Předcházející článek cyklu: Češi a Němci očima KHF
Letos na jaře Miloslav Moulis ve věku nedožitých devětaosmdesátin zemřel a zanechal ve své tvorbě velké množství knih a pojednání, ve kterých se rozsáhle vracel ke druhé světové válce, o které mohl i na základě svých vlastních zážitků jako „účastník II. odboje“ vyprávět. Hovořit vztažmo na některá jeho díla jako o kvalitní literatuře faktu je však přinejmenším problematické u autora, který si nedokázal, zřejmě bohužel asi v důsledku svých vlastních, zajisté tragických životních zkušeností, zachovat ve své literatuře patřičný odstup a alespoň částečně nezaujatý pohled. Což lze z psychologického nebo lidského hlediska pochopit, ale faktografické hodnotě knih to bohužel nesvědčí. (Jeden můj názorový kritik a oponent mi v této souvislosti právě nedávno řekl: "Kdo jednou dostal pořádně nafackováno od gestapáka, už nikdy nezaujatě psát nemůže.") Otec spisovatele a novináře Miloslava Moulise, Josef Moulis, byl 6. října 1943 popraven z rozhodnutí nejvyššího německého soudu za svou ilegální činnost v odbojových organizacích, čemuž se autor věnuje také přímo ve své knize Druhý rozsudek vykonán. Zpráva o mém otci.
Jak autoři knihy mohli dospět k názoru, že svou publikací nějakým způsobem chtějí přispět ke vzájemnému porozumění a v jednom duchu přitom používat běžně ve svém textu pojmy „sudeťáci“ a „sudeťácký“, je záhadou. Kniha spíše zavání otřelým šovinismem, který staví proti „demagogickému sudeťáckému svérázu“. Autoři často do citátů K. H. Franka a jiných vkládají vsuvky a své komentáře a názory, nebo přinejmenším otazníky, vykřičníky nebo subjektivně podbarvené poznámky. Zda to přispívá faktografické hodnotě jejich díla, na to si může každý zodpovědět sám.
Když se mi kniha dostala do rukou, nezajímala mne v první řadě ani tak více méně známá a podložená fakta, o jejichž správnosti nemůže být snad ani žádných pochyb, jako totiž v první řadě to, co také ještě autoři tvrdí poněkud bombasticky na obálce své knihy. Autoři prý „v závěru pak odhalují lži z publikace Frankova bratra, nedávno vydané v Německu“. Vzhledem k tomu, že onu knihu Frankova bratra Ernsta mám přečtenou, pustil jsem se s napětím jsem do četby knihy pánů Moulise a Tomáška očekávaje jejich „odhalení lží“ uváděných údajně v knize Ernsta Franka, mladšího bratra K. H. Franka, který v roce 1971 poprvé vydává v Německu své apologetické dílo věnující se svému rozhodně podstatně známějšímu bratrovi.
Pod titulem Karl Hermann Frank: Státní ministr v Protektorátě (Karl Hermann Frank: Staatsminister im Protektorat) vychází tedy v roce 1971 v německém nakladatelství Orion-Heimreiter poprvé životopisná práce Ernsta Franka o svém bratrovi. Mně se dostalo do rukou až druhé vydání z roku 1994, které vyšlo v nástupnickém nakladatelství Arndt-Verlag pod novým názvem Můj život pro Čechy (Mein Leben für Böhmen). Na tomto místě by se v zájmu objektivity nemělo zamlčovat, že Arndt Verlag Dietmara Muniera není jen tak nějaké běžné německé nakladatelství, nýbrž že v něm vycházejí tituly zařazované v Německu to krajně pravicového spektra a kde vedle legální revizionistické literatury spatřují světlo světa tituly, které lze diplomaticky klasifikovat snad jako „nostalgické vzhledem k Třetí říši“. Nicméně to nemůže být důvod k tomu, abychom si knihu Ernsta Franka nepřečetli a abychom se s ní nemohli pozorně a kriticky vypořádat. Co jiného nám k tomu může být tak dokonalou pomůckou, než právě knížka pánů Moulise a Tomáška, která si „odhalování lží“ v knize Ernsta Franka přímo sebevědomě nárokuje? A jak si s tím tedy oba autoři vlastně poradili?
Ale i kniha Ernsta Franka má své slabiny. Co faktografické úrovni knihy Ernsta Franka poněkud škodí, je konkrétně jedna samostatná kapitola, kde autor téměř po 40 letech formou přímé řeči líčí svůj dlouhý rozhovor se svým starším bratrem, který se měl uskutečnit někdy v období krátce po výzvě Konrada Henleina k vytvoření „Sudetendeutsche Heimatfront“ z 1. října 1933, kdy se oba bratři procházeli jednoho dne večer po cvičení venku po městě a dlouho diskutovali o politice. Těžko lze připustit, že by si Ernst Frank po několika desetiletích přesně do puntíku pamatoval na vše ze své noční politické diskuse s bratrem, to je samozřejmé. Důležitějším a zajímavějším jsou ale základní rysy smýšlení K. H. Franka v otázce sudetoněmecko-českých vztahů a možnosti jejich řešení, které byly obsahem této večerní debaty. Zde lze předpokládat, a skutečně to tak i vyzní, že takto KHF skutečně uvažoval, přičemž se politické názory obou bratrů v některých bodech navzájem dokonce rozcházely. A to je pro českého čtenáře vlastně vůbec tím nejzajímavějším a nejpřínosnějším, aby si totiž udělal obrázek o tom, jak Karl Hermann Frank vlastně skutečně smýšlel a jak pohlížel na svět a třeba na Čechy samotné, proč nazíral na řešení sudetoněmeckého problému právě tak a ne jinak.
Politická (můžeme to tahle s klidným svědomím říct) kniha Moulise a Tomáška neposkytuje zrovna mnoho prostoru k tomu, abychom se mohli ponořit alespoň trochu do názorového světa Karla Hermanna Franka, nýbrž je dočista prošpikovaná politickými názory a poznámkami autorů samotných. Kniha Ernsta Franka naproti tomu podává bratrovy názory tak, že je nehodnotí. Čtenář je může posoudit sám a oznámkovat, jak je mu libo.
Je pozoruhodné, že autoři knihy K. H. Frank – Vzestup a pád karlovarského knihkupce na několika místech z knihy Ernsta Franka, kterou na druhé straně tak haní, dokonce sami čerpají a citují. Přeložili z ní do češtiny některé pasáže. Lze tedy s klidem vycházet z toho, že mají knihu Frankova bratra důkladně přečtenou od začátku až po konec. Podívejme se tedy, jaké „lži“ pánové Moulis a Tomášek v oné knize tedy konkrétně vypátrali.
Na straně 426 se v české knize píše: „Když už je řeč o knize nezodpovědného bývalého odpovědného redaktora Karlsbader Zeitung (myslí se tím Ernst Frank – pozn. LB), připomeňme řadu faktografických chyb a nepřesností, kterých se ve své knize, zřejmě nerad, dopustil.“ A pak následuje onen kýženě očekávaný výčet „lží“, totiž:
- autoři nesouhlasí s tvrzením Ernsta Franka, že byl jeho bratr Karl dopraven do Prahy „až koncem léta“, a tedy nikoli 7. srpna 1945;
- KHF prý byl podle Ernsta Franka při vystupování z letadla spoután, což prý mají vyvracet autentické snímky, tvrdí dvojice českých autorů, a na Pankrác ho nepřivezli brzo ráno, jak tvrdí Ernst Frank, nýbrž v 11 hodin;
- „nehorázností“ má být podle českých autorů tvrzení Ernsta Franka, že 29. dubna 1946 vyšel ve Svobodném slově zesměšňující interview s KHF, „když toho dne (v pondělí) žádný český deník nevyšel a ani předtím ani potom nebyl žádný interview s Frankem otištěn“;
- autorům se také znelíbila fotografie v knize Ernsta Franka, na které jsou vidět hořící Lidice, zahalené do oblaků kouře, a pod kterou stojí text: „Stále nové exploze dokazují, že tam byla uskladněna munice“;
- a jako poslední „lež“ Ernsta Franka je autory uváděn pták, konkrétně hýl, který se v jeho knize objevuje vždy jako jakési mystické znamení při významných okamžicích Frankova života a „neopomene tedy zalétnout ani na dvůr pankrácké věznice na chlup přesně v hodinu popravy“.
Počítáme-li tedy dobře, autoři se nakonec zmohli na pět výtek faktických nedostatků či nepřesností, přičemž jim lze s určitostí dát za pravdu, že postava mystického hýla v knize Ernsta Franka, která je jím samotným bezpochyby myšlena pouze fiktivně k dokreslení Frankovy biografie, nebyla zrovna ideálním nápadem, jak svou prací seriózně zapůsobit. Každopádně zbytek rozboru knihy Ernsta Franka ze strany českých autorů už není nějakým rozebíráním faktických nedostatků jeho knihy, kterých Moulis a Tomášek očividně víc najít nemohli, ač se určitě sebevíce snažili, nýbrž už jen jejich názorovou polemikou například o tom, zda bylo nutné Pražské povstání a kdo mohl za Mnichov a tragický konec Československa . Přesto však autoři označují názory Ernsta Franka v závěrečné kapitole své knihy taktéž za „lži“ hodné „revanšistického varieté“.
Nicméně proč tedy nezalistovat přímo knihou Ernsta Franka, zejména některými zajímavými pasážemi, ve kterých Miloslav Moulis a Dušan Tomášek neshledali žádné faktické nedostatky? Dokonce se ani nepozastavují nad tvrzením Ernsta Franka, že text, který známe z knihy Zpověď K. H. Franka z roku 1946, musí být částečně podvrhem. Jak už zde bylo řečeno, středem našeho zájmu přitom až tak nebude samotná biografie Karla Hermanna Franka jako spíše jeho názory a jeho pohled na život v Protektorátu, dále co říkal na lidickou tragédii nebo na popravy českých studentů a vůbec český odboj. Některé tyto výpovědi, sepsané například ve svých obhajovacích spisech, se totiž svým obsahem diametrálně liší od publikované Zpovědi K. H. Franka, která vyšla v Praze v březnu roku 1946, tedy ještě před odsouzením obžalovaného a vykonání trestu.
.
POKRAČOVÁNÍ