Znovu byla jako argument používána stará teze o prastaré dánské půdě a dánské krvi v žilách Šlesvičanů. Slibovalo se, že v případě připojení k Dánsku by uprchlíci, kteří ke konci války hledali ve velkém počtu útočiště v Šlesvicku-Holštýnsku, museli zemi opustit, takže se prý zažehne nebezpečí, že by „východopruské kulaté lebky zkazili štíhlé blonďaté nordické Šlesvičany“, jak to doslova hlásala dánská propaganda. Byla řeč o přecizení, kterého se bylo nutno obávat skrze „rasově odlišné Východoněmce“. Využívalo se otevřeně rasistických sloganů, které se zaměnitelně podobaly těm šířeným národními socialisty.
Každý, kdo mohl prokázat alespoň u jednoho z prarodičů, že se narodil na sever od řeky Eider, se mohl stát členem organizace dánské menšiny. Pokud měl děti, musel se zavázat, že je pošle do nějaké dánské školy nebo mateřské školky, které všude rostly jako houby po dešti. Odměnou měly být rozsáhlé dávky potravin, které členům dánské menšiny vynesly posměšnou přezdívku „špekoví Dáni“.
Všeobecná nouze v Německu a materiální podpora členstva dánské menšiny skutečně způsobila, že Flensburg ve svém městském parlamentu brzy vykazoval dánskou většinu a že na celém zemském území Šlesvicka při volbách roku 1947 hlasovalo téměř 100.000 oprávněných voličů pro stranu dánské menšiny. Když se ve Flensburgu na dánskou stranu dal okresní svaz SPD, vyloučil jej tehdejší předseda SPD Kurt Schumacher z sociálně demokratické strany. Nebál se mluvit o „vlastizradě“ flensburských soudruhů.
Teprve až se německá strana vzpamatovala a (znovu) byly zakládány nadstranické ochranné organizace jako „Pracovní společenství Německé Šlesvicko“, „Německé hraniční sdružení“, „Šlesvicko-holštýnský vlastenecký svaz“ a „Grenzfriedensbund“ a když se v Německu začínaly zlepšovat životní poměry, začala dánská vlna ustupovat.
K tomu také přispívalo, že britská okupační moc tlačila na dánskou vládu, aby se rozhodla, zda si přeje připojení jižního Šlesvicka k Dánsku, a pokud ano, za jakých podmínek. Má být německé obyvatelstvo vysídleno, nebo má zůstat ve státním svazku? Dánská vláda se nato zřekla požadavku urychleného odtržení jižního Šlesvicka od Německa. Byla natolik realistická, aby věděla, že hlasy, které byly nyní odevzdávány pro Dánsko byly oportunistické. Němci skrývající se za těmito hlasy společně se svými krajany, kteří by proti své vůli připadli k Dánsku, by tvořili při rýsující se normalizaci situace Německa tak silnou německou národnostní skupinu v Dánsku, že by je království nemohlo zvládnout. Toto rozhodnutí vlády znamenalo pro hraničářsky revizionistické dánské kruhy trpký neúspěch.
Když německá strana v prvních volbách do Spolkového sněmu roku 1949 vyslala bezúhonného školního radu Eduarda Ederta jako nadstranického kandidáta, byl ve volebním okresu Flensburg přímo zvolen. Od té doby klesaly dánské počty hlasů od voleb k volbám. V roce 1951 byla také zlomena dánská hlasová většina ve Flensburgu. Svůj nejnižší stav dosáhly dánské hlasy v Šlesvicku-Holštýnsku ve volbách do zemského sněmu v roce 1971. Pouze těsných 19.720 hlasů připadlo na Jihošlesvický voličský svaz (SSW), stranu dánské menšiny.
Také na mezistátní úrovni se situace uvolnila. Aby mohlo odsouhlasit přijetí Spolkové republiky do NATO, dožadovalo se Dánsko úmluv o zajištění dánské menšiny v Německu – a tím také německé menšiny v Dánsku.
Neměla se z toho ale stát žádná německo-dánská smlouva. V tom se Dánsko zachovalo jako už v roce 1920. Proto byla 29. března 1955 spolkovou vládou a dánskou vládou vydána logicky stejná prohlášení, ve kterých se uvádí, že v Dánsku může být Němcem každý, který Němcem chce být, a že v Německu může být Dánem každý, kdo to chce. Přezkoumání z vůle státu je zakázáno. Obě národnostní skupiny mají v principu stejná práva a povinnosti jako většinové obyvatelstvo, požívají kulturní autonomii.
Kvůli tomuto uspořádání není možné stanovit početnost jednotlivých menšin. Odhaduje se, že se v Dánsku počítá asi 5000 až 20.000 občanů státu z německé národnostní skupině, zatímco se na jih od hranice hlásí k dánské kultuře zhruba 50.000 německých státních občanů. .
Spolehlivé informace neposkytují ani odevzdané hlasy pro politickou stranu příslušné menšiny, protože mezitím dávají stranám hlasy osoby, které je chápou jako regionální politické strany a s odevzdáním hlasu nespojují žádné nacionální vyznání, ale ani počty školáků v menšinových školách nevypovídají něco o nacionální příslušnosti školáků a jejich rodin, protože se školy mezitím stále zřetelněji otevřely pro všechny národnosti. To platí pro území na jih od hranic a v nejmladší minulosti stále více také pro dánské severní Šlesvicko.
Poměry v německo-dánském hraničním území byly a jsou pro nezúčastněné pozorovatele často nepřehledné. Přesto však bohudík dnes soužití funguje. Hraničářské revizionistické ambice uhasly. A pokud je opřece jen ještě jednotlivci nebo malými skupinami dáváno ve hru posouvání hranic, nenachází to žádnou odezvu a působí spíše jak ze zašlých dávných časů.
Autonomie již v letech 1920 až 1945
.
Poté co byla lidovými hlasováními v roce 1920 stanovena nová německo-dánská hranice , která dalekosáhle odpovídala vůli postiženého obavytelstva, zůstala v obou částech Šlesvicka nacionální menšina, severně od hranic německá, jižně od hranice dánská. Opěrným bodem pro jejich sílu jsou volební výsledky. Vrcholu dosáhla strana německé menšiny v severním Šlesvicku při volbách do (dánského) Říšského sněmu 3. dubna 1939, když jí dalo svůj hlas přes 15.000 lidí. Mohla tak vyslat jednoho poslance do dánského parlamentu. Strana dánské menšiny v Německu získala v posledních svobodných volbách v Prusku 4658 hlasů. Uzavření úmluvy o menšinách mezi Německem a Dánskem Dánové odmítli, přesto však z oboustranně nutné ohleduplnosti k příslušné národnostní skupině vyplynulo, že obě země své menšiny respektují a dalekosáhle jim zaručily už tehdy kulturní autonomii. To platilo také v Německu pro období mezi roky 1933 a 1945. (H.-J.v.L.)
Článek vyšel v Preussische Allgemeine Zeitung (zde) a byl přeložen a zde zveřejněn s lakavým souhlasem šéfredaktora listu K. Badenheuera.
