Lukáš Beer
Březen 1944
 |
| Dne 27. března 1944 navštívilo vedení Kuratoria vůdcovskou školu Hitlerovy mládeže v Klecanech u Prahy. Na snímku Emanuel Moravec, František Teuner a vpravo HJ-Gebietsführer Fritz Knoop. |
V březnu 1944 se jednak v rámci Kuratoria zřizují tzv. Vzorné roje pro mladší ročníky české mládeže a zároveň se pod patronací ministra Emanuela Moravce a za spoluúčasti Kuratoria pro výchovu mládeže v Praze na Žofíně koná sjezd Českého svazu válečníků a Ústředního svazu bývalých vojáků v Čechách a na Moravě, organizovaného svou strukturou a složením podle německého Nationalsozialistischer Reichkriegerbund. [319] (Tradice tohoto německého svazu válečníků sahá až do roku 1900, po roce 1933 byl však nacionálními socialisty „zglajchšaltován“ a v březnu roku 1943 po neúspěšné bitvě u Stalingradu Adolfem Hitlerem dokonce rozpuštěn a jeho majetek předán NSDAP.)
Český svaz válečníků (Tschechischer Kriegerbund) sdružoval zejména bývalé příslušníky rakousko-uherské armády. Organizace vznikla v roce 1940 ze Svazu vojáků z fronty a z části Českého svazu pro spolupráci s Němci (ČSSN), kde vedoucí ČSV - generál četnictva v. v. Otto Bláha - působil. Svaz se dělil do zemských organizací, jimž podléhala tzv. krajská vedení kamarádství. Každý jednotlivý spolek se nazýval Kamarádství a nalézal se v podstatě v každém větším městě. Jednotliví členové ČSV měli nařízeno se zdravit říšským pozdravem. Během války ČSV předkládal říšským orgánům návrhy, aby se bojů na východní frontě zúčastnily také české jednotky. V roce 1943 rezignoval dosavadní vedoucí Otto Bláha na post vedoucího a na jeho místo nastoupil divizní generál v. v. Robert Rychtrmoc.
 |
| Robert Rychtrmoc (1875-1946) |
Sjezd byl uspořádán v neděli 12. března 1944 dopoledne, tj. v předvečer oslav 5. výročí vzniku Protektorátu. Shromáždilo se tu na 2000 mužů, mezi nimi i pět rytířů Leopoldova řádu a nositelé zlaté válečné medaile. Na předsednické estrádě usedl také majitel nevyššího válečného vyznamenání bývalé rakouské armády, rytíř řádu Marie Terezie, bývalý hejtman Fousek. Sál byl lemován dvěma početnými šiky mladých mužů z vedení Kuratoria pro výchovu mládeže. Hudba 1. praporu vládního vojska hrála na úvod sjezdu pochodové skladby. Krátce před 11. hodnou trubkový signál oznámil příchod ministra E. Moravce. Uvítali ho generálové m. sl. Rychtrmoc a Kálal, jako nejvyšší pořadatelé sjezdu, a doprovodili do sálu, kde hudba I. praporu vládního vojska zahrála granátnický pochod bývalého p. pl. 42, který byl od bitvy u Wagramu výsadním právem tohoto pluku. Robert Rychtrmoc uvítal čestné hosty, v jejich čele ministra lidové osvěty a ministra školství Emanuela Moravce, pod jehož záštitou se sjezd konal. Zvláště vyzdvihl přítomné rytíře Vojenského řádu Marie Terezie, Leopoldova řádu, majitele zlaté medaile za statečnost a těžké invalidy z první světové války, kteří zaujali čestná místa na levé straně sálu, zatímco oficiální hosté s ministrem Moravcem usedli po pravé straně. Mezi hosty se nacházeli také např. generál Marvan za vládní vojsko, četní bývalí generálové v čele s armádním generálem Podhajským, předsednictvo České ligy proti bolševismu a za Německé státní ministerstvo pro Čechy a Moravu ing. Zankl a další. Velmi početně byl zastoupen i Svaz válečných poškozenců. Generální referent Kuratoria dr. Teuner přišel se všemi svými okresními pověřenci v uniformách a ze svých instruktorských sborů sestavil jak čestnou četu, která vítala ministra Moravce, tak i špalír na schodišti i v sálu. V celé budově stály špalíry vzorných čet Kuratoria, které měly službu též v sále. Žofínská dvorana byla vyzdobena výsostnými znaky Říše a Protektorátu. Heslo píseckého c. k. pěšího pluku č. 11 „V dávno osvědčené věrnosti“, spolu se znaky českých válečníků, mečem a přilbou, dávalo zasedání charakteristický ráz.
Den 12. března byl v Říši určen památce padlých hrdinů, proto dřív než se přikročilo k vlastní oslavě výročí vzniku Protektorátu, povstalo celé shromáždění na výzvu generála Rychtrmoce se zdviženými pravicemi a vyslechlo přitom smuteční chorál, přednesený hudbou vládního vojska. Přítomní povstáním uctili památku vojáků padlých v první světové válce, i všech obětí „dnešního velikého zápasu za lepší budoucnost Evropy“, tedy války právě probíhající. Předsedající potom připomenul, že se na sjezdu poprvé shromáždili zástupci bývalých vojáků všech hodností a branných poměrů z celé české vlasti, kamarádi z někdejší císařské i bývalé republikánské armády. Řečník uvedl ve svém projevu několik ponaučení z dějin, jež podle jeho mínění ukázala naprostou vojenskou neudržitelnost protiněmecké bašty, kterou versailleští vítězové z českých zemí po roce 1918 vytvořili. Rychtrmoc řekl, že ostatně i česká samostatnost byla jen klamem, Češi prý byli plně závislí na vůli západních mocností a „mezinárodního Židovstva“:
Proti všem ponaučením, která dávají dějiny, utvořili versailleští vítězové z naší otčiny protiněmeckou baštu, ač byla ze tří stran obklopena sídlišti národa německého. Jako vojáci, kteří nikdy do politiky nezasahovali a jako Čechové, kteří svou vlast milují, musíme dnes prohlásit, že obhájit protiněmeckou politiku bývalé československé vlády bylo i přes všechna její spojenectví vojensky neřešitelným úkolem. Tato pravda platí jak o odbojných pokusech prvního Boleslava, tak i o všech pozdějších a budoucích, neboť je zakotvena v našem životním prostoru.
Před lety jsme si domýšleli, že naše samostatnost je zajištěna na věky a zatím jsme byli jen zemí úplně odvislou od vůle západních velmocí a mezinárodního Židovstva. Proto jsme po zhroucení roku 1938 hledali svůj nový směr jen s velikými obtížemi. (…)
Že náš vývoj po roce 1918 nešel správnou cestou, o tom svědčí i to, že bývalá republika musela přetrhat vše, co připomínalo náš organický, staletý vývoj. Nebylo nám dovoleno pěstovat tradici svých otců, dědů a pradědů, kteří pod vojenskými prapory od prvopočátku naší historie statečně bojovali na všech evropských válčištích. Za první světové války obětovalo svůj život na straně ústředních mocností asi 200 tisíc Čechů.
Měli jsme v bývalé armádě tři rytíře nejvyššího rakouského vojenského vyznamenání, řádu Marie Terezie: zemřelého divizního generála Schnöbla a hejtmany m. sl. Vojáčka a Fouska. Jsme na ně pyšní, poněvadž jsou Čechy. Ale ani o jejich statečnosti, ani o zásluhách tisíců jiných českých vojáků se česká veřejnost nikdy nic nedověděla. Historie účasti Čechů na první světové válce nikdy nebyla napsána, listinný materiál je namnoze zničen a za málo let zemrou i poslední účastníci tehdejších bojů. Po 20letém mlčení máme nyní možnost přihlásit se znovu ke svým slavným dějinám.
Proto obzvláště vítám, že Kuratorium pro výchovu mládeže v tak hojném počtu obeslalo náš sjezd a že také mládež za přítomnosti našich nejzasloužilejších vojáků vyslechne vyznání idejí, které nám byly vždy drahé.“
 |
| Pohled na tribunu sjezdu Českého svazu válečníků (12. 3. 1944). |
Uvedl, že už od knížete Spytihněva roku 895 se datuje české spojenectví s Říší, které bylo vždy vzhledem k poloze českých sídlišť přirozeným svazkem. Úzké vztahy k Říši tvořily podle něj také většinou politickou základnu českých vojenských dějin, ať šlo o boje na evropském jihu, východě nebo západu. Kdykoliv Češi museli tasit zbraně, bránili buď sami sebe nebo širší evropský celek, se kterým „jsme nerozlučně spojeni a jehož zdar znamenal i naše dobro“. Jako vzorný příklad české vojenské chrabrosti a věrnosti vylíčil slavnou historii nejstaršího vojenského útvaru bývalé rakouské monarchie, píseckého pluku číslo 11, jehož kronika za tři sta let trvání a z 58 svedených bitev i nakonec ze světové války byla prý jediným potvrzením devizy pluku, která zní „v dávno osvědčené věrnosti“. Mareček nakonec k obecenstvu v zaplněném sále prohlásil: „Především musíme být vděční osudu za to, že při krátkozraké politice bývalého režimu v posledním okamžiku bylo zabráněno katastrofě a dnes dík prozíravosti našeho státního prezidenta stojíme na straně Německa, v jehož konečné vítězství pevně věříme. (Dlouhotrvající potlesk.) Jako bývalí vojáci dobře víme, že v moderní válce nejméně 8 párů rukou v zázemí musí vyrábět, opravovat a přepravovat, aby jeden voják na frontě mohl ze své zbraně střílet. Byl-li nám přisouzen úkol lehčí, než je služba ve zbrani, vynasnažíme se splnit svou povinnost vždy a všude, kam ve jménu vítězství říšské branné moci budeme postaveni (potlesk). Ať v dílnách, v dopravě, či u psacích a rýsovacích stolů, na každém pracovišti splníme dané nám příkazy. Učiníme tak s věrností a opravdovostí starých vojáků. Podali jsme světu za 1000 let dostatek důkazů o své chrabrosti; podáme mu nyní důkaz o jakosti své práce, která je pro vítězství neméně významná. Nejsme ani v tomto oboru nováčky, neboť už za časů Žižkových se v Čechách vyráběly tak dokonalé houfnice, že je tehdy nejslavnější zbrojovky norimberské směňovaly za svá proslulá polní děla.“
 |
| Po pravé straně pultu usedl František Teuner společně se čtyřmi okresními pověřenci Kuratoria (12. 3. 1944). |
„Česká mládež dnes nastupuje v imponujícím počtu nové cesty výchovy a osvojuje si nový životní styl i duchovní postoj právě také vyznáváním těchto ctností, které jsou vlastnostmi obětavého a skromného vojáka a které se dnes staly základními pilíři výchovy hnutí mládeže většiny evropských národů. Slyšet vyprávět o hrdinských a slavných činech je vždycky pro mladého člověka poutavé a posilující. Slyšet zkazky o slavném vojáctví vlastního národa z úst těch, kteří osvědčili tuto slávu vlastními činy v první válce světové a sedět uprostřed shromáždění, kde mnozí svými řády prokazují životnost a trvalost této tradice, je něčím, co nejvýš potěší mladé lidi z nové české generace, kteří mají možnost slyšet na vlastní uši zkazky dávné i blízké slávy.
.
Je to stále po staletí neutuchající vůle i mužné odhodlání sloužit vyšším cílům a řádu nadřazených celků – říšského, středoevropského i všeevropského – která jako červená nit táhne se staletími přes dávná bojiště středověku až na válečná pole minulé války světové, na níž nalezlo tolik desítek tisíců českých lidí svou slavnou vojenskou smrt. Proslulost české účasti za vpádu tatarského, stejně jako veliká tíže podílu českého vojáka na ochraně Evropy ve válkách tureckých, právě tak jako společný úděl společného boje první války světové, to vždy družilo český národ s národy střední Evropy v ušlechtilé kamarádství zbraní i bitev a vytvářelo vyšší řád, jenž byl určen týmž bojovým cílem.
.
Tradice českého vojáctví však nezplodila jen hrdinnou píseň, táhnoucí se věky, nevychovávala a nepěstovala jen válečnickou dovednost generaci, po sobě jdoucích, ale stále nově živila také dovednost tvůrčí, jež se odrážela ve vynalézavosti válečnického řemesla i průmyslu. Ať jméno české houfnice, zrozené před staletími, či protitankový kulomet dneška, ať proslulá zadovka Silvestra Krnky, zhotovená již před rokem 1866, či dnešní nejdokonalejší výrobek naší Škodovky, který vychází z rukou dovedného českého dělníka, to všechno souvisí s živnou půdou vojácké tradice, jež vtělovala se vždycky i do zručnosti rukou našeho dělníka i do geniality českého zbrojního inženýra.
Bojové cíle českého národa i národa německého splývaly tak v mnoha staletích v jedno. A jestliže rok 1918 znamená nebezpečí úplného přervání této staleté tradice, pak to nebylo proto, že by ty tisíce vojáků, důstojníků a hlavně poddůstojníků, kteří sloužili v mírové armádě bývalého státu, byli jinými lidmi než vojáci bývalé říše rakousko-uherské, ale vědomí o této tradici bylo v nich umlčováno právě změnou cílů a poslání, jež byly této armádě dávány. Byla prostě odmítána ona staletá duchovní tradiční posloupnost českého vojáctví, byla ignorována vojenská zásluha statisíců mrtvých i přeživších vojáků světové války právě proto, že vojáctví bývalého státu bylo postaveno do služeb jiných ideálů, než je ideál středoevropské a na konec i celoevropské věci.
.
Kdyby byl jen jeden hrdinský příklad tak slavné historie, jek je zaznamenána v třistaletých dějinách píseckého pluku 11, už to by zavazovalo nedat ji zapomenout především naší mládeží. Každý z těch tisíců vojáků české minulosti, ať šlo o bojovníka po boku německého kamaráda za poslední války světové, či o vojáka proti Napoleonovi, či o obhájce Evropy proti Turkům, všichni tito nás zavazují k nezpronevěření se tomuto čestnému postoji našich předchůdců.
.
Česká mládež, která dnes svou novou výchovou chce se co nejvíce přiblížit heroické formě života služby svému národu i nadřazeným celkům, ta dnes dobře ví, jak pevně duchovně je spojena se všemi pokoleními minulosti a je hrda na to, že ani dnes není bez zářivých příkladů hrdinského postoje, jak ukazuje i přítomnost těch kamarádů, kteří se vyznamenali právě v zasazení na vnitřní frontě Říše a nosí dnes jako příklad ostatní mládeži záslužné kříže.
.
Český chlapec dneška má kladný vztah k této tradici, čte se zájmem vše, co je naplněno vzkazem hrdinnosti, rád prožívá chvíle kamarádského zážitku na svých táborech, ve společných pochodech a společném zpěvu, je šťasten, že může doufat jednou také v udělení uniformy vedoucích české mládeže, jak ji dnes hrdě nosí řada našich vedoucích kamarádů a celým svým novým postojem odmítá zásadně švejkovskou destrukci a stává se pokolením, okouzleným starou mužností i příkladem těch, kteří plnili v nejvyšších obětech svou národní i evropskou povinnost.
.
Dnes, kdy nejstrašnější nepřítel v podobě bolševického rozvratu a ideového anarchismu pokouší se napadnout štěstí a životy evropských lidí, chce i česká mládež svou prací, svým novým postojem i svou novou výchovou navázat na mravní hodnoty slavné tradice českého vojáctví přesvědčena, že i tímto přispívá k jejímu trvání a v ní načerpá také síly k práci za vítězství i radostnějším zítřkem.“
Pátého výročí vzniku Protektorátu bylo ve všech městech a ve všech větších obcích Čech a Moravy slavnostně vzpomenuto přímo ve výroční den a nebo v předvečer 15. března 1944. 468 měst a obcí Protektorátu oficiálně oslavilo tento den buď veřejnými projevy nebo uměleckými programy v divadlech a v koncertních sálech. V oněch městech Protektorátu, která nedisponovala divadelními budovami, se shromáždili zástupci obyvatelstva s představiteli autonomních úřadů, hospodářských svazů, kulturních spolků a sdružení a jiných organizací ve větších sálech a místnostech. Obzvláštní ráz dodala všem těmto projevům právě účast české mládeže. Na programu slavnostního večera, který všude vyvrcholil slavnostní řečí, byla díla německých a českých skladatelů, ale také písně přednášené zpěváckými spolky a recitace básní. Říšský protektor Frick, státní prezident Hácha, členové vlády, zejména předseda vlády Krejčí, dále ministr lidové osvěty Moravec a ministr zemědělství Hrubý, ale i německá státní ministr K. H. Frank obdrželi velký počet pozdravných telegramů. [322] Posledně jmenovaný pronesl v celoněmeckém rozhlase v relaci „Časová úvaha“ dne 15. března projev, ve kterém podtrhl i nový směr, který je výchovně udáván české mládeži: „Říše se stará o všechny obyvatele této země. O tom se přesvědčili čeští dělníci, sedláci i městští obyvatelé již dávno, a toto poznání je vyjádřeno v jejich spolupráci o společných úkolech i cílech. Česká mládež v neposlední řadě razila nové formy postoji jak vůči Říši tak i vlasti. I tato skutečnost je zárukou, že uměle podněcované rozpory mezi Němci a Čechy budou překonány na vyšší základně národního soužití. Pokusy o rušení tohoto přirozeného vývoje dovede Říše jako mocnost, která určuje řád, zneškodnit. Čechy a Morava se staly příkladem, že nacionálně-socialistický stát má vůli a že je s to své vlastní zájmy se zájmy jiného národa, který žije v jeho oblasti, sloučit ve vyšší jednotu.“ [323] Přes tato slova K. H. Franka si však ani František Teuner v tu dobu ani veřejně nedělal iluze o tom, jakým způsobem se velká část české veřejnosti k práci Kuratoria staví. Měl na mysli především tzv. vyšší vrstvy českého národa, které by přeci podle Teunera vzaly za bolševismu za své a měly tedy už jenom proto aktivismus Kuratoria podpořit: „Této veřejnosti chceme také trochu s výčitkou připomenout, že je to dnes hlavně mládež, která svými mladými silami táhne ten největší díl českého aktivismu se stále větším nadšením a pracovním napětím a že ji často mrzí třeba souhlasící, přesto nečinný a pasívní postoj některých lidí kolem ní.“ [324]
O den později (15. 3. 1944) se v jihomoravské metropoli konal slavnostní večer, který společně s Kuratoriem a dalšími význačnými organizacemi uspořádala Veřejná osvětová služba v Brně. Velký sál brněnského Stadia se naplnil do posledního místa zástupci úřadů a korporací, škol a brněnským obyvatelstvem. Obvodový pověřenec veřejné osvětové služby Jindřich Lepler, jenž zahájil slavnostní večer, uvítal zvláště zemského viceprezidenta SS-Standartenführera dr. K. Schwabeho a vrchního brněnského starostu SS- Obersturmbannführera Otakara Judexe. Rozšířený orchestr brněnského rozhlasu řízený Břetislavem Bakalou, zahrál Smetanovu slavnostní předehru D-dur, Beethovenovu ouverturu „Leonoru II.“ a Smetanovu symfonickou báseň „Z českých luhů a hájů“. Po tomto slavnostním a úvodu přečetl okresní pověřenec Kuratoria pro Brno-město, inženýr J. Tlustý pozdravné telegramy říšskému protektoru dr. Wilhelmu Frickovi, německému státnímu ministru pro Čechy a Moravu K. H. Frankovi („dovolují si Vás ujistit svou naprostou věrností k Říši, jejímu Vůdci a prohlašují, že s vystupňovaným úsilím budou pracovat k vítězství Říše a nové Evropy.“), Emilu Háchovi a Emanuelu Moravcovi. Přednes znění telegramů byl odměněn potleskem a nato se ujal slova univerzitní profesor dr. Rudolf Wiener, jenž ve svém projevu dovozoval, že Čechy a Morava prý 15. března 1939 nevstoupily do nějakého náhodného pomíjejícího spojení s Říší, nýbrž navázaly na staré tisícileté spojení s Německem, které se dle řečníka datuje už od doby Karla Velikého. České země byly částí nejen širšího celku říše římsko-německé, ale i jejího užšího jádra, německého království. Toto spojení bylo uznáváno i českým národním králem Jiřím Poděbradským a oběma Jagellonci, ačkoliv byli polsko-litevského původu. Po zániku římsko-německé říše byly naše země členem Německého Bundu a pak Rakouska, spojeného s Německem. Kulturní spojení Čechů s německým národem je prý tedy neobyčejně úzké. Český národ prý byl díky 15. březnu 1939 ušetřen aktivní účasti na válce a přináší za nynější války oběti menší než ostatní národy. Říšskou brannou moc označil Wiener za jedinou ochranu evropské kultury. Řečník skončil apelem k usilovné a obětavé práci a zdůraznil, že není českého dělníka, který by nepracoval na zhotovení zbraní pro vítězství Říše, proti bolševismu a Západu, že není dále rolníka, který by nepečoval o výživu dělnictva, a konečně není úředníka, který by neplnil svoji přísahu věrnosti, kterou každý složil Vůdci Adolfu Hitlerovi. Slavnostní večer byl zakončen hymnami, které shromáždění vyslechlo ve stoje s pažemi vztyčenými k pozdravu. [327]
To, že práce Kuratoria na Brněnsku měla za sebou první rok své existence, poskytlo záminku ke slavnostnímu zasedání spolupracovníků a vedoucích mládeže z okresu. Schůzi svolal okresní pověřenec Kuratoria v okrese Brno-okolí na sobotu 25.3.1944 do hlavní školy v Králově Poli. Za účasti asi 200 vedoucích a dívčích referentek promluvil nejprve spolupracovník centrály Kuratoria Skopal „o rasovém problému“, poté probíral okresní pověřenec Jan Navrátil vykonanou práci a nové úkoly. Třiceti svým nejlepším a nejobětavějším spolupracovníkům bez rozdílu hodností odevzdal Navrátil diplomy čestného uznání a vyslovil jim „dík národa“ za jejich práci. Po přestávce promluvil pak o provedené reorganizaci okresu z hlediska pospolů a jmenoval první pospolné, oddílné a družináře. O úkolech vedoucího a jeho „velkém závazku vůči národu“ promluvil v závěru slavnosti hlavní pověřenec K. Mihalíček, který vyzvedl nutnost fanatické obětavosti, aby mládež byla převedena zdravá a mravná do nové doby a aby její výchova odpovídala zvýšeným požadavkům, které jsou na ni kladeny. Slavnostní schůze, kterou zpestřovala dechová hudba mládeže z Vranovic, byla zakončena společným pozdravem. [328]
Kuratorium se v té době také vedle široké řady dalších oficiálních organizací podepsalo pod provolání České ligy proti bolševismu ke dni 15. března, ve kterém jménem prezidia ligy její čelní představitel dr. Drachovský napsal:
„Za pět let svého nového poslání poznal český člověk, že je hodnotným členem evropské pospolitosti a že se s jeho přínosem počítá. Toto poznání mu také pomohlo najít správnou cestu proti vůli jeho nepřátel, kteří se ho snažili získat krásnými slovy a líbivými frázemi. Přesto, že zápas o socialistické uspořádání Evropy a světa je ztěžován válečnými poměry, které se nutně odrážejí i v různých těžkostech denního života, je třeba objektivně přiznat, že sociální poměry u nás se i proti letům před rokem 1939 podstatně zlepšily. Nepřátelé socialistické Evropy se tohoto přiznání bojí. A proto se všemožně snaží, aby další pokrok zabrzdili nebo vůbec znemožnili. Odtud také pramení jejich nenávist k Evropě a křečovitá snaha, aby nás přesvědčili, že nejsme na správné cestě. Je to hlavně bolševismus, který všemožným způsobem namlouvá Evropě, že je nejlepším přítelem všech pracujících na světě a že bojuje za ně, aby jim vytvořil ze světa ráj.
O tomto ráji však hovoří miliony lidí práce v sovětském Rusku, miliony odvlečených a tisíce ubitých příslušníků cizích národů, kteří se neprovinili ničím než láskou ke své půdě, kultuře a vlasti. Také k nim kdysi bolševici krásně hovořili. Rozčarování svedených obětí však bylo strašné. To vše český člověk zná. (…) Ví, že v objetí bolševismu by ztratil vše, co člověka činí člověkem. Poslušni hlasu české krve, kterou už před mnoha lety bolševici prolévali, stojíme proto jednotně proti bolševismu a voláme do neumdlévajícího boje proti němu.“ [331]
Při příležitosti tohoto kulatého výročí napsal František Teuner pro kuratoristický list Zteč rozsáhlý úvodník, ve kterém kladl rovnítko mezi snahu české mládeže o „světovost“ resp. odmítáním českého „provincionalismu“ a proříšskou orientací, kde Říše jako vyšší celek může i českému národu poskytnout širší uplatnění. Překvapivě nekriticky zde hovoří mj. i o T. G. Masarykovi:
„Letošní 15. březen nám připomněl, že již uplynulo půl desetiletí od chvíle, kdy nastala velká změna v národě i v prostoru jím obývaném. Atmosféra názorů i omylů dvacetiletí bývalého státu se rozplynula. Její zakotvení bylo právě v klamném přesvědčení, že se dějiny po roce 1918 pro český národ zastavily, že v demokratickém pojetí a v Masarykově díle se vyvrcholily, takže není třeba poohlédnout se ani po dějinných tradicích, ani po zákonech prostoru, které určovaly tisíciletou naši historii.
Najednou se však objevilo, že dějiny pokračují, dvacetiletí 1918-1938 stává se překonanou minulostí a jen určité části našich lidí bylo jasno, že teď nastávají národu úkoly podstatně jiné, než bylo všem vštěpováno, a mnozí nepoznávali znovu obnovený příkaz uznat moc evropského vývoje i příkaz, jež dávala skutečnost našeho geopolitického postavení. Před pěti lety bylo mnoho bezradnosti, malomyslnosti i názorových zmatků. Mnoho lidí nevědělo, co bude dál, jak bude pokračovat život duchovní, politický i hospodářský, zda dojde k válce, či bude mír, co bude s národem a jeho mládeží.
.
A hle, dnes po pěti letech kolik nastalo již v hlavách rozjasnění, na kolik už se vyčistil obzor uprostřed velikého zápolení, které pak krátce po 15. březnu zachvátilo celý svět. Dnes je zřetelné mnohé, co v roce 1939 vidělo jen málo jasnozřivých. Český národ žije dál, počítá se s ním jako s konstruktivní složkou veliké Říše. Ví se dnes o skutečném a nepopiratelném účastenství Čechů na pracovních úkolech silného dění evropského zázemí, ví se o pracovním zapojení desetitisíců pilných a dovedných rukou našeho národa v nesčetných továrnách i dílnách Čech, Moravy i Říše, ví se, jak i my pomáháme kovat úspěšnou zbraň společné evropské obrany a tudíž i obrany naší vlastní domoviny. Říšská veřejnost mění svoje mínění o nás, rozšiřuje a prohlubuje znalost českého člověka a jeho duševního světa, ví dnes o nás více, než snad říkaly dříve placené tribuny velikých žurnálů londýnských a pařížských. Dnes pro ni Čech není jen starým rebelantem ve věčném odboji, ale dobrým a dovedným pracovníkem, který přispívá k zabezpečení a uhájení nezměřitelných kulturních hodnot našeho kontinentu. Česká hudba prochází vítězně síněmi a divadly Říše, české výtvarnictví a česká dovednost se probojovává z úzkého provinciálního určení do širokých prostor Vělkoněmecka.
.
V krystalizaci posledního pětiletí, jehož největší část proběhla už v letech nynější války, odbyli jsme si ale také velký díl svého přímo revolučního duchovního vývoje, jenž vyplynul z orientace, dané historickou skutečností 15. března. Není pochyby, že dnes hledíme již moderněji a řekl bych moudřeji na otázky národovectví, pospolitosti, socialismu, kultury, výchovy a podobně, než v dobách, kdy všechny otázky byly odkazovány vzájemným sporům několika desítek politických stran.
.
Naše vážnost k českému umění, literatuře, divadlu i hudbě se prohloubila a nevidíme v nich jen výsadu omezených společnosti, nýbrž bytostnou součást života celého národa. Hlavně vývoj k národní pospolitosti a ujasnění si tohoto pojmu charakterizuje naše duchovní přetváření nejlépe. Mládež zde ukazuje cestu, odmítá jakýkoliv sklon k dřívějšímu partikularismu a s otevřenou náručí přijímá možnosti jednotící služby nejen v zájmu národa samého, ale i k potřebě celků vyšších, jak vysvítá z celého ideového podkladu nově zaváděné výchovy. (...) Svěřena výchově nového vedení v Kuratoriu, představuje ponejprv v dějinách našeho národa naprostou generační pospolitost. Žádný z tělocvičných ani kulturních útvarů v minulosti nedokázal shrnout tolik mládeže do jediné falangy, jak to již dnes dokázalo teprve dva roky pracující Kuratorium.
.
Česká mládež také svým novým postojem vůči Říši i evropskému světu ukazuje příklad, jak možno zajišťovat budoucnost. Hledá cesty z malosti, neboť cítí svoje kvality a má touhu uplatnit se v širších možnostech, než jaká měla v dobách minulých. Je to vlastně její moderní cesta k světovosti. Tato snaha není u nás nová. Již v minulých generacích byli jedinci, kteří se snažili překonati v sobě všechen provincialismus a státi se lidmi opravdu světovými. Vždycky však musili něco obětovat. Buď společenství s národem a jeho duchovní bytosti, jak ukazuje příklad T. G. Masaryka, který přece dal rozplynout starému ideálu vlastenectví v bezbarvém kosmopolitním humanismu, nebo světoobčan formátu Vrchlického či Březinova, který se musel odcizit obzorovému a názorovému světu většiny svých soukmenovců, aby přerostl jejich žabí horizont a vznesl se k výškám, v kterých by se oni byli ve své malosti zalkli. Později snažily se celé skupiny překonávat peciválský provincionalismus útěkem k různým ismům zámořského importu a okouzleni amerikanismy, vytvářely umělé ráje a světy spíše pro obdiv a závistivé nahlížení, než pro opravdové požití mnohých. Že z toho vyplýval přirozeně více pocit vlastní méněcennosti a ještě větší množství utlačených tváří a duší bez hrdosti nežli nějaké sebevědomí, pro to máme příkladů více než dost. Kult gigantických, materialisticky podložených kolosů – na jedné straně Ford, na druhé straně ruský Dněprostroj – to uvádělo českého človíčka do bezduchého obdivu a přivádělo nutný pokles vážnosti k duchu i tvůrčí individualitě.
.
Dnes však nesporně česká mládež nalézá pravou a legitimní cestu k zdravé světovosti, jež je určena obzorem Říše a přes ni vidinou obrozeného evropského světa. Nejde již oknem a přes plot, nýbrž dveřmi a rovnou cestou, na které pak už otázky národní, sociální a kulturní se jeví v nových hlediscích. Poznává, že není třeba popírat sebe sama, odmítat národ, chce-li se někdo stát člověkem širšího formátu, že není třeba internacionalismu k osvojení světovosti, nýbrž naopak, že nutno vyjít z toho kořenného, co tvoří příslušnost k národu, změřit a zvážit vše evropsky a říšsky, aby studnice sebevědomí, poskytnutá vlastním národem, jeho tradicí a historií mohla být rozmnožena o prameny příslušnosti k většímu světu Říše, světu větších možností i vyšší odpovědnosti.
.
Dnes mládež svým novým duchovním postojem vytváří zde v nástupní generaci českého národa toho, který svým pevným vědomím sounáležitosti s vlastním národem i s Říší bude umět svou prací přispívat v mírové výstavbě Nové Evropy. Vnitřní obsah tohoto přetváření naší mladé generace bude patrný široké veřejnosti teprve s odstupem let. Zatím vidí povrchní pozorovatelé jen vnější příznaky, které jsou jen prostředky k cíli, ležícímu hlouběji, jenž znamená zocelení národního charakteru v ideovém boji dneška a přetvoření i nové zhodnocení ducha a duší naší mládeže.“ [332]
S datem 15. března 1944 je spjato i odstartování nové akce Kuratoria, která probíhala až do léta pod názvem „Ukaž, co umíš“ a v rámci které hodlalo Kuratorium využít přirozené soutěživosti dětí a dorostu. Kuratoristický list Zteč to uměl zabalit do širších souvislostí: „Člověk má od přírody dán přirozený pochod vývoje od primitivismu k dokonalosti, touhu vyniknout, vyznamenat se, změřit svoji sílu s druhým a na této vlastnosti jedinců je založena síla a zdatnost národní pospolitosti. Chceme z vás, českých hochů a děvčat, mít mládež vynikajících vlastností, nejen tělesně, ale i kulturně zdatnou, aby z vás jednou byli silní jedinci, kteří by byli platnými členy českého národa a evropské a říšské pospolitosti.“ [333] A nebo použijme slova generálního referenta Teunera: „Naše touha vychovávat v souladu ducha, duši i tělo nás zavazuje přímo k tomu, pečovat o to, aby jedno nezůstávalo pozadu za druhým. Nuže, zde je příležitost jít touto posilující cestou, dokázat sobě, národu i říšské pospolitosti Vaši duchovní zdatnost. Vaše schopnosti i vaše umění, zde je příležitost pro Vás pochlubit se před celým národem. (…) Všechna pole uměleckého působení od počáteční práce malířské hocha desetiletého až k modelářskému či hudebnímu výkonu hocha 18letého, či ke krásnému pokusu o poesii dívky 17leté, od přednesu virtuosa až k tvůrčímu dílu mladého hudebního skladatele, od vřelých, čistých a krásných pokusů o hodnotné umění až k prostým výrobkům uměleckého řemesla, to všecko se otevírá Vaší snaze a ušlechtilému zápolení.“ Nebo na jiném místě: „Usilujíce o harmonickou jednotu ducha s tělem, stavíme vedle závodění sportovního stejně ušlechtilé zápolení na poli kulturním. Klademe tím základní kámen pospolitosti, kterou mohou tvořit pouze jedinci všestranně zdatní.“
Tato „soutěž duchovní zdatnosti“, jak se ji také říkalo, byla rozdělena na tři hlavní části: část hudební, literární a výtvarnickou. Podle svých zálib a schopností si každý mohl vybrat ze tří hlavních částí, v čem chtěl soutěžit. Pořadatelé měli ovšem jisté požadavky na předpoklady, které měly umělecké výtvory vesměs splňovat – co se týkalo hudební části soutěže, „chceme od vás hodnotnou píseň nebo skladbu; nic, co by připomínalo trampské nebo jazzové písně (…) Chceme ráznou pochodovou píseň, melodickou, text zaměřený k mládí, k práci, k povinné službě mládeže, ke kamarádství, k pospolitosti, k národu a k Říši.(…)“ Obsahem literární části mohly být zase například články nebo reportáže z výkonu povinné služby mládeže, ze všech akcí Kuratoria (např. ozdravovací tábory, výcvikové tábory, Den mládeže, sportovní mistrovství atd.), nebo „povídky a články o kamarádství, hrdinství, dojmy z představení akce Umění mládeži, nejkrásnější zážitky života, o povinnostech mládeže k národu a pospolitosti, o zvycích a obyčejích vašeho kraje, o historii vaší obce či města, o postavení a úkolu děvčete v národě, v míru a ve válce a o práci k prospěchu celku, o práci pro tělesnou a duchovní zdatnost..“ V část výtvarnické šlo například o vytvoření nejlepšího obrazu, kresby, plakátu, návrhu projektu např. sportovního stadionu města, o nejlepší fotografii (např. z akcí Kuratoria) apod.
Soutěž „Ukaž, co umíš“ začala 15. března 1944 a končila dnem 9. května 1944 ve 12 hodin a byla určena všem českým chlapcům a děvčatům ve věku 10-18 let. Výsledky soutěže byly pak oznámeny tiskem a rozhlasem v „Týdnu mládeže“ 2.-9. července 1944 (o této největší akci Kuratoria svých krátkých dějin pojedná samostatně jedna z příštích kapitol). Práci odevzdávali účastníci ve dnech 5. a 9. května osobně a s řádně vyplněným dotazníkem do kanceláře okresního pověřence, kde se práce jednotlivců zaznamenávaly, byly opatřeny číslem a odesílány do Prahy. Účastníci hudební části soutěže sólovým zpěvem nebo hrou na nástroj se museli do 10. května 1944 osobně přihlásit s vyplněným dotazníkem v kanceláři příslušného okresního pověřence, který je posléze pozval ke zkoušce. Vybraní účastníci hudební soutěže ve skupině 2-5 mladých ze všech okresů byli pak pozváni do Prahy, kde mohli bojovat o konečné umístění. [334] Například na budějovickém okrese se k účasti se přihlásilo celkem 400 soutěžících, kteří se prezentovali instrumentální hrou na různé hudební nástroje, pěveckými čísly, výtvarnými pokusy, výšivkami či řemeslnickými díly. Projektu se v rámci Protektorátu zúčastnilo celkem 6733 soutěžících, kteří předvedli 8701 prací nebo prezentací. Slavnostní vyhlášení výsledků se odehrálo v Praze počátkem července a bylo oceněno 120 cenami, přičemž 10 nejlepším bylo umožněno tříleté studium na uměleckých školách s finančním stipendiem tisíc korun měsíčně. [335]
V druhé polovině března 1944 přicestovala do Protektorátu skupina zahraničních novinářů z vybraných zemí (Švédsko, Švýcarsko, Japonsko, Bulharsko, Chorvatsko, Holandsko, Francie, Rumunsko, Srbsko a Španělsko), která 19. března 1944 zavítala i na jednodenní návštěvu výcvikového tábora Kuratoria na Čeperce, kde se zahraniční novináři setkali s vedoucími. Dr. Teuner v krátké přednášce informoval hosty o budovatelské práci Kuratoria. Po jeho proslovu byly předvedeny zahraničním žurnalistům filmy Kuratoria. Účastníci výcvikového tábora předvedli také ukázku svého denního tělovýchovného programu a zazpívali zahraničním hostům české národní písně. [336]
Ladem v tomto období nezůstávala ležet ani těsná spolupráce Kuratoria s Hitlerovou mládeží. 27. března 1944 navštívilo vedení Kuratoria pro výchovu mládeže v čele s jeho předsedou ministrem Moravcem a generálním referentem Teunerem oblastní vůdcovskou školu Hitlerovy mládeže v Klecanech u Prahy. Na tomto vyšším učilišti se pořádaly Hitlerovou mládeží třínedělní kursy a přímo odtud vedla pak cesta na nejvyšší vůdcovskou školu HJ, Říšskou akademii pro vedení mládeže. Čeští hosté byli uvítáni HJ-Gebietsführerem Fritzem Knoopem a BDM-Gebietsmädelführerin Erikou Ebelovou. Hosté si prohlédli si zařízení školy, byli přítomni domácímu koncertu a poseděli s německými kamarády v družném rozhovoru. V Protektorátu v té době právě probíhal profesní závod povolání německé mládeže, kterého se zúčastnilo 50.000 německých hochů a děvčat z Protektorátu. Slavnostní zahájení župního závodu se konalo koncem března 1944 v malém sále Rudolfina, kde shromážděných 300 místních vítězů pozdravil župní pověřenec DAF pro „válečný závod v povolání“ HJ-Oberbannführer Gladrow. Mládež z českého Kuratoria na regionální úrovni Hitlerově mládeži i vypomáhala, jako kupříkladu na Křivoklátsku, kde 12-16letí čeští hoši pomohli při zařizování KLV-Heimu (domov pro německé děti z Říše a z průmyslových městských oblastí, které byly hromadně zasílány na pobyt na venkově v rámci tzv. „Kinderlandverschickung“, KLV). Pro své vrstevníky z míst v Říši, postižených leteckými útoky, nacpávali slamníky, sestavovali postele a uklízeli místnosti a zvelebili prostory budoucí ubytovny KLV . [337]
POKRAČOVÁNÍ. Termín příštího dílu bude oznámen.
Fotografie: Archiv autora, ČTK, archiv Vladimíra Kordy. Zvláštní dík autora náleží Vladimíru Kordovi za spolupráci v opatřování fotodokumentace.
Poznámky:
[319] Čvančara, Jaroslav: Někomu život, někomu smrt (1943-1945), Laguna Praha 2008, str. 124
[320] Tamtéž
[321] Manifestace bývalých vojáků, In: Lidové noviny, 14.3.1944, str. 2; Vojenská tradice vzorem, In: Zteč, 17.3.1944, str.5; Sjezd býv. českých vojáků dne 12. března 1944, In: Kamarádství (Věstník Českého svazu válečníků), duben 1944, str. 50-55
[322] Všechny síly pro vítězství Říše, In: Lidové noviny, 18.3.1944, str. 2
[323] Projev Německého státního ministra K. H. Franka, In: Lidové noviny, 16.3.1944, str. 1
[324] Falkenauer, Jaromír: Česká mládež pochopila, In: Lidové noviny, 3.3.1944, str. 2
[325] Vzorný koncert pro brněnskou mládež, In: Lidové noviny, 15.3.1944, str. 3
[326] Lidové noviny, 5.3.1944, str. 4
[327] Brněnská manifestace, In: Lidové noviny, 16.3.1944, str. 2
[328] Lidové noviny, 30.3.1944, str. 3
[329] Zteč, 17. 3. 1944, str. 1
[330] Vůdcovo dostiučinění nad vývojem Protektorátu, In: Lidové noviny, 16.3.1944, str. 1
[331] Jednotně proti bolševismu, In: Lidové noviny, 15.3.1944, str. 2
[332] Teuner, František: Po pěti letech, Zteč, 17.3.1944, str.1
[333] Smetana, Josef: K duchovní soutěži mládeže, In: Zteč, 17.3.1944, str. 4
[334] Ukaž co umíš, In: Zteč, 17.3.1944, str. 4
[335] Nikrmajer, Leoš: Činnost a úkoly Kuratoria pro výchovu mládeže v Jižních Čechách v letech 1942-1945, In: Výběr (časopis pro historii a vlastivědu Jižních Čech), č.4/2006, České Budějovice 2006, str. 275
[336] Zteč, 8. 4. 1944, str. 7
[337] Tamtéž
