Pro nás jako žáky 3. ročníku gymnázia zde nešlo o nějakou mimořádnou záležitost, prostě zřejmě o jeden z tuctů formálních kolektivních aktů, které si od nás v každodenním životě vyžadoval komunistický režim. Věděl jsem, že tenhle moment jednou přijde, a tak jsem si maloval, co se asi bude dít o několik dní později. Z představy dobrovolného vstupu do zmíněné organizace mi prostě naskakovala husí kůže a zvedala se mi hladina adrenalinu v krvi.
.
O několik dní později nastala chvíle, kdy nám třídní profesorka a zároveň učitelka ruštiny stroze oznámila, že si nás k sobě bude volat postupně jednoho po druhém podle abecedy a vybírat vstupní poplatek do organizace SČSP. V ten moment se mi hned rozrušením rozbušilo srdce, protože jsem věděl, že budu vyvolán hned jako druhý. Opatrný pohled napravo i nalevo ode mne prozrazoval, že s mým odmítnutím vstupu do organizace, jejíž samotný název ve mně vyvolával alergické reakce, to bude zajímavé, protože jsem viděl spolužáky kolem mě pečlivě si chystat papírové peníze. Trochu jsem spoléhal na to, že mě v tom nenechá samotného spolužákyně Jitka – o té jsem věděl, že ta jediná z naší třídy si sem tam dovolila pronést nějakou nelichotivou poznámku na adresu režimu a že by jí členství v takovéto organizaci bylo přirozeně proti srsti. Svým způsobem byla proto také trochu outsiderem, někteří se sice jejím narážkám opatrně zasmáli, ale raději hned zavedli řeč na jiné téma. Jenže tahle spolužačka byla dlouhodobě nemocná a ve škole se už pár týdnů neukázala.
Ani jsem se nenadál a už jsem slyšel učitelku ruštiny vyslovit mé křestní jméno. V tu ránu jsem – myslím s určitým napětím v hlase - pronesl něco v tom smyslu, že děkuji, ale nemám zájem. Nebyl jsem v té době zrovna někým, komu by nedělalo potíž jít „proti proudu“ nebo vyčnívat z řady. Srdce se mi rozbušilo o něco víc, což umocňovala krátká chvíle ticha, během níž si třídní profesorka udělala krátkou poznámku ve svém bločku. Přešla to bez komentáře a hned vyslovila jméno toho dalšího, který po mě následoval v abecedě. Vím, že nás ve třídě bylo něco přes třicet a vím, že tehdy se do „svazu“ takto vzorně přihlásil kromě mne úplně každý. Formální záležitost, stejně jako vstup do Socialistického svazu mládeže či každoroční prvomájová manifestace, nic mimořádného. Každý se spíš viděl na nějakém vyhřátém kancelářském místečku po absolvování vysokoškolského studia. Jen neudělat nic, co by tuhle kariéru mohlo pokazit a jít pěkně s kolektivem. Ale ani z mé strany nešlo o nějaký hrdinský čin nebo záslužný krok. V tom věku jsem ale už nepřenesl přes srdce provést něco, co tak zásadně odporuje mému přesvědčení. I tato vzpomínka na mé oportunní okolí poněkud poznamenala můj doživotní skeptický pohled na onen „opožděný antikomunismus“ všude kolem.
Až na zmíněnou černou ovci třídy nevím o žádné situaci, že by během oněch tří let studia na gymnáziu i v soukromí nebo při společných třídních akcích, které organizovala naše třídní svazácká „vůdkyně“, padlo slovo na téma politika nebo sebemenší kritické slůvko proti tehdejšímu režimu. Politika byla svým způsobem tabu, myslím, že drtivou většinu ani nezajímala, v tom jsem byl spíše výjimkou, a většina jí ani nerozuměla, a pokud naše spolužačka něco „protisocialistického“ sem tam utrousila, dělalo její okolí, jako by ji neslyšelo. Za to jsme všichni s naprostou zvědavostí naslouchali několika málo spolužákům, kteří měli to štěstí, že se dostali na Západ a vyprávěli nám o svých zážitcích. Vyprávění o komfortu života na Západě se všeobecně tolerovalo a nechápalo se jako „protisocialistické“. Dokonce i náš profesor matematiky a zeměpisu nám místo vyučování na pokračování vyprávěl o svých cestách po Francii a Spolkové republice a všichni jeho dojmy hltali, jako kdyby se právě vrátil z cesty na Mars.
Uteklo několik málo měsíců a byl tu listopad 1989. Nestačil jsem se divit, jak se z neaktivnějších a nejvzornějších svazáků z naší školy náhle stávali ze dne na den „studentští vůdci“, k jejímž největším zásluhám patří, že nás odvedli odcinkat si sametovou revoluci klíči na brněnském náměstí Svobody, zatímco profesorský sbor opatrně vyčkával, jak se vyvine politická situace. Na studentských shromážděních, probíhajících v tělocvičně gymnázia nebo na jeho dvoře, se už tehdy řečnicky profiloval spolužák z „áčka“, jeden náš později dosti známý ekologický aktivista, pozdější dlouholetý šéfredaktor Literárních novin a současný šéfredaktor jednoho nového levicově orientovaného českého internetového deníku. Z naší třídní svazácké vůdkyně, o které čistě z lidského hlediska ale určitě nemohu říci nic špatného ale naopak, které spíše vděčím za její tehdejší vstřícnost a podanou ruku, se o několik let později stává místopředsedkyní strany Zelených pro média. Netroufám si ale říci, jak by se její angažovanost vyvíjela dál, kdyby se žádná sametová revoluce nekonala.
Možná je to výročí 21. srpna, které mě přimělo trochu zavzpomínat na doby před víc než dvaceti lety. Ale jsou to i výroky, na které lze sem tam narazit dnes, výroky, z kterých mi dnes „naskakují pupínky“ stejně jako tehdy, když nám všem vnucovali „přátelství se Sovětským svazem“. Obzvláště v těchto dnech, kdy se otevřela horká diskuse v reakci na informaci o jmenování Romana Jocha poradcem premiéra Petra Nečase. Odpůrcům Romana Jocha je určitými kruhy například demagogicky vytýkáno, že to mají být „ti stejní lidé, kteří brojí proti našim spojencům a proti závazkům, které ze spojenectví vyplývají (umístění radarové stanice u nás)“.
„Našimi spojenci“ ale tihle demagogové konkrétně ani tak nechápou svobodné autochtonní evropské národy a zároveň členy NATO, jako tedy kupříkladu Francouze, Holanďany, Italy či Němce, nýbrž v první řadě jeden určitý zámořský členský stát; nehledě ostatně k tomu, že i např. v takové spojenecké zemi Německu byly tyto americké plány svého času vystaveny vážné kritice. (Také práce „ruských agentů z Moskvy“?) Servilita tohoto druhu mě nutí vzpomenout na vnucované přátelství s východní komunistickou říší.
Pokud je řeč o závazcích, mají Češi z čistě morálního hlediska vůči jednomu „spojeneckému státu“ v zámoří závazky nulové a nenechme si je nikým vnucovat. Skutečné závazky, plynoucí z historického a kulturního dědictví našich předků a tvůrců všech ušlechtilých evropských hodnot, z dědictví spjatého s půdou evropských národů, upadajících v moři multikulturalismu a dekadence, zdaleka nemusí být s těmi výše zmíněnými, „přikázanými“ závazky vždy slučitelné.
Vzpomínka na malou epizodu z období posledních let komunistické diktatury, a zejména ta na oportunní chování běžného českého mladého člověka těch dnů se vynořuje pokaždé, když slýchávám dnešní velmi silná „antikomunistická“ slova právě z řad lidí mé věkové generace, která se tehdy politicky neprojevovala. A u těch mladších, libujících si dnes ve vulgárním antikomunismu včetně zaslepeného vzývání pochybných pseudohrdinů, si maluji obrázek, jak by se dotyční projevovali třeba na jaře roku 1989. Na druhou stranu, pokud jejich názorový profil vznikal pouze v reakci na chování těch českých komunistů dneška, není se opravdu čemu divit. Ale nehledě na to: protože mám tu dobu stále před sebou, marně si je do té epizody dokážu vsadit jako bojovníky proti komunismu ale spíše jako poslušné, vzorné členy SSM a Svazu československo-sovětského přátelství.
Skláním se hluboko dnes před všemi, kteří se z ušlechtilých a nesobeckých pohnutek dokázali komunistickému režimu postavit a mu odporovat, nebo kteří se prostě nebáli projevit svůj názor. Nemluvím pouze o skutečných hrdinech, se kterými jsem neměl to štěstí se setkat ale i o těch, kteří dokázali jít proti proudu a nezapadat do poslušného kolektivu. A zajímalo by mne, co na to všechno říká dnes jediná otevřená antikomunistka naší gymnaziální třídy. Bohužel jsem ji už dvacet let neviděl.