K rasovým a národním dějinám českomoravského prostoru (II.)

Karl Valentin Müller
1. díl

Na to poukazuje také svět pověstí, dle kterého dynastie Přemyslovců včetně své pramatky Libuše – pokud tedy uvěříme zkoumání českého historika Kramáře – mohla pocházet z alemansky-německé knížecí krve, stejně jako o něco výše uvedená svědectví jazykových dějin, nebo konečně stejně jako bezprostřední historická svědectví: vždyť to byl Frank, Sámo, který přišel do Čech se svou družinou jako pocestný dobrodruh („kupec“) a který se vyznamenal odvahou a moudrostí tak, že ho Slované zvolili vůdcem ve svém povstání proti Avarům; on se svou družinou to byl, kdo jim přinesl osvobození a založil velkou, mocnou slovanskou říši, jejíž moc byla citelná daleko mimo náš prostor.
Na to, že se u takovýchto dějinných procesů vždy také jednalo o pronikavé biologické proměny ve vedoucí vrstvě národa, poukazuje zpráva Fredegara, podle níž samotný Sámo zanechal 22 synů a 15 dcer; podobný biologicky zalesňovací (aufforstend) účinek zřejmě mělo i vnárodnění (Einvolkung) pozůstalých germánských družin do české vedoucí vrstvy. Byli to, také viděno biologicky, rouby z germánského plemena, které byly naštěpovány zdivočilci a přinášely mu ve stoupajícím měřítku ovoce.

Tím je pravděpodobné, že se u vznešených „Staročechů“ přelomu tisíciletí, u nichž jsme s obdivem zjistili nordickou stavbu těla, z určité, možná podstatné části jednalo o vnárodněnou germánskou krev, jak se někteří mimochodem pokoušeli vysvětlovat i u jiných Staroslovanů (Wolff aj.); také nové a nejnovější české bádání se neuzavírá před podobnými sociálně antropologickými vysvětleními.

Je třeba mít vždy stále na očích, že národní (völkisch) procesy výměny na základě sociologických příčin, předně na základě vrozeného hledání prostoru působnosti přiměřeného druhu a povaze a uspokojivých působišť skutků, se dříve uskutečňovaly mnohem rozsáhleji a nenuceněji než v dnešních dnech. Musíme tedy rozlišovat – více než to bylo doposud běžné – mezi příslušností k národnímu rázu (Volkstumszugehörigkeit) a národní pokrevností (Volksblütigkeit). Národně pokrevní je osoba nebo klan (Sippe) pouze tehdy, když její dědičný statek byl dostatečně dlouho (na to, aby mohl být výběrově přezkoušený) zdomácněn ve zvláštním šlechtěném kruhu národovství (Volkstum). Tak jako byla Slovany vrchní stejně jako spodní vrstva obyvatelstva Čech a Moravy kolem roku 1000 n. l. do té míry, kdy hovořila slovansky a chápala se jako příslušník slovanské společnosti; tak jsou také dnes všichni ti lidé Čechy, kteří se národně hlásí k češství. Podle krevních měřítek, tedy díváme-li se na krevní šlechtění, se mohou věci mít ale docela jinak. V oné rané době, na kterou jsme se zaměřili, mohli ti jedni být moc dobře nedávno odnárodnění příslušníci germánských kmenů a ti druzí potomci na severu nebo jihu ukořistěných nebo vyhandlovaných a ve velkých skupinách do Čech přivlečených otroků tvořených rasově alpínským nebo mongoloidně prostoupeným obyvatelstvem, poklidně si smířlivě-servilně žijícím na „ústupných územích“; společně vytvářeli nově vznikající slovanskou národnost. Mysleme přece na to, že se před našima očima odehrávají podobné, na rasové protiklady bohatší příklady „vytváření národností“ ve Střední a Jižní Americe! Víme, že za celé dějiny Abendlandu – a nejen Abendlandu – Germáni a jejich potomci z rasově duševních důvodů tvořili např. mečovou šlechtu (Schwertadel) a zvláštní nositele mečů právě takových národů, které nebyly od přírody stejně nakloněny mečům. Aplikace těchto všeobecných sociálně antropologických pravidel se bude dát nechat připustit i na poměry země Čechů a Moravanů oněch dob, zejména když nachází dostatek historických opěrných bodů.

Tak se vší pravděpodobností před námi stojí Slované na počátku svých vlastně utvářených dějin v sudetských zemích jako lid, který ve své tenké vedoucí vrstvě stojí dost blízko rázu sousedících Němců a je jim krevně a rasově příbuzný, ale naproti tomu v širokých vrstvách v sobě nosí silné cizí prvky, se kterými se podobně setkáváme – ovšem ve velmi menším měřítku – také u tehdy se národně tvořících Němců právě na východě jejich sídelního území a které vcházely do německého národního tělesa. Není to spojitá rasová rozdílnost, která tyto Staroslovany našeho prostoru odděluje od svých německých sousedů, nýbrž převážně rozdílný rozsah, který u obou zaujímají tvůrčí, výkon nesoucí, tehdy převážně rasově nordické vrstvy; u jedněch je to příliš tenká a snadno rozbřednutelná vrchní vrstva, u druhých nesoucí vrstva národa vůbec. Tímto se biologicky vysvětluje rozdíl, který se historicky dá tak působivě zjistit ve výkonu a kultuře, rozdílná dějinná průraznost obou národů: jedni takřka z ocele s dřevěným úchopem, ti druzí z měkkého dřeva s ocelovou špicí. Jedni svou šikovností a vycházeje ze svého rasového materiálu vedeni k pevné, tvrdé dědičné kultivaci výkonu ve svém národním prostoru, ti druzí v prostředí, které je méně hodné výběru a s méně přísnými požadavky na výběr, které umožňovalo, jak to také odpovídalo převažujícímu národnímu vlohovému směru, těžkopádně setrvávat u starého a být méně připraven ke smělému rozpřáhnutí ke zvládnutí vzpouzejících se podmínek prostředí.

Skutečnost výkonnostního spádu samotného je zřejmě nepopíratelná. Když už by neměla pro srovnání se západním sousedem být směrodatná sama skromnost kulturních a také dějinných projevů osvědčenosti raných dob, primitivní hrubost vedení a pojetí života, která je namnoze uváděna jako argument: nepopíratelné je, že prakticky veškerý pokrok společenských forem vzdělání, práva, rolnictví, způsobu osídlování musel být Slovanům nejprve lopotně předáván Němci a usazoval se sám už jenom v jejich jazyce. Řemeslné umělecké dovednosti, hornictví a výstavba měst vděčí také Čechy a Morava výhonkům německého kruhu národní kultivace – ať to byly jen rody, které byly svými knížaty volány výslovně ke zvládnutí svých úkolů, kterým Slované tehdejší doby „neobstávali“, nebo to byly vedle toho starousedlé zbytky germánsko-německého obyvatelstva, které zůstaly v dotyku s příhraničním mateřským národovstvím. Výkonnostní podřazenost a nedostačující schopnost se přizpůsobit velké části tehdejších slovanských obyvatel je prokázaná a může být vysvětlena jen biologicky méně výhodnou stavbou svého národovství a nedostatkovým obsazením schopnými a tvůrčími variantami výkonu. Protože bylo k dispozici právě málo svébytných vysokovýkonných klanů, aby mohl být sám od sebe držen krok s rozvojem Abendlandu, museli si posloužit německými a německy vykultivovanými nositeli výkonu, které pak v rojích přiváděli a kterým vděčí vyrovnání svého politického, kulturního a hospodářského stavu. Čechy ctěný nestor jejich dějepisectví Palacký pro onu dobu prostosrdečně doznává, že Němci byli právě „průmyslovější než domorodí Čechové“ a že Otakar nemohl z vlastního lidu využít žádné kolonisty; ještě jasnější je asi jedno další známé svědectví rádce krále Jiřího z Poděbrad, Pavla Žídka, který přímo vypovídal, že „český lid je hloupý na mnoho řemesel“, obzvláště na jemnější práce, ale také na hornickou a hutní činnost. Pro ještě pozdější dobu se dá novými metodami velmi přesvědčivě prokázat bezmyšlenkovitý a otrocký způsob přebírání kultury Čechy (G. Eis, mistr Albrandt).

Mezi německým a českým lidem podle toho existoval také ve středověku značný biologicky odůvodněný schopnostní rozdíl. Tehdejší Češi nenalézali z vlastní síly napojení na západní (abendländisch) civilizační normu. Nejdůležitějším a pro naše kladení otázek rozhodujícím výsledkem rasové a národně historické proměny, kterou od nynějška prožije naše území v následujících téměř tisíci letech, je trhavé dalekosáhlé zarovnávání rasově-biologických základů onoho schopnostního rozdílu a tím koneckonců kulturního rozdílu samotného. S Německem sousedící a s ním v kontaktu stojící Slované, obzvláště ale ti z českomoravského prostoru, se stávají ve své biologické struktuře Němcům stále podobnějšími a tomu odpovídajíc stejnorodějšími ve výkonnostním úspěchu.

POKRAČOVÁNÍ.

Pramen: Müller, Karl Valentin: Zur Rassen- und Volksgeschichte des böhmisch-mährischen Raumes, in: Das Böhmen und Mähren-Buch, Volkskampf und Reichraum. Volk und Reich Verlag Prag-Amsterdam-Berlin-Wien 1943