deutsch: Der Abschied
.
Prostředníci mezi vítězi a poraženými ve druhé světové válce už projednávali dokumenty k bezpodmínečné kapitulaci Německa. V té době táhl generál Schörner se silnými jednotkami přes české území, protože se chtěl vzdát Američanům, kteří už se svými oddíly dorazili do Čech a připravovali se k vjezdu do Prahy.
Podle představ Stalina a Beneše měla být Praha osvobozena Rusy, které však zdržovaly prudké boje v Berlíně. Protože zdejší komunisté samozřejmě byli informováni o Stalinově a Benešově úmyslu, zasáhli a přiměli generála Pattona k ústupu. On sám se jednou později vyjádřil, že uposlechnutí rozkazu, že nemá dobýt Prahu, považuje za největší chybu svého života.
.
Pod vedením Komunistické strany Československa vypukla 5. května 1945 v poledne takzvaná revoluce, známá pod označením „pražské povstání“.
Při této opožděné a vojensky naprosto zbytečné akci proti sobě stály jednak oddíly generála Schörnera, které nechtěly bojovat, nýbrž měly v úmyslu dostat se prostě na Západ, a potom v Praze usídlené jednotky SS, na druhé straně dlažebními kostkami vyzbrojené, vojensky nevyškolené, nezkušené, neorganizované, komunisty podnícené civilní obyvatelstvo, které se pochopitelně chtělo osvobodit od nacistických okupantů.
.
Výsledkem této tragédie, která je dodnes považována za podstatnou a pevnou součást odporu českého obyvatelstva proti nacistické okupaci, bylo na české straně 7 000 mrtvých, kteří byli v konečném efektu samozřejmě připsáni na konto nacistů. Mladí, jistě velmi odvážní a hrdinští lidé v nejlepším mužném věku, naprosto nesmyslně obětováni, protože druhá světová válka už 5. května 1945 bohudíky pro Evropu de facto skončila. Každý lidský život zbytečně položený na oltář vlasti mi připadá jako zločin, ať už na straně vítězů nebo poražených. A když pomyslíme na to, že v tomto případě existovalo pro záměrně vyvolané drama politické pozadí, totiž ozbrojené povstání obyvatelstva proti nacistům jako podmínka, aby patřilo k vítězům druhé světové války, je to tím zavrženíhodnější.
.
8. května se komunističtí vyjednavači dohodli se Schörnerovými oddíly a nechali ho i s jeho vojáky odtáhnout. Generál Patton čekal. 9. května dorazili „osvoboditelé“ do hlavního města a vjeli s tanky za neuvěřitelného jásotu obyvatel do Prahy. První z těchto tanků byl později v Praze umístěn na čestné místo. Bývalé Československo, které přísně vzato počátkem května 1945 neexistovalo, protože Slováci se v roce 1939 oddělili od Čech, založili vlastní republiku a po boku nacistů bojovali téměř proti celému světu, slavilo po celá desetiletí jako jediná země v Evropě i za mořem 9. květen jako den osvobození a konec války.
.
Časem se ovšem začalo proslýchat, že první tank vůbec nebyl první, a že osvoboditelé byly částečně rumunské jednotky a oddíly Vlasovců, prchajících před Rusy na Západ. Beneš opět slepil zemi dohromady a Slovákům bylo jako „slovanskému“ prvku odpuštěno, protože bez počtu slovenských obyvatel by nebylo možné vykázat ze země tři a půl milionů Němců - téměř třetinu celkového obyvatelstva.
.
Nikoho nemůže udivit, že v té době vládl nepředstavitelný chaos. Každý mohl soudit druhého podle toho, ke které národnosti patřil. Bohužel bylo i dost hrdinů, kteří se cítili velmi silní, když stáli proti německému civilistovi. Tyto hrdiny bylo možné poznat podle toho, že měli na oděvu značku „RG“ - revoluční garda - a nosili biče. Němci, kteří museli nosit bílé pásky na rukávech, se stávali lovnou zvěří.
.
Po prvních špatných zkušenostech každý Němec věděl, že nejchytřejší je zůstat doma. My jsme naštěstí měli velmi slušné sousedy. Ale úplně jinak to vypadalo tam, kde mezi Čechy a Němci existovaly osobní spory.
.
V těchto dnech zmatků se u nás v Praze objevila babička. Chtěla nás co nejrychleji odvést s sebou. „Musíte rychle z města, hysterie stále stoupá. Co kdyby tohle vzrušení vyvolalo předčasný porod,“ řekla mé těhotné matce. Obstaraly jsme si tedy to nejnutnější, opatřily jsme květiny, zabalily jsme, co se vešlo do nákupní tašky a do matčina kufříku připraveného k porodu a čekaly jsme na příznivý den, kdy se budeme moci odvážit v pozdních odpoledních hodinách uprchnout z Prahy. Nejdřív jsem si matka a já sundaly bílé pásky, strčily jsme je do tašky a nenápadně vyšly z domu. Na ulici ještě bylo slyšet ojedinělé přestřelky, které nás pobízely k rychlejší chůzi, protože to, co jsme podnikaly, bylo velmi riskantní. Odjely jsme úmyslně z jednoho předměstského nádraží a dorazily až do německého pohraničí, kde žili prarodiče. Také tam se mezitím šířila panika. Radnice a policie byly v rukou komunistů, kteří přišli z vnitrozemí a rychle se zformovali do národních výborů, což byl první krok k uskutečnění vládního programu, na němž se před koncem války v osvobozených Košicích usnesli předseda českých komunistů Gottwald a Beneš. Komunisté fakticky nepřevzali moc v zemi až v roce 1948, nýbrž už v roce 1945. V roce 1948 byl učiněn pouze formální krok, legalizace převzetí moci.
Abychom dostaly potravinové lístky, musely jsme se přihlásit u prarodičů. Má matka ve vysokém stupni těhotenství byla osvobozena od nucených prací. Mě přidělili do dětského komanda s dětmi ve věku od šesti do patnácti let, které musely pochopitelně bez jakékoliv odměny od rána do večera pracovat na polích. Dostali jsme lístek, na němž bylo naše jméno, a informace kde a jako co pracujeme, dále razítko a nečitelný podpis.
.
Z místa srazu nás eskortovali ozbrojení vojáci na pole, kde nás v nesnesitelném vedru nutili do práce. Byl mezi nimi jeden voják, který se k nám choval lidsky. Dovolil, abychom si občas trochu odpočinuli ve stínu. Také se s námi bavil, a protože jsme byli v německém pohraničí, neuměly všechny děti česky. Mně připadla role tlumočníka. Přímo mě oslovil a zeptal se, odkud umím tak dobře česky. Slovo dalo slovo a já jsem mu vysvětlila, že jsem z Prahy. Pak jsme v řeči zjistili, že moje teta Tilda byla učitelkou jeho dětí. Od té chvíle jsme byli staří známí. Protože poněkud vystoupil z anonymity a náhle před námi stál také v roli otce, choval se k nám jako k dětem, jimiž jsme skutečně byli, a které nemají na svědomí nic jiného než svou německou národnost.
.
Všiml si, že musím častěji mizet za keřem a vyptal se mě na mé potíže. Okamžitě mě odvezl k lékaři a nechal u ostatních dětí dozorce RG a jiného vojáka. Lékař konstatoval úplavici, ale zároveň upozornil mě i mého průvodce na to, že má příkaz Němce neošetřovat. Když jsme se vrátili na pole, dovolil mi občas poležet ve stínu. Revoluční gardista se na našeho laskavého vojáka osopil se slovy: „Už jsem si všiml, že se o německé děti staráte víc než je nutné a než připouští vaše povinnost.“
Příští den už voják nepřišel a navždy zmizel z mého života.
.
Jednou ráno - úplně jsem ztratila přehled o čase - jsem přišla na shromaždiště, odkud jsme byli pravidelně odváženi na pole. Jeden z vojáků nám posměšně oznámil: „Dnes nemusíte pracovat.“ Nereagovali jsme jako normální děti, nikdo z nás neprojevil radost nad příjemnou zprávou. Zavládlo mrtvé ticho, dětské tváře zůstaly kamenné. Byla to skupina předčasně zestárlých lidí, kteří ani spolu téměř nemluvili. A každý rychle běžel domů.
.
Všichni cítili, že je něco ve vzduchu. Všude stáli vojáci ozbrojení samopaly. Když jsem přišla k domu prarodičů, stálo u domovních dveří několik vojáků a bušili do nich pažbami pušek. „Němci ven, rychle, rychle.“
.
Mě už nepustili do domu a já jsem nechápala, co se děje. Viděla jsem jen, že před ostatními domy se odehrává totéž. Matka vyšla se svým kufříkem z domu. Za ní vyběhla babička, spínala ruce nad hlavou a česky nadávala jako špaček. Také se objevil dědeček. Vyndal z úst svou dlouhou fajfku, zase ji vrátil zpět a to se neustále opakovalo. Pravou rukou si přejížděl po krátce zastřižených, už šedivých vlasech a kroutil hlavou. Prarodiče byli Češi a směli tedy zůstat ve svém domě.
.
Nebyl čas na dlouhé loučení. Nikdo také nevěděl, co se bude dít v příštím okamžiku. Nikdo neměl tušení, co s námi zamýšlejí. Nesměli jsme si vzít ani padesáti, ani třiceti či pětadvacetikilové zavazadlo, prostě nic. Matčin kufřík byl bohudíky sbalený a tak po něm sáhla a ještě vzala náprsní tašku, v níž měla nejdůležitější věci. Na balení nám nedali čas - kromě toho kdo a kde by asi vážil zavazadla?
Všichni lidé, ženy, děti, starci a stařeny, vytvořili průvod. Matka mě chytila za ruku a táhla mě za sebou, protože jsem šla s hlavou otočenou dozadu, abych co nejdéle viděla dědečka a babičku. Odvedli nás na kraj města do kolonie přízemních baráků, kde byli předtím ubytováni cizí dělníci a snad také váleční zajatci, jak napovídal ostnatý drát. Strnula jsem při pohledu na dva revoluční gardisty s biči, kteří stáli u vchodu, protože s bičem už jsem měla své zkušenosti. Před plotem u vchodu stálo pět stolů. Každý byl opatřen nápisem. Stůl jedna: klíče s přesnou a čitelnou adresou. Stůl dvě: průkaz totožnosti. Stůl tři: šperky. Stůl čtyři: peníze v hotovosti. Stůl pět: spořitelní knížky a cenné papíry.
Matka odevzdala všechno, co měla, a pokračovaly jsme k úzkému vchodu. „Ukaž ruce,“ řekl jeden z gardistů. Protože jsem netušila, co vlastně muž chce, nastavila jsem ruce hřbetem nahoru a uslyšela jsem „otočit“. „Ty nejsi žádné dělnické dítě, nemáš mozoly,“ a zaznělo prásknutí bičem na znamení, že mám jít dál. Ničemu z toho jsem samozřejmě nerozuměla. Až do této lekce jsem nevěděla, že dělnické dítě zřejmě přichází na svět s mozoly na rukou.
.
V tomto internačním táboře to vypadalo podobně jako v koncentračním táboře. Jediný rozdíl byl v tom, že jsme nově přišli a tedy jsme ještě nebyli špinaví, ale především jsme na rozdíl od nešťastníků, kteří nosili vězeňské šaty, nebyli tak vyhublí. Samozřejmě každý nenašel volnou pryčnu sám pro sebe a tak někde leželo víc lidí najednou, někteří mohli jen sedět. Mladší se vyšplhali nahoru, ale já jsem chtěla zůstat u matky, cítila jsem, že mě potřebuje mít nablízku. Ráno byli z baráků odvedeni všichni, kdo měli povinnost nucené práce. V táboře samozřejmě nebylo nic k jídlu a k pití. Toalety a možnost umytí by tady evidentně byly luxusem. Před baráky stály latríny. Jako by už tikala časovaná puma nejrůznějších nemocí.
.
Po několika dnech přišli čeští důstojníci, procházeli baráky a některé z nás odváděli. Byly jsme mezi vybranými. Příčinou zřejmě byl stav mé matky, protože mít v táboře novorozence by samozřejmě znamenalo problém navíc. Než byli lidé zformováni do průvodu, stáli jsme celé hodiny na rozpáleném prostranství. Pak se organizátoři konečně zdáli spokojeni.
.
Průvod se dal do pohybu, ti co zůstali v táboře, stáli za ostnatým drátem a dívali se za námi. V té chvíli vůbec nebylo jasné, kdo je na tom lépe. Bylo štěstí uniknout našim trýznitelům nebo ne? Mířili jsme k nádraží, bylo tedy jasné, že nás chtějí někam odvézt, ale kam? Do jiného tábora, protože tady bylo moc lidí? Po příchodu na nádraží jsme neviděli vlak ani lokomotivu. Nechali nás zase stát na pražícím slunci. Koho zajímalo, že v transportu jsou především staří, nemocní lidé a hlavně spousta malých dětí, ale i jeptišky. Po tolika letech si nedokážu uvědomit, zda jsme tu stáli dva nebo tři dny. Neseděli jsme, neleželi, nešli, nýbrž stáli. Když někdo upadl, postarali se o něj lidé kolem něj, jinak nikdo neprojevil zájem. Když se další den stále nic nedělo, v dohledu nebyl vlak ani lokomotiva a nikdo neměl tušení, co bude dál, rozhodly jsme se s matkou, že se pokusím zmizet za křovím kolem nádražního prostranství, tam sundám bílou pásku, což už jsme jednou riskovaly a poběžím k prarodičům, aby nás nehledali v táboře. Měla jsem jim oznámit, že jsme na nádraží.
.
Podařilo se mi proniknout mezi strážemi, možná jsem si byla tak jistá, protože jsem perfektně mluvila česky. Přesto jsem k dědečkovi a babičce dorazila úplně vyčerpaná a bez dechu. Bylo to v poledne. Oba okamžitě pochopili situaci a soustředěně udělali, co bylo třeba: zabalili do šátku jídlo a nápoje, co měla babička doma. Protože jsem se celou dobu bála, že by mi matka mohla ujet, běžel dědeček po všech přípravách na nádraží, aby maminku uklidnil. Babička se ještě pokusila zásadně změnit můj zevnějšek. Protáhla mi černé oblečení ze skříně a saze z kuchyňských kamen ze mě udělaly stařenu. Společně jsme se každá s uzlíkem a konvičkou vydaly na cestu.
.
Správně jsme odhadly, že organizace transportu bude pokračovat jen velmi pomalu, protože Čechům na nás nezáleželo. Lidé pořád ještě stáli na svých místech. Dědeček už byl u matky a šla k ní i babička, zatímco já jsem se skryla v křoví, abych si navlékla na rukáv bílou pásku.
.
Když jsme tak strávily druhý a myslím i třetí den, začalo se šeptat cosi o „Sibiři“. Mně ten pojem tehdy mnoho neříkal. Věděla jsem něco od dědečka, který byl za první světové války v ruském zajetí. Byla tam prý taková zima, že při jídle přimrzala lžíce k jazyku a vousy k ešusu. Vždycky jsem to považovala za jistý druh zajatecké latiny a nikdy jsem jeho příběhům úplně nevěřila. Ale teď jsem si na ně vzpomněla a velmi mně to zneklidnilo.
-
Pak přišlo vysvobození v podobě otevřených vagónů na uhlí. Tak dlouho jsme čekali, ale teď se strážím zdálo, že jde všechno moc pomalu. Nebylo to žádné disciplinované nastupování, nýbrž zjevně úmyslně způsobený zmatek a slyšeli jsme jen: dělejte, rychle, rychle. Zase zapráskaly biče a v tom zmatku jsem ztratila botu. Lidé za mnou byli poháněni stejně jako já. Neměla jsem šanci botu najít. Matka mi pak uvnitř ve vagónu poradila, abych zahodila i druhou botu. Já jsem však doufala, že třeba najdu nějakou jinou do páru. Teprve v Německu jsem pak botu zahodila, protože už jsem ztratila naději, že se stávají ještě zázraky.
.
Lidé byli naloženi, nástupiště prázdné, lokomotiva zahoukala a já jsem věděla, že nastává loučení s domovem, nejen s Prahou, kterou už jsem ztratila, teď to byly Čechy, které jsem milovala jako Prahu. Bez přehánění mohu říci, že jsem si v tom okamžiku navzdory svým čtrnácti letům naplno uvědomovala, že jsou to nejhorší chvíle mého života, protože už nikdy v životě neuvidím tyhle stromy, hory na obzoru, nikdy už nebudu smět vkročit na tuto zemi. Pokoušela jsem si vtisknout do paměti obraz krajiny. Vidím ho ještě dnes a cítím přitom velkou lítost.
.
Od své svatby žiji opět dlouhá léta v Čechách. Ale nikdy jsem nejela do tehdy německy osídlených hraničních oblastí, protože to už nejsou mé Čechy. Normalita, která tam zavládla, se příliš odlišuje od normality mých dětských let a stále silněji se ve mně ozývají otázky CO JE DOMOV, KDE MÁ ČLOVĚK SVŮJ DOMOV a neumím na ně odpovědět...
.
(Zveřejněno s laskavým souhlasem autorky. Překlad do češtiny: J. Najdek.)