(s použitím uvedené literatury)
Související článek: K.V. Müller, H.J.Beyer a germanizace českomoravského prostoru
Už v dramatickém roce 1938 vypracoval Karl Valentin Müller své memorandum pod titulem „Česko-německá otázka“ (Die tschechisch-deutsche Frage), které údajně zaslal říšskému válečnému ministerstvu a Rasově politickému úřadu (Rassenpolitisches Amt). V tomto memorandu, které bylo zpracováno ještě před mnichovskými událostmi, Müller nastínil dopředu územní podmanění českých zemí Německou říší a v souvislosti s tím poznamenal, že za předpokladu, že Čechům bude za této situace zaručena národní a kulturní autonomie, nebude se dát zcela zabránit přílivu nejen politicky nežádoucí, nýbrž také „rasově cizí krve“.
Ovšem hrozba „rasových škod“ by dle něj byla menší, než se předpokládalo, pokud by se potvrdila jeho teorie, která by však musela být ještě potvrzena novými fundovanými průzkumy. Tato jeho teorie tvrdila, že u značné části „nacionálně českého“ obyvatelstva – a zvláště v jeho vyšší vrstvě – se jedná o nositele odcizené, čechizované německé krve. Tato krev podle Müllera musí být navrácena zpět a germanizována. To se ale v žádném případě nesmělo dít hrozbou nátlaku, protože nátlak by vytvářel národní odpor, nýbrž cestou nenápadných a přirozených prostředků, jmenovitě nabídkou sociálního vzestupu. V tom viděl Müller cestu k návratu německé kulturní země a německé krve do lůna německého národa a k zažehnání nebezpečí „slovanské pěsti v německé žaludeční jámě“. Tuto tezi precizoval pak v následujících letech, ve kterých připravoval další elaboráty pro nacionálněsocialistický aparát.
Ovšem hrozba „rasových škod“ by dle něj byla menší, než se předpokládalo, pokud by se potvrdila jeho teorie, která by však musela být ještě potvrzena novými fundovanými průzkumy. Tato jeho teorie tvrdila, že u značné části „nacionálně českého“ obyvatelstva – a zvláště v jeho vyšší vrstvě – se jedná o nositele odcizené, čechizované německé krve. Tato krev podle Müllera musí být navrácena zpět a germanizována. To se ale v žádném případě nesmělo dít hrozbou nátlaku, protože nátlak by vytvářel národní odpor, nýbrž cestou nenápadných a přirozených prostředků, jmenovitě nabídkou sociálního vzestupu. V tom viděl Müller cestu k návratu německé kulturní země a německé krve do lůna německého národa a k zažehnání nebezpečí „slovanské pěsti v německé žaludeční jámě“. Tuto tezi precizoval pak v následujících letech, ve kterých připravoval další elaboráty pro nacionálněsocialistický aparát.
Karl Valentin Müller udržoval dlouhá léta přátelství s SS-sturmbannführerem Martinem Paulem Wolfem, který už bezprostředně po zřízení Protektorátu v březnu 1939 přišel do Prahy a zastával zde významnou pozici v Úřadu říšského protektora, konkrétně v kulturně-politickém oddělení, jehož vedením byl v roce 1942 pověřen. Dne 14.května 1940 zasílá Wolf interní úřední poštou říšskému protektorovi a také SS-obersturmbannführerovi Horstu Böhmemu (vedoucí Bezpečnostní policie a Bezpečnostní služby v Protektorátu) kopii Müllerovy studie „Význam německé krve v češství“ (Die Bedeutung des deutschen Blutes im Tschechentum) a v průvodním dopise žádal tyto představitele o stanovisko k této „významné studii“, jak doslovně poznamenal. V listopadu 1941 byl Karl Valentin Müller říšským ministrem pro vědu, výchovu a vzdělání jmenován vedoucím nově vybudované katedry pro sociální antropologii.
Svou výuku zahájil nově věnovaný specialista v letním semestru 1942 přednáškou a cvičeními, která se věnovala základům sociální antropologie. V zimním semestru 1942/43 rozvíjel svoji pedagogickou činnost na Filozofické fakultě v rámci nových přednášek, které byly povinné pro posluchače všech fakult a oborů. Nejednalo se zde přitom o nic jiného než o další variantu nahoře citované studie o významu německé krve v českém národě.
Vedle toho přednášel společně s vedoucím „Ústavu dědičné a rasové hygieny“ prof. Karlem Thumsem na téma „Rasová hygiena“ a „Demografická politika“ na zdravotní fakultě. V letním semestru 1943 byla pak jako seminář pro pokročilé nabízena studentům přednáška „Německý podíl krve na českém národě“, která však obsahem odpovídala předchozím přednáškám o významu německé krve v češství. Müller povýšil později na vedoucího Institutu pro sociální antropologii. Označení základních kursů, které měly údajně patřit k nejlépe navštěvovaným na pražské univerzitě, mírně variovalo a v podstatě se jednalo o nové varianty předchozích přednášek.
V roce 1944 podnikl Müller na náklady Nadace Reinharda Heydricha několik cest na Slovensko, kde byl po vypuknutí tzv. národního povstání zatčen. Po dvou měsících se mu však podařilo uprchnout, za což mu Karl Hermann Frank posléze propůjčil válečný záslužný kříž druhé třídy.
Výsledkem Müllerova bádání jsou mimo jiné dvě asi dvacetistránkové studie. První z nich nesla, jak už zde bylo zmíněno, titul „Význam německé krve v češství“ a druhá, která se taktéž dochovala v Státním oblastním archivu v Praze, nebyla opatřena žádným názvem. Obsahem těchto obou prací se podrobně zabývá Eduard Kubů ve své studii (uvedené v literatuře pod tímto textem) a údaje uvedené v tomto článku čerpají výhradně z této jeho práce.
Věnujme se nejprve druhé Müllerově studii, oné beze jména. Výchozím bodem druhé Müllerovy studie je teze, že národy (především malé) jsou zaleženy na přiznání se ke společné kultuře. Jejich „ výstavba po stránce krve“ podléhá rychlým proměnám a dá se snadno modifikovat a tak je prý možné během málo generací zásadně změnit charakterový a duchovní profil národa. Nový element se přitom prosadí o to rychleji, čím intenzivněji se vrchní vrstvy národa podílejí na tomto procesu. Tuto představu v Müllerových očích potvrzovaly dějiny tisíciletého spolužití Čechů a Němců v českých zemích. Na počátku sousedství obou národů, které se dá datovat od doby příchodu Slovanů a pozdějších Čechů v šestém století na původně německé sídelní území, existovaly mezi oběma národními kmeny nápadné antropologické rozdíly. Dle Müllera vykazovaly ještě v 10. století spodní slovanské vrstvy východní a východobaltské rysy, zatímco vrchní vrstva Staročechů byla nositelem spíše nordických znaků. Tento fenomén rozdílných rysů v různých vrstvách si Müller vysvětloval „nahodnocením“ českého kmene prostřednictvím rozptýlení germánských sídlišť a přistěhovalectvím Germánů jako např. Sámovy družiny. A z tohoto namíchání prý pak vzešel český druh. Rychlé rozmnožení vládnoucích vrstev ještě za doby předkřesťanské prý vedlo k tomu, že germánská krev pronikla až do spodních vrstev. Vrchní vrstva českého národa prý už ve středověku byla „po krevní stránce vystavěna z německého dědictví“. Jmenovaná německá kolonizace přinesla další příliv německé krve, který tentokrát zasáhl měšťanské a sedlácké vrstvy. Všechna města prý měla měšťanstvo německého původu a až teprve během husitských válek mělo dojít k jeho násilné čechizaci. Značné rozšíření němectví se dá vysvětlit především horníky, kteří přicházeli do země. Na koci Třicetileté války prý byly české země „po krevní stránce stejně tak silné“ jako severní a východní územní části německého kolonizačního území nebo dokonce možná i silnější. O tom, že se němectví v Čechách prosadilo také jazykově, prý svědčí nejen obranné pokusy nositelů českých národních tradic, nýbrž také rozšíření německých příjmení, která se stabilizovala v mužské linii.
Podle hodnocení docenta Gerharda Eise z Německé univerzity v Praze obnášel poměr německých příjmení k českým v roce 1654 v Čechách 5:3. Müller považoval podíl příjmení za jednu z hodnotných pomůcek. Příjmení prý na sklonku 16. století a počátkem 17. století prodělala násilnou proměnu k české nebo německé formě. Existenci dvou národních společností v Čechách měla prokazovat i analýza navazování manželských svazků v Klatovech, prostřednictvím které se prý potvrdilo, že některé skupiny příjmení mezi sebou uzavíraly sňatky častěji než jiné.
Při svých nových výzkumech vycházel Müller ze jmen a příjmení. Jeho cílem bylo demonstrovat pozvolné oboustranné pronikání obou národů „z krevního měřítka“, které se podle něj dá nejlépe dokumentovat ve smíšených sídelních oblastech. Jako nejbezpečnější doklad národnosti se mu zdály přitom být náhrobky, neboť při volbě jazyka popisků na náhrobcích pozůstalí prý respektovali přání zesnulých. Vycházeje z tohoto předpokladu Müller prozkoumával hřbitovy v národnostně promíchaných oblastech. Jako příklady lze uvést dva „průzkumné objekty“: města Plzeň a Lovosice. Např. na starém hřbitově v Lovosicích Müller napočítal celkem 1308 nápisů na náhrobcích („cizí“ a židovská jména nezapočítával), z nichž 54,1% bylo napsáno v němčině a bylo zároveň nositelem příjmení, která Müller klasifikoval jako německá. 34% nápisů v německém jazyce vykazovali dle Müllera zemřelí s českými příjmeními, 7,9% nápisů bylo v češtině a jejich náhrobky patřily osobám s českými příjmeními a u 4 procent se jednalo o české nápisy, které připsal osobám s německými příjmeními (stav srpen 1941). Vzájemné prolínání obou národností měl demonstrovat průzkum hřbitova sv. Jiří v Plzni, na kterém se podle Müllerových propočtů z celkového počtu 1489 náhrobkových nápisů nacházelo 28% napsaných v němčině a 72% v češtině. 20 procent nápisů bylo v němčině a spojeno s osobami nosící německá příjmení, 8 procent mělo německé nápisy s českými příjmeními. Naproti tomu našel Müller u českých nápisů s českými příjmeními podíl 37% a zařadil zbývajících 35% nápisů na náhrobcích českým nápisům u osob s příjmeními německého původu. Srovnatelné průzkumy prováděl Müller také v Hodoníně a v Plzni-Lochotíně. Z těchto průzkumů vyvodil Karl Valentin Müller tezi, že to byl především český národ, který profitoval z obapolného prolínání národů, protože mu byl po dlouhou dobu dán větší příliv německé krve, než tomu bylo obráceně. Údaje k časovému rámci, který měl pokrývat Müllerovu „analýzu“, však celkem v této studii chybí. Ale z kontextu se dle Eduarda Kubů dá vyvodit, že těžiště vyhodnocovaných pramenů leží asi v posledním půlstoletí.
Müller si též stanovil úkol určit rozsah „německého rodového dědictví“ (deutsches Sippenerbe), které se vlilo do českého národa. Za účelem tohoto projektu rozdělil území Protektorátu na devět základních oblastí, ve kterých prováděl jednotlivá šetření jednotlivých lokálních typů. Znovu se soustředil na jazykové podobnosti jmen a příjmení na hřbitovech a celkem takto prozkoumával 60 hřbitovů. Na západě Čech se podíl německých jmen dle Müllerových propočtů pohyboval mezi 23 a 48,8 procenty všech jmen, v severozápadních Čechách činil 22,3 až 50 procent, na severu mezi 20,6 až 35 procenty. Nejnižší byl podíl jmen německého původu v jihozápadních Čechách s 10,4-35 procenty. Výsledky pro Prahu, kde Müller zkoumal tři hřbitovy, se jen trochu odchylovaly od průměru: ve Vršovicích činil podíl německých jmen 27,5 procent, v Bubenči 31,9 procent a v městské části Vyšehrad 36,4 procent. Data, která Müller zkoumal, odrážela vývoj až po první světovou válku. On však chtěl své propočty přiblížit aktuálnímu stavu. Za tímto účelem Müller používal kartotéky přihlášených obyvatel a další policejní data, která se týkala obyvatelstva. V těchto podkladech našel to, po čem pátral, a došel k výsledku, že podíl německých příjmení na mnohých místech ve srovnání s procentuálním podílem německých příjmení na náhrobcích poklesl. Tak například v Plasech z 34,3 na 28 procent a v Rokycanech z 33,3 na 28,9 procent. Na jiných místech naproti tomu podíl německých jmen lehce vzrostl, jako např. v Týnci nad Labem z 16,9 na 18 procent a v Chotěboři z 16,6 na 23 procent. Jména, u kterých nebylo zcela jednoznačné, zda je počítat mezi česká nebo německá, přičítal Müller k českým. Podle Müllerova mínění potvrzovaly tyto výzkumné výsledky odhad českého historika Josefa Pekaře, že zhruba čtvrtina Čechů původně nosila německá jména, avšak jejich podíl v poslední době klesl. Ovšem Müller považoval za nutné k těmto 25% Čechů německého původu připočítat blíže nespecifikované množství německé krve z období před 16. stoletím.
Müller se pak soustředil na sociální skupiny ve vztahu k náhrobkovým nápisům. Vycházel z toho, že patricijské hroby se nacházely převážně podél hřbitovních zdí nebo centrálně kolem kostela. A právě tyto hroby vykazovaly daleko více než ty ostatní německá příjmení. Například v Českém Brodě vykazovalo právě 46,5 procent těchto „lepších“ hrobů německá jména ve srovnání s pouhými 18 procenty „obyčejných“ hrobů s německými příjmeními. Podobným způsobem analyzoval dalších 21 hřbitovů. Již analyzovaný hřbitov v Lovosicích údajně ukazoval, že ze všech hrobů uložených podél zdi resp. centrálně mělo 94 procent německé nápisy (60 procent všech hrobů vykazovalo německá jména a německé nápisy a 34 procent česká jména a německé nápisy), pouze 6 procent byly hroby s českými nápisy (z toho 2 procenta hroby s českými nápisy a německými jmény a 4 procenta s českými nápisy a českými jmény). Z „obyčejných“ hrobů neslo 84 procent německé nápisy (50 procent všech hrobů vykazovalo německá jména a německé nápisy, 34 procent česká jména a německé nápisy), 16 procent představovaly hroby s českými nápisy (5 procent všech hrobů mělo české nápisy a německá jména, 11 procent české nápisy a zároveň česká jména).
Ještě přesněji chtěl Müller ukázat „výběrový charakter německého rodového dědictví“ formou studia sociální struktury české společnosti pomocí německých a českých jmen. Například charakterizoval v Klatovech 38 procent osob s německými jmény jako vysokoškoláky, 32 procent jako příslušníky střední vrstvy a 28 procent jako vyučené dělníky nebo nižší úředníky, pouze 25 procent přiřadil Müller nevyučeným dělníkům. V Chotěboři patřilo dle Müllerovy klasifikace 39 procent osob s německými jmény k vysokoškolákům, 23 procent ke střední vrstvě, 16 procent k vyučeným dělníkům a jen 10 procent k nevyučeným dělníkům. Zevšeobecnění těchto poznatků mělo dokazovat, že se masivní příliv německé krve usadil v mladší době ve vyšších, výkonnostně silnějších vrstvách českého obyvatelstva a rozhodující měrou přispěl k tomu, že se český národ ve své průměrné výkonnosti téměř přiblížil německému národu.
Blízkost českého národa k německému národu se podle Müllerova přesvědčení odrazilo jasně a znatelně i v antropologickém obraze. Müller tvrdil, že o hlubších rozdílech mezi Čechami a sousedními oblastmi říšskoněmeckého obyvatelstva (jmenovitě v Sudetské župě, ve východním Slezsku a v Dolních a Horních Rakousech) nemůže být žádná řeč. Pouze české obyvatelstvo severně a západně od Prahy bylo prý o něco tmavší ale s větším vzrůstem než v sousedících oblastech Německa. Müller v této souvislosti vyjádřil domněnku, že se v těchto případech jedná o pozůstatky „pohaslého rasového obrazu Pračechů“.
POKRAČOVÁNÍ.
Důležitá poznámka autora: podstatná část tohoto článku čerpá z práce, která je uvedena v použité literatuře.
Literatura:
Eduard Kubů: „Die Bedeutung des deutschen Blutes im Tschechentum“. Der ‚wissenschaftspädagogische‘ Beitrag des Soziologen Karl Valentin Müller zur Lösung des Problems der Germanisierung Mitteleuropas. In: Bohemia. Zeitschrift für Geschichte und Kultur der böhmischen Länder 45 (2004), str. 93–114.
Foto:
repro z: Friedrich Heiss: Das Böhmen und Mähren-Buch. Volkskampf und Reichsraum, Volk und Reich Verlag, Amsterdam-Berlin-Wien 1943