Ale tento citát nepochází z úst osvětimského velitele Rudolfa Höße, nýbrž od Theodora Van Kirka, navigátora onoho bombardovacího letounu B-29, z kterého byla 6. srpna 1945 svržena atomová puma na jihojaponské město Hirošima. Okolo 140.000 lidí nalezlo toho dne a během následujících měsíců strastiplnou smrt, dalších 80.000 obětí si vyžádalo vyhlazení města Nagasaki o tři dny později. Dokonce ještě dnes umírají lidé na pozdní následky ozáření.
 |
| Průkopníci amerického atomového programu: Teller, Einstein, Szilard |
Nevyhnutelně se člověku vybaví pojmy velebení a bagatelizace, které uplatňuje spolkovoněmecké trestní právo v případě podobných vyjádření, ovšemže jen tehdy, když se jedná o zločiny nacionálního socialismu. Pro časopis „Spiegel“ patří ono svržení atomových pum nad Hirošimou a Nagasaki zřejmě do této kategorie, on totiž označil mrtvé za „Hitlerovy poslední oběti“.
Pokud by tomu tak bylo, tak by teď většině autorů příspěvků, které tento hromadně vraždící exces připomínají, musela být adresována vlna udání z důvodu popuzování k národnostní nesnášenlivosti. Neboť dikcí upomínkových článků a upomínkových pořadů je čistočistá bagatelizace. Žádný náznak angažované rozpačitosti a emocionální přepjaté horlivosti, kterými je poznamenána většina příspěvků týkajících se zločinů nacionálního socialismu. Místo toho ale střízlivá slova a chladně distancující se věcnost. Označení jako „hromadné ničení“ nebo „válečný zločin“ hledáme zbytečně. V nejlepším případě to byla „tragédie“, většinou jen „dějinná událost“ (viz zprávy ARD Tagesschau). Díky volbě slov „hanebný čin“ jsou katolické noviny „Tagespost“ už výjimkou v německém novinovém světě.
Přitom mluví fakta jasnou řečí. Nikoliv „zkrácení války“ bylo hlavním motivem, nýbrž touha po odvetě, rasisticky-šovinistická nadřazenost (Japonci byli dle prezidenta Trumana „strašně hrozným a necivilizovaným národem“ či dokonce „bestiemi“) stejně jako jasná demonstrace síly oproti Stalinovi, budoucímu hlavnímu nepříteli v boji o světově politické vedoucí mocenské postavení. Krom toho musela být samo sebou také nějakým způsobem obhájena oprávněnost gigantických finančních a personálních nákladů přísně tajného atomového výzkumného programu.
„Projekt Manhattan“ byl uskutečněn v roce 1942 Trumanovým předchůdcem Rooseveltem – a sice velkoryse vybaven dvěma miliardami dolarů cestou „zvláštních fondů“ obcházejících státní rozpočet. Američané chtěli vyhrát v „soutěžení ve zbrojení“, které ovšem existovalo pouze v jejich fantaziích. Povzbuzován byl strach z německé atomové bomby skupinou emigrantů. Američtí fyzici je označovali jako „maďarské spiknutí“. Tím se mysleli vědci Leo Szilard, Edward Teller a Eugene Wigner pocházející z Budapešti. Tito v roce 1939 přesvědčili Alberta Einsteina, aby využil své popularity a zaslal dopis prezidentu Rooseveltovi, ve kterém se na zeď malovalo strašidlo německých atomových zbraní. Proto, takový byl závěr autorů textu, by Američané měli také investovat do vývoje atomových zbraní.
Přesně to pak bylo v rámci projektu Manhattan pod vědeckým vedením Roberta Oppenheimera realizováno. Dokonce až když americkým jednotkám koncem roku 1944 padly do rukou podklady, ze kterých jasně vyplývalo, že němečtí badatelé pod vedením Wernera Heisenberga byli ještě velmi vzdáleni od výstavby atomové pumy, nezměnilo to nic na americkém atomovém programu. Rýsující se porážka Německa, opatrné mírové sondy Japonska – nic z toho nemohlo zabrzdit „nukleární holocaust“. Tento pojem mimochodem zavedli poprvé američtí okupační důstojníci v Japonsku jako označení masové vraždy, která se v současném mediálním upomínání scvrkla na „událost“.
Čím delší doba uplynula od Druhé světové války, tím dotěrněji a nestoudněji se, jak se zdá, historická pravda přečesává do podoby politicky korektní „pravdy“. Z porážky Německa se stalo „osvobození“, z obětí amerického válečného zločinu se stávají „oběti Hitlera“. A ten, kdo se zasadil pro vývoj zbraní hromadného ničení, platí nadále za „pacifistu“ a „humanistu“. Jako Albert Einstein, který se - z obav o svou image - pokoušel bagatelizovat svůj podíl na atomovém infernu: „Sloužil jsem pouze jako poštovní schránka. Přinesli mi předhotovený dopis a já jej jenom podepsal“, vyjádřil se později ke svému psaní Rooseveltovi. Poněkud naivní na „největšího génia 20. století“, může si člověk pomyslet, ve skutečnosti to byla ale veliká lež. V pozůstalostech nositele Nobelovy ceny se nalezla prozatímní verze dopisu, kterou musel přinejmenším formulovat společně s ostatními.
V té době všichni zúčastnění samozřejmě vycházeli ještě z toho, že by se americká bomba nasadila proti Německu. Tato myšlenka Einsteinovi zřejmě nepřipravila probdělé noci, svou rodnou zem označoval po své emigraci už jen slovy „Barbárie“ nebo „blonďatá bestie“. Slova pochvaly ale naproti tomu již brzy nacházel pro komunistické Rusko. Tak kupříkladu v roce 1929 oceňoval Lenina v jednom nekrologu jako „obnovitele svědomí lidstva“ a nadchl se také pro marxistický ideál bezpanské a beztřídní společnosti. Hromady mrtvol, které na této cestě produkovali rudí obšťastňovatelé lidstva, pro pacifistu Einsteina zřejmě nestály za zmínku. Tato stránka slavného vědce se v „Einsteinově roce 2005“ ráda zatajuje. Také zde oficiální připomínání filtruje historická fakta a propouští pouze to, co je „lidově pedagogicky žádoucí“. Novinářští epigoni „Psychological Warfare Executives" využívají obratně příznivý čas. Už existuje pouze málo očitých pamětníků a mladší generace se tady, ale například také v Japonsku, sotva zajímá o to, co se tenkrát přihodilo. Snadná hra tedy pro ty, kteří stále ještě mají „moc interpretace“.
(Překlad článku z časopisu Nation & Europa, který vyšel v září 2005.)
