Předcházející: 1. díl - 2. díl - 3. díl
Závěrečná část úvahy Emanuela Vajtauera už skutečně v některých pasážích rozeznatelně zachází do otevřené „proříšské propagandy“ na základě interpretace české minulosti, nicméně obsahuje i další myšlenky, které se pohybují i mimo její rámec.Vraťme se k našemu pokusu Prozřetelnosti. Dala do tyglíku Čech dvě národnosti jako svého času do tyglíku Anglie, ale zatím co se jí v Anglii podařilo vytvořit nové sloučenství a tím nový národ po všech stránkách, jak biologické, tak jazykové, u nás se jí pokus podařil jen ze dvou třetin. Vytvořila nový národ jen biologicky a kulturně ze dvou původních prvků, ale jazykově se jí pokus nepodařil. Když určená doba pokusu uplynula, oba jazyky tužily vedle sebe každý dále svou vlastní existencí.
Nějaké základní podmínky k dokonalému zdaru se tu nedostávalo. Jaká to byla podmínka? Na stopu nás přivádí proces tvoření řečí románských. Lidové jazyky románské se začaly tvořit, jakmile ustalo působení kultury a řeči římské při úpadku římského imperia. Části imperia se jaly žít každá pro sebe svým vlastním životem., Přihlédneme-li ke vzniku francouzštiny, tento život pro sebe, tuto isolovanost možno nazvat soběstačností. Románské oblasti franské říše žily téměř samostatně jak hospodářsky, tak kulturně, což se projevilo také téměř přirozeným odloučením části německé a francouzské od sebe ve smlouvě Verdunské.
To nás vede na stopu oné podmínky základní. K novému sloučenství je zřejmě třeba, aby oba prvky se po určitou dobu od ostatního světa isolovaly. Anglie svou ostrovní povahou byla k tomu obzvláště uzpůsobena. Isolace ostrovní nepřišla sice najednou, došlo k ní až po skončení stoleté války, za které byla Anglie vytlačena s pevniny evropské, ale bez francouzských držav nebyla by splněna druhá podmínka, které je patrně také třeba ke zdaru experimentu, totiž aby oba elementy byly v přibližně stejném množství. Stoletá válka po určitou dobu svou clonou nepřátelství nahrazovala ostrovní přehradu proti převaze živlu francouzského.
Při zrodu nové řeči spojením řečí dvou je tedy jistá soběstačnost, isolovanost a více méně stejný poměr sil nezbytnou podmínkou zdaru. Příklady Rusko, Italie i Španělska ukazují, že když jeden partner je ve velké menšině, bývá pohlcen většinou téměř beze zbytků. Vikingové v Rusku se poslovanštili, jako se poitalštili Longobardi a pošpanělštili Gotové, nebo jako se poslovanštili tělesně i jazykově mongolští Bulhaři nebo tělesně, i když ne jazykově, Maďaři.
Jak velká byla kolonisace u nás ve středověku, lze těžko odhadnout, ale najisto možno říci, že nebyla ani tak malá, aby se v českém živlu utopila, ani zas tak velká, aby se český živel utopil v ní. Bylo to pravděpodobně množství, které bylo asi v témže poměru jako poměr obou národností v Anglii.
Co nám však scházelo, byla možnost isolace. A tu jsme zase u našeho starého a hlavního problému národního v tomto prostoru. Naše země nebyla chráněný kotel před světem uzavřený. Byla to křižovatka. Jejím nervus rerum nebyly hradby s pohraničním hvozdem kolem země, nýbrž zemské stezky. My jsme potřebovali svět a svět nemohl jít mimo nás. Kdykoliv jsme se stáhli do sebe, menšil se náš životní prostor, hospodářství skomíralo, krev přestávala proudit. Doby největšího našeho blahobytu a duševního růstu jsou epochy, kdy jsme křižovatkou vědomě, kdy žijeme s vůkolním světem v nejživějších stycích, jako tomu bylo právě v obou vrcholných chvílích našeho národního života, kdy v Praze bylo sídlo říšské koruny za císaře Karla IV. A za Rudolfa II.
Byli jsme vždycky národem příliš malým, abychom mohli být soběstační i v dobách samozásobitelského hospodářství. A byli jsme vždy na místě příliš exponovaném, aby mohl ostatní svět jíti klidně kolem nás a vynechat nás. To je naší kletbou i naším štěstím. Ale ať štěstím nebo kletbou, je to náš osud, ale i úděl – dědictví věků i pohled do budoucna – náš neodbytný úkol.
Když Němci zkolonisovali kraje na východ od Labe, byli jsme pojednou obklíčeni německým živlem ze tří stran. A tu spíše nežli o isolaci Němců k nám přišlých a o srůstu s nimi v nový národ jazykový bylo by se mohlo mluvit o tom, že se znenáhla utopíme v převaze národa německého. Jak to, že se to stalo Slovanům polabským, pobaltským a slezským a ne nám? Čemu vděčíme, že ještě existujeme?
Odpověď byla dána všemi kapitolami předchozími. Proč utonuli Slované na sever od nás? Protože se nedovedli včas zaklínit do požehnané organizace říšské a poněvadž jejich pohanští kněží, kteří měli větší moc než jejich kmenoví králové, dovedli vždy znovu zmařit každý pokus zařadit se do velké rodiny národů říšsko-křesťanských. Znamenalo to pro ně, že se vždy znovu a znovu zakrváceli marnými válkami obrannými. Říšské a křižácké výpravy, lovící zároveň pohanské otroky, vyklidňovaly jejich zemi „Sklavinii“ – Zemi otroků – takže když nastalo hnutí kolonistů na východ, byly tyto krajiny téměř liduprázdné, jak o tom svědčí nejedno líčení Helmondovo.
Pravý opak mohl se tehdy spatřovat u nás. Helmond píše o nás jako o zemi poseté kostely. Proti takové zemi se ovšem křižácké výpravy nekonaly. Plnili jsme lokálně své říšské povinnosti, a to nám dodávalo klid potřebný k růstu a zdaru národa.
Když naši králové volali do země kolonisty německé, šlo o kolonisaci jen zčásti územní. Kolonisace klášterní dávná léta předtím ukázala, jak se dá využít ladem ležící půdy, naše šlechta se tomu od ní učila, a tak, když dochází ke kolonisaci městské, jest území české už kolonisováno živlem domácím. Kolonistům německým, pokud hledali vzdělavatelnou půdu, nezbývalo, než se zakousnout do netknutých pralesů pomezních, které jedině zůstávaly volné. A tam se ovšem usídlili kompaktně. Ale hlavní proud kolonistů je složen z kupců a řemeslníků, z nové vrstvy společenské. Jde proto ve 13. století o kolonisaci spíše vertikální než horizontální. A noví osadníci svou činností vyvolávají stále novou potřebu pracovní síly a tím českému živlu zjednávají stále větší a větší prostor životní. Následkem rozumné politiky Přemyslovců německá kolonisace, ať už klášterní nebo městská, ustavičně rozmnožovala životní prostor národa českého. Nastávala paradoxní situace, že čím více Němců k nám přišlo, tím více Čechů se uplatnilo a tím větší mohlo mít populaci. A toto stálé zvětšování životního prostoru a tím stálý vzrůst české lidnatosti zachraňovaly náš národ před osudem Polabanů. Slované ve Slezsku zanikli, poněvadž byli ve svém životním kořenu silně oslabeni masakrem, který tam provedli Mongolové. Větší podíl Němců na Moravě než v Čechách lze rovněž přičísti značnému vylidnění, kterému podléhala Morava v prvních dobách nájezdů maďarských a za vpádu mongolského.
Když se tam Němci stěhovali za kolonisace městské, byla hustota domácího obyvatelstva mnohem slabší, a proto také později česká osmosa nedosáhla toho, čeho dosáhla v Čechách.
Nestali jsme se tedy Němci proto, že jsme záhy zvedli národní odboj, jak říkal Palacký, nýbrž jedině proto, že jsme se včas spojili s Němci, včas pochopili velké dobrodiní a velké poslání říšské myšlenky, že jsme se, jak řekl Goll, pogermanisovali částečně, abychom unikli germanisaci úplné. Nezavdali jsme Němcům nikdy příčiny pochybovat vážně o naší lokálnosti, měli jsme Hlavy otevřené pro včasné a oddané přijetí nové víry a vzali jsme záhy na sebe úkol Říše šířit ji tam, kde náš jazyk k tomu nalézal vhodné podmínky, nakonec pak jsme včas pochopili a dobrovolně se zařadili do velké revoluce městské, která odstranila s konečnou platností staré otroctví a vytvořila svobodná řemesla a svobodné rolnictví (vzato ovšem s relativností, platnou pro feudální středověk). Byli jsme otevřenou křižovatkou jak pro feudální vojenskou obranu evropskou, tak pro duchovní svéráz křesťanské Evropy a tak i pro revoluci práce, kterou s sebou přinášela svobodná města. Pro žádný z těchto proudů jsme svou křižovatku nezastrašili. Přijímali jsme pochodeň a nesli ji dál.
Tím, že jsme to dělali dobrovolně, měli jsme vždy možnost zpracovat tyto evropské civilizační a kulturní proudy po svém. Zapustili jsme pak svoje vlastní kořeny národní a jazykové. A čím více se náš jazyk obohacoval a rozrůstal, tím dražší se nám stával a s tím větší láskou jsme k němu lnuli. A snad právě proto, že vždy s jistou dávkou úzkosti o něj, pěstovali jsme jej oddaněji než jiní národové. Ale nebyla přitom zase sousední země inspirací? Náš hlavní poklad jazykový z doby humanistické, bible Kralická, vděčí podnětově mnoho obdobnému činu Lutherovu. A kolik z nás zapomíná při čtení Albínovy Obrany jazyka českého a obran ostatních, že se v té době v Německu hemží jazykovými společnostmi a že psát Obrany jazyka v době pofrancouzštělé horní vrstvy se stalo časovou módou!
Vypěstovali jsme svůj jazyk v dokonalý nástroj, který probouzí v nás struny v tisíciletích napjaté a hovoří k nám hudbou sfér jen nám nepochopitelných. Visíme na něm právě proto, že je naší nejvýraznější odlišností ve společném ústrojenství evropské kultury. Proto naše vlastenectví možno nazvat s pochvalou i příhanou filologické a jazykové až samoúčelné.
Při lásce k vlastnímu jazyku je nutno si však uvědomovat, že ve dvou intelektuálních záběrech byla a jest tato láska pro nás pastí vždy, kdykoli nejsme dost ostražití. Náš jazyk nám totiž lže příbuzenstva dávno vyprchalá a zakrývá příbuzenstva nová, výběrová.
Že jsme si uchovali svůj jazyk, zakrývá nám především to, že během staletí se stal s námi velký pokus Prozřetelnosti, který vytvořil z nás národ biologicky nový. Před pokusem byli v českém dějinném kotli Němci a Slované, po zdařilém pokusu vyšla nová dějinná hmota – nový národ, který povstal z obou směsí, ale který, jako každé sloučenství, není už ani tím, ani oním prvkem základním, nýbrž něčím třetím. Také my nejsme už ani národ německý, ani slovanský, nýbrž něco svébytného, něco, co tu před tisícem let nebylo. Tak jako jsou Angličané národem vzniklým sice z původní směsi germánské a románské, ale jsou čímsi dějinně novým, tak i my jsme dějinně novou hmotou národní. (Normani byli sice také Germáni původem, ale v jejich krvi, už i v jejich řadách, bylo mnoho krve čistě románské, takže možno mluvit o sloučení dvou plemen.)
K tomu přistupuje krev kulturní, která nás přičlenila ke kultuře západní, ačkoliv jsme stáli těsně na rozhraní mezi Východem a Západem. Tato kulturní krev jest stejně mocná jako krev rasová. Její sílu si uvědomuje každý Čech, kdykoli přijde do zemí neevropských. Rázem je mu Němec zvyky, životním názorem a povahou nejbližší ze všech národů ostatních. Projevuje se tu vědomě, co za pobytu v Evropě zůstává v podvědomí, jak totiž jsme oba utkáni ze stejných vláken kulturních.
Naproti tomu prožívá každý Čech opačnou zkušenost při delším pobytu v zemích slovanských. Jeho řeč a jeho výchova jej svádí vidět ve Slovanech své bratry a on k svému vlastnímu překvapení shledává, jak jsou mu bytostně cizí. Kromě té podobnosti v řeči není jinak podobnosti žádné. A právě toto předstírání příbuznosti národní tam, kde ji není, je onou druhou pastí, kterou nám nastražuje naše řeč.
Každý, pokud jde o slovanství, prodělává svého druhu školu vystřízlivění, jakou prošel dvaadvacetiletý romantik Karel Havlíček Borovský za svého pobytu v Polsku a na Rusi. Do obou těchto slovanských zemí jel pln ještě ohlasů Kollárovy Slávy dcery, přesvědčen, že všichni Slované patří dohromady, že je nezbytné, aby jednou vytvořili společnou řeč a společný národ, jako je vytvořili Němci. Jak vystřízlivělý se vrátil domů, z toho se vyzpovídal v roce 1846 v Pražských novinách ve článku „Slovan a Čech“.
„Za studentských let na univerzitě pražské, když člověk nejzpůsobilejší jest rozpáliti se až nemoudře pro novou oblíbenou myšlenku, v té době, když se jedna větší polovice mladých lidí zamiluje do děvčat a druhá, menší, do ideí, zablýsklo se mi teprve něco o velikém slovanském národu, o bratrstvu, stejném smýšlení jeho rozdílných kmenů mezi lidem, o budoucí vznešenosti jeho atd.; znělky ze Slávy dcery deklamovali jsme tiše a nahlas, tvořili jsme (avšak netiskli) také znělky, uchopili jsme se abeced a mluvnic všelikých slovanských nářečí a kladli jsme si za velkou čest zpívati dvě polské, jednu ruskou a dvě illyrské písně. V této blažené době, seznav dle možnosti z knih jazyk, děje a obyčeje kmenů slovanských, umínil jsem si pevně procestovati všechny jejich kraje a seznámiti se se všemi bratry slovanskými osobně v jejich krajinách. Seznal jsem Polsko – a nezalíbilo se mi – s nenávistí a s pohrdáním opustil jsem Sarmatské kraje a po Novém roce v nejtužších mrazích klusal jsem na kybitce do Moskvy, zahříván nejvíce horkostí své srdečné všeslovanské vzájemnosti. Ruské mrazy a ostatní ruské věci uhasily ve mně poslední jiskru všeslovanské lásky; kosmopolitismu jsem beztoho neměl ani za mák v těle, a tak jsem se vrátil do Prahy Čechem, pouhým neústupným Čechem, ba s jakousi tajnou kyselostí proti jménu Slovana, které mi, seznavšímu dostatečně Rus i Polsko, jakousi ironií zavánělo.
Abych, jak se říká, i s dveřmi do domu vpadl, vyslovuji pevné a nevývratné přesvědčení své, že Slované, totiž Rusové, Poláci, Češi, Illyrové atd. nejsou jedním národem.Tato slova jsou jako výpověď vojny a tak rozhodná, že obšírnějšího vysvětlení potřebovati budou … Komu by napadlo mluviti o národu románském nebo germánském? Komu napadlo jmenovati Vlacha bratrem Španěla a Francouze, aneb Angličana s Němcem do stejného národa počítati? A zrovna tak jako Španělé, Portugézi, Francouzové, Vlaši dohromady jsou románští národové; a Němci, Dáni, Švedi, Norvézi, Holanďané germánskými národy slovou; zrovna tak jsme my, Poláci, Illyrové, Rusové atd. slovanskými národy, a jméno Slovan jest a zůstati má vždy jen jménem zeměpisným a vědeckým, nikoli však jménem srdečným, jménem sympatie, s jakou každý národ jméno své vyslovuje. .. Nesmíme přece zapomínat, že nejen jazyk, nýbrž také obyčeje, náboženství, vláda, vzdělanost, sympatie a j. v. dohromady národnost a tedy i rozdíly mezi rozličnými národy tvoří. .. Čas a okolnosti rozdělily veliké množství lidu slovanského původu již odedávna na čtyři podstatně od sebe rozdílné národy, z kterých každý (vyjímaje Illyry) již od dávna jedním národem samostatným jest a všechno buď měl neb má, co zapotřebí jest, má-li se o národu mluviti. Upírati nebudeme, že jest to velké štěstí býti členem velkého rozšířeného národa, tak jako si mnohý malý člověk přeje být velký, tak jako by snad nikdo dobré vlastnosti, moc jmění atd. kdyby je míti mohl, od sebe neodstrkoval; s druhé strany ale slušně se od rozumného člověka očekává, aby s osudem svým spokojen byl a s tím, co má, se spokojil a nežádal toho, co míti nemůže … Poněvadž se s podivnou převráceností a nepraktičností ne Čechy… nýbrž celé Slovanstvo za vlast naši považovalo, myslilo se také, že Čech kupř. v Rusích a v Polsku tak dobře doma jest jako v Praze; a že opustiti řeč a národnost svou a přijmuti jinou slovanskou, jest tak jako přestěhovati se z Chrudimska do Čáslavska! Přijmout kupř. profesuru v Rusích nezdálo by se žádnému z takových Všeslovanů našich počínáním nevlasteneckým, a pracujíce pro jiné slovanské národy mínili tím o vlast svou českou již dostatečné zásluhy míti. Proti takovému záhubnému smýšlení zde určitě vystoupiti držíme za svatou povinnost a vyslovujeme zjevně, že Čech, přestoupivší k národnosti jihoslovanské, zrovna tak se proti vlasti své prohřešuje, jako by se přetvořil ve Francouze, Němce atd. a zrovna tak odrodilcem se stává … V tom musí být první zásada naší národnosti, že se jazyka svého nikdy odříci a jej nikdy za žádný příbuznější dobrovolně vyměniti nechceme. Kdo jinak smýšlí, není s námi, nýbrž proti nám.
Přiznávám se, že mi Maďaři co zjevní nepřátelé Čechů a Illyrů jsou milejší než Rusové, kteří s jidášským políbením přicházejí – nás vstrčit do kapsy. Čechové jsme a Čechové hodláme zůstati navždy a nechceme se státi ani Němci, ani Maďary, ani Rusy, a proto buďme k Rusům chladní, nechceme=li dokonce je nenávidět. A hlavně pak chladní buďme i k Polákům. Poláci jsou také Rusové, jenomže se svázanýma rukama.
Aby jednou Slované všichni jediného jazyka v literatuře užívati mohli, je věc nemožná, a proto každé snažení k tomu nesmyslné a jako maření času škodné. Nikdo zde nepoukazuj na Němce, že oni jsou nyní v jedné literatuře spojeni, ačkoli mezi jednotlivými nářečími mnohem větší mezery jsou než mezi slovanskými. Němci byli dříve již politicky spojeni a okolnosti, které u nich literaturu jednu vytvořily, nejsou mezi Slovany. Zkrítka – s hrdostí národní řeknu: ´Já jsem Čech´, ale nikdy ´Já jsem Slovan´.“
K takovýmto zkušenostem došel vystřízlivělý Havlíček. Svůj článek psal ještě, kdy rozdíl obou světů působil v něm bezprostředně, živě a drásavě. Později ovšem ani on se neubránil tehdejšímu národnímu proudu a pomalu zase vplouval do tehdy utkvělých myšlenek slovanských, ale to pro věc není rozhodující. To, co prožíval Havlíček hned po návratu z Ruska, je typická zkušenost každého Čecha, vracejícího se ze zemí slovanských. V nich si vždy uvědomuje, že Moskvan a Polák je Ostbalt nebo poloviční tatar, jižní Slované poloviční Turci, kdežto my jsme upředeni z biologických vláken českých a německých. K tomu každý ze jmenovaných národů má zcela jiné zvyky a zcela jinak je uhněten dějinnou zkušeností. Proto Čech, vracející se z kterékoli země slovanské, nemůže jinak než cítit bytostný rozdíl mezi kterýmkoli Slovanem a Čechem. Každý svým způsobem, veřejně nebo jen pro sebe, říká si s Havlíčkem: Čech – ne Slovan!
Ještě výraznější doklad toho, jak jsme novým národem, podává nám reakce kteréhokoli slovanského národa na naše zvyky, na naše jednání a na naši povahu. Ve všech slovanských zemích se ujalo jednoznačně o nás rčení, že jsme „slovanští Němci“. Tak hlubokou propast cítí každý národ slovanský mezi sebou a námi. Jsme jim příliš praktičtí, příliš chytří, příliš obratní v řemeslech a umění, příliš chceme všechno u nich organisovat a reformovat, jdeme na všechno s příliš ostrým nožem věcného rozboru, jsme pro ně suší, nemluvní, egocentričtí, chladní a účeloví. Zkrátka jsme rostlí v docela jiné zahradě, z docela jiné půdy a ze štěpu od nich příliš rozdílného.
Přijde-li Čech mezi Němce do Říše, cítí německé prostředí sice také, že přišel někdo, kdo není z nich, ale rozdíly jsou méně vyhraněné. Společná kultura a společný dějinný osud stírají mnohý rozdíl. Ale rozdíly se přece jenom cítí. Čech je pro Němce přece jen trochu „bohémský“ v pořádku, vykazuje občasné slabiny v oragnisační zdatnosti, jeho čistotnost není docela na té výši jako německá, velmi rád si zageniálničí, popustí uzdu své náladě, nemá vždy potřebné vytrvalosti a nese s sebou určitou zakřiklost malého národa, jež se projevuje nedůvěrou ve velké a smělé myšlenky, anebo, což je druhý pól téže podstaty, v tom, že je přijímá nekriticky a uplatňuje bombasticky.
Nechceme pokračovat, poněvadž se tu dostáváme na kluzkou půdu. Všechny dosavadní pokusy o určení české povahy – Em. Chalupný, Ferdinand Peroutka, Jiří Mahen aj. –ukázaly se více méně duchaplnými rozpravami, které dokázaly jen jedno, že neexistuje dosud metoda, která by povahu národa dovedla přesně určit. Jsou to vždy konstrukce nepodložené a závislé na subjektivním názoru pisatelově. Pro nás je důležité jen to, že jak ve slovanském prostředí, tak v prostředí německém jsme považováni nikoli jen pro svou řeč, nýbrž pro svou povahu a schopnosti za něco svého.
Slovany jsme byli ještě před tisíci lety. V německém prostředí jsme se Němci nestali, nýbrž vytvořili jsme novou národní podstatu. Dnes už nejsme ničím jiným, než novým, svébytným národem, jehož jméno je Čech. Ani Slovan, ani Němec – Čech, se západní kulturou evropskou.
(z knihy „Český mythus - Co nám lhaly dějiny“, Orbis Praha 1943)