Lukáš Beer
 |
| V textu "My a islám" z ledna 2008 se parlamentní klub FPÖ vyjadřoval v duchu odporujícím "Jeruzalémskému prohlášení" a samotnému účelu nedávné cesty. |
Účast zástupců FPÖ (H. C. Strache, A. Mölzer, H. Kabas a D. Lasar) na setkání v Izraeli, které se konalo na pozvání tamějších pravicově orientovaných politiků, vyvolalo nepochybně určitou dezorientaci a nejistotu takřka na všech frontách – jednak u židovské obce ve Vídni (IKG), jejíž představitel označil Stracheho návštěvu za „cynickou“ (Ariel Muzicant ale přeci jen signalizoval určitou zvědavost), jednak například u politického soupeře sociálních demokratů, kteří ohrnovali nos nad snahou H. C. Stracheho se tak trochu přirovnat k bývalému rakouskému kancléři Bruno Kreiskymu (svého času proslavenému zprostředkovateli mezi Palestinci a Izraelem), a v neposlední řadě mezi řadovými členy FPÖ a jejími dosavadními voliči a sympatizanty. Ti totiž význam této cesty šéfa FPÖ do Izraele z velké části prostě a jednoduše nechápou. V diskusních fórech na internetu se nejeden z dosavadních příznivců vyjádřil v tom smyslu, že „už i Strache se nechal koupit“ či – přeloženo do nevulgární formy – že mu „je z toho všeho na vyprázdnění žaludku z nevolnosti“.
Tato nejistota se musela přenést i na hlavní protagonisty výletu na Blízký východ, ačkoliv se tito pochopitelně navenek snaží „neztratit tvář“. Je to patrné i z toho, co v posledních dnech napsal ve svých článcích EU-poslanec Andreas Mölzer, když dobře ve vlastních řadách vycítil, že je co vysvětlovat. Nutno dodat, že jeho „obhajoba“ cesty do Izraele vyznívá trochu nešikovně a neohrabaně a především zanechává mnoho otazníků bez uspokojivé odpovědi. (Tuto kritickou poznámku si autor tohoto článku vůči panu Mölzerovi dovoluje ve zdůrazněně přátelském duchu i přesto, že má od jmenovaného laskavé povolení k překládání a přetiskování jeho vlastních článků, na čemž se v budoucnu samozřejmě nic nezmění.) Andreas Mölzer píše relativně otevřeně k průběhu programu pobytu v Izraeli mimo jiné i o debatě, která se na téma „islámský teror“ konala v ashkelonské akademii. Byla to debata, při které „prominentní politik Likutu, Moshe Feiglin, jeden z nejprominentnějších vnitrostranických protivníků premiéra Netanjahua, zastupoval radikálně sionistické pozice: Jeruzalém je prý „nejsvatějším místem na světě“ a je prý celkově Bohem dán pouze svému „vyvolenému národu““, píše Mölzer ve svém příspěvku. Šéf FPÖ Strache ve svém projevu na tomto setkání prý zdůraznil neutrální pozici Rakouska, ale zároveň vyjádřil „velké pochopení pro obyvatele žijící v sousedství pásma Gazy, které trpí stálým ostřelováním Hamasem“.
Na druhý den se výprava v opancéřovaném armádním autobuse vydala do West-Bank. Jako průvodci zde fungovali vedoucí reprezentanti „hnutí osadníků“ a výprava z Evropy se mohla na vlastní oči přesvědčit o tom, že „v žádném případě nejde o krátkodobá sídliště, ale o zakládání stálých míst a dokonce i měst.“ Jeden z průvodců, Elyakin Haétzni, dlouholetý poslanec izraelského Knessetu,vyslovil před hosty názor, že se na ukazovaných místech projevuje „skutečný židovský duch“. Haétzni řekl, že na jeden milión Arabů tam připadá asi 300.000 židovských osadníků, kteří tuto půdu neopustí za žádných okolností. Celý program pobytu byl samozřejmě ještě podstatně bohatší (setkání s dalšími osobnostmi a návštěva u izraelské armády aj.).
Na jiném místě si Mölzer sám klade několik otázek: „Co to bylo? Předvánoční poutní cesta do zaslíbené země? Nebo „fact-finding-mission“ ve věci blízkovýchodního konfliktu? Nebo výměna názorů o fundamentalistickém islamistickém teroru? Nebo dokonce pokorné gesto kajícného pravicového populisty, který byl v minulosti neustále podprahově podezříván z antisemitismu?“. Mölzer se ovšem ptá, aniž by na tyto otázky nějak vzápětí odpověděl. Přitom určitě sám nejlépe ví, jak si na ně odpovědět. Už dopředu muselo být všem protagonistům z FPÖ naprosto jasné, jaké iritace a diskuse tato cesta na domácí půdě vyvolá. Tato cesta tedy musela mít svůj cíl a svůj účel. Mölzer ve svém článku vysvětluje: „Co se týče tvrzení, podle kterého nebyla Stracheho návštěva v Izraeli ničím jiným než pokorným gestem vzhledem k židovsko-izraelskému vlivu, tak zde si dovolme položit otázku, zda se Strachemu musí zakazovat úsilí o normalizaci vztahu vůči Izraeli a Židovství.“ To by mohla být také odpověď. Iritace tím ale rozhodně odstraněny nebyly. Závěr Mölzerova textu už ale nenechá na pochybách zřejmě nikoho: „Mimo pochyby každopádně stojí, že jak Izrael, tak i Evropa mají společný zájem, totiž boj proti islamizaci a islámskému teroru. To se o to víc ujasnilo při návštěvě Stracheho v Izraeli. Ti, kdo se doposud domnívali, že jako jediní mají monopol na přátelství s Izraelem a na duchovní výměnu se Židovstvím, se teď cítí zřejmě uraženě, že faktorem v těchto vztazích se stali také ti ach tak zlí pravicoví populisté. To ale díky bohu skutečně nehraje žádnou roli.“
Mölzer si jaksi také opomněl položit otázku, co svým pobytem sledovali další účastníci výpravy z ostatních evropských zemí? Ty totiž ve své úvaze zcela vynechal – a věděl proč. Věděl, že se mezi nimi najdou tací, kteří se vůbec netají svou jednostrannou podporou zájmů Izraele. Jako například takový René Stadkewitz z německé „Die Freiheit“, obdivovatel Geerta Wilderse, který se nedávno kvůli vyžadované podpoře Izraeli „na nože“ rozhádal s jednou stranickou funkcionářkou, která měla spolupůsobit při zahájení činnosti jeho strany. Jeho strana „Die Freiheit“ se zdá být ostatně posedlá podporou a láskou k Izraeli více než je zdrávo – jeden z předních zakladatelů této strany, „Aaron“ König, prosazující explicitně proizraelský kurs, si své původní křestní jméno nahradil z bůhvíjakých důvodů jménem, tolik běžným v jisté části Blízkého východu. Celá tato cesta do Izraele nebyla o nic méně bizarní, než její někteří účastníci.
Nejvíce zarážející na celé účasti FPÖ na tomto podniku je fakt, že některé pasáže tzv. „Jeruzalémského prohlášení“ a samotná skutečnost, že se vedoucí představitelé strany demonstrativně ukazují po boku náboženských fanatiků a extremistů z řad židovských osadníků, přímo protiřečí textu oficiálního dokumentu FPÖ, vydaného v lednu roku 2008 parlamentním klubem strany. V programatickém textu, nazvaném příznačně „My a islám“, jsou líčeny názorové pozice strany k otázce islámského světa a k otázce přistěhovaleckého islámu v Evropě. Ocitujme si některé důležité pasáže dokumentu (dokument v PDF lze stáhnout zde):
„Islám si jako jedno z monoteistických světových náboženství zasluhuje náš respekt.
Pohlížet na islám jako takový jako na zlo není na místě. Společné kořeny islámu s křesťanstvím a židovstvím jako abrahamistických náboženství poukazují také spíše na překrývání z našimi hodnotovými představami.
Islám se svými více než 1,3 miliardami příznivců, tj. pětinou lidstva, může jako druhé největší náboženství světa pohlížet zpět na tradice a výdobytky, které ve značné míře propůjčily rys našemu křesťanskému Abendlandu.
Přes 700 let stál iberský poloostrov – „katolické Španělsko“ – pod vládou muslimských Maurů. Kulturní výkony – jak už (historická) výstavba mešit, malířství miniatur, ale také kaligrafie – jsou výtvory vysoké kultury, kterou vzdělaný člověk nechce postrádat.
Stejně tak nikdo nechce arabské kultuře vážně odpírat vědecké výkony ve zdravotnictví, matematice a astronomii.
My Evropané musíme proto naprosto prokazovat úctu oněm kulturám, které mají islámské pozadí.
Geopolitický význam islámu se má akceptovat.
(…) Jako identicky uvědomělé hnutí podporuje FPÖ usilování islámského světa o emancipaci od určování někým cizím. Odpovědná evropská zahraniční politika musí hledat vyrovnání s islámským světem a nesmí se nechat instrumentalizovat Spojenými státy.
Proto FPÖ také podporuje úsilí Palestinců, kteří chtějí žít ve svém vlastním státě. Agresivní utiskující politika Izraele proti Palestincům je lidmi opovrhující a hodna odsouzení. Dělící zeď, která rozděluje nejen West-Bank a která má označovat konečné hranice Izraele, se musí zbořit. Jedinou cestou pro trvalý mír je řešení dvou států, jehož výchozím bodem jsou hranice z roku 1967. Samozřejmě je třeba také uznat právo na existenci Izraele, ovšem toto právo nesmí být využito jako záminka k tomu, aby byla změněna demografická struktura v obsazené West-Bank.
Úsilí USA vykonávat tlak na vládu Hamas v tom smyslu, že musí uznat Izrael, jinak že nebude žádné spolupráce, je zásadně nesprávné. Tím by se posílili hardlineři mezi Palestinenci (…).
V případě Íránu, který je důležitým hospodářským partnerem Evropy a klíčovou zemí pro stabilitu na Blízkém východě, EU příliš ochotně přispívá svým hlasem do sboru amerických hrozeb. Vztahy s Teheránem musí místo toho spočívat na vzájemném respektu – tím by se Unie rozloučila se svou otrockou rolí v americké zahraniční politice a mohla by pracovat na konstruktivním, diplomatickém řešení.“
To byl jen částečný výtažek s programatických stanov FPÖ, starých téměř tři roky. A co je podstatné: předcházející konstatování nejsou v tomto dokumentu nikterak stavěna do protikladu s tvrdým odsouzením islámského fundamentalismu a s projevy radikálního islámu a islamizace, které tvoří druhou část dokumentu. V tomto dokumentu FPÖ na jedné straně projevovala respekt k islámu a k jeho kulturnímu dědictví, ale na druhé straně nikoho nenechávala na pochybách o tom, že islamizace a islámský fundamentalismus na evropské půdě jsou nežádoucím jevem. Rozhodně se tedy nejednalo o žádné štvaní proti islámu jako takovému a už vůbec ne o jeho zesměšňování a degradování. A právě proto si FPÖ získala v minulosti sympatie řady příznivců a voličů – ti všichni dnes nevěří dnes svým očím a uším. Vědí, že populistické antiislámské štvaní a proizraelské patolízalství jsou mimo jiné tím nejlepším receptem na to, aby se blízkovýchodní napětí a konflikty rozšířily i na evropskou půdu. Jedním z důsledků této polarizace může být i nárůst „islámského teroru“ v evropských zemích. A jen naivní snílek si může myslet, že z nárůstu nebezpečí „islámského teroru“ nikdo přeci nemůže profitovat…
Strache má co vysvětlovat. Vypadá to ovšem tak, že v tom lepším případě vyjde z celé záležitosti pouze ako nevěrohodný oportunista.
