Před několika málo dny uplynulo 140 let od narození významného českého historika Josefa Pekaře.
Když roku 1888 přišel osmnáctiletý Pekař z mladoboleslavského gymnázia na pražskou univerzitu, tehdy již rozdělenou, byl i on stržen vírem vědeckého realismu, jenž v osmdesátých a devadesátých letech 19. století svým kriticismem nelítostně bojoval proti dosavadním národně politickým a kulturním tradicím. Pekařovu kritickému a selsky rozvážnému duchu nejlépe vyhovoval Gollův vědecký kriticismus, který postavil české dějepisectví na úroveň tehdejší evropské historiografie, ale někdy chladnému a samoúčelnému objektivismu svého učitele, s nímž se přátelsky sblížil a jež nadevše ctil, unikal svým zájmem o politické aktuality přítomnosti, setkávaje se zde se svým druhým učitelem Antonínem Rezkem. Svá studia, zabývaje se již horlivě valdštejnskou otázkou, doplnil pobytem v Erlankách a Berlíně, kde se takto důkladně seznámil s německou historiografií. Vracel se metodicky dobře vyzbrojen, se zájmem nejen o politické, nýbrž i o hospodářské a sociální dějiny, kde ovšem Pekařovu vědeckému zájmu – vlivem jeho selského původu – byla nejbližší vrstva selská.
Svou vědu postavil do služeb národa a jeho potřeb a snad odtud se pramení jeho zájem o epochy národních krizí, které vytvářely strukturu české národní duše, ať již to bylo údobí bělohorské, jemuž věnoval několik svých knih, ať již šlo o husitskou revoluci, již se zabývá v rozsáhlé žižkovské monografii.
Ve svých „Dějinách Valdštejnského spiknutí 1630-1634“ (1895), tedy ve své habilitační práci, udivuje mladistvý historik překvapivě bohatou znalostí materiálu, aby se při své nedůvěře k valdštejnskcm legendám bezpečně dovodil zrádné plány a cíle císařského generalissima. V „Bílé hoře“ (1921), kde analyzuje příčiny a následky bělohorské katastrofy ve státně politickém, národně kulturním a hospodářském ohledu, se vrací opět k valdštejnské otázce a k problému české emigrace vůbec, aby v novém vydání své habilitační práce „Valdštejn 1630-1634“ (1934) s větším porozuměním zdůraznil restaurační plány frýdlantského vévody a české pobělohorské emigrace.
Svou lásku k rodnému kraji (Pekař se narodil v Malém Rohozci u Turnova) vyjádřil ve svém nejpůvabnějším díle, v dvojdílné „Knize o kosti“ (1910-1911), důležitém příspěvku k českým agrárním dějinám, kde se historik spojil s umělcem, aby podal plastický obraz života na panském sídle v době barokní.
Pětisté výročí Žižkova úmrtí přivedlo Pekaře k důkladnějšímu studiu husitské revoluce, zejména táborství a osobnosti jeho vojevůdce. Tak vznikla rozsáhlá, čtyřsvazková monografie „Žižka a jeho doba“ (1927-1933), což byl mohutný a imponující pokus o revizi pojetí velkého táborského válečníka a vůbec celé české náboženské a sociální revoluce v 15. století. V širokém rámci prvních dvou desetiletí 15. století, sociálně zneklidněných a nábožensky rozjitřených, sleduje Pekař táborského vojevůdce od jeho temných začátků na jihočeském rožmberském panství až k úmrtí u Přibyslavě. V portrétech tak četných domácích i zahraničních protagonistů husitského dramatu zejména skvěle vyniká Pekařovo charakterizační umění. Pekařův Žižka není jako u Palackého bojovníkem za zákon boží, není to láskou k vlasti prodchnutý a nábožensky založený válečník, chránící svou vlast a náboženství před přívalem nepřátel jak chápal postavu táborského vojevůdce Tomek, není to ani Urbánkův střízlivý, rozumný a v jádře konzervativní zeman, nýbrž hrdina a náčelník revoluce, který mečem razil cestu vládě Kristova evangelia v pevné víře, že slouží oddaně Bohu a jeho zákonu. Nekompromisní, nelítostný, ale i nezištný bojovník … Nedávaje se nijak mást svody vědecké tradice a nedoceniv někdy při své averzi k hlubšímu filosofickému zdůvodnění dějinného procesu zamítá Pekař nosnost sociálních táborských idejí tezí o táborské demokracii, raženou již Palackým, chápe Žižku a husitství jako výlučně středověké jevy, husitství pro něj není vrcholem českých dějin, nýbrž přivodilo hospodářský rozvrat a politický a kulturní úpadek království, odtud vede přímá cesta k Bílé hoře …
Ale neméně kriticky a se vzácně pronikavou intuicí se dovedl pekař zahledět i do údobí raných českých dějin, jak o tom svědčí rozbor starých svatováclavských legend v „Nejstarší kronice české“ (1903). Na tuto kritickou práci o počátcích českého dějepisectví, kde se v duchu realistického revizionismu vyrovnal s vědeckými omyly Dobrovského, navazuje po letech, v době svatováclavského jubilea, neobyčejně půvabná studie „Svatý Václav“ (1929), kde historik a umělec rekonstruuje v širokém rámci českého politicko-kulturního a náboženského vývoje v 10. století postavu knížecího světce obratného politika, aby pak sledoval svatováclavskou tradici a její význam až do doby nejnovější.
O Pekařovi bylo řečeno, že byl historický klasicista. Je to pravda: v těchto slovech je zachycena velikost, ale i omezení Pekařovy osobnosti. Dovedl rekonstruovat minulé děje a neobyčejně jasně a plasticky zachytil portréty historických osob, ale nedostávalo se mu dostatku filozofické výzbroje, aby rekonstrukci spojil s hlubší, filozofickou analýzou historického procesu. Jeho selský základ jej vedl k tradicionalismu a opatrnému konservativismu. A zde se musel srazit s neméně vyhraněnou Masarykovou osobností. Filozofu demokracie, který hledal pro svůj národně český program a pro svou koncepci humanitní filozofie základ v nábožensko-mravním programu české reformace, zejména v husitských a bratrských tradicích, odpověděl Pekař polemický spiskem „Masarykova česká filosofie“ (1912), kde zdůraznil jako vůdčí ideu českých dějin myšlenku národní. Pravda, i když snad Masaryk tehdy nedocenil síly a mohutnost národního citu, je i Pekařova teze o nacionalismu jako vůdčím principu českých dějin pojem málo obsažný a specificky český. Svůj názor na český dějinný vývoj rozvedl Pekař později ve „Smyslu českých dějin“ (1929), kde také upozornil na osudový význam naší geografické polohy na vliv německé kultury na naší půdě. Sem hledí i jeho rektorská řeč „O periodizaci českých dějin“ (1932), kde nachází pro charakteristiku významných úseků našeho duchovního vývoje – zde v souhlase s naším velkým krajanem a významným výtvarným historikem Maxem Dvořákem – kritéria daná vývojem výtvarných umění.
Nelze nevzpomenout i Pekařovy publicistické činnosti, která vyplývá z jeho zájmu o politické dění přítomnosti, ať již šlo o velké zápolení národů v letech 1914-1918 anebo o náš politický život v samostatném státě, i zde se projevuje jeho protiklad k Masarykovi. Proti radikálnímu demokratismu filozofa a tvůrce revoluce se u Pekaře setkáváme se zcela jiným – kladným – postojem k soustátí Habsburského domu, staromilský vyznavač historické hierarchie společenských tříd a hodnot se kriticky vyrovnává s nedostatky pozemkové reformy, a z tohoto postoje historika, důvěrně seznámeného s někdy bolestnou tragikou osudů naší vlasti, plyne i upřímné úsilí o česko-německé vyrovnání v době blížící se krize.
Přes některá omezení své osobnosti a díla zůstane Pekař jedním z našich velkých novodobých historiografů, který dovedl šťastně spojit kritičnost umocněnou pronikavou intuicí s neobyčejným vypravěčským darem. Jako vědec nebo publicista byl Pekař vždy čestným bojovníkem a člověkem, vyhraněným charakterem. Kouzlo jeho vědecké osobnosti mu získalo mnoho žáků, ctitelů a vyznavačů i mimo akademické kruhy a zjednalo mu úcty i u jeho politických a vědeckých odpůrců.
Když roku 1888 přišel osmnáctiletý Pekař z mladoboleslavského gymnázia na pražskou univerzitu, tehdy již rozdělenou, byl i on stržen vírem vědeckého realismu, jenž v osmdesátých a devadesátých letech 19. století svým kriticismem nelítostně bojoval proti dosavadním národně politickým a kulturním tradicím. Pekařovu kritickému a selsky rozvážnému duchu nejlépe vyhovoval Gollův vědecký kriticismus, který postavil české dějepisectví na úroveň tehdejší evropské historiografie, ale někdy chladnému a samoúčelnému objektivismu svého učitele, s nímž se přátelsky sblížil a jež nadevše ctil, unikal svým zájmem o politické aktuality přítomnosti, setkávaje se zde se svým druhým učitelem Antonínem Rezkem. Svá studia, zabývaje se již horlivě valdštejnskou otázkou, doplnil pobytem v Erlankách a Berlíně, kde se takto důkladně seznámil s německou historiografií. Vracel se metodicky dobře vyzbrojen, se zájmem nejen o politické, nýbrž i o hospodářské a sociální dějiny, kde ovšem Pekařovu vědeckému zájmu – vlivem jeho selského původu – byla nejbližší vrstva selská.Svou vědu postavil do služeb národa a jeho potřeb a snad odtud se pramení jeho zájem o epochy národních krizí, které vytvářely strukturu české národní duše, ať již to bylo údobí bělohorské, jemuž věnoval několik svých knih, ať již šlo o husitskou revoluci, již se zabývá v rozsáhlé žižkovské monografii.
Ve svých „Dějinách Valdštejnského spiknutí 1630-1634“ (1895), tedy ve své habilitační práci, udivuje mladistvý historik překvapivě bohatou znalostí materiálu, aby se při své nedůvěře k valdštejnskcm legendám bezpečně dovodil zrádné plány a cíle císařského generalissima. V „Bílé hoře“ (1921), kde analyzuje příčiny a následky bělohorské katastrofy ve státně politickém, národně kulturním a hospodářském ohledu, se vrací opět k valdštejnské otázce a k problému české emigrace vůbec, aby v novém vydání své habilitační práce „Valdštejn 1630-1634“ (1934) s větším porozuměním zdůraznil restaurační plány frýdlantského vévody a české pobělohorské emigrace.
Svou lásku k rodnému kraji (Pekař se narodil v Malém Rohozci u Turnova) vyjádřil ve svém nejpůvabnějším díle, v dvojdílné „Knize o kosti“ (1910-1911), důležitém příspěvku k českým agrárním dějinám, kde se historik spojil s umělcem, aby podal plastický obraz života na panském sídle v době barokní.
Pětisté výročí Žižkova úmrtí přivedlo Pekaře k důkladnějšímu studiu husitské revoluce, zejména táborství a osobnosti jeho vojevůdce. Tak vznikla rozsáhlá, čtyřsvazková monografie „Žižka a jeho doba“ (1927-1933), což byl mohutný a imponující pokus o revizi pojetí velkého táborského válečníka a vůbec celé české náboženské a sociální revoluce v 15. století. V širokém rámci prvních dvou desetiletí 15. století, sociálně zneklidněných a nábožensky rozjitřených, sleduje Pekař táborského vojevůdce od jeho temných začátků na jihočeském rožmberském panství až k úmrtí u Přibyslavě. V portrétech tak četných domácích i zahraničních protagonistů husitského dramatu zejména skvěle vyniká Pekařovo charakterizační umění. Pekařův Žižka není jako u Palackého bojovníkem za zákon boží, není to láskou k vlasti prodchnutý a nábožensky založený válečník, chránící svou vlast a náboženství před přívalem nepřátel jak chápal postavu táborského vojevůdce Tomek, není to ani Urbánkův střízlivý, rozumný a v jádře konzervativní zeman, nýbrž hrdina a náčelník revoluce, který mečem razil cestu vládě Kristova evangelia v pevné víře, že slouží oddaně Bohu a jeho zákonu. Nekompromisní, nelítostný, ale i nezištný bojovník … Nedávaje se nijak mást svody vědecké tradice a nedoceniv někdy při své averzi k hlubšímu filosofickému zdůvodnění dějinného procesu zamítá Pekař nosnost sociálních táborských idejí tezí o táborské demokracii, raženou již Palackým, chápe Žižku a husitství jako výlučně středověké jevy, husitství pro něj není vrcholem českých dějin, nýbrž přivodilo hospodářský rozvrat a politický a kulturní úpadek království, odtud vede přímá cesta k Bílé hoře …
Ale neméně kriticky a se vzácně pronikavou intuicí se dovedl pekař zahledět i do údobí raných českých dějin, jak o tom svědčí rozbor starých svatováclavských legend v „Nejstarší kronice české“ (1903). Na tuto kritickou práci o počátcích českého dějepisectví, kde se v duchu realistického revizionismu vyrovnal s vědeckými omyly Dobrovského, navazuje po letech, v době svatováclavského jubilea, neobyčejně půvabná studie „Svatý Václav“ (1929), kde historik a umělec rekonstruuje v širokém rámci českého politicko-kulturního a náboženského vývoje v 10. století postavu knížecího světce obratného politika, aby pak sledoval svatováclavskou tradici a její význam až do doby nejnovější.
O Pekařovi bylo řečeno, že byl historický klasicista. Je to pravda: v těchto slovech je zachycena velikost, ale i omezení Pekařovy osobnosti. Dovedl rekonstruovat minulé děje a neobyčejně jasně a plasticky zachytil portréty historických osob, ale nedostávalo se mu dostatku filozofické výzbroje, aby rekonstrukci spojil s hlubší, filozofickou analýzou historického procesu. Jeho selský základ jej vedl k tradicionalismu a opatrnému konservativismu. A zde se musel srazit s neméně vyhraněnou Masarykovou osobností. Filozofu demokracie, který hledal pro svůj národně český program a pro svou koncepci humanitní filozofie základ v nábožensko-mravním programu české reformace, zejména v husitských a bratrských tradicích, odpověděl Pekař polemický spiskem „Masarykova česká filosofie“ (1912), kde zdůraznil jako vůdčí ideu českých dějin myšlenku národní. Pravda, i když snad Masaryk tehdy nedocenil síly a mohutnost národního citu, je i Pekařova teze o nacionalismu jako vůdčím principu českých dějin pojem málo obsažný a specificky český. Svůj názor na český dějinný vývoj rozvedl Pekař později ve „Smyslu českých dějin“ (1929), kde také upozornil na osudový význam naší geografické polohy na vliv německé kultury na naší půdě. Sem hledí i jeho rektorská řeč „O periodizaci českých dějin“ (1932), kde nachází pro charakteristiku významných úseků našeho duchovního vývoje – zde v souhlase s naším velkým krajanem a významným výtvarným historikem Maxem Dvořákem – kritéria daná vývojem výtvarných umění.
Nelze nevzpomenout i Pekařovy publicistické činnosti, která vyplývá z jeho zájmu o politické dění přítomnosti, ať již šlo o velké zápolení národů v letech 1914-1918 anebo o náš politický život v samostatném státě, i zde se projevuje jeho protiklad k Masarykovi. Proti radikálnímu demokratismu filozofa a tvůrce revoluce se u Pekaře setkáváme se zcela jiným – kladným – postojem k soustátí Habsburského domu, staromilský vyznavač historické hierarchie společenských tříd a hodnot se kriticky vyrovnává s nedostatky pozemkové reformy, a z tohoto postoje historika, důvěrně seznámeného s někdy bolestnou tragikou osudů naší vlasti, plyne i upřímné úsilí o česko-německé vyrovnání v době blížící se krize.
Přes některá omezení své osobnosti a díla zůstane Pekař jedním z našich velkých novodobých historiografů, který dovedl šťastně spojit kritičnost umocněnou pronikavou intuicí s neobyčejným vypravěčským darem. Jako vědec nebo publicista byl Pekař vždy čestným bojovníkem a člověkem, vyhraněným charakterem. Kouzlo jeho vědecké osobnosti mu získalo mnoho žáků, ctitelů a vyznavačů i mimo akademické kruhy a zjednalo mu úcty i u jeho politických a vědeckých odpůrců.
(Tento článek vyšel 8. dubna 1945 v Nedělním Českém Slově pod názvem "Josef Pekař (1870-1937)". Slovosled a pravopis byl upraven tak, aby odpovídal dnešnímu standardu, aniž by bylo jinak zasahováno do textu.)