Pramenem tohoto mythu přírodní pevnosti je pohled na mapu. Dokladem je Palacký, který začíná své dějiny hned v druhé větě takto: „Popatříce na obraz její (země české) na mapě, uhlédáme podobu nepravidelného čtverohranu, jehožto hrany právě k severu a k jihu, k východu a západu čelí.
Na pokraji svém odevšad obklíčená jest pohořími, kterážto ze dvou uzlův vybíhati se zdají … Jsou tedy Čechy již přírodou samou ohraničeny, a věncem hor co hradbami přirozenými otočeny. S těchto hradeb pokrajních vinou se do země rozličná odhoří a protihoří, zpovlovna se nížice, až pak se tratí, tu úplné rovině, tu v krabatině …“ Vylíčiv pak v hlavních rysech přírodní ráz země, říká dále Palacký: „Příroda sama, ukončivši a uzpůsobivši Čechy co zvláštní celek, předustanovila tím hlavní ráz historie české … Národ ve válkách podnikavý mohl odsud, co s přirozené hradby, všecky sousedy sobě podmaniti a jim panovati, Čechy mohly se státi jádrem nedostupným státu na sever, na východ a západ široko daleko rozlehlého. Méně příznivé byly okolnosti národu pokojnému, domácnému, průmyslnému“ (za jaký on docela neprávem považoval dávné Čechy).
Morava byla podle Palackého v situaci podobné, ale již méně příznivé. Je také přírodou sama chráněna. „Na severu chrání ji naproti Slezsku Sudety, prodloužené to Krkonoše; na východě dlouhotáhlé Tatry stanoví její meze proti Uhersku, ne severovýchodu však nachází se tu otvor, skrze kterýž ona s výšiny své vysílá Odru a Visu až do Baltického moře; na jihu pak, proti Rakousům, nedostává se jí ovšem hranic přírodních, ježto by zde teprv Dunaj působiti mohl.“
Horské pásmo kolem Čech a Moravy přirozeně už dávno vnukalo představu přírodních hradeb. Setkáváme se s ní u nejstaršího českého letopisce Kosmy. I u něho se mluví o ochraně. „V Evropě leží Germanie“ – píše – „a v jejích končinách směrem k severní straně se daleko široko rozkládá kraj, kolem dokola obklíčený horami, jež se podivuhodným způsobem táhnou po obvodě celé země, že se na první pohled zdá, jako by jeho souvislé pohoří celou tu zemi obklopovalo a chránilo.“
Představu však nemůžeme nikdy posuzovat jen podle toho, jak se zrodila, nýbrž jak se zachytila, rozvinula a jaké plody vydala ve fantasii národa. A v této fantasii nebyla zeměpisná představa našich zemí povahy dějinné a osudotvorné. Stala se mythem o přirozené pevnosti, ve které se národ zachránil v bouřích dob a proměn. Vrcholu tento mythus dosáhl v dobách bývalé Benešovy republiky. Ve chvílích, kdy jsme se vytrhli ze své odvěké souvislosti, hory jako by vystoupily a zabraly celý náš obzor. Nabyly v naší fantasii znamenitého strategického významu. Stačilo jej toliko zvýšit a zesílit moderními pevnostmi vojenskými. Zajišťovaly naši pevnost. Schoulili jsme se za ně v pocitu dostatečné ochrany. Citovali jsme si pro povzbuzení příležitostný diplomatický výrok Bismarckův o „Čechách, ohromné polní pevnosti, vybudované Bohem ve středu evropského kontinentu“ a věřili jsme, že strach z této pevnosti zajišťuje nám naši bezpečnost i v případě, že všichni spojenci selžou.
Ještě náš poslední kronikář český J. V. Šimák přičítá pevnostnímu rázu Čech podivuhodné vlastnosti: „Naše vlast“ – píše – (Kronika I. 1923) „ční svými horami do širých nížin, někdejšího to oceánu, jako vzdorné, tvrdé předhoří, jako pevný, uzavřený, jednotný celek, bohatý s dostatek, aby poskytl svému lidu všeho, čeho potřebí má k životu … Druhdy ještě daleko kolem našich hor se ozýval jazyk slovanský, ale v nížinách zhynuli pokrevenci na Odře, Labi i Dunaji, ba slabá ochrana rovin na dolní Moravě, vydaná útoku, zavinila, že prvotní celek našeho národa na sta let byl potom rozpolcen a okrajní jeho části i ztraceny.“
I tento velký současný vědec zde výslovně říká to, co se předtím už dávno stalo lidovým i diplomatickým mythem: horské hradby kolem Čech zachránily náš národ. Ti, kdo tuto ochranu hor neměli, jako kmeny na Labi nebo na Odře nebo v jižních Čechách a v jižní Moravě na Dunaji, zmizeli z dějin.
Není třeba mnoho dokladů pro to, jak klamná je tato víra. Žádná země není tak skvěle chráněna hradbou hor „s bezcestnými hřbety horskými, se skalami a strmými vrcholy čnějícími přímo do oblak“ (Einhardt: Karel Veliký – 9. stol), jako je severní Italie. Jaké obtíže musel působit přechod Alp! A přece tato hradba nezastavila ani vcelku primitivní vojenskou organisaci otce Karla Velkého Pipina, ani vojska Karla Velikého samého. A od těch dob ustavičně proudila kmenová a feudální vojska německých císařů přes tyto nebetyčné velehorské hradby do Italie, jež byla v technické obraně nesmírně pokročilá. Nikdo neměl síly je zastavit. Jakou přímo hračkou proti tomu ve středověku byly poměrně nízké a jen pahorkovitě působící pohraniční hory české!
Vedle toho vidíme, jak se uchoval národ maďarský v rovinách nepatrně horami chráněných. V době, kdy ještě přírodní opevnění něco znamenala, mnohem více nežli hory chránívaly pustiny, často uměle vytvořené. Římští dějepisci mluví o tom, jak jsou germánské kmeny pyšné na široké pásy uměle udržovaných pustin, které je vzájemně oddělují a stěžují přepad jednoho kmene druhým. tento stav opevnění byl obvyklý po celé severní Evropě, v nížinách stejně jako v pahorkatinách. Sám uvedený J. V. Šimák, který horám přičítal onu záchovnou moc národní, doznává brzy nato: „jenže za dávných časů ne tak hřebeny horské, jako spíše široširé pralesy, jež je pokrývaly a se daleko po jejich úpatích táhly, děsivé a neproniknutelné, provázené močály a slatinami, byly hranicemi mezi národy, i když porůstaly jen výšiny nepatrné.“ Podobně tomu bylo v Uhrách. „Hranici netvořila nějaká linie nebo skutečná čára osídleného území, nýbrž široká, přirozená opevnění zvaná v maďarštině gyepü, v slovanských jazycích seky neboli přeseky, v latinských listinách indagines, pásma hor pokrytých hustými lesy na severu, západně a východně a rozlehlé bažiny na jihu v pořící Drávy. Jen na důležitých místech v nich uměle udržovány průsmyky a průchody tzv. brány (portae). Krajina ležící navenek za těmito seky byla neobydlenou pustinou zvanou záseky, guepuelve, ultra indagines. (J. Macůrek: Dějiny Maďarů.)
Ale ani tyto pustiny nemohly být vážnou ochranou. Nebyly překážkou Karlu Velikému, když spojoval jednotlivé kmeny germánské, podobným přírodním opevněním chráněné, a nebyly překážkou, když šel do uherských rovin vyhladit Avary. Ostatně, kde mohly být ideálnější přírodní podmínky pro záseky v bažinách a pralesích, nežli tomu bylo v kraji na Labi a Odře nebo na Dunaji? A přece tyto pustiny nezastavily ani vojska říšská, ani kolonisační a civilisační vlnu, která se jednoho dne dala na pochod od západu k východu.
Přírodní pevnost neměla tedy onoho významu, jaký se jí pro středověk přičítá. Nechceme tím ovšem nijak podceňovati přirozenou obrannou hodnotu věnce hor a lesů, zemi obklopujících. Také všechny nařízení Přemyslovců až do městské kolonisace směřovala k tomu, aby hradební ráz českých hranic byl zachován a pomezní hvozd zůstal neporušen. Nemohlo být ani jinak v době, kdy neobyčejnou ochrannou hodnotu má pouhý osamělý hrad na skále. Ale na skutečnou záchranu národa tato přírodní pevnost nestačila.
Jestliže jsme se jako národ zachovali, pak to nebylo proto, že jsme zalezli za hory a ohradili se pralesy, bažinami a slatinami, nýbrž proto, že jsme dovedli náležitým způsobem civilisační vlnu přijmouti a jíti s ní. Zachránilo nás to, že jsme včas pochopili geniální myšlenku císařů německých a papežů římských rozšířit na celou Evropu „mír římský – pax romana“ a zařadili se do podivuhodné organisace Říše jako její platní a spolehliví vojáci. Zachránilo nás, že jsme přijali vyšší civilisaci mravů a řádů společenských, která k nám z německého západu přicházela v rouše křesťanství. Zachránilo nás, že jem dychtivě a učelivě přijímali od západu všechny civilisační vymoženosti, které rozšiřovaly náš životní prostor, ať to byla velkostatkářská organisace, umožňující přechod od chudého pastevectví a lovectví k bohatému využití plodné půdy, dosud lesy zarostlé a močály přikryté, nebo ať šlo o svobodnou obec městskou, přinášející nové živnosti, a svobodnou práci řemeslnou a selskou, i čilost obchodní a kutací. S našimi Přemyslovci to dovedli tehdy i Maďaři ze Štěpána Svatého a Poláci za Piastovců.
Když městská kolonisační vlna dosáhla střední Evropy a velkoryse začala odstraňovati pomezní hvozdy, vysušovati bažiny a tak strhovati předěly mezi národy a činila tím zbytečnými „přírodní pevnosti“, o osudu jednotlivých národů bylo vlastně již dávno rozhodnuto. Na celé tisíciletí určena existence národů již v době, kdy čněly do výše a ještě fakticky i zdánlivě něco znamenaly horské hradby, neproniknutelné pralesy, nepřekročitelné bažiny a pusté pásy krajin dělící národy. O trvání národů rozhodla jejich přizpůsobivost k nové civilizaci německo-římské.
Že jsme správně pochopili svou úlohu ve velkém dění civilisace, na to nás připravilo věru něco zcela opačného než vědomí, že se můžeme proti všemu zaštítit hradbami svých hor a pomezních hvozdů. To něco jiného v nás vychovaly odvěké obchodní cesty, procházející naší zemí. Bylo to vědomí, že jsme křižovatkou. Tuto představu měli vštípit historikové do naší fantasie mnohem důrazněji než představu ochrany za hradbou hor a pomezního hvozdu. Palacký se však o zemských obchodních stezkách téměř nezmiňuje a také ostatní čeští historikové příležitostné zmínky o nich odsunují jen do částí hospodářských. A přece „zemské stezky“ mají význam náležitě politický. Jsou od pradávna politickým nervem země. Být současně pevností a křižovatkou se vzájemně vylučuje. Naši dějepisci od počátku sice velmi rádi mluví o Čechách jako o srdci Evropy, ale přitom by pevnostní hradbou hor a pomezního hvozdu nejraději všechny cévy do srdce vedoucí přervali. A přitom tyto obchodní cesty jsou tak staré, že věky na nich jen velmi málo mohly změnit. Podívejme se jen na mapu silnic a vidíme, že jdou více méně tudy, kudy šly staré stezky zemské. (F. Roubík: Silnice v Čechách a jejich vývoj.) Stejně jako před tisíciletími se sbíhají v Čechách na třech křižovatkách: hlavní svazek ve středisku, kde je nyní Praha, druhý svazek v místech dnešní Plzně, třetí přibližně tam, kde je dnes Hradec Králové.
Uveďme z nich nejdůležitější. Od nepaměti jsou Čechami a Moravou „cesty jantarové“. Jantar je důležitou ozdobou už od doby kamenné a jeho hlavní naleziště je ve východních Prusích. Byl oblíben u žen nejen oněch primitivních národů, které obývaly Evropu, ale i u žen národů civilizovaných, sídlících u moře Středozemního.
V době bronzové jsou Čechy vyhledávány obchodníky s cínem. Naleziště v Čechách jsou na svou dobu znamenitá a pro bronzový průmysl nezbytná. Naleziště cínu přitahuje proto nejen obchodníky, ale i četné kolonisátory, jak svědčí bohaté památky na tehdejší obyvatele, přicházející většinou od západu a severu (kultura únětická, lužická, knovízská, slezská a milavečská).
Morava byla podle Palackého v situaci podobné, ale již méně příznivé. Je také přírodou sama chráněna. „Na severu chrání ji naproti Slezsku Sudety, prodloužené to Krkonoše; na východě dlouhotáhlé Tatry stanoví její meze proti Uhersku, ne severovýchodu však nachází se tu otvor, skrze kterýž ona s výšiny své vysílá Odru a Visu až do Baltického moře; na jihu pak, proti Rakousům, nedostává se jí ovšem hranic přírodních, ježto by zde teprv Dunaj působiti mohl.“
Horské pásmo kolem Čech a Moravy přirozeně už dávno vnukalo představu přírodních hradeb. Setkáváme se s ní u nejstaršího českého letopisce Kosmy. I u něho se mluví o ochraně. „V Evropě leží Germanie“ – píše – „a v jejích končinách směrem k severní straně se daleko široko rozkládá kraj, kolem dokola obklíčený horami, jež se podivuhodným způsobem táhnou po obvodě celé země, že se na první pohled zdá, jako by jeho souvislé pohoří celou tu zemi obklopovalo a chránilo.“
Představu však nemůžeme nikdy posuzovat jen podle toho, jak se zrodila, nýbrž jak se zachytila, rozvinula a jaké plody vydala ve fantasii národa. A v této fantasii nebyla zeměpisná představa našich zemí povahy dějinné a osudotvorné. Stala se mythem o přirozené pevnosti, ve které se národ zachránil v bouřích dob a proměn. Vrcholu tento mythus dosáhl v dobách bývalé Benešovy republiky. Ve chvílích, kdy jsme se vytrhli ze své odvěké souvislosti, hory jako by vystoupily a zabraly celý náš obzor. Nabyly v naší fantasii znamenitého strategického významu. Stačilo jej toliko zvýšit a zesílit moderními pevnostmi vojenskými. Zajišťovaly naši pevnost. Schoulili jsme se za ně v pocitu dostatečné ochrany. Citovali jsme si pro povzbuzení příležitostný diplomatický výrok Bismarckův o „Čechách, ohromné polní pevnosti, vybudované Bohem ve středu evropského kontinentu“ a věřili jsme, že strach z této pevnosti zajišťuje nám naši bezpečnost i v případě, že všichni spojenci selžou.
Ještě náš poslední kronikář český J. V. Šimák přičítá pevnostnímu rázu Čech podivuhodné vlastnosti: „Naše vlast“ – píše – (Kronika I. 1923) „ční svými horami do širých nížin, někdejšího to oceánu, jako vzdorné, tvrdé předhoří, jako pevný, uzavřený, jednotný celek, bohatý s dostatek, aby poskytl svému lidu všeho, čeho potřebí má k životu … Druhdy ještě daleko kolem našich hor se ozýval jazyk slovanský, ale v nížinách zhynuli pokrevenci na Odře, Labi i Dunaji, ba slabá ochrana rovin na dolní Moravě, vydaná útoku, zavinila, že prvotní celek našeho národa na sta let byl potom rozpolcen a okrajní jeho části i ztraceny.“
I tento velký současný vědec zde výslovně říká to, co se předtím už dávno stalo lidovým i diplomatickým mythem: horské hradby kolem Čech zachránily náš národ. Ti, kdo tuto ochranu hor neměli, jako kmeny na Labi nebo na Odře nebo v jižních Čechách a v jižní Moravě na Dunaji, zmizeli z dějin.
Není třeba mnoho dokladů pro to, jak klamná je tato víra. Žádná země není tak skvěle chráněna hradbou hor „s bezcestnými hřbety horskými, se skalami a strmými vrcholy čnějícími přímo do oblak“ (Einhardt: Karel Veliký – 9. stol), jako je severní Italie. Jaké obtíže musel působit přechod Alp! A přece tato hradba nezastavila ani vcelku primitivní vojenskou organisaci otce Karla Velkého Pipina, ani vojska Karla Velikého samého. A od těch dob ustavičně proudila kmenová a feudální vojska německých císařů přes tyto nebetyčné velehorské hradby do Italie, jež byla v technické obraně nesmírně pokročilá. Nikdo neměl síly je zastavit. Jakou přímo hračkou proti tomu ve středověku byly poměrně nízké a jen pahorkovitě působící pohraniční hory české!
Vedle toho vidíme, jak se uchoval národ maďarský v rovinách nepatrně horami chráněných. V době, kdy ještě přírodní opevnění něco znamenala, mnohem více nežli hory chránívaly pustiny, často uměle vytvořené. Římští dějepisci mluví o tom, jak jsou germánské kmeny pyšné na široké pásy uměle udržovaných pustin, které je vzájemně oddělují a stěžují přepad jednoho kmene druhým. tento stav opevnění byl obvyklý po celé severní Evropě, v nížinách stejně jako v pahorkatinách. Sám uvedený J. V. Šimák, který horám přičítal onu záchovnou moc národní, doznává brzy nato: „jenže za dávných časů ne tak hřebeny horské, jako spíše široširé pralesy, jež je pokrývaly a se daleko po jejich úpatích táhly, děsivé a neproniknutelné, provázené močály a slatinami, byly hranicemi mezi národy, i když porůstaly jen výšiny nepatrné.“ Podobně tomu bylo v Uhrách. „Hranici netvořila nějaká linie nebo skutečná čára osídleného území, nýbrž široká, přirozená opevnění zvaná v maďarštině gyepü, v slovanských jazycích seky neboli přeseky, v latinských listinách indagines, pásma hor pokrytých hustými lesy na severu, západně a východně a rozlehlé bažiny na jihu v pořící Drávy. Jen na důležitých místech v nich uměle udržovány průsmyky a průchody tzv. brány (portae). Krajina ležící navenek za těmito seky byla neobydlenou pustinou zvanou záseky, guepuelve, ultra indagines. (J. Macůrek: Dějiny Maďarů.)
Ale ani tyto pustiny nemohly být vážnou ochranou. Nebyly překážkou Karlu Velikému, když spojoval jednotlivé kmeny germánské, podobným přírodním opevněním chráněné, a nebyly překážkou, když šel do uherských rovin vyhladit Avary. Ostatně, kde mohly být ideálnější přírodní podmínky pro záseky v bažinách a pralesích, nežli tomu bylo v kraji na Labi a Odře nebo na Dunaji? A přece tyto pustiny nezastavily ani vojska říšská, ani kolonisační a civilisační vlnu, která se jednoho dne dala na pochod od západu k východu.
Přírodní pevnost neměla tedy onoho významu, jaký se jí pro středověk přičítá. Nechceme tím ovšem nijak podceňovati přirozenou obrannou hodnotu věnce hor a lesů, zemi obklopujících. Také všechny nařízení Přemyslovců až do městské kolonisace směřovala k tomu, aby hradební ráz českých hranic byl zachován a pomezní hvozd zůstal neporušen. Nemohlo být ani jinak v době, kdy neobyčejnou ochrannou hodnotu má pouhý osamělý hrad na skále. Ale na skutečnou záchranu národa tato přírodní pevnost nestačila.
Jestliže jsme se jako národ zachovali, pak to nebylo proto, že jsme zalezli za hory a ohradili se pralesy, bažinami a slatinami, nýbrž proto, že jsme dovedli náležitým způsobem civilisační vlnu přijmouti a jíti s ní. Zachránilo nás to, že jsme včas pochopili geniální myšlenku císařů německých a papežů římských rozšířit na celou Evropu „mír římský – pax romana“ a zařadili se do podivuhodné organisace Říše jako její platní a spolehliví vojáci. Zachránilo nás, že jsme přijali vyšší civilisaci mravů a řádů společenských, která k nám z německého západu přicházela v rouše křesťanství. Zachránilo nás, že jem dychtivě a učelivě přijímali od západu všechny civilisační vymoženosti, které rozšiřovaly náš životní prostor, ať to byla velkostatkářská organisace, umožňující přechod od chudého pastevectví a lovectví k bohatému využití plodné půdy, dosud lesy zarostlé a močály přikryté, nebo ať šlo o svobodnou obec městskou, přinášející nové živnosti, a svobodnou práci řemeslnou a selskou, i čilost obchodní a kutací. S našimi Přemyslovci to dovedli tehdy i Maďaři ze Štěpána Svatého a Poláci za Piastovců.
Když městská kolonisační vlna dosáhla střední Evropy a velkoryse začala odstraňovati pomezní hvozdy, vysušovati bažiny a tak strhovati předěly mezi národy a činila tím zbytečnými „přírodní pevnosti“, o osudu jednotlivých národů bylo vlastně již dávno rozhodnuto. Na celé tisíciletí určena existence národů již v době, kdy čněly do výše a ještě fakticky i zdánlivě něco znamenaly horské hradby, neproniknutelné pralesy, nepřekročitelné bažiny a pusté pásy krajin dělící národy. O trvání národů rozhodla jejich přizpůsobivost k nové civilizaci německo-římské.
Že jsme správně pochopili svou úlohu ve velkém dění civilisace, na to nás připravilo věru něco zcela opačného než vědomí, že se můžeme proti všemu zaštítit hradbami svých hor a pomezních hvozdů. To něco jiného v nás vychovaly odvěké obchodní cesty, procházející naší zemí. Bylo to vědomí, že jsme křižovatkou. Tuto představu měli vštípit historikové do naší fantasie mnohem důrazněji než představu ochrany za hradbou hor a pomezního hvozdu. Palacký se však o zemských obchodních stezkách téměř nezmiňuje a také ostatní čeští historikové příležitostné zmínky o nich odsunují jen do částí hospodářských. A přece „zemské stezky“ mají význam náležitě politický. Jsou od pradávna politickým nervem země. Být současně pevností a křižovatkou se vzájemně vylučuje. Naši dějepisci od počátku sice velmi rádi mluví o Čechách jako o srdci Evropy, ale přitom by pevnostní hradbou hor a pomezního hvozdu nejraději všechny cévy do srdce vedoucí přervali. A přitom tyto obchodní cesty jsou tak staré, že věky na nich jen velmi málo mohly změnit. Podívejme se jen na mapu silnic a vidíme, že jdou více méně tudy, kudy šly staré stezky zemské. (F. Roubík: Silnice v Čechách a jejich vývoj.) Stejně jako před tisíciletími se sbíhají v Čechách na třech křižovatkách: hlavní svazek ve středisku, kde je nyní Praha, druhý svazek v místech dnešní Plzně, třetí přibližně tam, kde je dnes Hradec Králové.
Uveďme z nich nejdůležitější. Od nepaměti jsou Čechami a Moravou „cesty jantarové“. Jantar je důležitou ozdobou už od doby kamenné a jeho hlavní naleziště je ve východních Prusích. Byl oblíben u žen nejen oněch primitivních národů, které obývaly Evropu, ale i u žen národů civilizovaných, sídlících u moře Středozemního.
V době bronzové jsou Čechy vyhledávány obchodníky s cínem. Naleziště v Čechách jsou na svou dobu znamenitá a pro bronzový průmysl nezbytná. Naleziště cínu přitahuje proto nejen obchodníky, ale i četné kolonisátory, jak svědčí bohaté památky na tehdejší obyvatele, přicházející většinou od západu a severu (kultura únětická, lužická, knovízská, slezská a milavečská).
Trvalé jsou také cesty solní. Naprostý nedostatek soli v Čechách a na Moravě nutil obyvatele Čech, ať už byli původu jakéhokoli, aby si opatřovali sůl v zemích sousedních. Středisky obchodu se solí byly na jihu Pasov a Řezno, na severu Halle. Se severem se dál obchod jak cestami pozemními, tak po Labi. Sám Palacký musí doznat, že „příroda, odepřevši Čechám soli, této přední potřeby vezdejšího života, zdá se, jako by tím Čechy samé ku promyslné přičinlivosti a k obchodu se sousedy byla pobízeti chtěla.“
Řezno je pro Čechy také hlavním překladištěm zboží, jež přichází po Dunaji od Byzance, v oné době nejdůležitějšího obchodního střediska. Když Středozemní moře ovládli Arabové, stará obchodní cesta po Dunaji znovu oživla. A starý tábor římský, Radisbona – Regensburg – Řezno, je v té době ve střední Evropě jediným místem, které budí dojem města. Dnes už si ani nedovedeme představit, jak na obyvatele středoevropských lesů a dřevěných chýší působilo úžasné a přímo pohádkovité město, obehnané mohutnými kamennými hradbami, za kterými e tyčil majestátní římský hrad a podivuhodný císařský palác. Město mělo spoustu studní a jeho vysoké kamenné věže zíraly do dálky jako zkamenělí obři. Za posledních dob Karlovců je Radisbona sídlem vlády císařské. Proto sem směřují nejen cesty obchodní, ale i politické. A brzy také i cesty náboženské. Střediskem pro ně je klášter sv. Emmerana, jak praví legenda. Trojitým městem – urbs trifaria – nazývá starý legendista toto město, k němuž se jako ke hvězdě soustřeďují všechny paprsky ze střední Evropy. Skládá se ze čtvrti královské (pagus regius), ze čtvrti kněžské (pagus cleri) a ze čtvrti obchodní (pagus mercatorum) (W. Wostry: Drei St. Wenzels-Studien). Sem směřuje politická váha říše Svatoplukovy, sem přijde roku 845 čtrnáct vévodů českých přijmout křest a tím i ochranu císařovu, sem později přijdou všichni páni čeští s Přemyslovcem knížetem Spytihněvem, aby znovu po velkomoravském intermezzu navázali styk s Říší západní a začlenili se do církve latinské.
V dobách středověkých velmi důležité jsou cesty otrokářské. Civilisace u Středozemního moře jsou civilisace založené na práci otrocké. Evropa na sever od civilizovaných oblastí středomořských je asi v podobné situaci jako byly obydlené oblasti africké za velké poptávky po otrocích v době kolonisace obou Amerik. Věčné války v Evropě za těch časů nejsou diktovány jen malichernými rozmíškami kmenovými. Hlavní příčinou je zájem obchodní. Válka je lovem otroků, kteří se pak prodávají na středomořských trzích. Za osídlení našich zemí Čechy je hlavním střediskem obchodu Byzanc. Karavany otroků chodí proto nejčastěji po tak zv. cestě astenické kolem Litomyšle na Moravu a odtud k Dunaji. Rozmach českého knížectví od doby Václavova otce Vratislava přes území, které zabíralo vedle historických zemí Krakovsko, Červenou Rus, hraničilo tak se státem Kyjevským a na jihovýchodě Slovenskem se přimykalo k Bulharům a později k Maďarům, tento velký rozmach není vlastně ničím více než rozšířením lovné oblasti na lidskou zvěř. Jeho oporami jsou otevřená spadiště v těchto východních a jihovýchodních zemích, ale nic, co by připomínalo nějakou pravidelnou správu státní. Praha je hlavním střediskem tohoto obchodu. Arabský otrokář Ibrahim popisuje Prahu z roku 965 těmito slovy: „A město Fraga je zbudováno z kamene a vápna a je obchodem město ze všech nejbohatší. Přicházejí tam z města Krakvy (Krakova) Rusové (t. j. Normani) a Slované se zbožím a přicházejí k obyvatelům Fragy ze zemí Turků (míněni Maďaři) Mahomedáni a Židé a tolikéž Turci se zbožím a s běžnými penězi a odvážejí si od nich otroky, cín a kožešiny všeliké.“
Dosud jsme mluvili hlavně o cestách, které přes Čechy spojovaly středomořské kultury se severem. Ale civilisace římská zasáhne z Evropy nejprve a nejplodněji Gallii, území flanderské a rýnské. Mezi těmito zeměmi a Středozemím se udržoval čilý a neumdlévající styk.
Ctižádostí pořímštělého západu evropského bylo strhnout na sebe z evropského obchodu, co se dalo. Proto se brzy tvoří cesty napříč Evropou od západu k východu a od východu k západu. Čechami jdou aspoň dvě z těchto cest, jedna severními a jedna jižními Čechami. Po jedné z těchto cest dochází také k prvnímu sjednocení přistěhovalých Slovanů. Sjednotitelem a osvoboditelem jejich od jha avarského je franský kupec Samo, který přišel s celou karavanou ozbrojených kupců, jak tehdy bylo zvykem, a přitom se zapletl do vnitřních sporů, dostal se do čela povstalců a stal se jejich králem.
Během let význam cest přirozeně stoupl. pro kmeny, které na nich sídlely, nebo pro pány, kteří k jejich ochraně vybudovali poblíže nich hrady, staly se cesty výnosným obchodem. Opatrovali je, aby vyhovovaly, a hlídali je, aby se nechodilo jinudy. Když vznikla města, soutěžení o cesty se ještě zvýšilo. Tak na příklad cestě přes Žitavu vznikla na počátku 14. století konkurence v nové a pohodlnější cestě zeb Zhořelce přes Friedland a Liberec. (…) Na opačné straně Čech došlo k podobnému sporu, když Cáhliovští si stěžovali na konkurenční cestu z Čech do Lince, která šla přes Leonfelden a Frimburg. Na starodávnost zemských stezek obchodních poukazuje i český název pro silnici. Vznikl ze starého německého názvu Saumweg, z čehož povstalo saumnice, súmnice, dnešní silnice. (Vacek: Sociální dějiny české starší doby.)
Jednou z nejstarších a nejživějších cest byla ovšem cesta pro zboží, které v Čechách scházelo a bylo ho nezbytně třeba. Byla to Zlatá stezka pro sůl do Pasova přes Prachatice. „Byla přitom úzká, takže jen dva koně s nákladem podle sebe kráčeti mohli. Četné bažiny, přes které vedla, kládami a hatěmi musely býti schůdnými činěny. Poněvadž pak nejvíce navštěvována byla od Čechů, nazývána od Němců obyčejně „via Bohemia“, a jelikož větší část vedle lesem, jmenována též „via silvestris“. na sta nákladů přecházelo tu denně. (Tadra.) V pasově odedávna čtvrt předměstská Ilzstadt vyhrazena byla českým obchodníkům. Byla v ní česká celnice, ve které bylo současně přístřeší pro české obchodníky. V registrech tamějšího kláštera niedernburského stojí zapsáno: ,Každý Čech k nám příchozí s koni nákladními čili se soumary odvádí na pobřeží, jež slove Ilzstadt, jeden denár.´To bylo za přístřeší i clo. V úterý každého téhodne docházeli Čechové hromadněji na předměstí pasovské a platili společnou rukou v tamní celnici pět a půl denáru.´“ (Vacek.)
Po celé trvání středověku byl velkoobchod obchodem výhradně kočovným. V našich krajinách příslušel k němu zejména prodej soli, koření, vína, kožešin, vlněných látek a později také solených nebo sušených ryb. (…)
Daleko spíše tedy nežli uzavřenou pevností uprostřed Evropy jsou Čechy od pradávna křižovatkou „hostinných“ (Vacek) cest evropských. Tyto cesty jsou, jak správně řekl Lippert (Sozialgeschichte Böhmens I), jakýsi „fundus instructus“, který přebírá každý národ, jenž se v těchto končinách průběhem dějin usadil. A právě na osudu těchto neusídlených národů vidíme, jak jsou Čechy v době pohyblivosti národů spíše jakýmsi karavanserájem, důležitou zastávkou, než pevným cílem. Čechové se tu udrželi jen proto jako trvalí osadníci, že právě v tu dobu pod vlivem římské civilisace, přenesené na Rýn, mění se způsob života evropských obyvatelů od polokočovného na zemědělský.
Ani na okamžik nesmíme pustit s mysli, jakým magnetem působila bohatství středomořských civilisací na primitivní obyvatele Evropy. Lidské praménky stékají ustavičně ze severu do Středomoří a odtud jim vstříc do oblastí ještě zaostalých vyzařuje nepřetržitě expansivní vliv vyšší životní úrovně. Pohled evropských obyvatelů je trvale upřen, zejména v době imperia římského, dolů k Římu a k Byzanci. Styk se děje obchodem – značný jeho vrchol zvláště za Marobudova panství v Čechách – ale občas také bojem, což je vlastně jen jiná forma obchodu, poněvadž se při něm získává znamenité zboží – otrok. Čím je ústřední vláda římská slabší, tím je římské bohatství pro obyvatele Evropy přitažlivější. Přijde doba, kdy mladí lidé z Evropy po celých stovkách odcházejí dobrovolně do římského imperia a stávají se hlavním jádrem římského vojska. Tyto lidské proudy se zesilují a v době stěhování národů přitáhne magnet římské civilisace celé kmeny se vším kmenovým majetkem. Čechy v tu dobu jsou opravdu jen zastávkou. Po Markomanech a Quádech přijdou Longobardi, po nich Durynkové. Ale magnet působí tak, že se evropské země vylidňují. Germáni odcházejí do římského imperia a na jejich místo se posouvá jiná vlna lidská – Slované. Ale na ně tento magnet působí stejně. Když už přešla vlna stěhování do říše římské, zůstává s ní aspoň čilý obchodní styk, především prodej nejhledanějšího předmětu – otroka.
Zemské stezky mají velký vliv i na státní útvar český. Dokud zůstávají hlavním zbožím otroci a jejich loviště je na východě, rozšiřuje se náš stát v době knížecí na východ až ke Kyjevské Rusi. V době křižáckých výprav strhují na sebe veškeré dění italská města a v té době má náš stát tendenci zvětšovat se na jih ve směru obchodních stezek jižních; na nich vyrůstá velká feudální mocnost rodu pánů z Růže a pánů z Lipé, a za Přemysla Otokara II. se stát ve směru těchto obchodních cest dostává až na břeh jadranský. Pak přichází období rozkvětu měst hansovních a tehdy – za císaře Karla IV. – posouvají se hranice našeho státu stále blíž a blíže k moři Baltickému. Nato se dostavuje třistaletá mezihra, kdy obchod opouští jak břehy baltické, tak břehy středozemní a posouvá se za oceány. To je doba sesouvání střední Evropy do nicoty, doba pohrom a zmatků války třicetileté a bídy po ní následující, jež postihuje nejen Čechy, ale i celou střední Evropu od Sicilie po Skandinavii.
Hlavní „fundus instructus“ Čech nebyla tedy jeho povaha přírodní pevnosti, nýbrž jeho povaha evropské křižovatky. Nikoli pomezní hory a hvozdy, nýbrž zemské stezky jsou to, co dává pečeť prvním stoletím našich dějin. Zemské stezky a život na nich vzbuzují, vychovávají a pěstují v nás onu vlastnost, kterou jsme vždycky vynikali v oněch dobách: pohyblivost, zvídavost a schopnost přijímat vše nové včas a přizpůsobit se tomu dobrovolně a ne násilím. Ať šlo o Říši, křesťanství, velkostatek, feudální řád a města, přijímáme je bez zápasu, častěji s velkou horlivostí a s touhou po vlastní iniciativě, jak svědčí sňatky Přemyslovců s kněžnami německými, čeští svatí, udělení titulu královského, dobrovolná kolonisace velkostatkářská a klášterní, zásluhy posledních Přemyslovců o zakládání měst a mnoho jiného. Byli jsme úrodnou lidskou půdou, jež dychtivě símě přijímala a bohatou úrodu vydávala.
(Z knihy „Český mythus. Co nám lhaly dějiny“, Orbis Praha 1943. Zkráceno.)