Abychom zachovali symetrii v historii zahraničního odboje za druhé světové války, měli bychom se zabývat jak východním, tak západním odbojem. Popisovat odboj východní, tedy historii čs. armády v SSSR není ale nutné. Na rozdíl od odboje na Západě pokrývá spolehlivě historii ozbrojeného odboje Čechoslováků v čs. jednotkách vytvořených v Sovětském svazu jediná publikace, a to kniha Ericha Kulky: Židé v Československé Svobodově armádě [Kulka 1990].
Kde všude byly čs. jednotky na západních a afrických bojištích nasazeny, je známo a v textu bude zmíněno jen okrajově. Pomineme-li bojovou činnost a chceme-li československý vojenský odboj na Západě vystihnout jen několika charakteristickými slovy, pak nejvýstižnější jsou tato: antisemitismus, šovinismus, závist, zlodějina.
Urychlené vyhánění letců z protektorátu
Kam mohli čs. letci před Němci s letadly uletět? Nejblíže to bylo na Slovensko, což po 14. 3. 1939, kdy Slováci vyhlásili samostatnou republiku, nepřicházelo v úvahu. Byla možnost přeletět do Polska, ale zde hrála roli ještě příliš živá vzpomínka na účast Polska při záboru čs. území. Zbýval přelet do Jugoslávie nebo Rumunska. Jakákoliv podobná akce ale hraničila s vojenskou vzpourou, neboť rozkaz hlavního štábu jasně diktoval: „žádné letadlo, ani vojenské, ani civilní, nesmí opustit letiště." Většina československých letadel neměla k podobné akci potřebný dolet, letci na takový dálkový přelet nebyli vůbec cvičeni a navíc 15. 3. 1939 ráno bylo počasí pro létání naprosto nevhodné, protože chumelilo, byly plískanice a mlhy. Ostatně, proč by měli s letadly prchat? Slovanská duše si v emigraci nelibuje.
Teprve pozdě odpoledne, když se počasí dočasně zlepšilo a letci se mohli i se stroji pokusit uprchnout, neučinil to ani jeden. To už přistávaly na některých českých letištích německé spojovací letouny. Generál Vicherek to komentoval takto: „(Odlet) musil riskovat každý velitel, resp. jednotlivec sám, ale pokud vím, v oné době na to nikdo nepomyslil, neboť jsem doma nikdy od nikoho neslyšel, že by se byl někde stal alespoň pokus o něco podobného. Jestli se dnes (1941) o tom mluví zde v zahraničí jinak, mám dojem, že to už je kombinace pozdější, podle vývinu situace, a někdy i zlý úmysl z osobní ješitnosti." [Vicherek]
Němci při přebírání českých letišť, postupovali vcelku korektně a ponechali dokonce českým leteckým důstojníkům osobní zbraně a zpočátku i část letecké výzbroje. Brzy vešla ve známost nabídka RLM (Říšské ministerstvo letectví), podepsaná samotným ministrem a velitelem Luftwaffe Hermannem Göringem, na zařazení československých letců a pozemního personálu do služeb německého letectva. Prozatím se uvažovalo asi o 1500 pilotech a mechanicích, kteří by „po malé výměně odznaků“, jak se v nabídce hovořilo, mohli být převzati za velmi výhodných podmínek jako smluvní zaměstnanci RLM. [John] Na některá letiště přijely i náborové komise Luftwaffe a zároveň RLM požádalo československé ministerstvo národní obrany o podchycení těch letců, kteří se dobrovolně přihlásí k přelétávání československých letadel na soustřeďovací letiště v Německu. Tak se konaly odvody českých vojenských pilotů k Luftwaffe. [Kulka 1992] Generál Vicherek uvádí, že Göring měl zájem o všechny české vojenské piloty: „Asi po 16. 3. přišla telefonická depeše od našeho leteckého atašé v Berlíně škpt. let. Malého, že maršál Gőring chce všechny čs. letce umístit v německém civilním letectvu (zde A. Vicherek omylem zaměnil Luftwaffe za civilní letectvo) a aby se mu do 24. hodiny poslaly seznamy, kdo by chtěl vstoupit do těchto služeb.“ [Vicherek]
V hlášení tehdejšího plukovníka Jaroslava Vedrala o odbojové činnosti v roce 1939 pro prezidenta republiky a ministra národní obrany z 23. 7. 1941 je uvedeno: „...přišel za mnou plukovník letectva Stanovský, velitel leteckého pluku 5, jak čelit náboru našich letců pro Luftwaffe. Kolem 75% letců se tam hlásilo, dokonce celý druhý letecký pluk v čele s velitelem pluku – legionářem.“ [Vališ-Dvořák]. Podle generála Vicherka se přihlásili téměř všichni piloti 2., 3. a 5. leteckého pluku. [Vicherek] Čs. letci za to měli dostávat kromě platu jednak zahraniční přídavek, zdarma ubytování a stravování v Berlíně a konečně pojištění pro případ úmrtí 50 000 RM, pro případ zranění 100 000 RM. [John] Kromě lákadla finančního zajištění je třeba si uvědomit, že létání působí na piloty mnohdy jako droga. Německou nabídku kromě vojenských letců zvažoval i letecký personál, a to nejen vojenský, ale i dopravního letectva.
Někteří z těch, kteří pro Luftwaffe přelétávali letadla, za dalších pár týdnů odešli za hranice, jiní nabídky Luftwaffe dát se plně do jejích služeb využili. Poté, co 26. 4. 1939 přeletěly dva letouny B-71 do SSSR [John] a gestapo začínalo vyšetřovat první ilegální odchody československých letců přes hranice, Němci nabídku velkorysé spolupráce s českými letci pak utlumili a nakonec vyzněla do ztracena. Ve výše zmíněném hlášení plukovník Jaroslav Vedral dále uvádí: „Dohodli jsme se požádat Anglii a Francii o přijetí našich letců do jejich letectva. Zašel jsem za podplukovníkem Houškou, aby to zprostředkoval skrze příslušné vojenské atašé v Praze, což se stalo. Asi třetí den Londýn odpověděl zamítavě, odůvodňuje to nemožností v míru přijímat cizí státní příslušníky do britské armády a tím spíš do letectva. Obávali jsme se s podplukovníkem Houškou, aby stejně neodpověděla Francie. Dohodli jsme se předložit dodatečně dokumenty, že Němci jsou skutečně ochotni přijmout československé letce. Originální spisy o tom šel jsem si vypůjčit ke generálu Slezákovi (krycí jméno pro brigádního generála Aloise Vicherka) a v jeho nepřítomnosti mi je zapůjčil plukovník letectva Berounský. Opis německé nabídky doplnili jsme ještě ústním slibem, že českoslovenští letci, až je Němci blíž poznají, budou moci i létat, za což budou dostávat letecké příplatky v markách, což při výhodném kursu oproti koruně československé bude královským platem proti dřívějšku. Chtí-li tedy Francouzi v příští válce bojovat proti československým letcům, může se tak stát, nepřijmou-li je do svých služeb. Slib o létání nebyl sice pravdivý, mohlo se tak však stát později a my chtěli takto donutit Francouze, aby nám vyšli vstříc. Krátce nato došla zpráva z Paříže o ochotě přijmout naše letce jako pěšáky do cizinecké legie." [Vališ-Dvořák]
Odbojová organizace měla tedy obrovský strach, aby se čs. vojenští letci a letecký personál nedali do služeb německé Luftwaffe. Proto již hned v dubnu 1939 došlo k prvním ilegálním přechodům hranic čs. letci. Nutno však zdůraznit, že útěky letců do zahraničí měly organizovaný ráz - bylo to ve skutečnosti expedování zejména mladších letců za hranice. Tranzity a odchody za hranice organizovala Obrana národa, v níž měl organizování útěků na starosti právě generál Vedral. Na něj byl napojen Svaz letců, který zařizoval praktické záležitosti. Odchody letců do zahraničí, byť pod přímým i nepřímým tlakem, nebyly dány rozkazem.
Podle výše uvedeného hlášení generála Vedrala bylo vyexpedováno do srpna 1939 na 700 českých letců do Polska. Značně diletantsky, protože pokyny zněly, nebrat si na cestu větší částky peněz. Ty pak uprchlým letcům v Polsku velmi chyběly, neb neměli po dlouhou dobu za co žít. Dodejme, že letci byli z protektorátu vylákáni pod zcela falešným příslibem možnosti služby u letectva, kterou jim vojenští i političtí představitelé v protektorátu a pak dále v Polsku bezostyšně předstírali, a to až do jejich příchodu do Francie, byť od počátku dobře věděli, že jedinou možností uplatnění pro čs. letce je vstup do francouzské Cizinecké legie. Tam se mohli stát jen obyčejnými pěšáky. Byla to politická akce s jediným cílem: zamezit vstupu čs. vojenských letců do Luftwaffe.
Někteří letci vstoupili v červenci 1939, kdy se konal nábor, do polského letectva. Celkem jich bylo 190. Po vypuknutí války ustoupila skupina část ze 72 čs. letců ze sběrného tábora v Malých Bronovicích do Rumunska a dostala se později do Agde, zbývající byli zadrženi Rusy.
Po likvidaci Polska nastoupila tzv. jižní cesta přes Slovensko, Maďarsko, Jugoslávii, Řecko, Bejrút do Agde v jižní Francii. Ta byla mnohem nebezpečnější, protože letci museli překonávat vícero státních hranic, kde hrozilo nebezpečí odhalení.
Celkově odešlo do zahraničí 1265 čs. pilotů, tedy více než polovina předválečného stavu. Letců bylo z uprchlých vojenských osob nejvíce, např. z celkových 1212 osob odtransportovaných z Polska do Francie bylo 470 pilotů. Na konci roku 1940 po doplnění z pozemního vojska byl stav čs. letců ve Velké Británii 1287 osob. [Kudrna]
Francie
Podle francouzských zákonů všichni cizinci nacházející se ve válečné době na území Francie musí vstoupit do francouzské armády nebo do cizinecké legie, jinak jim hrozí internace v táborech. Proto Čs. vojenská správa ve Francii „sjednala s francouzským ministerstvem války, aby mohla (počínaje 17. 11. 1939) provést mobilizaci všech našich příslušníků ve Francii a jejích koloniích, a provedla také řádné odvody podle našeho branného zákona. Odvody se konaly v sídlech československých konzulátů." Byly sice vytištěny povolávací vyhlášky, ale bylo zakázáno je rozšiřovat. Podobné zmatky provázely vznik československých vojenských jednotek snad všude v zahraničí.
Vyhláška měla zásadní vliv na složení dosud organizovaných útvarů. Zatímco předtím tvořili většinu čeští nebo židovští intelektuálové, nyní bylo složení následující: Slováci (55 %), Češi (25 %) a židé (15 %), zatímco ve velitelských funkcích ze 75 % převládali Češi. Z tohoto faktu vznikalo další napětí tím spíše, že Slováky do emigrace přivedly převážně ekonomické důvody. Byli to většinou horníci a rolníci, kteří se usídlili ve Francii dlouho před 2. světovou válkou, a cítili se být více Francouzi než Slováky. Mobilizace ovšem byla prováděna důsledně, a tak mnozí českoslovenští občané byli do Agde často přiváděni nuceně, neboť se zdráhali splnit svou zákonnou povinnost. Jejich postoj silné kontrastoval s přístupem uprchlíků–dobrovolníků, včetně židů, kteří byli pevně rozhodnuti zapojit se do boje proti nacistickému Německu. [Kulka 1992]
V prosinci 1939 bylo již v jednotkách na 4000 vojáků. Téměř 800 z nich se hlásilo k židovské národnosti. Ti, kteří se pokoušeli dopídit se příčin a důvodů všude přítomného antisemitismu v čs. armádě ve Francii, dospěli k následujícímu závěru:
„Mnoho z mladých československých důstojníků z povolání působících v Agde bylo vychováno ve Vojenské akademii v Hranicích koncem třicátých let, kdy se v důsledku nebezpečí ze sousedního Německa vzmáhal český nacionalismus, který u některých instruktorů přecházel až do extrému. Většina z nich pak neovládala francouzštinu, což jim velmi znesnadňovalo přizpůsobit se exilovému životu ve Francii. Nelze se pak jistě divit, že nevraživě sledovali židy, respektive jejich schopnost komunikovat hned v několika jazycích, navazovat kontakty a získávat výhody větší přizpůsobivostí novému prostředí, aniž si uvědomovali, že se tak projevuje tisíciletá životní zkušenost židů. Ovšem židovští uprchlíci, kteří žili po mnoho let v zahraničí nebo přišli z území odstoupených hanebnou mnichovskou dohodou, nemluvili dost dobře česky nebo slovensky, a proto dávali v hovorech mezi sebou přednost němčině, maďarštině nebo jidiš. Mnozí vlastenečtí Čechoslováci to tehdy považovali za provokaci. Současně nelibě snášeli skutečnost, že řada židovských uprchlíků odešla z Československé republiky se svými rodinami a tím jejich pocit nejistoty v cizí zemi byl zmírněn morální podporou, kterou jim poskytovalo rodinné zázemí, kdežto ostatní museli odešli bez nich.“ [Kulka 1992]
Obecně vzato bylo příčinou antisemitismu v československém vojsku pochybná výchova k vlastenectví. V době ohrožení ČSR německým nacismem se vlastenectví nahradilo nacionalismem, ba šovinismem, jehož součástí byla nenávist nebo nadřazenost vůči všemu nečeskému. Protože židé nebyli pokládáni za součást českého národa, dosáhl antisemitismus odpuzujících forem.
Obdobným problémem, ač z jiných příčin, byl antisemitismus vojáků slovenských. Situaci navíc zkomplikoval příchod asi 500 čs. příslušníků mezinárodních brigád ze Španělska do té doby internovaných v táboře v Gurs na jihu Francie, mezi nimiž bylo i několik desítek židů. Španěláci byli sice antisemitismu téměř prosti, ale zase byli silného komunistického přesvědčení.
Dne 1. 1. 1940 vznikla oficiálně na území Francie 1. československá divize v čele s divizním generálem Rudolfem Viestem.
Zatímco se 1. československá divize teprve formovala, českoslovenští letci již bojovali, i když až do vypuknutí druhé světové války procházeli stejnými svízelemi jako ostatní vojáci. Museli podobně jako ostatní českoslovenští dobrovolníci vstoupit do cizinecké legie - do hodnosti rotmistra byli přijímáni jako vojíni bez hodnosti, poručíci jako četaři a ostatní důstojníci v nižších hodnostech, než měli doma. Rotmistři v letectvu však měli za sebou již 10 až 15 let služby a značná část poddůstojníků 3 až 8 let služby. K překonání této situace bylo zapotřebí mnoho idealismu.
Již v létě 1939 Francouzi zastavili odesílání nově přicházejících československých letců do Afriky a ponechali je aspoň ve Francii. Když vypukla válka, zůstalo v Africe přes 100 letců, ve Francii 400 a v Polsku okolo stovky. Jejich počet však neustále vzrůstal, takže dosáhl v době kapitulace Francie v červnu 1940 počtu více než 1000 osob. Již 5. 9. 1939 požádal vyslanec Štefan Osuský francouzskou vládu o vytvoření stíhací brigády o dvou letkách bombardérů s československým personálem. Francouzi odpověděli, že bude vhodnější, aby letci byli zařazeni jako stážisté do francouzských jednotek, a ostatně také že československého pozemního personálu není tolik, aby bylo možné utvořit kompletní jednotky. Českoslovenští letci byli doslova rozstrkáni po celé Francii v rámci francouzských a později i polských leteckých jednotek. K francouzskému letectvu, podobně jako později ve Velké Británii k Britskému královskému letectvu, bylo přijato jen málo židů, i když se jich hlásil značný počet. [Kulka 1992]
Evakuace čs. vojáků z poražené Francie byla skandální. Čs. vojenští velitelé jednotlivých lodních transportů rozhodovali podle svých emocí, hlavně podle míry svého antisemitismu, koho vpustí na loď, i když zásady, kdo má být evakuován, byly taxativně nejvyšším čs. velením stanoveny. Tak se stalo, že četným židovským čs. vojákům a jejich rodinám byl přístup na loď odepřen, ačkoliv k tomu měli právo. Odehrávaly se srdcervoucí scény. Zoufalí lidé se pokoušeli skočit na palubu lodí, když se spojovací můstky zvedaly. Někteří spadli do vody a utopili se. [Brod-Čejka]
Antisemitismus pokračoval i během plavby, například čs. letci, když byli naveleni k obsluze do jídelny, zjistili, že někteří z těch, co musejí obsluhovat jsou židé. Jeden z letců, Stanislav Fejfar to popisuje slovy: „Kluci s tím uhodili, několik talířů rozbili, dámám ta jejich plážová pyjamas polili a pak řekli několik upřímných slov. Velké pobouření, ale do kuchyně více nemuseli.“ (citováno dle [Kudrna])
Celkem bylo z Francie evakuováno 4669 vojenských osob z cca 10 200 vojáků 1. čs. divize a z 800 osob leteckého personálu. Ve Francii zůstala většina mobilizovaných Slováků a delší dobu tam usedlých Čechů.
Cholmondeley
V prvních dnech po příjezdu čs. vojska z Francie do Velké Británie dala britská vojenská správa Čechoslovákům k dispozici stanový tábor v Cholmondeley. I zde projevy antisemitismu a českého šovinismu pokračovaly. Důstojníci spílali židům „smradlavý žide“, stížnosti na jejich chování nepomáhaly. Za mluvení německy následovaly facky. Volalo se. „pryč se židy“ a podobně. Přibývalo židovských vojáků, kteří chtěli z čs. armády odejít. Podle jejich názoru měli důstojníci blíž k nacismu než k demokracii. V této situaci se ustavil výbor pro hájení práv židovských vojáků.
Dne 23. 7. 1940 na shromáždění rot vyzvali velitelé, aby vystoupili všichni, kteří se odmítají podřizovat rozkazům svých velitelů. Učinilo to asi 500 mužů. Byli odzbrojeni a odděleni ohrazeného prostoru v táboře.
Stanislav Fejfar si ve svém deníku poznamenal: „...židi a Španěláci dělají kravály, svinstva a rozkládají všechny jednotky v nichž jsou... Proto se není co divit, že když se ještě v Cholmondeley dělal nábor do letectva... jsme nebrali žádný zřetel na urajšly (tzn. židy) a španěláky, jež jsme zásadně nepřijímali... a při konečné čistce jsme vyhodili nemilosrdně všechno, co smrdělo jen trochu židovstvím. Jak je tedy vidět, při reorganizaci a vlastně novém budování armády se vyskytly nemalé problémy. Ke všemu komunisté rozšiřovali v táboře letáky, ve kterých obviňovali vedení československého zahraniční odboje v čele s prezidentem Benešem z debaklu ve Francii i z neutěšených poměrů, které tam vládly. Dále se v letácích prohlašovalo, že vojáci už nechtějí bojovat, že neuznávají československou zahraniční vládu. Dále komunisté tvrdili, že válka už je vlastně prohraná, že Anglie nakonec stejně před Německem kapituluje a že československá armáda bude rozpuštěna. Potom měli naši vojáci prostřednictvím Sovětského svazu a po dohodě s nacistickým Německem požádat Německo o odpuštění a povolení k návratu do vlasti.“ (citováno podle [Kudrna]).
Česká historiografie se o antisemitismu jako jedné z příčin „rebelie“ příliš nezmiňuje. Komunistická agitace vycházela z prohlášení Komunistické internacionály, která na začátku druhé světové války označila tuto válku za imperialistickou a až do přepadení Sovětského svazu nacistickým Německem se od všeho tímto způsobem distancovala (SSSR byl od počátku války spojencem hitlerovského Německa).
Benešovi při jeho návštěvě Cholmondeley 26. 7. předali „rebelující“ vojáci memorandum s názvem Prohlášení československých demokratických vojáků v Cholmondeley-Campu. V něm stálo:
„Na obranu své cti předkládáme toto prohlášení, tlumočené již našim vojenským velitelům. Nadále chceme býti považováni za československé vojenské uprchlíky a dáni k dispozici anglickým úřadům. K tomuto rozhodnutí jsme dospěli, protože nesouhlasíme s režimem, který vládl v československé armádě ve Francii, za dopravy sem a vládne i nadále v tomto táboře. Chceme ze všech sil bojovat proti nacistickému Německu za podmínek, které odpovídají duchu odbojové demokratické armády. Po tomto prohlášení byli jsme označeni v divizních rozkazech a i jinde za zbabělce, věrolomníky a dokonce za příslušníky páté kolony. Poměry v československé armádě ve Francii byly toho druhu, že prý není důvodů ke kritice. Nejen my, ale většina mužstva je přesvědčena, že československá armáda ve Francii byla nedemokratická. Svědčí o tom polní četnictvo, bití vězňů v Agde, hrubé zacházení důstojníků s vojáky atd. Československá armáda ve Francii byla národnostně šovinistická. Svědčí o tom zákaz mluvit německy a maďarsky, trestání vojáků za to, že mluvili svou mateřštinou, árijský paragraf u našich letců, to vše neodpovídá duchu Masarykovy demokracie a duchu ústavy naší republiky, v níž je vyjádřena rovnost všech občanů bez rozdílu náboženského přesvědčení a národnosti. Všichni ti páni Osuský, Slávik, Viest i Ingr jsou ať přímo či nepřímo zodpovědní za stav věcí v československé armádě ve Francii. Nemáme žádných záruk, že katastrofa ve Francii nebude opakována v Anglii. Čech jako Němec, Slovák jako Maďar mají v armádě tytéž povinnosti, a proto také práva. Nedopustíme, aby byl někdo oceňován podle národnosti aneb podle náboženství. Schopnost a jen schopnost rozhoduje. Není v našich řadách místa pro zastánce nacistických teorií o rasismu a antisemitismu. To vnáší mezi nás rozkol, jenž si přeje nepřítel. Československá armáda může splnit svůj úkol jen tehdy, bude-li ovládána masarykovským duchem bratrství a humanity. Jen tak vychová všechny československé bojovníky v Anglii a pevný základ svobodného Československa ve svobodné Evropě." (citováno dle [Kulka 1992])
Prezident Beneš je pozorně vyslechl, přislíbil odstranění nejkřiklavějších problémů a odjel. Příštího dne byl všem přečten rozkaz velitelství československé jednotky, který s okamžitou platností vylučoval všechny „rebely“ ze svazku československé armády, a 28. července byla tato skupina 539 mužů (přibližně sedmina všech čs. vojáků) předána britským úřadům a odsunuta do internačního tábora v Oswestry. Počet židovských vojáků v tomto celkovém počtu se odhaduje na 150. Mezi nimi byli internováni také Jan Hoch, pozdější britský magnát Robert Maxwell, a Pavel Schönfeld, později Pavel Tigrid. Tito vojáci však v britském internačním táboře dlouho nepobyli. V dohodě s československými představiteli je britský velitel tábora vyzval, aby vstoupili do Military Auxiliary Pioneer Corps.
Čechoslováci měli ve Velké Británii status uprchlíků, a proto mohli v podstatě bez jakýchkoliv postihů od britských úřadů vystoupit a odejít z československé armády a čs. vláda na ně nemohla. To bylo možné jen do začátku roku 1942, kdy vstoupilo v platnost nařízení československé vlády o všeobecné mobilizaci. Krátce předtím pak prezident republiky podepsal abolici „pro čs. příslušníky, kteří vojenskou službu odepřeli nebo byli z armády odsunuti", a většina z nich potom vstoupila zpět do čs. armády.
Českoslovenští letci ve Velké Británii
V rekordně krátké době vznikla ve Velké Británii 12. 7. 1940 první čs. stíhací peruť s číslem 310, její piloti bojovali od 26. 8. denně v Bitvě o Anglii (Battle of Britain), nasazováni převážně v bojích nad Londýnem. 5. 9. 1940 byla založena čs. 312. stíhací peruť a o pět dní později 311. bombardovací peruť. 10. 5. 1941 přibyla k nim ještě 313. čs. stíhací peruť. Poslední dvě zřízené perutě se potýkaly s nedostatkem leteckého pozemního personálu, u 313. byl pozemní letecký personál celý složen z Angličanů a peruť měla 15 českých a 16 britských pilotů - byla československá jen podle názvu. Bitvy o Anglii se zúčastnilo 84 českých pilotů. [Battle of Britain Roll of Honour] Počet čs. letectva v rámci RAF nepřesáhl nikdy 1521 mužů, přičemž předepsaný stav činil 1737 až 1746 mužů.
Do prvorepublikového letectva se mohl dostat žid jen výjimečně. Ti, kteří se přece jen k letectvu dostali, svůj židovský původ tajili. Nedostatek pozemního leteckého personálu ve Velké Británii si vynutil jisté připuštění židovských vojáků (bylo jich asi 20 až 30 %), ale pro židy aspirující na letce trval i nadále nulový numerus clausus. Výmluvou pro zdůvodnění takto praktikovaného „árijského paragrafu" u československého letectva bylo tvrzení, že v případě sestřelení židovského letce nad nepřátelským územím by s ním Němci nezacházeli jako s válečným zajatcem. Jenže to neodpovídalo, jak bude uvedeno níže, pravdě.
Jednou z mála výjimek byl navigátor Jan Korda-Kohn, který situaci hodnotil takto: „Československá část Royal Air Force (RAF) byla řízena českými důstojníky z povolání. Velmi se zdráhali dovolit židovskému personálu účastnit se letů. Postoj u vyšších leteckých důstojníků byl zjevně antisemitský. Chtěl-li někdo létat, musil svůj židovský původ zapřít. Někteří měnili proto svá jména a náboženství kryli ateismem."
Ze svědectví Josefa Margoliuse vyplývá, že pro svůj židovský původ denně trpěl. „Nadávali nám do smradlavých židů a přidělovali nám na letišti ty nejhorší práce. Při nakládání na nás posměšně pokřikovali ,sokolíci´“. (citováno dle [Kulka 1992])
V Národním domě v Londýně, kde se scházeli čs. letci, pokud se vyskytli v hlavním městě, došlo k závažnému incidentu, který muselo řešit čs. ministerstvo národní obrany. Večer, 21. ledna 1943, přišel do Národního domu dobrovolník do československé armády, Richard Frankl, který právě přijel z Jižní Ameriky. V rozhovoru s přítomnými vojenskými a občanskými osobami projevil tento dobrovolník svou touhu sloužit v čs. letectvu a setrval na své představě navzdory tomu, že se mu řeklo, že by lépe udělal, kdyby se tam nehlásil, poněvadž je žid. Když to nechtěl uznat, dostal políček, byl sražen k zemi, surově zbit do bezvědomí a vyhozen. Následovalo vyšetřování případu. Z výpovědí Čechů vyplynulo, že Frankl měl odpovědět, že neutíkal z Prahy před Němci, ale před Čechy, kteří byli často horší než Němci. Na odchodu z Národního domu pak měl ještě říci, že deset Němců je mu milejší než jeden Čech. Po těchto slovech se údajně příslušníci čs. letectva neudrželi a zmlátili ho. Shrnutí případu tedy znělo, že incident byl zaviněn provokačním výrokem Richarda Frankla a tudíž se vůbec nejednalo o případ antisemitismu. [Kulka 1992, Kudrna]
Ze souhrnného hlášení za měsíc leden 1942: „U jednotek se vyskytují kritiky zařazování židovských příslušníků, jelikož – až na malé výjimky – snaží se všichni židé býti zařazeni do kanceláří, těžíce ze svých jazykových znalostí, které ovšem získali tím, že uprchli většinou včas z ČSR, pohodlnou cestou, dokonce i s majetkem. Nepůsobí to dobře na ty naše osoby, které prošly bez prostředků z domova cestou velmi svízelnou, po které byly ihned zasazeny do boje a ne do kanceláří."
Frank Schön z Moravské Ostravy přišel do Velké Británie ve svých patnácti letech a po dosažení plnoletosti vstoupil do československé armády a byl přidělen k pozemnímu personálu u letectva. Protože již nemohl dále snášet antisemitismus svých nadřízených, požádal o přemístění k britské peruti, kde – jak argumentoval – bude bojovat proti stejnému nepříteli. Velící důstojník na něj křičel: „Je svatou povinností bojovat proti fašismu v československé armádě. Nemůžeme vám zakázat sloužit u Britů, neboť jsme prakticky jejich zajatci. Ale až se vrátíme domů, tak si s každým takovým jako vy vypořádáme účty." Schön dokončil potom střelecký a navigátorský výcvik u britského útvaru a po druhé světové válce zůstal ve Velké Británii. (citováno dle [Kulka 1992])
Josef Rudinger přerušil svá studia v Londýně a v roce 1942 se hlásil se skupinou svých přátel k československému letectvu. „Mladá generace zejména židovských emigrantů," vzpomínal později Rudinger, „se velmi těžko dostávala k létajícímu personálu, a když se tam dostali, tak jen k funkcím pomocným. Například mně a řadě jiných židovských uchazečů dali Britové nejvyšší klasifikaci a nejlepší doporučení na pilotní nebo navigátorskou školu. Bez ohledu na to českoslovenští důstojníci lidi našeho typu a naší generace do kursu pro výcvik posádek letadel neposílali. Vzpomínám si, že tehdy poslali z naší skupiny do pilotní školy jednoho pologramotného hocha, který přijel z Jižní Ameriky. Rozhodovalo to, že byl sokolem. Naproti tomu řada mých známých, která měla skvělou kvalifikaci a doporučení od Britů, se vůbec k létajícímu personálu nedostala." [Kulka 1992]
V průběhu bojů dost čs. letců zahynulo, bylo nezvěstných nebo zraněných a Britové museli vypomáhat i létajícím personálem. Za této situace se numerus clausus pro židy v letectvu začal uvolňovat.
V roce 1943 byla československá 311. bombardovací peruť přemístěna k pobřežnímu velitelství, současně na místo dosavadních wellingtonů dostala liberatory. To vše kladlo nové zvýšené požadavky, především na navigátory. Zkoušky prokázaly, že židovští vojáci mají pro tyto úkoly schopnosti. Z patnácti vojáků, kteří absolvovali radarovou školu v Grannwellu, bylo devět židů. Další výcvik se pak konal na Bahamách, kde se posádky sestavovaly tak, jak měly později létat. Nebylo později téměř posádky, ve které by nebyli zařazeni židovští absolventi výcvikových kursů - z osmičlenné posádky i tři.
Čs. letectvo ve Velké Británii utrpělo v roce 1944 další těžké ztráty. Mezi mladými vojáky se mnohem více vybíralo kandidátů pro letectvo. Mezi zařazenými do leteckého výcviku bylo pak již kolem 40 % židů.
Zažitým zvykem u čs. leteckých jednotek bylo přivlastňování si majetku těch, kteří se nevrátili z operačního letu, spolubydlícími. To u britských letců neexistovalo. Když některý čs. pilot přistál s poškozeným letadlem jinde a zpráva o tom nedorazila na mateřské letiště včas, musel shánět po svém návratu své rozkradené věci pracně zpět, pokud se mu to podařilo. Alexandr Kovač sdílel pokoj s dalšími dvěma Čechoslováky. Když se jednou vrátil z nebezpečného letu, řekl mu jeden ze spolubydlících: „Kovači, zase jste se vrátil, přál bych si, abyste tam zůstal!“ Na dotaz proč, dostal tuto odpověď: „Protože bych tak dostal váš psací stroj, který potřebuji.“ [Kulka 1992]
V Národním domě v Londýně se scházeli zejména čs. letci, se kritizovalo vedení odboje, občas docházelo ke krádežím. Proto byl Národní dům 1. 3. 1943 zrušen a vstup do něj zakázán. Další kapitolou bylo ježdění auty na kradený a barvený letecký benzín, kdy ojetá auta byla za babku, protože civilní obyvatelstvo se k benzínu prakticky nemohlo dostat - příděly benzínu byly velmi malé.
Další zavrženíhodnou vlastností byla závist. Ta se hlavně projevovala ve výši hodnosti a finančních odměn s hodnostmi spojených, hlavně mezi poddůstojníky a důstojníky. Už v Polsku se vyskytovaly mezi poddůstojníky názory, že od nynější doby bude vztah mezi důstojníky a poddůstojníky postaven na novém základě: „Tož, ještě než jsem přijel, byly zde malé rozpory mezi důstojníky a poddůstojníky. Našli se hoši, kteří se do toho dali. A milí páni poručíci si museli držet čepice, anžto ,jeli s kopce´... Nemáme nic proti tomu, že jsou důstojníci mladí – my respektujeme jejich hodnosti, ale nesmějí vidět v poddůstojnících to, co doma. Zde to přestane. Práci ve vzduchu dělají stejnou, ba ve velké většině letecký kádr se skládal z pilotů-četařů a poddůstojníků. Na reprezentaci je zde nepotřebujeme. A milí ,zlatníci´ (důstojníci měli na rozdíl od poddůstojníků zlaté distinkce a odznaky) ponaučení porozuměli."
Polské období bylo příliš krátké na to, aby se situace více vyostřila. Ani ve Francii problémy mezi důstojníky a poddůstojníky nezmizely. Ale jelikož čs. letci byli prakticky po celé období příslušníky cizinecké legie v mnohem nižších šaržích než doma a rozptýleni po posádkách, tak jejich nevraživost vyúsťovala vůči nejvyššímu čs. velení. Ve Velké Británii byli důstojníci do RAF přijati v hodnosti Pilot Officer, poddůstojníci v hodnosti Sergeant. Zařazení vyvolalo nespokojenost. „Byl povýšen jeden poddůstojník na důstojníka. Něco podobného se u nás nemůže státi, neboť naši ,zlatí hoši´ musí míti maturitu na papíře, jinak může býti blbý jak troky," zněl jeden z názorů.
Zcela jinak viděl problém důstojník: „Naše squadrona je krásná, div se světe, skoro celá česká, a proto trpí těmito vadami:
1) Mužstvo nerado poslouchá a není ukázněné.
2) Důstojníci mezi sebou drží dobře, ač to mnohé stojí velké zatínání zubů.
3) Piloti, podd. a rotmistři jsou rozděleni na dvě části; první jsou mladí a dobří, druzí jsou starší, zkušenější a po morální stránce nestojí za nic!... Každý z nich důstojníkem opovrhuje, všichni oficíři jsou podle nich voli, ničemu nerozumí a ani neumí lítat. Při tom ovšem chtějí být oficíry sami, proč, to ví jen sám pánbůh, neboť oni to neví. Líbí se jim uniforma, důstojnická jídelna atd., ale jen samé příjemné věci. Nechápou, omezenci, že nemají vzdělání. Nemohou těmi ,oficíry´ být jen zhola a že je k tomu potřebí ještě něco víc, než to vzdělání. Jsou to potřebné morální vlastnosti, které oni asi nemají, neboť je ještě neosvědčili, třebaže k tomu měli už mnoho příležitostí." [Kudrna]
Přitom každý československý pilot však mohl po čase dosáhnout vyšší hodnosti, a to nejen délkou služby. Nebylo to však vůbec snadné, zejména pokud se týká poddůstojníků.
S povyšováním v čs. hodnostech paralelně probíhalo ročně povyšování v hodnostech britských. Velitel 310. perutě František Weber se vyjádřil o nespokojencích s britským hodnostním povyšování v přípisu Inspektorátu čs. letectva takto:
„Overhead establishment, jímž byly příslušníkům perutě přiznány hodnosti anglické, způsobil mezi příslušníky perutě dosti zla. Poněvadž nebylo možno dosáhnouti větší počet angl. hodností pro peruti, cítí se někteří příslušníci poškozeni proto, že jejich kamarádi s hodností stejnou povýšeni byli, a oni ne. U těchto lidí se nejedná o nic jiného, než závist a hmotný prospěch, jenž by jim plynul z těchto hodností. Všichni se ohánějí stejnou a stejně pitomou frází, že šli do odboje z ideálu, že strašně vytrpěli ve Francii, v legii atd., že pro odboj a peruti vykonali mnoho a mnoho, že jejich práce není oceněna, že jim bylo ukřivděno, atd., atd. Když se po nich chtějí konkrétní případy, přichází se k výsledku, že jsou to malicherné věci, poukazování a osočování kamarádů, že ten a ten přišel od pěchoty a byl povýšen, oni že jsou u perutě od začátku, a povýšeni nebyli, nebo jim nebyla přiznána hodnost vyšší. Osočují se navzájem, že ten a ten je mlynář a ničemu nerozumí, jiný že je služebně mladší a povýšen byl atd. atd. Prostě nechutné a nechutné věci, z nichž je poznat charakter jednotlivců, tj. závist a touha po penězích, která plyne z povýšení. To je případ, který se táhne s perutí od jejího založení při povyšování z AC 2 na AC 1, LAC, Cpl., Sgt. atd. Je to bohužel velmi smutné zjištění, že lidé, kteří bojují za stejný cíl, staví v prvé řadě do popředí svůj osobní a hmotný prospěch a pak to ostatní. Přitom všichni mají plná ústa vlastenectví a zásluh pro odboj, nářků, co vytrpěli doma a za hranicemi, atd. atd. Je vidět, že náš člověk potřebuje důkladnou a dokonalou výchovu od kolébky, výchovu ve škole i pak v soukromém životě. Vštěpovat mu od prvopočátku stále a vytrvale opravdové vlastenectví, lásku k vlasti a národu, vštěpovat mu a učit ho smyslu pro povinnost, odpovědnost a kamarádství a strádání, aby neselhal v dobách pro národ těžkých. Učit ho taktu a slušnosti, skromnosti, ale i sebevědomí. Je pozdě vychovávat lidi teprve když nastupují svoji voj. presenční povinnost. Ještě těžší je vychovávat a usměrňovat lidi zde ve válce – přitom ještě při jejich věkovém rozdílu 19-50 let, jejich politických názorech, chytrosti, blbosti, podlízavosti, drzosti, lhaní, osočování, závisti atd. Jádro je jistě dobré, ale velitel perutě by potřeboval pravomoc, aby mohl jednotlivce, kteří mu nevyhovují a podlamují morálku, od perutě vyrazit okamžitě, jak něco provedou, aby byl vidět odstrašující příklad na místě. A ne po dlouhém psaní a vyšetřování, kdy se třeba nepohodlný od perutě odstraní, ale až po dlouhém čase, kdy už se vlastně na věc zapomnělo. Dále by měl mít velitel perutě rozsáhlou trestní pravomoc, a ne jak ji má podle King´s Regulation, aby mohl trestati vojína i poddůstojníka v angl. hodnostech, když ne vězením po službě, alespoň peněžními pokutami. To by byl nejúčinnější prostředek. Poněvadž pokládám za nejtěžší trest pro naše snížení nebo odnětí žoldu.“ (citováno dle [Kudrna])
Dne 13. 4. 1943 nespokojení poddůstojníci letectva podali memorandum ministerstvu obrany a Benešovi, kde požadovali bezpodmínečné povyšování v britských hodnostech po šesti měsících operační činnosti a 200 odlétaných hodinách, finanční příplatky, obdobné bezpodmínečné povyšování v čs. hodnostech jako u britských a další. V případě, že jim nebude vyhověno, žádali o převedení z čs. do britských perutí. Ministerstvo vyvinulo tlak na signatáře memoranda, takže ze 42 podepsaných neodvolal svůj podpis jen jeden. Aféra nakonec byla ututlána.
Jen někteří, kterým se nelíbily intriky a závist v peruti, prosadili i proti vůli čs. velení své přeřazení k čistě britské peruti, např. třetí nejúspěšnější čs. pilot Squadron Leader (major) Otto Smik, který to dotáhl na velitele 127. perutě (ale britské). Teprve po válce se přišlo na to, že byl žid, neboť svůj původ tajil.
I jinak morálka a politické názory letců v čs. perutích RAF nebyly na výši. V hlášení gen. Karla Janouška MNO z 8. 8 1941 se konstatuje, že z názorů, které slyšel porůznu od letců, nabyl dojmu, že od okamžiku, kdy SSSR vstoupil do války, nastalo mezi letci silné rusofilské cítění:
„Českoslovenští letci očekávají právě z ruské strany rozhodující změnu válečného stavu a vkládají do ní velké naděje. Původní nadšení pro Anglii silně ochladlo a začalo se na ni hodně nadávat a kritizovat. Vzniká dojem, že Angličané jsou ,lumpové´, kteří opět nechají vybojovat válku za sebe někým druhým a sami sebe šetří. Dokonce i o účasti našich vojáků bojujících ve Velké Británii se mluví tak, že ti angličtí ,lumpové´ mají štěstí, že vždy našli někoho, kdo za ně bojuje. Dále se mezi letci objevily názory, že až se oslabí SSSR, udělají Angličané separátní mír s Německem, které jako obchodníci budou potřebovat, a mír bude sjednán na úkor SSSR, jenž pro Angličany zůstává nepřítelem č. 1. Proto by byla škoda obětovat jediný život pro Anglii.“ [Kudrna]
Jeden z nejupřímnějších názorů československých letců se objevil v memorandu příslušníků 311. perutě z 27. 9. 1942:
„My, vojáci-letci 311. československé bombardovací perutě podali jsme ostrý protest proti článku uveřejněném ve Vašem týdeníku, který bohužel nese jméno Čechoslovák. (Číslo 38 ze dne 18. 9. 1942 s názvem Demokratičtí Němci v československé frontě.) Abyste byli též informováni, sdělujeme Vám, že jsme náš protest, který jsme všichni příslušníci 311. squadrony vlastnoručně podepsali, odeslati: Panu Presidentu Republiky, Ministru zahraničí, Předsedovi Branného výboru a Státní radě. Žádáme Vás o uveřejnění naší odpovědi, a to v plném znění bez censury, neboť chceme, aby se všichni dověděli naše mínění a cítění. Text zní:
.
Nechceme přecházeti do podrobné analysy tohoto článku ani o něm diskutovat, poněvadž obojí je zbytečné, neboť nám je vše jasné, ale podotýkáme jenom ve vší stručnosti:
Doufáme, že nemusíme vysvětlovati, proč se naše armáda organisovala v zahraničí a pro jaký cíl bojuje dnes její letectvo. My dobře víme, proč jsme opouštěli naše domovy utíkajíce do Polska, dali jsme se i do cizinecké legie, prošli jsme různými koncentračními tábory a vězeními v Maďarsku, Rumunsku atd., proč jsme to dělali a proč dnes válčíme, my dobře. Bojujeme dnes proti Hitlerovi, proti fašistům, proti nacistům ale hlavně proti Německu. Celé Německo je dnes nacistické, ale nacismus byl a jest pouze rouškou německé expanse, jak tomu bylo v dávných dobách, kdy o nacismu nebylo vůbec řeči, a přece již tehdy Němci napadali podle slabší národy, ujařmujíce je. Kam se poděli Lužičtí Srbové, Polabští a Pobaltští Slované atd.? Kam? Němec byl, je a zůstane Němcem, ať již nosí roucho nacistické, nebo jakékoliv. To jsme zkusili na vlastním těle a toho si musíme býti vždy a za každých okolností vědomi. A my, letci, jsme si toho dobře vědomi a nezapomeneme. Němec byl, je a bude vždy nebezpečím našeho národa. Bude vždy nebezpečně hnisajícím vředem uvnitř každého národa. Němec bude vždy leprou, která bude rozežírati národní celek, jak tomu bylo v nedávné historii mezi Čechy a Slováky, Srby a Chorvaty. Vědomi pouze toho, přišli jsme ze všech koutů světa, abychom bojovali proti tomuto zlu a nebezpečí. A věřte, že tento boj dobojujeme poctivě a sami do všech důsledků bez pomoci Němců a že se v tomto boji sveze hodně našich poturčenců, kteří dnes si přejí spolupráce s Němci a šeredně na to doplatí. Němci ať si spolupracují s Němci a po válce můžeme mluviti o nějaké spolupráci, avšak nebudou to již nikdy páni Němci, kteří nám již dnes chtějí diktovat. Odpovídáme na oba body, které nám nadiktovali.
.
1. Proti jejich vysílání nemáme nic, pokud toto vysílání bude v německém nebo v rakouském rozhlase, ale nikdy nesmí býti v rozhlase československém z Londýna.
2. Jsme zásadně všichni též proti zavádění starých politických klik a zvláště pak jsme proti účasti Němců ve vládě vůbec. Nemluvě o ostatních orgánech československého odboje.
.
Pánové! Vemte si to pevně k srdci a neklamte se, že budete zaváděti republiku na způsob té, kterou jsme ztratili. Ta nová republika musí být lepší a bude jen naše československá, to značí, pánové, že v ní budou jen Češi, Slováci a Podkarpatští Rusíni. Však nikoliv Němci a Maďaři. Ta nová lepší republika Československá bude bez politických stran a straniček, tak si to přeje celý náš národ doma a tak si to přejeme i my. Nehřešte, pánové, na trpělivost naší armády a letectva, věřte, že si zahráváte s dynamitem. Nezapomeňte, pánové, že my, armáda a letectvo, představujeme národ. My vedeme válku. Naši chlapci ztrácejí životy. Však jest to pro náš národ – pro Slovanstvo. A jestliže, pánové, Vy chcete se do národa počítati, změňte rychle Vaši špatnou kompromisní politiku, kráčejte přímo a nekličkujte a jednejte tak, jak si to přeje náš národ doma a jak si to přejeme my, armáda a letectvo, to jest v duchu národního celku a slovanské vzájemnosti. My, vojáci, nebojujeme perem, ale když jest toho zapotřebí, tak jako teď, tak to též dovedeme. Neomlouváme se Vám snad, že odpovídáme trochu pozdě, neměli jsme dříve času, ale děkujeme Vám, že jste to byli Vy, kteří jste nás dali v pravý čas do jednotné fronty. Všechno toto dáváme Vám na vědomí a k tomu podotýkáme, že se nám nelíbí Váš časopis, který není psán vždy v duchu, který by prospíval národu doma a zahraničnímu duchu armády a letectva. My bychom byli velmi rádi, kdyby zákaz kolportáže tiskovin se vztahoval i na nás, neboť raději nečteme nic, než takové časopisy jako jsou Mladé Československo, Nová Svoboda apod. Děkujeme za uveřejnění.
.
Příslušníci 311. čs. bomb. perutě." (citováno dle [Kudrna])
Za dobu od 10. září 1940 až do konce války se dostalo do německého zajetí celkem 51 čs. letců. V rámci repatriace přišel zpět do Velké Británie v roce 1943 jeden a v roce 1944 tři čs. letci. Během postupu spojeneckých armád bylo osvobozeno celkem 46 československých letců, kteří byli následně převezeni do Velké Británie. Ze zajetí se nevrátil jen npor. Arnošt Valenta, který byl při hromadném pokusu o útěk ze zajateckého tábora Stalag Luft 3 dne 25. 3. 1944 spolu s dalšími 50 spojeneckými důstojníky-zajatci zavražděn gestapem.
První českoslovenští letci, kteří se dostali do zajetí v roce 1940, byli gestapem uvězněni v Berlíně a měli být, coby říšští, respektive protektorátní příslušníci, souzeni německým soudem pro velezradu. Na zákrok amerického diplomatického zástupce a mezinárodní organizace pro kontrolu zacházení s válečnými zajatci byli čs. letci po 12 měsících vězení předáni do zajateckých táborů. Celkově bylo s československými letci v leteckých zajateckých táborech zacházeno stejně jako s britskými zajatci a díky dobře organizovanému zásobování potravinovými balíčky Červeného kříže se udrželi v poměrně dobrém tělesném stavu. Celkem 12 československých letců se dostalo do zajetí s vážným a těžkým zraněním (zlomeniny, popáleniny a omrzliny), čtyři z nich byli později repatriováni zpět do Velké Británie. Situace se pro československé letce zhoršila opět na konci léta 1944, kdy po atentátu na Hitlera převzalo vedení zajateckých táborů SS (jako dozorci sloužil personál od Luftwaffe). Němci považovali československé zajaté letce jako příslušníky protektorátu za zrádce a rozhodli se s nimi skoncovat. Na podzim roku 1944 zahájili vyšetřující řízení proti dvaceti čs. letcům v zajetí z obvinění ze zločinu proti Německé říši když jako občané Německa, respektive protektorátu, bojovali proti vlastnímu státu. Po diplomatických zákrocích Velké Británie prostřednictvím švýcarského vyslanectví bylo trestní řízení proti čs. letcům zastaveno a mělo se v něm podle rozhodnutí vrchního německého velení pokračovat až po skončení války. Angličané byli totiž ochotni označit čs. letce za britské státní příslušníky a zřejmě zapůsobilo i prohlášení ministerského předsedy Churchilla, že za každého popraveného zajatce v britské uniformě budou popraveni dva zajatci němečtí o hodnost vyšší. O to, že s československými letci v německém zajetí bylo zacházeno jako s britskými, se zasloužili značně též britští a američtí důstojníci, resp. zástupci zajatců v zajateckých táborech, kteří svými energickými zákroky jak u německých velitelů tábora, tak u zástupců Protecting Power prosadili, že čs. letci jsou britskými zajatci a že s nimi musí být zacházeno jako s Brity. [Kudrna]
1. československá smíšená brigáda
Po internaci 539 vojáků zbylo v Cholmondeley 3276 vojenských osob, z nichž 924 bylo zařazeno k letectvu. A na obzoru se rýsovala další potíž - co s přebytkem důstojnictva? Koncem července 1940 se čtyřicet nižších důstojníků obrátilo na prezidenta Beneše jako nejvyššího velitele s tímto podáním:
„Prohlašujeme, jsouce si vědomi situace, že splníme vždy a v každém případě do všech důsledků, jakékoliv Vaše rozkazy v boji za osvobození vlasti. Prosíme, aby z nezařazených důstojníků byla vytvořena vlastní důstojnická jednotka. V této důstojnické jednotce zařazení důstojníci budou zastávat všechny funkce s tímto řešením: Ponechání dosažených důstojnických hodností a jich označení bez ohledu na druh vykonávané funkce. Příslušníci důstojnické jednotky zůstanou rovni v ohledu stavovském, disciplinárním i společenském s důstojníky zařazenými na systemizovaném místě všech útvarů a ústavů, aniž by byla porušena vážnost stavu v rámci československých vojsk a ve styku se spojeneckou armádou britskou. Veškeré velitelské funkce jsou čestné. Prosíme tedy, aby požitky všech důstojníků bez ohledu na hodnost nebo zastávanou funkci a vzhledem k mravní povinnosti byly stanoveny jednotně. Tato úprava budiž provedena interně. Systemizovaná místa budiž obsazována předepsanými hodnostmi důstojníků, kteří konali ve Francii výlučně řadovou službu. Prosíme, aby zásadně nebyl činěn rozdíl mezi aktivním a záložním důstojníkem. Důstojníci neschopní řádné služby budiž zařazeni u civilních úřadů. O rodinné příslušníky všech vojenských osob budiž postaráno ve všech směrech v dostatečné míře.“ [Kulka 1992]
Spory se vlekly až do podzimu 1940. Důstojníci uspořádali několik protestních akcí, vyslali své delegáty k ministerskému předsedovi Msgr. Šrámkovi a prezidentu republiky. V druhé polovině října se pak z pověření prezidenta dostavil na důstojnické shromáždění generál Ingr s velitelem brigády, kde oba ostře odmítli postup důstojníků a označili jejich požadavky za nezákonné. Protestní akce vyvrcholila 31. 10. 1940, kdy nezařazení důstojníci zaslali prezidentovi petici. Vylíčili v ní svou situaci a požádali ho o urychlené řešení, neboť v opačném případě by byli nuceni vystoupit z československé armády a hledat uplatnění v jiné spojenecké armádě. S rezolucí souhlasilo asi 150 důstojníků, kteří ji podepsali. Velitelství brigády ve shodě s ministerstvem národní obrany reagovalo rozkazem, ve kterém mimo jiné uvedlo: „Akce nyní započatá musí být ihned skoncována. Musí být zjištěno, kteří důstojníci své podpisy odvolali a kteří na nich setrvávají, a pak bude nutno přistoupit hned k příslušným služebním opatřením." V následujícím rozkaze pak byl uveřejněn dodatek, že pokud se důstojníci nezřeknou svých podpisů, bude tento jejich čin považován za vzpouru se všemi právními i faktickými následky. Svůj souhlas postupně odvolalo asi na 60 důstojníků, 63 důstojníků bylo superarbitrováno a 29 důstojníků bylo rozkazem ze 14. 11. 1940 propuštěno z činné vojenské služby a odesláno do Londýna. Ostatní nezařazení důstojníci byli přeřazeni do takzvané velitelské zálohy. [Brod-Čejka] Mezi postiženými byli nejpočetněji zastoupeni právě židovští záložní důstojníci.
Později bylo proti oněm 29 propuštěným důstojníkům zavedeno trestní řízení, avšak v důsledku abolice prezidenta bylo zastaveno. Většina z nich odešla bojovat k jednotkám Svobodných Francouzů.
Dne 1. 7. 1941 se 1. čs. smíšená brigáda přejmenovala na Čs. samostatnou brigádu. Velitel dělostřeleckého pluku plukovník Alois Liška v jednom svém hlášení z počátku roku 1942 napsal:
„V morálce důstojníků a mužstva nelze pozorovat podstatných změn k zlepšení. Naopak – vymizela u nich naděje, že budou na jaře někde zasazeni, a vidí před sebou pouze perspektivu denního kasárenského života. Nespokojenost prosákla mnoho jednotlivců již natolik, že ať se dělá cokoliv a jakkoliv, vždy to bude kritizováno. Tuto psychózu možno nejlépe pozorovat na negativním postoji, jaký zaujímají vojáci vůči anglickému vojsku a spojeneckému vůbec, vyjma vojska ruská. Značně se rozmohl mezi vojáky poslech pražského rozhlasu. Vojáci v častých hovorech litují, že odešli z domova do zahraničního vojska. Říkají, že se zpronevěřili svému ideálu, že utekli ze skutečné fronty doma, aby se stali jen propagačním pláštíkem v zahraničí. Tento názor utvrzují v nich různé politické třenice v Londýně a nejrůznější politické klepy přinášené do posádky důvěrníky politiků. Nejoblíbenějším poslechem z Prahy jsou dnes politické skeče o Londýnu. Nejen že se těmto skečům s oblibou naslouchá, ale do značné míry se jim dává za pravdu – i když jsou, jak vojáci sami doznávají, velmi vulgární. Je všeobecně rozšířeno mínění, že naše vedení v Londýně je usurpátorská složka, která pro své osobní blaho a osobní úspěch je ochotna obětovat vše. Toto pojetí naší vlády podporují zejména osobní boje politiků a boje mezi vojenským a politickým vedením." [Kulka 1992]
Čs. jednotky na Středním východě
se postupně vytvářely z židovských dobrovolníků v Palestině, z čs. občanů-dobrovolníků z Balkánu, uprchlíků z protektorátu, kteří dorazili přes Jugoslávii do Bejrútu, z ilegálních židovských přistěhovalců do Palestiny, z čs. vojáků poslaných ze SSSR a z vojáků z Cizinecké legie pocházejících z ČSR. Nejdříve se zformoval k 28. 10. 1940 pod vedením podplukovníka Karla Klapálka Čs. pěší prapor 11 - východní. 18. 3. 1941 se prapor přemístil do Egypta a byl doplněn o zajaté příslušníky Rommelova Afrikakorpsu, kteří udali českou národnost. 21. 10. se nalodil prapor o síle 634 mužů na torpédoborce a dorazil přes minová pole do tobrúckého přístavu, kde vystřídal Australany. Ani uprostřed bojů neustaly antisemitské excesy. Někteří velitelé bili židovské vojáky holemi. Tobrúk byl osvobozen z obležení 10. 12. 1941 a prapor se po různých strážných úkolech vrátil 7. 4. 1942 zpět do Palestiny. Mezi bojem u Tobrúku a odjezdem z Egypta klesala pro nedostatek boje morálka. Mnozí chtěli odjet bojovat k čs. jednotce ve SSSR. Všichni, kteří narukovali k jednotce z Palestiny, dostali tři dny dovolené a asi ze 400 vojáků, kteří odejeli za svými rodinami do Palestiny se vrátilo k útvaru jen asi desetina. Dezertovali.
V Palestině byl prapor 22. 5. přejmenován na Čs. 200. lehký protiletadlový pluk - východní, podle názvu s jinou náplní činnosti. Následkem mobilizace vyhlášené prezidentem Benešem v prosinci 1941 se začal plnit novými rekruty, takže k 1. 8. 1942 čítal přes 1600 osob, podíl židů dosáhl 62 %. Armádní statistická data sice udávají z celkových pozdějších 2489 osob 49,98 % židů, jenže ne všichni židovští vojáci se hlásili k mojžíšskému vyznání. [Brod] Sedmnáct důstojníků bylo odveleno do Svobodovy armády ve SSSR, kde panoval jejich zoufalý nedostatek. V srpnu 1943 se útvar včlenil do Čs. samostatné brigády ve Velké Británii.
Čs. samostatná obrněná brigáda ve Velké Británii
vznikla sloučením Čs. samostatné brigády s Čs. vojenskou jednotkou ze Středního východu k 1. 9. 1943. Jejím velitelem zůstal i nadále brigádní generál Alois Liška. Stav: 4370 osob včetně náhradního tělesa, které bylo tvořeno většinou ze zajatců Wehrmachtu z bojů v Africe. (Ve Wehrmachtu bojovali Češi z odstoupených území Německu, kteří neoptovali pro ČSR, Slezané, neb byli Němci pokládáni za Volksdeutsche, Češi z odstoupeného Těšínska, pokud byli zapsáni do Volkslisten 1 až 4, a Hlučíňané, kterým bylo vráceno en bloc říšské občanství z roku 1920, přičemž poslední tři kategorie optovat pro ČSR a tím se vyhnout vojenské povinnosti v německých branných silách nesměly.) Téměř stovka důstojníků byla poslána k čs. jednotkám ve SSSR. Po přecvičení na tankovou jednotku se 29. 8. 1944 vydali do pole obléhat přístav Dunkerque, k jehož dobytí by spojenci museli stáhnout značné síly z hlavního úderu. Generál Liška byl prohlášen operačním velitelem, tedy velel v oblasti operací nejen čs. jednotkám, nýbrž i britským, kanadským a Svobodným Francouzům. Rozkazy tedy musel jeho štáb vydávat ve třech jazycích.
V té době mobilizovala čs. vojenská mise u štábu generála Eisenhowera do čs. armády lidi, kteří po kapitulaci Francie zde zůstali, přeběhlíky vládního vojska z Itálie a zajatce z Wehrmachtu české národnosti nebo Volksdeutsche. K 24. 4. 1945 zůstávalo asi 5000 zajatců Wehrmachtu ještě nevyslechnuto a předpokládalo se, že asi 2000 z nich bude přijato do čs. armády. [Kulka 1992] Stav Čs. samostatné obrněné armády se zvýšil na 5678 mužů plus 2473 u náhradního tělesa ve Velké Británii [Brod-Čejka], z toho asi 20% tvořili bývalí vojáci Wehrmachtu. [Emmert]
Generál Liška se snažil uvolnit svoji Čs. samostatnou obrněnou armádu k přímému osvobození ČSR. Polní maršál Montgomery mu nemohl pro nedostatek sil vyhovět a proto byla vyslána jen symbolická jednotka o 140 mužích pod velením podplukovníka A. Sítka, která se připojila k Pattonově 3. armádě a 1. 5. 1945 vstoupila u Chebu na čs. půdu.
Povolávání do čs. armády a dobrovolnost
Násilné odvody do čs. armády ve Francii byly popsány výše. Ačkoliv do konce srpna 1939 přijelo do Velké Británie z Československa více než pět tisíc uprchlíků, většina z nich sudetští Němci a židé, jen málo z nich se přihlásilo do československé zahraniční armády. Pouze asi 120členná skupina dobrovolníků z mladých židů a německých sociálních demokratů, z které kapitán Richard Pollak za podpory československého vojenského atašé v Londýně vytvořil jednotku, odjela na jaře 1940 bojovat do Francie, aby se po jejím pádu, po třech měsících se vrátila do Velké Británie.
Většina čs. uprchlíků odmítala z politických a ideových důvodů dobrovolně vstoupit do čs. zahraniční armády, neboť se o její neutěšené situaci všeobecně vědělo. Dávali přednost zaměstnání na farmách, v průmyslu, v protiletecké civilní obraně a někteří se snažili pokračovat ve studiu. Značnou část těchto uprchlíků tvořili obyvatelé z území odstoupených Německu po mnichovské konferenci - židé, sociální demokraté a komunisté. Většina z nich lépe hovořila německy než česky, což české nacionalisticky smýšlející důstojníky i mužstvo v této době obzvláště popuzovalo. Podobnou averzi měli i k mladým, česky hovořícím, levicově orientovaným intelektuálům, které označovali šmahem za židobolševiky. Který Čech vlastně levicově nesmýšlel?
Vstupem Sovětského svazu do války proti Německu převládlo mezi československými vojáky přesvědčení, že ve společném boji budou nacistické Německo a jeho spojenci v krátké době rozdrceni. Vyhlídky na příznivou změnu ve vývoji válečné situace přiváděly k Československé samostatné brigádě nové dobrovolníky, které nutně potřebovala. Do konce roku 1941 se do brigády přihlásilo 433 nových, převážně židovských dobrovolníků. Ludvík Kain to popsal takto: „Vstupovali jsme do československé armády za podmínek velmi těžkých. Smířili jsme se s tím, že i při vysokoškolském vzdělání nemůžeme očekávat, že se dostaneme do poddůstojnické nebo důstojnické školy, a také nás tam neposlali. I když mnozí z nás dostali později válečné kříže, medaile za chrabrost i zásluhy, zůstali jsme prostými vojíny až do konce války, protože židé nebyli i zpravidla povyšováni a nemohli do důstojnické školy. Z těchže důvodů nebyli posíláni židovští vojáci a důstojníci do speciálních kursů a učilišť." [Kulka 1992].
Všichni cizinci zdržující se na území USA s úmyslem se tam usadit a schopných vojenské služby podléhali za války branné povinnosti a narukovali do regulérních amerických ozbrojených složek - tedy všichni čs. státní příslušníci. Kdo chtěl do čs. vojska, musel do Kanady.
S výjimkou dvou, možná tří čs. leteckých perutí RAF (ze čtyř) byli Češi v čs. armádních celcích jak na Západě, tak ve SSSR v menšině. V čs. armádě ve Francii tvořili většinu Slováci a židé, na Středním východě židé, ve vojsku ve Velké Británii židé a čs. Němci uprchlí před Hitlerem, v čs. 313. peruti Britové, v 311. židé a Britové, v útvarech Svobodovy armády buď židé nebo Rusíni. Navzdory skutečnosti, že židé tvořili jen cca 4 % populace předválečné ČSR. [Kulka 1990]
Celkový počet čs. státních příslušníků padlých na západních a afrických bojištích na straně spojenců se odhaduje na 1200 osob - v tom nejsou zahrnutí padlí Češi sloužící v německých branných silách. Čechů s německou státní příslušností a českou národností bojujících ve Wehrmachtu a ke konci války i ve Waffen-SS bylo více než ve všech čs. zahraničních armádách. To je však už jiná kapitola.
Použitá literatura:
Battle of Britain Roll of Honour. www.raf.mod.uk/bob1940/roll.html
Brod, Toman: Tobrucké krysy. Naše vojsko, Praha 1967
Brod, Toman, Čejka, Eduard: Na západní frontě. Historie československých vojenských jednotek na Západě za druhé světové války. Naše vojsko, Praha 1963
Emmert, František: Češi ve wehrmachtu. Zamlčené osudy. Vyšehrad, Praha 2005
John, Miloslav: Okupace čs. letišť v roce 1939. Svět křídel, Cheb 1992
Kulka, Erich: Židé v československé Svobodově armádě. Naše vojsko, Praha 1990
Kulka, Erich: Židé v československém vojsku na Západě. Naše vojsko, Praha 1992
Kudrna, Ladislav: Když nelétali. Život našich letců v Polsku, Francii a Británii za 2. světové války. Libri, Praha 2003
Škorpil, Pavel: Probleme bei der Berechnung der Zahl der tschechoslowakischenn Todesopfer des nationalsozialistischen Deutschlands. In Brandes, Detlef, Kural, Václav (eds): Der Weg in die Katastrophe. Deutsch-tschechoslowakische Beziehungen 1938-1945. Klartext Verlag, Essen 1994
Vališ, Z., Dvořák, J.: Generál Jaroslav Vedral-Sázavský. Magnet-Press, Praha 1994
Vicherek, Alois: Zpráva o událostech v době od čs. mobilizace až do dnešního dne (do 4. 3. 1941). Rukopis. Výňatky in: Petřvaldské noviny 8/2003, www.petrvald.info/noviny/pn082003.doc
Převzato z http://www.cs-magazin.cz/
Zvýraznění v textu: Náš směr