Okolnosti, které vedly k americkému náletu na Prahu z 14. února 1945, nejsou dodnes uspokojivě objasněny, a to i přes příležitostné pokusy z dnešní doby naopak prezentovat záležitost jako jednoznačně prokazatelný omyl amerických letců. Pozdější vysvětlení Američanů, že šlo o omyl způsobený špatnou viditelností, která tehdy prý vedla k záměně Prahy za Drážďany, a také způsobený selháním radiolokátoru hlavního navigátora, nejsou sama o sobě definitivním důkazem. Tím spíše jím není logikou vykonstruovaný argument, že by američtí piloti neměli důvod k bombardování „okupovaného spojeneckého města“. Dle některých historiků byla Praha zvolena jako náhradní cíl útoku ve chvíli, kdy další bombardování totálně zničených Drážďan již nemělo žádný význam. Podle svědeckých výpovědí panovalo toho dne v Praze dokonce jasné a bezmračné počasí. Proti oficiální americké verzi také hovoří skutečnost, že bombardování Drážďan probíhalo podle historických údajů jen v části města po levém břehu, zatímco pravý břeh byl od zásahů bomb prakticky ušetřen. V Praze tomu ale bylo přesně naopak.Ihned po ukončení leteckého poplachu, během něhož anglo-američtí piloti svrhli bomby na některé obytné čtvrti Prahy, se na postižená místa odebral státní ministr K. H. Frank, aby si osobně udělal obrázek o civilních ztrátách a způsobených škodách. Rovněž předseda vlády Protektorátu Richard Bienert se dostavil na postižená místa za tímtéž účelem. V neděli 18. února 1945 dopoledne se na Říšském náměstí na Královských Vinohradech (dnešní náměstí Míru) konal za přítomnosti protektorátní vlády, kabinetního šéfa státního prezidenta a představitelů nejvyšších úřadů hromadný pohřeb obětí tohoto dodnes zcela vyjasněného leteckého útoku na Prahu. Celé náměstí se tehdy černalo zástupy účastníků smutečního aktu. Před kostelem sv. Ludmily spočívalo na pódiu 150 prostých černých rakví prvních českých obětí náletu. Čestnou stráž jim tvořili činovníci Kuratoria pro výchovu mládeže ve stejnokrojích a s planoucími pochodněmi a příslušníci pohotovostních oddílů této organizace v pracovních úborech a přilbách, kteří byli uvolnění k této pietní příležitosti od odklizovacích prací konajících se na místech postižených pumami a probíhajících nepřetržitě již několik dní. Mezi smutečními hosty zaujímali první řady pozůstalí obětí.
Těsně po příchodu oficiálních hostů začala v 9 hodin smuteční slavnost vážnými akordy Oberthorova „Andante religioso“ v přednesu hudebního sboru uniformované protektorátní policie pro Čechy. K řečnickému pultu přistoupil primátor dr. Alois Říha a rozloučil se s oběťmi hlavního města Prahy: „Lidská řeč je bezmocna, aby vyjádřila slovy hluboký žal nad prolitou krví českých lidí a nad hrůzou utrpení, které postihlo rodiny. Nad rakvemi drahých spoluobčanů derou se do očí slzy, právě tak jako nad spouští a zničenými památkami města. Praha, město opěvované básníky, obdivované cizinci, královská Praha, jejíž tisícileté dějiny zná celý kulturní svět, zahalila svou tvář smutkem. Město, jež budovaly nesčíslné generace a jež je řazeno mezi nejvzácnější skvosty světa, bylo zle postiženo. S bolestí, která nikdy nevymizí z naší paměti, se loučíme s oběťmi útoku. Ale před tváří celého národa slibujeme, že v této těžké hodině neopustíme těch, kdož zůstali s námi, a že pomůžeme všude tam, kde toho bude třeba.“
V zastoupení státního prezidenta Emila Háchy a jménem vlády Protektorátu vyslovil účast pozůstalým předseda vlády Richard Bienert: „Je mi těžko nalézti slova, jež by vyjádřila hluboký smutek a rozhořčení, jež všichni cítíme. Cílem tohoto teroristického útoku bylo pokojné civilní obyvatelstvo jdoucí za svou prací. Nálet směřoval proti obytným čtvrtím, kulturním památkám, kostelům a nemocnicím. Předmětem útoku naprosto nebyly podniky a zařízení důležité pro válku. Naopak je zřejmé, že účel útoku byl jen a jen teroristický. Vždyť jsme byli dokonce svědky toho, že se nepřítel nezastavil ani před útokem na ženy, nevinné děti a nemocné. Český lid nepochopil a nepochopí, proč je nutno vésti válku takto. Nepřítel je na omylu, domnívá-li se, že tímto způsobem boje zastraší české obyvatelstvo a otřese jeho loajálním postojem k Říši. České obyvatelstvo pražské i celého Protektorátu i veškeré obyvatelstvo sdílí s těmi, kdož ztratili své nejdražší, jejich hluboký žal a považují za svou samozřejmou povinnost učiniti vše, aby zmírnili rány, které byly zasazeny, a aby pomohli.“Následovalo pokládání věnců k rakvím obětí amerického náletu. Nejprve položil věnce za Říšského protektora a za Německého státního ministra K. H. Franka ministr vlády dr. Walter Bertsch, poté pokládal Richard Bienert provázený kabinetním šéfem dr. Popelkou věnce státního prezidenta a vlády Protektorátu. Po nich přišli na řadu pražský primátor Říha se svým náměstkem dr. Pfitznerem s věncem hlavního města Prahy a generální referent František Teuner s věncem Kuratoria pro výchovu mládeže. Tryzna byla ukončena Modlitbou z Weberovy opery „Čarostřelec“. Když oficiální hosté opouštěli místo pietního aktu, stanul před rakvemi na chvíli znovu předseda vlády Bienert, očividně potlačující citové pohnutí, a v hlubokém předklonu poznamenal nejbližší rakve znamením kříže. Poté byly tělesné pozůstatky obětí postupně převáženy na hřbitovy a lidé ještě dlouho přitom bez hnutí a mlčky zaplňovali prostranství před kostelem.
Paralelně ke smutečnímu aktu na Říšském náměstí uspořádala ve stejný den dopoledne symbolické rozloučení s oběťmi z řad německého občanstva na Mozartově náměstí (nyní nám. Jana Palacha) i NSDAP. Před budovou Rudolfina spočívaly ve dvou řadách rakve, ke kterým položili věnce v zastoupení státního ministra Franka vrchní finanční prezident dr. Gross. S oběťmi se rozloučil krajský vedoucí NSDAP Adam a jménem hlavního města Prahy prof. dr. Josef Pfitzner.
Hmotně-kulturní a lidské ztráty způsobené náletem se staly předmětem tvrdé kritiky „Anglo-Američanů“, jak dokazuje i článek, který koncem února 1945 vyšel v časopise „Pestrý týden“:„Byli u nás lidé, kteří se občas netajili přesvědčením, že Praha, opravdu jeden z klenotů evropské staleté kultury, nebude Anglo-Američany bombardována. Ti, kteří už byli střízlivější, domnívali se, že při možném náletu budou nepřátelští letci bombardovat výhradně vojenské cíle. Neměli pravdu ani ti, ani oni. Dne 14. února padaly z anglo-amerických letounů tříštivé a zápalné pumy v celých sériích, a to vesměs na nevojenské cíle. Kdo by nevěřil, že nešlo o cíle a objekty pro válku důležité, ať se podívá např. na pražskou porodnici, kostel a klášter v Emauzích, nemocnice a obytné a činžovní domy v postižených čtvrtích. Úřední zpráva o následcích tohoto leteckého teroru mluvila jednoznačně a jasně a všichni v Praze se mohli přesvědčit o těchto faktech, bohužel, mnozí jako přímo či nepřímo postiženi.
Nadhazuje se teď mezi našimi lidmi otázka, kterou si sice často kladli už dříve, ale v trochu jiném znění: proč se letecký teror stal zásadní zbraní Anglo-Američanů proti celé Evropě? (…) Co znamená pro chlapíka odkudsi z Oklahomy Kolínský dóm, drážďanský palác, Goethův rodný dům, či Faustův dům v Praze? Asi tolik, co haraburdí, vhodné jen pro dopisnice, jak se svého času vyjádřil kterýsi americký letecký generál.“