Jak se dalo očekávat, vyvolal bezprecedentní útok Izraele na humanitární konvoj v mezinárodních vodách Středozemního moře i mnoho emotivních reakcí v debatérských komentářích a na diskusních fórech, přičemž se prezentované názory dají rozdělit do několika typických skupin – a je naprosto lhostejné, zda se podíváme na reakce lidí v Rakousku, Česku nebo třeba v Německu, všude jsou si v něčem podobné. Skutečně tvrdě antisemitských nebo dokonce vulgárních reakcí na stranu Izraele ve čtenářských obcích online vydání deníků určitě nebylo také málo, ty však ale nelze zaměňovat s taktéž jinde projevovanou kritikou izraelské politiky, zarážející je ale vysoká prezence otevřeně proizraelských agresívních komentářů s rasistickým a protiarabským podtextem (dá-li se o podtextu vůbec mluvit), které dle mého názoru nad prvně jmenovanou skupinou jasně převažují.Názorový střed se mezitím potýkal s argumenty pro a proti. Ovšem že ale zpravodajství o událostech a krátké komentáře čtenářů pod ním jsou dva páry bot. S extrémními reakcemi se pod zprávami musí počítat vždy.
Pondělní zpravodajství rakouské veřejnoprávní televize ORF se pokoušelo ve svém hlavním večerním vysílání zachovat rovnováhu, což za okolností, kdy ještě bylo k dispozici poměrně málo ověřených informací, které se navíc v mnoha směrech diametrálně lišily v podání (pro)izraelské nebo islamistické propagandy, nebyl zrovna lehký oříšek. Do vysílání bylo současně zapojeno studio korespondenta ORF v Tel Avivu Bena Segenreicha a korespondenta ORF v Turecku. Pro českého čtenáře musí být na tomto místě uvedeno, že dlouholetý korespondent ORF v Izraeli je sám židovského původu, zatímco korespondent v Turecku je původu arabského. Pozornému divákovi, který mohl oba dva redaktory sledovat v přímém přenosu zároveň, neušla snaha obou v podstatě navenek nezávisle působících korespondentů prezentovat událost spíše z oficiálního pohledu země, ze které živě referoval. Bylo tak trochu cítit, že z každého z těchto dvou korespondentů vyzařovala mírná sympatie k verzi „své vlastní země“. Nezaujatému divákovi to ale určitě neuškodilo. Ne, že by zpravodajství ORF plnilo vždy kritérium nezávislosti a objektivnosti na jedničku, ale v tomto případě mu lze s klidným svědomím dát bod za snahu o neutrální a objektivní zpravodajství.
Reakce rakouského tisku na izraelský zákrok byla v redakčních komentářích vesměs negativní, v některých případech – jako například v deníku Kurier či Der Standard – až překvapivě ostře odmítavá. Výjimku tvořilo online vydání deníku Österreich a „příbuzensky svázaného“ týdeníku News, kde se titulky o událostech ve Středozemním moři nejprve poněkud nenápadně zatoulaly do pozadí. K tomu ovšem nutno dodat, že Österreich nepřehlédnutelně vidí jako svůj vzor do jisté míry německý Bild, který neskrývaně razí jednostrannou proizraelskou linii. Nejmasovější německý deník Bild-Zeitung a Axel Springer Verlag vůbec jako takový se ve svých vlastních stanovách zavazují, že politické zpravodajství printmédií vycházejících v koncernu musí být v souladu s přátelskými spojeneckými vazbami k USA a musí se zastávat politiky státu Izrael. To není nic nového pod sluncem a hysterické titulky „Bildu“ objevující se při každé příležitosti, kdy je kritizována politika Izraele, která je hned pranýřována jako antisemitismus, to jen dokumentují. Teprve až se včera odpoledne objevily záběry poskytnuté izraelskou armádou, na kterých je vidět, že někdo mlátí tyčemi izraelské vojáky a jednoho z nich hází přes palubu, dala redakce deníku Österreich první velkou upoutávku na tématiku online. Samozřejmě že i Bild video jednostranně posléze okomentoval. Video má zřejmě dokazovat, že vedle takových „válečných štváčů“ jako známého a oblíbeného švédského autora krimi románů Henninga Mankella a severoirské nositelky Nobelovy ceny míru Mairead Corrigan Maguireové se na palubě nacházela celá řada dalších agresivních teroristů a má zákrok izraelské armády jednoznačně ospravedlňovat. (Mimochodem Österreich umístil ve svém online vydání několik centimetrů pod odkaz na zmíněný videosnímek na youtube příspěvek, který v titulku hlásal, že slovo "islám" v současnosti patří k nejméně oblíbeným výrazům používaných Rakušany. Průhledněji to skutečně už nešlo!)
Ale zatímco se už i v samotném izraelském tisku postupně rýsuje kritika provedení vojenského zásahu, zabodovaly opět staré známé (pro)sionistické hlasy v české publicistice. Neskrývaně jednostranně proizraelský Neviditelný pes přinesl včera na prvním místě pseudonymem podepsaný úvodník, ve kterém se autor v souvislosti s izraelským zásahem mimo jiné ptá, „Jakpak by se asi chovali Češi, kdyby Němci vyhnaní po šesti stech letech v roce 1945 stříleli v roce 2010 raketami na Domažlice a Tachov?“. Opomeneme-li mylné propočty tvůrce úvodníku k délce trvání německého osídlení našich zemí, vzniká zákonitě otázka, jak k takovéto podivuhodné analogii autor dospěl. Mlhavě se nám vybavují stará slova Miloše Zemana, který svého času dával Čechům za kladný příklad stát Izrael, ten se přeci se svými „sudeťáky“ rozhodně také nemazlil. Krom toho je „Gaza ovládána teroristickou organizací, která se netají úmyslem rozpoutat genocidu“, píše se na Neviditelném psu. Abychom dokonale pochopili paralely obou příkladů, připomeňme si jen prolhanou tezi o plánované genocidě českého národa po vítězství Třetí říše a jsme doma. Optika je tu více než zřetelná.
Lubomír Stejskal zachází na Neviditelném psu ještě dál, když přirovnává aktivisty z „Free Gaza“ k vyfantazírované „skupině mírových pronacistických aktivistů“, která by – čistě teoreticky – v roce 1944 dejme tomu zorganizovala vytvoření konvoje se záměrem dopravit do severoněmeckého Cuxhavenu humanitární pomoc pro obyvatelstvo Říše trpící spojeneckým bombardováním. Jinými slovy tedy srovnal odříznuté pásmo Gaza s Německou říší obklíčenou Spojenci ze západu a východu. „Pronacistické mírové aktivisty“, kteří by se snažili pomáhat Říši, by prý čekal stejný osud jako „proarabské aktivisty“, kteří chtěli pomáhat „teroristické Gaze“ – jenom s tím rozdílem, že prvně jmenované by zneškodnily britské válečné námořní síly ale „podporovatele teroristického režimu“ si v reálu podala slavná izraelská armáda.
Následující dny budou určitě náročné pro izraelskou politiku, která ztrácí své přátele a sympatizanty i mezi svými spojenci. Sledujme s napětím, jak se s tím vypořádá část naší domácí jednostranně nakloněné publicistické scény. Ta byla patrně vždy dobrou továrnou na ubohá spolu nesouvisející srovnávání. Vzpomeňme jen na loňský leden, kdy se v souvislosti s událostmi v Gaze dokonce psalo, že arabské „rakety padající na Izraelce v Tel Avivu“ jsou vlastně„rakety padající na občany Prahy“. Jsme prý na jedné lodi. V příznačně nazvaném článku Proč Češi straní Izraeli hustil do čtenářstva loni v Lidových novinách jistý Jan Fingerland, že „obrana Izraele je v našem vlastním zájmu“. Zarážející jsou rasisticky protkané řádky tohoto publicisty a komentátora Českého rozhlasu, který ve svém textu mluvil paušálně za „Čechy“, ačkoliv není moc těžké vysvětlit si jeho horlivé jednostranné sympatie pro Izrael vlastním rodokmenem. Píše např. doslova: „Někteří proizraelští debatéři vidí Gazu jako - jejich slovy - velký „Chanov“, jako sídlo masy nevzdělaných a zfanatizovaných lidí, kteří než aby pracovali, raději střílejí rakety na Izrael. Izraeli pak doporučují Gazu „vybombardovat“, což je u národa, který má problém i s bratry Mašíny, pozoruhodný postoj.“ Pozoruhodný postoj?! Česko-(izraelský) žurnalista pak dále tvrdí, že „Izrael je mnoha lidmi vnímán jako země, která si zasluhuje naše sympatie zejména proto, že jsme kulturně spřízněni. Spořádaní Češi, věřící v drobnou práci, vidí Izrael jako výspu evropanství obklopenou extremismem a zaostalostí“ !
Nehledě k vlastním sympatiím nebo nesympatiím ke všem protagonistům sporu by ale bylo vědomé „stranění“ jedněm nebo druhým mírně řečeno nevyzrálé. Na tom se snad většina z nás shodne.