Modrooká Markétka a hnědooká Bětka

Rasová nerovnost v rámci německého národa? Tři čtvrtě století stará příručka nechtěně staví některé rasové teorie ad absurdum
Lukáš Beer

Dobová literatura prezentovala příslušníky němec-
kého národa jako "rasově smíšené" - zde např.
obyvatele Švýcarska, Jižních Tyrol, Vídně a Bambergu.

V květnu roku 1934 vydává v nacionálněsocialistickém Německu dr. Hermann Paull (narozen 1867) ve dvou útlých svazcích svou publikaci „Německá rasová hygiena“ (Deutsche Rassenhygiene). Jak už samotný titul práce tohoto městského medicinálního rady v Karlsruhe (od roku 1893 doktor lékařtsví) naznačuje, zaměřilo se toto počteníčko na dvě dceřiná odvětví nauky o dědičnosti, konkrétně na eugeniku a také na „rasovou péči“ - abychom zde použili soudobý terminus technicus. Obě tato odvětví se tehdy zahrnovala pod pojem „rasová hygiena“. Paull chtěl svou publikací oslovit nejširší vrstvy německého obyvatelstva a oblékl za účelem „národní osvěty“ svá pojednání proto do „všeobecně srozumitelného hávu“, jak to sám v úvodu knihy formuloval, protože se prý jedná o problematiku spíše obtížněji srozumitelnou pro nevědecké čtenářské publikum. Německý občan měl na základě této publikace pochopit hlavní zásady rasové nauky, které byl od roku 1933 poskytován dosud nebývalý prostor z pozice státní „lidové osvěty“.

Hermann Paull přitom z literárního hlediska zvolil rafinovanou formu, kterou bychom mohli klidně nazvat i do jisté míry alibistickou. O „rasové nauce“ je zde z větší části totiž pojednáváno formou jakýchsi fiktivních rozhovorů mezi skupinou vědců a laiků, kteří se jeden po druhém ve smyšlené diskusi vyjadřují k jednotlivým problémům a tématům. Paull tím do svého díla mohl vedle „vědecky prokázaných skutečností“ takto vpašovat i zdaleka nevědecké názory jednotlivých účastníků rozhovorů a prezentovat zde různé hypotézy, názory a postoje, včetně těch rasisticky nejextrémnějších. Tím tedy na jedné straně velmi dobře posloužil šíření z vědeckého hlediska naprosto nepotvrzených hypotéz, aniž by za ně autor přebíral osobní zodpovědnost. Na druhé straně mohl ve formě kritických výhrad etického charakteru, prezentovaných některými účastníky fiktivní debaty, vyjádřit i určité pochybnosti ohledně důsledků některých tezí rasové nauky. Tak či onak dobře posloužil novému stávajícímu režimu a jeho ideologickým potřebám, aniž by si šířením některých vědecky naprosto nepodložených hypotéz na oko pokazil své dobré jméno seriózního vědce a studovaného lékaře. (Nehledě na to, že skutečný seriózní vědec by sotva poskytoval prostor propagaci určitých pseudovědeckých myšlenek.)

Ukázky "alpinské" ("ostické") rasy z jižního
Německa, Drážďan a z Alp.

Hlavními účastníky fiktivního rozhovoru této „poučné publikace“ byly následující osoby: „doktor“ (studovaný lékař), „platonik“ (filosof a evangelický učitel náboženství), „svobodomyšlenkář“, „přírodní badatel“ (profesor zoologie), „farář“ (katolický duchovní), „matka“ (matka sedmi dětí), „profesor dějepisu“ a v neposlední řadě osoba, kterou autor nazval „der Kommende“, tedy něco jako „přicházející“. V následujících kapitolách čtenář jasně pochopí, že „der Kommende“ je zřejmě nějaký ideologický přívrženec nové, přicházející doby (kniha přeci vznikla teprve rok po převzetí moci nacionálními socialisty v Německu). „Der Kommende“ představuje ze skupiny všech fiktivních diskutérů toho nejradikálnějšího řečníka a obhájce rasových teorií, jak se dalo vytušit. „Doktor“ účastníkům smyšlené diskuse osvětloval zásadní poznatky nauky o dědičnosti na základě vědeckých poznatků. „Přírodní badatel“ měl zase dohlížet na průběh diskuse z hlediska „nezaujatého přírodního bádání“ a "farář" nad etickými záležitostmi.

Nechme teď zcela stranou obsáhlé pasáže, zabývající se základními zákony dědičnosti či „praktickou eugenikou“ (autor neopomněl do knížky opsat znění německého „Zákona k zabránění dědičně zatíženého potomstva“ z 14. července 1933, tj. nacionálně socialistického zákona o sterilizaci „méněcenných“ německých občanů). Ani charakteristika základních „rasových typů“ a principy „německé rasové kultury“ nebudou středem našeho zájmu pozornosti. Povšimněme si ale spíše jistých zádrhelů, se kterými se tehdejší rasová nauka potýkala v souvislosti se skutečností resp. s názorem, podle něhož vykazují všechny evropské národy různé podíly základních „rasových typů“, charakteristických pro obyvatele Evropy. Přičemž se jednotlivé národy navzájem liší pouze mírou prostoupení a podílu jednotlivých typů, německý národ z toho samozřejmě nevyjímaje. To by logicky i z pohledu rasových teoretiků znamenalo, že neexistuje žádný „rasově hodnotnější“ evropský národ, poněvadž určitá část cizího národa podle této teorie přeci může mít paradoxně „hodnotnější“ znaky než určitá část národa vlastního. A co teprve vlastní národ, v tomto případě německý. Znamenalo by to tedy určitou „rasovou nerovnost“ mezi Němci samotnými – např. mezi Němci, kteří vykazovali více „nordických znaků“ a mezi těmi Němci, kteří vykazovali tyto znaky jen v minimální míře na úkor znaků „alpínských“ či „dinárských“? Pikantní otázky.

S odstupem času může působit poněkud zábavně, když se dobová „naučná“ literatura křečovitým způsobem pokoušela osvětlit a uvést na pravou míru ty nejzákladnější protiklady rasové nauky. Nutno dodat, že zdaleka ne uspokojivě, jak si můžeme demonstrovat na této publikaci Hermanna Paula z roku 1934.

„Kde je pro nás Němce ta správná cesta?“, ptá se Paull ve své příručce. „Nežidovské národy Abendlandu nemají tento vyslovený rasový instinkt (narozdíl od Židů, kteří se prý snažili být vždy sami mezi sebou - pozn. LB). Už během stěhování národů v sobě nepřechovávaly žádné rozpaky při spojování se s rasově se neshodujícími lidmi za účelem manželského spolužití a tím i rozmnožování. Pro německý národ zní otázka: má se při svém složení z několika ras považovat za nějaké do sebe uzavřené národní společenství, nebo si může dovolit rozšířit hranice svého národovství dál, či dokonce co možná nejdál?“

V další kapitole autor naráží na jistou rozporuplnost některých rasových a národoveckých teorií: „Naše pozorování nás přivádí před další otázku. Je současná rasová směs německého národa – převážně nordická s alpínskými nebo dinárskými prvky – výhodná? Pokud si na tuto otázku musíme se zřetelem k německým dějinám a kultuře odpovědět kladně, tak vzniká druhá otázka: existuje nebezpečí, že v našem národě nastoupí rasové odmísení, asi v tom smyslu, že vysokohodnotné rasové podíly, tj. vrstvy obyvatelstva, které jsou silně nordicky ovlivněny, budou stále více na ústupu?“. Nejpozději zde musela být četba tohoto textu pro národně uvědomělého příslušníka německého národa, nevykazujícího zrovna dvakrát „nordické kvality“, poněkud nepříjemným čtením. Jak tento „vnitroněmecký rasismus“ mohlo asi vnímat „rasově namíchané“ německé obyvatelstvo, s jakými emocemi se musel vypořádávat při četbě této příručky německý jedinec, nevykazující převážně nordický rasový obraz? A naopak, nemusel na základě toho pociťovat příslušník německého národa, který vykazoval nesrovnatelně větší podíl nordických znaků, zákonitě určitou nadřazenost vůči jiným příslušníkům svého vlastního národa? Rasová nerovnost mezi Němci tedy jako přísný důsledek aplikace rasových teorií?

Tzv. „nordická myšlenka“ představovala skutečně jistý vyhraněný rasistický názorový proud, existující již dlouhou dobu před nástupem nacionálního socialismu v Německu. Spočívala v tom, že jejími protagonisty byl za krajně nepříznivý považován (subjektivně vnímaný) jev, podle nějž byl německý národ dané doby vystaven postupné „od-nordizaci“ (či „odseverštění“, Entnordung), přičemž měli na mysli výhradně postupné vymírání podílu zastoupení nordických znaků v rámci německého národa, které byly považovány za „hodnotné“ či vznešené. To prý mělo za následek, že rasové složení německého národa již není tak výhodné jako před několika (sty) lety a o to míň se v německém národě prý může uplatňovat „germánský světonázor“. Žádoucí byl tedy podle nich proces opačný – „poseverštění“ (Aufnordung) německého národa. V praxi to však naráželo pochopitelně i na problémy etického charakteru a zastánci „poseverštění“ se z pochopitelných důvodů nemohli spoléhat ani na programatickou podporu nacionálně socialistického státu. Prosazení takovéto „nordické myšlenky“ v rámci státní ideologie by pochopitelně přineslo sebou celou řadu kontraproduktivních jevů – představa navození atmosféry, kdy by se říšští Němci sami mezi sebou začali rasově poměřovat a vybírat si své partnery podle podílu nordických znaků, naháněla hrůzu i nejednomu přesvědčenému nacionálnímu socialistovi.

Jak se k „nordické myšlence“ vyjadřovali jednotliví fiktivní diskutéři ve zmiňované Paullově příručce? „Přírodní badatel“ hned zpočátku varoval, že je neradno se do takovéto diskuse pouštět, protože – jak to jinými slovy formuloval – jde o pseudovědu, která se spoléhá více na pocit než na „vědecké pojednání“. Nakonec se chopí slova náš radikál „der Kommende“ a v kostce vysvětluje, co „nordická myšlenka“ vlastně znamená:

„V mystické krasomluvě vypadá nordická myšlenka asi takto: Jako syn Boha Slunce a panenské Země se zrodil nordický člověk a byl mu dán pokyn, aby zůstal rasově čistý, tj. podobný Bohu, a aby si podrobil celou Zemi. Nato proudily nordické zástupy do všech částí světa, aby si jej dobyly. Přitom ale nedbaly božského přikázání, aby se udržovaly v Božím obraze, tj. rasově čistí. Oni se ale spíše mísili s výše postaveným zvířaty, s opicemi, podobnými lidem. Z toho vznikly nízké lidské rasy, jaké dnes ještě existují mimo nordické rasy: černoši, orientálci, Mongolové, Židé, Alpinci, Dinárci, Středomořané atd. Tam, kde nordický člověk udržel svou rasu v čistotě, tam také vyvinul nejvyšší kultury. Kultury všech národů na celé Zemi byly dílem nordického člověka. To, že zahynuly, je důsledkem nerespektování Božího příkazu uděleného každému nordickému člověku, aby svou rasu udržoval v čistotě.“ Z toho také vyplývá řešení tohoto „problému“, které pramení z opačného postupu: řešením má být zamezení rasového promíchávání a současná podpora „poseverštění“ národa. Diskutér „der Kommende“ uzavírá svou bizarní úvahu doporučením, aby tato nauka, pramenící údajně se starých severských bájí, dostala pevné místo ve školní výchově mládeže, která se naproti tomu zbytečně moc a více než je zdrávo zabývá Starým zákonem Bible…

Dr. Hermann Paull pak však dává v dalším textu najevo, že mu tato „teorie nordické myšlenky“ připadá více než přitažená za vlasy. V osobě „faráře“ odsoudí posléze blábolení o „poslání nordického člověka“ a jeho promíchávání se zvířaty, ze kterého se pak údajně rodily „méněcenné“ lidské rasy, jako materialisticky založený nesmysl. A „doktor“ poznamená, že tento extrémní názor „nordické myšlenky“ nezastávají ani vlastní „rasoví badatelé“. Paleontologické, archeologické a antropologické poznatky tuto teorii prý ani v nejmenším nepotvrzují. Nebo dokonce naopak – teorie „nordické myšlenky“ hovoří o lidstvu, které od prvního okamžiku upadá do horší kvality, zatímco badatelé hovoří o vývoji člověka směrem kupředu. Mimochodem sám Rudolf John Gorsleben (1883-1930), německý runolog, esoterik a překladatel severské mytologie (Edda), se svého času ve svých úvahách velice pohrdavě vyjadřoval o nenordických Němcích: neváhal v té souvislosti mluvit o podlidech a o „tmavých odbožněných ,německých´ masách velkoměst“.

Ukázky "dinárské rasy" z jižního Německa a z
jižních Tyrol.

Diskutér „doktor“ tedy zcela logicky namítá: „Nordická myšlenka v tomto širokém pojetí je ve své podstatě přirozeně internacionální. Nordický člověk v Německu musí tedy nordického člověka jiného státu, jiného národa, ohodnotit výše než vlastního soukmenovce, pokud tento vykazuje znaky alpínské nebo dinárské rasy, nebo obou společně. Kam by to vedlo? To vede k zuřivému rasovému boji, který si lze domyslet. Má být pro nás něčím vyšším stát, který by se skládal z nordických lidí všech národů, než naše současné národní bytí se svou severskou rasovou podstatou, více nebo méně výhodně ovlivněnou alpínskými a dinárskými vlivy? Zde se názory rozcházejí. Ten, kdo che nordickou myšlenku uskutečnit v tomto ostrém ražení, musí být připraven na to, že bude zničen náš národ, náš stát a naše historicky vzrostlé národovství. Já za svou osobu nejsem ochoten k takovému širokému provedení nordické myšlenky. Miluji svůj národ také se svými alpínskými a dinárskými příměsemi, vždyť se dokonce často zdá, že jej tyto příměsi činí obzvláště milým.“ „Doktor“ pak zanotuje několik jihoněmeckých lidových písní, jako např. „A to černohnědé pivo, ach to piju tak rád, a tu černohnědou holku, tu líbu tak rád“, aby tím zdůraznil sympatický temperament nenordických složek německého národa. „Já říkám“, pokračuje, „k modrooké blonďaté Markétce severu patří bezpodmínečně její černo-hnědá sestřenka Bětka z jihu. Tahle nestrojená dobrosrdečnost, tento samozřejmý pocit společenství, tahle často lišácká, ale přeci jen prostosrdečná bodrost jihu – jistěže s alpínskými prvky – to je každým severním Němcem pociťováno tím nejpříjemnějším pocitem jako příznivé doplnění vlastní, často poněkud chladné povahy. Stačí si jenom představit, jaký by byl stav našeho národního života, kdyby jeden druhého soudil podle jeho barvy vlasů, očí a kůže, nebo podle jeho tvaru a velikosti hlavy, a domníval se, že může díky těmto vnějším znakům odvozovat jeho vnitřní hodnotu. To by byl boj všech proti všem. Bůh nás ochraňuj před takovýmto chaosem!“

Pak už jej jenom doplní „profesor hudby“, jenž cituje celou řadu německých hudebních skladatelů, kteří rozhodně neměli převládající nordické znaky, a přesto se jednalo o velikány. Hudba už sama o sobě není silnou stránkou nordických národů, argumentuje v debatě. „Farář“ zase jmenuje slavné německé básníky a spisovatele, kteří nevykazovali nordické rasové prvky, a přiklání se k myšlence, podle které je Němcem každý, kdo německy nejen mluví, ale i cítí. „Profesor dějepisu“ v zápětí uvádí několik případů slavných německých šlechtických rodů, které často navazovaly příbuzenské svazky s příslušníky neněmeckých šlechtických rodů, a obzvláště připomíná nespočetné příklady toho, kdy „nordické národy proti sobě navzájem bojovaly“ podle hesla „Germáni proti Germánům“ – a byly to často krvavé, ničící boje, kdy proti sobě představitelé těchto národů v lidských dějinách stáli.

S poněkud překvapivým názorem (na to, že se jednalo o publikaci rozšiřovanou v Německu v roce 1934) se do fiktivní diskuse zapojuje i „platonik“ se slovy: „Myslím, že národ, který sestává pouze z jediné rasy, nemůže splnit světové poslání. Zdá se mi, že ve výhodném rasovém promíchání spočívá akt prozřetelnosti“, aby následovně apeloval na rasovou promíšenost národa: „Pokud je mi známo, tak neexistuje žádný kulturní národ čisté rasy.“ A na jiném místě pak podotýká, že ani čistě nordický člověk není zárukou toho, že tento bude mít ušlechtilý charakter. Spíš prý jde o to, že každá rasa, vyskytující se v německém národě, má své přednosti a že klíčem k prospěšnosti je vzájemné obohacování se příbuzných ras.

Po obšírných rozvahách všech diskutérů nakonec i „der Kommende“ tzv. nordickou myšlenku v této podobě zavrhne a účastníci se jakoby shodnou na kompromisu, podle nějž určitě nějaké to poseveršťování národu rozhodně neuškodí – a tak tedy nakonec nad knihou zůstává přeci jen viset nimbus obklopující domnělé vznešené vlastnosti „nordické rasy“. Přesto, úvahy, které jsou v této 76 let staré příručce určené pro širokou německou veřejnost, dovádí některé závěry rasových teorií do nepřehlédnutelných protikladů a vlastně je čímsi zároveň negují.

Nicméně jak tento malý příklad ukazuje, nebyly pohledy šířené rasovou naukou v období německého nacionálního socialismu bezproblémově přijímány a interpretovány i z pohledu na své vlastní, tj. německé národovství. Jeden z nejznámějších německých eugeniků a tudíž i původců nacionálněsocialistické rasové ideologie, Hans F. K. Günther (1891-1968) se „nordickou myšlenkou“ také intenzivně zabýval a zastával názor, podle nějž si mnozí soudní lidé dokážou tento problém uvědomit, aniž by sami kupříkladu vykazovali výrazné nordické znaky, a připisoval tuto v jeho očích pozitivní vlastnost jakémusi vyššímu uvědomění jedince, které je schopno vidět více než pouze vlastní individuum. Proto se prý k myšlence cíleného "poseverštění německého národa" stavěli i ti Němci, kteří nebyli "nordičtí".