Podle jednoho průzkumu mínění drží Němcům na tomto mistrovství palce 13 procent Rakušanů. Je to hodně nebo málo? Na jedné straně si žádný jiný národ zastoupený na mistrovství světa nevysloužil v Rakousku tolik sympatizantů jako „velký bratr“ a také je letos o něco méně lidí, kteří už jen z principu Němcům přejí automaticky prohru, ale na druhé straně Němci tradičně polarizují: ten, kdo jim explicitně nefandí, se téměř automaticky považuje za jejich protivníka. A teď se podívejme na dva roky starý průzkum mínění, který byl v Rakousku proveden při příležitosti mistrovství Evropy v roce 2008 – tehdy celých 83,6 % dotazovaných Rakušanů řeklo, že Němcům by nedopřálo titul mistra. Mnozí reagují alergicky i při pohledu na německé fanoušky pomalované v obličejích třemi národními barvami.
Němečtí turisté jsou údajně někdy až překvapeni, s jakou škodolibostí publika ale i na ulici se v Rakousku setkávají, když se německému mančaftu zrovna nedaří nejlépe. A tahle škodolibost má dlouhou, dlouhou tradici. Pokouší se přijít na kloub tomu, proč tomu tak vlastně je? Že by za všechno mohl Hradec Králové?
„Rivalita“ tu byla už v devatenáctém století. V roce 1866 porazili Prusové rakouská a saská vojska u Hradce Králové a pět let nato bylo založeno Německé císařství. Pravda, po ukončení první světové války a ještě dlouho poté si valná část obyvatelstva okleštěného Rakouska představovala spásu v podobě sjednocení s Německem, nicméně v 30. letech minulého století získávala vzájemná „fotbalová národní rivalita“ na intenzitě: rakouský „zázračný tým“ úspěšně porážel na kolena Německou říši, na čemž má svou velkou zásluhu i původem český hráč Matthias Sindelar (Matěj Šindelář). V dubnu 1938 se odehrál tzv. „anšlus-špýl“ mezi Východní markou, začleněnou nyní do Německé říše a německým mužstvem, kdy byli říšští Němci poraženi 2:0 zásluhou kapitána mužstva Ostmarky Sindelara. Ten si po své trefě do německé branky ještě zatancoval před německou čestnou tribunou. Autorem druhého gólu byl mimochodem také hráč s českým původem – Karl Sesta. V poločase utkání musel říšský sportovní vůdce Hans von Tschammer und Osten nabádat rozvášněné divácké publikum, aby se uklidnilo. Emoce popudila i další válečná utkání jako skóre 9:0 německého Schalke proti „rakouské“ Admiře a získání národního mistrovského titulu „rakouským“ mužstvem Rapidu v roce 1941.
Spojenci v roce 1943 označili v moskevské deklaraci Rakousko za „první oběť národního socialismu“ a skutečně se jednoduchá formulka „my jsme oběť, oni jsou pachatelé“ držela v rakouských hlavách ještě dlouho, dlouho po roce 1945. Podle aktuální studie institutu SORA se ještě dnes považuje 36,5% Rakušanů za „oběť“ německého nacionálního socialismu. Faktem ale je, že nadšení po národní socialismus a vstupování do řad SS bylo v Rakousku ve vztahu k počtu celkového obyvatelstva neproporcionálně vysoké. A v Korutanech musel být po anšlusu pro velký nával zájemců o vstup do NSDAP dokonce přechodně zákaz přijímání nových členů. Sympatizování s nacionálním socialismem mělo však v Rakousku roku 1938 řadu logických sociálně-politicko-historických a emocionálních kořenů, které mnohé vysvětlují. Vše je potřeba vidět v širších souvislostech. A ten kdo je nevidí anebo nechce vidět, dopouští se hrubého zkreslování, prezentuje-li proto Rakušany povrchně jako „fašistoidnější“ či „nacističtější“ než tehdejší říšské Němce.
Po roce 1945 v Rakousku vzkvétalo všechno, co zavánělo dialektem a národními kroji, a v padesátých letech měla sezónu monarchie. To se promítlo i do fotbalu, míní Michael John z linecké univerzity, prostřednictví něhož se měli domácí na Němcích „očistit“, Němci se podle něj stali nejoblíbenějším nepřítelem ve sportu. Rok 1978 se zapsal do dějin rakouského fotbalu dodnes legendárně připomínaným vítězstvím nad Německem 3:2. To bylo v době, kdy se kancléř Kreisky snažil zemi ustálit v pozici neutrála mezi oběma bloky studené války a kdy více „prozápadní“ a hospodářsky vyspělejší němečtí turisté arogantně pohlíželi na Rakousko jako na jakousi druhou vyspělejší Jugoslávii. O to víc si Cordobu červenobíločervený tým a jeho fanoušci vychutnali.
Dnes se situace poněkud obrátila – na rakouské univerzity proudí zástupy německých studentů, kterým se doma nezadařilo dostat na vysokou školu. A pak v alpské republice nacházejí práci tisíce německých gastarbeiterů. Mnozí mezi Bregenzí a Eisenstadtem si dnes myslí: „Sotva se Němcům hospodářsky daří hůře, hned toho využívají.“ Jak se to v budoucnu ještě odrazí na vzájemné sportovní „rivalitě“, to se ještě uvidí. Pokud tedy vzhledem k současnému výkonům rakouského fotbalu může být o nějaké rivalitě vůbec řeč.