Rozmluva s Hitlerem o střílení Čechů
(další pasáž obhajovacího spisu č. 2)
 |
| Delegace moravských rolníků před katafalkem Reinharda Heydricha (7.6.1942). |
Hácha mezitím zveřejnil vládní prohlášení, ve kterém, následujíc oznámení říšského protektora, vystavil odměnu deseti miliónů českých korun za dopadení pachatelů. Byl jsem povolán k podání zpráv u Adolfa Hitlera, který na má slova reagoval velmi ostře. Řekl: „Mát toho plné zuby být od vás ustavičně zatěžován takovýmito starostmi. Nechápu Heydrichovu lehkomyslnost, takhle otevřeně se vystavovat útokům!“ Mně přikázal, abych jezdil pouze už jen v mém neprůstřelném voze, který mi byl dán k dispozici, a to vždy v doprovodu dvou ochranných vozů. Řekl, že se chopí všech opatření k tomu, aby se konečně zajistil klid.
Jakého druhu měla tato opatření být, neřekl. Využil jsem příležitost zeptat se, proč Hitler jmenoval Daluegeho říšským protektorem. Odpověděl: „Daluege byl vyvolen jako policista. Je nutné použít teď v Protektorátě nejostřejších policejních opatření, aby český národ mohl pokojně pracovat. Nechci, aby Vaše jméno bylo zatěžováno takovýmito nařízeními. Potřebuji Vás pro jiné, státně politicky důležité úkoly.“
 |
| Příslušníci českého vládního vojska u katafalku Reinharda Heydricha (7.6.1942) |
Odletěl jsem s oběma Heydrichovými syny do Berlína. Jeho manželka nebyla ve stavu se toho zúčastnit. Následující den jsem chlapce dopravil zase zpátky. Dne 9. června okolo osmnácti hodin jsem byl také povolán k Adolfu Hitlerovi do Říšského kancléřství. Bormann a Daluege již byli přítomni. Hitler sdělil, co zamýšlí vytknout pánům z české vlády. Jeho slova byla velmi vážná. O detailech plánovaných trestných opatření se však nevyjadřoval.
Nato byla přijata česká vláda. Státní prezident Hácha vyjádřil svou soustrast ve jménu vlády a českého národa, načež Hitler prohlásil, že musí českou vládu činit zodpovědnou za smrt jednoho ze svých nejlepších spolupracovníků. Politoval, že jeho varování vždycky marně vyzněla do prázdna. Musí se prý proto chopit ostřejších opatření a prohlásil, že nyní už nejde o autonomii českého národa, nýbrž o jeho holou existenci. Pokud by se pachatelé a okruh jejich pomocníků nenašli, tak se on sám prý nezalekne krvavého výstražného příkladu, týkajícího se celého národa. Pánové ta vážná slova přijali mlčky. Nálada byla již od počátku stísněná, protože pánové nebyli ani pozdraveni, když předtím vstoupili do místnosti. Skutečnost, že nyní následovalo alespoň formální rozloučení, už náladu zachránit nepomohla. Pánové museli získat jasný dojem, že zavraždění Heydricha vztah mezi Říši a Protektorátem těžce zatěžuje.
Při mém návratu s Heydrichovými dětmi do Prahy jsem se ještě na letišti dozvěděl, že v Lidicích u Kladna probíhá trestná akce, protože obyvatelé vesnice prý poskytovali podporu a pomoc okruhu pachatelů kolem Heydrichových vrahů. Důkazy pro spoluvinu obyvatelstva prý byly závažné. V Lidicích byly nalezeny státu nepřátelské tiskoviny, dále zbraně, muniční sklad, ilegální vysílač a poměrně velké množství obhospodařovaného zboží. Tím bylo dostatečně prokázáno, že se obyvatelé uplatňovali ve službě zahraničních nepřátel. Za toto provinění vůči zákonu prý byli mužští dospělí obyvatelé zastřeleni, ženy převezeny do koncentračního tábora a děti byly převedeny do vhodné výchovy. Samotná obec prý byla srovnána se zemí.
Ačkoli jsem tvrdý trest pro vrahy Heydricha a jejich pomocníky považoval vcelku za vhodný, přeci jen jsem se z tohoto hlášení zhrozil. Samozřejmě musel být vražedný čin na Heydrichovi v době, kdy Říše stála v nejtvrdším boji o sebeobhájení, tvrdě potrestán. Celý německý národ byl z vražedného činu pobouřen, Němci v Protektorátu pociťovali odvetnou akci v Lidicích jako vcelku přiměřený trest. Já ale jsem se zhrozil, protože jsem se obával následků takového potrestání v cizině. Koneckonců mě byly známy Benešovy propagandistické prostředky, kterými tento muž v Londýně disponoval, a já tušil, jak je asi nyní využije. Ještě stejný večer jsem se s mojí obavou svěřil mé ženě, ačkoli jsem jinak měl sotva ve zvyku s ní hovořit o politických záležitostech.
Ale musel jsem ty skutečnosti vzít na vědomí a vydal se ještě ve stejný den do Lidic. Když jsem dorazil, stála vesnice již v plamenech. Velitel bezpečnostní policie Böhme podal hlášení, že nechal, vyplnivše rozkazy Berlína, zastřelit mužské obyvatele Lidic a zapálit vesnici. Během mé přítomnosti nastaly opakovaně detonace, čímž bylo prokázáno, že se ve více domech nacházely sklady trhavin.
Dne 17. června nahlásil parašutista Karel Čurda (v originálu: Karl Tschurda – pozn. překladatele), vyškolený v Anglii, státní policii, že se Heydrichovi vrazi schovávali v kostele Karla Boromejského v Resslově ulici. Čurda podal oznámení, aby zachránil svou matku, která byla předtím zatčena, protože se provalila trestná činnost jejího syna. Berlínské formulace a oznámení časově omezené amnestie se prokázaly tedy jako správné.
Dne 18. června v pět hodin ráno obstoupila německá a česká police kostel. Kostelní služebník potvrdil, že se v kostele ukrývali parašutisté. Prý se nacházeli v katakombách pod kostelem. Když ale naši lidé vstoupili do prostoru kostela, byli ostřelováni z prebysteria kostela z bezpečné zálohy ručními palnými zbraněmi a byly na ně házeny ruční granáty. Vrahům bylo řečeno, že kostel je obklíčen a byli vyzváni k zastavení boje. Oni se ale nevzdali. Stříleli nadále. Já sám jsem byl dvakrát před kostelem a nařídil jsem, aby se o zajištění vrahů pokoušelo pokud možno bez vlastních ztrát. Poté, co ti muži stříleli z prebysteria neustále pokaždé, když se naši lidé ukázali, bylo nasazeno několik zkušených vojáků SS, kteří zneškodnili ty, co byli zabarikádováni v prebysteriu. Byli ovšem jenom tři. Zbytek se tedy skutečně musel nacházet v podzemních chodbách, kde se mohli bránit ještě snadněji. Nato jsme přikázali farářovi kostela, aby vyzval osoby, uzavřené v podzemí, aby se vzdaly. Znal vchod, nechal odsunout uzavírací kámen a vysvětlil jim bezvýchodnost jejich situace. Marně!
Nyní zavolala česká policie na pomoc české požárníky, kteří chtěli muže vykouřit. Protože se ale po zavedení kouřové mlhy stále ještě střílelo, když naši muži chtěli vstoupit dovnitř, byl prostor zaplaven. Nyní se uzavřené osoby stáhly do výše položených koutů a zastřelily se samy, dříve než přišli naši lidé. Boj s ostřelovači trval do 11 hodin v poledne. Oba dva vrazi Heydricha se nacházeli mezi nimi. Byli jednoznačně rozpoznáni Čurdou a ostatními zatčenými. Vystavené odměny ve výši jednoho miliónu říšských marek a deseti miliónů českých korun byly vyplaceny Čechům, kteří pomohli při vypátrání vrahů a byli mezitím propuštěni.
Ještě před polapením a zneškodněním Heydrichových vrahů, myslím, že to bylo 15. června, jsem obdržel z Berlína rozkaz nechat zatknout a zastřelit 30.000 politicky nespolehlivých a podezřelých Čechů, protože ještě nebyli nalezeni vrazi Heydricha a jejich pomocníci. Vyjádřil jsem vůči Himmlerovi mé pochybnosti ohledně takového rozkazu a vyžadoval jsem, abych směl o tom hovořit s Adolfem Hitlerem. Už 16. června jsem byl povolán do hlavního stanu ve Východním Prusku. Dosáhl jsem toho, že byl ten rozkaz stáhnut zpět, poté co jsem Adolfu Hitlerovi objasnil, že stojíme před dopadením pachatelů a že jsem takové přísné opatření považoval politicky za nemoudré, protože by se mezi 30.000 Čechy, kteří měli být zastřeleni, nacházeli převážně nevinní a slušní lidé, jejichž rodinní příslušníci a přátelé by přivedli pak na scénu mstitelské vojsko 300.000 Čechů, čímž by byla citelně narušena spolupráce s celým českým národem. Zdůraznil jsem, že je třeba zvážit, že atentátníci nebyli žádní protektorátní Češi, nýbrž agenti z Anglie, kteří tu jen byli vysazeni, a že nejeví být žádná vina příslušníků Protektorátu na atentátu. Řekl jsem, že ve skutečnosti neexistuje žádné početně významné odbojové hnutí. Také jsem ještě zdůraznil, že bychom neměli nepřátelské propagandě dodávat žádné nové důvody pro to, aby se na nás vrhli.
Hitler se zpočátku vzpíral vůči mým odůvodněním, ale ukončil naši rozmluvu přeci jen se slovy: „Nemohu se zcela přimknout k Vašim vývodům.“ Nato dal Himmlerovi pokyn, aby rozkaz stáhl zpět.
Doplněk Ernsta Franka:
Karl Hermann Frank se pokusil navzdory rozrušení atentátem a jeho následkům dosáhnout vzestupu pracovní morálky českého dělnictva zvýšením dávek tuku pro dělníky, rozdáváním obuvi těžce pracujícím, zavedením velkorysých rekreačních dovolených, vylepšeními důchodů, předáváním zábavných podniků a rozdáváním vstupenek do divadel a kin, což se podařilo v překvapivém rozsahu.
POKRAČOVÁNÍ.
Zdroj: Tento text je překladem „Ohajovacího spisu II“, sepsaného K. H. Frankem počátkem roku 1946 a zveřejněného v knize jeho bratra, Ernsta Franka, nazvané „Můj život pro Čechy“ (Mein Leben für Böhmen) a vydané v roce 1994 v nakladatelství ARNDT
Fotografie: archiv Lukáše Beera
