Předcházející články: Tlak války - Jejich šálení a naše skutečnost - Syn proti otci - Bolavé místo - Není diváků! - Žizň a mír v naší zemi - Trojí ofensiva stepi - Mezi Evropou a Pacifikem - Opět válečné Vánoce - Bláhové touhy a konce
Po první světové válce ve východní části střední Evropy Anglie s Francií byly přátelstvím a spojeneckými smlouvami spoutány s pěti státy: Československem, Polskem, Řeckem, Jugoslavií a Rumunskem. Když na evropskou scénu politickou po dvaceti letech vystoupily jako velmoci Velkoněmecká říše a Sovětský svaz, západní demokracie rázem zapomenuly na své závazky ve východní části střední Evropy.Nejprve zničily na podzim 1938 v Mnichově Československo. Po osamostatnění Slovenska 14. března 1939 byly Čechy a Morava přeměněny v Protektorát. Druhou obětí bylo Polsko, kterému Anglie garantovala hranice jak proti Velkoněmecké říši, tak proti Sovětskému svazu. Polsko válčilo, bylo poraženo, zaniklo v roce 1939, když jeho vláda opustila zemi. Polští emigranti v Londýně měli slib Anglie, že po vyhrané válce Polsko bude ve starých hranicích obnoveno a dokonce na účet Říše zvětšeno. Přes tyto sliby a závazky v roce 1943 v Teheráně Anglie území bývalého Polska postoupila Sovětskému svazu, který pro budoucnost počítá jen s polskou sovětskou republikou okleštěnou o polovinu území polského státu z roku 1938, které má být připojeno k sovětským republikám ukrajinské, běloruské a litevské. Poněvadž polští emigranti v Londýně se nemíní smířit ani s okleštěním, ani s posovětštěním Polska, Sovětský svaz ustavil v Lublině z bolševika „polskou vládu“, která londýnským emigrantům nyní zakázala přístup do „osvobozené“ vlasti a která se podřizuje ve všem poslušně Moskvě. I kdyby byla Velkoněmecká říše poražena, Polsko utvořené Anglií a Francií po první světové válce nikdy už nepovstane.
Třetí obětí západních demokracií je Řecko, které v roce 1941 dostalo hanebně slabou pomoc britskou a bylo nakonec německými vojsky obsazeno. Když Němci řecké území před několika měsíci vyklidili, do Athén se nastěhovala z emigrace řecká královská demokratická a spojenecká vláda, proti které za podpory Moskvy vystoupili řečtí a balkánští bolševici. Řecký král, věrný spojenec Anglie, musil se vzdát trůnu. V Řecku jest občanská válka, ve které demokraté to mají na prohru. A co je při tom nejlepší: Anglie přihlíží, jak Moskva odřízla severní řecké území, a aniž se koho ptala v Athénách, připojila toto území k nové sovětské makedonské republice. Za svou věrnost Anglii demokratické Řecko bylo okleštěno a sovětizováno jako nějaký poražený stát.
Jako čtvrtý v řadě doplatila na britské přátelství Jugoslavie. Po puči Anglo-Američany inscenovaném nezletilý král Petar vstoupil do války proti Velkoněmecké říši, ujišťován britsko-americkou širokou podporou. Když území Jugoslavie bylo obsazeno německými a bulharskými vojsky, král Petar se se svou vládou uchýlil k Angličanům. Jugoslavie se rozpadla na Charvatsko, Srbsko a Černou Horu. Protiněmecký odboj, který z počátku organizoval na území bývalé Jugoslavie Petar se svou demokratickou vládou, postupně se jim vymkl a změnil v povstalecké hnutí bolševické, vedené Tito-Brožem. V prosinci minulého roku v Teheráně také území bývalé Jugoslavie Anglie postoupila Sovětskému svazu. Dnes se už u nepřítele o obnovení Jugoslavie nehovoří. Také král Petar se musí poroučet, poněvadž v Balkánském sovětském svazu není místa ani pro dynastie, ani pro demokraty. Tito-Brož, prozatím Moskvou ustanovený za hlavu Balkánského sovětského svazu, ohlásil utvoření sedmi autonomních balkánských sovětských republik: slovinské, charvátské, srbské, bosenské, černohorské, makedonské a bulharské. Z opatrnosti nejmenoval další tři, které Moskva plánuje: albánskou, řeckou a marmarskou (na území evropského a asijského Turecka podél Dardanel a Bosporu). Pro šest sovětských republik na území bývalé Jugoslavie Tito-Brož určil už společnou vlajku se sovětskou hvězdou uprostřed.
Válka není ještě skončena. Kdyby Velkoněmecká říše podlehla, pak pro Polsko, Jugoslavii a Řecko, jimž Anglie zaručila hranice a plnou politickou a státní samostatnost, končila by tragicky. Ač tyto tři státy prolévaly krev za Anglii, odměnou by jim bylo: 1. okleštěné území. 2. ztráta samostatnosti státní. 3. ztráta svobody vnitropolitické. Anglie, která se holedbala, že v první světové válce bojovala za svobodu malých národů, v pátém roce této války 14 malých národů východní části střední Evropy vydala v plen státu mnohem krutějšímu a bezohlednějšímu, než který kdy v dějinách existoval. Hanebně se zachovala k Československu v roce 1938. Stejně zrádně se odměnila nyní Polsku, Řecku a Jugoslavii.Podle toho, co víme a slyšíme, vede se polským, jugoslávským a řeckým demokratům v britské náruči jako nahému v trní. Pouze čeští emigranti v Londýně si nemohou vynachválit, jak to mají zafírováno zahraničně politicky. Jsou asi v podobné náladě, v jaké byl Beneš v roce 1938, když nařizoval první mobilizaci proti Říši. Polákům, Jugoslávcům a Řekům hrozí okleštění bývalého území, sovětizace a připojení k Sovětskému svazu. Jen Československo prý nikdo neokudlá, nikdo mu nebude mluvit do vnitřních věcí. Čím tuto náladu vysvětlíme? Jedině skutečností, že Beneš neviděl do zákulisí světové politiky v roce 1938 a nevidí do í také v roce 1945.
V roce 1939 byl Beneš velikým anglofilem a ještě v roce 1942 jmenoval Anglii vždy na prvém místě jako jediného ochránce Čechoslováků. Po cestě do Moskvy 3. února 1944 před „státní radou“ se pojednou vyjádřil, že „linie naší zahraniční politiky poválečné není ještě zcela vyhraněna. Hlavním jejím pilířem bude smlouva s SSSR a druhým „britsko-sovětský pakt“. Přeloženo do diplomatické řeči to znamenalo: Od roku 1944 by cesta z Prahy do Londýna vedla jedině přes Moskvu. Při smlouvě s SSSR v roce 1935 bylo to opačné. Cesta do Moskvy vedla z Prahy přes Londýn. Beneš se tehdy ve své anglofilské pokoře zavázal, že republika se může sovětského spojenectví dovolávat jedině dá-li k tomu Londýn souhlas. Proto jsme v roce 1938 nemohli so Moskvy volat o pomoc.
„Aftonbladet“ nám v říjnu 1944 svěřil, že britská vláda se chovala k Benešově moskevské smlouvě zdrženlivě a že Eden ji v dolní sněmovně prohlásil za nežádoucí. Prozradil, že Beneš ji sjednal za britskými zády. Beneš těžil v prvé půli roku 1944 z úspěchů sovětských vojsk na východě. Když v srpnu Anglo-Američané obsadili Francii, nastala prý jakás takás vojenská rovnováha ne evropském území mezi západními mocnostmi a SSSR. Podle „Aftonbladet“ to mělo vzápětí Benešovo zmizení v mezinárodním politickém propadlišti. To těžce nesl, a proto Jan Masaryk podle britského listu „Cavalcada“ počátkem prosince začal na popud Benešův vykládat o budoucím Československu co by „mostu“ mezi Západem a SSSR. Britský list s uspokojením citoval políček, kterého se za to dostalo Janu Masarykovi v listu „Vojna i rabočij klas“. O „československý most“ nestojí dnes ani Anglie ani Sovětský svaz. Mezi benešovci nastal veliký zármutek a směrem k Anglii vzkypěl černý hněv. Proto 31. prosince se rozhovořil v rozhlase Jan Masaryk a prohlásil, že nikdy o žádném „mostě“ nehovořil a že benešovská zahraniční politika v roce 1945 bude vybudována „na mocném, nezměnitelném a nejpevnějším spojenectví a sousedství se Sovětským svazem“. Vše, co v této smlouvě je obsaženo – zdůrazňuje Jan Masaryk výslovně – „splníme stoprocentně bez váhání a kompromisů“.
Co znamená toto prohlášení k Moskvě? Nic jiného než veřejné podřízení každému požadavku, se kterým Moskva přišla a se kterým v budoucnosti přijde. Beneš s Masarykem se nyní rozhodli k tomu, že se stanou naprosto poslušnými a slepými nástroji Moskvy bez ohledu na zájmy vlastního národa. Vidí, že to je jediná cesta, jak by ještě do konce války mohli se politicky udržet v nepřátelském táboře při životě. Výstrahou byl jim osud ostatních skupin londýnských emigrantů. To ovšem neznamená, že Moskva i přes tuto povolnost jim dá kdy visum k návratu do našich zemí v případě, že by tyto se ocitly v dosahu sovětské moci. Nakonec Jan Masaryk pravil: „Má odpovědnost končí s touto válkou. Pak si to zařídíte po svém.“ Co tím chtěl říci? – Že jde opravdu, jak jsem to řekl, jen o válečné provisorium? – nebo mají páni už jiné plány? – zcela osobní s cestou ještě dále na západ?
V Londýně se 4. ledna zlobili za to, co jsem jim řekl 30. prosince: „Kdyby bylo správné tvrzení Moravcovo, že Evropa může být jen bolševická nebo nacionálně-socialistická,, tehdy se nenajde zajisté jediný Čech, který by se nerozhodl proti nacionálnímu socialismu.“ Nevím, odkud ta jistota. Jen jeden druh tak zvaných Čechů bude patrně vždy jednohlasně volit bolševismus před nacionálním socialismem, a to jsou Židé. Jakým právem Židé v emigraci mluví za celý český národ? V zášti jim uklouzlo slovo, kterého budou litovat. Prozradili, kam směřují se svou politikou, která na oko hlásá samostatný, neokleštěný a demokratický stát československý. Osud českých zemí, kdyby Říše podlehla, byl by po pravdě mnohem horší osudu bývalého Polska, Řecka a Jugoslavie.Londýnští Židé nevědí, co se tu za šest let odehrálo. Domnívají se, že český člověk ještě stále se na své okolí a na celý svět dívá jen jejich brýlemi. Většina českých vlastenců volí dnes raději dohodu s Říší, která v pravou chvíli přijde s velkorysým programem evropské úpravy, než by se smířila s bolševismem, který nás z Londýna, po malých dávkách, snaží se naučit polykat. Na území východní části střední Evropy, kde žije také národ náš, Moskva nemá v úmyslu obnovení poversailleských hranic, nýbrž utvoření asi 20 sovětských republik z bývalých 11 států. Dnešní sovětská politika, která v tomto prostoru na vše přikyvuje demokratům, je obdobou sovětského NEPU v hospodářství, tedy akcí zastírací, přechodnou, podvodnou, neupřímnou. Slova Jana Masaryka: „Pak si to zařídíte po svém“ znamenají: „Pak si už to zařídí u vás po svém na sto procent bolševici.“
(Vyšlo v Lidových novinách 7. ledna 1945. Pravopis ponechán dle zdroje, zvýraznění textu LB.)