Příští týden si vídeňští Češi připomenou jedno malé výročí: dne 21. dubna 1872 vzešel z původního „Česko-slovanského spolku dělnického“ školní spolek „Komenský“, a to za účelem vybudování české lidové školy z vlastních prostředků. A skutečně, po celých deset let probíhající sbírky přinesly kýžené ovoce: v září 1883 mohly tak být ve vídeňském městském okrese Favoriten otevřeny první tři české vyučovací třídy s mateřskou školkou. Rozmach českého školství ve Vídni se datuje pak především na léta sociálně demokratické správy města v letech 1919-1934, jejíž komunální školní politika byla české menšině nakloněna. Zmíněný spolek existuje dodnes a výuka v češtině přečkala i období nacionálního socialismu, i když s určitými omezeními počínajícími zejména rokem 1942. (Oficiální stránky Komenský-Schule.)Dnes, téměř 130 let po založení českého školství v hlavním městě monarchie, naskýtá město úplně jinou tvář. Ovšem že „multikulturní“ ráz mělo velkoměsto již tehdy, i když by v tomto smyslu bylo vhodnější spíše použít slova multinacionální. Byl to v neposlední řadě právě český živel, který se na tomto charakteru města podepsal.
Česká menšina poté v průběhu minulého století asimilovala, prostě se sžila definitivně s okolím, a to kulturně a biologicky, a velká část Čechů zároveň reemigrovala do své původní vlasti. Základním předpokladem pro v konečném efektu zdárný průběh asimilace, které přirozeně předcházela i léta trvající národnostní frikce, byla přeci jen ale jistá kulturní a biologická příbuznost mezi „hosty“ a „hostiteli“.
Když dnes ale citujeme statistiku, která praví, že každý třetí obyvatel Vídně (nebo jeho rodiče) vykazuje tzv. migrační pozadí, nehovoříme z velké části o příslušnících kulturně a biologicky natolik příbuzných národů a etnik, jako tomu bylo v popisovaném případě příslušníků české menšiny a „rakouských Němců“. Jeden z negativních výsledků tohoto kontraproduktivního jevu je tendence k vytváření paralelních společností a neochota jejich příslušníků se „integrovat“ či přijmout ze slušnosti, z úcty a z respektu k hostitelskému prostředí jeho jazyk a kulturu za svou. Něco takového by přece mělo být samozřejmostí! Ale bohužel právě pro přílišné „chemické“ rozdíly ani k podobnému sladění a přizpůsobení nikdy nemůže dojít.
A je to právě rakouské školství, které se s palčivým problémem nepřizpůsobitelnosti musí dennodenně viditelně potýkat, jeho úroveň tím znatelně trpí a učitelé ve velkých městech, která jsou nadstandardně postižena multikulturním neduhem, musí bojovat s vlastní frustrací a s nechutí k práci, která se stává čím dál více psychologicky náročnější. Zájemců o práci pedagoga stále ubývá a školy jsou nuceny vyhledávat si své budoucí učitele dokonce už i mezi uchazeči, kteří ještě ani neukončili studium – ti si pak v dnešní době snadněji vyhledávají práci v bezprostřední blízkosti svého bydliště.
Město se pěknou řádku let nachází v „sociálně demokratické péči“ a slovo „integrace“ se skloňuje ve všech pádech. Za příkladnou podporu integrace dnes jako firma, organizace či fyzická osoba můžete od města obdržet dokonce řádné vyznamenání. „Integrace“ však biologicky podmíněnou afinitu nikdy nenahradí, a tak ve svém konečném efektu vytváření paralelních společností jen podporuje - bohužel za peníze daňového poplatníka.
Není žádným tajemstvím, že sociální demokraté (SPÖ) a Zelení sází na voličskou podporu z početných migrantských řad. V praxi se to projevuje nadbíháním prosazováním a propagací absurdních požadavků, které se dají právě v baště sociální demokracie, v multikulturní Vídni, nejsnadněji uvádět v realitu.
Před týdnem (v pátek 9. dubna) se konala tisková konference, na které vedle tureckého velvyslance Kadri Ecvet Tezcana promluvil i sociálně demokratický starosta města Michael Häupl. Ten sebevědomě prohlásil, že považuje nápad na zřizování čistě tureckých škol a gymnázií ve Vídni za „myslitelný“ a zároveň zdůraznil, že důležitější je přesto stávající výuka žákův mateřštině, tj. v turečtině na současných školách. V současné době totiž asi 6000 tureckých žáků vedle normální výuky v německém jazyce absolvuje částečnou výuku v turečtině. Myšlenka tureckých škol by tedy znamenala v případě realizace výuku pouze v tureckém jazyce. Podíl dětí tureckého původu se v jednotlivých městských okresech liší, někde se pohybuje kolem 50%. Ve vídeňském průměru to pak vypadá takhle: 13,7% na lidových školách, 17,8% na hlavních školách a 17,2% na polytechnických školách.
Turecký velvyslanec Tezcan Häuplovi přitom skvěle asistoval a poukázal na názory odborníků, kteří se domnívají, že pro úspěšné ovládnutí cizího jazyka (v tomto případě němčiny) je důležitým předpokladem perfektní ovládání mateřského jazyka (tj. turečtiny). Model samostatných čistě tureckých škol by názorům expertů tedy prý odpovídal a v konečném efektu prý podporoval proces integrace. Starosta Häupl pak potvrdil fakt, že 40 % z 16.000 dětí tureckého původu ve Vídni navštěvuje kurzy turečtiny, které jsou nabízeny v rámci normálního vyučovacího plánu a které pochopitelně hradí stát. A zřizování čistě tureckých škol vidí v analogii fungování vídeňské francouzské školy Lycee Francais, v angličtině vyučující Vienna International School nebo v češtině vyučující Komenského školy.
Tento Häuplův nápad sklidil ovšem kritiku i u lidovecké (ÖVP) „integrační mluvčí“ Sirvan Ekiciové, která namítla, že prvotním cílem u dětí tureckého původu musí být ovládnutí německé řeči, protože bez ní úspěšná integrace nikdy neproběhne. Očekávaně odmítavější reakce přišla ze strany FPÖ. Johann Gudenus, stranický mluvčí pro vzdělávací politiku sedící ve vídeňském zemském sněmu, prohlásil: „Není přece možné, aby z našich daňových poplatků byly podporovány paralelní společnosti a protispolečnosti, o kterých se dá předpokládat, že čím silnější tyto budou, tím méně budou brát ohled na evropské a obzvláště na rakouské zájmy“. A spolkový předseda strany H. C. Strache starostu Häupla kritizoval, že nejen že proti vytváření paralelní společnosti absolutně nic nepodniká, ale že jej navíc otevřeně podporuje. Konstatoval, že je nejvyšší čas, aby nezodpovědný Häupl vyklidil křeslo a připomněl, že i německá kancléřka Merkelová podobné požadavky tureckého ministerského předsedy Erdogana ve vztahu k Německu jasně odmítla.
Jméno tradiční české školy se díky srovnání starosty Häupla dostalo do agenturních zpráv APA. Srovnání to ale bylo hloupé, protože turecká menšina ve Vídni nikdy kulturně a biologicky s hostitelským prostředím asimilovat nebude.