Rozprava o Lidicích
 |
| Přísahou věrnosti Říši byl ukončen výjimečný civilní stav, vyhlášený v den atentátu na Reinharda Heydricha (3.7.1942). |
Předseda soudu zahájil výslech přednesem protokolu. Obžalovanému byl podrobně líčen průběh zničení obce Lidice, zastřelení mužů, odvlečení žen, zacházení s dětmi a byla mu popsána jeho údajná spoluúčast a spoluvina na těchto událostech. Po přečtení protokolu se generální prokurátor obrátil na obžalovaného s následující otázkou:
„Nařízení z 27. května 1942 (zveřejněné v úředním věstníku čís. 19 z 28. května 1942) obsahuje větu, podle níž mají být zastřeleni i rodinní příslušníci osob, které pomáhaly atentátníkům na Heydricha nebo je znaly a přitom je nenahlásili. Vy jste toto nařízení podepsal. Svědčí o nelidské krutosti. Můžete proti tomu něco namítnout?“
„To nařízení nepochází ode mne. Bylo uděleno z Berlína. Měl jsem jej direktivně vynést. Museli být vypátráni pachatelé. Tvrdost, vyznívající v nařízení, se ukázala jako správná. Cestou současného pronásledování příbuzných byli objeveni vrazi. Nařízení nespočívalo pouze v zájmu Říše, nýbrž následovalo také ve smyslu udržení pořádku v Protektorátu a ve prospěch jeho obyvatelstva, neboť jsem věděl, že Češi vraždu Heydricha z vnitřního přesvědčení odmítali. Češi si nepřáli žádnou ostřelovačskou válku. Beneš byl jejím původcem. Beneš byl tedy také nepřímo původcem tohoto tvrdého výnosu německé policie v Berlíně. Pro mne jako Hitlerova příznivce bylo samozřejmostí vzít na vědomí výnos Nejvyššího policejního vůdce a dohlížet na jeho provedení.
Nařízení směřovalo proti vrahům a jejich vražedným pomahačům. Vzpomínám si, jak česko-slovenská vláda 19. září 1938 ve Warnsdorfu, Rumburku a Šluknově nechala umísťovat na zdech vývěsky, kterým se oznamovalo stanné právo. Stálo na nich: Vyvěšování vlajek s hákovým křížem a s označením SdP je zakázáno. V případě porušení bude dotyčný dům zapálen. Kdo nosí odznak SdP, bude potrestán. Vlastnictví zbraní bude potrestáno okamžitým zastřelením. A skutečně tenkrát vzplanulo jedno lázeňské zařízení a jeden mlýn. Mezi 22. květnem a koncem září 1938 bylo Čechy zastřeleno 82 Sudetoněmců. Do jmenného seznamu těchto zastřelených lze nahlédnout v aktech Sudetoněmecké strany. Tito lidé nevraždili a nepodporovali vrahy, či je ukrývali. Chtěli pouze dosáhnout práva sebeurčení pro svou vlast, nic víc. Prosím, představte si, jaká nařízení by vynesla česko-slovenská vláda proti Němcům, kdyby nějaká skupina zastřelila prvního spolupracovníka pana Masaryka, Beneše…“
Státní zástupce přerušil řeč obžalovaného novou otázkou:
„Vaše ukrutnost vedla k 1357 rozsudkům smrti v krátkém období mezi 27. květnem a 1. zářím 1942. Rozsudky postihly převážně nevinné. Můžete na to něco odvětit?“
K. H. Frank:
„Těch 1357 odsouzenců bylo udáno téměř bez výjimky vlastními soukmenovci, tedy Čechy. Neměli jsme tedy po prozkoumání udání a po potvrzení jejich správnosti žádný důvod k tomu, abychom váhali s vykonáním trestu, protože jsme se nacházeli ve válce na život a na smrt. Přispění Čechů k vypátrání vrahů a jejich pomocníků pro nás znamenalo jinak už předtím opakovaně podaný důkaz toho, že široká masa českého národa tu vraždu Heydricha neschvalovala. Odsouzení tedy bylo i v zájmu českého národa. Pracovní vůle po vraždě Heydricha překotně rostla. Český národ tím jednoznačně dokázal, že souhlasí s novým řádem v Protektorátu a že chtěl přispět k vítězství Německé říše v tomto zápase. Skutečnost, že se mezi sedmi milióny Čechů našel jen tak malý počet pomocníků, dále dokazuje, že český národ nechtěl mít s podvratnou činností Beneše nic společného. V tomto smyslu se musí posuzovat to nařízení po vraždě Heydricha. Potrestáním těch několika málo muselo být chráněno množství dobře smýšlejících.
Mně byl znám i vstřícný postoj české vlády. Sama od sebe vystavila obnos deseti miliónů korun jako odměnu za dopadení pachatelů. Tím chtěla dokázat Čechům, jež byli ochotní pracovat a vykonávat službu, že chtěla za každých okolností zneškodnit ostřelovače, kteří se propašovali z ciziny. Chtěla se tím jasně distancovat od Beneše.“
Generální prokurátor pokračoval v kladení otázek:
„Protektorátní vláda musela v doprovodu šéfa jejího úřadu ,Dr. Giese, odcestovat na Heydrichův pohřeb do Berlína. Tato cesta se neuskutečnila v žádném případě dobrovolně, stejně tak, jako se vystavení odměny na deset miliónů korun v žádném případě nedělo dobrovolně. Hitler předtím vystavil jeden milión říšských marek na dopadení pachatelů. Česká vláda nesměla tedy zůstat pozadu. Cesta vlády byla nařízena Vámi, což je důkazem toho, že jste chtěl český národ ponížit. V tom okamžiku, kdy se pánové z české vlády předkláněli před Hitlerem, jste vydal již rozkaz ke zničení Lidic.“
K. H. Frank:
„Uvádím na pravou míru skutečnost, že účast protektorátní vlády na rozloučení s rakví Heydricha v Praze následovala stejně tak dobrovolně jako její cesta do Berlína. Dokonce se nejdříve muselo vyžádat povolení Hitlera, zda je účast protektorátní vlády na Heydrichově pohřbu žádoucí. Mezitím jsem s oběma syny Heydricha odletěl do Berlína a nevěděl jsem nic o přijetí vlády Hitlerem. Dozvěděl jsem se o tom až teprve, když jsem byl večer v 18 hodin povolán Hitlerem, který před Bormannem, Daluegem, Lammersem a přede mnou rozvíjel myšlenky, které zamýšlel sdělit českým pánům. Stejně tak s Hitlerovým pozváním nepočítali ani čeští pánové. Chtěli být přítomni pohřbu, aby tím dokázali, že měli spoluúčast na zármutku Němců. Přijetím u Hitlera byli překvapeni stejně tak jako já. Pramenilo to pravděpodobně z náhlého Hitlerova vnuknutí.
V tomto okamžiku jsem o Lidicích (K. H. Frank používal ve své výpovědi německé označení vesnice Liditz – pozn. překladatele) ještě nic nevěděl. A také nebylo jméno Lidice zmíněno ani během mého předchozího přijetí Hitlerem, ani během přijetí protektorátní vlády. Hitler použil asi těchto slov: „Nezalekl bych se krvavé výstrahy, týkající se celého národa, pokud by měl odpor proti Říši pokračovat a pokud by se nenašli atentátníci. Držím v ruce všechny mocenské prostředky, a pokud by to bylo nutné, postupoval bych i těžkými zbraněmi.“ To, že jméno Lidice nebylo zmíněno, Vám potvrdí také pánové Daluege a Lammers, až je povoláte jako svědky. Také navečer na jednom shromáždění vůdců SS v Domě letců, kde hovořil Himmler, nepadlo jméno Lidice ani z úst Himmlera, ani z úst nějaké jiné osobnosti. Přenocoval jsem v Berlíně a den nato jsem odletěl stejným letadlem s dětmi Heydricha zpět do Prahy. Teprve po přistání v Praze jsem se dozvěděl, že v Lidicích je činná pátrací komise. Hlášení mi bylo podáno velitelem Bezpečnostní policie. Následně jsem se, poté co jsem nejprve předal děti jejich matce a krátce navštívil mou manželku, vydal do Lidic.“
Otázka:
„Věděl jste už před Vaším odcestováním do Berlína o krutém rozkazu ke zničení Lidic. Rozkaz nese datum z 9. června. Protože jste provedení rozkazu po Vašem návratu okamžitě hned prováděl osobně, je prokázáno, že jste musel být původcem rozkazu.“
 |
| K. H. Frank na olejomalbě, jejímž autorem je Josef Vietze. |
„To není pravda! Nevím, kdo dal rozkaz ke zničení Lidic. Až do mého návratu z Berlína jsem nevěděl o Lidicích vůbec nic. Žádám, aby jako svědkyně byla dotazována má žena, které jsem při mé krátké návštěvě vysvětloval, proč ji hned zase hned opouštím. Z propagandistických důvodů jsem nesouhlasil s obsahem rozkazu a řekl jsem jí: Jakmile člověk Prahu opustí jen na krátkou chvíli, už se přihodí nějaký nesmysl! Jako původce rozkazu nemohu připadat v úvahu už jen proto, že na to nevystačovala má oprávnění moci. Provedení rozkazu připadalo pátrací komisi, která spadala pod velitele Bezpečnostní policie. Sice jsem se vydal do Lidic, to se ale nedělo z důvodu osobního interesu, nýbrž proto, že jsem z povinnosti musel dohlížet na provádění takového důležitého rozkazu. Opakuji, že obsah rozkazu neodpovídal mým úmyslům a cílům.“
Poznámka Ernsta Franka:
Také Detlef Brandes dochází ve své knize „Češi pod německým Protektorátem“ k následujícím názorům: „Frank může být sotva pokládán za původce tohoto „odvetného opatření“, protože stejně jako (česká) vláda spatřoval iniciátory atentátu v londýnské exilové vládě. Ve svém rozhovoru s Hitlerem z 28. května 1942 nabízel všechna možná trestná opatření, jenom ne žádné „hromadné zatýkání a masové exekuce rukojmích“ … Nebudeme tedy na Franka pravděpodobně moci pohlížet jako na původce zničení Lidic."
A v souhrnu svého bádání se Brandes ještě jednou dostává ke zjištění: „Frankovo původcovství při zničení Lidic a Ležáků může být proto dle dosavadního stavu pramenů se značnou určitostí vyloučeno“.
V Ležákách se nacházela rozhlasová stanice, která měla spojení s Benešem. Také Ležáky tedy byly dle rozkazu zničeny. V Ležákách byly zastřeleny také ženy, tedy ne jen muži. S dětmi z Ležáků se naložilo stejně jako s dětmi z Lidic.
Vzhledem k této skutečnosti se vnucuje otázka, proč Lidice vzešly do světové propagandy a nikoli Ležáky, které by měly zvýšený nárok na uplatnění světové propagandy.
Otázka soudce:
„Co si myslíte o zastřelení 174 mužů, zatčení žen a zavlečení dětí?“
K. H. Frank:
„Když tento čin posuzujeme dnes, po čtyřech letech, vytrhnutě se svých souvislostí, tedy sám o sobě, tak jej budeme samozřejmě pociťovat jako ukrutnost. Spravedlivě myslící člověk ale, a obzvláště lidé, kteří nesou odpovědnost, bude tyto činy moci vidět pouze ve svých souvislostech. Německý národ se tehdy nacházel ve válce na život a na smrt. Pokud se chtělo zůstat naživu, muselo se vynaložit všechno, aby se vyhrálo na frontách a aby se uvnitř udržel klid a pořádek. Beneš tento pořádek narušoval. Proto museli být umlčeni všichni Benešovi pomocníci. V tomto duchu se zástupcům Říše jevila lidická výstraha jako nutná.“
Otázka:
„Věděl jste přeci, že muži, ženy a děti z Lidic byli nevinní. Proč jste nevyužil všechnu moc k tomu, aby hanebnému činu bylo zabráněno?“
K. H. Frank odpovídá:
„Nevinné byly pouze děti. Později mi dodatečně bylo prokázáno, že se v Lidicích delší dobu schovávali vrazi a jejich pomahači. To se nemohlo dít bez vědomí obyvatel. Aby se varovalo před opakováním na jiných místech a předcházelo se podobným incidentům, musela být učiněna výstraha. Děti musely být poté, co jim byli vzati rodiče, zaopatřeny. Ty dobře vypadající se dostaly do rodinné péče. Stalo se jim to nejlepší, co se jim podle dané situace věcí mohlo stát. Ty, které podle platného názoru byly považovány za jinak způsobné, se dopravily do domovů a výchovných ústavů. Nestalo se jim nic hrozného. Bývalo by nemělo žádný smysl se o ně zasazovat v obzvláštním měřítku. Ve vůdcovském státě, který byl zapleten do světové války, mohly protesty tohoto druhu jen utichnout bez účinku. V pochybách, které mě často přepadávaly, mne napadalo pouze jedno východisko. Mohl jsem se nahlásit k službě na frontě. To jsem také učinil. Ale neměl jsem ještě za sebou nováčkovský výcvik, a tak jsem byl nejvyšším rozkazem opět povolán zpět do Prahy.“
Otázka:
„Vy sám máte pět dětí. Nemusel jste jako otec těchto dětí častěji myslet na nevinné děti z Lidic?“
Odpověď K. H. Franka:
„Nemohl jsem jako zodpovědný vidět osud několika nevinných rodin nebo dětí. Musel jsem vidět celek, můj národ a jeho nouzi. Byl jsem zavázán Vůdci. Jako státní sekretář zavražděného Heydricha jsem měl mít na zřeteli také blaho sedmi miliónů Čechů, které bylo ohroženo Benešem. Musel jsem tedy dát dohromady onu tvrdost, kterou se působila bolest jedincovi, aby se ale prospívalo většímu celku. Když jsem přijel do Lidic a velitel Bezpečnostní policie Böhme mi hlásil provedení jeho rozkazu, děly se v hořících domech stále opakovaně exploze. Böhme mně k tomu objasnil, že se v těchto domech prý nacházely muniční sklady, které se vznítily, když je zasáhly plameny. Tím je prokázáno, že obyvatelstvo Lidic ve svých domech přechovávalo muniční sklady, které mohly být založeny pouze vrahy a jejich pomahači. Touto municí měli být zabíjeni němečtí vojáci, protektorátní Němci, německé děti, za určitých okolností i moje děti a možná také české děti. Když se logicky zamyslíte, nemůžete předsouvat vinu na bezpráví, které muselo být učiněno jednotlivým nevinným Čechům, Himmlerovi nebo mně; vlastního původce musíte rozeznat v Benešovi. Můžu se dobře rozpomenout, že pátrací komise vyrobila film o průběhu, který mi byl později také předveden. V tomto filmu se ty exploze daly jasně rozeznat, a žádám, aby byl tento film předveden k zproštění mého obvinění.“
POKRAČOVÁNÍ.
Zdroj: Tento text je překladem „Ohajovacího spisu II“, sepsaného K. H. Frankem počátkem roku 1946 a zveřejněného v knize jeho bratra, Ernsta Franka, nazvané „Můj život pro Čechy“ (Mein Leben für Böhmen) a vydané v roce 1994 v nakladatelství ARNDT
Fotografie: archiv Lukáše Beera
