A. Lapotre, autor jinak skvělé knihy „L´Europe et le Sant-Siege a l´epoque carolingienne“ (1895), vyslovil jádra obou mýtů ještě zřetelněji, než naši historikové. Pokud jde o církevní stránku mýtu, vyjadřuje ji slovy: „Svatá stolice si jistě nijak neskrývala, že zasadí tvrdou ránu německému vlivu, když posvěcovala svou nejvyšší autoritou užívání liturgie v slovanském jazyce. Nemohla nevidět, že zavedení tohoto národního ritu nevyhnutelně přivodí, že ve slovanských zemích zmizí cizí kněžstvo a že tak politická německá vláda přijde o svého nejlepšího pomocníka v náboženské vládě.“ Na tuto myšlenku ovšem sotva mohl připadnout kterýkoliv papež, jehož hlavní oporou proti stále ještě mohutnému byzantskému vlivu byla a mohla být jen silná německá říše a tehdy ještě nebylo v zájmu papežů ji oslabovat, i když už v nejedné záležitosti vystupovali papežové jako konkurenti císařů. Také v naší nejstarší kronice, Kristianově, připomněla docela jiná pohnutka papeže k velkému privilegiu, které bylo uděleno moravské církvi. Cyril před papežem vyhraje svou žádost, když se chopí žaltáře a přečte z něho veřejně verš žalmistů, ve kterém se praví: „Všeliký duch chval Hospodina.“ A poukazuje na ten verš, říkaje: „Má-li Hospodina chválit všeliký duch, proč mně, vyvolení otcové, bráníte zpívat mši slovansky a jiné věci ze znění latinského nebo řeckého převádět v jejich řeč? Kdybych byl mohl nějak tomu národu prospět latinou nebo řečtinou jako jiným národům, nikterak bych se toho nebyl odvažoval. Ale když pozoruji, že ten lid bude tvrdé šíje a nadobro nevědomý a neznalý božích cest, na tuto jedinou myšlenku Bohem všemohoucím v srdci vnuknutou jsem připadl, kterou též přemnoho jsem mu jich získal. Protož mi promiňte, otcové a páni, praviť i blažený Pavel Apoštol, učitel národů, v listě ke Korintským: ´Jazyky mluvit nebraňte!´ Tu oni slyšíce to a divíce se víře muže tak statečného, autoritou svou ustanoví a potvrzují, aby se tou řečí zpívaly v oněch krajinách mše i ostatní kanonické hodinky.“
V tom všem, jak vidno, není ani vzdálený dech nějaké protiněmecké myšlenky, jež by mohla být na místě u papežů teprve dvě stě až tři sta let později, v dobách velikého soupeřství papežů s císaři o vládu nad Svatou římskou říši národa německého. A jestliže papež učinil panonské biskupství – jako později i maďarské – přímým papežským lénem a vyňal je z pravomoci jihoněmeckých arcibiskupských stolic, pak mu šlo nejvýše jen o vlastní příjmy, které tehdy ještě nebyly dost velké, ale nikoliv o politické zeslabování Říše.
Lapotre také vyslovuje jádro myšlenky slovanského společenství, které na tomto podkladě mohlo vyrůst, nalézaje pro to tak blouznivý výraz, jaký by slušel jen panslavistickému romantikovi: „Bylo opravdu nevyhnutelné, že by přitažlivost nového národního kultu, zasazeného jednou v jednom koutu slovanské země, získávala ponenáhlu okolní kmeny téže rasy. Mohlo by se vpravdě soudit, že ač scházelo lidských rukou, vítr z moravských hor a ptáci z dunajských rovin by zanesli všude sémě osvobozujícího slova.“
Naši dějepisci, vyrůstající všichni pod tímtéž vlivem protiněmeckého napětí, společného nám s Francouzi, jsou jako fascinováni touto myšlenkou. Polský Boleslav Chrabrý je jim například také jedním nositelem nové Velkomoravské říše, která měla nahradit říši německou. Po této stránce je téměř groteskní sledovat, jak jinak objektivní vědec V. Novotný kárá naše přemyslovské panovníky, že pro tuto myšlenku devatenáctého století neměli ve století desátém a jedenáctém pochopení. Největším šiřitelem obou mýtů se stal jinak znamenitý vědec, profesor V. Chaloupecký, který ideál Velkomoravské říše a slovanské civilizace podkládá i Přemyslu Otakarovi II. i německému císaři a českému králi Karlu IV. Nejblouznivěji pak mýtus slovanské civilizace a Velkomoravské říše vyslovil v 6. dílu selské epopeje „Naši“ Josef Holeček.
Oba mýty svádějí dokonce k tomu, abychom viděli svůj „dějinný úděl v zápase s kulturou západní“, jak to vyslovil Holeček. To je formulace, která nás přivádí na opačný pól dějinné pravdy. Boj proti němu je proto jedním z nejdůležitějších úkolů. Zahájil jej první svou statečnou knihou „Válka Čechů s Němci“ Emanuel Rádl, ale, bohužel, zůstal až dosud osamocen.
Deváté století je dobou značné náboženské krize. Minulá století mu odkázala obrazoborecký spor, jehož vyřešení ve prospěch ctění obrazů bylo rozhodující pro možnost pokřestění celého evropského severu a východu, věřícího v bůžky a v jejich podoby. A sotva je tento spor urovnán, řeší se další problém: Má-li každý kmen – o národech tehdy ještě nemůže být řeči – pěstovat křesťanství ve vlastním jazyce nebo v jednom nebo třech mezinárodních jazycích. Představme si, že by zvítězila původní koncepce papeže Hadriana II. a že by Řím dovolil každému kmenu jeho vlastní jazyk. Byl k tomu ostatně jen krůček. Na Východě se stalo už zvykem, že se mohla mše sloužit stejně persky jako řecky, arménsky jako syrsky, gruzínsky jako koptsky. V Anglii se v tu dobu části písma svatého překládají do anglosaštiny a bible už dávno byla přeložena do gótštiny (Wulfila). V německých zemích se objevují básníci, kteří ve svém jazyce přebásňují Nový zákon (Ofriedův Heliand a Evangelienbuch), píší ve svém jazyce vyznání víry, modlitby a církevní formule. „nyní mnohý muž činí pokus, píše ve své řeči a má naspěch, aby povznesl svůj národ. proč by se měli Frankové tomu vyhýbat a nezačít po fransku opěvovat slávu Boží!, říká v předmluvě ke svému evangeliáři Otfried, dovolávaje se zřejmě moravské mise. Němci nejsou proti tomu, aby i jiné národy uctívaly Boha ve svém jazyku, jak svědčí usnesení frankfurtského synodu z roku 795, které říká: „Aby nikdo nevěřil, že k Bohu je dovoleno modlit se jen ve třech řečech (latinsky, řecky a hebrejsky, podle řečí na kříži), protože v každém jazyce lze ctít Boha a člověk v každém jazyce dojde vyslyšení, jestliže se za spravedlivou věc modlí.“ Nechybělo tedy mnoho a Řím vládl nad organizací, která by byla podobná babylonské věži a nikdy by se nezvládla.
Zůstane nehynoucím pomníkem velké státnické koncepce německého národa, že se všemi silami zasadil o to, aby církevní organizace zůstala evropskou a měla svůj jediný církevní jazyk, i když nebyl německý. Vždyť jestliže něco povzneslo tehdy barbarskou Evropu na první stupeň civilizace, je to to, že se jí prostřednictvím církevního jazyka latiny dostalo také celé předchozí skvělé římské civilizace a i všech plodů jejího ducha. Čím by byla Evropa bez ní? Mohly národy růst jen ze své vlastní podstaty? Stačilo pár hrdinských zpěvů a pohanské zaklínací formule, vedle překladů Starého a Nového zákona, aby vytvořily duchy tak subtilní jako je náš český Herodot, kronikář Kosmas, duch zjemnělý klasickou četbou? Bylo by se utvořilo ono velké společenství evropských národů, které zrodilo společným úsilím společnou evropskou kulturu, o jaké podávají svědectví majestátní románské dómy, velkolepé gotické katedrály a barokní chrámy hovořící o kouzlu života?
Je aktem piety k prvnímu průkopníku správného nazírání, vycházejícího z jiných hledisek než katolických, když ocitujeme z knihy Emanuela Rádla jeden soubor jeho dokladů podle citátů z knihy C.H. Robinsona „The Conversion of Europe“. V oněch dobách kmenové rozdrobenosti byli misionáři energickými propagátory celoevropské ideologie, založené na latině jako dědictví klasické vzdělanosti a jako na dorozumívacím jazyku mezi vzdělanci. Evropanství misionářů, na rozdíl od lokálnosti pohanských kultur, mu je vynikajícím rysem oné doby. Vše dosvědčuje příklady: „Velkým francouzským misionářem byl svatý Martin. Pocházel z dnešního Maďarska, stal se biskupem v Tours a celá střední France byla poté polem jeho misionářské činnosti. Všude kázal s velkým úspěchem – neznaje domácí řeči: kázal latinsky. Velikým misionářem pro Skotsko byl Columna, Irčan. Vůdcem misionářů do Anglie byl Říman Augustin, měl s sebou tlumočníky. Větším a úspěšnějším misionářem v Anglii však byl Aidan. Historik o něm vypravuje: ´Protože Aidan uměl jen málo anglicky, tlumočil jeho řeč jeho soudruh, když kázal svým pánům a sluhům.´ V Bavorsku až do koce 8. století biskupové, z nichž někteří neměli pravidelných diecézí, byli cizinci (také patron Bavorska sv. Emmeran, náš Jimram, byl cizinec z Aquitanie – pozn. autora) a byli konsekrováni mimo Bavorsko. Veliký německý apoštol, svatý Bonifác, byl Anglosas z Anglie. Na stará kolena, když přehlížel svou činnost pro Němce, psal kaplanovi krále Pipina, aby, až umře, jeho soudruzi misionáři byli podporováni, ´neboť skoro všichni jsou cizinci´. Pro náladu misionářů v oněch dobách jsou příznačná slova, kterými odbyl Severinus, misionář v dnešním Rakousku, otázku, z které země přichází: „Jaký prospěch má z toho služebník Boží, jestliže jmenuje svou vlast, leda že se chlubí … Víš-li, že já, člověk nehodný, opravdu toužím po nebeském království, nač potřebuješ znát ten pozemský kraj, na který se mě ptáš? Věz, že Bůh, jenž tebe určil za kněžství, poručil mi, abych přebýval mezi těmi, kdo jsou ohroženi mnoha nebezpečenstvími.“
Snad bude divné, jak je možné, aby slovo Boží účinně hlásali lidé mluvící jen cizím jazykem. Záhada není tak veliká. nesmíme zapomínat, že mimo Galii bylo mohutně zasaženo římskou civilizací celé Porýní a celé Podunají jižně od Čech a že Mainz bylo kdysi Moguntium, z čehož je naše Mohuč, že Regensburg byl Ratisbona (naše Řezno) a že tato města a s nimi jiná byla založena Římany a římsky mluvící občané se tam uchovali i po germánském stěhování národů. A křesťanství se nešířilo mezi venkovským lidem, nýbrž, pokud jde o severní a západní Evropu, mezi obyvatelstvem městským a mezi knížaty a vévody. Šířilo se shora a ne zespodu. A jak uvidíme později, jeho náboženský obsah byl velmi realisticky spjat se společenskými poměry.
Ale mezi lidem byla zajištěna působnost tím, že si misionáři vzdělávali synky z lidu, kteří pak lidu kázali ve vlastním jazyce. Ostatně mnozí misionáři se dříve, než se vydali na misi, naučili řeči toho národa, ke kterému šli kázat. „Tak víme kupříkladu z druhého století – praví A. Naegle v Kirchengeschichte Böhmens – že Asiat Ireneus musel kázat v Galii keltsky. O svatém Gallovi, rozenému Irčanu a žijícím v sedmém století, máme věrohodnou zprávu, že ovládal alemanskou řeč a od svého učitele Columbana dostal výslovný příkaz kázat v této řeči lidu. Totéž čteme o Iroskotovi Kilianovi a rozeném Anglosasovi svatém Bonifácovi, kteří kázali na franském území, i když citované prameny nejsou zvlášť věrohodné, že ovládali řeč německou. Že apoštol Němců znal dostatečně řeč, o tom se jistě nedá pochybovat. Tam, kde misionáři vstoupili na cizí půdu bez dostatečné znalosti řečí, se snažili mluvit prostřednictvím tlumočníků. … Vážná snaha, věnovaná v četných církevních synodálních ustanoveních a v královských kapitulárních lidovému kázání v domácí řeči v obci, vede nezbytně k závěru, že potřeba ovládat cizí jazyk byla v tehdejších dobře organizovaných misijních snahách ještě mnohem silněji pociťována.“ Že také u nás se kázalo česky, na to poukazuje okolnost, že u prvních německých biskupů v Praze šlo téměř vždy o Němce, kteří uměli česky, jak nám sděluje Kosmas. A v takzvaných „Památkách Freisingerských“ máme uchovanou zpovědní modlitbu, rozjímání o zpovědi a zpovědní formuli z 10.-11. století, ve slovanském jazyce, které jsou přeloženy z latiny. Ostatně i náš Otčenáš svými latinismy (ale zbav nás od zlého) je svědectvím toho, že západní církev nebyla uzavřena domácí řeči, jakmile šlo o pronikání mezi širší lid.
Byl by tedy omyl představovat si, že latina byla jazykem výlučným. V ní se pouze konala mše a několik jiných obřadů, které působily na lidi nikoli srozumitelností slov, nýbrž magikou úkonů. Vyvolávaly jen mystickou náladu a k té cizí řeč svou tajemností spíše přispívala. (Rádl.)
Tím, že jsme přijali latinskou řeč jako církevní jazyk, získali naši vzdělanci rázem celou římskou civilizaci jako stále přístupný vzor. Přitom se středověcí vzdělanci nespokojovali jen latinou, ale ovládali i řečtinu aspoň pasivně. Na žádném slovanském národu, který přijal slovanskou liturgii, není vidět, že by jí otevřel pojednou brány k nějaké svérázné domácí kultuře. Řeč a písmo je jen nástroj, kultura je cosi nad ně. A kde domácí kultury nebylo, nemohlo ji také písmo uchovat.
Rádl tvrdí, že tehdy šlo o to, zda se přikloníme ke křesťanství pravoslavnému nebo ke katolickému, západnímu. V tom nemá zcela pravdu. Tehdy jsme ještě na této křižovatce nestáli, i když snad pozdější důsledky k tomu mohly vést. Cyril a Metoděj pocházeli sice z Byzance, ale poslušni byli Říma. Šlo tehdy o to, zda bude Velkomoravská říše závislá na papeži přímo, jako později např. uherské nebo španělské království, či zda bude k Římu patřit prostřednictvím Říše franské. Ale používání slovanské liturgie, které se ujalo u Bulharů a mnohem později u Rusů, by přece bývalo nakonec vedlo ke stejné církevní organizaci, jaká byla u Řeků, Bulharů a Rusů.
A tu je třeba si něco říct o základním rozdílu církve východní a západní. na Východě vzniklo křesťanství jako jednobožství v protikladu k pohanskému mnohobožství. Žilo uprostřed jádra římské říše ve složité státní a společenské organizaci a uprostřed duchů vysoké kultury. Dostalo se mu brzy soupeře v islámu, který ještě více zdůraznil jednobožství a na křesťanství s jeho božskou trojicí útočil jako na pozůstatek pohanského mnohobožství. Proto byl Východ zapleten do teologických hádek o jedinosti trojice a tyto disputace ovšem prostým barbarům v sousedství zůstávaly nesrozumitelné. Mohutný státní aparát, který se udržel jedině v byzantské říši, obstarával všechny potřeby společnosti, tedy i sociální, jako podporování chudých, ošetřování nemocných i státní správu, a odnímal tak od církve všechny sociální a státně-administrativní starosti. Umožnil tím východní církvi, aby vyvinula jí potom vlastní mystický rys. Její zbožní se utíkali do svého nitra. Byl tu proto častým zjevem osamělý poustevník, který se v Rusku zachoval ještě do bolševické revoluce. Mniši východní církve, pokud vůbec dovedli zachovávat vnitřní řád, nejraději sídleli v klášteřích na vysokých pustých skalách, věnujíce se hlavně zbožnému rozjímání.
Docela jinou cestou šla západní církev. Za stěhování národů se úplně rozpadla státní organizace a nezbylo tu nic jiného než církevní organizace. A na ní bylo, aby převzala všechny ty funkce, které stát už zastávat nemohl, poněvadž byl buď příliš slabý nebo nebyl vůbec: péči o chudé, péči o nemocné a správu kraje. Přitom bylo nutno živit se z vlastních zdrojů a z vlastní práce. To učinilo z církve organizaci, která víc než k nebo pohlížela k zemi a k lidem. Západní kláštery jsou nejlepším ukazovatelem tohoto vývoje. Nejsou společenstvím poustevníků. Jsou to společenstva velmi aktivních sociálních pracovníků, výtečných lékařů a lékárníků, znamenitých místních správců a především nevyrovnatelných kolonizátorů. Evropa je tehdy dobře obdělávána jen v Galii a v nížinách u velkých řek, pokud tam sahal vliv římský. Jinak je porostlá lesy a prostoupená bažinami. Mniši, kteří znají vyvinuté italské a galské zemědělství, jsou si vědomi, že nevyužité prostory severní a střední Evropy dají velký užitek, jakmile se začnou obhospodařovat podle všech pravidel tehdejší zemědělské vědy. Svatý Benedikt z Monte Cassina je naučil, že pro mnicha platí nejen ora – modli se, ale také a ještě značněji labora – pracuj! To bylo heslo úplně revoluční v tehdejší společnosti, která práci považovala za úděl jen otroků a pod důstojností svobodného člověka, a mělo velké společenské důsledky.
Byly to tedy kláštery, které první kolonizovaly a pro zemědělský pokrok otevřely západní Evropu. Porýní, jehož středem se stalo Moguntium (Mohuč), a Podunají, jehož středem byla Ratisbona (Řezno), poznaly nejlépe požehnání klášterů. Vnímaví Přemyslovci si brzy uvědomili, jak mohutnou panovníkovou oporou jsou tito pilní mniši a jak velké bohatství plyne z jejich práce. Proto je záhy volali do země. A povolávají je z onoho bohatého klášterního podhoubí, kterým bylo Porýní a Podunají. Jejich zásluhou se otevřela naše země novému zemědělství a novým řemeslnickým pracím, které se v klášterech rovněž intenzivně pěstovaly.
Kláštery představovaly jakýsi středověký amerikanismus. „Zmocnit se zemědělsky pralesa, do něhož dosud noha nevkročila, je věru nejtěžší práce pro lidskou ruku“, praví A. Schmidtmayer, z něhož citujeme líčení kolonizační práce klášterů u nás. „zde se s malými prostředky nedalo mnoho dosáhnout, nýbrž bylo nutno vynaložit mnoho peněz, nežli bylo vidět první užitek: bylo k tomu třeba odvahy, ba nadšení, aby se neumdlelo při námaze, a konečně pak bylo třeba zvláštního spojení a zkušeností, aby byla práce řádně organizována a rozdělena. Dnes bychom řekli, že to byl úkol pro velkopodnik a ne pro jednotlivého dřevorubce. Středověk měl své zdatné velkopodniky pro otevření pralesů – kláštery. Postup byl takovýto: Pán země nebo velký majitel půdy věnoval nejprve pozemek. Často byla to už orná půda, často liduprázdný prales. V zemi řídce obydlené půda měla jen málo ceny, v každém případě padala méně na váhu než peníze a práce, které mniši museli teprve vynaložit, aby ji proměnili v půdu pečlivě obdělávanou. Často šlo o neobyčejně rozlehlé pozemky, které byly přiděleny.
Po slavnostně prohlášeném darování mateřský klášter určil opata a první mnichy pro nové založení. Uvažovalo se přitom pečlivě a vybíral se pro každé místo správný muž. Neboť mniši tvořili současně jakýsi druh technického kolegia, ve které musel být každý obor zastoupen zvláštním mistrem. Bylo třeba zkušeného architekta, vyzkoušeného hospodáře, lesníka a rybníkáře, znalce ve vysušování bažin. Mnohdy se posílali napřed zkušení mniši, aby se postarali o první těžký začátek. Tak přichází r. 1142 opat Eberwin ze steinfurtského kláštera v Porýní a zakládá Strahovský klášter v Praze. Když jsou hotovy dřevěné stavby pro první ubytování mnichů, vrátí se opět domů a předá vedení svému spolubratru Gozzovi jakožto prvnímu opatovi.
Když byli vybráni a povoláni opat a mniši, započato s prací. Najmou se domácí síly a zaučí, les se vymýtí, vhodné, s sebou přinesené nástroje umožní teprve tento těžký podnik. Ze dřeva vznikají první stavení a první kostelíček. Současně se odkrývají kamenné lomy a budovy se obklopí pevnými zdmi. Mnozí mniši přicházejí přece z Porýní, kde už se dovedou stavět mohutné románské chrámy se smělou klenbou. V Čechách bylo nutno se spokojit se skromnějšími rozměry, ale velké vzory jimi přece prohlédávají.
Na klášterní kostel se přimykají cely mnichů, refektorium (jídelna) a hospodářské budovy. Vždy jsou rozměrnější stodoly a chlévy, poněvadž mniši znají už nový, výnosnější způsob obdělávání půdy, hospodářství trojpolní. Zakládají ovocné zahrady a z Porýní přesazují révu, kterou tam zanechali Římané, také nyní do Čech a Moravy. Zařizují se rybníky, aby se v nich pěstoval chutný výběr pro zbožné postní křesťanské dny. Tepelský klášter má sám čtyřicet jezer a rybníků. Hospodářské těleso vedené mnichy je každým rokem větší, řemeslníci a služební lid se usazují vně klášterních zdí a duchovní založení se stává jádrem vesnice nebo města.
Tak jsou tito mniši nositeli nových hospodářských způsobů činnosti. Ale přes čilý výdělečný smysl, snažící se ustavičně klášterní majetek zvětšovat, není nijak udušen duchovní život uvnitř klášterních zdí. Naopak, celý vystupňovaný blahobyt se zdá žádoucí jen k tomu, aby byly podporovány umění a vědy a vše, co povznáší člověka nad obyčejný pracovní den. Kláštery byly posledními útočišti klasického písemnictví, i když dosud nebyl čas zralý na to, aby se vniklo hlouběji do jeho smyslu, zachovaly je přesto před zánikem. S mravenčí pílí jsou staří římští autoři znovu a znovu opisováni. Mít pozoruhodnou knihovnu patřilo k největší pýše opatství. Rukopisy byly ozdobovány jemnými drobnokresbami.“
Někteří naši dějepisci přicházejí názoru, že do 13. století bylo u nás vcelku málo kolonizační klášterské práce. Soudí tak z toho, že věnovací listiny celkem zřídka uvádějí les, nejčastěji však celé dědiny jako základ jmění klášterů. Nechceme usuzovat sami, kolik je na tomto tvrzení pravdy a zda tento závěr je při nedostatku pramenů oprávněn. Ale i kdyby tomu tak bylo, pak i tam, kde majetek klášterů pozůstal již z dědin i pozemků již dříve obdělávaných, zbýval tu pro kláštery ještě velký okruh kolonizační práce. Kláštery přinášejí ze Západu racionální velkostatkářské hospodaření, dovedou pole zlepšovat, odvodňovat nebo suché zavodňovat, organizovat polní práci, zakládat a pěstovat zahrady, zavádět nové druhy dobytka a plodin a podobně. Tím z pozemků, které jen tak tak uživily své dřívější osadníky, učiní výnosné hospodářství, které uživí celý klášter a pomáhá dědinám, aby zvětšovaly svou vyživovací výměru a tím svůj životní prostor.
Kláštery jsou první kolonizační etapou ve středověku, po které přišla pak etapa soukromého zakládání královských a soukromých měst. Kam až tato středověká klášterní a městská kolonizace pokročila, tam pronikla „západní kultura“. Kde se zastavila, tam zůstal orient a stepi, tam zůstala krajina, která je svou půdou, tak svými lidmi volá teprve po kolonizaci. Tím, že jsme se přiklonili k Říši a západní latinské církvi, byli jsme kolonizováni už před sedmi sty lety a vyšli z této kolonizační pece jako národ nový, národ moderní, národ, který se ve všech obrysech lidské činnosti může měřit s kterýmkoliv kulturním národem. Máme nyní v sobě schopnosti sami kolonizovat. Kdybychom byli zůstali u cyrilometodějství a dostali se s ním nakonec do okruhu bezkrevné a upadající byzantské civilizace, byli bychom kolonizováni teprve nyní, jako teprve nyní čeká na kolonizaci Balkán a slovanský Východ.
Tvůrci mýtu Velkomoravské říše si představují, že tu byla dějinná chvíle, kdy všechny slovanské kmeny nebo národy mohly utvořit velikou říši, která mohla být protiváhou Svaté říše římské národa německého. Ale nestačí vytvořit jenom velké impérium. Takovým impériem byla Velkomoravská říše, byla jím do jisté míry říše Boleslava II., sahající až k hranicím Kyjevského knížectví a až po Váh a Dunaj, a k této představě se značně přiblížilo impérium polského Boleslava Chrabrého. Ale už starý byzantský kronikář vystihuje nejlépe slabinu podobných státních útvarů, když zapsal pověst o Svatoplukových prutech. Nedostatek kázně byl jedním z hlavních rysů tehdejší slovanské společnosti. Kdežto o Slovanech napsal Mauricius: „Žádných rozkazů neposlouchají a mezi sebou stále se sváří a se nenávidí“, u Germánů dávno předtím Tacitus vyzvedává jako jejich velkou ctnost: „Chránit a hájit vůdce, i všecky skutky osobní řídit k jeho chvále mají za nejsvětější povinnost.“ S onou věčnou odstředivou sílou u Slovanů se nedaly říše zakládat. A tím méně v době, kdy celé kmeny na sebe žárlily anebo kdy z feudálních pánů každý sám o sobě se považoval za tesaného z vladařského dřeva.
Ostatně ani kázeň by sama nebyla stačila. Myšlenka říše se na Z8padě obnovuje ve chvíli, kdy se rodí a kořeny zapouští feudální systém. Feudálové přísahají věrnost svému císaři, ale císař v primitivní společnosti nemá dostatečný vládní aparát, aby své poddané mohl kontrolovat a donucovat stále k poslušnosti. Jen církev je pozůstatkem univerzálního aparátu římské říše a jakmile se jednou spjal osud císařství s církví, úspěch byl zajištěn. Církev se stala vládním císařovým aparátem. Vykonávala služby dvorské císařovy kanceláře, byla císařovými buňkami ve všech krajích, vychovávala mu a dodávala zdatné úředníky a tvořila administrativní páteř říše.
Také východní církev přebírala sice na sebe mnohé vladařovy starosti, alespoň u nově získaných knížat, jako u Bulharů nebo Rusů. Ale to, co zaručovalo úspěch Říše římské národa německého na Západě proti každému pokusu o nějakou východní slovanskou říši, byla větší zralost společenského vývoje. Na Západě se zrodil feudální systém. Zvykli jsme si uvažovat o feudalismu podle jeho stinných stránek, které vykazoval na konci své existence, ale žádný systém nelze soudit podle jeho období senility, nýbrž je třeba soudit podle jeho doby mužného věku. A tu je nesporné, že feudalismus byl velkým pokrokem proti dřívějšímu stavu. Feudalismus znamenal ve skutečnosti první vývojový proces k vyšším společenským formám z původní protoplasmy kmenové organizace. Je to první dělba práce ve společnosti. A první nadkmenové ústrojí. Tam, kde se k této první dělbě společnosti – vojín a ostatní obyvatelstvo – přikročilo, je další vývoj ve zdravém společenském organismu zaručen. Dělba práce pokračuje, tvoří se zárodky řemeslné a obchodní třídy, zásobující a pečující o pána a vojína, kolem hradu se usazuje podhradí, vznikají zárodky měst. Města pak jsou další, druhou etapou vývoje společnosti. Lenní poměr feudála ke knížeti nebo císařovi země zajišťuje spolupráci krajů a je první státní organizací, dostačující v dobách, kdy je nemožná nákladná a z ústředí placená státní administrativa.
Evropa z tohoto hlediska už tehdy vykazuje velký rozdíl mezi Západem a Východem. Na Západě začala společenská diferenciace, bylo dosaženo prvního stupně vývoje. Na barbarském Východě není po tomto vývoji ani stopy. Zatímco Západ rozvinul svůj feudální systém, zůstává Rusko v nerozlišené kmenové společnosti. Společnost tam trvá ve své původní protoplasmě. Později, v devatenáctém století, se chce dělat přednost z toho, že Rusko nepoznalo feudalismus, ale bylo to neporozumění pravé podstaty společenského růstu. Rusko mělo svou vladařskou družinu a své kupecké faktorie, kterým říkalo města, ale to byly cizí útvary naroubované na národní těleso. Strom byl nadále plánětem, zatímco jen dvě větve dávaly zušlechtěné ovoce. Naproti tomu na Západě byl ušlechtilý druh obsažen v samém jádře, rostl od kořene.
Byzanc, která ovládala bulharský Východ, se vyvíjela opačně než evropský Západ. Ten při bouřích v dobách stěhování národů a za nárazů arabské vlny došel i s Římem na dno své organizace. Města na jihu a na západě odumřela, a pokud zůstala, stala se zemědělskými osadami. Na této cestě dolů se setkala civilizace římská s germánskou kmenovou organizací a v jejím lůně dřímala tak dlouho, než se v ní probudil nový životní klas. Vzestup potom šel od primitivního ke složitějšímu. Na Východě tomu bylo jinak. Byzanci si uchovala složitou imperiální organizaci i po stěhování národů a dlouho s ní odolávala bouřím dob. Ale pod nepříznivými údery událostí byla nucena přizpůsobovat svou organizaci potřebám doby, a tu vidíme podivuhodný vývoj od složitého k primitivnímu. Zatímco Západ šel normálním vývojem od kmenové organizace k feudalismu a od něho k městské organizaci a nakonec pak národní, Byzanc sestupovala od organizace imperiální k organizaci národní, od kultury latinské ke kultuře řecké, potom od národní stavby k městskému útvaru – příklad polosamostatných Benátek – a nakonec pak k feudálnímu řádu, k němuž je nucena sáhnout, aby si při stále prázdné pokladně zajistila ustavičně ohrožené hranice. Připoutat se k tomuto vývoji od složitého k jednoduchému znamenalo připoutat se k něčemu, co bylo tak úplně rozdílné od vlastního vývoje vzhůru, že plodné působení bylo vyloučeno.
V duchovní oblasti je tomu nejinak. I tam jde Byzanc od složitého k jednoduchému, zatímco Západ roste od jednoduchého k složitému. Třeba jenom srovnat panonské legendy o Cyrilu a Metodějovi s legendami latinskými o svatém Václavovi a svatém Vojtěchovi, abychom si uvědomili rozdíl duchovní atmosféry. Kdežto v byzantsky ovlivněných legendách se řeší spory východní scholastiky, barbarům nesrozumitelné, latinské legendy jsou prosté, každému barbaru přístupné, mluví k srdci a ne k intelektu.
Když se naši panovníci připoutávají na evropský Západ, byli si vědomi vnitřní příbuznosti. Západ byl sice vývojově dál než české země, ale všechny mízy ve společenském těle tlačily ke stejnému růstu zde i onde. Na Západě mohli nalézt vzory, jak spojovat kmeny v jeden větší státní celek, tam byl vzor, jak udržovat pohromadě feudální společnost, tam byly vzory nového zemědělství vhodného pro severní země, tam odtud přicházely nové vzory městské organizace, tam se stejným způsobem usilovalo vytvořit z otrocké zemědělské a řemeslné práce práci svobodnou, tam toho dosáhli dříve než u nás a lákalo to svým příkladem. Přiklonit se k Západu znamenalo připoutat se k vývoji, připoutat se k Východu znamenalo připoutat se k zapadající hvězdě.
Budoucnost byla v Západu a nikoli ve Východu. Slované mohli založit sebemohutnější kmenové říše i s nadstavbou křesťansko-slovanské církve a nemělo to budoucnost. Znamenalo to jen opakovat staré experimenty s kmenovými říšemi, jako byla říše Ermanarichova, říše Attilova, říše Chazarů nebo Avarů. To vše mohlo vydržet jen určitý historický okamžik, který nutil k soudržnosti, ale když tyto vnější okolnosti ustaly, útvary praskly jako historické mýdlové bubliny. Proto mýtus Velkomoravské říše zůstává neuskutečnitelnou iluzí panslavistů, která nám zbytečně zastiňuje pravé vývojové skutečnosti.
(Z knihy „Český mythus. Co nám lhaly dějiny“, Orbis Praha 1943. Dobový text byl místy pravopisně a stylisticky upraven dle současných pravidel.)
DOKONČENÍ: 5.7.2010