Hitler na Hradčanech (Obhajovací spis I)
Obr.: Vítání Adolfa Hitlera v centru Brna dne 17. března 1939.
Otázky zněly: Vyrovná se svět s nastoupenou změnou politické linie z národní politiky k politice říšské? Tato otázka patřila Adolfu Hitlerovi. Na mne směrovala otázka: Jak mohli být Češi získáni?
Písemně jsem své myšlenky zaznamenal. Vyšly v koncentrované formě mj. jako sešit v nakladatelství „Volk und Reich Verlag“ v Praze. (Pozn.: čtenář může následující text porovnat s textem K.H.Franka „Čechy a Morava v Říši“, který najde mezi odkazy uvedenými pod nadpisem tohoto článku.) Chtěl bych zde nechat následovat ony uvnitř vyjádřené myšlenky do té míry, jak si budu na určité formulace moci ještě vzpomenout:
Počínaje Karlem Velikým až po rok 1866 existoval poměr poslušenství českého lidu, popř. státně právní spojení zemí Čechy a Morava k Říši. Po keltských Bójích následovali kolem roku 150 našeho letopočtu Markomané. Ti až po počátek 6. století zem z velké části opět opouštěli. Přistěhování Slovanů následovalo v 7. století. Přejímání germánských pomístných jmen potvrzuje výskyt germánských lidových zbytků při přistěhovávání Slovanů. Počínaje Karlem Velikým byl celkový život okrajových Slovanů určován převahou německo-germánského středu Evropy. Dalekosáhlá poloha Němců způsobuje zahrnutí českého (böhmisch) prostoru do německé souhrnné oblasti. Ochablosti a nepokoje v Říši sice nechávají zdvihnout přemyslovské zápasy o nezávislost, od Oty Velkého ale začíná společně s Boleslavem I. pevná cesta Čechů v Říši. S ní přicházejí nejen osobní svazky mezi českými vévody a německými králi, nýbrž také vazby státně právního charakteru. Roku 1004 pobývá poprvé německý císař, Jindřich II., jako přítel a ochránce v Praze. Čeští (tschechische) vévodové se stávají českými (böhmische) králi. Přijímají korunu z rukou německých císařů, neboť, jak píše Adalbert Stifter ve „Witiko“: „Koruna vydaná sebou samým nemá cti. Čest musí přicházet z výše.“ Potomkem Barbarossy se dědičně vysvětluje královská důstojnost v Čechách. Čechy se staly královstvím skrz Říši. Také následující období nesou otisk souhrnného německého vývoje. Přemyslovci zakládají vlastní moc pro svůj dům. Karlem IV. se Čechy stávají ústředním krajem Říše, on v Praze zakládá první univerzitu Říše, na hradě Karlštejně se přechovávají císařská koruna a říšské klenoty. Přes nejostřejší nepřátelství k němectví se husitismus, vzniknutý z konfesionálního a sociálního kvasu, nemohl trvale prosadit proti Říši. Ještě Zikmund bude opět potvrzen za krále Čech a nacionální husitský král Jiří z Poděbrad se sám označí za „Prvního kurfiřta Říše“. Ovšem to už rozhodující měrou zasahují všechny vynořující se problémy státně právního nového řádu říšského území také do Čech. – Rok 1620 se stane osudným rokem pro Čechy a Říši. V bitvě na Bílé hoře zvítězí absolutismus, Habsburkové, katolická protireformace. Chce se zrodit nová Evropa. Německý lid a s ním také země Čechy platí náklady. Válka oslabuje Říši. Dílčí státy se posilují na účet celku. Čechy nevyrůstají ven z říšského celku jiným způsobem než německé dědičné země Rakouska. Na státně právním kontextu mezi Čechy a Říší se tím ale nic nemění. Francouzské národní shromáždění např. vyhlásilo válku Rakousku v roce 1792 králi Čech a Uher!!! Teprve prohlášení Rakouska za císařský stát v roce 1804 nechalo vyblednout titul krále Čech. V českém duševním postoji zůstala zachována představa historických zemí jako zemí václavské koruny, aby vytvořila státně právní rámec, který se stal velmi významným pro probouzející se české národní uvědomění a českou politiku v 19. století. Sám Beneš si ještě ve svých memoárech posloužil pojmem historických zemí. V Habsburské monarchii je dosažen nejvyšší stupeň politické nesamostatnosti Čech. Přesto zůstávaly také české země až do roku 1866 součástí Německého spolkového území. Když Palacký roku 1848 odmítá pozvání frankfurtského předparlamentu, protože Čechy prý nepatří k německému spolku, tak lže. Žil v nesplnitelném snu, že by se habsburská monarchie dala proměnit na jistý druh austroslavismu a mohla se postavit pod slovanské vedení. Zhroucení mocností středu roku 1918 pak poprvé v dějinách vedlo k odloučení zemí Čechy a Morava od německých území vlády a k vlastní státnosti Česko-Slovenska. A k osudovým bojům národovství za posledních 25 let. Nemělo by se nikdy zapomínat, že Česko-Slovensko nikdy nebylo vybojováno na bitevních polích, jak to nesprávně tvrdí mladší čeští dějepisci; nemělo by se ale také zapomínat, že Masaryk a Beneš nemohli svému založení státu dát za základ žádnou krasoduchou státní ideu, na které by se později dalo dále stavět. Český národní stát založený roku 1918 chtěl posunout národní hranice Čechů na hranice „historických zemí“ a stát se pevností, opevněním oproti Německé říši. Toto přání mu muselo vynést protivenství německých lidí.
S těmito úmysly jsem opouštěl můj úřad vedení župy v Liberci a nastoupil do zcela jiného a mnohem obtížnějšího úřadu v Praze. V Liberci jsem se stal jako dosavadní zástupce Konrada Henleina také zastupujícím župním vedoucím. Přestěhoval jsem se z Prahy do Liberce. Podílel jsem se na zřizování sudetské župy, která už neobsahovala celé území Sudet. Museli jsme postoupit část Šumavy župě Bavorská východní marka, jižní Čechy župě Oberdonau a jižní Moravu župě Niederdonau, což mi později, za pokročilé války, mělo ještě připravit významné potíže. Tímto opatřením trpěl přechodně dokonce můj vztah ke Konradu Henleinovi. – Také na zřízení sudetoněmecké civilní správy jsem se účastnil. Při volbách 4. prosince 1938, ke kterým Adolf Hitler pronesl z Liberce řeč k celému německému národu, jsem byl volen na třetím místě, po Adolfu Hitlerovi a Konradu Henleinovi, jako kandidát sudetských Němců do Říšského sněmu. Sudetští Němci vyslali po volbách, při kterých 98,9% volilo NSDAP, 41 sudetoněmeckých poslanců do Říšského sněmu. Volby byly provedeny tajně hlasovacími lístky. Neexistuje žádných pochyb o pravosti tohoto procentního čísla, pokud si vzpomeneme, že ještě sedm měsíců předtím při obecních volbách ještě pod vládou Eduarda Beneše odevzdalo Sudetoněmecké straně svůj hlas již 90 procent. 98% skutečně chtělo připojení k Německé říši. Pouze několik emigrantů, sotva tři tisíce, sociálních demokratů, komunistů a Židů, uprchlo přes české, slovenské, polské nebo maďarské území do zahraničí. Připojení Sudet k Říši odpovídalo opravdové vůli lidu. Pokud byla udělána chyba, tak se stala v letech 1918 a 1919, když nebylo vyslyšeno jednotné přání Sudetoněmců být připojeni k Říši již tenkrát. Připojení Sudetoněmců k Říši v roce 1938 bylo jen odstraněním této dějinné chyby. Nejsem žádným zrádcem Česko-Slovenska, poněvadž jsem pomáhal smazat chybu. Jsem přítelem českého národa, protože jsem mu chtěl pomoci, aby opět našel cestu do středoevropského říšského řádu. Když Anglie a Francie 19. září 1938 předložily česko-slovenské vládě návrh na postoupení sudetoněmeckých území Říši, bylo jim jasné, že tím pomáhaly přivodit konec Česko-Slovenska, neboť věděly, že Čechy a Morava nebyly životaschopné bez německého okrajového území. Také věděly, že bylo pouze ještě otázkou času, dokud Slováci nebudou požadovat samostatnost, protože jim nebyla zaručena samospráva slíbená Masarykem roku 1917 a dokud Poláci, Maďaři a Ukrajinci nevysloví svůj požadavek připojení ke svým mateřským zemím. Také Beneš to přesně věděl, proto by býval upřednostnil válku lidovému hlasování. Také německé vedení to vědělo, vůbec nepotřebovalo nic urychlovat. Adolf Hitler by býval rád od Čechů upustil, pokud by byli spolehlivými spojenci. Ale rozpočtový plán zbytkového Česko-Slovenska na rok 1939, který byl předložen v prosinci 1938 – tedy dva měsíce po včlenění sudetoněmeckých území do Říše a po ztrátě velkých územních částí ve prospěch Maďarska a Polska, osahoval pro vojenské výdaje stále ještě sumu 1,4 miliard korun (1938: 2,09 miliard korun). Přitom Beneš oficiálně předstíral, že se zříká veškeré agresivní politiky. Je třeba dále vědět, že se zde v srdci Evropy nacházel obrovský arzenál zbraní a skladiště pum, kterými disponovali čeští vysocí důstojníci, tehdy ještě poslušní Beneše. Při znalostech těchto věcí musíme chápat, že Adolf Hitler nemohl trpět vřed v německém těle. Konečně krátkou dobu později bylo vidět, jak hrstka vyhecovaných jihoslovanských důstojníků přivedla svůj stát do naprosto šílené války a tím jej zničila. Berlínská cesta státního prezidenta dr. Háchy, který sám od sebe v pletichách důstojnické kliky rozpoznal rostoucí hrozby pro český národ, a jeho žádost o ochranu Říší přinesla mírové řešení. Dne 16. března 1939 mohl Adolf Hitler shlížet z oken starého německého císařského hradu v Praze, který proměnami času poskytoval přístřeší tolika knížatům, králům a císařům, na stověžaté staré město, jehož obyvatelé sice bylo nyní ve většině čeští, jehož kameny, věže a stavební památky ale jako vždy hovořily německy.
Dne 15. března 1939 jsem byl Konradem Henleinem srozuměn, abych se společně s ním a s velícím generálem tankových skupin, Höpnerem, vydal přes Litoměřice do České Lípy, kde jsme měli čekat na zvláštní vlak Adolfa Hitlera. Adolf Hitler zde chtěl navštívit své jednotky, vsouvající s do Česko-Slovenska. Ve 14 hodin dorazil zvláštní vlak. Vedle Adolfa Hitlera z něj vystoupili Lammers, Frick, Stuckart, Himmler, Daluege, Heydrich, generální polní maršálové Keitel a Brauchitsch a ještě jiné generálové. Z velkého a pestře promíchaného množství provázejících osob vyplývá, že z německé strany bylo plně důvěřováno příslibu Háchy, který povolal moc Velkoněmecké říše o ochranu a slíbil ochráncům vpochodování bez odporu a řádné přijetí. Protože žádný vnikající pluk nehlásil sebemenší rušení a generál Höpner, který byl s Henleinem a se mnou zavolán do salónního vozu k Hitlerovi, mohl hlásit, že také příjezd do Prahy a na pražský hrad proběhlo naprosto pokojně, rozhodl se Hitler, že ještě odpoledne, pravděpodobně opačně k původním úmyslům, že pojede dál do Prahy a přenocuje na pražském Hradě. Obdržel jsem rozkaz, abych jel včele Vůdcovy kolony přes Mělník do Prahy; přede mnou jelo několik pancéřových vozů, poté jsem jel sám malým soukromým vozem a následovali mne Adolf Hitler a Konrad Henlein ve Vůdcově voze. Již za počínajícího stmívání, asi o 19. hodině, jsme docílili Prahy. Hitler bydlel v pravém křídle Hradu. Ještě v noci na 16. březen jsem s Frickem, Stuckartem a Rubbentropem vypracoval proklamaci, kterou bylo oznámeno zřízení Protektorátu.
Kolem jedenácté hodiny druhého dne jsem byl předvolán k Hitlerovi. Stál u jednoho okna a vychutnával krásu pod ním se rozprostírajícího města, o kterém se nadšeně vyjadřoval. Jeho pohled zůstal viset na Petříně (Laurenziberg). „Ty železné konstrukce musí zmizet“, řekl. „Překáží. Zde musí vzniknout velkolepá stavba, která bude odpovídat významu tohoto města. Tím také symbolicky roztrhneme řetězy naší příliš těsné národní politiky. Tento den je jedním z nerozhodujících mého života. Sloučíme opět dohromady, co od přírody patří k sobě. Neuzavřeme žádnou mezinárodněprávní smlouvu mezi Říší a Čechami a Moravou, nýbrž zřídíme Protektorát, který bude pramenit ze svrchovanosti Říše. A pak budeme dělat evropskou politiku!“. Po přestávce ke mně řekl: „Buďte příští dny připraven, Franku. Budu Vás potřebovat.“ Tím jsem byl propuštěn.
Hitler tento den ještě jezdil Prahou v otevřeném voze. Byl německým obyvatelstvem zdraven s největším nadšením, sotva nějaký Čech se vzchopil k vyjádření nelibosti. Během své přítomnosti na Hradě se musel několikrát ukázat u okna, neboť se shromažďovali stále Němci před Hradem, kteří si jej vyžadovali. Musel se ukázat také napochodovanému studentstvu a poděkovat za zvolávání zdaru.
Ve stejný den jsem se navrátil k mé práci do Liberce. Již na druhý den jsem ale obdržel rozkaz, abych se 18. března nahlásil v hotelu „Imperial“ ve Vídni, kde jsem byl přijat s pánem von Neurathem Adolfem Hitlerem v jeho hotelovém pokoji. Adolf Hitler nám sdělil, že jmenoval pána von Neuratha Říšským protektorem a mě státním tajemníkem. Měli jsme do našich úřadů nastoupit ihned po vojenské výkonné správě.
Hitler nám řekl, že se v protikladu se svými dosavadními uváženími rozhodl převzít ochranu zemí Čech a Moravy, protože prý stále existují české kruhy, které pracují se zahraničními silami proti Německu. Nemůže prý trpět takováto ohniska nejistoty uprostřed německého životního prostoru. Aby byl zaručen klidný vývoj, vyhověl prý žádosti české hlavy státu, státního prezidenta Háchy, o ochranu. Češi budou požívat ve Velkoněmecké říši plné autonomie. Pán von Neurath a já jako jeho Státní tajemník jsme mu osobně zodpovědní za to, že česká autonomie plně nabude platnosti. Pán Neurath je mu přímo podřízen. Já mám na základě mé důkladné znalosti zemí a jejich dějin a nejnovějšího vývoje být dobrým poradcem Říšského protektora. Protektorát se stal nedělitelnou součástí Říše. Naším úkolem a úkolem pana Háchy je prý navzájem ladit zájmy Říše a zájmy Čechů. Já jsem prý zároveň s povýšením na Státního sekretáře jmenován říšským úředníkem na doživotí. Včlenění Protektorátu musí být provedeno tak rychle jak je to možné. Protektorát prý není žádným samostatným mezinárodněprávním subjektem, zahraniční záležitosti a ochrana protektorátních příslušníků jsou tedy zastupovány Říší. Hospodářské a obchodní smlouvy se ponechají nebo přizpůsobí, nepolitické smlouvy, jako železniční a poštovní smlouvy, budou nadále platit jako vnitřně státní dohody. Všechna autonomní práva musí být vykonávána v souladu s politickými, vojenskými a hospodářskými záležitostmi Říše. Branná svrchovanost a právo provozovat vlastní vyslanectví v budoucnu odpadá a bude vykonávána Říší. Říše za tímto účelem v Protektorátu bude provozovat vojenské posádky a vojenská zařízení. Vládní vojsko o síle 7000 mužů přiznané Protektorátu prý není žádným vojskem, ale má jen interní úkoly.
Zemím Čechy a Morava bylo úpravou v Protektorát uvnitř Velkoněmecké říše přiděleno zvláštní postavení, které je ze základu rozdílné od postavení ostatních zemí a říšských žup. Autonomie v sobě uzavírá kompetenci používat vlastní právo na územích, která Říše nepřevzala do své správy. Český národ by tedy měl uspořádat svůj život ve vlastní zodpovědnosti. Protektorát bude regulovat postavení svého státního prezidenta nebo spolupůsobení nějakého svého národního zastoupení dle svého posouzení. Vlastní říšská správa bude využívána pro otázky celní, pro určité finanční otázky, pro německé vysoké školství, pro části poštovnictví a telekomunikace a pro zvláštní policejní úkoly. O vnitřní bezpečnost a veřejný přádek se bude ale muset postarat protektorátní vláda s vlastní policií a četnictvem.
Po ukončení vojenské výkonné moci 6. dubna jsem jel naproti pánu Neurathovi do Lovosic a vydal se společně s ním do Prahy. Přijetí proběhlo v běžné formě. Na Hradě byl vyvěšen prapor Říšského protektora. Byla vykonána přehlídka čestné eskorty. Na Václavském náměstí se uspořádala přehlídka Branné moci. Úřad Říšského protektora byl vybudován jako teritoriální ministerstvo a každé české ministerstvo dostalo přiděleno po jednom vyšším říšském úředníku. Výstavba spolkla mnohem více času, než bylo naší stranou a obzvláště mnou zamýšleno. Naproti tomu musím uznat, že jsem u českých úředníků narazil na největší vstřícnost a vysokou ochotu ke spolupráci. Směl jsem takto doufat, že jsem ve většině Čechů našel upřímné spolupracovníky. Tak, jak bez odporu proběhlo německé vpochodování, tak bezkonfliktně probíhala nyní spolupráce téměř všech vyšších a nízkých českých úředníků, takže bylo sotva třeba použít nějaké propouštění. Také česká policie a četnictvo fungovaly od prvního dne Protektorátu bezvadně. Založení „Svazu pro spolupráci s Němci“ bylo iniciováno českou stranou a ne námi. Přesto se pochopitelně nedalo obejít to, aby se se vší prací a zřizováním počalo s odpovídající opatrností a aby se zřizovala odpovídající pozorující a kontrolní místa, protože existovaly přece také malé kruhy odporu a museli jsme počítat s tím, že určitá zahraniční místa budou dělat všechno proto, aby byla vytvořeno spojení s Čechy připravenými k odporu. Naše kontrolní místa byla podřízena Sicherheitsdienstu v Berlíně a ne mě. Nepřátelsky zaměřená cizina pozorovala poklidnou výstavbu v Protektorátu s největší nelibostí.
Zdroj: Tento text je překladem „Ohajovacího spisu I“, sepsaného K. H. Frankem počátkem roku 1946 a zveřejněného v knize jeho bratra, Ernsta Franka, nazvané „Můj život pro Čechy“ (Mein Leben für Böhmen) a vydané v roce 1994 v nakladatelství ARNDT.
Překlad: L. Beer
Foto: archiv L. Beera
POKRAČOVÁNÍ.
