(dokončení kapitoly "Rozprava o Lidicích" - výslech z 20. 4. 1946)
 |
| Pohled na účastníky manifestace českého obyvatelstva na brněnském Zelném trhu, která se uskutečnila 12. června 1942 v rámci série propagandistických shromáždění po českých a moravských městech, organizovaných protekto- rátní vládou jako odpověď na atentát na R. Heydricha. |
Odpověď K. H. Franka: „Je nemožné, že by mi podřízené místo mohlo zprostředkovat takový důležitý rozkaz. Takovýto úřední postup neexistoval.“
Otázka soudu: „Ze záznamů Böhmeho také vyplývá, že s Vámi musel o Lidicích hovořit už 9. června.“
K. H. Frank: „Böhme se musel mýlit!“
Otázka: „Böhme doslova napsal: 9. června 1942 v 19 hodin 45 minut mně SS-Gruppenführer Karl Hermann Frank telefonicky sdělil z Berlína, že na základě porady s Vůdcem se má s obcí Lidice zacházet následovně …“
Odpověď: „Böhme se musel zmýlit. Ve služebním styku bylo naprosto běžné, že se místo názvu služebního místa uvádělo jméno dotyčného odpovědného vedoucího. Mé jméno bylo v tomto smyslu určitě tisíckrát použito, aniž bych o tom měl potuchy. Z toho důvodu ani nechci popírat, že má služebna v Praze mohla zmíněný rozkaz přijmout už 9. června. Nechci také popírat, že se mě má služebna pokoušela ještě 9. 6. zastihnout v Berlíně. Prostě se jí to nepodařilo, pokud se o to pokoušela. Jestliže měl pan Böhme nadiktovat, že 9. 6. ode mne obdržel rozkaz ke srovnání Lidic se zemí, tak to nesouhlasí. Nemohl jsem tento rozkaz vydat, protože jsem 9. června nevěděl ještě nic o nějakém nařízení ke srovnání Lidic se zemí. Lituji toho, že již nemohu být konfrontován s panem Böhme, protože padl.“
Otázka:
„Pokud zapíráte, že jste dal rozkaz ke zničení Lidic, pročpak jste tedy vedl provedení rozkazu?“
Odpověď:
„Provedení rozkazu jsem osobně nevedl. Byl jsem pouze třikrát v Lidicích, dne 10. června v průběhu odpoledne, dne 11. června a pak ještě jednou mnohem později. Má přítomnost byla informativního charakteru.“
Otázka:
„Necítil jste žádný soucit s českými rodinami, které postihl ten rozkaz? Proč jste se nezastal nevinných?“
Odpověď:
„Chcete opakováním této otázky udělat obzvláštní dojem na posluchače, kteří se tu dnes sešli ve větším množství. Samozřejmě jsem měl soucit s nevinnými. Ve válce mají ale stále podíl na ztrátách vinní a nevinní. Tato válka nám byla vnucena, protože nepřátelské velmoci chtěly znemožnit sjednocení všech Němců v jednom státě. Obávaly se, že sto miliónů lidí ve středoevropské pořádkové oblasti pro ně bude představovat nesnesitelnou moc. Jako spoluodpovědný za středoevropský srdcový prostor jsem ale musel svůj soucit s eventuálně nevinnými potlačovat ve prospěch většího cíle. Směl jsem vidět pouze ten větší celek a jeho existenci, stejně tak, jak to – dle mého pevného přesvědčení – činili Hitler a Himmler. Vy tomu říkáte diktatura. V diktatuře by ale nedávalo smysl, sice se zastávat nevinných, ale vystupovat přitom proti celku. Byl bych umístěn do koncentračního tábora nebo bych přišel o mou hlavu.“
Otázka:
„Nemohl jste se ujmout alespoň těch žen a dětí?“
Odpověď:
„Ne! O ženách jsem věděl, že jsou v táboře. Tam se jim dařilo vzhledem k okolnostem přiměřeně dobře. Sice musely pracovat. Ale také ostatní Češi přeci pro nás pracovali. Internovaní se pouze nemohli pohybovat tak svobodně jako ostatní. O svou svobodu ale přišli v důsledku svých provinění. O dětech jsem ale věděl, že jsou v uspořádaných rodinných poměrech a mimo ohrožení života.“
Otázka:
„Děti byly z části z donucení strčeny do německých rodin, z větší části byly dány to takzvaných výchovných domovů. V každém případě byly odcizeny od svého národovství. To se Vám tedy jevilo v pořádku?“
Odpověď K. H. Franka:
„Rodiče těch dětí se provinili proti Německu. Byli za to potrestáni. O děti bylo třeba se nějak postarat. Děti německého původu se dostaly do německých rodin. Mohl jsem žít v přesvědčení, že se jim dobře vede. Své vzdálení z vlasti a od rodiny určitě nepociťovaly dlouho bolestně. Také dětem, které se dostaly do táborů, se vedlo dobře. Ty tábory byly řádně vedeny. Byly dobře vybavené do té míry, jak to dovolovala válečná situace. Přesto hovoříte o ukrutnosti. Z nejmladších dějin Vašeho dnes opět zbožňovaného sousedního národa jsou od roku 1917 známy docela jiné výchovné zásady. Byly vyzkoušeny, aniž by k tomu daly podnět nějaké Lidice. Pokouším se pouze vysvětlit náš způsob jednání, aniž bych jej ze zásady chtěl bránit. Vaše naléhavé otázky mě ale nyní přivedly k tomu, abych k Vám obráceně směřoval prosbu: Opakovaně jsem psal dopisy mé ženě a opakovaně jsem žádal o to, aby mi bylo řečeno, kde se má žena nachází, jak se jí a mým dětem daří. Nikdy jsem na to neobdržel odpověď.“
Poznámka Ernsta Franka:
Také tentokrát nedostal žádnou odpověď. Jeho otázka zůstala viset ve vzduchu.
„Popíráte, že jste Hitlerovi podal zprávu o Lidicích. Popíráte, že jste podal rozkaz ke zničení Lidic do Prahy. Vlastníme jeden dokument, ze kterého vyplývá opak.“
Odpověď (poté, co Frank dokument prolistoval a četl v něm):
„Ano, tato zpráva Hitlerovi pochází ode mne. Prosím povšimněte si data zprávy. Zní: 27. červen 1942. V této zprávě se nejedná o podrobnou zprávu o Lidicích, nýbrž o můj souhrnný popis atentátu na Heydricha a akcí, které následovaly po atentátu, tedy o celkovém období od 27. května do 26. června. Ta zpráva neobsahuje ani stopu důkazu, že bych už 9. června něco musel vědět o Lidicích.“
Otázka:
„Skutečnost, že jste jel do Lidic ihned po Vašem návratu z Berlína, je dostatečným důkazem toho, že jste se podílel na udělení rozkazu.“
Odpověď:
„Ještě jednou opakuji, že jsem samozřejmě měl zájem na provedení ve smyslu rozkazu, že ale celá záležitost byla nařízením z Berlína, které dospělo k provedení bez mého vědomí. Samozřejmě, že pak jednoduše podléhala mému okruhu povinností. Musel jsem se přesvědčit o řádném provedení.“
Otázka:
„Byl jste v Lidicích opakovaně a postaral se horlivě o kruté provedení.“
Odpověď:
„Byl jsem 11. června podruhé v Lidicích a přesvědčil se o průběhu prací. Později, den už neumím udat, jsem byl potřetí v Lidicích, protože mne požádal se mnou osobně spřátelený generální pracovní vedoucí Pfrogner, stranický soudruh z období bojů, abych vzal na vědomí ukončení zarovnávacích prací.“
Otázka:
„Před novináři a delegacemi dělníků jste se chvástal zničením Lidic, z čehož taktéž vyplývá, že jste byl ten, kdo udělil rozkaz.“
Odpověď:
„Opakuji, že nevím, kým byl rozkaz proti Lidicím udělen a jak byl zprostředkován do Prahy. S jeho původem nemám co do činění. Dokáži si vzpomenout, že čeští novináři vyjádřili přání, aby byli úředně informováni o dění v Lidicích. Přijal jsem je v tiskovém oddělení říšského protektora a hovořil jsem k nim. Také dělníky jsem přijal. Bylo mi velmi vzácné s nimi setrvávat ve stálém kontaktu. Londýnská vysílačka přeci rozšiřovala fámu, že má být zastřelen každý desátý Čech. Rád jsem proto využil příležitosti, že jsem mohl hovořit s obyčejnými českými lidmi osobně. Vysvětlil jsem jim, že rozkazem ke zničení Lidic bylo uděleno varování, nepřidávat se k českým odbojovým kruhům. Víc jsme prostřednictvím Lidic dosáhnout nechtěli. Ale také jsem velmi dobře věděl, že Lidicemi se našim nepřátelům v cizině dal do ruky nebezpečný propagandistický prostředek. Proto jsem jak k novinářům, tak i k těm dělníkům promlouval pouze věcně. Jedné z těch delegací dělníků jsem už mohl sdělit zprávu o omezené amnestii. Byla přijata se zadostiučiněním. Amnestie přinesla také žádoucí úspěch.“
Otázka:
„Zastřelení každého desátého Čecha nebylo fámou, ale Vaším pevným plánem. Kdyby atentátníci nebyli nalezeni, měl být český národ zdecimován. To přeci už naznačil Hitler vládě, když ji přijal v Berlíně.“
Odpověď:
„Je pravda, že v Berlíně se stali netrpělivými, když na sebe vypátrání pachatelů nechalo dlouho čekat. Vyšel proto nový rozkaz z Berlína, aby se s místy, kde byli uschováváni parašutisté, zacházelo podobně jako s Lidicemi.“
Otázka:
„Takže nechcete přiznat, že jste se podílel na ukrutných výnosech proti českému národu?“
Odpověď:
„Obergruppenführer Heydrich se zajímal po zřízení Protektorátu o jeho správu. Jím byly od poloviny roku 1941 koncipovány všechny výnosy a tyto byly pak podepsány Hitlerem a Himmlerem. Také výnos o prvním stanném právu z 27. září 1941 pochází z jeho pera. Po jeho smrti všechny výnosy přicházely z vůdcovské kanceláře a byly podepisovány osobně Hitlerem. Výnos o druhém stanném právu po zavraždění Heydricha byl podepsán Himmlerem. Odpovědnost za obsah výnosů nesou tedy osobně Hitler a Himmler. Říšský protektor a já jsme museli – pověřeni prováděcími opatřeními – samozřejmě vyhovět nařízením Hitlera a Himmlera. Nechci tím říct, že bych ty výnosy také z větší části neschvaloval. Také tvrdá opatření byla nutná ve smyslu udržení Říše.“
Otázka:
„Ze všech Vašich vyjádření vyplývá nesmírná nenávist vůči českému národu. Hitler, Himmler a Vy jste měli pouze jeden cíl: zničení českého národa.“
Odpověď:
„Z mých odpovědí nemluví nenávist, nýbrž pocit zodpovědnosti za větší část českého národa, která pochopila, že rokem 1938 nastaly nové možnosti pro soužití národů ve střední Evropě, tedy také pro Čechy.“
V tomto okamžiku dal předseda pokyn k ukončení výslechu.
POKRAČOVÁNÍ.
Zdroj: Tento text je překladem „Ohajovacího spisu II“, sepsaného K. H. Frankem počátkem roku 1946 a zveřejněného v knize jeho bratra, Ernsta Franka, nazvané „Můj život pro Čechy“ (Mein Leben für Böhmen) a vydané v roce 1994 v nakladatelství ARNDT
Fotografie: archiv Lukáše Beera