středa 18. srpna 2010

Roman Joch: s USA a Izraelem na věčné časy a nikdy jinak?

Lukáš Beer
Lidé (bohužel autora této krátké úvahy nevyjímaje) trpí od nepaměti přirozeným neduhem, nebo spíše potřebou, nálepkovat a škatulkovat si každého soudě podle politických názorů do svých vlastně vytvořených popř. všeobecně uznávaných kategorií. Na základě těchto jednotlivých názorů se pak, často dosti povrchně, snažíme definovat pozici svou a pozici politického oponenta, podle toho, do jaké míry se s dotyčným shodujeme či ne.

Mnozí z nás se tedy seznámili s několik úvahami a články pocházejících z pera nového a v současnosti horce diskutovaného poradce českého premiéra pro lidská práva, Romana Jocha. Rozhodně nebude vhodné a smysluplné vycházet při hodnocení Jochova politicky-názorového profilu z různých stereotypů zakládajících se na běžném a specifickém česky chápaném pravicově-levicovém střetu, kterým mnoho našich občanů nekriticky propadá (viz. např. „typicky levicový“ a „typicky pravicový“ pohled na americký radar, na Milana Paumera, na vztahy s Ruskem apod., abychom si jmenovali ty nejkřiklavější příklady.) To je ke škodě věci a neodráží mnohem komplexnější skutečnosti a vztahy, bohužel ovšem k radosti nejrůznějších levicových, pravicových a bůhvíjakých demagogů. Jsou Jochovy názory, pod kterými se mnozí z nás určitě alespoň z části mohou podepsat, nad jinými však zůstává rozum stát a s mnohým se vůbec neztotožníme. A jsou mezi nimi takové názory, které v nejednom z nás vyvolávají pocit nejistoty a obav. Rozbor těchto kontroverzních názorů teď přenechme jiným, kteří se o to v současnosti pokoušejí. A že jich je celá řada.

Co ale Jochovi a jeho příznivcům na úrovni zcela rozhodně nepřidává, jsou poněkud agresivní a arogantní tirády proti všemu, co se jim názorově příčí a co ve své sleposti či spíše taktice hromadně a mylně zařazují pod pojem „levičáctví“. Přitom jde o stejně absurdní hloupost, jako když české rádobyhumánní a levicové kruhy Jochovi přisuzují fašismus, klerofašismus, xenofobii a „nacismus“. Proto je Jochova vulgární „antilevičácká“ rétorika, plná zjednodušených hloupých stereotypů, určitou slabinou. Jasno by si Roman Joch měl ale udělat i sám, dřív než ze sebe vyplodí takový nonsens, jako v jednom publikovaném smyšleném interview vedeném sám se sebou. Na otázku „Jste fašista?“, kterou si sám položil, si vzápětí také odpověděl: „Ne, nejsem. Fašismus je nacionální socialismus a já jsem proti socialismu ve všech jeho podobách.“ Ten člověk tedy alespoň v určitém ohledu v obraze příliš nebude.

Ne, fašistou ani ten člověk skutečně není, zde je také nutno udělat si jasno v pojmech. Přesto všechno však Romanu Jochovi jednu nálepku udělit lze. Ouvej, špatně formulováno – není třeba mu ji přidělit, definoval se tak vlastně ochotně sám, když charakterizoval svou názorovou pozici v zahraniční politice zcela ve stylu komunistické prosovětské servility, která srp a kladivo zaměnila za „stars and stripes“ a Davidovu hvězdu: „Já jsem stoupencem silné obrany svobodných zemí, spojenectví s USA a obhájcem Izraele.“

Takovou slepou oddanost, bez ohledu na počínání politiků nějaké konkrétní „obhajované“ země, děj se co děj, pamatují mnozí z nás naposledy z období prosovětské propagandy komunistické diktatury. Působí to přinejmenším zvláštně. A zodpovězme si sami na otázku, zda to je svým způsobem vůbec „normální“. Stejně tak by se s jistou nedůvěrou dalo lze dívat na to, pokud by pan Joch měl potřebu definovat se zásady „protiizraelsky“, to se rozumí. Jeden extrém jako druhý. Uchylování se k podobným vazalským „vyjádřením sympatie“ k jakémukoliv státu na zeměkouli svědčí o zaujatosti a vzbuzuje oprávněné obavy a nedůvěru. Autor tohoto textu si marně vybavuje situaci nebo moment, kdy by podobně, jako to činí pan Joch, byl schopen prohlásit, že bude vždy obhajovat nějakou libovolnou zemi nezávisle na jejím počínání – nepředstavitelné! Ostatně, Jochova silně proizraelská a proamerická linie vyplývá nejen z jeho dřívější publikační činnosti, ale i z podpory neskrývaně USraelofilských akcí tzv. Mladé pravice Lukáše Petříka v minulosti. Vzhledem k tomu, že se Roman Joch nebrání koketování s nedemokratickým uplatňováním některých svých názorů a je ochoten tyto bránit i „pod palbou děl“, jak napsal v jednom ze svých podivínských článků, by tento člověk zřejmě ani neměl zábrany prosazovat spojenectví Čechů s USA a Izraelem nějakou tou tvrdší cestou. Vskutku dosti nemilá představa.

My všichni, kteří vždy s takovým pobavením a despektem zavrhujeme všelijaké ty konspirační teorie o tajemných iluminátech, židovské lobby nebo Bilderberg Group s Karlem Schwarzenbergem v čele (©Andrej Ruščák na nekorektne.com) šířené na internetu nějakými blázny, se pana Jocha ptáme: Proč jste proboha deklarujete jako obhájce Izraele a ne třeba takových stejně bezvýznamných zemí jako Francie, Itálie, Velké Británie, Číny, Japonska, Rumunska či Austrálie? (Přičemž tedy už sama slepá oddanost vůbec jakékoli zemi na této planetě, vyjma snad té vlastní, je sama o sobě mírně řečeno „podivínstvím“ a nutí k zamyšlení.) To se skutečně celý ten svět točí jenom kolem Izraele, této malé, přeci tak bezvýznamné zemičky někde na Blízkém východě, že jí máte zapotřebí implicitně slíbit svou věrnost na věčné časy? Nepropadl jste tak trochu těm Vámi na jedné straně zavrhovaným spikleneckým teoriím sám?

Kdo ví, třeba se z úst Romana Jocha dočkáme někdy patřičného objasnění.