Pešla Werwolf: Analýza z hlediska typologie politického násilí je uveřejněna tabulka uvádějící přehled akcí v jednotlivých oblastech. (17)
A - Útoky a vyhrožování vlastnímu civilnímu obyvatelstvu a civilním správním úřadům
B - Útoky a vyhrožování cizímu (neněmeckému) civilnímu obyvatelstvu a civilním správním úřadům
C - Útoky proti vojenským cílům a vojenským správním úřadům
D - Diverzní akce (přerušování vedení, požáry, blokáda silnic, železnic, kladení nástrah apod.)
E - Útoky v rámci rozkazu o ’spálené zemi’
.
Vysvětlivky:
1 Plánované, ale neuskutečněné útoky v Kolíně nad Rýnem a Rheydtu.
2 Plánováno, ovšem neprovedeno díky odporu zaměstnanců provozů.
3 Ve sloupcích A, C, D vždy 1 akce z celkového počtu připadá organizaci Werwolfu, jež působila v okolí města Freyung.
4 K útoku v Trieru nedošlo, byl pouze připraven.
5 Blíže neurčený velký počet drobných útoků na francouzské a americké jednotky (sloupec C) a značný počet drobných sabotážních akcí (sloupec D).
6 Po kapitulaci blíže neurčený počet útoků na polské armádní jednotky.
7 Akce připravovány, ovšem neuskutečněny v důsledku rychlého postupu sovětských jednotek.
8 Jeden z činů pouze plánován, neproveden.
9 Nezjištěný počet případů sabotáží po připojení jižního Tyrolska k Itálii
Vysvětlivky:
1 Plánované, ale neuskutečněné útoky v Kolíně nad Rýnem a Rheydtu.
2 Plánováno, ovšem neprovedeno díky odporu zaměstnanců provozů.
3 Ve sloupcích A, C, D vždy 1 akce z celkového počtu připadá organizaci Werwolfu, jež působila v okolí města Freyung.
4 K útoku v Trieru nedošlo, byl pouze připraven.
5 Blíže neurčený velký počet drobných útoků na francouzské a americké jednotky (sloupec C) a značný počet drobných sabotážních akcí (sloupec D).
6 Po kapitulaci blíže neurčený počet útoků na polské armádní jednotky.
7 Akce připravovány, ovšem neuskutečněny v důsledku rychlého postupu sovětských jednotek.
8 Jeden z činů pouze plánován, neproveden.
9 Nezjištěný počet případů sabotáží po připojení jižního Tyrolska k Itálii
10 Podobně jako v předchozích případech i počty týkající se Československa zahrnují doložené plánované, avšak neprovedené akce
.
Tento přehled ukazuje, že akce Werwolfu oznamované tiskem či uváděné bezpečnostními složkami byly často mýty nebo propagandistický trik oslavující práci bezpečnostních jednotek či omlouvající brutalitu těchto armádních bezpečnostních či polovojenských organizace jako byly Revoluční gardy vůči civilnímu německému obyvatelstvu.
.
Rychlý postup Rudé armády na východní frontě od ledna do března znamenal, že se nepodařilo včas vycvičit nebo vybavit žádnou skupinu. Za frontou tak zůstali většinou jen odříznutí příslušníci Volkssturmu. Propaganda kolem Werwolfu samozřejmě nabízela oddílům SMERŠ a střeleckým plukům NKVD další naléhavý důvod k obvyklé paranoie a to cílenému vraždění, znásilňování a odvlékání mladých lidí do Sovětského Svazu. Na západě bylo Spojencům jasné, že plán Werwolf skončil fiaskem. Bunkry připravené pro operace Werwolfu byly zásobeny "pouze na 10 až 15 dnů" a fanatismus z příslušníků Hitlerjugend po zajetí rychle vyprchal. Byli to "jenom vystrašení, nešťastní mladí kluci". Někteří se uchýlili k sebevraždě pilulkou, kterou dostali, aby mohli "uniknout trýzni při výsleších, a především pro případ pokušení spáchat velezradu". Mnozí z těch, které jejich vedoucí vyslali připravit teroristické akce, se vytratili a šli domů. Možná nejbizarnějším mýtem sovětské propagandy byla zmínka o tom, že "německá tajná služba zanechala v Berlíně velké množství žen s pohlavními chorobami, které měly nakazit důstojníky Rudé armády“. Jiné hlášení NKVD to popisuje jako činnost Werwolfů. "Někteří příslušníci ilegální organizace Werwolf, většinou dívky, dostali od svých vůdců úkol poškodit sovětské velitele a učinit je neschopnými služby." Dokonce těsně před útokem na Odře vysvětlovaly sovětské vojenské úřady zvyšující se počet případů pohlavních nemocí tím, že "nepřítel je připraven využít všechny způsoby, jak nás oslabit a znemožnit našim vojákům a důstojníkům zapojit se do akce. " V téže době byli důstojníci Rudé armády ohromeni způsobem, jakým Němci, zcela bez rozpaků, vyráběli komunistické vlajky z nacistických praporů s vystřiženým hákovým křížem uprostřed. Berlíňané říkali tomuto obratu ,,Heil Stalin !"
.
Tato poddajnost však nezabránila SMERŠ a NKVD, aby na každého uprchlíka nebo na každý incident nehleděly jako na příklad aktivit Werwolfů. Každý pohraniční pluk NKVD zatkl počátkem května přes 100 Němců denně. Víc než polovinu jich předali SMERŠ. Někteří nejhorší konfidenti sovětských úřadů byli bývalí nacisté, kteří se zřejmě snažili udat co nejvíc dřív, než budou sami odhaleni. SMERŠ vydírala bývalé členy nacistické strany, aby pomáhali oddílům NKVD chytat důstojníky SS a Wehrmachtu. Družstva se cvičenými psy prohledávala byty a chaty v zahrádkářských koloniích, kde se ještě nedávno schovávalo mnoho německých zběhů před SS a jednotkami polního četnictva.
.
Sovětské sabotážní teorie zahrnovaly myšlenku, že "vůdcové fašistických organizací se připravují v Berlíně prodávat otrávené limonády a pivo". Děti hrající si s nalezenými pancéřovými pěstmi a odhozenými zbraněmi byly vyslýchány jako podezřelé z příslušnosti k hnutí Werwolf a SMERŠ zajímalo pouze přiznání. (18)
.
K oficiálnímu rozpuštění Werwolfu nikdy nedošlo. Velkoadmirál Dönitz odvolal v rozhlasovém projevu 5. května 1945 rozkaz o ’spálené zemi’ a pouze vyzval k ukončení ilegálních aktivit Werwolfu a jemu podobných organizací. Nutno podotknout, že výzva se týkala pouze území obsazených Spojenci. Ve výzvě nejsou zmiňována obsazená a okupovaná území jednotkami Rudé armády.
.
Odhaduje se , že v průběhu akci proti Werwolfu padlo 3,000-5,500 jejich příslušníků. Tedy zráty Werwolfu byly vyšší než počty zabitých či zraněných osob při jejich akcích. Jak uvádí Prof. Steven Plaut ve své práci The Anti-Terror Campaign That Succeeded Sověti popravovali rukojmí i z oblastí, kde k žádné sabotáže Werwolf nedošlo. Jakékoliv Němec držící zbraň, i myslivec, byl považován za teroristu a byl zastřelen na místě. Ti co skrývali teroristy nebo zbraně byli zastřeleni a jejich domovy byly vypálené. Podle něj se v krutostech vyžívali francouzští vojáci a československé vojenské a bezpečnostní orgány, kteří pravidelně mučili a zneužívali zajaté často smyšlené příslušníky Werwolfu. Nejdramatičtější československé akce se konaly v Sudetech. V říjnu 1946 Sověti drželi 3336 „příslušníků“ Werwolfu ve věznicích v sovětské zóně. Biddiscombe píše: "Nicméně, vzhledem k tomu, co Werwolf dělá, nebo se snaží dělat, reakce okupantů přesahuje oblast chápání." (19) Jak napsal Carl Schmitt ve své knize Teorie partyzána: „Dva jevy z konce války v Německu v letech 1944-1945 nelze přičíst na vrub wehrmachtu, nýbrž dají se vysvětlit spíše opozicí proti němu: německý volkssturm a takzvaný werwolf. Volkssturm byl zřízen výnosem z 25. září 1944 jako územní milice k obraně země a jeho vojáci byli během svého bojového nasazení vojáky ve smyslu branného zákona a kombatanty ve smyslu haagského Řádu pozemní války. O jejich organizaci, výzbroji, nasazení, bojovém duchu a ztrátách podává zprávu nedávno vydaný spis generálmajora Hanse Kissela, jenž byl od listopadu 1944 šéfem velitelského štábu německého volkssturmu. Kissel uvádí, že na Západě byl volkssturm Spojenci uznáván jako bojový sbor, zatímco Rusové s ním nakládali jako s partyzánskou organizací a zajatce stříleli. Na rozdíl od této domobrany měl být Werwolf partyzánskou organizací mládeže. O výsledku podává zprávu Dixonova a Heilbrunnova kniha: "Několik málo začínajících werwolfů bylo Spojenci pochytáno a tím celá věc skončila." Werwolf byl charakterizován jako "pokus o rozpoutání války dětských záškodníků" (Kinderheckenschützenkrieg). Tento výraz použil Erich C. Pruck a poznamenává, že „hranice mezi legálním bojovým nasazením (ve smyslu haagského Řádu pozemní války) a partyzánstvím je nejásná.“ (20)
.
Situaci v zemi České a zemi Moravskoslezské po 3.4.1945 , kdy se v Der NeueTag objevil krátký článek Freiheitskampf des „Werwolf“, se budu zabývat v další práci.
.
Pardubice 4.1.2010
Franz Chocholatý Gröger
.
Rychlý postup Rudé armády na východní frontě od ledna do března znamenal, že se nepodařilo včas vycvičit nebo vybavit žádnou skupinu. Za frontou tak zůstali většinou jen odříznutí příslušníci Volkssturmu. Propaganda kolem Werwolfu samozřejmě nabízela oddílům SMERŠ a střeleckým plukům NKVD další naléhavý důvod k obvyklé paranoie a to cílenému vraždění, znásilňování a odvlékání mladých lidí do Sovětského Svazu. Na západě bylo Spojencům jasné, že plán Werwolf skončil fiaskem. Bunkry připravené pro operace Werwolfu byly zásobeny "pouze na 10 až 15 dnů" a fanatismus z příslušníků Hitlerjugend po zajetí rychle vyprchal. Byli to "jenom vystrašení, nešťastní mladí kluci". Někteří se uchýlili k sebevraždě pilulkou, kterou dostali, aby mohli "uniknout trýzni při výsleších, a především pro případ pokušení spáchat velezradu". Mnozí z těch, které jejich vedoucí vyslali připravit teroristické akce, se vytratili a šli domů. Možná nejbizarnějším mýtem sovětské propagandy byla zmínka o tom, že "německá tajná služba zanechala v Berlíně velké množství žen s pohlavními chorobami, které měly nakazit důstojníky Rudé armády“. Jiné hlášení NKVD to popisuje jako činnost Werwolfů. "Někteří příslušníci ilegální organizace Werwolf, většinou dívky, dostali od svých vůdců úkol poškodit sovětské velitele a učinit je neschopnými služby." Dokonce těsně před útokem na Odře vysvětlovaly sovětské vojenské úřady zvyšující se počet případů pohlavních nemocí tím, že "nepřítel je připraven využít všechny způsoby, jak nás oslabit a znemožnit našim vojákům a důstojníkům zapojit se do akce. " V téže době byli důstojníci Rudé armády ohromeni způsobem, jakým Němci, zcela bez rozpaků, vyráběli komunistické vlajky z nacistických praporů s vystřiženým hákovým křížem uprostřed. Berlíňané říkali tomuto obratu ,,Heil Stalin !"
.
Tato poddajnost však nezabránila SMERŠ a NKVD, aby na každého uprchlíka nebo na každý incident nehleděly jako na příklad aktivit Werwolfů. Každý pohraniční pluk NKVD zatkl počátkem května přes 100 Němců denně. Víc než polovinu jich předali SMERŠ. Někteří nejhorší konfidenti sovětských úřadů byli bývalí nacisté, kteří se zřejmě snažili udat co nejvíc dřív, než budou sami odhaleni. SMERŠ vydírala bývalé členy nacistické strany, aby pomáhali oddílům NKVD chytat důstojníky SS a Wehrmachtu. Družstva se cvičenými psy prohledávala byty a chaty v zahrádkářských koloniích, kde se ještě nedávno schovávalo mnoho německých zběhů před SS a jednotkami polního četnictva..
Sovětské sabotážní teorie zahrnovaly myšlenku, že "vůdcové fašistických organizací se připravují v Berlíně prodávat otrávené limonády a pivo". Děti hrající si s nalezenými pancéřovými pěstmi a odhozenými zbraněmi byly vyslýchány jako podezřelé z příslušnosti k hnutí Werwolf a SMERŠ zajímalo pouze přiznání. (18)
.
K oficiálnímu rozpuštění Werwolfu nikdy nedošlo. Velkoadmirál Dönitz odvolal v rozhlasovém projevu 5. května 1945 rozkaz o ’spálené zemi’ a pouze vyzval k ukončení ilegálních aktivit Werwolfu a jemu podobných organizací. Nutno podotknout, že výzva se týkala pouze území obsazených Spojenci. Ve výzvě nejsou zmiňována obsazená a okupovaná území jednotkami Rudé armády.
.
Odhaduje se , že v průběhu akci proti Werwolfu padlo 3,000-5,500 jejich příslušníků. Tedy zráty Werwolfu byly vyšší než počty zabitých či zraněných osob při jejich akcích. Jak uvádí Prof. Steven Plaut ve své práci The Anti-Terror Campaign That Succeeded Sověti popravovali rukojmí i z oblastí, kde k žádné sabotáže Werwolf nedošlo. Jakékoliv Němec držící zbraň, i myslivec, byl považován za teroristu a byl zastřelen na místě. Ti co skrývali teroristy nebo zbraně byli zastřeleni a jejich domovy byly vypálené. Podle něj se v krutostech vyžívali francouzští vojáci a československé vojenské a bezpečnostní orgány, kteří pravidelně mučili a zneužívali zajaté často smyšlené příslušníky Werwolfu. Nejdramatičtější československé akce se konaly v Sudetech. V říjnu 1946 Sověti drželi 3336 „příslušníků“ Werwolfu ve věznicích v sovětské zóně. Biddiscombe píše: "Nicméně, vzhledem k tomu, co Werwolf dělá, nebo se snaží dělat, reakce okupantů přesahuje oblast chápání." (19) Jak napsal Carl Schmitt ve své knize Teorie partyzána: „Dva jevy z konce války v Německu v letech 1944-1945 nelze přičíst na vrub wehrmachtu, nýbrž dají se vysvětlit spíše opozicí proti němu: německý volkssturm a takzvaný werwolf. Volkssturm byl zřízen výnosem z 25. září 1944 jako územní milice k obraně země a jeho vojáci byli během svého bojového nasazení vojáky ve smyslu branného zákona a kombatanty ve smyslu haagského Řádu pozemní války. O jejich organizaci, výzbroji, nasazení, bojovém duchu a ztrátách podává zprávu nedávno vydaný spis generálmajora Hanse Kissela, jenž byl od listopadu 1944 šéfem velitelského štábu německého volkssturmu. Kissel uvádí, že na Západě byl volkssturm Spojenci uznáván jako bojový sbor, zatímco Rusové s ním nakládali jako s partyzánskou organizací a zajatce stříleli. Na rozdíl od této domobrany měl být Werwolf partyzánskou organizací mládeže. O výsledku podává zprávu Dixonova a Heilbrunnova kniha: "Několik málo začínajících werwolfů bylo Spojenci pochytáno a tím celá věc skončila." Werwolf byl charakterizován jako "pokus o rozpoutání války dětských záškodníků" (Kinderheckenschützenkrieg). Tento výraz použil Erich C. Pruck a poznamenává, že „hranice mezi legálním bojovým nasazením (ve smyslu haagského Řádu pozemní války) a partyzánstvím je nejásná.“ (20)
.
Situaci v zemi České a zemi Moravskoslezské po 3.4.1945 , kdy se v Der NeueTag objevil krátký článek Freiheitskampf des „Werwolf“, se budu zabývat v další práci.
.
Pardubice 4.1.2010
Franz Chocholatý Gröger
.
Poznámky
(1) Whiting Charles, Werwolf, příběh z historie nacistického hnutí odporu, Baronet 2002s. 71, ISBN 80-7214-473-1 (dále Whiting..),
(2) Irving David, Morgenthauův plán, Sowulo Press, Žďar nad Sázavou 2009, ISBN 978-80-903957-6-3
Whiting.. s.72
(3) Löns Hermann, Vlkodlak (překlad J. Zaorálek) Praha: Borový, 1941
http://deliandiver.org/2008/06/markus-wolff-hermann-lons-uvod-do-jeho-zivota-a-dila-cast-2.html
(4) Whiting..s.73
(5) Whiting..s.74-76
Biddiscombe Perry: Werwolf! The History of the National Socialist Guerilla Movement, 1944 – 1946, Toronto, University of Toronto Press. 1998 s. 464. ISBN 978-0802008626. (dále Biddiscombe)
(6) V případě prvního operačního nasazení Werwolfů panují nejasnosti. Zatímco některé prameny uvádí jako první operační prostor oblast pohoří Eifel v Porýní, jiné označují za první místo nasazení Východní Prusko. Pešl Martin, Werwolf:Analýza z hlediska politického hnutí, Rexter 1/2005, s. 6-13, (dále Pešl) http://barrister.cz/strat/rexter/page.php?id=33
Etscheit, Georg. Der deutsche „Werwolf“ 1944/45 in Münkler, H.(eds., 1990): Der Partisan – Theorie, Strategie, Gestalt, Opladen, Westdeutscher Verlag 1990 uvádí mimo dvě výše uvedené prostory také Schwarzwald (dále Etscheit)
(7) Beevor Antony, 1945-Pád Berlína, Beta-Dobrovský Ševčík, Praha-Plzeň 2002, s.157-158, ISBN 80-7306-106-6 (dále Bevoor)
(8) Biddiscombe , Pešl
(9) Etscheit 155,
(10) Etscheit 156
(11) Whiting.. s.145-152
(12) Werwolf - Winke für Jagdeinheiten, Nachdruck Enforcer-Verlag; ISBN-13: 978-3939700173
(13) Hans von Dach, Der totale Widerstand.Kleinkriegsanleitung fur Jedermann, Zentralsekretariat des Schweizerischen Unteroffiziersverbandes Nr. 4 (Biel ) 1966, 287 s. http://openlibrary.org/b/OL5583159M/totale_Widerstand.
Westmar, H.(1991): Bewegung in Waffen: Band II - Strategie und revolutionärer Kleinkrieg,, 66 s. www.reinhardheydrich.org/book-05.doc
(14) Whiting. s.101-135
(15) Etscheit: 157
(16) Beevor s.128
Etscheit: 157
http://de.metapedia.org/wiki/Sender_Werwolf
(17) Pešl s.9,
(18) Beevor s.323-326
(19) Prof. Steven Plaut, The Anti-Terror Campaign That Succeeded, 27.june 2007 http://www.thepatriotexchange.com/success1.htm, http://foundation1.org/wp-en/2007/06/29/the-anti-terror-campaign-that-succeeded/
(20) Schmitt Carl, Theorie partyzána,OIKOYMENH, Praha 2008 ISBN 978-80-7298-265-3 s.42-43 Schmoeckel Mathias, Carl Schmitts Begriff des Partisanen.Fragen zur Rechtsgeschichte des Partisanen und Terroristen, Artikel vom 31. März 2006 http://s6.rewi.hu-berlin.de/online/fhi/debatte/CarlSchmitt/0603schmoeckel.htm
.
Literatura:
Beevor Antony, 1945-Pád Berlína, Beta-Dobrovský Ševčík, Praha-Plzeň 2002, ISBN 80-7306-106-6
Biddiscombe Perry: Werwolf! The History of the National Socialist Guerilla Movement, 1944 – 1946, Toronto, University of Toronto Press. 1998 446 s. ISBN 978-0802008626.
Hans von Dach, Der totale Widerstand.Kleinkriegsanleitung fur Jedermann, Zentralsekretariat des Schweizerischen Unteroffiziersverbandes Nr. 4 (Biel ) 1966, 287 s. http://openlibrary.org/b/OL5583159M/totale_Widerstand.
DixonAubrey C., Heibrunn Otto, Partisanen und Taktik des Guerillkrieges, Frankfurt a.M –Berlin 1956
Etscheit, Georg. Der deutsche „Werwolf“ 1944/45 in Münkler, H.(eds., 1990): Der Partisan – Theorie, Strategie, Gestalt, Opladen, Westdeutscher Verlag 1990
Irving David, Morgenthauův plán, Sowulo Press, Žďar nad Sázavou 2009, ISBN 978-80-903957-6-3
Kissel Hans, Der deutsche Volkssturm 1944-1945, eine territoriale Militz der Landesverteidigung, Frankfurt a. M. 1962
Pešl Martin, Werwolf:Analýza z hlediska politického hnutí, Rexter 1/2005, http://barrister.cz/strat/rexter/page.php?id=33
Schmitt Carl, Theorie partyzána,OIKOYMENH, Praha 2008 ISBN 978-80-7298-265-3 s.42-43
Schmoeckel Mathias, Carl Schmitts Begriff des Partisanen.Fragen zur Rechtsgeschichte des Partisanen und Terroristen, Artikel vom 31. März 2006 http://s6.rewi.hu-berlin.de/online/fhi/debatte/CarlSchmitt/0603schmoeckel.ht
Werwolf - Winke für Jagdeinheiten, Nachdruck Enforcer-Verlag; ISBN-13: 978-3939700173 http://astore.amazon.de/musterrolle-21/detail/3939700177
Whiting Charles, Werwolf, příběh z historie nacistického hnutí odporu, Baronet 2002s. 71, ISBN 80-7214-473-1
.
Internet:
Organisation Werwolf http://de.metapedia.org/wiki/Organisation_Werwolf
Werwolf - Winke für Jagdeinheiten
http://de.metapedia.org/wiki/Werwolf_-_Winke_f%C3%BCr_Jagdeinheiten
Sender Werwolf http://de.metapedia.org/wiki/Sender_Werwolf
Werwolf (Freischärlerbewegung) http://de.wikipedia.org/wiki/Werwolf_(Freisch%C3%A4rlerbewegung)
Hans-Adolf Prützmann http://en.wikipedia.org/wiki/Hans-Adolf_Pr%C3%BCtzmann
Penzberger Mordnacht http://de.wikipedia.org/wiki/Penzberger_Mordnacht
Werwolf http://pl.wikipedia.org/wiki/Werwolf
Werwolf http://en.wikipedia.org/wiki/Werwolf
Werwolf http://wikipedia.sapere.virgilio.it/wikipedia/wiki/Werwolf
WERWOLF di Harm Wulf , 2008 http://www.italiasociale.org/storia07/storia260108-2.html
Werwolf http://www.answers.com/topic/werwolf-1
Rexter http://www.rexter.cz/werwolf-analyza-z-hlediska-typologie-politickeho-nasili/2005/05/01/
The Werwolf Oranisation http://greyfalcon.us/restored/werwolf.htm
The Eagle's Nest: The Last Great Prize http://greyfalcon.us/restored/Eagles%20Nest.htm
THE U.S. ARMY IN THE OCCUPATION OF GERMANY 1944-1946 by Earl F. Ziemke
http://www.history.army.mil/books/wwii/Occ-GY/index.htm
Lexikon der Wehrmacht http://www.deutsche-kriegsmarine.de/inhaltsverzeichnis1.htm
Der Werwolf http://www.dhm.de/lemo/html/wk2/kriegsverlauf/werwolf/index.html
(1) Whiting Charles, Werwolf, příběh z historie nacistického hnutí odporu, Baronet 2002s. 71, ISBN 80-7214-473-1 (dále Whiting..),
(2) Irving David, Morgenthauův plán, Sowulo Press, Žďar nad Sázavou 2009, ISBN 978-80-903957-6-3
Whiting.. s.72
(3) Löns Hermann, Vlkodlak (překlad J. Zaorálek) Praha: Borový, 1941
http://deliandiver.org/2008/06/markus-wolff-hermann-lons-uvod-do-jeho-zivota-a-dila-cast-2.html
(4) Whiting..s.73
(5) Whiting..s.74-76
Biddiscombe Perry: Werwolf! The History of the National Socialist Guerilla Movement, 1944 – 1946, Toronto, University of Toronto Press. 1998 s. 464. ISBN 978-0802008626. (dále Biddiscombe)
(6) V případě prvního operačního nasazení Werwolfů panují nejasnosti. Zatímco některé prameny uvádí jako první operační prostor oblast pohoří Eifel v Porýní, jiné označují za první místo nasazení Východní Prusko. Pešl Martin, Werwolf:Analýza z hlediska politického hnutí, Rexter 1/2005, s. 6-13, (dále Pešl) http://barrister.cz/strat/rexter/page.php?id=33
Etscheit, Georg. Der deutsche „Werwolf“ 1944/45 in Münkler, H.(eds., 1990): Der Partisan – Theorie, Strategie, Gestalt, Opladen, Westdeutscher Verlag 1990 uvádí mimo dvě výše uvedené prostory také Schwarzwald (dále Etscheit)
(7) Beevor Antony, 1945-Pád Berlína, Beta-Dobrovský Ševčík, Praha-Plzeň 2002, s.157-158, ISBN 80-7306-106-6 (dále Bevoor)
(8) Biddiscombe , Pešl
(9) Etscheit 155,
(10) Etscheit 156
(11) Whiting.. s.145-152
(12) Werwolf - Winke für Jagdeinheiten, Nachdruck Enforcer-Verlag; ISBN-13: 978-3939700173
(13) Hans von Dach, Der totale Widerstand.Kleinkriegsanleitung fur Jedermann, Zentralsekretariat des Schweizerischen Unteroffiziersverbandes Nr. 4 (Biel ) 1966, 287 s. http://openlibrary.org/b/OL5583159M/totale_Widerstand.
Westmar, H.(1991): Bewegung in Waffen: Band II - Strategie und revolutionärer Kleinkrieg,, 66 s. www.reinhardheydrich.org/book-05.doc
(14) Whiting. s.101-135
(15) Etscheit: 157
(16) Beevor s.128
Etscheit: 157
http://de.metapedia.org/wiki/Sender_Werwolf
(17) Pešl s.9,
(18) Beevor s.323-326
(19) Prof. Steven Plaut, The Anti-Terror Campaign That Succeeded, 27.june 2007 http://www.thepatriotexchange.com/success1.htm, http://foundation1.org/wp-en/2007/06/29/the-anti-terror-campaign-that-succeeded/
(20) Schmitt Carl, Theorie partyzána,OIKOYMENH, Praha 2008 ISBN 978-80-7298-265-3 s.42-43 Schmoeckel Mathias, Carl Schmitts Begriff des Partisanen.Fragen zur Rechtsgeschichte des Partisanen und Terroristen, Artikel vom 31. März 2006 http://s6.rewi.hu-berlin.de/online/fhi/debatte/CarlSchmitt/0603schmoeckel.htm
.
Literatura:
Beevor Antony, 1945-Pád Berlína, Beta-Dobrovský Ševčík, Praha-Plzeň 2002, ISBN 80-7306-106-6
Biddiscombe Perry: Werwolf! The History of the National Socialist Guerilla Movement, 1944 – 1946, Toronto, University of Toronto Press. 1998 446 s. ISBN 978-0802008626.
Hans von Dach, Der totale Widerstand.Kleinkriegsanleitung fur Jedermann, Zentralsekretariat des Schweizerischen Unteroffiziersverbandes Nr. 4 (Biel ) 1966, 287 s. http://openlibrary.org/b/OL5583159M/totale_Widerstand.
DixonAubrey C., Heibrunn Otto, Partisanen und Taktik des Guerillkrieges, Frankfurt a.M –Berlin 1956
Etscheit, Georg. Der deutsche „Werwolf“ 1944/45 in Münkler, H.(eds., 1990): Der Partisan – Theorie, Strategie, Gestalt, Opladen, Westdeutscher Verlag 1990
Irving David, Morgenthauův plán, Sowulo Press, Žďar nad Sázavou 2009, ISBN 978-80-903957-6-3
Kissel Hans, Der deutsche Volkssturm 1944-1945, eine territoriale Militz der Landesverteidigung, Frankfurt a. M. 1962
Pešl Martin, Werwolf:Analýza z hlediska politického hnutí, Rexter 1/2005, http://barrister.cz/strat/rexter/page.php?id=33
Schmitt Carl, Theorie partyzána,OIKOYMENH, Praha 2008 ISBN 978-80-7298-265-3 s.42-43
Schmoeckel Mathias, Carl Schmitts Begriff des Partisanen.Fragen zur Rechtsgeschichte des Partisanen und Terroristen, Artikel vom 31. März 2006 http://s6.rewi.hu-berlin.de/online/fhi/debatte/CarlSchmitt/0603schmoeckel.ht
Werwolf - Winke für Jagdeinheiten, Nachdruck Enforcer-Verlag; ISBN-13: 978-3939700173 http://astore.amazon.de/musterrolle-21/detail/3939700177
Whiting Charles, Werwolf, příběh z historie nacistického hnutí odporu, Baronet 2002s. 71, ISBN 80-7214-473-1
.
Internet:
Organisation Werwolf http://de.metapedia.org/wiki/Organisation_Werwolf
Werwolf - Winke für Jagdeinheiten
http://de.metapedia.org/wiki/Werwolf_-_Winke_f%C3%BCr_Jagdeinheiten
Sender Werwolf http://de.metapedia.org/wiki/Sender_Werwolf
Werwolf (Freischärlerbewegung) http://de.wikipedia.org/wiki/Werwolf_(Freisch%C3%A4rlerbewegung)
Hans-Adolf Prützmann http://en.wikipedia.org/wiki/Hans-Adolf_Pr%C3%BCtzmann
Penzberger Mordnacht http://de.wikipedia.org/wiki/Penzberger_Mordnacht
Werwolf http://pl.wikipedia.org/wiki/Werwolf
Werwolf http://en.wikipedia.org/wiki/Werwolf
Werwolf http://wikipedia.sapere.virgilio.it/wikipedia/wiki/Werwolf
WERWOLF di Harm Wulf , 2008 http://www.italiasociale.org/storia07/storia260108-2.html
Werwolf http://www.answers.com/topic/werwolf-1
Rexter http://www.rexter.cz/werwolf-analyza-z-hlediska-typologie-politickeho-nasili/2005/05/01/
The Werwolf Oranisation http://greyfalcon.us/restored/werwolf.htm
The Eagle's Nest: The Last Great Prize http://greyfalcon.us/restored/Eagles%20Nest.htm
THE U.S. ARMY IN THE OCCUPATION OF GERMANY 1944-1946 by Earl F. Ziemke
http://www.history.army.mil/books/wwii/Occ-GY/index.htm
Lexikon der Wehrmacht http://www.deutsche-kriegsmarine.de/inhaltsverzeichnis1.htm
Der Werwolf http://www.dhm.de/lemo/html/wk2/kriegsverlauf/werwolf/index.html