Emanuel Vajtauer
Na mnohem blouznivější vyjádření této myšlenky ukazuje Albert Pražák, když mluvě o Glagolské Janáčkově mši připomněl, co vyjádřil básník Zahradníček ve svých Korouhvích: „Co naznačoval našemu pokolení Janáček hudebně, naznačil Zahradníček slovesně: ´kterak Cyril a Metod sestupovali jako dva stromy s úpatí Věčna a rozhrnovali temnoty dějin, jak se jejich prostřednictvím blížil k Moravě sám Kristus, a řeky se najednou rozdychtily napájet křtitelnice, háje lámat ratolesti pro oltáře Božího těla, kameny proměňovat se v kříže a chrámy, ze země jak se k nim pomalu zvedaly věže, z lidu vylinuly se stříbrné písně: vše proměnilo se u nás zázračně ode chvíle, co jsme byli chyceni v čeřen těchto dvou božských rybářů a chyceni ne mečem a ohněm, ale sítěmi rodného slova, píšťalami mateřštiny. S tímto slovem navždy se sesnoubila naše země, a zůstane s ním sesnoubena na věky, i kdyby sebe více byla její suknice drásána a drána. Nad ní jak v Kristových svítilnách září bděle plamen duší těchto dvou bratří. Kdekoli narazíš na jejich krok, jako by vybuchlo slunce.´“
Toto pojetí ukazuje naprostou neznalost počátků křesťanství v Evropě. Je opravdu pozoruhodné, jak málo pozornosti věnovali naši historikové způsobu, jak bylo přijímáno křesťanství evropskou pohanskou společností. Přijetí křesťanství je pro ně něčím naprosto samozřejmým, co se odbude prostě daty nebo spory o data pokřestění toho nebo onoho knížete a hádkami o tom, který kníže byl vlastně prvním křesťanem a přijal-li křest z Moravy nebo z Regensburgu, a přitom se dodá, že se mezi národem ještě dlouho zachovaly pohanské zvyky. Ale ze všech těchto dat nám uniká, jaký mechanismus přitom skutečně působil.
Je velkým omylem Holečka a jiných blouznivců mluvících o demokratičnosti cyrilometodějství, že v oněch stoletích nějak záleželo na tom, jak se ke křesťanství chová prostá masa lidu. Křesťanství nejde do Evropy tou cestou, jakou šlo do mas římského impéria v době císařů. Tenkrát opravdu záleželo na prostém občanu, zda porozumí myšlenkovému a mravnímu obsahu nového Božího slova. Křesťanství tenkrát šlo a rostlo zespoda. Ale to se změnilo od té doby, kdy císařství přijal sám císař Konstantin, a zvlášť od té doby, kdy se křesťanství stalo jediným státním náboženstvím. Pak bylo rozšiřováno hlavně shora. Misionáři nechodili kázat do vsí a na trhy, nýbrž první jejich cesta je vedla ke knížeti. Jestliže získali pro svou víru knížete, získali tím i celý jeho lid, neboť lid tehdy dělal to, co jeho vládce. U polabských Slovanů bylo právě největší závadou, že jejich pohanský kněz měl větší moc než kníže. U nás např. podle všech známek nebyli pohanští kněží, a proto byl odpor po získání knížete slabý.
U knížete většinou pak rozhodovalo něco docela jiného než slovo Boží. Konstantin se sám rozhodl pro křesťanství, poněvadž věřil, že křesťanský Bůh mu daroval vítězství nad nepřáteli. Obdobný případ najdeme v počátcích křesťanství u Franků. Franský král Chlodwig má za ženu křesťanku. V jeho království žijí ve městech křesťanští biskupové, ale on sám zůstává se svým lidem pohanem, dokud nepřijde k přesvědčení, že mu k vítězství v jedné rozhodující bitvě pomohl křesťanský Bůh. Současně pochopí, že opře-li se o křesťanské biskupy ve městech, má možnost zahájit s jejich pomocí křižácké tažení proti ariánům na jihu a západu Francie, a tak si vytvořit velkou říši. Skutečně dochází tehdy k prvním křižáckým válkám vůbec a jejich výsledkem je, že se Chlodwig stane zakladatelem franské moci nad celou Galií. Křesťanští misionáři působili tedy především na ambice králů a ti pochopivše, jaký jim plyne zisk, když se opřou o mocného spojence v Římě – v našem případě o mocného spojence v Říši, císaře – a jeho všeobsáhlou a zkušenou organizaci, se dávají získat.
Misionáři se obvykle obracejí na ty vévody, kteří mají ambici podrobit si sousední samostatné kmeny a spojit je ve větší státní útvar. Křesťanství přichází do Evropy právě v době, kdy vše tíhne k překonání kmenové roztříštěnosti. Svým učením v jednoho Boha dává křesťanství ctižádostivým knížatům do rukou dobrou duchovní zbraň. Vždyť se pohanství vyznačuje tím, že každý kmen má více méně svého vlastního boha a bůžky. Myšlenka, že není více bohů pro všechny kmeny a všechny lidi na světě než jen jeden, kácí kmenové bohy a bůžky. Kníže, který přijme první křesťanské učení, přidává ke své zbrojní moci ještě silnou moc duchovní. V Evropě vidíme pozoruhodný zjev, jak křesťanství jde souběžně s tvořením velkých národních celků. Jestli byla vůbec možná Německá říše, objímající veškerý křesťanský svět v Evropě, pak to bylo právě proto, že tehdy ještě bylo v myslích čerstvě revoluční pojetí jednobožství jako něčeho, co je zároveň souznačné s jedinou vládou také zde na zemi.
Tato stránka křesťanské misie v oné době je znamenitě zachycena v Kristianově legendě o sv. Václavovi. Popisuje se tam, jakými důvody působil Metoděj na českého knížete Bořivoje za jeho návštěvy u Svatopluka na Moravě.
„Bořivoj, skvěje se nejkrásnější podobou a květem nejlepšího mládí, jednou za jistou věcí svou a lidu sobě svěřeného přijel k vojvodovi svému čili králi Svatoplukovi na Moravu a byl od něho laskavě uvítán a na hostinu zároveň s ostatními pozván. Leč nikterak mu nebylo dopřáno místa k sedění mezi křesťany, ale po způsobu pohanů před stolem na podlahu mu kázáno se posaditi. Tohoto příkoří se zželelo biskupu Metodějovi i řekl prý mu: ,Ach, že ty takový a tak mocný muž nestydíš se odstrčenu býti od stolic knížecích, požívaje sám též důstojnosti vojvodské, ale raději pro ohavnou modloslužbu přeješ si s pasáky na zemi ležeti.´ Tu dí onen: ,V jaké vydávám se nebezpečí takovou věci nebo co dobrého mi přinese obřad křesťanský?´ ,Odřekneš-li se´, praví biskup Metoděj, ,model a zlých duchů v nich přebývajících, staneš se pánem pánů svých a všichni nepřátelé podrobeni budou panství tvému a potomstvo tvé denně bude se množiti jako řeka převeliká, v níž se stékají vody rozličných potůčků.´ ,Takto-li tomu jest´,pravil Bořivoj, ,nač váhati s pokřestěním?´“
Staneš se pánem pánů svých, všichni nepřátelé budou podrobeni tvému panství, tvoje potomstvo se bude denně množit – to jsou hlavní argumenty, jimiž se působí na knížata a vévody. Spasení duše přidává Metoděj stejně jako ostatní misionáři až na konec s menším důrazem.
U českých vojvodů přistupuje v tu dobu k římské moci, která se staví za pokřestěného knížete, ještě důležitější moc německého císaře. Kníže, který první přijme křesťanství, má naději, že si bude moci podřídit ostatní kmeny – své nepřátele – radou a organizační církevní zdatností, což znamenalo stálým stykem a oporou císařského dvora. Proto pozorujeme v Čechách jakýsi „run“ knížat a vévodů za křesťanstvím. Už roku 845 se dává v Regensburgu pokřtít 14 českých vévodů. Bohužel nevíme nic o tom, kteří vévodové to byli a která území jim podléhala. V roce 895 se dostavují do Řezna všichni čeští vévodové i s knížetem Spytihněvem a přijímají západní křesťanství a ochranu Říše. Ústřední poloha území knížete Čechů, kmene usedlého na křižovatce zemských stezek, mu umožnila plně využít církevní a císařské opory, aby postupně sjednotil celou zemi.
Mocenský argument, který padal tolik na váhu, měl ovšem také svůj rub: „Nepřijmeš-li křesťanství, uvalíš na sebe nepřátelství církve i císaře.“ Není pochyby, že tohoto nevysloveného argumentu bylo nutno dbát. Němečtí císařové byli s papeži dohodnuti o křesťanské misi v Evropě a byli odhodláni ji prosadit, děj se co děj. Přitom vůbec nepadalo v úvahu, o koho jde. Karel Veliký použil proti Sasům nejsurovějších prostředků, když viděl, že po dobrém s nimi nic nesvede. Netřeba se divit, že podobné krutosti použili potom císařové saští i proti tvrdošíjným slovanským kmenům. Církev sama je v tu dobu všechno jiné spíše než organizace přesvědčující slovem Božím. Biskupové, zvláště v pohraničních markách, jsou vlastně velcí feudálové císaře, kteří mají větší hbitost v zacházení s mečem než s monstrancí, a jsou obklopeni bojovou družinou, která je o to silnější než vojenské družiny ostatních feudálů, že má k dispozici větší mocenské prostředky a je vybavena větším bohatstvím.
U knížat a vévodů rozhoduje také ještě jiná okolnost. V říšské církvi získávají nejen skvělý správní aparát, který se sám vydržuje, ale je to aparát, který i na ně vydělává. Tehdy patří kostely soukromníkům. Kdo je založí, zůstává jejich vlastníkem a těží z nich. „Kostely a jejich zakládání se stávají předmětem hospodářské spekulace.“ (V. Novotný: České dějiny.) Za všechno je nutno platit. za křest, za biřmování, za uzavírání svateb, za poslední pomazání, za pohřeb. S dary je nutno jít na mši, ke zpovědi, k přijímání. Kromě toho odvádějí poddaní kostelu desátek. Proto je také obvod kostelů přísně vymezen. Farníci z jiné fary nesmí do kostela, ledaže by byli na cestách. (Homiliář opatovický.)
V této souvislosti je nutno také vyvrátit jeden předsudek, který se u nás zahnízdil a ke kterému dal podnět sám Kosmas. Vypráví, jak kníže Vratislav doporučuje velmožům za pražského biskupa kaplana Lance „ze Saska, pocházejícího ze vznešeného rodu, vysoce důstojného a velmi učeného muže“, který se mezitím stal proboštem litoměřického kostela. Pánové si však vybrali za biskupa Vratislavova bratra Jaromíra. V radě pak vystoupil dvorský kmet Kojata a začal se rozčilovat, že má být zvolen za biskupa „cizozemec, jenž do naší země přišel bez kalhot“. „Nelíbí-li se ti tvůj bratr, proč se ti zdá sprostým naše nemálo četné duchovenstvo, stejně učené jako tenhle Němec? Ó, kdybys měl tolik biskupství, kolik vidíš kaplanů, rodáků naší země, hodných biskupství. Či myslíš, že by náš cizozemec více miloval a lépe této zemi přál nežli člověk domácí? Přece je v povaze lidské, že každý, ať odkudkoli na světě, nejen více miluje svůj národ nežli cizí, ale kdyby mohl, i cizí řeky by do své vlasti obrátil.“
Tehdejší knížata však právě o tom, co o zištnosti cizích pravil Kojata, měla docela jiný názor. Právě, že tehdy církev je výdělečným podnikem ku prospěchu knížete, jde mu o takové vedení tohoto výdělečného zařízení, které mu zaručuje největší užitek. A v té věci se cizinci ukázali nejprospěšnějšími. Každý domácí člověk, pokud se stal správcem kostela, dbal více na sebe než na pána. To by ostatně nebylo tak zlé, kdyby šlo jen o něho. Ale tehdy se kněží ještě všeobecně žení, a to až do poloviny 12. století, a kněz má kolem sebe celou rodinu, která ujídá kostelní výnos. A ještě ani to by nebylo tak zlé, ale tehdy jsou rodové svazky mnohem silnější, než je znají věky pozdější, a za knězem se přirozeně táhne celý rod a má ruce nastaveny. A tohle u Němců, i když ženatých, odpadá, poněvadž jejich příbuzenstvo je daleko za horami. Když pak ještě k tom kněz vyšší důstojnosti pochází, jak bylo zvykem, z rodu nikoli nízkého, nýbrž z rodu některého feudálního pána, přistupuje ke všem nevýhodám domácích kněží i to, že se rod kněží bude chtít povznést nad ostatní. Proto pánové ze žárlivosti na sebe navzájem ani sami nepřejí domácím lidem a jsou v tom s knížetem zajedno. Tento postoj je nejlépe vyjádřen slovy knížete Břetislava II., když šlo o jmenování olomouckého biskupa. Radil se s Wiprechtem von Groitsch a ten mu navrhoval kaplana Heřmana, jemuž prý je na závadu jedině to, že je cizozemec: „To, že je cizozemec – pravil kníže – nic nebude na závadu, ale ještě prospěje církvi. Nebude ho vysávat rodina, nebude jej tížit starost o děti, nebude ho obírat tlupa příbuzných. Všecko to, co se sejde v jeho rukou, zůstane jeho nevěstě a matce, církvi. Nechať tedy Heřman, boleslavský probošt, jest biskupem.“ (Vacek.)
Pořád ještě potřebujeme v prvních dobách evropského misionářství kultické a ideologické prvky. Žádný z misionářů nemluví s pohany o vyšší mravní a filozofické hodnotě křesťanství jako v dobách římských debatoval vzdělaný křesťan se vzdělaným pohanem, jak nám to zachytil například G. Minutius Felix v knize „Octavius“. Mnohem výrazněji se uplatňuje církev jako nositelka nového způsobu života. Ztělesňuje zcela jiné názory na lidskou společnost, než jaké projevovala společenská organizace evropských pohanů. přichází více jako zákonodárce vyšší civilizace než jako kazatel nové věrouky.
Tak její názor na to, že jsme všichni stvořeni k obrazu Božímu, má podstatný vliv na instituci otroctví, která je vlastní této společnosti. Každý pohan, který se stane členem křesťanské obce, přestává být pouhým zbožím bez duše a vlastní vůle a pouhým prodejním dobytkem. Církev sice nemá tolik síly ani uvědomění, aby otroctví zrušila, ale ulehčuje podstatně osud zajatců nebo odsouzenců, pokud jsou křesťané. V legendách o sv. Václavovi a sv. Vojtěchovi se mluví o vykupování otroků, s kterými tehdy u nás obchodují hlavně Židé. Církev vykoupeného otroka sice nepropouští, ale dosahuje toho, že otrok není prodán do ciziny. Stává se obyčejně poddaným některého církevního velkostatku. Opatovický homiliář žádá, aby křesťané navštěvovali zajatce – a v té době je každý zajatec otrokem. Zde už prosvítá snaha ulevit osud zajatců snad i bez ohledu na jejich náboženství. Později považuje církev odvádění křesťanů do zajetí a tím do otroctví za provinění a stíhá ty, kteří se ho dopustí, klatbou a tresty.
Pro evropského pohana se tak stává výhodou být křesťanem, poněvadž v oněch neklidných dobách je to zárukou lepšího zacházení ze strany vítězů. Josef Šusta o tom říká ve studii „Otroci a velkostatek v Čechách“: „Zásadně se sice středověkému názoru prodávání zajatců do otroctví nepříčilo, avšak křesťané neměli být prodáváni. Kdo ovšem stál mimo ochranný kruh církve, byl nepřítelem a neprávným subjektem. V tom názoru se ukazuje průběh celého kulturního vývoje Evropy vůbec. Římskou veleříší a křesťanstvím se rozšiřoval právní a kulturní kruh koncentricky od Středozemí dál a dále, mimo něj ležících a proto bezprávných barbarů stále ubývalo. Než teprve v předešlém století tento kruh objal nalezením přirozených lidských práv veškeré lidstvo, nevyjímaje ani Turčína a černého otroka v plantážích. Ve středověku bylo křesťanství tímto kruhem. Kdo byl mimo něj, byl bez přirozených práv. Ovšem tento názor byl důsledně šetřen pouze v teorii, v praxi se křesťané dost často navzájem zotročovali. Tak jako Čechové v Polsku, tak prováděli Poláci v Čechách při válečných taženích hony na lidskou zvěř. Ba i ještě pozdě ve 12. století (roku 1176) vtrhl český vévoda Soběslav do Rakous a odvlekl odtamtud množství obyvatel do poroby. Než ta věc nebyla již tehdy obecně obvyklá a kníže byl proto papežem z církve vyloučen. Jeví se v tom kulturní pokrok, který během času opravdu učinil takové surovosti mezi vzdělanými národy nemožným.“
Mnoho pro ulehčení osudu otroků učinila církev tím, že zavedla neděle, ve kterých se nesmělo pracovat, a nesměly se ani konat trhy, při nichž hlavní práce bývala opět na bedrech otroků. Také četné svátky zmírňují těžký život otroků.
Říšské křesťanství přinášelo nejen lepší osud otrokům, ale také lepší život ženám. Pohanská severská společnost holduje především neukázněností v pohlavním životě. Žena je jen pro rozkoš a pro výchovu dětí. Muž je samovolným pánem nad jejím životem. Láska nemá vůbec práva. Sňatky se dějí se zřetelem k majetku. Tento zřetel pak vede k tomu, že se pěstují sňatky mezi příbuznými a pokrevenci, aby se majetek nerozešel. Je proto mravní starostí církve odstranit zlořády manželského života. Církev zakazuje sňatky mezi příbuznými, jejichž škodlivost moderní věda nezvratně zjistila. U nás podle Homiliáře opatovického je dovolen sňatek až v pátém stupni příbuznosti.
Tehdejší doba nezná u nás posvátnost manželství. Otec sv. Vojtěcha, Slavník, měl mnoho žen, které bydlely podle jim prokazovaného důstojenství. Kosmas píše o únosu Boženy, Křesinovy ženy, říká, že ji kníže Oldřich pojal za manželku a staré manželství nerozvázal, „poněvadž toho času každý, jak se mu líbilo, směl mít dvě i tři ženy a nebylo muži hříchem vzít si manželku bližního ani manželce vdát se za chotě jiné ženy. A co se nyní přičítá slušnosti, to tehdy bylo k veliké hanbě, jestliže muž žil přestávaje na jedné ženě nebo žena na jednom muži; žiliť jako hloupá zvířata, majíce společná manželství.“
Kromě toho měli pohané různé slavnosti spojené s ročním přírodním cyklem, při kterých docházelo k volnému míšení pohlaví a k hromadné prostituci, např. letní svátek Kupadla na sv. Jana Křtitele. (L. Niederle: Život starých Slovanů.)
Říšská církev je pro jednoženství a pohlavní čistotu. Papež Jan VIII. píše Kocelovi do Panonie, aby byli exkomunikováni ti, kteří vypudí své ženy anebo žijí s jinými ženami za života jejich manželů. „tak jako je sňatek od Boha, tak rozvod je od ďábla.“ (Friedrich: Codex diplomaticus Bohemiae). Otton Bamberský vyzývá u severních Slovanů, aby muži, kteří mají více žen, si z nich vybrali jen jednu, která je jim nejmilejší, a s ní uzavřeli nerozlučný sňatek.
Tento přísný postoj církve má zvlášť velký vliv na ženy. Proto neudivuje, že v první křesťanské společnosti nad Alpami jsou ženy často dříve křesťankami než muži, jako je to známo o ženě franského Chlodwiga nebo o ženě anglického Ethelberta. U nás v Čechách, v předslovanské době, žena markomanského vévody Fritigil byla křesťankou už v dobách svatého Ambrože milánského. je příznačné, že u nás je prvním svatým také žena, a to Ludmila. Naproti tomu přísnost církve v manželství způsobuje někdy i dočasné odpadnutí od křesťanství.
Jiný velký boj říšské církve platil krevní mstě. V tu dobu je však krevní msta ve společnosti tak zakořeněná, že církev musí postupovat jen velmi opatrně. Povinnost msty je pravým opakem křesťanské lásky a křesťanského odpouštění. Církev v oněch dobách ale raději své učení lásky a odpouštění nepřátelům nezdůrazňuje a bojuje tím, že pravomoc krevní msty přesunuje z beder rodu na bedra knížete země.
Docela nesprávně si představujeme, že i to křesťanství, které přišlo do severní Evropy, bylo popřením života tohoto světa a přípravou na posmrtný život. Křesťanství tak, jak přichází do panenských končin Evropy, slouží také jako pohanství, které tu nalezlo, vystupňování života. Moudří papežové usnadnili značně evropským pohanům přechod od pohanství ke křesťanství. Papež Řehoř radil anglickým misionářům – dvě stě padesát až tři sta let před pokřestěním Čech – aby neničili pohanské chrámy, nýbrž jen jejich bůžky. Tato shovívavost se sice všude a vždy nezachovávala, ale přesto se stalo zvykem, že církev nejen stavěla kostely na bývalých posvátných pohanských místech nebo použila ke stavbě kostelů i dřevo z posvátných stromů, ale přejímala mnohé pohanské zvyky a přizpůsobila je křesťanskému duchu. Všechno to vnější, co je ve složitém křesťanském kultu a co vzniklo během dlouhých staletí při styku abstraktní víry v jediného Boha se všemi pohanskými praktikami, nejprve řeckými a latinskými, pak germánskými a slovanskými, to všechno umožňovalo bez velkého násilí přejít od málo vyhraněného světa pohanských bůžků a od ctění přírodních sil ke křesťanskému kultu, jenž měl nakonec s pohanstvím tolik podobného. V prvních dobách je to vlastně zjednodušený, v symboly oděný výtažek pokroků řecko-římské civilizace, co k nám přichází v rouše křesťanství. Vnitřní duchovní obsah křesťanství se dostaví jen velmi pozvolna a trvá staletí, než pronikne k lidu. Ten potom ovšem s údivem shledává, jak daleko je církev od ideálů evangelia, epištol a Starého zákona, a reakce se projeví prudkou revoltou, jak tomu bylo u albigenských a valdenských ve Francii, za husitismu u nás a za luterismu v Německu.
Takové je tedy křesťanství a způsob, jakým se k nám dostávalo. Ze všeho je vidět, docela jiné věci než pouze jeho stránka jazyková umožňovaly jeho přijetí. Jazyková stránka byla vedlejší jak u národa francouzského, tak u anglického, saského a tak také u českého. Křesťanství přicházelo jako vyšší civilizace. A právě proto, že přicházelo jako civilizace, bylo to církevní jen obalem, nikoli jádrem. Dovedeme si představit, že by se byla časem tato civilizace prosadila i bez křesťanství, i když snad méně rychle a méně obrodně, neboť moc působí plodně jen tehdy, je-li jejím zvěstovatelem a křtitelem slovo. Vyšší civilizace jde od břehů Středozemního moře přes Galii k Rýnu a od Rýna postupuje na východ. Na Rýně se vytváří její severská odrůda, strom, snášející drsné klima pohanského severu a středu Evropy. Říšská organizace německých císařů je jejím rýčem a mečem, říšská církev je jejím slovem. A právě proto, že je to více civilizace a méně víra, zachvacuje nejdříve vršky lidské společnosti. Nejprve ji přijímá kníže, pak jeho „muži“, to znamená jeho šlechtici, a teprve potom se rozšiřuje do vrstev, které v tu dobu nejsou počítány ani do národa, ba téměř ani mezi lidi, poněvadž nejsou víc než prostým domácím skotem a tržním zbožím. Poslední fáze římské civilizace zvedá tyto nejspodnější vrstvy lidské společnosti z prachu a vede je k nové důstojnosti člověka. Ale tento proces je ještě dlouhý a uvidíme, že z labyrintu bloudění ke světlu je vyvede teprve nová civilizační forma, kterou přinese na severu městská středověká obec a její osvobození pracujícího člověka z ponížení otrockého poměru.
Je tu ještě jeden argument, kterého používají přívrženci cyrilometodějského mýtu: že zrušením slovanské liturgie se stala značná újma na případném vývoji české řeči. Ale tu musíme s polským slavistou Brücknerem konstatovat, že se nám ztrátou slovanské liturgie žádná újma nestala. Upozorňuje správně na to, jak se všude tam, kde slovanská liturgie našla půdu, národy, které si ji osvojily, izolovaly tím od Západu, a tak od hlavních pramenů vzdělanosti. Byla to právě slovanská liturgie, která mohutně přispěla k tomu, aby východní a jižní Slované byli ke své veliké škodě odříznuti od západní kultury.
Na našich dějinách můžeme sledovat, jak každý pokus odtrhnout se od všeobecné latinské a západní civilizace nám jen přináší ztráty. Pád Velkomoravské říše je do značné míry zaviněn církevním rozporem, který v ní hlodal. Tím že ji zbavil bavorského přátelství, učinil ji zralou pro první větší náraz z východu. Za Břetislava se u nás děje pokus oživit slovanskou církev – Sázava – a odpoutat se od německé Říše zřízením vlastního arcibiskupství. Ale právě proto, že tyto snahy o arcibiskupství byly spojeny se separatistickými snahami, jak říšskými, tak církevními, k ničemu nevedly a museli jsme čekat na arcibiskupství až do doby Karla IV.
Bohatá latinská literatura má velký význam pro rozvoj našeho jazyka. Už Dobrovský upozornil, jak téměř všechna naše církevní slova pocházejí z latiny a jak jsme si také podle latiny vytvořili abstraktní pojmy, které náš dřívější pastevecký jazyk neznal. A na kolika latinských překladech se náš jazyk vybrousil! Kolik jazykových novot si například vyžádaly ty četné žaltáře, evangeliáře, homilie svatých otců nebo takový objemný překlad Comesterova výkladu Písma svatého v jeho „Historia scholastica“ z roku 1400! Jaká je proti tomu chudoba staroslovanského vlivu na jazyk jiho- a východoslovanských národů!
Zastánci cyrilometodějského a velkomoravského mýtu litují, že byla promeškána příležitost k samorostlé slovanské kultuře. Ale nemohlo být samorostlé slovanské kultury, poněvadž v Evropě je jen jedna kultura, a ta je celoevropská. Její základ je řecko-římský v křesťanském rouše, a to bez ohledu na to, zda šlo o církev východní nebo západní. Znakem této kultury a civilizace jsou dvě věci: Vítězství ducha nad hmotou a svobodná práce.
Stará orientální civilizace, kterou přejal ještě pohanský Řím, stála pod vládou Osudu. Fatum ovládalo život. Fatum nezměnitelné, jak známe z řeckých dramat. Filozofie poslední fáze římského impéria, již si osvojilo od řeckých a římských filozofů a vědců křesťanství, je útokem na toto Fatum. Kristus přišel, aby starý zákon Osudu porazil. Vykupuje nás z jeho neúprosnosti. Člověk jeho obětí nabývá milosti, kterou může určovat svůj osud. Zprošťuje se hříchů, hromadí zásluhy, svým vlastním počínáním může od sebe odvrátit zlo, které na něho číhá. Církev vypracovala celý systém spasitelných dávek milosti, jejichž získání závisí na vůli člověka. Člověk může tedy svůj osud zlepšovat. To je ono revoluční, co proti starým náboženstvím přináší křesťanství, opírající se o filosofické výboje řeckého a římského ducha.
Tento revoluční princip zesiluje, jakmile se křesťanství dostává do styku s evropským pohanstvím. U žádného z pohanských národů není víra v osud vyhraněna, i když se u nich vyskytují sudičky a hadači osudu. U Slovanů vůbec zjišťuje v šestém století po Kr. Prokopios, že „o osudu nic nevědí a vůbec neuznávají, že by měl nějakou moc nad člověkem.“
Proti osudu mluví u evropského pohanství jeho silně zdůrazněný magický ráz. Pohan ustavičně zasahuje magií do osudu. Odvrací zla, přivolává příznivé okolnosti. To je v podstatě tentýž princip jako u křesťanství, ale na velmi nízké úrovni. Pohan věří v magii hmoty. Je otrokem přírodních živlů. Křesťan, vyrostlý z Platonovy filozofie, jej z tohoto otroctví osvobozuje. Věří v magii ducha. Země, nbe a vody, to bylo to primární, co znal a uctíval pohan. A to vše ustoupilo před Platonovým Logos, Slovem, a křesťanským duchem, kterým je Bůh. Duch ovládl hmotu. To je ten hlavní základ evropské civilizace, rovnoměrně vyrůstající ze spojení křesťanského a staropohanského. Svět je ovladatelný, je jen třeba najít pro to pravou formuli. Na tomto základě vyrostla moderní věda a moderní myšlenky vývoje a pokroku a z něho pramení věčné snažení Evropy po zvládnutí svého osudu, věčná touha vyrůst nad sebe a nad síly, které evropského člověka ovládají.
K tomu přistupuje evropská víra v práci. Její kořen je v řeckém zbožnění umělecké práce, jež převzalo křesťanství. Ora et Labora! Tyto dva pojmy stojí při zrodu evropské civilizace jako kmotři. Práce je kouzlo, poslední magická formule, která mění poušť v kvetoucí zahradu, hrubý materiál v umělecké dílo. Práce je milost, která je lidem dána. Ne už ono potupné stigma, jak jím bylo za starověku. Jí mění člověk svůj osud.
To je civilizace, které jsme tehdy v jinošském věku národa otevřeli svá srdce. Čím dále k západu, tím je její originální ráz důraznější a působivější. Čím dále na východ, tím matněji se jevil. Ale byl i tam, poněvadž tam bylo dědictví civilizace řecko-římské, ztělesněné v křesťanství. Evropanství vydávalo plody, postupujíc po polednících od západu k východu. Postřehli jsme tento zákon a odevzdali se Západu.
(Z knihy „Český mythus. Co nám lhaly dějiny“, Orbis Praha 1943. - Dobový text byl místy pravopisně a stylisticky upraven dle současných pravidel. Kráceno.)