Lukáš Beer
Po úspěšném zdolání Wiener Neustadtu vkročila Rudá armáda do Badenu a Mödlingu a postupně začala s obchvatem Vídně od západu. Baldur von Schirach je společně se svým štábem nucen se narychlo stáhnout z župního velícího střediska na vyvýšenině Gallitzinberg na západním okraji města přímo do sklepů Hofburgu v samotném centru Vídně. Panuje „Alarmstufe 1“, přestávají vycházet noviny, všechny služebny dostávají hlášení, že nastala hodina začátku boje o město, a jednotlivá místa dostávají příslušné rozkazy.Jeden z těchto rozkazů obdrží také vedoucí Chemického institutu vídeňské univerzity Jörn Lange. V tomto institutu se totiž zrovna nacházel na tehdejší dobu jedinečný technický produkt – mikroskop vyvinutý firmou Siemens, který poprvé umožnil 40.000násobné zvětšení a tedy i zviditelnění virů, šlo o zdravotnicko-technologický převrat. Bylo rozkázáno mikroskop zničit, aby nepadl do rukou Rusů. Skupina místních mladých vědců se ale rozhodla zničení přístroje zabránit a na základě toho došlo v institutu k dramatické potyčce. Jeden z vědců, Horeischy, nutil Němce Langeho s pistolí v ruce, aby ten od svého rozkazu ustoupil.
První sovětské tanky se objevují v předměstí Vídně a odpor, na který Rusi narážejí, je rozdílně silný. Místy se skutečně bojuje o každý dům. Pod tlakem sovětského útoku se německé jednotky postupně stahují na druhou vnitřní obrannou linii, která obepínala střed města. V té chvíli začínají být ve městě aktivní první rezistenční skupiny: komunisté, socialisté, katolíci. Některé jejich skupiny se úspěšně nenásilnou cestou snaží odzbrojovat příslušníky Volkssturmu. Bylo jim nabízeno ošacení za zbraně, které museli odevzdávat. Většina ozbrojenců rakouského původu se do civilu převlékala s ulehčením, bylo ale několik vojáků z Německa, kteří se zdráhali. Ti to měli pochopitelně těžší, protože byli daleko od domova.
Nejpravděpodobnějším vysvětlením je aktivita odboje – ve Vídni v tu dobu fungovaly vysílačky, které rozšiřovaly falšované rozkazy. Jedním takovým hlášením byl rozkaz, aby Říšský most nebyl vojáky zničen.
Vítěz bitvy o Vídeň, maršál Tolbuchin, vítězoslavně přijíždí do města. Jeho první cesta vede do budovy parlamentu, který Sověti již o 14 dní později předají první vládě druhé republiky. Na střeše vídeňského Hofburgu je ve znamení vítězství vyvěšen rudý prapor a Moskva oslavuje obsazení města ohňostrojem a výstřely z 324 kanónů. Bitva o Vídeň si vyžádala mnoho lidské krve: zemřelo 19.000 vojáků branné moci a 18.000 Rusů, ztráty mezi civilním obyvatelstvem nebudou nikdy dokumentovány. Historik Etschmann odhaduje počet civilistů usmrcených při přímých bojích na dva až tři tisíce.
Langemu se však v nepozorovaném okamžiku podařilo vytáhnout skrytou vlastní pistoli ze šuplíku a Horeischyho smrtelně postřelil. Poté se na Langeho vrhl s rozčilením další z týmu vědců Vollmar, načež padl výstřel i na něj a oběť na místě podlehla. Mezitím vtrhla do místnosti policie, kterou včas varoval pracovník Slama. Ta však musela konstatovat, že Lange jednal z rozkazu a proto jej na místě propustila. Lange pak nerušeně svůj úkol odebráním důležitých součástek na přístrojích dokonal…
Ve vídeňské Všeobecné nemocnici však ve stejné době hrozila ještě větší tragédie. Leželo zde na 4000 pacientů, mezi nimi velký počet zraněných (800 zraněných příslušníků branné moci a 300 těžce raněných příslušníků SS), a krom toho zde pobývaly tisíce žen a dětí, dokonce se mezi lidmi nacházela i pěkná řada pro nacionální socialisty politicky zatížených osob. Jednotky Waffen-SS dostaly rozkaz vybudovat ze všech velkých budov města opevňovací opěrné body. Muži SS začali postupně zaplňovat rozvětvený komplex nemocnice. Do areálu vjížděla auta s označením Červeného kříže, ale sotva zaparkovala, začali z nich lidé od SS vykládat munici, pancéřové pěsti a jiné zbraně – a to navzdor skutečnosti, že takto označená auta nesměla transportovat zbraně. Zaměstnanci nemocnice přispěchali za vedením špitálu a to svolalo okamžitě veškerý lékařský personál na dvůr. Spustila se nepříjemná hádka mezi lékaři a důstojníky SS, která trvala nejméně půlhodinu. Nakonec se ředitel nemocnice prof. Schönbauer rezolutně důstojníkům postavil: „A teď Vám něco řeknu. Dle rozkazu Vůdce je zakázáno transportovat v autech Červeného kříže zbraně a munici. A teď Vám rozkazuji: opusťte nemocnici!“. Muži SS museli poslechnout a tak se nakonec nemocnice nestala ohniskem bojů a krveprolití.
Když začaly první boje v rámci města, dostala vídeňská policie rozkaz se postupně z města stáhnout. Policisté přitom jen už přihlíželi, když docházelo k plenění nádražních skladů, vyhladovělí lidé s nich dokonce hnali živá prasata až do svých domů, kde se o ně patřičně „postarali“. Obyvatelstvo počítalo s brzkým vpochodováním Rusů a tak se patřičně připravovalo nejen na samotný boj, ale i na jejich příchod a případné prohledávání bytů. Nejnutnější osobní věci a postele se stěhovaly do sklepů, kde lidé následující dny přebývali. Z dvorů domů stoupal hustý dým – ne že by byly zasaženy ruskými granáty, ale každý se snažil, aby Rusové v opuštěných bytech nenašli žádný kompromitující materiál jako nacionálně socialistickou literaturu, časopisy, ošacení HJ a podobně.
První sovětské tanky se objevují v předměstí Vídně a odpor, na který Rusi narážejí, je rozdílně silný. Místy se skutečně bojuje o každý dům. Pod tlakem sovětského útoku se německé jednotky postupně stahují na druhou vnitřní obrannou linii, která obepínala střed města. V té chvíli začínají být ve městě aktivní první rezistenční skupiny: komunisté, socialisté, katolíci. Některé jejich skupiny se úspěšně nenásilnou cestou snaží odzbrojovat příslušníky Volkssturmu. Bylo jim nabízeno ošacení za zbraně, které museli odevzdávat. Většina ozbrojenců rakouského původu se do civilu převlékala s ulehčením, bylo ale několik vojáků z Německa, kteří se zdráhali. Ti to měli pochopitelně těžší, protože byli daleko od domova. Jak už bylo řečeno, do sklepení Hofburgu se stáhl Baldur von Schirach včetně vysílací centrály, jejíž spojení bylo funkční až do ústupu z města. Prostory se nacházely přímo vedle podzemního lazaretu, ale Schirachův štáb si zde nedopřával až snad na zásoby šampaňského a konzerv, které našinec neviděl už celou věčnost, nějakého zvláštního luxusu, spalo se také na obyčejných podlažních postelích. V podzemí prý panovala přesto dobrá nálada, téměř všichni věřili ve zvrat a v nasazení nějakých těch Wunderwaffen. Až se jednoho dne oznámilo, že se velení musí přesunout na sever od města.
Sovětské jednotky se dostaly až ke Gürtelu, což je vnější dopravní pás kolem centra města. Na chvíli se zde postup zastaví, ale německé jednotky nemohou své pozice udržet dlouho a budou nuceny se stáhnout až k Ringu, což je vnitřní dopravní prstenec kol samotného centra.
Uprostřed těžkých bojů se odehrávají i protichůdné události. V budově zemského soudu se nachází část vězňů, kteří nebyli včas přesunuti na západ do jiných věznic nebo koncentračních táborů, evakuace se totiž nestihla provést úplně. V celách čekají především političtí vězni a obávají se, že budou ještě před příchodem sovětských jednotek zastřeleni. Někteří z těchto vězňů byli už tak odsouzeni lidovým soudním dvorem k trestu smrti. Ti už nevěřili, že se odsud někdy dostanou živí. Ale náhle jsou otevírány dveře od cel a vedení věznice všechny propouští s odůvodněním, že se budova nachází v bezprostřední blízkosti bojů. Vězni opouští budovu hlavním vchodem. Takto ušel svému osudu i rolnický vůdce Leopold Figl, který se pouhé tři týdny nato stává vicekancléřem nového Rakouska, ale také i právník Felix Hurdes, ze kterého se o dva týdny později stává generální tajemník nově založené lidové strany.
Mezitím začal konečný boj o Vídeň. V ulicích města dochází k tankovým a dělostřeleckým střetům. Bojuje se tvrdě o několik historických budov. V okrajových čtvrtích města se objevují první ruské plakáty, které hlásaly, že Rudá armáda přichází jako osvoboditelka. Sověti přicházejí do Vídně dobře politicky připraveni a s nimi i nový městský komandant generál Alexej Blagodatov. Rusové se zmocňují úplného středu města a při vzájemných bojích vznikne i požár na Štěpánském dómu. Na věži dómu se zakrátko objevil bílý prapor. Komandant německé jednotky na vršku Bisamberg severně od města, Gerhard Klinkicht z Bavorska, dostal rozkaz Štěpánský dóm jako odplatu za vyvěšení bílého praporu rozstřílet v trosky. Nejdříve rozkaz všem přítomným přečetl, pak jej ale k překvapení všech roztrhal se slovy: „To neudělám, rozkaz neprovedu. To by byl zločin. To co kritizujeme na našich nepřátelích, totiž že převrací naše kulturní památky bombami v trosky a popel, jako třeba Drážďany, to neudělám.“ Poslal zpět hlášení, že rozkaz neprovede.
Německé jednotky jsou nuceny ustoupit až za Dunajský kanál, kde se rozmístí mezi řady domů na nábřeží. Mosty přes kanál vyhodili Němci do vzduchu. V těchto místech se odehrávají nejtvrdší boje a s domů na obojích stranách nábřeží zbývají po několika hodinách jen trosky. Části jedné divize SS jsou vedeny přes Floridsdorfský most do dalších bojů, příslušníky SS ale místy doprovází polévání horkou vodou z oken válkou unavených a rozčilených občanů Vídně. Hrůzostrašnost dokreslovali mrtví vojáci a civilisté oběšení na sloupech veřejného osvětlení. Kolem krku jim visely papírové cedule s nápisy „Tak umírají zrádci vlasti“ a „Tak umírají zbabělci“. Pod palbou sovětského dělostřelectva opouští německé jednotky nakonec i nábřeží Dunajského kanálu a přesouvají se a na břeh Dunaje, kde drží pozice, dokud se vojáci nedostanou přes Floridsdorfský most na druhou stranu. 13. dubna 1945 vyhodí Němci Floridsdorfský most do vzduchu, stejně jako předtím všechny ostatní mosty přes Dunajský kanál a přes Dunaj. Výjimkou byl Říšský most přes Dunaj. Existuje několik verzí, které se snaží vysvětlit, proč nebyl německými jednotkami zničen.
.
Nejpravděpodobnějším vysvětlením je aktivita odboje – ve Vídni v tu dobu fungovaly vysílačky, které rozšiřovaly falšované rozkazy. Jedním takovým hlášením byl rozkaz, aby Říšský most nebyl vojáky zničen.Vítěz bitvy o Vídeň, maršál Tolbuchin, vítězoslavně přijíždí do města. Jeho první cesta vede do budovy parlamentu, který Sověti již o 14 dní později předají první vládě druhé republiky. Na střeše vídeňského Hofburgu je ve znamení vítězství vyvěšen rudý prapor a Moskva oslavuje obsazení města ohňostrojem a výstřely z 324 kanónů. Bitva o Vídeň si vyžádala mnoho lidské krve: zemřelo 19.000 vojáků branné moci a 18.000 Rusů, ztráty mezi civilním obyvatelstvem nebudou nikdy dokumentovány. Historik Etschmann odhaduje počet civilistů usmrcených při přímých bojích na dva až tři tisíce.
Ve Vídni lidé začínají vycházet ze sklepů a úkrytů, domů se vrací první evakuovaní. Dosavadní váleční zajatci a cizí dělníci opouštějí své tábory a slaví společně s vítězi své osvobození. Hlad vyhání obyvatelstvo na ulice, ještě neexistuje spořádané zásobování potravinami. Na letácích jsou dávány přesné pokyny, zatemňovací předpisy a také upozornění, že po osmé hodině je zákaz vycházení na ulici. Protože válka ještě není u konce. Fronta stojí před St. Pöltenem a Grazem a západní Spojenci jsou ještě daleko.
Když obyvatelé Vídně 27. dubna 1945 slavili tancem znovuobnovení Rakouska, byl Adolf Hitler stále ještě naživu. O atmosféře, které ve stejný čas panovala v hlavním městě Protektorátu Čechy a Morava, si můžeme udělat obrázek nejen díky zachovaným filmovým dokumentům. Cílem odbojových složek ve Vídni bylo co nejdříve ukončit zbytečné prolévání krve a zkrátit válečné strádání, urychlit ústup německých vojsk. Mnozí takto několik hodin před příchodem Rusů zaplatili svými životy, mnoho jich skončilo se smyčkou kolem krku na sloupech veřejného osvětlení.
Proto si na závěr nelze odpustit jedno malé srovnání. Jak si ale počínali slavní pražští „revolucionáři“ popřípadě ti, kteří je zvenčí k nesmyslnému vraždění hecovali? Jak je možné, že mnohdy korektní a přátelské chování ruských vojáků vůči civilnímu obyvatelstvu dobyté Vídně se rozhodně nedalo srovnat s chováním mnohých českých rádobyrevolucionářů v Praze během pražského povstání? Co bylo opravdovým cílem pražských povstalců a co bylo výsledkem jejich počínání?
Tisíce zcela zbytečně zmarněných lidských životů musely být obětovány ne proto, aby co nejdříve skončila válka a utrpení, ale aby se český národ mohl vepsat do dějin jako jeden z vítězů druhé světové války, aby pět minut po dvanácté přešel ze své pasivity do role aktivního bojovníka, který si nyní proto může nárokovat svou válečnou kořist. Spousta nadějných mladých českých životů (z vojenského a strategického hlediska nesmyslně) skonala na pražských barikádách ze zločinné odpovědnosti povstaleckých štváčů, jejichž duchovní potomci tuto zákeřnou práci dodnes připisují na vrub „nacistům“ a Němcům. Jedna z nejostudnějších etap českých dějin má být tedy chápána jako jeden z jejich nejslavnějších momentů.
Desítky tisíc mužů v uniformách Wehrmachtu položily nesmyslně svůj život v už dávno rozhodnuté konečné fázi války, ze zločinného rozkazu svého vedení. Ale smrt každého bojovníka, který je rozkazem, politickou propagandou anebo hecováním v dané situaci naprosto nadbytečně a tedy i nesmyslně obětován na oltáři vlasti, nese podpis zločinců, a je jedno, zda se nacházejí na straně vítěze nebo poraženého. To platí pro i pro osnovatele „pražského povstání“ .
Desítky tisíc mužů v uniformách Wehrmachtu položily nesmyslně svůj život v už dávno rozhodnuté konečné fázi války, ze zločinného rozkazu svého vedení. Ale smrt každého bojovníka, který je rozkazem, politickou propagandou anebo hecováním v dané situaci naprosto nadbytečně a tedy i nesmyslně obětován na oltáři vlasti, nese podpis zločinců, a je jedno, zda se nacházejí na straně vítěze nebo poraženého. To platí pro i pro osnovatele „pražského povstání“ .
.
Použitá literatura (text a foto):
Als der Krieg nach Österreich kam, News 13/2005, 31. 3. 2005
ORF Nachlese-Sonderausgabe „Österreich II“, Folge 1-8, ORF Wien 1985
Schärf, Adolf: Österreichs Erneuerung 1945-1955 (Das erste Jahrzehnt der zweiten Republik), Verlag der Wiener Volksbuchhandlung, Wien 1955
Als der Krieg nach Österreich kam, News 13/2005, 31. 3. 2005
ORF Nachlese-Sonderausgabe „Österreich II“, Folge 1-8, ORF Wien 1985
Schärf, Adolf: Österreichs Erneuerung 1945-1955 (Das erste Jahrzehnt der zweiten Republik), Verlag der Wiener Volksbuchhandlung, Wien 1955