Související články:
K.V. Müller, H.J.Beyer a germanizace českomoravského prostoru -
"Význam německé krve v češství" -
K. V. Müller o asimilaci inteligence a "pročištění německého národního tělesa" -
K rasovým a národním dějinám českomoravského prostoru
Karl Valentin Müller
Národ je biologický pojem a označuje společenství krevně, tedy rasově příbuzných lidí, kteří jsou spolu úžeji sloučeni společným okolním prostředím, obytným prostorem, obyčeji, zvyky, jazykem a dějinami. Okolní prostředí a dějiny jsou tedy dodatečnými silami, které na soudržnost národa působí tím více, o co víc jsou si příslušníci národa navzájem bližší krví. Za navenek nejviditelnější znak příslušnosti k národu se bere společný jazyk, a proto se přikláníme k tomu, že chápeme „mateřskou řeč“ jako hlavní poznávací znak příslušnosti k národu. I když je samozřejmě dohromady s kulturními hodnotami, skrze ni vytvořenými, podstatným spojovacím prostředkem, nesmíme přeci zapomínat, že jazyk se dá naučit a že sám o sobě nevypovídá nic o rase a příslušnosti k národu.
Pojmy „rasa“ a „národ“ zasahují hlouběji, a tak při pozorování národovství koneckonců záleží na zděditelných charakterových stránkách lidí, takže např. také lidé různých mateřských řečí, a dokonce rozdílných dějinných cest, přesto mohou společně srůst v jeden národ, pokud jejich rasově-biologické vlohy pocházejí z úzce příbuzného kořene. Toto semknutí je tím snazší, čím více společných rysů měli v dějinné minulosti a čím silněji je přirozené poměry okolního prostředí tlačí jít stejnou cestou. Takto se národovství může u lidí s příbuznými charakterovými podklady stát otázkou vyznání, jak právě učí dějiny našeho prostoru. Tak se mnoho českých rodin stěhovalo do Sudet nebo do Vídně a tam se stalo dobrými Němci, ale také naopak přijalo v sobě české národovství mnoho německého rodinného statku.
Biologickou skupinou podobnosti není národ, nýbrž rasa. Rozlišujeme také v Evropě mezi několika navzájem si blízkými rasami, které tu zdomácněly, to tedy znamená, které byly jednotně ušlechtěny za primitivních životních podmínek předhistorických dob prostřednictvím výrazných pochodů výběru a vyloučení. (K rychlému poučení se nejlépe hodí: Hans F. K. Günther: „Malá rasová nauka Evropy“, J. F. Lehmanns Verlag, Mnichov.) Rasa označuje tedy charakteristickou skupinu dědičných vlastností, které charakterizují určitý typ člověka. Svou rasu si člověk nemůže vybrat a nemůže ji změnit – stejně jako v určitém rozsahu národovství – nýbrž je vrozená a nezadatelná, „rasa je osud“.
Evropské národy jsou dnes vystavěny – většinou ve smíšeninách a ne v čistých typech – z totožných rasových prvků a liší se rasově biologicky pouze více nebo méně různým poměrem promísení. Je samozřejmě obzvlášť důležité, abychom se nejprve také v našem případě poučili o podobnosti či nepodobnosti rasové struktury obou národů.
Slovansky hovořící kmeny, které se koncem 6. století přistěhovávají do našeho prostoru jako služebníci Avarů, silně mongoloidního jezdeckého národa, a které se zde usazují mezi zůstávajícími skupinami Germánů, vykazovaly ve svých širokých, poddaných vrstvách zajisté cizorodý rasový obraz, který bychom dnes mohli označit za východobaltsko-sudetskorasově-alpínsko-mongoloidní: to nám ukazují hroby služebníků, které se nacházejí vedle hrobů staroslovanské panské vrstvy, zdobených charakteristickými přídavky spánkových kroužků. To dává také najevo vyložený popis obyvatelstva Čech v 10. století n. l. podaný Ibrahimem Ibn Jakubem, který si povšiml jeho tmavých barev dokonce v protikladu se slovanskými kmeny sídlícími severněji. Vrchní vrstva byla naproti tomu jako u všech Staroslovanů tvořena právě tak nordicko-falsky jako germánské kmeny, které předtím pobývaly v zemi a ze kterých zřejmě ne mizivé zbytky pozůstalého obyvatelstva vzešly do válečnické vrstvy nově se utvářejícího slovanského národovství. K tomu se připojovaly stále nové přílivy germánsko-německé krve už od nejranějších dob. Tak už Frank Sámo a jeho válečničtí průvodci, kteří v oněch dobách bez křesťanského jednoženství silně a rychle přispěli k poseverštění (
Aufnordung) rasového obrazu Staročechů přinejmenším ve vyšších vrstvách. Tak sám Sámo měl zanechat dvaadvacet synů a patnáct dcer. Známá je sňatková politika Přemyslovců (srovnej s: Zatschek-Müller: „Biologický osud Přemyslovců“ v Archivu pro rasovou a společenskou biologii 1941), která vedla k tomu, že nejvýznamnější zástupci tohoto panovnického rodu se obyčejně ze strany matky nebo prabáby dají označit za nositele převážně německé krve. Dědičný podíl z vlastního českého národního pěstitelského kruhu je mizivě nízký. Podobně se tomu jak známo dělo u starousedlých českých šlechtických rodů, které ve své sňatkové politice navazovaly se zalíbením spojení s německými šlechtickými rody ještě téměř častěji než panovnická dynastie.
S obdobím kolonizace a zakládání měst teprve přišlo rozsáhlé posílení dědičného statku německé krve v českém národě. Je známo, že hornická místa, od kterých pocházelo stříbrné a zlaté bohatství české Koruny, vznikala hromadným přistěhováním německých horníků se svými rodinami. Ale také veškerá povaha měst se s malými výjimkami zakládá biologicky na německém kořenu. K tomu se od 12. století přidružuje masová imigrace německých rolníků, kteří byli dle domovského práva určováni za zemany. Velká část tohoto lidového proudu z Německa pozvolna vzklíčila v českém národovství. To všechno mělo za následek, že se český lid, silně prokrven německým rodovým statkem, rasově stále více připodobňoval velkému sousedu a východní rysy slovanské vrstvy praobyvatelstva, původně pociťované jako cizorodé, v celkovém obrazu českého národa čím dál tím více ustupují.
 |
| Mapky: Rozšíření vysoce vzrostlých (nahoře) a rozšíření "hnědého typu" (dole). |
Když dnes provádíme srovnání mezi rasovým obrazem česky mluvící a německy mluvící části obyvatelstva Čech a Moravy včetně sudetského území, tak je obtížno stanovit hluboko zasahující rozdíly. Jak ukazují přiložené mapky, jeví se část českého jazykového území podle barvy vlasů, pokožky a očí zřejmě o něco tmavší než sudetoněmecký okraj a podobá se v tomto ohledu spíše jihobavorským a rakouským poměrům. Na druhé straně se ale veskrze ukazuje docela jasný rozdíl tělesné výšky ve prospěch české části obyvatelstva, který v tomto směru umožňuje českému národu více než sudetoněmeckým územím být bližší německému říšskému průměru. Vyšší tělesná výška je ale znakem, který v našich krajinách bezpodmínečně poukazuje na kmenové rasy německého národovství (nordicko-falská, vedle toho dinárská) a vylučuje rasy, které právě podmiňují cizorodost mnohých slovanských kmenů. Ve vnějším obrazu je tudíž dnes český národ německému národu nejbližsší ze slovanských národů. Navíc má k němu značně blíže než nějakému slovanskému národovství. Českomoravský prostor se značně nenuceně vkládá do rasových poměrů střední Evropy se svým pozvolným spádem nordické krve od severu na jih a východobaltských rasových znaků od východu na západ.
POKRAČOVÁNÍ.
Zdroj:
Müller, Karl Valentin: Deutsches Blut in Böhmen und Mähren, In: Böhmen und Mähren im Werden des Reiches, Volk und Reich Verlag Prag-Amsterdam-Berlin-Wien, Leipzig, B.G.Teubner Berlin, 1943
Překlad: L. Beer
