Předchozí: 1. díl
Šlechta dává pátrati ve Švédsku po vyvezených památkách, zejména hrabě Fr. Jos. Kinský a kníže K. E. Fürstenberg. Roku 1791 Královská česká společnost nauk věnovala z daru císaře Leopolda tisíc zlatých na cestu Dobrovského do Švédska, aby se konečně zjistilo, co knih, rukopisů a jiných památek Švédové z Čech a jmenovitě generál Königsmark z Prahy odvezli a zároveň, aby se vyšetřilo, jakou historickou cenu mají historické památky a zda i jakými prostředky by bylo možno je získati nazpět, pokud by byly nepostradatelné. Šlechta otevírá své archivy a Palacký z jejího podnětu se stává „historiografem zemských stavů“ a uloženo mu napsat dějiny Čech a Moravy.Stejný zájem jako o historii má šlechta a tím politický národ zemský o vědu. Poněvadž university zůstávají tehdy zaostalé, zakládají se učené společnosti a studijní kroužky, vědě se otvírají salony a šlechtické domy. Praha má první ze zemí mocnářství vědecký časopis vysoké úrovně: Prager Gelehrte Nachrichten. Vědeckému zájmu děkujeme za vznik našeho Musea (1818) a jeho prvního českého vědeckého měsíčníku značné úrovně, založení Vlastenecké společnosti hospodářské, která tehdy sledovala také cíle vědecké, a Jednoty pro povzbuzení průmyslu v Čechách (1833). Šlechta pomáhá zakládat i spolky umělecké a osvětové, je činna ve Spolku ku povznesení hudby v Čechách i v konservatoři jím řízené, ve Spolku vlasteneckých přátel umění i ve vydržované jím akademii výtvarných umění a galerii, při založení technického institutu atd.
Při čtení vlastního životopisu Kaspara Sternberga, nadšeného adepta vědy, poznáváme také kořeny zájmu vědeckého. Šlechta jakožto majitelka značného bohatství země hledá ve vědě odpověď také na znepokojivou otázku, jak se vyrovnati s pokroky jiných zemí, zužitkovat bohatství hor a přírody a tak své hospodářství udržet na výši. Oddávajíc se abstraktní vědě a podporujíc ji, má zároveň na mysli vědu užitou, kterou v její prospěch mohou na jejích statcích vhodně a výnosně použít inženýři agronomové nebo inženýři důlní. To ovšem nijak její zásluhy nesnižuje. Jestliže světská a duchovní šlechta barokní veškerou svojí energii vybíjela v nádherném stavitelství a ve vášnivém pěstování hudby, šlo tu u ní také najednou o cíle užitkové (chrámy a věřící) i požitkové (hudba na českých zámcích). Možno říci, že jako si barokní šlechta postavila svůj pomník v srdci každého obyvatele Čech v nádherných stavbách, v lidových písních a v soustavně prováděném výběru hudebních talentů mezi poddanými pro své zámecké hudby („co Čech to muzikant“), tak šlechta osvícenská a probuzenská si postavila v srdci obou národností v našich zemích nehynoucí pomník řadou vědeckých institucí, které zemi odkázala. U nás pomníkem tím je především Národní museum. Pod tímto klimatem mohla pak vyrůsti řada skvělých vědeckých osobností, příznačných pro naše probuzení, u nás Čechů zejména Dobrovský, Šafařík, J. Ev. Purkyně, kteří mají jméno světové, a Jungmann i Palacký, ač tento se stal později mluvčím stavu měšťanského a jeho nové éry.
V literatuře tento bohemismus je ještě výraznější. Projevuje se přirozeně nápadněji na stran ě německé než české, kde byl samozřejmostí. Němečtí básníci a spisovatelé považují dějiny české za dějiny stejně své jako Čechů. Karl Egon Ebert ve své „Vlastě“ je dokonale česky vlastenecký. Uffo Horn píše drama „Horymír“, „Přemysl Otokar II.“ a „Písně Milady na Milorada“. Karl Herlos , který píše pod jménem Herlosson a později přesídlí do Lipska, aby i odtud podporoval vše české bez rozdílu národnosti, chrlí populární a drasticky psané romány z českých dějin jako „Hus“, „Žižka“, „Poslední Táborita“, „Valdštýn“ a ve své době znamená totéž, co později pro obec čistě českou znamená Alois Jirásek. (Viz o něm a jiných Karel Sabina: Vzpomínky. A. Schmidtmayer: Geschichte der Sudetendeutschen.) Také Adalbert Stifter sahá do českých dějin v románě „Vítkovci“. Značný význam pro naše duchovní dějiny má Alfred Meissner, který v pathetické epické básni „Žižka“ vylíčil náčelníka husitů jako dokonalého demokrata a stal se tak spolutvůrcem Palackého mythu o demokratických husitech a demokratických Češích v nejstarší době.
Mezi českými Němci se ujímá dokonce představa, že jejich posláním je, aby tvořili most mezi němectvím a slovanstvím. Tyto názory representovány v Praze časopisem „Ost und West“. Bylo to ovšem pojetí naprosto falešné, poněvadž neexistují národy, které by chtěly a mohly svůj význam zúžit na pouhý můstek. Ale rozhodně byli blíže tehdy k tomuto poslání nežli my, když jsme později také začali mluvit o tom, že jsme mostem mezi Východem a Západem. U nás to byl už dokonalý sebeklam, neboť žádný západník nepovažoval za potřebné naučit se česky, aby si mohl např. přečíst ruské autory. V tom okamžiku, kdy jsme se z dvojjazyčného národa stali národem jednojazyčným, bez řeči světové, nemohlo být řeči o nějaké zprostředkující roli.
Společenství obou národů zemí českých charakterisuje Eugen Lemberg v „Grundlagen des nationalen Erwachens in Böhmen“ takto: „V lidu byl jasný rozdíl mezi německým a českým, poněvadž v něm hlavní rozlišující znak tvořila řeč. Ale v kruzích duševní kultury, ve šlechtě a v učeném a duchaplném světě byl tento rozdíl neznámý. Srovnáme-li to se dvěma kulturními kruhy, které dnes vyplňují Čechy – tělesa to zřetelně od sebe oddělená, z nichž každý čerpá odjinud své síly, prochází vývojem sobě vlastním a působí na sebe navzájem jako dva sblížené, ale kmenově rozdílné organismy – vedle tohoto přirozeného dualismu Čech jeví se nám Čechy z doby prvního probuzení jako jediný kruh, vytvářený stejnými podněty, vedený stejnými učiteli a reagující na tyto vlivy jednotně.“
Nejzajímavějším produktem tohoto postoje je německý pražský filosof a matematik Bernhard Bolzano (viz. o něm Eduard Winter: „Bolzano und sein Kreis“, jakož i sebranou korespondenci L. Čelakovského). Pro něho český a německý národ jsou dva bratrské národy stejného ražení. Ve svých myšlenkách vidí Rakousko rozbito a Čechy jako samostatný stát obou národností. Řekli bychom, že mu tane na mysli jakési nové Švýcarsko, které by se bylo mohlo vyvinouti z tohoto postoje mysli, jehož byl představitelem. Že Češi snili také už o slovanské vzájemnosti (tehdy ovšem jen literární) a Němci o německé vzájemnosti (tehdy také jen literární, neboť o jednotě státní jim nedal přemýšlet špiclovský a ostatnímu Německu nepřátelský režim Metternichův), to nemuselo nijak vadit. Vždyť Švýcar Rousseau dovedl být v nejlepších poměrech s jazykově totožnou Francií a přece zůstal Švýcarem, jako obráceně Švýcar Keller nebo Meyer byli v nejužším spojení literárním s duchovním Německem a zůstávali Švýcary.
Více než padesát let prožívali jsme tedy zvláštní vývoj úzkého společenství Čechů a Němců, který, kdyby byl šel touto cestou dále, mohl snad jednoho dne vésti k nové švýcarské tolerantnosti národní v zemích českých.
KONEC
(z pojednání „Česká politika ve věku strojovém“, In: Po pěti letech 1939 – 1944, Orbis Praha 1944)