Skutečná role NATO v celkové strategii Spojených států
Diana Johnstone
Ve dnech 19. a 20. listopadu se setkali vůdci NATO v Lisabonu na takzvaném summitu na téma „Strategický koncept NATO“. Mezi diskutovanými tématy bude (článek byl autorkou napsán ještě před konáním setkání – pozn. NS) celá řada děsivých „hrozeb“, od kybernetické války až po klimatické změny, ale také tak milá ochranná opatření jako atomové zbraně a tlachání o high-tech Maginotově linii, která údajně dokáže ve vzduchu odchytnout nepřátelské rakety. Vůdci NATO se nebudou moct vyhnout tomu, aby hovořili o válce proti Afghánistánu, o této nekonečné křižové výpravě, která sjednocuje civilizovaný svět proti těžce polapitelnému starému muži z hor, Hassanovi i Sabah, náčelníku atentátníků v 11. století, ve své nejnovější reinkarnaci jako Osama bin Laden. Naprosto jistě se tu hodně bude mluvit o „našich společných hodnotách“.
Většina z toho, co budou probírat, je fikce s cenovkou.
To, co na programu dne vrcholného setkání o strategickém konceptu chybí, je vážná diskuse o strategii.
Částečně je to způsobeno tím, že NATO jako takové žádnou strategií nedisponuje a také žádnou vlastní strategii nemůže mít. NATO je ve skutečnosti nástrojem strategie Spojených států. Jejím jediným strategickým konceptem je ten, co je poskytovaný Spojenými státy. Ale dokonce i toto je nepolapitelný fantom. Američtí vůdci, jak se zdá, upřednostňují vůči definici strategií působivé pózy „ukazování rozhodnosti“.
Jedním, kdo se odvážil definovat strategii, je Zbigniew Brzezinski, kmotr afghánských mudžahedinů ještě v době, kdy mohli být využíváni ke zničení Sovětského svazu. Brzezinski neměl žádné zábrany, když ve své knize Velká šachovnice z roku 1993 nestrojeně popsal strategický cíl politiky Spojených států: „Americká nadvláda“. Co se týče NATO, tak to popisoval jako jednu z institucí, která sloužila k tomu, aby perpetuovala americkou nadvládu tím, „že ze Spojených států učinila rozhodujícího spoluhráče dokonce i ve vnitroevropských záležitostech." Ve své „globální síti specializovaných institucí“, ke kterým je NATO samozřejmě zahrnováno, vykonávají Spojené státy moc prostřednictvím „nepřetržitého vyjednávání, dialogu, pronikání a úsilí o formální konsens, ačkoliv tato moc vychází nakonec z jediného místa, totiž z Washingtonu DC“.
Tento popis se perfektně shoduje s lisabonskou konferencí o „strategickém konceptu“. Minulý týden oznámil dánský generální sekretář NATO, Anders Fogh Rasmussen, že „jsme hodně blízko konsensu“. A tento konsens bude podle New York Times „pravděpodobně odpovídat vlastní formulaci prezidenta Baracka Obamy: pracovat ve směru světa bez atomových zbraní, zatímco bude udržováno nukleární odstrašování“.
Zastavme se, dává to vůbec nějaký smysl? Ne, ale to je právě to, co koncept NATO obnáší. Mír prostřednictvím války, nukleární odzbrojení prostřednictvím nukleárního vyzbrojení, a především obrana členských států prostřednictvím vyslání expedičních vojsk, aby se rozzlobilo obyvatelstvo dalece vzdálených zemí.
Strategií není konsens, který je písemně formulován výbory.
Americká metoda „trvajícího vyjednávání, dialogu, difúze a úsilí o formální konsens“ umoří každý odpor, který by se příležitostně mohl vyskytnout. Tak jako bylo Německo s Francií na začátku proti členství Gruzie v NATO a proti nechvalně proslulé „protiraketové obranné cloně“, přičemž na oboje lze pohlížet jako na nestrojené provokace, které se hodí na to, aby vyprovokovaly nové zbrojní soupeření s Ruskem a aby bez přínosného důvodu poškodily úspěšné německé a francouzské vztahy s Moskvou. Spojené státy ovšem neakceptují žádné NE jako odpověď a opakují svá imperativa stále dokola až do té doby, než odpor roztaje. Jednou výjimkou z poslední doby je zdráhání se Francie při spolupráci na invazi Iráku, načež rozzlobená reakce Spojených států konzervativní francouzskou vládnoucí třídu zastrašila až tak, že podpořila proamerického Nicolase Sarkozyho.
Hledání „hrozeb“ a „výzev“
Skutečné jádro toho, o čemž se pojednává jako o „strategickém konceptu“, bylo poprvé vyjádřeno a převedeno do praxe na jaře 1999, když NATO ignorovalo mezinárodní právo, OSN a vlastní statuty a vedlo agresivní válku mimo své obranné území proti Jugoslávii. Tím se NATO proměnilo z defenzivní v ofenzivní alianci. O deset let později byla kmotra této války, Madeleine Albrightová vyvolena za předsedkyni „skupiny expertů“, která několik měsíců strávila tím, že pořádala semináře, porady a setkání za účelem přípravy lisabonské agendy.Vyčnívajícími účastníky těchto setkání byli Lord Peter Levene, předseda Lloyd´s of London, pojišťovnického giganta, a bývalý předseda Royal Dutch Shell, Jeroen van der Veer. Tito pánové z vládnoucí třídy tedy sice nejsou zrovna opravdovými vojenskými stratégy, ale jejich účast měla mezinárodnímu obchodnímu světu signalizovat, že jeho světové zájmy nebudou zanedbávány.
Skutečně se zdá, že katalog hrozeb, který Rasmussen vyjmenoval v jednom projevu poslední rok, posiluje doměnku, že NATO pracuje pro pojišťovnické hospodářství. NATO, řekl, je potřebné k tomu, aby zacházelo s piraterií, cyber-bezpečností, změnami klimatu, extrémními projevy počasí jako např. s katastrofálními bouřemi a povodněmi, rostoucími hladinami oceánů, velkými pohyby obyvatelstva směrem do obydlených oblastí, někdy nad rámec hranic, s nedostatkem vody, suchem, klesající produkcí potravin, oteplením Země, s emisemi CO2, z ubýváním arktického ledu a tím podmíněným přístupem k doposud nedostupným zdrojům, se zásobením pohonnými látkami a závislostí na cizích zdrojích atd.
U většiny těchto vyjmenovaných hrozeb nemůže být ani náznakem vykonstruováno, že by si tyto vyžadovaly vojenských řešení. Ani „darebácké státy“, ani „přední hlídky tyranie“ či „mezinárodní teroristé“ nejsou s jistotou zodpovědní za klimatické změny, ale přeso je Rasmussen prezentuje jako výzvu pro NATO.
Na druhé straně mohou být některé rezultáty těchto scénářů, jako například pohyby obyvatelstva v důsledku stoupající hladiny moře nebo sucha, chápány skutečně jako původce krizí. Znepokojující aspekt tohoto vyjmenovávání spočívá přesně v tom, že všech těchto problémů se horlivě uchopuje NATO, protože si údajně vyžadují vojenská řešení.
Největší hrozbou pro NATO je jeho vlastní nadbytečnost. A pátrání po „strategickém konceptu“ je pátráním po záminkách, aby mohlo být udrženo při životě.
NATO ohrožuje svět
Zatímco samo pátrá po hrozbách, vytváří NATO samo rostoucí hrozbu pro svět. Stěžejní hrozbu představuje jeho přínos k posilování tendence udávanou Spojenými státy, vzdávat se diplomacie a vyjednávání ve prospěch vojenského násilí. To se dá jasně rozeznat v Rasmussenově zahrnutí fenoménů podnebí do jeho seznamu hrozeb pro NATO, ačkoliv by toto mělo být vlastně předmětem mezinárodní diplomacie a vyjednávání. Roste nebezpečí, že skomírá západní diplomacie. Spojené státy nastavily laťku: my jsme ti dobří, my máme moc, zbytek světa musí poslouchat – jinak … Diplomacií se pohrdá jako se slabinou. Ministerstvo zahraničí už dávno přestalo být jádrovou oblastí zahraniční politiky Spojených států.
Se svou obrovskou sítí vojenských základen na celém světě, s vojenskými přidělenci na velvyslanectvích a četnými misemi v klientských zemích je ve světě Pentagon nevyhnutelně mocnější a vlivnější než ministerstvo zahraničí. Poslední ministři zahraničí, velmi dalece vzdálení od toho, aby hledali diplomatické alternativy k válce, vedli vedoucí úlohu v přimlouvání se za válku na místě diplomacie, ať už to byla Madeleine Albrightová na Balkáně nebo Colin Powell, který se v Bezpečnostní radě OSN oháněl nepravdivými testy. Politika se definuje Národním bezpečnostním poradcem, různými soukromě financovanými továrnami na myšlenky a Pentagonem, včetně vlivů z Kongresu, který se sám skládá z politiků, kteří šilhají po tom, aby ukořistili vojenské zakázky pro své volební okrsky.
NATO vtahuje evropské spojence Washingtonu ke dnu stejnou cestou. Stejně tak jako Pentagon nahradil ministerstvo zahraničí, je NATO samotné využíváno Spojenými státy jako potencionální náhražka za OSN. „Válka v Kosovu“ z roku 1999 byl prvním větším krokem tímto směrem. Poté co Francie za Sarkozyho opět přistoupila ke komandu NATO, nechává upadat tradičně vycvičenou francouzskou zahraniční službu a šetří na civilní reprezentaci po celé zeměkouli. Zahraniční služba Evropské unie, kterou nyní vytváří lady Ashtonová, nebude sama od sebe disponovat žádnou politickou linií a žádnou autoritou.
Zahálčivost byrokracie
Za svými apely na „společné hodnoty“ organizací NATO v první řadě hýbe lenost byrokracie. Samotná aliance je výklopkem vojensko-průmyslového komplexu Spojených států. Po šedesát let byla vojenská obstarávání a byly smlouvy s Pentagonem důležitým zdrojem průmyslového bádání, profitů, pracovních míst, kariér v Kongresu, a dokonce i financování univerzit. Proměnná hra těchto rozdílných zájmů vede k určování bezvýhradné strategie Spojených států na dobývání světa.
Stále více se roztahující globální síť asi 800 až 1000 vojenských opěrných bodů na cizí půdě.
Bilaterální vojenské smlouvy s klientskými státy, které nabízejí výcvik, zatímco na sebe berou povinnost nakupovat zbraně vyrobené ve Spojených státech a nově směřovat své ozbrojené síly, směrem od národní obrany ke vnitřní bezpečnosti (to znamená potlačování) a ke případnému vtažení do agresivních válek, vedených Spojenými státy.
Nasazení těchto těsných vztahů s lokálními ozbrojenými složkami za účelem ovlivňování domácí politiky ve slabších státech
Neustálá vojenská cvičení s klientskými státy, která Pentagonu zprostředkovávají perfektní znalosti vojenského potenciálu těchto klientských států, tyto státy integrují do vojenské mašinerie Spojených států a udržují si je v mentalitě „připraven na válku“.
Rozestavění své sítě opěrných bodů, „spojenců“ a vojenských cvičení takovým způsobem, který obkličuje, izoluje, zastrašuje a koneckonců provokuje významnější země, které mohou být chápány jako potencionální rivalové, obzvláště Rusko a Čínu.
Bezvýhradná strategie Spojených států, jak ji lze rozpoznat z jejich akcí, je postupným vojenským dobýváním, aby bylo zajištěno světové panství. Podstatný znak tohoto projektu dobývání světa spočívá v tom, že, ač je dennodenně extrémně aktivní, je vlastně v podstatě ignorováno převážnou většinou obyvatelstva dobyvatelského národa stejně jako také jeho nejblíže stojícími ovládanými spojenci, čímž jsou státy NATO. Nekonečná propaganda o „teroristických hrozbách“ (blechy na slonovi) a další odlákávání pozornosti nechává většinu Američanů v naprosté nejasnosti v tom, o co běží, což klape o to lépe díky tomu, že Američané jsou téměř jedinečně ignorantní k záležitostem zbytku světa a proto jsou naprosto nezainteresováni. Spojené státy by mohly vybombardovat z mapy nějakou zemi dříve, než malá část Američanů bude vědět, kde se tato zem nachází.
Nejvyšší cíl stratégů Spojených států, jejichž kariéra se odehrává mezi producenty myšlenek, předsednictvy, poradenskými firmami a vládou, spočívá v tom, spíše ospravedlňovat tento obrovský mechanismus než jej řídit. Po zhroucení „sovětské hrozby“ se političtí aktéři uspokojili s neviditelnými a potencionálními hrozbami. Vojenská doktrína Spojených států cílí tím směrem, postupovat preventivně proti každému potencionálnímu rivalu Spojených států ve věci světového panství. Po zhroucení Sovětského svazu si největší arzenál mimo Spojené státy ponechává Rusko a Čína je rychle rostoucí hospodářskou mocí. Ani jeden z nich neohrožuje Spojené státy nebo západní Evropu. Naopak, obě země jsou připraveny a ochotny koncentrovat se na mírové obchody.
V rostoucím měřítku si ovšem dělají starosti z vojenského obkličování a provokativních vojenských cvičení, která Spojené státy provozují přímo před jejich domovními dveřmi. Tato implicitně agresivní strategie může pro většinu Američanů zůstávat skrytou, ale náčelníci v postižených zemích jsou si velmi jsiti tím, že chápou, o co tu jde.
DOKONČENÍ ČLÁNKU NÁSLEDUJE 27. 11. 2010
Tento text byl přeložen z němčiny a je zde zveřejněn se souhlasem správce portálu http://www.antikrieg.com/
