Problému retribucí a stíhání válečných zločinců u nás se věnuji již několik let a proto vám předkládám svůj přehled těch nejznámějších případů. Budu vděčný za jakékoliv doplňující informace.8. 5. 1945 - V Lokti byl zatčen bývalý vůdce SdP Konrad Henlein (nar. 6. 5. 1898) a převezen do Plzně, kde 10. 5. spáchal sebevraždu.
9. 5. 1945 - Časně ráno uprchl z Prahy říšský ministr Karl Hermann Frank. Jeho cesta však netrvala dlouho. Za několik hodin byl při průjezdu Rokycan poznán a spolu se svou manželkou Karlou a dětmi Eddou, Wolfdieterem a Hollem zatčen a zanedlouho převezen do věznice v Plzni. Karola Franková byla později předána NKVD a koncem května odvezena do SSSR. Do Německa se vrátila po jedenácti letech vězení a další čtyři roky ji pak trvalo, než našla své tři ztracené děti.
10. 5. 1945 - V městečku Trnávka byl davem zlynčován a na místě zabit tamní starosta a předválečný poslanec NS za SdP Franz Hodina. - V Praze byl davem zlynčován a nakonec zastřelen jeden z nejmocnějších mužů českého filmu, úspěšný herec, režisér a producent Jan Sviták. Po první světové válce se začal věnovat herectví, později se stal filmovým režisérem, producentem a posléze technickým ředitelem Filmových ateliérů Foja v Praze-Radlicích. Kromě toho měl na starost filmový klub, který byl v Lucerně a kde se scházeli představitelé české kultury a především českého filmu. Německé kruhy využívaly filmový klub k tomu, že zde navazovaly různé kontakty, domlouvaly si tady řadu obchodů, ale především to bylo místo, kde si udržovaly kontakty s českými tvůrci. Sviták kromě filmového klubu vedl i filmovou centrálu, kde se rozhodovalo o nových scénářích a také o obsazování herců do jednotlivých rolí. I když za války nikoho neudal a naopak se snažil lidem pomoci, v noci z devátého na desátého května ho z jeho bytu odvlekli členové revoluční gardy. Sviták byl velmi dobře informovaný o českých konfidentech gestapa mezi kulturními pracovníky a dokonce se udává, že měl notýsek, kde si psal, jak k němu chodili různí lidé za války udávat. Proto asi není náhodou, že zhruba dvanáctičlennou skupinu gardistů, která přišla pro Svitáka do jeho bytu, přivedl Svitákův náměstek ve filmové ústředně. Byl to právě on, kdo se prý nejvíce zajímal o dokumenty, které Sviták doma měl. Gardisté odvlekli Svitáka do Bartolomějské ulice, kde ho vyslýchali. Nedovolili mu ani zatelefonovat. Ráno ho pouze ve spodním prádle předali rozběsněnému davu, který ho doslova táhnul po Národní třídě ke kostelu. Kopali do něj, bili do něj, dráty od deštníků mu rozdrásaly tvář. U kostela svatého Martina lynč vyvrcholil. Někdo přivedl sovětského vojáka, který krátkou dávkou ze samopalu ukončil jeho život.
11. 5. 1945 - V Čimelicích u Písku spáchal sebevraždu velitel vojenských oddílů SS v Protektorátu genmjr. hrabě Karl Friedrich von Pückler–Burghaus.
.
.
12. 5. 1945 - V Praze spáchal sebevraždu z obavy před zatčením předválečný poslanec NS za DNP Othmar Kallina. - V Brně prohlásil prezident Edvard Beneš, že německý národ „přestal být v této válce už vůbec lidským, přestal být lidsky snesitelným a jeví se nám už jen jako jediná veliká lidská nestvůra.“ Nakonec řekl: „Řekli jsme si, že německý problém v republice musíme definitivně vylikvidovat...“ 19. 5. pak ve Svobodném slově vyšel článek prezidentova pobočníka Prokopa Drtiny pod názvem „Nemůžeme žít s Němci v jednom státě“, kde se mj. říkalo: „...co je, a co musí být prvým úkolem při zakládání nového života: Vyčistit republiku celou a úplně od Němců... Soudím, že v naší nové republice by nemělo být z němčiny dovoleno mluvit více, než jen právě tato tři slovíčka: Heim ins Reich! Ale abychom tohoto cíle dosáhli, musíme začít s vyháněním Němců z našich zemí ihned, okamžitě, všemi způsoby, před ničím se nesmíme zarazit a zaváhat... Každý z nás musí pomoci při čistění vlasti...“ (Prokop Drtina, Československo, můj osud, 2. díl, Praha 1991, str. 63 – 64).Tyto a podobné projevy vyvolaly „divoký“ odsun Němců, kterému byl dán zákonný rámec až po postupimské schůzce velmocí. (Silná slova o vyrovnání s Němci padala již za války: Rozhlasový projev Edvarda Beneše z 27. 10. 1943: „V naší zemi bude konec války psán krví. Němcům bude nemilosrdně a mnohonásobně splaceno vše, čeho se v naší zemi dopustili od roku 1938. Celý národ se zúčastní tohoto boje. Nebude žádného Čecha, který by se tohoto úkolu nezúčastnil a žádného vlastence, který by nevykonával odplatu za všechno, co musel národ vytrpět" (Central European Observer, XX, Nr. 22/1943). Edvard Beneš ve Státní radě 3. 2. 1944: „Převrat musí být násilný, musí být násilným zúčtováním lidu s Němci... krvavý, nemilosrdný boj" (Einheit, 4/1944). Gen. Sergej Ingr v britském rozhlasu 3. 11. 1944: „Až přijde náš den, celý národ se vrátí ke starému husitskému pokřiku ,Řežte je, bijte, žádného nešetřete.´ Každý si musí sehnat vhodnou zbraň, aby mohl zasáhnout Němce. Ne-li pušku, pak něco jiného, co řízne, píchne nebo uhodí" (News Chronicle, 4. 11. 1944). Celkově bylo z Československa odsunuto na 3 miliony Němců, kterým bylo zkonfiskováno 2964 tisíc ha půdy. Při divokém odsunu přišlo o život na 25 000 Němců. A jak vyhánění vypadalo: „Viděl jsem velký počet těchto lidí, jedná se téměř o půl milionu, jak na silnicích doslova umírají hladem. Viděl jsem v příkopech ležet mrtvé děti a kojence, oběti hladu nebo epidemií, jejichž ruce a nožičky nebyly silnější než mužský palec. Evakuovaní lidé se snažili sbírat z ruských polních kuchyní odpadky, které už často byly v rozkladu, aby utišili svůj šílený hlad.“ Když byl v souvislosti s konferencí v Postupimi odsun zastaven, začala československá vláda dělat Němcům život ještě nesnesitelnějším. „Ženy s dětmi včetně kojenců musely do továrny, kde spaly na betonové podlaze a pomalu umíraly nedostatkem jídla. Muži byli do práce voděni pod ozbrojeným dozorem…“
.
Foto: Jan Sviták (1898 - 1945) byl 10. 5. 1945 zlynčován davem a nakonec zastřelen.
(Na fotografii s vyznamenáním Svatováclavské orlice.)
.
.
Je na místě připomenout si ty nejhorší excesy při odsunu Němců: Brněnský pochod smrti - Z vyhlášky Národního výboru pro Velké Brno z 30. 5. 1945: „Zemský národní výbor v Brně nařídil na základě svého usnesení ze dne 29. května 1945 výnosem z téhož dne č. 78/1945 toto: Němci, bydlící v obvodu města Brna, a to všechny ženy a děti, dále muži pod 14 let a nad šedesát let a muži práce neschopní, budiž z města vyvedeni. Tyto osoby mohou si vzíti s sebou, co unesou, nikoli však klenoty a vkladní knížky. Ostatní Němci - muži – budiž zkoncentrováni na práce k očištění a odstranění škod v městě Brně a označeni velkým N. Po vykonání prací budou i tito Němci z Brna vyvedeni." Signálem k „brněnskému pochodu“ se stal právě výše zmíněný projev prezidenta Edvarda Beneše na brněnské radnici. Na ponižování žen a dětí, na uloupení jejich majetku a na vraždách se často na předním místě podíleli bývalí kolaboranti. Docházelo ke znásilňování, ubíjení, mučení, Němci nesměli jezdit tramvají, museli nosit označení N, kromě chlebenek nedostávali žádné potravinové lístky a nesměli mluvit německy. Podle mnoha svědectví se Rusové k Němcům chovali podstatně humánněji a s větším porozuměním než Češi, bohužel však znásilňovali i nedospělá děvčata. Do železničního tunelu severně od Brna bylo nahnáno 6000 Němců. To, co se pět dní a pět nocí v temné štole dělo s hladovějícími lidmi, se vymyká jakémukoli popisu. Zřízením koncentračních táborů se chtělo zjevně dosáhnout toho, aby Němci nakonec odsun přijali jako určitý druh milosti. Internovaní Němci spali bez dek na holé zemi pod širým nebem, dostávali nedostatečné jídlo, takže mnozí zhubli o 20 - 30 kg, při těžké práci je sužovaly nemoci, byli okrádáni, hygienická a lékařská péče byla nedostatečná, strážci, většinou mladí lidé, si počínali s mimořádnou ukrutností, mučení, upalování, vraždění a znásilňování byly na denním pořádku. V Kounicových kolejích, kde za války mělo své mučírny gestapo, pokračovaly zhovadilosti a zločiny proti lidskosti ještě dlouho po válce. Samotný pochod smrti ovšem žádný spontánní akt spravedlivé msty nebyl. 30. května 1945 byla uvedena do chodu chladnokrevně připravená akce. Jedna z obětí vzpomíná: „Řvoucí dozorci nás hnali gumovými obušky. Podél ulice zevlovaly smějící se a plivající zástupy. Lidé se pokoušeli vytrhnout nám naše svršky, sbírali všechno, co jsme už nebyli schopni nést dále." Jiná vzpomínka: „Když bylo světlo, vyhnali nás na ulici. Pochod smrti tisíců německých žen, dětí a starců z Brna směrem na rakouskou hranici začal. Mnozí padali vyčerpáním do příkopů, kde dostali ránu z milosti." Doprovodná stráž, často nedospělí výrostci, si vymýšlela stále nová muka. „Polib moji pistoli, prokletá německá svině!" křičeli na jednoho starého muže. Musel třikrát říci, že je svině, líbal hlaveň pistole, kterou ho pak „třískali do lebky, až krev stříkala". Vyčerpáním padalo stále více lidí, nejdříve nemocní a staří, později těhotné ženy a děti. Matky, které zůstaly u svých ležících dětí, byly usmrceny výstřelem do týla. „To nejpříšernější, co jsem viděla: Nějaká mladá žena ležela na louce. Právě porodila. Naříkala a bědovala, častovali však ji i novorozence tak dlouho ranami a kopanci, až oba zůstali ležet bez života." Tyfus, úplavice, neustálé znásilňování, křik mučených, hromady mrtvých, sebevraždy, popisu se vzpírající ponižování, masové hroby podél silnice, trýznění žízní a hladem. Těsně před rakouskou hranicí byli Němci naposledy oloupeni o žalostné zbytky majetku a ponecháni vlastnímu osudu. Kromě prezidenta Beneše a vlády byli hlavními viníky celé akce bezpečnostní referent Zemského národního výboru Karel Smítal a především Bedřich Pokorný, velitel SNB pro Moravu, bývalý kapitán československé armády, po okupaci spolupracovník Sicherheitsdienstu v Brně, který spolu se svou ženou, vydávající se za Němku, žil za války v bytě zabraném židům, a pro špinavou práci byl pečlivě vyhlídnut NKVD. Přesný počet obětí již asi nikdy nebude zjištěn, odhad se pohybuje mezi 8 - 10 tisíci mrtvých, celkem bylo vyhnáno na 30 tisíc Němců jen z Brna.
Praha - V květnu 1945 bylo v německém reálném gymnáziu ve Štěpánské ulici 22 v Praze soustředěno několik desítek místních Němců. Když vypuklo povstání, většina z nich byla jako příslušníci nepřátelského národa internována a po skončení války čekali, jaký bude jejich další osud. Odpoledne 10. května vešla do budovy školy skupina ozbrojených mužů a vybrala z nich šest nejmladších a nejsilnějších. „Vedli nás na Václavské náměstí," vzpomínal jeden. „To bylo přeplněné zuřícím davem, a tak pro nás nejprve museli vytvořit uličku. Nikdy jsem nepomyslel, v jaký škleb se může změnit lidský obličej, když se na nás sápali se skřípajícími zuby, plivali po nás a řvali. Vší mocí a s odjištěnými pistolemi nás musely stráže chránit před těmito bytostmi, nedokáži říci lidmi. Tak jsme se dostali na roh Vodičkovy ulice a spatřili svůj úkol: na velké reklamní tabuli tu za nohy visely tři nahé mrtvoly, polité benzinem a spálené. Obličeje k nepoznání znetvořené, všechny zuby vymlácené, ústa jen krvavý otvor. Seškvařená kůže se nám lepila na ruce, tak jsme je museli do Štěpánské nést a vláčet, když jsme nést už nemohli. Když jsme mrtvé složili, nutili nás, abychom je líbali na ústa: ‚Jsou to přece vaši bratři, tak je polibte!` Co byla platná všechna ošklivost, život je člověku přece jen milejší, a tak jsme tiskli sevřené rty do krvavé kaluže, která měla být ústy. Dodnes cítím ty ledové hlavy ve svých rukou." Výpověď Heleny Burgnerové ze 7. 7. 1946: „9. 5. mě v mém vlastním bytě zbil domovník a nato mě bez jakéhokoliv zavazadla odvedl k odstraňování barikád v pražských ulicích. Moje pracovní skupina sestávala z 20 žen, kterou vedl jakýsi profesor Zelenka. Když jsme vyšly z domu, vydal nás profesor Zelenka na pospas davu se slovy: ,Tady vám vedu ty německý svině.´ Se slovy ,ty německá kurvo´ jsme musely kleknout, potom nám bajonetem uřezali vlasy. Svlékli nám boty i punčochy, takže jsme musely jít bosy. Při každém kroku a každém pohybu jsme byly nelidsky bity latěmi, gumovými obušky atd. Jestliže některá žena klesla k zemi, šlapali po ní, vyváleli ji ve výkalech nebo po ní házeli kamením, až zemřela. Sama jsem několikrát omdlela a byla potom polita vodou a musela pracovat dál. Když jsem už skutečně nemohla, dostala jsem kopanec do levé strany těla, který mi zlomil dvě žebra. Během jedné mdloby mi z chodidla vyřízli kus masa velký asi 4 čtvereční centimetry. Takové útrapy trvaly celé odpoledne. V mé skupině byly i ženy ve vysokém stupni těhotenství a kojící matky, s nimiž se zacházelo úplně stejně. U jedné z těchto žen došlo za 3 nebo 4 dny k potratu. Večer jsme se vrátily domů. Vlastní děti mne nepoznaly, tak jsem byla týráním znetvořena. Obličej pokryt krvavými strupy, ze šatů zbyly zkrvavené hadry, dvě ženy z našeho domu ze zoufalství spáchaly sebevraždu, jedna zešílela. Naše těla byla celá modrá a napuchlá. Všechny jsme měly otevřené rány na hlavě. Poněvadž se ani jedna z nás nemohla hýbat, drželi nás po tři týdny pod dozorem v jednom malém bytě našeho domu. V tom čase nás až na hranici snesitelnosti duševně trýznili. Hrozili nám, že nám vezmou děti a nás pošlou na Sibiř. Po třech týdnech jsme se dostaly do lágru Hagibor. Ve čtyřech barácích tam bylo ubytováno 1200 lidí. Všichni onemocněli na úplavici z hladu, protože strava obsahovala pro děti dvakrát denně necelý čtvrtlitr řídkého ovesného vývaru, pro dospělé ráno a večer po čtvrtlitru černé kávy a po jednom tenkém krajíčku chleba, v poledne vodovou polévku bez jakýchkoliv přísad. Klozety bylo povoleno používat jen třikrát denně v určitou hodinu. Všichni podléhali pracovní povinnosti. Každého večera se vracely pracovní oddíly do tábora zbité. Lékařské ošetření neexistovalo. Jeden německý lékař, který byl zavřen s námi, dělal, co mohl, neměl však k dispozici léky ani obvazy či nejprimitivnější instrumenty jako například teploměry, takže ženy, které se vracely se střelnými ranami a jinými zraněními, zůstávaly prakticky bez ošetření. 
Vypukly epidemie spalniček, spály, černého kašle, záškrtu, atd., proti kterým nebylo prostředků. Jednoho dne jsme byli vyhnáni na apel. Museli jsme stát sedm hodin pod širým nebem, když se strhla hrozivá bouře s krupobitím a vichřicí, která urvala střechu ze dvou baráků. Ještě téhož dne nás na nádraží naložili na otevřené silně poškozené uhelné vagóny tak těsně, že jsme sotva stáli. Za lijáku jsme dorazili ve tři hodiny ráno do Kolína. Tam nás ubytovali v pobořené škole. Při pochodu z nádraží do této školy zemřely dvě ženy vysílením. Ze školy jsme byli příštího dne převezeni do budovy českého Červeného kříže. České sestry Červeného kříže vpouštěly každou noc do tábora sovětské vojáky, upozorňovaly je na hezké ženy a děvčata, které pak byly nelidským způsobem, často mnohokrát za noc, znásilňovány. Zoufalá volání o pomoc těchto žen bylo slyšet po celou noc. Mnohé měly ráno pokousané obličeje, nosy, ležely apaticky bez jakékoli pomoci, neboť lékařské ošetření nebylo ani v tomto lágru. Po několika dnech bylo 45 žen, mezi nimi také jedna se šesti malými dětmi, posláno na jeden český statek na práci. Tam jsme zůstaly tři a půl měsíce, dokud se poslední dvě ženy, mezi nimi i já, nezhroutily vysílením. Při stravování stejného druhu jako v Hagiboru jsme musely vykonávat těžkou fyzickou práci, i v neděli. Také děti dostávaly stejnou stravu jako dospělí, bez jediné kapky mléka, takže z každých čtyř zemřely tři. Všechny děti do jednoho roku zemřely už v pražském lágru. Při práci nás střežily ozbrojené hlídky. Když mé dítě dostalo jako mnoho jiných dětí spálu a já jsem na kolenou prosila řidiče, aby mu přivedl lékaře, odpověděl mi: ,Národní výbor nařídil, že Němci nedostanou lékařskou pomoc´. Poněvadž jsem následkem zlomených žeber dostala zánět pohrudnice, poslali mě do Prahy k transportu do říše. Byla jsem propuštěna k vánocům 1945 do Aše na intervenci britského velvyslanectví, kde jsem po 12 let pracovala jako sekretářka.“
Praha - V květnu 1945 bylo v německém reálném gymnáziu ve Štěpánské ulici 22 v Praze soustředěno několik desítek místních Němců. Když vypuklo povstání, většina z nich byla jako příslušníci nepřátelského národa internována a po skončení války čekali, jaký bude jejich další osud. Odpoledne 10. května vešla do budovy školy skupina ozbrojených mužů a vybrala z nich šest nejmladších a nejsilnějších. „Vedli nás na Václavské náměstí," vzpomínal jeden. „To bylo přeplněné zuřícím davem, a tak pro nás nejprve museli vytvořit uličku. Nikdy jsem nepomyslel, v jaký škleb se může změnit lidský obličej, když se na nás sápali se skřípajícími zuby, plivali po nás a řvali. Vší mocí a s odjištěnými pistolemi nás musely stráže chránit před těmito bytostmi, nedokáži říci lidmi. Tak jsme se dostali na roh Vodičkovy ulice a spatřili svůj úkol: na velké reklamní tabuli tu za nohy visely tři nahé mrtvoly, polité benzinem a spálené. Obličeje k nepoznání znetvořené, všechny zuby vymlácené, ústa jen krvavý otvor. Seškvařená kůže se nám lepila na ruce, tak jsme je museli do Štěpánské nést a vláčet, když jsme nést už nemohli. Když jsme mrtvé složili, nutili nás, abychom je líbali na ústa: ‚Jsou to přece vaši bratři, tak je polibte!` Co byla platná všechna ošklivost, život je člověku přece jen milejší, a tak jsme tiskli sevřené rty do krvavé kaluže, která měla být ústy. Dodnes cítím ty ledové hlavy ve svých rukou." Výpověď Heleny Burgnerové ze 7. 7. 1946: „9. 5. mě v mém vlastním bytě zbil domovník a nato mě bez jakéhokoliv zavazadla odvedl k odstraňování barikád v pražských ulicích. Moje pracovní skupina sestávala z 20 žen, kterou vedl jakýsi profesor Zelenka. Když jsme vyšly z domu, vydal nás profesor Zelenka na pospas davu se slovy: ,Tady vám vedu ty německý svině.´ Se slovy ,ty německá kurvo´ jsme musely kleknout, potom nám bajonetem uřezali vlasy. Svlékli nám boty i punčochy, takže jsme musely jít bosy. Při každém kroku a každém pohybu jsme byly nelidsky bity latěmi, gumovými obušky atd. Jestliže některá žena klesla k zemi, šlapali po ní, vyváleli ji ve výkalech nebo po ní házeli kamením, až zemřela. Sama jsem několikrát omdlela a byla potom polita vodou a musela pracovat dál. Když jsem už skutečně nemohla, dostala jsem kopanec do levé strany těla, který mi zlomil dvě žebra. Během jedné mdloby mi z chodidla vyřízli kus masa velký asi 4 čtvereční centimetry. Takové útrapy trvaly celé odpoledne. V mé skupině byly i ženy ve vysokém stupni těhotenství a kojící matky, s nimiž se zacházelo úplně stejně. U jedné z těchto žen došlo za 3 nebo 4 dny k potratu. Večer jsme se vrátily domů. Vlastní děti mne nepoznaly, tak jsem byla týráním znetvořena. Obličej pokryt krvavými strupy, ze šatů zbyly zkrvavené hadry, dvě ženy z našeho domu ze zoufalství spáchaly sebevraždu, jedna zešílela. Naše těla byla celá modrá a napuchlá. Všechny jsme měly otevřené rány na hlavě. Poněvadž se ani jedna z nás nemohla hýbat, drželi nás po tři týdny pod dozorem v jednom malém bytě našeho domu. V tom čase nás až na hranici snesitelnosti duševně trýznili. Hrozili nám, že nám vezmou děti a nás pošlou na Sibiř. Po třech týdnech jsme se dostaly do lágru Hagibor. Ve čtyřech barácích tam bylo ubytováno 1200 lidí. Všichni onemocněli na úplavici z hladu, protože strava obsahovala pro děti dvakrát denně necelý čtvrtlitr řídkého ovesného vývaru, pro dospělé ráno a večer po čtvrtlitru černé kávy a po jednom tenkém krajíčku chleba, v poledne vodovou polévku bez jakýchkoliv přísad. Klozety bylo povoleno používat jen třikrát denně v určitou hodinu. Všichni podléhali pracovní povinnosti. Každého večera se vracely pracovní oddíly do tábora zbité. Lékařské ošetření neexistovalo. Jeden německý lékař, který byl zavřen s námi, dělal, co mohl, neměl však k dispozici léky ani obvazy či nejprimitivnější instrumenty jako například teploměry, takže ženy, které se vracely se střelnými ranami a jinými zraněními, zůstávaly prakticky bez ošetření. 
Vypukly epidemie spalniček, spály, černého kašle, záškrtu, atd., proti kterým nebylo prostředků. Jednoho dne jsme byli vyhnáni na apel. Museli jsme stát sedm hodin pod širým nebem, když se strhla hrozivá bouře s krupobitím a vichřicí, která urvala střechu ze dvou baráků. Ještě téhož dne nás na nádraží naložili na otevřené silně poškozené uhelné vagóny tak těsně, že jsme sotva stáli. Za lijáku jsme dorazili ve tři hodiny ráno do Kolína. Tam nás ubytovali v pobořené škole. Při pochodu z nádraží do této školy zemřely dvě ženy vysílením. Ze školy jsme byli příštího dne převezeni do budovy českého Červeného kříže. České sestry Červeného kříže vpouštěly každou noc do tábora sovětské vojáky, upozorňovaly je na hezké ženy a děvčata, které pak byly nelidským způsobem, často mnohokrát za noc, znásilňovány. Zoufalá volání o pomoc těchto žen bylo slyšet po celou noc. Mnohé měly ráno pokousané obličeje, nosy, ležely apaticky bez jakékoli pomoci, neboť lékařské ošetření nebylo ani v tomto lágru. Po několika dnech bylo 45 žen, mezi nimi také jedna se šesti malými dětmi, posláno na jeden český statek na práci. Tam jsme zůstaly tři a půl měsíce, dokud se poslední dvě ženy, mezi nimi i já, nezhroutily vysílením. Při stravování stejného druhu jako v Hagiboru jsme musely vykonávat těžkou fyzickou práci, i v neděli. Také děti dostávaly stejnou stravu jako dospělí, bez jediné kapky mléka, takže z každých čtyř zemřely tři. Všechny děti do jednoho roku zemřely už v pražském lágru. Při práci nás střežily ozbrojené hlídky. Když mé dítě dostalo jako mnoho jiných dětí spálu a já jsem na kolenou prosila řidiče, aby mu přivedl lékaře, odpověděl mi: ,Národní výbor nařídil, že Němci nedostanou lékařskou pomoc´. Poněvadž jsem následkem zlomených žeber dostala zánět pohrudnice, poslali mě do Prahy k transportu do říše. Byla jsem propuštěna k vánocům 1945 do Aše na intervenci britského velvyslanectví, kde jsem po 12 let pracovala jako sekretářka.“ Ústí nad Labem - 30. července 1945 v 15 hodin 30 minut došlo v nedalekém Krásném Březně k výbuchu v cukrovaru, v němž byla soustřeďována nepoužitá munice nejrůznějšího druhu. Detonace byla obrovská a způsobila velké škody. Ve městě se okamžitě rozšířila fáma, že šlo o sabotáž, kterou způsobili místní Němci. „Šel jsem ihned do města, bílou pásku jsem si nenavlékl, a to bylo mé štěstí. Hon na Němce začal," vypověděl po letech Alois Ullmann, sudetoněmecký sociální demokrat a očitý svědek těchto událostí. Lidé na ulicích „byli ozbrojeni všemožným náčiním, jako latěmi z plotů, sochory, násadami z lopat atd., které si někde opatřili. Bez výběru jimi mlátili až do zhroucení ty, kdo mluvili německy nebo měli pásku na rukávě... V blízkosti Tržního náměstí a nádraží řádily nejdivočejší tlupy. Házely ženy s dětskými kočárky do Labe a ty se staly terči pro vojáky, kteří na ně stříleli tak dlouho, až nevypluly. Také do vodního rezervoáru na Tržním náměstí házeli Němce, a sotva se vynořili, tyčemi je stlačovali pod hladinu. Teprve kolem 17. hodiny se ukázalo několik ruských důstojníků, kteří se snažili vyklidit ulice, přitom jim pomáhali někteří Češi v uniformách. Tlampačem byl potom česky vydán zákaz vycházení."
Teplice - Svědectví o místním masakru zanechal literární historik Václav Černý. Když se v létě 1945 vrátil do svého rodiště ve východních Čechách, dozvěděl se, „co se stalo na opačném konci rodného obzoru, v Teplicích - Weckersdorfu na nejhořejší Metuji. I z té k českému Náchodsku přilehlé krajiny Broumovska odešli po Mnichovu všichni naši, starousedlíci i ti noví, republikánští, do vnitrozemí. A v květnu 1945 se houfem vrátili a udělali si ,pořádek´, všechny Němce prostě z Teplic vyhnali, a to ještě než vyšly zákonné a státní reglementy o odsunu! A za čas se jim dav vyhnanců z hranic vrátil, nikde je bezprizorné a bez průvodních dokumentů nechtěli a nepřijali. Jenomže v Teplicích už byli odepsáni, jejich domy obsazeny, majetky rozděleny, v jejich kožiších chodily už místní dámy. A tak nezbylo, než ,pořádek´ obnovit podruhé. Vyvedli ty Němce do skal a tam je v lese postříleli a zahrabali. Za čas se zahraniční němečtí příbuzní počali po nezvěstných shánět, svěřili pátrání Mezinárodnímu červenému kříži, autority vítězných mocností se obrátily na Prahu, a došlo se až na překopaný okraj té vražedné šachty: dívka na vršku hromady mrtvol v ní dosud spínala smrtí ztuhlé ruce a zkroucení těla prozrazovalo, že zemřela klečíc v prosbě o milost..."
Postoloprty - V největším poválečném masakru Němců v Postoloprtech na Lounsku v červnu 1945 zahynulo kolem dvou tisíc Němců, přesné počty nejsou známy. Němci byli většinou stříleni do zátylku a pochováváni v hromadných hrobech. Jenom exhumace o rok později trvala pět dní. Potrestán za to nebyl dodnes nikdo. Nejtragičtější hromadnou poválečnou vraždu sice v roce 1947 šetřila parlamentní komise, ale někteří vysocí představitelé předúnorového Československa byli přesvědčeni, že tyto činy mají být zatajeny a důkazy zničeny. Klement Gottwald komisi napsal, že není v zájmu státu, aby se tento incident příliš vyšetřoval a ministři vnitra a obrany Václav Nosek a Ludvík Svoboda dokonce navrhovali důkazy o masakrech Němců zničit a novinářům zakázat o těchto věcech psát.
Jihlava - Výpověď Franze Kvapila z 2. 9. 1946: „Dne 13. 5. 1945 začala v Jihlavě česká hrůzovláda. Následující noci spáchalo na 1200 Němců sebevraždu. Do vánoc bylo asi 2000 mrtvých. Ve dnech 24. a 25. 5. vyhnali partyzáni během 20 minut německé obyvatelstvo z bytů a zavřeli je do táborů Helenenthal a Altenberg. Tyto lágry se oficiálně nazývaly ,koncentrační tábory´. V Helenenthalu bylo umístěno 3700 osob, v Altenbergu na 3000 osob. Nebylo dostatečně postaráno o pitnou ani užitkovou vodu. Neexistovala záchodová ani umývárenská zařízení. V prvních osmi dnech jsme nedostali nic jíst. Později byla jen řídká polévka a 100 gramů chleba denně. Děti dostaly po prvních osmi dnech čtvrt litru mléka. Každodenně umíralo několik starších lidí a malých dětí. 8. 6. byli obyvatelé Helenenthalu o všechno oloupeni a příštího dne vedeni pěšky 33 km přes Telč do Stonařova. Poháněli nás biči. Staré lidi, kteří se zhroutili, vezli na voze. Tento pochod stál 350 lidských životů následkem vyčerpání a hladu. Ve Stonařově nacpali 3500 lidí do lágru určeného pro 250 osob. Většina musela navzdory dešti tábořit venku. Druhého dne byly rodiny rozděleny do pěti různých táborů, a to muži, ženy a děti odděleně. Stravování nebylo po osm dní žádné. Potom obvyklé polévky. Jednou byly v ženském táboře jediným výstřelem zabity dvě ženy a jedna těžce zraněna. Tresty bití byly u mužů i u žen na denním pořádku. Existovala na to i zvláštní cela. Vedení prodávalo obyvatele tábora českým sedlákům jako pracovní síly. V srpnu se poměry zlepšily, avšak do vánoc zemřelo ve Stonařově asi 500 vězňů. V lednu byl tábor rozpuštěn. Sám jsem byl 9. 1. 1946 dán do vyšetřovací vazby a 7. 8. 1946 propuštěn.“
13. 5. 1945 - V Lánech byl z rozhodnutí vlády zatčen státní prezident Emil Hácha a umístěn ve vězeňské nemocnici na Pankráci. Byl již ve stavu, že nemohl chodit, své okolí nevnímal, nemluvil. Byl umístěn na cele č. 4 a dostal vězeňské číslo 3844. „...byl na cele plné vší, blech a štěnic. Občas ho bachaři vytáhli na chodbu a z ochozů na něho močili....musel spát na slámě a nedostával žádnou stravu stravitelnou pro člověka jeho stavu... Bylo mu úředně poskytnuto pouze jídlo, jehož konzumace u něj nepřipadala v úvahu, jako např. tvrdý chléb.“ Byly mu též protiprávně zakázány návštěvy. 25. června se po předchozí angíně dostavil oboustranný zápal plic. Agónie trvala 36 hodin. 27. června ve 20.50 hodin Emil Hácha zemřel. 30. června byl tajně a za asistence policie pohřben na vinohradském hřbitově. Na hrobě nemohlo být na rozkaz ministra vnitra Václava Noska uvedeno ani jeho jméno. V souvislosti s poválečným zatýkáním vzniklo v Československu 1215 internačních a 846 pracovních táborů. O tom, jak to v takových táborech vypadalo vypovídá např. interpelace poslance NS Oty Hory na ministra vnitra Václava Noska z 29. 5., která popisuje situaci na Kolínsku: „Počátkem června 1945 byl v Kolíně zřízen internační tábor, jehož vedením byl pověřen okresním národním výborem v Kolíně politický vězeň Bedřich Kárník. Kárník nejprve zřídil tzv. kolonu smrti, čítající 40 vyšetřovanců, která byla později rozšířena na 70 osob. Vyšetřovanci byli označeni červeným kruhem na bílém podkladě o průměru 18 cm. Potupné znamení museli vyšetřovanci nosit na prsou a zádech. Výběr do kolony smrti se dělal namátkou, a byli do ní určeni zejména všichni vyšetřovanci z Kolína. Byla jim přidělena nejtěžší a nejnebezpečnější práce a Kárník při každé příležitosti prohlašoval, že jsou určeni k postupné likvidaci. Vyšetřovanci okusili mnoha trestů: rány pěstí a obuškem, kopance a vytlučení zubů bylo běžným zjevem, který se denně opakoval. Internovaní byli odsuzováni k 25 až 50 ranám kulatým gumovým kabelem s drátem uvnitř až 1 cm silným. Strážní se v bití střídali. Po takovém trestu pokračovalo cvičení k "rozproudění krve". Bylo to 50 až 100 dřepů, někdy i více. Potom následovaly ještě jiné cviky, do úplného zemdlení internovaných. Aby se internovaní vzkřísili, byli dáváni pod studenou sprchu, při čemž museli nazvednout hlavu a zpívat, aby jim při tom tekla voda ze sprchy do úst. I při tom byli často tlučeni, nebo postaveni před vanu, naplněnou vodou, a ranami sráženi do vany. Obvyklým zjevem bylo i nařízení poskoků v dřepu přes chodbu 100 metrů dlouhou. V noci ze dne 6. na 7. června 1945 přišel Kárník se svými společníky a jednou ženou z Kolína. Osobně vyhnal před půlnocí všechny zajištěné Čechy ve spodním prádle na dvůr, který byl po dešti plný bláta a kaluží. Půlhodinku k rozcvičování sestavil z krátkých klusů, přerušovaných povely ,K zemi!´. Vyšetřovancům v blátě ležícím stráže šlapaly po rukou i hlavách, zatím co Kárník měl proslov, vybavující se v mysli dnes asi takto: ,Všichni tady chcípnete nebo budete pověšeni, a kdyby se některým podařilo u soudu vyklouznout, pak Kárník půjde jako stín za vámi, až vás oddělá, nebo alespoň oči vypíchá. Všichni jste byli přisluhovači nacismu, a my vám teď ukážeme, jak nacismus vypadá´. A pak to začalo: Nejdříve museli zajištění provádět ,Paradeschritt´ a kdo nezvedal nohy dost vysoko, byl bit. Po tomto slavnostním pochodu nastoupili internovaní do sevřeného útvaru, a nato následoval dotaz Kárníka, kdo je v táboře nevinně. Ti, kdo nepochopili tento Kárníkův žert, a vystoupili z řady, dostali 15 až 25 ran karabáčem na zadní část těla. Kdo byl již na této části těla z dřívější doby rozbit, dostal 10 až 15 ran na chodidla. Ostatní, kteří se nepřiznali k nevině, byli biti dvojnásobně. Následovalo další padání k zemi, ,válení sudů´ a jiné cviky. Aby dojem pro vyděšené obyvatelstvo, které do osvětleného tábora z protějších domů vidělo, byl úplný, bylo po celou dobu mučení vypalováno větší množství světelných raket. Protože tyto scény budily u obyvatel okolních domů pobouření, nařídil Kárník, že další tělesné týrání se bude provádět na chodbě baráku. Ze stráží byla postavena tzv. ,probíhačka smrti´. Na začátku chodby byla postavena lavice, internovaní byli na ni položeni a dostali 15 ran. Při tom museli sami rány počítat, a když se stalo, že některý přestal počítat pro velkou bolest, bylo začato s bitím znovu, až si každý svých 15 ran skutečně odpočítal. Nato museli tito vyplacení proběhnout uličkou smrti, při čemž byli po obou stranách stojícími nově přijatými strážemi tlučeni obuškem, nebo rukou, anebo kopáním bez ohledu na to, kam rána dopadne. Kolona nejtěžších zločinců - ovšem podle Kárníka - která pracovala v cihelně firmy Bůzek v Kolíně, měla nařízeno, že každý vyšetřovanec musí denně vyrobit 500 ručních cihel. Nebyl-li tento počet jen jediný den splněn, byli všichni potrestáni 25 ranami a cvičením do úplného zemdlení. Při válení sudů o závod většina internovaných zvracela. Koncem července 1945 byl v Kolíně chycen vězeň, který zběhl z tábora v Jihlavě. Byl to člověk vysoké postavy, zavalitý a kypící zdravím. Při přivedení do tábora byl Kárníkem odsouzen k 50 ranám za to, že uprchl z tábora. Výplata byla na dvoře při apelu. Asi po šesté ráně odhodil stráže, které ho držely, byl proto sražen k zemi a odvlečen do kanceláře. Tam byl ztýrán tak, že zůstal v bezvědomí, a ve spodním prádle bez spodků pověšen za svázané ruce na sloup vysokého plotu u brány. Tak visel asi od osmé hodiny večerní do čtvrté hodiny ranní. Po celou noc byla velmi silná bouře a prudký liják. Při budíčku ležel na nosítkách na chodbě a krátce nato zemřel. Poslední veliké mučení, jež prováděl Kárník, bylo v noci z 23. na 24. září 1945. Internovaní nazvali tuto noc nocí bartolomějskou. Po 11. hodině večer proběhl Kárník ubikací s výkřikem ,alles heraus´, a vyhnal všechny na chodbu k prohlížení umytých nohou. Bylo dosti těch, kteří museli na dvůr na cvičení, zatím co ostatní se mohli vrátit do světnice v domnění, že již mají pokoj. Ale neměli, protože přišel nový povel k nástupu na chodbu v sevřené řadě podél zdi. A pak to začalo. Nejprve Kárníkův proslov o ksindlech, bídných psech, které musí zničit atd. Po proslovu Kárník s bambusovou rákoskou, opatřenou uvnitř drátem, šel podle řady, a každý dostal dvě rány přes pravou a dvě přes levou tvář. Všichni krváceli. Pak nový povel, kleknout čelem ke zdi. Každý dostal čtyři rány přes hlavu. Tento výkon doprovázel Kárník slovy: ,To není komunismus, to je demokracie, jak si ji Kárník představuje.´ Při tomto týrání musel hrát na housle Aleš Osecký z Kolína skladby Fibicha, Dvořáka a jiných, jakož i národní písně. Osecký byl také v táboře internován. Kárník s Hálou tu a tam přidali ještě někomu kopance, a pak přivlékl Hála z táborové nemocnice těžce nemocného drožkáře Jana Strnada z Kolína. Na chodbě baráku před zraky ostatních internovaných dostal Strnad od Hály asi 70 ran rákoskou, a byl tak zřízen, že druhý den nebyl vůbec k poznání. Tyto násilnosti trvaly do půl třetí ráno s tím výsledkem, že do 5. hodiny ráno museli čtyři internovaní lékaři ošetřovat přes 100 rozbitých hlav. Těchto 100 vyšetřovanců s rozbitými hlavami, sotva stojících na nohou, muselo ráno nastoupit cestu do práce do petrolejky a do Báňské a hutní. Brzy nato byli Kárník, Hála, Vilím a Mikeš zatčeni a uvězněni ve věznici krajského soudu v Kutné Hoře. Asi po šesti týdnech byli však propuštěni. Oba odešli do pohraničí. Ještě horší týrání bylo pácháno v táboře v Radboři u Kolína. Např. tam byl za několik hodin po svém příchodu utlučen obchodník František Osecký z Kolína. Jeho mrtvola byla úmyslně znečištěna a zakopána za zpěvu posměšných písní u rybníka u Kořenic. Při výsleších v táboře byli internovaní pícháni bodlem, věšeni na stromy za nohy a biti. Celkem bylo v kolínském internačním táboře utýráno k smrti 22 internovaných.“
Krátce po osvobození byly zatýkány desetitisíce osob – nekomunistů, podezřelých ze spolupráce s Němci. Byli nelidsky mučeni a mnoho jich na následky věznění zemřelo. Na teroru se podíleli i sovětské orgány. Jedna z jejich skupin, usazená v pražských kasárnách Jiřího z Poděbrad v nocích po osvobození popravovala desítky lidí, a to i upálením. Všechna tato zvěrstva byla legalizována dekretem prezidenta republiky č. 137/1945 z 27. 10. 1945 a zákonem č. 115/1946 Sb., podle kterého „jednání, které by podle platných předpisů zakládalo soudně trestný čin, není trestné, došlo – li k němu v době od 30. 9. 1938 do 28. 10. 1945 z důvodu boje o znovunabytí svobody Čechů a Slováků, nebo bylo–li výrazem touhy po spravedlivé odplatě za činy okupantů nebo jejich pomahačů.“
14. 5. 1945 - Českou policií byl zatčen bývalý premiér Rudolf Beran, který byl na svobodě pouhých 8 dní. 19. 5. 1945 - Prezident Edvard Beneš vydal dekret č. 5/1945 Sb., o národní správě majetku Němců, Maďarů, zrádců a kolaborantů a o neplatnosti některých majetkoprávních jednání z doby okupace. Dekret zaváděl termín „státně nespolehlivá osoba", což byly osoby národnosti německé či maďarské a dále „osoby, které vyvíjely činnost směřující proti státní svrchovanosti, samostatnosti, celistvosti, demokraticko-republikánské státní formě, bezpečnosti a obraně ČSR". Majetek těchto osob byl dán pod národní správu. Na tento dekret pak navázal 21. 6. dekret prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa. 27. 5. 1945 - V Praze spáchal sebevraždu historik a bývalý ministr školství a národní osvěty Josef Šusta, který neunesl křivé obvinění z kolaborace.
30. 5. 1945 - Na svém venkovském sídle v obci Lavičky u Orlíku byl zatčen bývalý vrchní ředitel Živnobanky Jaroslav Preiss. Byl umístěn na Pankráci a již 12. 7. musel být převezen do vězeňské nemocnice, protože následkem krutých výslechů těžce onemocněl. 21. 11. byl propuštěn do domácího léčení. 14. 1. 1946 však byl opět zatčen a umístěn do vazby. Z té byl znovu propuštěn na přímý rozkaz ministra spravedlnosti Prokopa Drtiny až 26. 4. 1946 a za tři dny nato zemřel. Celý jeho majetek byl v té době již rozkraden.
12. 6. 1945 - Československá vláda přijala rozhodnutí o vysídlení Němců z českého pohraničí.
18. 6. 1945 - Nedaleko přerovského nádraží na tzv. Švédských šancích postříleli vojáci 17. pěšího pluku z Petržalky pod velením plk. Karola Pazúra na 265 slovenských Němců z Dobšiné, kteří se vraceli domů na Slovensko, odkud je krátce před koncem války evakuovali němečtí vojáci.
19. 6. 1945 - Prezident Edvard Beneš vydal další z důležitých dekretů - dekret č. 16/1945 Sb., o potrestání nacistických zločinců, zrádců a jejich pomahačů a o mimořádných lidových soudech - tzv. velký retribuční dekret, jenž v Hlavě 1 definoval skutkovou podstatu zločinů proti státu, proti osobám i proti majetku, jakož i zločinu udavačství. Zároveň stanovil výši trestů za tyto zločiny - za úklady proti republice byl trest smrti, za ohrožení republiky, zradu státního tajemství či vojenskou zradu až doživotí, za udavačství vězení od pěti do deseti let, přičemž tyto tresty mohly být zvýšeny, měly-li spáchané zločiny zvlášť těžké důsledky. I za udavačství tak mohl být vynesen trest smrti, mělo-li za následek smrt člověka. V Hlavě 2 tohoto dekretu pak byly stanoveny pravomoci mimořádných lidových soudů, jež měly tyto zločiny posuzovat. Na Slovensku tento dekret neplatil, zde bylo přijato již 15. 5. vládní nařízení o potrestání fašistických zločinců, okupantů a zrádců a také soudní úprava byla jiná. Stejný den vydal prezident i dekret o Národním soudu. 27. 10. 1945 pak vyšel ještě dekret o trestání některých provinění proti národní cti (tzv. malý retribuční dekret). Účinnost retribučních dekretů trvala do 4. 5. 1947. Předsedou Národního soudu v Praze byl jmenován Ferdinand Richter, jehož postoj za války byl však sporný a poté, co se našel jeho dopis z vězení Adolfu Hitlerovi, ve kterém ho prosil o milost, byl nahrazen Františkem Tomsou. Národním prokurátorem v Praze byl František Tržický. Předsedou MLS v Praze byl Vladimír Kozák, prokurátorem Jaroslav Drábek. Přednostou retribučního odboru ministerstva spravedlnosti byl dr. Zdeněk Marjanko. Předsedou Národního soudu v Bratislavě byl komunista Igor Daxner.
Kromě nejdůležitějších procesů, které jsou uvedeny dále, je nutno uvést ještě některé další případy. Z bývalých členů protektorátních vlád byli, kromě dvou velkých procesů, souzeni: ministr vnitra gen. Josef Ježek byl uznán vinným, ale od potrestání bylo upuštěno; ministr školství Jan Kapras byl v dubnu 1947 osvobozen, ale po 10 dnech na následky věznění zemřel; ministr veřejných prací Dominik Čipera byl též osvobozen stejně jako ministr zemědělství hrabě Mikuláš Bubna z Litic či ministr hospodářství Jaroslav Kratochvíl. Z bývalého velení československé armády bylo 11 generálů obviněno z kolaborace: Jan Syrový, Sergej Vojcechovský, Lev Prchala, Vladimír Klecanda, Karel Husárek, Václav Kuneš, Jaroslav Eminger, František Marvan, Jaroslav Červinka, František Kukačka a Karel Procházka. Popraven byl gen. František Bartoš, i když měl prokazatelné styky s odbojem a jeho vina nebyla prokázána, ve vězení zemřel gen. Alois Podhajský, z vládního vojska byli na doživotí odsouzeni gen. Jan Obručník a gen. Václav Kuneš, na čtyři roky gen. Libor Vítěz a osvobozen byl brig. gen. Jaroslav Eminger. Z pracovníků Kanceláře prezidenta republiky byl její přednosta Augustin Popelka odsouzen na pět let a politický referent Josef Kliment (24. 6. 1901 – 4. 10. 1978, 1944–45 prezident Nejvyššího správního soudu) na doživotí. Z šéfů Národního souručenství byl Josef Nebeský osvobozen (znovu zatčen byl hned 25. 2. 1948 a 21. 12. 1948 odsouzen na 12 let vězení, které si v plném rozsahu odseděl) a Jan Fousek a Tomáš Krejčí byli uznáni vinnými, ale od trestu bylo upuštěno. Jan Fousek se však krátce nato stal obětí protiústavně obnovené retribuce v roce 1948 a byl odsouzen na 12 let vězení. Z funkcionářů Vlajky byli popraveni Josef Rys–Rozsévač, Josef Burda a Jaroslav Čermák, Otakar Polívka dostal trest smrti v nepřítomnosti, Jindřich Thun–Hohenstein byl odsouzen na doživotí, Václav Cyphelly na 20 let a Jindřich Streibl na dva roky. Z vedoucích Kuratoria pro výchovu mládeže byli odsouzeni Jan Svoboda, Eduard Chalupa, Karel Mihalíček, František Teuner a Josef Viktorin na doživotí, Karel Žalud na 25 let, Jiří Mrázek na 10 let, Jaroslav Krigar na 6 let a Václav Krigar na 4 roky. Z vedení NOÚZ byli osvobozeni její předseda Václav Stočes a ústřední tajemníci Arnošt Hais a František Kolář. Z České ligy proti bolševismu byli odsouzeni Antonín Liška na 10 let, Josef Drachovský na 8 měsíců a Karel Röhlich na 7 měsíců. Generální ředitel Škodových závodů v Plzni Adolf Vamberský (5. 6. 1888 – 23. 6. 1951) byl odsouzen na 3 roky, průmyslník a majitel Baťových závodů ve Zlíně Jan Antonín Baťa (7. 3. 1898 – 24. 8. 1965 v Brazílii) v nepřítomnosti na 15 let vězení, ředitel a člen správní rady koncernu Baťa za války Albrecht Miesbach byl osvobozen.Foto: Vězeňské záznamy k osobě Eduarda Chalupy (nar. 22. 11. 1897), funcionáře Kuratoria pro výchovu mládeže. Výkon trestu by vypršel 5. května 1970. Toho se však obžalovaný nedožil - zemřel 17. 9. 1960. Rodinným příslušníkům byl přístup ke kremaci zakázán.
Z tzv. aktivistických novinářů byli popraveni šéfredaktoři Rudolf Novák (Árijský boj), Antonín Jaromil Kožíšek (Polední list), Vladimír Krychtálek (Venkov), Karel Werner (České slovo) a redaktor rozhlasu Alois Kříž, v nepřítomnosti byl k smrti odsouzen šéfredaktor Večerního Českého slova a Přítomnosti Emanuel Vajtauer (nar. 23. 12. 1892, jako agentu britské Inteligence Service se mu podařilo na konci války zmizet do Anglie), dále byli odsouzeni šéfredaktor Lidových novin v Brně Leopold Zeman na 2 a půl roku, šéfredaktor Venkova Rudolf Halík (25. 10. 1881 – 27. 10. 1960) na 18 měsíců (v obnovené retribuci po únoru 1948 byl odsouzen na deset let vězení), šéfredaktor Práva lidu Vladimír Ryba na 10 let a šéfredaktor Národní politiky Václav Crha na doživotí.
Z umělců byl herec Vlasta Burian 7. 5. 1947 odsouzen na tři měsíce vězení a k pokutě 500 000 Kčs, herečky Adina Mandlová a Lída Baarová. Během nacistické okupace se Mandlová pokoušela o štěstí na divadelních prknech. Trvala na hlavních rolích, ačkoli s jevištěm neměla zkušenosti. Zbytečně si nadělala spousty nepřátel. Svým vlivem ale dosáhla, že okupanti znovu otevřeli Divadlo na Vinohradech. Udělala to sice hlavně kvůli sobě, mnoho herců však díky tomu nemuselo na práci do Německa. Za války byla Adina Mandlová na vrcholu slávy. Mluvilo se o jejích stycích s Němci, dokonce s K. H. Frankem. Po osvobození byla zatčena, vězněna a souzena, třebaže hrála pouze v jediném německém filmu. Její trest zněl přesně na stejný počet dnů, které strávila ve vyšetřovací vazbě. Zůstala bez peněz, všemi opuštěná. Během okupace se Mandlová provdala za neúspěšného malíře Zdeňka Tůmu. Ten si sám vzal život. V divadle se sblížila s Vladimírem Šmeralem, a jak píše ve svých vzpomínkách, on byl otcem jejího dítěte. Při předčasném porodu se jí narodila mrtvá holčička. Po anabázi na Pankráci se provdala za bývalého příslušníka RAF Josefa Kočvárka. Sňatkem získala britský pas a mohla se po únoru 1948 legálně vystěhovat. Baarová ve 30. letech začala působit také u německé filmové společnosti UFA, které se přezdívalo evropský Hollywood. Hlavní role ve filmu Barkarola, kde hrála po boku Gustava Fröhlicha, vynesla Lídu Baarovou mezi evropské hvězdy. Naneštěstí pro ni si však její krásy tehdy všiml i nacistický pohlavár Joseph Goebbels. Baarová se stala jeho milenkou a Goebbels pro ni ztratil hlavu. Chtěl se rozvést, nabídl Hitlerovi demisi a chtěl se s Baarovou oženit. Hitler však jejich sňatek zakázal a Lída Baarová musela z Německa odejít. Aféra s Josephem Goebbelsem způsobila, že Lída Baarová se stala nežádoucí nejen v Německu, ale posléze také v samotném protektorátu. Posledním filmem, který u nás směla natočit, byla Turbína režiséra Otakara Vávry. Roku 1941 se vydala do Itálie. Po vylodění spojenců v Itálii se Lída Baarová vrátila do Prahy. Po osvobození se dostala k Američanům, ti ji však zatkli a deportovali do Prahy, kde skončila ve vězení. Její maminka zemřela krátce nato na infarkt, který dostala u výslechu a sestra Zorka Janů, též talentovaná herečka, byla vyhozena z divadla a krátce nato spáchala sebevraždu. Samotná Lída Baarová byla vězněna plných 16 měsíců. Po únoru 1948 se Lída Baarová provdala za Jana Kopeckého, příbuzného tehdejšího komunistického ministra informací Václava Kopeckého a společně s ním odešla do Rakouska. Brzy odplula do Argentiny, kde se jí podařilo získat italské vízum a po více než 4 letech se objevila znovu v Itálii. Ona a dirigent Václav Talich byli po několikaměsíčním věznění osvobozeni. Ke třem letům vězení byl odsouzen režisér Václav Binovec, zuřivý antisemita a agent SD, který měl na svědomí mj. i smrt písničkáře Karla Hašlera (Spis Binovec, Václav: Protokol sepsaný dne 31. července 1945 v Úřadě Státní bezpečnosti s Milošem Havlem: „Pokud jde o souvislost zatčení Karla Hašlera gestapem se jménem Václava Binovce, mohu potvrdit, že jsem z vlastních úst Hašlerových slyšel, že Binovec ho udal, respektive že se to domnívá. Toto své prohlášení učinil Karel Hašler, když již byl vězněn gestapem na Pankráci."). Osvobozeni byli např. bývalý premiér Jan Malypetr, bývalý ministr obrany František Machník, bývalý starosta Kooperativy Ferdinand Klindera, bývalý ředitel Báňské a hutní společnosti Otakar Kruliš–Randa, bývalý sekční šéf ministerstva zahraničí Hubert Masařík, bývalý vyslanec a za války předseda správní rady Zbrojovky Brno a Živnobanky Vojtěch Mastný, bývalý rektor UK Karel Domin či vyslanec Ferdinand Veverka. Před soudním jednáním spáchal sebevraždu z kolaborace neoprávněně nařčený historik Josef Šusta, ve vězení ještě před konáním procesu zemřel bývalý poslanec František Schwarz.
Národní soud projednal celkem 36 žalob proti 80 osobám, v dalších třech případech působil jako soud čestný. 65 osob bylo odsouzeno, 15 osvobozeno. Bylo vyneseno celkem 18 trestů smrti (ve třech případech byla udělena milost) a 8 doživotí. 5 osob bylo souzeno v nepřítomnosti, 4 osoby byly uznány vinnými, ale bylo upuštěno od potrestání. U MLS se projednalo celkem 37 982 případů, z toho 21 342 osob bylo odsouzeno, 741 na doživotí a 713 k smrti. 9132 osob bylo osvobozeno.
Na Slovensku probíhala retribuce podle nařízení SNR č. 33/1945 z 15. 5. 1945. Soustavu soudů tvořily Národní soud, okresní lidové soudy a místní lidové soudy. Kromě níže uvedených případů byli z členů vlád odsouzeni gen. Ferdinand Čatloš na 5 let, Mikuláš Pružinský na 6 let, Matúš Černák na 3 roky, Gejza Fritz na 2 roky, Štefan Tiso na 30 let, Aladár Kočiš na 6 let, Martin Sokol na 5 let, Jozef Sivák na 3 roky, Alexander Mach na 27 let, Miloš Vančo na 2 roky, Gejza Medrický na 7 let, Július Stano na 4 roky a Ludevít Lednár na 4 roky vězení. Očištěni byli ministři Peter Zaťko a Imrich Karvaš. Bývalý náčelník Hlinkových gard Karol Murgaš byl odsouzen na 15 let. Celkem bylo před Národním soudem na Slovensku žalováno 83 osob, bylo vyneseno 17 trestů smrti, 49 trestů vězení, 2 veřejné důtky, 5 osob bylo uznáno vinnými, ale bylo upuštěno od trestu a 10 osob bylo osvobozeno. Před lidovými soudy bylo odsouzeno 8055 osob, 65 z nich bylo odsouzeno k smrti. Odlišná úprava v českých zemích a na Slovensku zřejmě zavinila, že zatímco podle představ zahraničního odboje měli být podle tohoto dekretu souzeni vedle okupantů především představitelé fašistického režimu na Slovensku, skutečnost byla jiná - větší počet provinění byl souzen v českých zemích. 21. 6. 1945 - Prezident Edvard Beneš vydal dekret č. 12/1945 Sb., o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa. Vytvořil tak předpoklady pro chystanou pozemkovou reformu. Na základě tohoto dekretu bylo zabráno na 2 979 027 ha půdy.
1. 7. 1945 - V pankrácké věznici v Praze zemřel ve vazbě bývalý pražský primátor Alois Říha. Bylo mu 70 let, když ho zahnali na Karlovo náměstí do kriminálu, kde nebylo lože a kde prostál a proseděl na židličce 30 dnů, než byl nelítostně ubit k smrti.
17. 7. 1945 - Dekretem prezidenta republiky č. 27/1945 Sb., o jednotném řízení vnitřního osídlení byl právně podložen odsun německého obyvatelstva z českého pohraničí, probíhající již od května zprvu jako „divoký odsun". Dalším ústavním zákonem, upravujícím právní vysídlení německého obyvatelstva z českých zemí, byl ústavní dekret prezidenta republiky č. 33/1945 Sb., o úpravě československého státního občanství osob národnosti německé a maďarské z 2. 8. Dekret o jednotném řízení vnitřního osídlení stanoví, že jeho cílem má být „navrácení všech oblastí Československé republiky původnímu slovanskému živlu", k čemuž mají být zřízeny příslušné osidlovací úřady se sídlem v Praze a Bratislavě. Ústavní dekret o úpravě československého státního občanství osob národnosti německé a maďarské vydaný 2. srpna pak stanovil, že ti občané německé či maďarské národnosti, kteří nabyli německé či maďarské státní příslušnosti, pozbyli československého státního občanství, výjimka měla být učiněna u těch osob, které prokáží, že se neprovinily proti českému či slovenskému národu a zůstaly věrny republice. Žádosti těchto osob přijímaly okresní národní výbory a rozhodovalo o nich ministerstvo vnitra. Po excesech „divokého odsunu" a přijetí právní úpravy vysídlení Němců a Maďarů z ČSR pak začal plánovaný odsun, jenž probíhal mezi 1. 1. 1946 a 1. 7. 1947. Podle statistik bylo odsunuto 2 423 000 Němců, z toho 1 446 000 do západní zóny.
2. 8. 1945 - Byl vydán ústavní dekret prezidenta republiky č. 33/1945 Sb., o úpravě československého státního občanství osob národnosti německé a maďarské. Dekret se stal podkladem pro odsun Němců a Maďarů z Československa.
6. 9. 1945 - V Praze byl veřejně popraven profesor historie na německé univerzitě a náměstek pražského primátora Josef Pfitzner (nar. 24. 3. 1901).
9. 10. 1945 - V Bratislavě byl popraven pplk. Ján Šmigovský (nar. 2. 5. 1903), který za SNP jako velitel nitranské posádky přešel na stranu Němců a jako velitel 1. pěšího pluku Domobrany se výrazně podílel na jeho neúspěchu.
18. 10. 1945 - Vyšly dekrety prezidenta republiky č. 122/1945 Sb. a č. 123/1945 Sb. o zrušení německé univerzity v Praze a o zrušení německých vysokých technických škol v Praze a v Brně.
25. 10. 1945 - Byl vydán dekret prezidenta republiky č. 108/1945 Sb., o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy. 27. 10. 1945 - Prezident Edvard Beneš podepsal tzv. malý retribuční dekret - dekret o trestání některých provinění proti národní cti. Podle tohoto dekretu měli být souzeni ti, kteří se sice provinili kolaborací s okupanty, ale jejich přečiny nebyly tak velké, aby mohli být souzeni podle velkého retribučního dekretu. Občané obvinění podle „malého dekretu" nesměli mj. volit v parlamentních volbách v květnu 1946. Poměrně vágní skutková podstata způsobila, že „malý dekret" se posléze stal nástrojem stranické politiky a boje mezi stranami, v čemž vynikali zvláště komunisté. Platnost tohoto retribučního zákona skončila 5. května 1947.
3. 12. 1945 - Do Prahy přicestoval na čtyřdenní oficiální návštěvu maďarský ministr zahraničních věcí János Gyöngyösy, jenž zde projednával složitou problematiku osudů slovenské a maďarské menšiny. Komplikovaná jednání, započatá v Praze, byla zakončena až 27. 2. 1946 v Budapešti, kde byla podepsána Dohoda mezi Československem a Maďarskem o výměně obyvatelstva. Její podstata byla v tom, že místo odsunu maďarského obyvatelstva z ČSR bude uskutečněn dobrovolný návrat Čechů a Slováků, žijících v Maďarsku, přičemž místo nich odejde do Maďarska stejný počet Maďarů, žijících na území ČSR. Československá vláda původně - v obavě z maďarského revanšismu - požadovala odsun maďarského obyvatelstva na stejném principu, jako byl uskutečňován odsun Němců. Už v lednu 1945 však toto řešení odmítli zástupci USA i Velké Británie a neúspěšný byl i poslední pokus vlády ČSR z 12. července 1946 zařadit odsun do připravované smlouvy s Maďarskem. Obě západní velmoci trvaly na tom, aby byl osud Maďarů, kteří nespadali pod vzájemnou výměnu, řešen jednáním mezi oběma vládami. Mezitím se vztahy mezi Československem a Maďarskem prudce zhoršovaly. Odchod 95 421 Slováků z Maďarska, kteří se přihlásili na výměnu, uvázl v březnu 1947. V rámci výměny obyvatelstva, jejíž základ byl dohodnut 3. 12. 1945 v Praze, bylo do ČSR repatriováno 71 787 osob, zatímco do Maďarska odešlo 89 660 přesídlenců.
11. 12. 1945 - V Praze zemřel ve vyšetřovací vazbě předválečný poslanec DNSAP a později říšský zplnomocněnec pro pracovní nasazení Rudolf Jung (nar. 16. 4. 1882).
21. 1. 1946 - Za kolaboraci byli v Praze popraveni div. gen. Robert Rychtrmoc (nar. 9. 7. 1875) a gen. četnictva Otto Bláha (Bláha svědčil za války při procesu proti plk. Štěpánu Drgačovi a 6. 6. 1942 si poznamenal do deníku: „Dovídám se, že má býti popraveno tisíc osob z kruhu inteligence. Předložil jsem p. stát. sek. Frankovi, aby se směli k této justifikaci hlásit bývalí frontoví vojáci, kteří se dobrovolně hlásí. Já se hlásím jako první.“ (Tomáš Pasák, Český fašismus a kolaborace, Praha 1999, str. 329), mjr. Gustav Mohapl byl odsouzen na 24 let vězení.
13. 3. 1946 - Ve vazbě v Praze zemřel bývalý poslanec NS za BdL Wolfgang Zierhut.
29. 4. 1946 - Před Národním soudem v Praze začal dlouho očekávaný proces s některými členy protektorátní vlády, podložený tzv. velkým retribučním dekretem. O problematice posuzování činnosti protektorátních ministrů a dalších vysokých státních úředníků se mnohokrát jednalo již za války v Londýně. Osnovu právní normy pro jejich potrestání tehdy vypracoval ministr spravedlnosti zahraniční vlády Jaroslav Stránský. Ta pak byla konfrontována s radikálním veřejným míněním v osvobozeném Československu, a proto byl proces i záležitostí politickou. Vláda nakonec obhájila své pojetí, že za zločin musí být považována pouze aktivní účast na 15. březnu 1939, kdežto působení ve vládě samo o sobě zločinem není. Toto doporučení však prokurátor neakceptoval a obžalobu vedl tak, jako by se každý, kdo byl členem protektorátní vlády, dopustil zločinu zrady podle § 1 retribučního zákona. Proti tomu ministr spravedlnosti Prokop Drtina opětovně hájil původní stanovisko vlády. Proces budil rozpory ve vládě, v níž demokratičtí ministři - především Adolf Procházka - chtěli důsledně dodržet právo, a komunisté naopak žádali přísné tresty. Neshody byly i ve veřejném mínění. Ty byly ještě umocněny rozdílným vnímáním nedávné minulosti v Českých zemích a na Slovensku. Proto ministr Drtina zdůrazňoval: „Kritérium, co bylo činem politicky mylným a co činem trestným, musí odpovídat chápání nejširších vrstev. Proto jsme si vědomi, že toto kritérium bude rozdílné pro Čechy a rozdílné pro Slováky. Nemáme-li se dopustit politických chyb, musíme stanovit takové kritérium, které by odpovídalo veřejnému cítění." V průběhu procesu došlo nakonec i ke sporům mezi soudci. Rozsudek byl vynesen 31. července. 21. 5. 1946 - Před Národním soudem v Praze skončil jeden z nejsledovanějších poválečných procesů - proces s německým státním ministrem a velitelem SS a policie v protektorátu Karl Hermannem Frankem (nar. 24. 1. 1898), původně knihkupcem ze Sudet, jenž se významně zasloužil o rozbití Československa. Po 15. březnu 1939 se stal vedle protektora Konstantina Neuratha nejvýše postaveným nacistickým funkcionářem v Čechách a na Moravě. Paleta jeho zločinů byla pestrá: od podílu na arizaci přes vypracování zprávy o předpokládaném osudu českého národa, v níž Hitlerovi již v srpnu 1940 doporučoval „germanizaci rasově způsobilých Čechů a likvidaci všech ostatních", až po odvetná opatření po Heydrichově smrti. Karl Hermann Frank byl do Prahy odvezen z Wiesbadenu již 7. srpna 1945 a československé orgány proti němu ihned zahájily přípravné vyšetřování. Trvalo až do 4. března 1946, kdy podal veřejný žalobce u mimořádného lidového soudu v Praze návrh na zahájení trestního řízení. K. H. Frank byl obviněn ze zločinů podle celkem patnácti paragrafů a trestní oznámení mělo 150 stran, 204 přílohy a 29 svědeckých výpovědí. Soudní přelíčení bylo zahájeno 22. března ve velkém sále soudní budovy na Pankráci. Čtení obžaloby trvalo tři dny a jednání - s výjimkou nedělí - devětadvacet dní. 21. května vyhlásil předseda senátu Vladimír Kozák rozsudek. K. H. Frank byl odsouzen k trestu smrti a následující den veřejně popraven na dvoře pankrácké věznice. Katem byl Josef Nenáhlo, jeho pomocníky Václav Mölzer a Ladislav Brothánek.
6. 6. 1946 - V americkém zajateckém táboře v Allendorfu u Wetalaru zemřel bývalý velitel jednotek Waffen SS v protektorátu genmjr. Karl von Treuenfeld.
26. 6. 1946 - V Bratislavě byl popraven předválečný senátor za SdP a pobočník Franze Karmazina Žigmund Keil.
27. 6. 1946 - V Praze byl popraven novinář, agent gestapa a vůdce fašistické organizace Vlajka, Jan Rys – Rozsévač (nar. 1. 11. 1901) a jeho kolegové z hnutí Vlajka, Josef Burda (nar. 20. 12. 1893) a Jaroslav Čermák (nar. 16. 7. 1894).
30. 6. 1946 - V Bratislavě byl popraven Antonín Vašek, bývalý přednosta jednoho z oddělení slovenského ministerstva vnitra, které mělo na starost židovské deportace.
31. 7. 1946 - Po tříměsíčním, často dramatickém jednání, vynesl Národní soud v Praze rozsudky nad některými členy protektorátní vlády, obviněnými z kolaborace s okupační mocí. Jednání před Národním soudem bylo dramatické. V polovině července totiž začalo být zřejmé, že proces směřuje k patu - tři členové Národního soudu (dva komunisté a jeden sociální demokrat) žádali dva tresty smrti, další tři soudci (dva lidovci a jeden národní socialista) byli proti. Předseda soudu František Tomsa poté odmítl hlasovat, aby nemusel rozhodnout o vině sám. Celou situací se znovu zabývala vláda. Komunisté ve vládě tvrdili, že veřejnost je naladěna radikálně a žádá přísné tresty, lidovci a národní socialisté naopak dokazovali, že občané smýšlejí většinou umírněně, hlavně pod vlivem svých vlastních zkušeností z okupace. Soud se mezitím rozhodl, že neudělí žádný trest smrti. A u toho také zůstalo. Ministr zemědělství v protektorátní vládě Adolf Hrubý byl Národním soudem odsouzen na doživotí, její předseda od ledna 1942 Jaroslav Krejčí na 25 let, ministr komunikací Jindřich Kamenický na 5 let, poslední předseda vlády Richard Bienert na 3 roky a Josef Kalfus byl sice shledán vinným, ale bez trestu. Prokurátor František Tržický přitom požadoval trest smrti pro Hrubého a Krejčího, doživotí pro Bienerta a pro Kalfuse a Kamenického 20 let či doživotí. Vláda se k rozsudkům vyjádřila 6. 8.: netajila se zklamáním nad nízkými tresty, respektovala však nezávislost Národního soudu a právoplatnost jeho výroku. Na tom se shodl i nekomunistický tisk. KSČ se několik týdnů domáhala revize rozsudku a požadovala tvrdší tresty. Richard Bienert byl propuštěn 12. 5. 1947 bez nároku na důchod a 3. 2. 1949 zemřel. Jindřich Kamenický žil po odpykání trestu na penzi u rodiny a zemřel 27. 3. 1959. Josef Kalfus žil na penzi, po roce 1948 mu byl zabaven majetek a 12. 6. 1956 zemřel. Jaroslav Krejčí zemřel 18. 5. 1956 ve vězení v Leopoldově, Adolf Hrubý ve vězení na Pankráci 9. 6. 1951. 2. 8. 1946 - Před Národním soudem byl z nařčení z kolaborace očištěn div. gen. Vojtěch Vladimír Klecanda (nar. 15. 11. 1888, ruský legionář, únor – listopad 1920 druhý zástupce náčelníka hlavního štábu, 1925–29 vojenský přidělenec ve Francii a 1935–38 v Itálii), který patřil k našim nejschopnějším meziválečným důstojníkům. Ve vazbě strávil neoprávněně 15 měsíců (zatčen 9. 5. 1945). Na jeho odsouzení měli zájem především komunisté. Po propuštění byl dále sledován agenty OBZ a 22. 4. 1947 záhadně zahynul pádem z okna.
14. 8. 1946 - Bývalý předseda vlády Slovenské republiky v letech 1939–1944 Vojtech Tuka byl Národním soudem v Bratislavě odsouzen k smrti. Popraven byl 20. 8.
28. 8. 1946 - V Bratislavě byl popraven bývalý velitel Hlinkových gard a šéf Státní bezpečnosti Slovenska Otomar Kubala (nar. 26. 1. 1906).
16. 10. 1946 – V Bratislavě byl popraven německý generál wehrmachtu Ferdinand Otto (nar. 4. 4. 1902), velitel divize, která v říjnu 1944 vtrhla přes Muráň a Tisovec do Banské Bystrice a nejvíce přispěla k pádu SNP.
23. 10. 1946 - V Praze byl popraven bývalý zastupující říšský protektor Kurt Daluege.
25. 10. 1946 - U Mimořádného lidového soudu v Litoměřicích byl popraven bývalý velitel policejní věznice gestapa v Terezíně – Malé pevnosti Heinrich Jöckel (nar. 10. 7. 1899).
2. 12. 1946 - Před Národním soudem v Bratislavě byl zahájen proces s bývalými představiteli Slovenské republiky Jozefem Tisem, Alexandrem Machem a Ferdinandem Ďurčanským. Všichni byli obviněni z vlastizrady, kolaborace a zrady na povstání a souzeni podle retroaktivního nařízení Slovenské národní rady č. 33/1945. Soudní proces před Národním soudem trval až do 15. 4. 1947. Během procesu došlo na Slovensku k několika protestním akcím, mezi nejvážnější patřil pokus slovenských vojáků v tankových jednotkách rozmístěných na jižní Moravě o vzpouru.
5. 12. 1946 - V Bratislavě byl popraven bývalý velitel Pohotovostních oddílů Hlinkových gard v Novém Mestě nad Váhom Jozef Gašparík. 6. 12. 1946 - V Bratislavě byl k trestu smrti (později byl trest zmírněn) odsouzen bývalý šéf Ústředny státní bezpečnosti Peter Starinský, jeho předchůdce Ján Ambra byl odsouzen na 12 let vězení.
24. 12. 1946 - Ve vyšetřovací vazbě v Praze na Pankráci zemřel předválečný náčelník hlavního štábu a generální inspektor československé branné moci, arm. gen. Alois Podhajský.
18. 1. 1947 - V Praze byl na doživotí odsouzen bývalý ministr obrany a přední protibenešovský politik Jiří Stříbrný. Ve vězení napsal rozsáhlé paměti a po takřka deseti letech věznění, 21. 1. 1955, zemřel ve věznici Mírov.
30. 1. 1947 - V Praze bylo zahájeno soudní přelíčení s bývalým československým premiérem a předsedou agrárníků Rudolfem Beranem. Zároveň s ním byli před soud postaveni armádní generál Jan Syrový, bývalí ministři vnitra Josef Černý a Otakar Fischer a bývalý ministr Jiří Havelka. Soud byl zvláště komunistickým tiskem představován jako ,,odsouzení agrárnické reakce" a Beranova obžaloba byla nesena v duchu obžaloby celé agrární strany. Jenže nejen tato konstrukce, ale i celá obžaloba měly zřejmá slabá místa, vždyť obžalovaní nebyli zjevnými kolaboranty a někteří dokonce doplatili na podporu či tolerování domácího odboje vězením, z něhož vyšli až po osvobození. Žalobce žádal pro Syrového a Berana trest smrti. Zatímco Rudolf Beran dokázal před soudem vyvrátit četná obvinění, působil Jan Syrový sklesle a příliš s obžalobou nepolemizoval, zřejmě šokován faktem, že se ocitl před soudem.
31. 1. 1947 - V sovětské okupační zóně v Německu byl orgány NKVD umučen předválečný poslanec NS za DNSAP Rudolf Kasper - Ve vyšetřovací vazbě v Praze zemřel bývalý poslanec SdP Alfred Rosche.
15. 2. 1947 - V Praze byli popraveni bývalí poslanci a funkcionáři SdP Georg Böhm, Johann Westen, Franz Werner, Franz Schreiber, Ernst Kundt a Hans Krebs. Z dalších politiků této strany byli odsouzeni Karl Feitenhansel na doživotí, Gustav Knöchel na 25 let, Karl Schlösser na 20 let, Gustav Peters na 7 let, Karl Garlik na 5 let, Emil Enhuber na 5 let, Gustav Hacker na 4 roky, Karl Stellwag na 3 roky a Benno Fischer, který byl uznán vinným, ale trest nebyl vyměřen.
20. 2. 1947 - Ve vazbě na Pankráci zemřel předválečný poslanec NS za Národní sjednocení František Schwarz.
7. 3. 1947 - V Bratislavě byl popraven velitel slovenského četnictva za války genmjr. Timotej Ištok (nar. 29. 9. 1891).
14. 3. 1947 - Před lidovým soudem v Praze byl z nařčení z kolaborace pro prokázanou pomoc českým lidem osvobozen bratr válečného zločince Hermanna Göringa Albert Göring (1895 – 20. 12. 1966). Od června 1939 do konce války působil jako ředitel Škodových závodů v Plzni, odpovědný za zahraniční obchod.
14. 4. 1947 - V Praze byl popraven bývalý letec 310. československé stíhací perutě RAF Augustin Přeučil (nar. 3. 7. 1914), který se mezi odbojáře vetřel jako agent gestapa a 18. 9. 1941 se při cvičném letu vrátil přes Francii do protektorátu, kde později působil jako agent provokatér.
15. 4. 1947 - Národní soud v Bratislavě vynesl rozsudek v procesu s Jozefem Tisem a spol. Bývalý slovenský prezident Jozef Tiso byl odsouzen k trestu smrti, bývalý ministr zahraničí Ferdinand Ďurčanský též k trestu smrti, ovšem v nepřítomnosti. Obhájce Jozefa Tisa Ernest Žabkay podal ihned žádost o milost. Za udělení milosti u vlády intervenovali též britský vyslanec v Praze Philipp Nichols a zástupce pražské internunciatury msgre. Forni. Předsednictvo SNR tuto žádost nepodpořilo, resp. neshodlo se na shodném stanovisku, když demokraté Jozef Lettrich a Matej Josko byli pro udělení milosti, komunisté Gustáv Husák a Karol Šmidke proti a Milan Polák, který byl členem Demokratické strany, ale zároveň tajným členem KSČ, se zdržel hlasování. Vláda pak 16. 4. všemi hlasy proti hlasům DS a ČSL milost zamítla. Prezident Edvard Beneš rozhodnutí vlády respektoval a milost Tisovi neudělil. Když v roce 1946 navštívila prezidenta Edvarda Beneše v Topolčiankách delegace legionářů, zeptal se ho Igor Daxner na jeho názor na Tisův proces. Prezident odpověděl: „Já myslím, že zaslouží smrt, ale je to věcí neodvislého soudu.“ (Ursíny Ján, Z môjho života, Matica slovenská, 2000, str. 113). Tím de facto odsoudil Tisa k smrti. Již v roce 1943 dostal Beneš depeši od slovenské odbojové skupiny FLORA, ve které ho žádala, aby po skončení války nebyl prezident Tiso popraven, neboť jeho působení má řadu kladných stránek a za jeho působení nebyl na Slovensku nikdo popraven z politických důvodů. Tiso se snažil zachránit, co bylo v jeho silách. 18. 4. byl Jozef Tiso popraven. Předsedou soudu byl Igor Daxner, senát tvořili Pavel Polák, Andrej Pátek, Ludevít Benada, Jozef Štaudinger, Šimon Struhárik a Ján Demjan, žalobu zastupovali Jiří Šujan a pplk. Anton Rašla. Jako obhájci působili Ernest Žabkay, Martin Grešo, Július Kšiňan a Štefan Král.
16. 4. 1947 - V Praze byl popraven převor řádu Maltézských rytířů a konfident gestapa Franz Werner Bobe (nar. 22. 2. 1902), který gestapu vydal plán kostela, ve kterém se skrývali po atentátu na Reinharda Heydricha parašutisté a výrazně tak přispěl k jejich likvidaci.
21. 4. 1947 - V Praze byl vynesen rozsudek v druhém procesu s protektorátní vládou. Bývalí premiéři arm. gen. Jan Syrový a Rudolf Beran byli odsouzeni na 20 let vězení, Jiří Havelka, Otakar Fischer a Josef Černý byli osvobozeni. Celý proces byl zmanipulován. Jeden ze svědků, novinář Vladimír Krychtálek, před soudem řekl: „V září jsem byl převezen na ministerstvo vnitra, kde jsem své berlínské zájezdy vylíčil podle pravdy. Vyšetřovací orgán v přítomnosti dalších pěti osob mi pak řekl: ,To abych se sebral a jel na Hrad, aby tam leštili nějaký řád českého lva za zásluhy pro Berana. My potřebujeme od Vás jiné výpovědi. Beran musí viset, aby nikdy nemohla být založena agrární strana, a vy nám k tomu musíte dopomoci.´ Byl jsem bit, až jsem padl na zem, že jsem nechtěl uvést v soulad svou výpověď s tím, co vypověděl Kundt.“ Poslanec SdP Ernst Kundt později též vypověděl, že jeho výpověď byla vynucena. Předsedou soudu byl Jiří Gottweis, prokurátorem František Grospič, oba členové KSČ. V soudním senátu zasedali Ervín Munk, Bedřich Kozelka (oba KSČ), Jiří Neumann (ČSSD), Augustin Kaufner (ČSL) a František Petříček (NSS). Beran v obhajovací řeči prohlásil: „Jsem naprosto klidný. Necítím se vinen a mé svědomí je čisté. Z mnohých věcí, které mi klade za vinu pan národní prokurátor, byl jsem žalován Frankem a obviňován i před Volksgerichtem. Jsem si vědom, že proces můj je procesem politickým, neboť jsem obviňován především pro svoji činnost politickou. Pan národní prokurátor svou žalobou a zejména svým projevem, který zde přednesl, posadil na lavici obžalovaných také republikánskou stranu a její představitele.“ Dále řekl: „Osud postavil mne na zodpovědná místa v nejkritičtější době našich dějin. Nikdy jsem neutíkal od zodpovědnosti a ani tady nechci od ní utíkat. Co jsem dělal, dělal jsem vždy v nejpoctivější snaze sloužit svému stavu, národu a státu.“ Vše zakončil následujícími slovy: „Často během přelíčení bylo mluveno o tom, jakou politiku dělala vláda Syrového a moje. Řekl bych všeobecně: Dělali jsme politiku sebezáchovy státu! Nic jiného jsme dělat nemohli.“ Rozhodnutí soudu se znovu setkalo s demagogickou kampaní komunistického tisku, požadujícího nejvyšší tresty. Tato kampaň proti obžalovaným se stala prototypem nátlakových podpisových akcí za politických procesů po komunistickém puči.
22. 4. 1947 - K trestu smrti byli v Praze odsouzeni aktivističtí novináři z doby nacistické okupace Vladimír Krychtálek, Karel Werner a Emanuel Vajtauer (v nepřítomnosti). Jaroslav Křemen byl odsouzen na doživotí. Krychtálek a Werner byli téhož dne popraveni.
24. 4. 1947 - V Praze byli popraveni čtyři bývalí příslušníci kladenského gestapa, nesoucí odpovědnost za vyhlazení Lidic. Byli to šéf služebny Harald Wiesmann (nar. 22. 4. 1909), kriminální tajemník Otto Gehle (1. 5. 1901), řidič služebny Rudolf Vlček (7. 4. 1910) a kriminální tajemník Oskar Felkl (13. 4. 1913).
29. 4. 1947 - Za zradu svých spolubojovníků – parašutistů byli v Praze popraveni výsadkáři Viliam Gerik a Karel Čurda.
30. 4. 1947 - V Litoměřicích byl popraven bývalý velitel židovského ghetta v Terezíně Karl Rahm (nar. 5. 4. 1907).
4. 5. 1947 - Generál Rudolf Gajda byl v Praze odsouzen na 2 roky vězení, stejný trest dostal i bývalý poslanec NOF Rudolf Dominik. Gajda byl zatčen již 12. 5. 1945, takže krátce po rozsudku, 12. 5. 1947, byl z vězení propuštěn. Gen. Radola Gajda byl odsouzen za své hříchy z první republiky a nikoliv za kolaboraci, které se ani náznakem nedopustil. Po rozpuštění NOF si zakoupil statek a mlýn v jihočeském Přečíně u Volyně, udržoval styky s gen. Eliášem a ON, byl zapojen do organizování útěků československých vojáků do zahraničí, jeho syn Vladimír podporoval odbojovou skupinu bývalého letce Bohuslava Seluckého, kterému Gajda věnoval dva revolvery a po jeho popravě přijal jeho dceru za schovanku. Druhý Gajdův syn Jiří byl odsouzen na 8 let za pokus o útěk do zahraničí.
5. 5. 1947 - Mimořádné lidové soudy a Národní soud v Praze a v Bratislavě ukončily svou činnost. Retribuce vyvolávala mnohé obavy a jitřila politické vášně. Vedle spravedlivého postižení nesporných viníků umožňovala nebezpečné vyřizování osobních a politických účtů. Zejména komunisté ji používali ke skandalizaci svých protivníků. 29. května vystoupil ministr spravedlnosti Prokop Drtina v parlamentním plénu se souhrnnou přehlednou zprávou o činnosti a výsledcích mimořádného soudnictví v českých zemích. Uvedl, že z celkových 132 549 trestních oznámení a spisů bylo vyřízeno 130 114 případů. Z počtu vyřízených případů veřejní žalobci zažalovali 38 316 případů před mimořádnými lidovými soudy a 4592 případů postoupili k dalšímu stíhání řádným soudům. Ve 40 534 případech bylo pro nedostatek usvědčujících důkazů upuštěno od dalšího stíhání pro zločiny podle retribučního dekretu, tyto případy však byly z velké většiny předmětem trestního stíhání před okresními národními výbory podle dekretu č. 138 z 27. října 1945 o trestání některých provinění proti národní cti. Ve 14 879 případech bylo upuštěno od dalšího stíhání, aby byl umožněn nezbytný odsun Němců a repatriace jiných státních příslušníků. Ve 31 793 případech došlo k přerušení trestního řízení, poněvadž pobyt pachatele nebyl znám (většinou uprchlí Němci), nebo pachatel zemřel. Podle vynesených rozsudků bylo odsouzeno k trestu smrti 713 osob a 741 osob bylo odsouzeno k doživotnímu těžkému žaláři. K trestu odnětí svobody bylo odsouzeno 19 888 osob v celkové délce 206 334 roky, přičemž si celý trest nebo jeho značnou část odpykávali ve zvláštních pracovních oddílech. Drtina též připomněl, že politického významu nabyly zejména případy, které byly projednávány před Národním soudem v Praze a dotýkaly se nejvýznamnějších domácích představitelů protektorátního režimu a aktivistů včetně osob zkompromitovaných z doby bezprostředně předcházející nacistické okupaci. Kolem těchto případů také vznikalo ve veřejnosti, ale i mezi politickými stranami v ČSR, nejvíce polemik a konfliktů.
K přehledné zprávě ministra Drtiny proběhla ve dnech 10. a 11. června obsáhlá rozprava a 2. července pak sněmovna jednomyslně schválila dvouletou činnost mimořádných soudů v českých zemích, a to i hlasy komunistů, kteří v diskusi uplatnili řadu kritických výhrad. Retribuce tak byla ukončena. Ještě po únorovém převratu v roce 1948 však KSČ prosadila zákon o obnově účinnosti retribučních dekretů na dobu jednoho roku, aby mohla tvrdě postihnout některé své odpůrce.
15. 5. 1947 - V Bratislavě byl na 30 let vězení odsouzen bývalý ministr vnitra Slovenské republiky Alexander Mach.
9. 7. 1947 - V Praze byl popraven syn bývalého ministra školství Emanuela Moravce a příslušník jednotek SS, Igor Moravec. 9. 12. 1947 - V Bratislavě byli popraveni bývalý vyslanec a zplnomocněný říšský ministr pro Slovensko Hans Elard Ludin (nar. 10. 6. 1905) a velitel německých jednotek během SNP gen. Hermann Höfle (12. 9. 1898).
25. 3. 1948 - Národní shromáždění přijalo zákon č. 33/1948 Sb., kterým se obnovoval proces retribucí na období od 2. 4. do 31. 12. 1948. Odsouzeno bylo znovu celkem 1244 osob, z dříve osvobozených byli odsouzeni např. bývalí šéfové Národního souručenství Jan Fousek a Josef Nebeský či bývalý šéf úřadu propagandy Slovenské republiky v letech 1941–45 Jozef Tido Gašpar (7. 3. 1893 – 10. 5. 1972).
.
Převzato z http://www.cs-magazin.com/
Původní umístění článku (v roce 2005) na stránkách